Filipínské jednohubky: Hi, Sir!

Jak já jen lituji, že jsem si před odjezdem nenahrál do notebooku texty, které jsem na stejném místě, o devět pater níž, psal loni v červnu. Všechno, co mi tehdy přišlo tak zajímavě jiné, je dneska už jen úmorně otravné. Skoro se mi o tom ani nechce psát. Raději bych se zvedl, vyjel výtahem ta dvě patra do baru a tam si dal točené pivo, kouřil poslední českou Lucky Strike s varováním, že zabíjím sám sebe a tvářil se, že mi to nevadí.

Kdybych si ty poznámky vzal, mohli jste si teď přečíst o nechutně horkém a vlhkém počasí (to první pravda tak úplně není -- je tu příjemných třicet stupňů, to druhé pak zcela, protože zrovna zuří období dešťů, takže průběžně poprchává celý den), o dopravě, o jeepneys a tricycles, o blátě místo chodníků, o dvou týpcích stavějících středně ošklivý sekretář přímo na ulici, o polonahých lidech, co postávají u silnice, o -- no, však si kupte nějakého průvodce Lonely Planet.

Jelikož je ale nemám, a jelikož v obrazech toho také moc nenavyprávím, neb z jedoucího auta toho moc nafotit nejde, a vzhledem k okolnostem se nikam mimo okruh tak kilometru kolem hotelu neodvážím, budu se snažit alespoň trochu souvisle popsat, co ještě nepodlehlo mému pocitu zcestovalého světáka.

Především mě opět šokovala ta naprostá odlišnost toho, co oči vidí, od toho, na co je mozek zvyklý. V Evropě máme tuhle architekturu. Jistě, většinou dost špatnou, ale pořád je to architektura. To, co jsem viděl cestou z letiště do hotelu, a co teď vídám cestou z hotelu do práce, ale postrádá -- až na vyjímky, jako je Alabang -- jakýkoliv smysl. Prostě desítky a stovky na sebe nalepených chatrčí a betonových domků, postavených podle bůhví jakého mustru, propojené synapsemi elektrické sítě. Nikde žádná zahrada, ba ani dvůr.

Aha, dočasnost, to je to slovo které hledám. Všechny stavby vypadají, jako by za pár dní měly být rozebrány a odvezeny čert ví kam.

Kdyby Japonsko nebylo nejbohatší zemí světa a Filipíny asi tak třetí nejchudší (nebo něco v tom smyslu), řekl bych, že je to tu skoro stejné -- i Japonské domy na mě působily tímhle nepatřičným dojmem. Tady je to podpořeno ještě tou brutální chudobou a vlkým podnebím, které fasádu jakékoliv stavby podrobí tvrdé životnostní zkoušce.

Co ovšem Japonsko s Filipínami rozhodně společné nemá, jsou lidé. Ještě nikde jsem neviděl tolik zjevně heterosexuálních mužů poplácávat se tak často po zádech a po rukou, nebo se při chůzi držet kolem ramen (asi jako když jste se v sedmi letech s kamarády courali ze školy a přemýšleli co za lotrovinu byste vyvedli). Jistě, většina lidí (snad kromě Čechů) je přátelská a mile se na vás usmívá, ale milost Filipínců až hraničí se servilitou. Možná to kvůli tomu, že pocházím ze země, kde si lidé sedají co nejdále od sebe, aby spolu nemuseli mluvit, nebo snad -- proboha! -- se na sebe dívat, špatně vnímám, možná, jak říká kolega, proto, že jsem bílý sáhib, se ke mně chovají poněkud mileji než sami k sobě, nicméně příjde mi, že Filipínci jsou, abych tak řekl, nejvíc v pohodě lidi co znám.

Ostatně, dokázali byste vy odolat usměvavému portýrovi, který vám při otevírání dveří bezelstně řekne: "Hi, Sir!"?