Filipínské jednohubky: SMS nepočká!

Jednou z nejpodivnějších věcí, které jsem na Filipínách viděl, je používání mobilních telefonů. Správně: co může být na mobilu tak zvláštního? Asi nic, ale zvláštní jsou občas lidé, kteří ho používají. Na Filipínách je totiž vlastnictví mobilu otázkou cti: kdokoliv, jakkoliv chudý nebo hladový, bude mít skoro určitě v ruce mobil, a bude do něj sázet jednu SMSku za druhou.

Řeknete si: to nic není. U nás má mobil taky každý, takže už se skoro nedá jít do kina bez toho, aby si někdo nemusel v průběhu promítání zavolat. Ale rozdíl mezi námi, Čechy, a Filipínci je ve dvou věcech. Zaprvé v rozložení životní úrovně. U nás je křivka normálního rozložení vychýlená spíše doprava (a zdola ořezaná minimální mzdou a sociálními dávkami), zatímco na Filipínách se posouvá spíše k levé části vodorovné osy. Chci říct: my jsme z pohledu Filipínců spíše bohatí, zatímco oni z našeho spíše chudí.

A zadruhé: Čeští chudí si kupují mobily z odpovídající cenové hladiny (např. já jsem si vloni pořídíl nějaký obskurní SonyEricsson, za který se dneska stydí už i žáci páté třídy základní školy; mně naopak vyhovuje, protože z něj lze telefonovat a jednou týdně poslat SMS), zatímco na Filipínách je povinností mít nejnovější model značky Nokia, nebo alespoň nějaké to PDA s integrovaným telefonem.

Tahle posedlost pak vede k absurdním situacím, kdy vám prostitutka ukazuje na telefonu za 20 tisíc českých korun fotografii svého syna, kterého včera musela napojit jen vodou s cukrem, a přitom vám vysvětluje, že už jen kvůli tomu chlapci byste měli využít jejích služeb. Na odpověď, že ani vy, jakožto zazobaný běloch, si nemůžete dovolit pořizovat takového hračky, chcete-li uživit rodinu, se pak dočkáte jen nechápavého pohledu a uraženého rozloučení.

Jednou, až budou Filipínci bohatí, stanou se Filipíny neporazitelnou velmocí. V počtu odeslaných SMS, samozřejmě.