S'pore, část 1.

Singapur jsem si opravdu užil. Především proto, že jsem tam nebyl sám (jak je na služební cestě dobrým zvykem), ale měl jsem české průvodce, takže jsem se jen neprocházel, ale také se dovídal informace.

Popravdě řečeno, když jsem Singapurem projížděl cestou na Batam, byl jsem unešen. Je to neuvěřitelně fotogenické město, kde při západu slunce můžete nasekat za půl hodiny asi tak dvěstě kýčovitých pohlednic, a ještě si budete stěžovat, jak jste nic nevyfotili. Navíc po ubohosti toho, co jsem viděl kolem cest na Filipínách, jsem měl osvěžující pocit, že jsem se vrátil do civilizace.

Při cestě zpátky, jsem už byl poněkud opatrnější. Zjistil jsem, že ušmudlaná upřímnost Batamu má něco do sebe, a říkal jsem si, jak se po vší té filipínsko-indonéské vřelosti a starostlivosti budu cítit ve městě, které je tak blízko Západu, jak jen asijské město může být, se všemi negativy z toho plynoucími.

Nakonec se ukázalo, že přesto, že Singapur postrádá tu chudinskou přítulnost, má svou vlastní poetiku.

Singapur je město slučující neslučitelné. První procházka, na kterou mě mí laskaví průvodci vzali, vedla do čínského chrámového komplexu. Znáte to: střechy z vlnitých tašek, draci, sem tam nějaký ten Budha nebo svastika. Ovšem. Ovšem tento měsíc Číňané mají měsíc hladových duchů (nebo něco v tom smyslu), které je potřeba usmiřovat obětinami. Takže za hlavním traktem byly postaveny stany, ve kterých se stoly prohýbaly jídlem a pitím (především plechovkami s Coca-Colou), které se dále balilo do pestrobarevných papírových krabic. A jelikož duchům lze jídlo předat jen pomocí ohně, byla ještě o kousek dál regulérní plynová spalovna, ve které se desítky a stovky krabic nepřetržitě pálily (až mě napadlo, že podobný spalovačský průmysl musel fungovat v Osvětimi). Ten rozpor mezi hlubokou pověrčivostí a religiozitou, která vede lidi k tomu, aby krmili duchy, a realistickou pragmatičností, která říká, že Singapur je příliš malé město na to, aby si tam každý rozdělával svůj oheň, mi přišla absurdní.

Nebo kouření. V Singapuru není kouření zakázáno, ale není podporováno. To znamená žádné reklamy, žádné vystavené cigarety. Ale znamená to také, že když požádáte v restauraci o popelník, nesmí vám ho dát na stůl (místo něj dostanete plechovku). A ovšem tyhle pokuty: za kouření v místech, kde to je zakázáno, 500 singapurských dolarů. Za upuštění nedopalku na zem to samé (ovšem když vajgla necháte ležet na stole, nehodili jste ho na zem, a všechno je v naprostém pořádku). Na druhou stranu jdou všechny odpadkové koše vybaveny jakýmsi popelníkem, do kterého je možné odkládat cigarety, aniž byste zapálili obsah koše.

Jak říkám -- zvláštní místo, tenhle Singapur.