Lucasova pomsta

Téma dne: poslední Star Wars (nebo jak se to teď vlastně jmenuje). Mno, jelikož můj názor na tento film vcelku přesně odpovídá tomu, co napsal (třeba na Novinkách) František Fuka, nebudu se tu zdržovat podružnostmi. Vcelku se mi ten film líbil, nejvíce jeho druhá polovina, kde se mluví málo, a když, ne tak pitomě jako v polovině první, souboje jsou samozřejmě supercool, drobné nelogičnosti, jako podivně fungující umělá gravitace v kosmoletu na začátku, nebo fakt, že jediové cítí kde co, ale kdo je Darth Sidius se musí dovědět až přímo od něj (a spousta dalších), se dá přehlédnout, protože jde samozřejmě o Star Wars. A na Star Wars se chodí a) proto, že jste někdy před pubertou viděli epizody 4, 5 a 6 (nebo alespoň jednu z nich -- třeba mně se povedlo celou sérii vidět až někdy ve dvaadvaceti), a příběh venkovského balíka, který se stal zachráncem galaxie vám tak učaroval, že teď zkousnete i vcelku průměrné filmy s nálepkou Star Wars už jen proto, že vám připomenou to báječné období, kdy jste snili o světelném meči a pilotování X-Wingu, nebo b) proto, že když už je na ten film takové reklama v televizi, měli byste jej vidět, abyste se pak před přáteli neztrapnili, až se zeptají "Co si myslíš o nových Hvězných válkách?".

Teď trochu obecněji. Četl jsem rozhovor s Lucasem v některém z posledních čísel Wiredu, a přišlo mi to, že se snad snaží stavět do pozice chudáka, který musel posledních deset let točit Star Wars, i když by se tak rád, ach můj Bože, věnoval nějakému nezávislému filmu. O tom, proč vlastně epizody 1, 2 a 3 vznikly, se toho namluvilo dost už dlouho před uvedením epizody 1. Můj názor (po různých dokumentech a rozhoverech které jsem o Georgi Lucasovi a Star Wars viděl nebo četl) je takový, že Lucas je a) technofil, který nedokázal odolat skutečnosti, že technologie konečně pokročily dost na to, aby Swar Wars vypadaly tak, jak si přál, b) člověk, který byl odezvou svého díla pohlcen tak dokonale, že ho začal brát vážně.

To znamená digitálního Yodu, který ve svých nejlepších momentech připomíná Flubbera s pohledem vymítače Ďábla, droidy, kteří sice vypadají skvěle, nícméně dementně pohvizdují a nechávají se ničit po tisících, klonované vojáky, kromě obličeje také zcela digitální, díky čemuž mají odporně nelidskou kinematiku a opravdu nemožně se pohybují v pozadí každého druhého záběru, přemrštěné používání rušivých pitomostí jako jsou digitální psi rvoucí se o kost, prchající minidroidi, a jiné jakoby vtipné součásti scény, nebo třeba vesmírné lodě, které spíš než tím, že za den dorazí z jednoho konce galaxie na druhý, udivují tím, že vydávající zvuky ve vakuu, vyrenderované do úplné dokonalosti.

A znamená to také zdevastovaní iluze vytvořené prvními třemi epizodami (tedy, jak to říct... myslím epizody 4, 5 a 6). U některých filmů, nebo knih, člověk chce vědět co bylo před tím a potom, protože cítí, že autor dokázal tyhle souvisloti promyslet tak, že to může být základní dějové lince prospěšné. U jiných děl je to naopak, protože víme, že zodpovězení otázek nikdy nevyváží nepodložené spekulace a nějak tušíme, ža každá věta navíc může věci jen zhoršit. Do první skupiny patří třeba Pán prstenů (a jeho předchůdce/následovník Silmarilion), do druhé (spolu s Dunou, a Matrixem, například), právě Star Wars.

Po shlédnutí původní trilogie, jsem byl naprosto spokojen. Zjevil se hrdina, našel si mentora a opravdu vtipného a šarmantního nohsleda, poznal svůj osud, prošel proměnou, postavil se nepříteli, zjistil, že se od něj vlastně skoro vůbec neliší, svou silou jej porazil, ale uchoval si přitom čistý štít, a nakonec určitě byla i nějaká ta svatba. Prostě dokonalý příběh. Příběh, který vám dá zapomenout i na gumového Yodu a jiné nedokonalosti v oblasti trikového zpracování. Příběh, který funguje i po dvaceti letech. Příběh vpravdě univerzální.

A to je právě ten problém: příběh. Sledovat, jak se z burana stane nejdůležitější osoba ve známém vesmíru, to je jistě zábávné a nadchne to spoustu lidí. Nadruhou stranu, sledovat, jak se z roztomilého chlapečka, který vyhraje naprosto zbytečné závody kluzáků, stane na každém kroku vraždí monstrum, to už taková zábava není.

Chci tím říct, že zatímco první trilogie byla kompaktní a uzavřená, ta druhá mi příjde zcela a totálně zbytečná. Je to jako by někdo natočil film o tom, co se stane po konci Klubu rváčů (nebo, jak říkáme my fajnšmekři, Fajt klabu).

To je jedna stránka věci: epizody 1, 2 a 3 především nikdy neměly vzniknout. (Dobrá, dovedu pochopit, že Lucas chce být politicky korektní, a tudíž Han Solo nemůže na Greeda střílet jako první, nicméně jedna věc je přepisovat scény, a věc jiná je natáčet další tři díly. Je to stejný rozdíl, jako mezi vzpomínámím na mrtvou milenku a jejím vykopáním z hrobu.)

Ovšem když už vznikly, měly se alespoň tvářit, že jsou v něčem lepší. Pokaždé, když se dívám na památnou scénu, ve které Luke Skywalker silou své zuřivosti udolává Darth Vadera (ke konci epizody 6), mám husí kůži a bytostně cítím, jak se blíží zlom, kdy se rozhodne na kterou stranu se Luke přidá. Na druhou stranu, u žádné bojové scény v nové trilogii, jsem nepocítil nic jiného než Wow, to jsou efekty, nebo Ale no tak, tohle jsou nějaké efekty?. Zkrátka: můj zájem o hlavního hrdinu se zcela vytratil. Protože vím jak to dopadne, nemohu ani předstírat, že mě zajímá, zda se z Anakina stane Darth Vader nebo ne.

Je to takhle: zatímco Luke si v každém okamžiku může vybrat, zda se přikloní k temné straně, nebo ne, Anakin na výběr nemá. Prostě se stane Darth Vaderem a tím to končí. Neexistuje jediný důvod proč mu fandit, protože už předem známe výsledek.

Ovšem to je postoj člověka, který viděl nejprve příběhy Luka, a potom až Anakina Skywalkera. Pro mě byla scéna, kdy se ukáže, v jakém je vztahu Darth Vader k Lukovi, osudový okamžik, nad kterým jsem pak mohl dlouho přemýšlet. Pro diváky, kteří podlehnou číslování, a uvidí Star Wars tak, jak jsou označeny, ztratí ona scéna na konci epizody 5 tu šokantní naléhavost, kterou měla pro mě. Skoro se mi chce říct, že Lucas, svou potřebou natočit prequely k původní sérii, totálně zničil účinek svého vlastního snažení. Místo aby odhalení vztahů mezi Lukem a Darth Vaderem a Lukem a Leiou bylo překvapující, stane se z něj pro generace následujících diváků Star Wars jen odzívané očekavané rozuzlení.

V tomto světle, jsou epizody 1-3 mnohem větším zlem, než se zpočátku zdály. Není to jen rozmělnění archetypálního příbehu. Je to jeho totální devastace závěru ještě před tím, než stačí přijít.

Měl bych v tuto chvíli asi učinit nějaký závěr. Problém je v tom, že nejsem s to posoudit Star Wars objektivně. Mají pro mě zkrátka určitou osobní hodnotu proto, že jsem epizody 4-6 viděl předtím než jsem viděl epizody 1-3. Nedokáži si představit, jak budou celou sérii vnímat lidé, kteří poctivě chodili do kina na "první" tři díly, a až nyní si půjčí další tři.

V každém případě: pokud jste Star Wars dosud neviděli, nebo o nich máte něco říct někomu, kdo je dosud neviděl, doporučuji toto: nejprve se podívejte na epizody 4, 5 a 6, a pak, pokud vás to zajímá, se třeba koukněte i na epizody 1, 2 a 3. Nicméně, pokud je vynecháte, rozhodně o nic nepříjdete.

Rukověť mediální optimalizace

Zpráva výzkumného týmu: Každý pohyb na čerstvém vzduchu je zdravý.

Nature: Každý pohyb na vzduchu je zdravý.

Vesmír: Každý pohyb je zdravý.

MF DNES: Každý je zdravý.

TV Nova: Každý je.

Vrstvení

Začněme jednoduchým programem:

#include <iostream>
using namespace std;
int main()
{
 //Part I
 double a[10];
 a[0] = 0.1;
 for(int i = 1; i != 10; i++) {
  a[i] = a[i - 1] + 0.1;
  cout << a[i] << ", ";
 } 
 
 //Part II
 for(int i = 0; i < 100; i++)
   a[9] *= a[9];
   
 cout << a[9]; 
 return 0;
}

  Jak všichni správně předpokládají, výstupem části Part I je následující řada čísel:

0.1, 0.2, 0.3, 0.4, 0.5, 0.6, 0.7, 0.8, 0.9, 1

  Skvěle. Teď pokračujme ve vykonávání části Part II. Výsledkem bude:

0

  Ale copak? Že by někde nastala nějaká chyba? Raději spusťme program znovu, zastavme ho před Part II a nahlédněme do debuggeru:

a[0] 0.10000000000000001
a[1] 0.20000000000000001
a[2] 0.30000000000000004
a[3] 0.40000000000000002
a[4] 0.50000000000000000
a[5] 0.59999999999999998
a[6] 0.69999999999999996
a[7] 0.79999999999999993
a[8] 0.89999999999999991
a[9] 0.99999999999999989

  Aha! Tak tady je problém! Jak už od začátku vědí všichni, kteří se někdy zajímali o to, jak to vlastně je s čísly v počítačích, problém je ve skutečnosti, že počítače neukládají reálná čísla jako reálná čísla, ale jako koeficienty řady
a₀ + a₁×1/2 + a₂×1/4 + a₃×1/8 + ... + a_i×1/2ⁱ
(kde a_i je hodnota příslušného bitu), plus exponent.

Kam tahle okázalá demonstrace směřuje? K zamyšlení nad abstrakcemi a nad tím, že čím více jich na sebe navrstvíme, tím méně vidíme do toho, co se děje pod nimi.

Abstrakce vytváříme proto, abychom se odstínili od některých závislostí, které sebou vývoj zařízení a programů nese. Stvořili jsem abstrakci integrovaného obvodu, která nás nenutí zabývat se tím, jestli tranzistor bude otevřený nebo zavřený, nad ní jsme vybudovali abstrakci třeba lineárního regulátoru napětí, která nás zbavuje nutnosti starat se o stabilizaci napájení, nebo programovatelného logického pole, díky kterému se návrh logických obvodů zjednodušil do psaní rovnic v nějakém vývojovém prostředí.

V programování máme nad strojovým kódem assembler (který ovšem už zcela filtruje starosti o procesor a jeho skutečné vnitřní stavy), nad assemblerem programovací jazyky, které abstrahují třeba od používaného hardware v podobě mezivrstev definujících obecné výstupní zařízení nebo úložiště. V poslední době už si ve velkém užíváme i abstrakci garbage collectingu, který nás osvobodí od přemýšlení nad pamětí jako takovou a umožňuje vytvářet objekty jak se nám jen zamane.

Samozřejmě, že každá další vrstva znamená určitou ztrátu kontroly, takže při programování logických polí se musíme přizpůsobovat struktuře makrocellů, při psaní aplikace v .NET zase nemáme jistotu kdy se pamět obsazená objektem opravdu uvolní.

Ovšem výhoda abstrakcí je obrovská: protože se bez určité míry abstrakce a fragmentace libovolného složitějšího projektu neobejdeme, umožňují standardní abstrakce soustředit se na skutečný problém, a nezabývat se znovu a znovu oním legendárním vymýšlením kola, a zrychlují tak vývoj čehokoliv.

Na druhou stranu: každá další vrstva přidává model chování, kterému je potřeba porozumět. Ať naprogramuji logické pole sebelíp, nikdy mě to nezbaví nutnosti řešit problém, jak přenesu megahertzové signály na druhou stranu plošného spoje, nebo jak vyfiltruji rušení, které mi bude zemí prolézat do analogové části zařízení. A stejně tak nemůžu předpokládat, že když v nějakém programovacím jazyce mění proměnná svůj význam v závislosti na kontextu, zbavím se problému s reprezentací čísel v FPU procesoru.

Správně by tedy s každou další abstrakcí měly naše znalosti o problému nakynout. Měli bychom chápat nejen jak se obvod nebo funkce tváří navenek, ale také to, co se děje uvnitř.

Je jasné, že jen málokdo je schopen pojmout tolik informací, aby v každém okamžiku rozuměl celému řetězci abstrakcí, které leží mezi úrovní na které pracuje, a tím úplně dole. Jenže tato neznalost se může leckdy stát krajně limitující, ne-li přímo osudnou.

Asi nikdo, kdo používá funkci strcat(), která nakonec jednoho řetězce v C přilepí řetězec jiný, se nezatěžuje tím, že by uvažoval o její výkonostní charakteristice. Ta se ovšem může brutálně projevit v případě, kdy k jednomu řetezci připojujeme mnoho jiných, protože řetězce v C jsou jen prostými poli, a ke zjištění jejich délky, je potřeba je projít celé, až k hodnotě 0, která je ukončuje.

Tyhle drobné předpoklady když něco dobře funguje v případě A, bude to jistě dobře fungovat i v případě B, jsou pak zdrojem různých nedomrlostí nebo problémů při uvádění aplikace do chodu.

Přemýšlím nad tím (v dozvuku na zamyšlení o bastlení), jestli existuje naděje, že někdy vznikne nějaká abstrakce, která nám ušetří práci, a bude přitom zcela průhledná. Jaksi přirozeně skepticky se domnívám že nikoliv, a že znalost souvislostí vždycky bude tím, co bude dobrého návrháře odlišovat od toho špatného.

Chci říct: Ať už se s abstrakcemi dostaneme jakkoliv daleko, na tom, co se děje tam dole, pod nimi, pořád zatraceně záleží.

Dobří holubi se vracejí

Napsal Morten v recenzi na Trickyho album Blowback (mimo jiné): "Pop je rychlej a krutej." A stejné je to s weblogy. Vzniknout, zazářit, pojít. Třeba dneska jsem si všiml, že svůj blog ukončuje Petr Koubský. Je to škoda, protože Koubský je jeden z mála lidí, kteří dokázali psát blog tak, jak si představuji, že se má psát: jistě povrchní a nepříliš náročné čtení, ale, probůh, žádné srdceryvné historky o tom jakou barvu měla autorova ranní stolice, nebo skoro-vtipné politické komentáře -- to už spíš snesu deset nachlup stejně zbytečných blogů o webdesignu než jednoho rádoby euroskeptika z Ostravy.

Koubský napsal, že se vypsal, a že ho už nějak nenapadá o čem psát, aby to nebylo trapné (nebo něco v tom smyslu). To chápu. Je to jako s elektronickými hračkami. Nebo alkoholickými smrštěmi na koleji. Po počátečním nadšení vždycky příjde stabilní fáze, následovaná ztrátou zájmu a opuštěním věci. Není na tom nic divného. Mě přestalo psaní mého prvního "e-zinu jednoho muže" bavit zhruba po osmi měsících, protože se mi zdálo, že forma i obsah se posunuly někam, kde jsem nechtěl být, protože přišlo léto a měl jsem spoustu jiné práce. A když člověk ztratí morálku napsat něco alespoň jednou za dva týdny, začít znova už je skoro nemožné.

Ale to nevadí. Věřím, že lidé jako Koubský nevydrží mlčet dlouho. Uvidíte -- on si odpočine, zregeneruje síly a do roka spustí blog nový. Třeba už ho nebude psát jako Petr Koubský, vynechá osobní detaily, které by ho umožnily identifikovat a tak dále. Ale my, kterým jeho psaní bude chybět, si ho zase najdeme a budeme rádi, že se objevil někdo, kdo píše skoro stejně dobře, jako svého času aKB.

Věci které existují

Tak například existuje celá velká množina věcí, na které když se podívám, říkám si: "Sakra, proč tohle jako prvního nenapadlo mě?". Things That Don't Exist je jedna z nich. Doporučuji si ten seznam alespoň proletět. Jsou tam položky opravdu bizarní (A machine that runs on orphan blood and produces cheap boots), intelektuálsky úsměvné (That part of Hamlet where Hamlet says "Isn't life wonderful"), ale i depresivně jasnozřivé (Hope for the future).

Možná bych mohl k tomu seznamu přidat taky jeden záznam: Něco, co jako prvního napadlo mě...

Review.Magazine("PC World")

Před časem jsem tu hanil dva naše IT plátky pro širokou veřejnost, a vida -- jeden z nich už se na základě mé briskní analýzy^)* vlastní rozháranosti rozhodl přetavit sám sebe z vcelku ucházejícího periodika, kde občas bylo lze najít něco zajímavého, na čistokrevný produktový časopis. Tedy ne že bych měl odvahu koupit si hned první číslo, nicméně název Click! nemůže věstit nic jiného než další pokus o spotřebkový časopis. Upřímně musím říct, že mě to dost překvapuje, protože vydavatelství Softwarových novin už jednou prokázalo, že takové časopisy dělat neumí -- viz zaslouženě zapomenutý časopis Digital.

Ale nešť. Každý svého konce strůjcem.

Chtěl jsem říct, že jsem si po čase zase pořídil časopis o počítačích a souvisejících tématech. Tentokrát PC World.

Nemůžu si pomoci, ale tenhle časopis je mi tak nějak sympatický. Ne že by jeho obsah stál za něco víc než zběžné prolistování, eventuálně pročtení na WC, ale zdá se mi, že lidé, kteří jej skládají dohromady, vědí přesně čeho chtějí dosáhnout (úroveň mi připadá trochu odbornější než v Chipu, ale nejspíš je to jen povrchní dojem -- abych byl schopen tohle posoudit, musel bych oběma časopisům věnovat víc pozornosti než jsem ochoten), a také jak vzbudit dojem, že vlastně vůbec netvoří časopis o produktech. Dlouhatánské články (vyfutrované samozřejmě celostránkovými reklamami a obřími fotografiemi) by jednoho skoro dokázaly přesvědčit, že za investované peníze dostane něco víc než jen nezbytné srovnávací testy grafických karet/laserových tiskáren/LCD monitorů/počítačových sestav/atd., nebo soubor výtahů z manuálů k témuž.

Co je mi ovšem na PC Woldu extrémně sympatické, je skutečnost, že produktové informace nenatahuje víc než káže zdravý rozum. Pseudo-recenze se většinou dokáží vejít na polovinu stránky, což je (s dostatečně velkou fotografií) asi tak maximum co se v rámci takovéhoto časopisu dá o libovolném produktu napsat a neupadnout při tom do nejapného žvatlání^)**.

Jak jsem už řekl -- je mi tenhle PC World tak nějak sympatický. Dokonce mě i mrzí, že mě zatím nenapadlo udělovat zde recenzovaným produktům nějaké ceny, známky, nebo něco podobně bezvýznamného. Třeba takové Jednooký král mezi slepými, to by byla cena pro PC World jako dělaná...

^* -- Jeden by nevěřil, jak zajímavé informace dokáže hloupý skript na počítání návštěvnosti vytěžit z hloupě nastaveného poštovního serveru/proxy. Třeba doménu, jméno adresáta nebo i předmět e-mailu, ve kterém byl odkaz na inkriminovaný příspěvek. Ale to jen tak na okraj.

^** -- Věřte mi -- kdysi jsem dostal za úkol napsat celostránkovou recenzi na nějakou tiskárnu Canon (jestli firma za pochvalnou recenzi onomu časopisu přislíbila nějakou inzerci, to nevím, ale matně si vzpomínám, že vedle recenze se, jak už to tak bývá, nakonec nějaký ten inzerát prodejce tohoto typu tiskáren opravdu objevil). Po prvních dvou odstavcích, kde jsem konstatoval, že tiskárna kupodivu tiskne a vypadá vcelku obstojně, jsem chvíli bezradně přemýšlel co napsat dál, až můj zrak padl na recenzentovu spásu -- manuál! A tehdy jsem také pochopil, proč produktové časopisy jsou takové jaké jsou -- vedou je totiž hloupí lidé, kteří, místo aby vám takovou recenzi narvali do chřtánu a ještě vás nakopali do citlivých míst, vás pochválí a bezelstně sdělí, že to je to nejlepší co jste pro ně dosud napsali.

Absurdní!

Musím říct, že tahle varování mistra zdravotnictví na tabákových výrobcích jsem se naučil ignorovat. Je to trochu jako s reklamou na Internetu -- pokud není opravdu hodně vlezlá, mozek ji prostě odfiltruje a soustředí se na obsah který mě zajímá. Všechna ta varování nečtu, protože nejsem idiot, a samozřejmě vím, že kouření je velmi nevkusný a nechutný způsob jak si podlomit zdraví a tak dále. Na druhou stranu jsem idiot, protože s kouřením nedokážu tak nějak skoncovat, což je ovšem docela jiný příběh.

Nicméně. Nicméně přesto, že někteří nevyzrálí lidé tvrdí, že kouření dýmky před čtyřicítkou je pozérství (což je samozřejmě nesmysl, což vám potvrdí každý dýmkař -- buď jste pozér a pak je jedno kolik je vám let, nebo pozér nejste a pak můžete dělat cokoliv v libovolném věku), kouřím občas dýmku.

V pátek jsem si pořídil nový tabák, otevřel ho, aby trochu vyschnul a znovu ho zabalil, aby na druhou stranu nepřeschnul. A jak je mým zvykem, upozornění na vražedné účinky tabáku jsem nejprve ignoroval. Pak jsem si je ovšem přečetl znovu, a příjde mi, že tahle protikuřácká kampaň začíná nabírat absurdních rozměrů. Nebo opravdu existuje někdo, komu následující upozornění nepříjde přinejmenším směšné?

PS: Chci říct, že i když chápu, že všechna ta varování jsou dobře míněna, nemyslím si, že je nezbytně nutné je přikládat či dokonce tisknout i na obaly dýmkových tabáků. Zvlášť pokud si koupíte tabák v plechovce bratru za čtyři sta, je dost tristní, když třetinu víčka zabírá oznámení o tom, že si kouřením způsobíte rakovinu plic, zvlášť když vám u dýmky hrozí především rakovnina hrtanu, že...