Aha, přišel jsem na skvělý způsob jak se vyhnout blamáži: Pokud následující odstavce budou působit poněkud neuspořádaným dojmem, není to způsobeno mou intelektuální nedostatečností, ale lahví Veltínského zeleného, kterou jsem právě dopil. (Nevím jestli jsem se o tom už zmiňoval, ale piji téměř výhradně bílé víno, a to i k jídlů ke kterým se naprosto nehodí. Nemohu si pomoci, ale červené víno mi prostě nechutná...)
Tak.
Na Spectru právě skončil velmi zajímavý pořad Strategie pojednávající o tom, zda teroristé a guerilové armády mohou dosáhnout svého a změnit běh věcí ve svůj prospěch. Jako příklady byly uvedeny různé britské války v Africe, válka ve Vietnamu, IRA, Al Kajda a podobná uskupení. Závěr dokumentu byl zhruba v tom smyslu, že časy se změnily, že gentlemanské upozorňování IRA na umístění bomb skončilo, a že věk neřízeného iracionálního teroru začal 11. září 2001 (mimochodem: den na to jsme s manželkou -- tehdy jsme ovšem ještě nebyli manželé -- odlétali do Lisabonu, a řeknu vám, chlápci se samopaly proklatě nezajištěnými, nejsou právě tím nejpříjemnějším přivítáním na letišti; ovšem ještě méně příjemné je, když si vás na letišti při průchodu přes dezinfekcí napuštěný koberec prohlíží infračervená kamera, která má odhalit, zda vaše tělesná teplota není nad normálem, což by mohlo signalizovat nákazu ptačí chřipkou).
Shodou okolností mi můj švagr minulý týden sdělil, že by se chtěl odjet rekreovat do Jemenu. Napsal jsem mu, že bych raději jel do nějaké civilizované země. Napsal mi zpátky, že mám nějaký mentální problém. Odpověděl jsem, že ano, že mám mentální problém se zeměmi, kde si lidé obalují hlavy turbany.
A skutečně, je to tak: jesliže Evropané se směrem k Islámu vzmohou nejvýše na pár slabomyslných karikatur, když islamisté s chutí nastražují bomby na nádražích, a ukončují kurzy létání před lekcí o přistání, pak nemohu netrpět pocitem, že ve vztahu mezi tvz. euro-atlantickou civilizací a tím, co se nachází na jihovýchod od ní panuje jistá disproporce.
Rozumějte: I když si myslím, že Saddám Husajn je zkurvený hajzl, a že zabránit mu v mučení, popravování a plynování dalších lidí je záslužný čin, nejsem si úplně jist, zda to, co armáda Spojených států předvádí v Iráku je to nejlepší co je možné dělat.
A obávám se, že tento pocit je vlastní mnoha Evropanům.
Problém je v tom, že mnoha lidem zasaženým Islámem nepříjde naprosto nepřijatelné rozložit na molekuly (nebo alespoň na co nejmenší kousky zkrvaveného masa a roztříštěných kostí) co největší počet zcela obyčejných lidí, kteří se nepovinili ničím jiným, než tím, že byli spokojeni s poměry ve kterých žijí, tak, jako to příjde většině křesťansky založených jedinců. (Ó, ano, jistě, ve skutečnosti mnoho lidí, kteří si myslí, že jsou dobrými křesťany střílí po mnoha jiných lidech, kteří jsou přesvědčeni o tomtéž, ale dovolte mi dopustit se v rámci neformálního stylu spojeného s weblogy této nejapné generalizace.)
Naše civilizace si zvykla zavírat asociání živly (tedy takové jedince, kteří odmítají uznávat její pravidla vycházející z -- ať se nám to líbí, nebo ne -- Desatera) uvnitř sebe sama do vězení (po té, co uznala, že trest smrti je příliš nezvratným na to, aby byl vůbec upatňován), aby předešla svému rozvratu. Co však dělat, když takovým asociálním živlem je celý národ, nebo dokonce několik národů?
Jistě chápete kam mířím, takže další rozbory problematiky ponechám vaší laskavé úvaze a raději skončím velmi výmluvnou replikou z rukověti inteletkutála-amaterá: Jsem v tomto směru poněkud ambivaletní...
