Filipínské jednohubky: Ptáčci zpěváčci

Čeho si na Filipínách všimnete hned, je to, že tu všichni zpívají. Příjdete do práce, a v cubiclu, ve kterém sedí šest lidí, hrají tři počítače písničky odlišných žánrů, a všichni ve spolek si prozpěvují tu, která je právě nejprovařenější. Jdete na večeři do japonského bistra a u vedlejšího stolu si někdo pobrukuje písničku co zrovna hrají v rádiu. A v hotelovém baru, tam pěje úplně celá obsluha a manažerka stojí na pódiu a předzpívává podle karaoke.

Pro středně konformního Čecha něco neuvěřitelného.

Zpočátku jsem měl problém se na tuhle intenzivní bezprostřednost adaptovat, a kdykoliv si někdo začal zpívat, rozpačitě jsem se usmíval. Pak jsem zjistil, že stejně jako se mi líbí filipínský styl stravování (tedy objedná se spousta různých druhů jídel, ze kterých se pak postupně uždibuje, takže v závěru ochutnáte nejspíš ode všeho, co je na stole), líbí se mi i tohle zpívání.

Faktem také je, že jakýkoliv Filipínec zpívá lépe, než libovolný účastník letošního kola Českého Idolu, ehm, tedy Česko hledá SuperStar. Opravdu -- všichni, co se do téhle soutěže u nás hlásí, mohou být rádi, že u nás není výraznější filipínská menšina. Ostatně po elektronice jsou zpěváci druhým nejdůležitějším vývozním arktiklem, kterým Filipíny disponují. Několik lidí mi potvrdilo, že stejnou skupinu můžete slyšet v pondělí v Šanghaji, ve středu v Bangkoku a v pátek doma v Manile. Paradoxní je, že shodou nějakých okolností zatím Filipíny soutěž Pop Idol neimportovaly. Možná proto, že konkurence by byla příliš velká.

Ale co chci říct: Jak jsem si na to prospěvování zvykl, nemůžu se ho teď zbavit. Takže se mi ještě pořád občas stane, že si vytáhnu z uší sluchátka, a zjistím, že na mě v kanceláři všichni rozpačitě koukají, a myslí si nejspíš něco jako Co, ksakru, mělo tohle krákorání znamenat?