Časový dluh

Přemýšlím teď o tomhle: kdy naposledy jsem myslel na to, co je teď, a ne na to, co bude někdy v budoucnu?

Chci říct: nemáte někdy pocit, že jsme my, lidé postinformační (ano, někdy v roce 1999 jsem se smál, že po postmoderně příjde doba informační a po ní nevyhnutelně postinformační; a vida, už jsem nejméně dvakrát na tenhle výraz v souvislosti se současností narazil), jsme úplně rezignovali na teď a přemýšlíme jen o budoucnosti?

Plánujeme, kam pojedeme na dovolenou ve volném čase, který nemáme, za co utratíme peníze, které jsme si ještě ani nepůjčili, jak bude vypadat naše kariéra za pět let, nebo jak zařídíme byt, až se vzmůžeme na něco lepšího, než co prodává řetězec s laciným šuntem Ikea. Nestaráme se o to, jestli jsme momentálně šťastní, nebo jestli děláme to, co nás baví. Skoro už se nedokážeme radovat z toho, co jsme dokázali, protože jsme stresováni plánem nabitým tím, co ještě dokázat musíme. Nedokážeme se zastavit, a fascinovaně zírat do slunce, nebo na noční oblohu (tedy ti z nás, kteří máme to štěstí, že ji v noci vidíme), protože se děsíme toho, že nám ten čas bude někdy v budoucnu chybět.

Je to trochu jako v tom starém vtipu, kde muž s okem přilepeným k hledáčku okřikuje manželku, aby ho nerušila, že teď natáčí na kameru, a že se na to podívá doma.

Takže si říkám: kdy se to zlomí? Kdy konečně dojdu do toho stavu, že se budu moci spokojeně zastavit, ohlédnout, a říct: Už jsem toho udělal dost. Teď si tady pěkně sednu na lavičku a s lahváčem ze sedmého schodu v ruce, se budu kochat vší tou krásou?