An Odd Kind of Scinece

Abych volně navázal na život ve SF: Dneska jsem narazil na tohle: DIVINE PROPORTIONS: Rational Trigonometry to Universal Geometry (via No need for sine (and cosine)?). V kostce jde o to, že k výpočtu trigonometrických úloh není zapotřebí používat siny a kosiny, ale že k řešení lze dojít rafinovaným umocňováním a násobením a dělením a odmocňováním.

Okamžitě jsem si vzpoměl na Stephena Wolframa a jeho A New Kind of Science. A při čtení článku The Man Who Cracked The Code to Everything..., který mě k Wolframovi dovedl, jsem si zase hned vzpoměl na Permutation City od Grega Egana (čímž jsem se pěkně dostal k té SF).

Chci říct: Přemýšlím teď nad tím, jak relevantní vlastně jsou všechny teorie, kterými popisujeme tento svět, a jestli třeba Occamova břitva není až příliš restriktivní nástroj, a zda nám občas kromě pavědeckých žvástů neusekne i nějakou tu opravdu zásadní myšlenku.

A taky: Když už si člověk nemůže být jistý ani trigonometrií, jakých dalších odhalení se ještě dočkáme?

Filipínské jednohubky: SMS nepočká!

Jednou z nejpodivnějších věcí, které jsem na Filipínách viděl, je používání mobilních telefonů. Správně: co může být na mobilu tak zvláštního? Asi nic, ale zvláštní jsou občas lidé, kteří ho používají. Na Filipínách je totiž vlastnictví mobilu otázkou cti: kdokoliv, jakkoliv chudý nebo hladový, bude mít skoro určitě v ruce mobil, a bude do něj sázet jednu SMSku za druhou.

Řeknete si: to nic není. U nás má mobil taky každý, takže už se skoro nedá jít do kina bez toho, aby si někdo nemusel v průběhu promítání zavolat. Ale rozdíl mezi námi, Čechy, a Filipínci je ve dvou věcech. Zaprvé v rozložení životní úrovně. U nás je křivka normálního rozložení vychýlená spíše doprava (a zdola ořezaná minimální mzdou a sociálními dávkami), zatímco na Filipínách se posouvá spíše k levé části vodorovné osy. Chci říct: my jsme z pohledu Filipínců spíše bohatí, zatímco oni z našeho spíše chudí.

A zadruhé: Čeští chudí si kupují mobily z odpovídající cenové hladiny (např. já jsem si vloni pořídíl nějaký obskurní SonyEricsson, za který se dneska stydí už i žáci páté třídy základní školy; mně naopak vyhovuje, protože z něj lze telefonovat a jednou týdně poslat SMS), zatímco na Filipínách je povinností mít nejnovější model značky Nokia, nebo alespoň nějaké to PDA s integrovaným telefonem.

Tahle posedlost pak vede k absurdním situacím, kdy vám prostitutka ukazuje na telefonu za 20 tisíc českých korun fotografii svého syna, kterého včera musela napojit jen vodou s cukrem, a přitom vám vysvětluje, že už jen kvůli tomu chlapci byste měli využít jejích služeb. Na odpověď, že ani vy, jakožto zazobaný běloch, si nemůžete dovolit pořizovat takového hračky, chcete-li uživit rodinu, se pak dočkáte jen nechápavého pohledu a uraženého rozloučení.

Jednou, až budou Filipínci bohatí, stanou se Filipíny neporazitelnou velmocí. V počtu odeslaných SMS, samozřejmě.

Living sci-fi

Nevím jestli je to tím, jak se usazuji, a dostávám se jaksi mimo okruh podobných věcí, ale v poslední době mě čím dál tím časteji přepadá pocit, že žijeme v nějakém SF románu. Máme už zobrazovací jednotky jako vystřižené ze StarWars, letadla vybavená laserovými kanóny (zde spíše ve stádiu vývoje, ale pravdou je, že americká armáda už má laserový kanón na sestřelování raket namontovaný na náklaďáku), a kdyby tohle nebyl fake, měli bychom i to ukládáni dat do krystalu (místo toho máme holografické disky, které také nejsou k zahození).

Kdo by si před pěti deseti lety pomyslel, že tohle všechno se povede realizovat (alespoň laboratorně) už v roce 2005?

Jsem z toho na rozpacích, protože jak vývoj pokračuje, a) je nahlodáváno moje přesvědčení, že Ray Kurzweil se mýlí, a že žádný exponenciální růst nás nečeká (a popravdě -- pokud si to pamatuji správně, tak on stejně popisuje spíše geometrickou řadu, než skutečnou exponenciálu), b) je pro mě stále obtížnější se orientovat v tom, co skutečně existuje, a co si vymyslel nějaký vynalézavý vtipálek (ještě před pár lety jsem se posmíval BBC, když si naběhla na bramborový server, a dneska už mám sám problém rozpoznat, co už je a co ještě není reálné).

Čímž se dostáváme ke stokrát ohranému tématu jak poznat hoax od reálné zprávy, a jestli se dá věřit v této podivné době vůbec nějakým autoritám. Postmoderna si žádá nevěřit nikomu, a pro jistotu ještě všechno referencovat, abyste případně za blba nebyli vy sami, ale člověk, kterého linkujete. Problémem zůstává, že takto nastavený systém neumožňuje žádné skutečně vlastní postoje k tématům, protože vše je protivně relativní a nakonec mohou mít pravdu všichni najednou.

Ale zpátky k tomu SF. Když tak sleduji rostoucí množství skutečně realizovaných šíleností zmíněných v SF literatuře a filmu (ono je to sporné -- kradou nápady vědátoři ze SF, nebo SF tupě opisuje od vědátorů?), říkám si, kdy konečně příjde na řadu ten nejdůležitější vynález všech SF z šedesátých sedmdesátých let? Ptám se: Kde je, sakra, můj pojízdný chodník?

Filipínské jednohubky: Ptáčci zpěváčci

Čeho si na Filipínách všimnete hned, je to, že tu všichni zpívají. Příjdete do práce, a v cubiclu, ve kterém sedí šest lidí, hrají tři počítače písničky odlišných žánrů, a všichni ve spolek si prozpěvují tu, která je právě nejprovařenější. Jdete na večeři do japonského bistra a u vedlejšího stolu si někdo pobrukuje písničku co zrovna hrají v rádiu. A v hotelovém baru, tam pěje úplně celá obsluha a manažerka stojí na pódiu a předzpívává podle karaoke.

Pro středně konformního Čecha něco neuvěřitelného.

Zpočátku jsem měl problém se na tuhle intenzivní bezprostřednost adaptovat, a kdykoliv si někdo začal zpívat, rozpačitě jsem se usmíval. Pak jsem zjistil, že stejně jako se mi líbí filipínský styl stravování (tedy objedná se spousta různých druhů jídel, ze kterých se pak postupně uždibuje, takže v závěru ochutnáte nejspíš ode všeho, co je na stole), líbí se mi i tohle zpívání.

Faktem také je, že jakýkoliv Filipínec zpívá lépe, než libovolný účastník letošního kola Českého Idolu, ehm, tedy Česko hledá SuperStar. Opravdu -- všichni, co se do téhle soutěže u nás hlásí, mohou být rádi, že u nás není výraznější filipínská menšina. Ostatně po elektronice jsou zpěváci druhým nejdůležitějším vývozním arktiklem, kterým Filipíny disponují. Několik lidí mi potvrdilo, že stejnou skupinu můžete slyšet v pondělí v Šanghaji, ve středu v Bangkoku a v pátek doma v Manile. Paradoxní je, že shodou nějakých okolností zatím Filipíny soutěž Pop Idol neimportovaly. Možná proto, že konkurence by byla příliš velká.

Ale co chci říct: Jak jsem si na to prospěvování zvykl, nemůžu se ho teď zbavit. Takže se mi ještě pořád občas stane, že si vytáhnu z uší sluchátka, a zjistím, že na mě v kanceláři všichni rozpačitě koukají, a myslí si nejspíš něco jako Co, ksakru, mělo tohle krákorání znamenat?

Unreal

Takže mi to psaní opět nevyšlo jak jsem chtěl a dokončení poznámek z cest se krapánek opozdí. Důvody jsou všelijaké -- od toho, že jsem byl utahaný a neměl na vysedávání u počítače chuť, až po sledování těchhle úpadkových televizních formátů, nebo jak vlastně my venkovští intelektuálové označujeme reality-show.

Když už jsem u toho: Přemýšlel jsem, jak to, že se na to vůbec dokáži dívat. Původně jsem myslel, že jde o podobný typ pro mě nesnesitelné úchylnosti, kterou nepostrádají teenagerovské komedie, ve kterých hlavní roli hraje něčí sperma a obnažené prsy méně známé herečky. Pak jsem si ale uvědomil, že antirealita reality-show (sleduji ty ve vile) je jiná. Jistě, nic nedává smysl, všechno se děje podle nějakého plánu kterému nerozumím, lidé se chovají podivně. Ale celé to připomíná spíš uhrančivou psychotičnost Dickova Temného obrazu, než cokoliv jiného. A ta se mi naopak líbila moc.

Nicméně možná ještě zajímavější než sledování těch pár lidí, kteří se dobrovolně nechali na tři měsíce zavřít do klaustrofobicky malého prostoru, kde tak porůznu intrikují a sprostě si nádávají, je reakce, kterou uvedení reality-shows vyvolalo v českých médiích. MF DNES ve své vysoké kvalitě opět sklouzlo o něco blíže k opravdovému bulváru, vzniklo několik stránek na Internetu, které doprodrobna rozpitvávají doslova každý prd, který soutěžíci vypustí na světlo boží, a ovšem, z morločích děr vylezli povznešení intelektuálové, aby nás poučili, jak zhovadilý národ jsme, když tolik času trávíme nad něčím tak uboze podřadným.

Jako tenhle chlapík v aktuálním čísle Reflexu (nestojí mi ani za to, abych se podíval jak se jmenuje), se chlubil, jak se mužně díval na dokument o stavění přehrady na řece Colorado, místo aby šmíroval přehlídku labilních povah. Nuže, milý pane, čučení na televizi je stupidní zábava ať už se díváte na cokoliv. Jde jen o to, jestli má člověk (jak malebně říkají Američané) koule na to, aby si přiznal, že magickému oku se prostě odolat nedá, a že někdy je lepší unavený organismus regenerovat něčím vysoce nenáročným, než se snažit být za prudce uvědomělého estéta za každou cenu.

A tak se po večerech věnuji sledování bílých myšek v akváriu, než abych plodil intelektuálně závažné texty.

A víte co? Nestydím se za to!