Filipínské jednohubky: Jiný kraj, jiný mrav

Nejspíš smíchám dvě nebo tři témata dohromady, ale znáte to -- tyhle hospodské řeči jsou vždycky takové. Takže nejprve jsem chtěl (pod dojmem včerejšího mimořádně příjemného vysedávání na baru, a tlachání s jedním sedmapadesátiletým Američanem, jedním z těch, se kterými když se bavíte, říkáte si, že není možné aby Američané byli taková banda pitomců, jak občas vypadá) poznamenat něco v tom smyslu, že opravdu existují věci, které Američanům závidím. Teď mimořádně nemyslím životní úroveň, ale takovou tu bezprostřednost, a schopnost okamžitě zapříst hovor s kýmkoliv. Kdesi jsem nedávno četl, že když do vlaku nastupují Italové, rovnou se sesedají k sobě, aby mohli nadávat na poměry a tak dále. Jak to vypadá v českých vlacích (nebo na jakémkoliv místě, kde se sejde více lidí) to nemá cenu komentovat.

Na druhou stranu spousta Američanů tady, se chová -- inu, podle mého skromného konzervativního mínění, dost odpudivě. Začíná to nevhodnými návrhy Filipínkám v letadle, a přes návštěvy nočních podniků pochybné pověsi to pokračuje až k vydržovnání si několika -- ehm -- přítelkyň současně. Je mi čerta starého po tom, kam kdo chodí ukájet své potřeby, ale chci říct, že spousta ženatých lidí, kteří vám budou vykládat jak roztomilé mají děti a skvělou ženu, si tu s gustem zasouloží za pár šupů, protože -- ja nevím, prostě nedokážu pochopit, proč lidé, kteří by doma považovali návštěvu prostitutky za společensky nepřípustnou, si tady dopřávají co libido ráčí.

Samozřejmě že takové chování lze relativizovat: buď to je to mimořádně nechutné zneužívání chudoby místních žen, nebo je to naopak příkladné zvyšovnání jejich životní úrovně. Tak jako tak, asi chápete, že Filipíny jsou země, kde se žena nejdříve snaží co nejrychleji ulovit nějakého toho manžela, aby pak přehlížela všechno co dělá, protože je na něm existenčně závislá. V ideálním případě klofne taková Filipínka nějakého Američna, který ji odtud vytáhne do Států, kde, jak si nejspíš představuje, bude žít šťastně až do smrti.

Ovšem neužívají si jen cizinci. Loni jsem byl pro skupinku kolegů dobrou záminkou pro návštěvu jakéhosi podniku, kde bylo nejprve potřeba si skrze polopropustné zrcadlo vybrat slečnu, pak se skupinově odebrat do místnosti s karaoke, odkud jednotlivé páry z nejasných důvodů na různě dlouhou dobu odcházely. Bylo mi to žinantní, sedět tam, mít na sobě nalepenou tak sedmnáctiletou slečnu, kterou zjevně iritoval můj okázalý nezájem. Nakonec jsem se pustil do poněkud trapného vtipkování, nicméně to se minulo účinkem, protože slečna nevěděla co je to union.

Zajímavé na tom bylo, že většina těch kolegů je ženatá, má děti a tak vůbec. Dobře, i u nás jistě spousta ženatých mužů vymetá bordely, ale dělají to alespoň decentně. Ne že vám v práci budou vykládat, že ten a ten je married, but extremely happy, hahaha!, když řeknete, že služby jistého druhu nechcete, protože jste šťastně ženatí. A nezapomeňte -- Filipínci jsou velmi nábožensky založení (však víte -- Filipíny, ta země, kde se lidé o Velikonocích nechávají přibít na kříž). Jak se tohle promiskuitní chování slučuje s katolickou doktrínou, to mi opravdu není jasné.

Nejotravnější na téhle situaci je to, že protože jsem bílá huba, a bílé huby si sem jezdí především zašustit, všichni se mě neustále ptají, jestli nechci vidět nějaké Pretty girls, sir! Very pretty girls for good price!, eventuálně jestli nemám Date with some pretty women, haha!, a pak se na mě nechápavě dívají, když říkám děkuji nechci.

Takže jsem si postěžoval, a zůstává poslední otázka: Není to všechno z mé strany jen takové pokrytecké žvanění? Není to nakonec tak, že bych chtěl, ale bojím se? Pokud je lpění na některých pravidlech pokrytectvím, pak nejspíš jsem pokrytcem. Ale popravdě: raději budu ustrašený pokrytec, než odvážný majitel černého svědomí. A celého spektra venerických chorob, samozřejmě...