S'pore, část 1.

Singapur jsem si opravdu užil. Především proto, že jsem tam nebyl sám (jak je na služební cestě dobrým zvykem), ale měl jsem české průvodce, takže jsem se jen neprocházel, ale také se dovídal informace.

Popravdě řečeno, když jsem Singapurem projížděl cestou na Batam, byl jsem unešen. Je to neuvěřitelně fotogenické město, kde při západu slunce můžete nasekat za půl hodiny asi tak dvěstě kýčovitých pohlednic, a ještě si budete stěžovat, jak jste nic nevyfotili. Navíc po ubohosti toho, co jsem viděl kolem cest na Filipínách, jsem měl osvěžující pocit, že jsem se vrátil do civilizace.

Při cestě zpátky, jsem už byl poněkud opatrnější. Zjistil jsem, že ušmudlaná upřímnost Batamu má něco do sebe, a říkal jsem si, jak se po vší té filipínsko-indonéské vřelosti a starostlivosti budu cítit ve městě, které je tak blízko Západu, jak jen asijské město může být, se všemi negativy z toho plynoucími.

Nakonec se ukázalo, že přesto, že Singapur postrádá tu chudinskou přítulnost, má svou vlastní poetiku.

Singapur je město slučující neslučitelné. První procházka, na kterou mě mí laskaví průvodci vzali, vedla do čínského chrámového komplexu. Znáte to: střechy z vlnitých tašek, draci, sem tam nějaký ten Budha nebo svastika. Ovšem. Ovšem tento měsíc Číňané mají měsíc hladových duchů (nebo něco v tom smyslu), které je potřeba usmiřovat obětinami. Takže za hlavním traktem byly postaveny stany, ve kterých se stoly prohýbaly jídlem a pitím (především plechovkami s Coca-Colou), které se dále balilo do pestrobarevných papírových krabic. A jelikož duchům lze jídlo předat jen pomocí ohně, byla ještě o kousek dál regulérní plynová spalovna, ve které se desítky a stovky krabic nepřetržitě pálily (až mě napadlo, že podobný spalovačský průmysl musel fungovat v Osvětimi). Ten rozpor mezi hlubokou pověrčivostí a religiozitou, která vede lidi k tomu, aby krmili duchy, a realistickou pragmatičností, která říká, že Singapur je příliš malé město na to, aby si tam každý rozdělával svůj oheň, mi přišla absurdní.

Nebo kouření. V Singapuru není kouření zakázáno, ale není podporováno. To znamená žádné reklamy, žádné vystavené cigarety. Ale znamená to také, že když požádáte v restauraci o popelník, nesmí vám ho dát na stůl (místo něj dostanete plechovku). A ovšem tyhle pokuty: za kouření v místech, kde to je zakázáno, 500 singapurských dolarů. Za upuštění nedopalku na zem to samé (ovšem když vajgla necháte ležet na stole, nehodili jste ho na zem, a všechno je v naprostém pořádku). Na druhou stranu jdou všechny odpadkové koše vybaveny jakýmsi popelníkem, do kterého je možné odkládat cigarety, aniž byste zapálili obsah koše.

Jak říkám -- zvláštní místo, tenhle Singapur.

Batam Island: Singapur verze 0.0.1

Batam. Batam je Indonéský ostrov asi hodinu jízdy lodí jižně od Singapuru. Batam, podle toho co mi bylo řečeno, a co jsem odpozoroval (což ostatně platí pro jakékoliv názory, které tu zveřejňuji), by měl někdy v budoucnu být jakýmsi druhým Singapurem. To znamená ostrov s bujícím průmyslem, čtyřproudými dálnicemi, velkým mezinárodním letištěm, čistými ulicemi, ucházejícím bydlením a tak dále.

A musím říct, že, také díky bohatým subvencím ze strany indonéské vlády, má tímto směrem docela slušně nakročeno. Místo, kde dneska stojí opravdu objemný průmyslový park, bylo před deseti lety pokryto džunglí. Filipínský technik, kterého jsem potkal, mi říkal, že před pěti lety, po dnes už vcelku slušně etablované Nagoye pobíhaly opice. A minulý týden, jsem viděl spoustu lidí, kteří sice nemají peníze na automobily (a kdyby ho nakupovali za tržní cenu, a ne za deset amerických centů za litr, neměli by ani na benzín), ale mají skůtry, na kterých dokáží převážet téměř neomezený počet lidí (typický obrázek: synek sedí na nádrži, tatínek na sedače řídí, maminka sedí bokem po směru jízdy a v náručí drží kojence; přilbu nemá nikdo). Za městy rostou kondominia, hotely začínají utvářet zárodek jakési budoucí skyline.

Pokrok je prostě vidět na každém kroku. Přesně tuhle větu jsem opakoval všem, kteří se mě ptali, jak se mi na Batamu líbí. Pak jsem se byl navečer podívat po Nagoye a od té doby dodávám: A tohle místo ho potřebuje každý zatracený kousek. Když totiž pomineme megalomanské plány indonéské vlády inspirované úspěchem Singapuru (už jen když se podíváte na konstrukci rychlostních komunikací: dvouprodové cesty s dělícím pásem širokým dost na to, aby se do něj z každé strany vešly ještě dva jízdní pruhy) a bující průmysl, který táhne superlevná ropa a různé úlevy, je Batam pořád jen místem, kde bydlí chudí lidé, kteří teď zrovna mají práci, ale žádnou jistotu, že nějakou najdou i za pět deset let, až třeba štědrá státní pomoc skončí a velké firmy se rozhodnou, že továrny naloží na náklaďáky a odvezou někam jinam.

Podívejte se na Filipíny: tady se elektronický průmysl usazuje od sedmdesátých let, a stejně to tu pořád vypadá jako v zemi třetího světa. Zopakovat fenomenální úspěch Singapuru, to není jen o lákání zahraničních investorů, ale také celá soustava geografických a politických okolností, které umožní udržet celou zemi na stejně dobré úrovni a předejít ničivým nepokojům, způsobeným obrovskými sociálními rozdíly.

Ale dost už o tom. Teď to zajímavé: Batam patří k Indonésii, a Indonésie je muslimská země. Jak to tu tedy vypadá v tomto směru?

No, pokud chcete vepřové, budete muset hledat dlouho a důkladně, protože toho tu opravdu není moc. Na druhou stranu, pokud si bude chtít dát pivo, není to absolutně žádný problém. Ženám se můžete dívat do tváře, dokonce se na ně i usmívat, a to i když nosí gilbab, na takové ty černé sutany s maskou přes obličej a malou škvírou pro oči jsem nenarazil ani jednou. Dívky a mladé ženy běžně chodí v minisukních a v klubech pak v tomto skrovném oblečení pohybují pánví tak, že by to uvedlo do rozpaků i leckterého otrlého puberťáka (na druhou stranu je fakt, že ani v jednom ze dvou klubů, kam jsem náhodou zapadl jsem neviděl lidi tancovat. Vyváděli, to ano, ale důsledně a výhradně mimo parket).

Ale opakuji: mluvím o městě Nagoya na ostrově Batam. Rozhodně si nedovolím posuzovat jak to vypadá kdekoliv jinde v Indonésii, a předpokládám, že vysoce ortodoxní rodiny existují i tam, kde jsem jejich existenci nezaznamenal.

Pokud jde o subjektivní pocit bezpečí při krátké sólo procházce městem, musím říct, že někam mimo hlavní ulice, bych se bez doprovodu neodvážil. I tak na mě pořád někdo pokřikoval, jestli nechci to nebo ono, a všichni se na mě trochu překvapeně dívali.

A to je asi tak vše, co dokážu po týdnu cestování z hotelu do práce a zpět o Batamu říct. Ještě bych se mohl rozvyprávět o Singapurcích, kteří (z ekonomických důvodů) jezdí okupovat pláže Malackého průlivu, o jídle, které smrdí jako převařená teniska, ale díky koření chutná skvěle, nebo o supermarketech naditých lidmi, kteří v nich chodí stále dokola a nic nekupují. Ale kdo ví, jestli by vás to vůbec zajímalo.

Moveable festival

Takže věci se maličko zkomplikovaly, a i když původní plán cesty byl 06AUG - KL3122, 06AUG - KL803, 14AUG - SQ73, 20AUG - KL838, 21AUG - KL1351, musel jsem podstoupit ještě 21AUG - SQ74, a poslední dva lety změnit na 25AUG - KL804 a 26AUG - KL1351.

Nebudu popírat, že jsem se po těch dvou týdnech už těšil domů, a že jsem byl dost zklamaný, když jsem se ve čtvrtek dověděl, že je nutné, abych se ještě jednou vrátil na Filipíny, ale ten den navíc v Singapuru mi to příkoří téměř zcela vykompenzoval.

Jelikož jsem se z různých důvodů k psaní v Indonésii (kam jsem přes Singapur mířil, a odkud jsem se pak s dvoudenní zastávkou vracel) nedostal, pokusím se v pár příspěvcích podat pravdivé a objektivní informace, tak jak si je pamatuji. Pak se ještě nejspíš vrátím k nějakým restům z Filipín, a snad jsem přidám i další věci, které jsem chtěl napsat, ale nestihl jsem to, protože jsem měl moc práce s podpíráním barových pultů a konzumací piva San Miguel.

100

A teď trochu odbočím. Tohle je (podle Bloggeru) stý post tohoto weblogu. Skvělá příležitost pro trochu té narcistní sebechvály, že? Dobrá, já vím, že je to infantilní, ale prostě si nemůžu pomoci. Takže:

Víte, mohl bych vám lhát a tvrdit, že to, co sem píšu, píšu z nějakého vznešeného důvodu, jako je nějaký myšlenkový přetlak, nebo něco podobného. Ale chci být upřímný, takže řeknu pravdu: Za tenhle weblog může Petr Koubský. Hned z několika důvodů.

Když jsem byl mladší (řekněme tak do jedenadvaceti), chtěl jsem po většinu času být jako někdo jiný. Třeba někdy v sedmnácti osmnácti jsem chtěl být jako Ondřej Neff (samozřejmě bez té pleši), kterého jsem považoval za skvělého spisovatele a velmi vtipného novináře. Omluvou mi budiž to, že stejně jako jsem přestal po pár měsících experimentování kouřit marihuanu, opustila mě i tato úchylka a našel jsem si jiného, lepšího, nedostižného vzora, a pak dalšího, a tak dále. Nakonec jsem zjistil, že být jako někdo není moc chytré, protože imitátorů jsou stovky, a člověk se v tom davu tak nějak ztratí. Takže jsem začal experimentovat s vymezováním se proti někomu.

To už bylo lepší, protože se vždycky najde nějaký jouda, který vám na nadávání na všechno, a argumentaci proti všemu, skočí a bude vás poslouchat. V této fázi jsem psal štvavý sloupek do jistého, dnes již zesnulého, e-zinu. Nakonec jsem se v této oblasti vypracoval tak, že dnes dokážu z patra argumentovat proti čemukoliv, bez ohledu na to, co si o tom ve skutečnosti myslím. (To je mimochodem moc užitečná vlastnost, protože i když většinu lidí nepřesvědčíte, že se mýlí -- a oni se někdy opravdu nemýlí -- přestanou vás otravovat se svými pokusy přesvědčit vás, že se mýlíte vy.)

Takto vyzbrojen, s tváří ošlehanou větry kavárenských ventilátorů, jsem zaregistroval existenci jakéhosi Koubského, který píše docela zajímavé úvodníky do SWN. Po nějakém čase, který jsem věnoval studiu jeho textů, jsem zjistil, že je to nepřítel, kterého nelze porazit argumentací, protože na to je zjevně příliš chytrý. I vrhnul jsem se do psaní obsáhlých (a občas, bohužel, i bezobsažných) textů na libovolná témata, která mě zaujala. I v tomto oboru jsem se časem zdokonalil, načež jsem zjistil, že a) už na to nemám čas, b) nějaké elaboráty o desítkách stran stejně nikoho nezajímají.

Tudíž jsem s tím přestal a věnoval se užitečnějším věcem, jako je studium některých programovacích jazyků, pročítání příruček o algoritmech a tak podobně. A pak jsem zjistil, že existují nějaké weblogy, které zcela odpovídají mému naturelu, které umožňují beztrestně žvanit komukoliv o čemkoliv, které lidé dokonce i čtou, protože jejich autoři se ani nepoukošejí o objektivitu. I založil jsem weblog, který skoro nikdo nečetl.

Tak jsem toho nechal.

No a pak jsem loni na podzim zjistil, že Petr Koubský píše, teď už uzavřený, blog aKB@large. Díky tomu jsem nejen objevil Blogger, ale také získal důvod pokračovat v psaní nepravidelného internetového denníčku. Říkal jsem si: ach, když Koubský píše blog, a já budu budu také psát blog, lidé si budou myslet, že jsem stejně chytrý jako on! K mému velkému překvapení ani tento druhý blog moc lidí nečetlo. Pak, shodou šťastných okolností, ve kterých hrála určitou roli moje vrozená skromnost, Petr Koubský zalinkoval jeden příspěvek, který jsem sem vlepil. Poněkud se tou dobou zvedla návštěvnost této stránky, což byl přeci jen důvod, proč pokračovat.

Postupem času se ukázalo, že i jiným lidem příjde to, co tu píšu nejspíše zajímavé, protože míst, která sem odkazují pozvolna přibývá. To je samozřejmě voda na můj mlýn, takže jak to tak vypadá, ještě nějakou dobu budu český Internet oblažovat svými briskními postřehy a výstižnými přirovnáními.

Tak. Abych to nějak shrnul: pokud byste tedy snad cítili potřebu někomu za tento blog poděkovat, určitě poděkujte Petru Koubskému, který za něj může. A slibuji: Další srdceryvný příspěvek jako je tento, napíšu až k výročí o řád vyššímu. Což, půjde-li mi psaní stejným tempem, bude někdy za sedm a půl let. Do té doby: Stay tuned!

Technická poznámka na závěr: Hned ze začátku jsem zjistil, že, vzhledem ke stupiditě internetových vyhledávačů, nebyl moc dobrý nápad pojmenovat tuhle stránku podle filipínského supermaketu. Týdně registruji tak tři až čtyři přístupy z Googlu nebo Yahoo, které (zřejmě díky nesmyslným metodám výpočtu validity stránky) na dotaz z filipínských počítačů zařazují tuto stránku do první desítky nalezených odkazů. Proto to neustálé prostrkávání názvu tečkami nebo mezerami, které zákeřný Google promaže, proto použití znaků $, € a @ ve jméně v současnosti (tímto bych chtěl požádat všechny, kteří na tuto stránku odkazují -- děkuji mnohokrát!, aby používali současné označení, které, zdá se, zatím vyhledávačům odolává).

Filipínské jednohubky: Jiný kraj, jiný mrav

Nejspíš smíchám dvě nebo tři témata dohromady, ale znáte to -- tyhle hospodské řeči jsou vždycky takové. Takže nejprve jsem chtěl (pod dojmem včerejšího mimořádně příjemného vysedávání na baru, a tlachání s jedním sedmapadesátiletým Američanem, jedním z těch, se kterými když se bavíte, říkáte si, že není možné aby Američané byli taková banda pitomců, jak občas vypadá) poznamenat něco v tom smyslu, že opravdu existují věci, které Američanům závidím. Teď mimořádně nemyslím životní úroveň, ale takovou tu bezprostřednost, a schopnost okamžitě zapříst hovor s kýmkoliv. Kdesi jsem nedávno četl, že když do vlaku nastupují Italové, rovnou se sesedají k sobě, aby mohli nadávat na poměry a tak dále. Jak to vypadá v českých vlacích (nebo na jakémkoliv místě, kde se sejde více lidí) to nemá cenu komentovat.

Na druhou stranu spousta Američanů tady, se chová -- inu, podle mého skromného konzervativního mínění, dost odpudivě. Začíná to nevhodnými návrhy Filipínkám v letadle, a přes návštěvy nočních podniků pochybné pověsi to pokračuje až k vydržovnání si několika -- ehm -- přítelkyň současně. Je mi čerta starého po tom, kam kdo chodí ukájet své potřeby, ale chci říct, že spousta ženatých lidí, kteří vám budou vykládat jak roztomilé mají děti a skvělou ženu, si tu s gustem zasouloží za pár šupů, protože -- ja nevím, prostě nedokážu pochopit, proč lidé, kteří by doma považovali návštěvu prostitutky za společensky nepřípustnou, si tady dopřávají co libido ráčí.

Samozřejmě že takové chování lze relativizovat: buď to je to mimořádně nechutné zneužívání chudoby místních žen, nebo je to naopak příkladné zvyšovnání jejich životní úrovně. Tak jako tak, asi chápete, že Filipíny jsou země, kde se žena nejdříve snaží co nejrychleji ulovit nějakého toho manžela, aby pak přehlížela všechno co dělá, protože je na něm existenčně závislá. V ideálním případě klofne taková Filipínka nějakého Američna, který ji odtud vytáhne do Států, kde, jak si nejspíš představuje, bude žít šťastně až do smrti.

Ovšem neužívají si jen cizinci. Loni jsem byl pro skupinku kolegů dobrou záminkou pro návštěvu jakéhosi podniku, kde bylo nejprve potřeba si skrze polopropustné zrcadlo vybrat slečnu, pak se skupinově odebrat do místnosti s karaoke, odkud jednotlivé páry z nejasných důvodů na různě dlouhou dobu odcházely. Bylo mi to žinantní, sedět tam, mít na sobě nalepenou tak sedmnáctiletou slečnu, kterou zjevně iritoval můj okázalý nezájem. Nakonec jsem se pustil do poněkud trapného vtipkování, nicméně to se minulo účinkem, protože slečna nevěděla co je to union.

Zajímavé na tom bylo, že většina těch kolegů je ženatá, má děti a tak vůbec. Dobře, i u nás jistě spousta ženatých mužů vymetá bordely, ale dělají to alespoň decentně. Ne že vám v práci budou vykládat, že ten a ten je married, but extremely happy, hahaha!, když řeknete, že služby jistého druhu nechcete, protože jste šťastně ženatí. A nezapomeňte -- Filipínci jsou velmi nábožensky založení (však víte -- Filipíny, ta země, kde se lidé o Velikonocích nechávají přibít na kříž). Jak se tohle promiskuitní chování slučuje s katolickou doktrínou, to mi opravdu není jasné.

Nejotravnější na téhle situaci je to, že protože jsem bílá huba, a bílé huby si sem jezdí především zašustit, všichni se mě neustále ptají, jestli nechci vidět nějaké Pretty girls, sir! Very pretty girls for good price!, eventuálně jestli nemám Date with some pretty women, haha!, a pak se na mě nechápavě dívají, když říkám děkuji nechci.

Takže jsem si postěžoval, a zůstává poslední otázka: Není to všechno z mé strany jen takové pokrytecké žvanění? Není to nakonec tak, že bych chtěl, ale bojím se? Pokud je lpění na některých pravidlech pokrytectvím, pak nejspíš jsem pokrytcem. Ale popravdě: raději budu ustrašený pokrytec, než odvážný majitel černého svědomí. A celého spektra venerických chorob, samozřejmě...

Filipínské jednohubky: Hi, Sir!

Jak já jen lituji, že jsem si před odjezdem nenahrál do notebooku texty, které jsem na stejném místě, o devět pater níž, psal loni v červnu. Všechno, co mi tehdy přišlo tak zajímavě jiné, je dneska už jen úmorně otravné. Skoro se mi o tom ani nechce psát. Raději bych se zvedl, vyjel výtahem ta dvě patra do baru a tam si dal točené pivo, kouřil poslední českou Lucky Strike s varováním, že zabíjím sám sebe a tvářil se, že mi to nevadí.

Kdybych si ty poznámky vzal, mohli jste si teď přečíst o nechutně horkém a vlhkém počasí (to první pravda tak úplně není -- je tu příjemných třicet stupňů, to druhé pak zcela, protože zrovna zuří období dešťů, takže průběžně poprchává celý den), o dopravě, o jeepneys a tricycles, o blátě místo chodníků, o dvou týpcích stavějících středně ošklivý sekretář přímo na ulici, o polonahých lidech, co postávají u silnice, o -- no, však si kupte nějakého průvodce Lonely Planet.

Jelikož je ale nemám, a jelikož v obrazech toho také moc nenavyprávím, neb z jedoucího auta toho moc nafotit nejde, a vzhledem k okolnostem se nikam mimo okruh tak kilometru kolem hotelu neodvážím, budu se snažit alespoň trochu souvisle popsat, co ještě nepodlehlo mému pocitu zcestovalého světáka.

Především mě opět šokovala ta naprostá odlišnost toho, co oči vidí, od toho, na co je mozek zvyklý. V Evropě máme tuhle architekturu. Jistě, většinou dost špatnou, ale pořád je to architektura. To, co jsem viděl cestou z letiště do hotelu, a co teď vídám cestou z hotelu do práce, ale postrádá -- až na vyjímky, jako je Alabang -- jakýkoliv smysl. Prostě desítky a stovky na sebe nalepených chatrčí a betonových domků, postavených podle bůhví jakého mustru, propojené synapsemi elektrické sítě. Nikde žádná zahrada, ba ani dvůr.

Aha, dočasnost, to je to slovo které hledám. Všechny stavby vypadají, jako by za pár dní měly být rozebrány a odvezeny čert ví kam.

Kdyby Japonsko nebylo nejbohatší zemí světa a Filipíny asi tak třetí nejchudší (nebo něco v tom smyslu), řekl bych, že je to tu skoro stejné -- i Japonské domy na mě působily tímhle nepatřičným dojmem. Tady je to podpořeno ještě tou brutální chudobou a vlkým podnebím, které fasádu jakékoliv stavby podrobí tvrdé životnostní zkoušce.

Co ovšem Japonsko s Filipínami rozhodně společné nemá, jsou lidé. Ještě nikde jsem neviděl tolik zjevně heterosexuálních mužů poplácávat se tak často po zádech a po rukou, nebo se při chůzi držet kolem ramen (asi jako když jste se v sedmi letech s kamarády courali ze školy a přemýšleli co za lotrovinu byste vyvedli). Jistě, většina lidí (snad kromě Čechů) je přátelská a mile se na vás usmívá, ale milost Filipínců až hraničí se servilitou. Možná to kvůli tomu, že pocházím ze země, kde si lidé sedají co nejdále od sebe, aby spolu nemuseli mluvit, nebo snad -- proboha! -- se na sebe dívat, špatně vnímám, možná, jak říká kolega, proto, že jsem bílý sáhib, se ke mně chovají poněkud mileji než sami k sobě, nicméně příjde mi, že Filipínci jsou, abych tak řekl, nejvíc v pohodě lidi co znám.

Ostatně, dokázali byste vy odolat usměvavému portýrovi, který vám při otevírání dveří bezelstně řekne: "Hi, Sir!"?

Vesmírný samožer

Opravdu zajímavý pohled na raketoplány a mezinárodní vesmírnou stanici (ISS):

The final Shuttle design, incorporating all of the budgetary and Air Force design constraints, was impressive but not particularly useful. Very soon after the start of the program, it became clear that Shuttle launches would not be routine events, that it would cost a great deal of money to repair each orbiter after its trip to space, and that estimates of launch cost and frequency had been wildly optimistic. At the same time, the Air Force proved unable to get the Vandenberg base ready for use, negating much of the reason for the extensive Shuttle redesign. After the Challenger explosion, the Vandenberg base was quietly mothballed. Not once did the Shuttle fly a mission to polar orbit.

Nebo:

In the thirty years since the last Moon flight, we have succeeded in creating a perfectly self-contained manned space program, in which the Shuttle goes up to save the Space Station (undermanned, incomplete, breaking down, filled with garbage, and dropping at a hundred meters per day), and the Space Station offers the Shuttle a mission and a destination. The Columbia accident has added a beautiful finishing symmetry - the Shuttle is now required to fly to the ISS, which will serve as an inspection station for the fragile thermal tiles, and a lifeboat in case something goes seriously wrong.

This closed cycle is so perfect that the last NASA administrator even cancelled the only mission in which there was a compelling need for a manned space flight - the Hubble telescope repair and upgrade - on the grounds that it would be too dangerous to fly the Shuttle away from the ISS, thereby detaching the program from its last connection to reason and leaving it free to float off into its current absurdist theater of backflips, gap fillers, Canadarms and heroic expeditions to the bottom of the spacecraft.

Celý text čtěte zde: A Rocket To Nowhere

Až za ušima

Tak jako každá generace, i my, poslední z Husákových dětí, máme své strachy a obavy. Naši rodiče se báli atomové války, nonkonformity a nedostatku toaletního papíru. My, zrození v báječně normalizovaných 70. letech, přivyklí konzumu, volnému trhu a otevřeným hranicím, máme své strašáky někde úplně jinde.

Tak třeba já se teď snažím setřídit své tři nejhorší obavy abstraktnějšího charakteru (tedy ne takové ty normální, jako je panická hrůza z chodců a cyklistů, když jedu autem, nebo obavy z dialerů, spywaru a nezalátaných děr ve Windows), a stále se nemohu rozhodnout, co z té trojice je horší.

Jen považte:

Zaprvé tu máme tuhle ptačí chřipku. Naděje, že nějak sama o sobě vymizí už definitivně padla, a teď jen otázkou, kdy přesně začnou lidé umírat. The Register, s cynismem sobě vlastním, nabádá obyvatele Británie ke vstupu do armády nebo do zdravotního sektoru, protože právě zaměstnanci těchto (a jim podobných) institucí dostanou některou z pár miliónů dávek vakcíny, kterou britská vláda nakoupila. Naše exekutiva, samozřejmě, má mnohem důležitější věci k řešení (třeba jak přinutit pár tisíc fanoušků techna, aby se z nějaké zapadlé louky přesunili co nejrychleji do Prahy), a tak o očkování proti ptačí chřipce u nás zatím není slyšet nic. Jsem opravdu zvědav, kdo vyvodí osobní zodpovědnost v podobě nasupené omluvy v televizi, až budou nemocnice plné nejen umírajících nemocných, ale také zdravotnického personálu, až se vyděšení lidé pustí do rabování, nebo až v celé zemi vypadne elektřina, protože zaměstnanci elektráren ulehnou na smrtelná lože.

Zadruhé je děsivá situace kolem ropy. Někde ve Wiredu (nejspíš ve Wired News), jsem četl dojemnou historku o chlapíkovi, kterého Shell (nebo podobná společnost) zrazovala od zveřejnění studie, ve které s poměrně vysokou přesností (s nějakou akceptovatelnou odchylkou) určil, kdy se těžba ropy v USA překlopí přes maximum a začne klesat. Při použití stejné metodologie na celosvětovou těžbu ropy, prý vychází maximální hodnota těžby někdy na rok 2006 až 2007. To je opravdu znepokojivé. Včera se sice na Radiožurnálu dušovali, že cena ropy 250USD za barel nikdy nedosáhne, ale víte jak to chodí. Až několikanásobně zdraží všechno zboží které je na ropě závislé (od dopravy, přes plasty, až po ještě máslovější margaríny), to bude teprve mela.

A konečně zatřetí jsou tu klimatické změny. Jsem stále více přesvědčen, že my se ještě dožijeme toho, až se Holanďané budou stěhovat na kánoích do Česka, a že nám z toho opravdu nebude veselo. A to raději nemluvím o tom, co se bude dít, až začne docházet pitná voda.

Ach, samozřejmě, takto rozšafně podáno, to vypadá jako ohromná legrace, ale věřte mi: opravdu jsem občas paralyzovaný strachem, že tohle prostě nemůžeme nikdy přežít.