Batam Island: Singapur verze 0.0.1

Batam. Batam je Indonéský ostrov asi hodinu jízdy lodí jižně od Singapuru. Batam, podle toho co mi bylo řečeno, a co jsem odpozoroval (což ostatně platí pro jakékoliv názory, které tu zveřejňuji), by měl někdy v budoucnu být jakýmsi druhým Singapurem. To znamená ostrov s bujícím průmyslem, čtyřproudými dálnicemi, velkým mezinárodním letištěm, čistými ulicemi, ucházejícím bydlením a tak dále.

A musím říct, že, také díky bohatým subvencím ze strany indonéské vlády, má tímto směrem docela slušně nakročeno. Místo, kde dneska stojí opravdu objemný průmyslový park, bylo před deseti lety pokryto džunglí. Filipínský technik, kterého jsem potkal, mi říkal, že před pěti lety, po dnes už vcelku slušně etablované Nagoye pobíhaly opice. A minulý týden, jsem viděl spoustu lidí, kteří sice nemají peníze na automobily (a kdyby ho nakupovali za tržní cenu, a ne za deset amerických centů za litr, neměli by ani na benzín), ale mají skůtry, na kterých dokáží převážet téměř neomezený počet lidí (typický obrázek: synek sedí na nádrži, tatínek na sedače řídí, maminka sedí bokem po směru jízdy a v náručí drží kojence; přilbu nemá nikdo). Za městy rostou kondominia, hotely začínají utvářet zárodek jakési budoucí skyline.

Pokrok je prostě vidět na každém kroku. Přesně tuhle větu jsem opakoval všem, kteří se mě ptali, jak se mi na Batamu líbí. Pak jsem se byl navečer podívat po Nagoye a od té doby dodávám: A tohle místo ho potřebuje každý zatracený kousek. Když totiž pomineme megalomanské plány indonéské vlády inspirované úspěchem Singapuru (už jen když se podíváte na konstrukci rychlostních komunikací: dvouprodové cesty s dělícím pásem širokým dost na to, aby se do něj z každé strany vešly ještě dva jízdní pruhy) a bující průmysl, který táhne superlevná ropa a různé úlevy, je Batam pořád jen místem, kde bydlí chudí lidé, kteří teď zrovna mají práci, ale žádnou jistotu, že nějakou najdou i za pět deset let, až třeba štědrá státní pomoc skončí a velké firmy se rozhodnou, že továrny naloží na náklaďáky a odvezou někam jinam.

Podívejte se na Filipíny: tady se elektronický průmysl usazuje od sedmdesátých let, a stejně to tu pořád vypadá jako v zemi třetího světa. Zopakovat fenomenální úspěch Singapuru, to není jen o lákání zahraničních investorů, ale také celá soustava geografických a politických okolností, které umožní udržet celou zemi na stejně dobré úrovni a předejít ničivým nepokojům, způsobeným obrovskými sociálními rozdíly.

Ale dost už o tom. Teď to zajímavé: Batam patří k Indonésii, a Indonésie je muslimská země. Jak to tu tedy vypadá v tomto směru?

No, pokud chcete vepřové, budete muset hledat dlouho a důkladně, protože toho tu opravdu není moc. Na druhou stranu, pokud si bude chtít dát pivo, není to absolutně žádný problém. Ženám se můžete dívat do tváře, dokonce se na ně i usmívat, a to i když nosí gilbab, na takové ty černé sutany s maskou přes obličej a malou škvírou pro oči jsem nenarazil ani jednou. Dívky a mladé ženy běžně chodí v minisukních a v klubech pak v tomto skrovném oblečení pohybují pánví tak, že by to uvedlo do rozpaků i leckterého otrlého puberťáka (na druhou stranu je fakt, že ani v jednom ze dvou klubů, kam jsem náhodou zapadl jsem neviděl lidi tancovat. Vyváděli, to ano, ale důsledně a výhradně mimo parket).

Ale opakuji: mluvím o městě Nagoya na ostrově Batam. Rozhodně si nedovolím posuzovat jak to vypadá kdekoliv jinde v Indonésii, a předpokládám, že vysoce ortodoxní rodiny existují i tam, kde jsem jejich existenci nezaznamenal.

Pokud jde o subjektivní pocit bezpečí při krátké sólo procházce městem, musím říct, že někam mimo hlavní ulice, bych se bez doprovodu neodvážil. I tak na mě pořád někdo pokřikoval, jestli nechci to nebo ono, a všichni se na mě trochu překvapeně dívali.

A to je asi tak vše, co dokážu po týdnu cestování z hotelu do práce a zpět o Batamu říct. Ještě bych se mohl rozvyprávět o Singapurcích, kteří (z ekonomických důvodů) jezdí okupovat pláže Malackého průlivu, o jídle, které smrdí jako převařená teniska, ale díky koření chutná skvěle, nebo o supermarketech naditých lidmi, kteří v nich chodí stále dokola a nic nekupují. Ale kdo ví, jestli by vás to vůbec zajímalo.