Review.Game("Carcassonne")

Četli jste knihu Bratři Jana Oščádala? Ne? Chyba (tedy pokud moje kritické schopnosti před devíti desíti lety nebyly horší než dnes, protože to je doba, která uplynula od chvíle, kdy jsem Bratry přečetl). Je v ní jedna lehce psychedelická pasáž (dobrá, celá ta kniha je psychedelická, ale tahle část je ještě psychedeličtější než zbytek), kde postavy hrají jakousi hru (nejspíše stolní, deskovou). Tahle pasáž mi nějak utkvěla v paměti (pak ještě závěr, který jsem vykradl v jakési povídce, kterou jsem nejspíš i kdesi na webu zveřejnil), a nějak jsem pořád toužil najít stolní hru, která by mě zaujala alespoň tak, jako kniha samotná.

Nakonec jsem takovou hru našel (tedy ne psychedelickou, ale zajímavou), a ta hra se jmenuje Carcassonne (česky také jako Kataři, ale modrá krabice ve vašem oblíbeném supermarketu bude nadepsaná Carcassonne, takže se českým názvem nebudu dále zabývat).

Carcassonne je názornou ukázkou toho, jak malý soubor jednoduchých pravidel může generovat velmi obsáhlý a prozkoumání hodný stavový prostor, ve kterém se lze jen těžko nudit. Carcassonne je založena na vykládání kartiček, které odebíráte z hromádky a kladete vedle sebe tak, aby na sebe navazovaly. Dále se hry zůčastní několik dřevěných figurek a tabulka, na které se počítá dosažené skóre, které je vypočítáváno podle tří nebo čtyř pravidel (další tři nebo čtyři pravidla se pak uplatní na konci hry, ale je to vlastně jen doplnění těch, která fungují během hry). Hra je určena pro dva až nějaký vcelku vysoký počet hráčů, ale domnívám se, že nejzajímavější může být zhruba kolem čtyř zůčastněných osob, protože v základním balení prostě není dost kartiček na to, aby se dalo rozumně hrát ve větší skupině.

Abych se tu nelopotil moc dlouho, řeknu rovnou, že Carcassonne je strategická hra, která poskytuje opravdu velké množství zábavy, přičemž úžasné je, že hraní nespočívá ve vykládání kartiček na předem definovaná místa na hracím plánu (jako v legendárních Dostizích a sázkách, takto nejspíše kopii Monopolů), ani v důkladném studiu vlastností jednotlivých figurek (kterýmžto dojmem na mě působila desková verze Age of Empires), ani v nákladném sběru náhodných balíčků karet (což je vlastnost, která mě odrazuje od her typu Magic The Gathering, i když možná že se mýlím, protože kartičkáři jsem vždy, jaksi z principu, opovrhoval).

Carcassonne je zkrátka hra, kterou si koupíte, rozbalíte, a hned si užijete spoustu legrace, která při opakovaném hraní neupadá do stereotypu, protože hrát lze různými způsoby (podle nátury hráče lze být buď budovatelem, nebo škodičem, přičemž mezi oběma módy lze během jediné hry volně přepínat).

Základní hru lze doplnit sadou rozšíření, která pravidla mírně komplikují, ale zdá se, že i poměrně vydatně napomáhají zábavnosti hry. Samozřejmě, že takové rozšíření stojí skoro stejně jako krabice se základní hrou, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak za ty dva tisíce, na které vás vyjde komplentí sada, nestojí o tolik víc než běžná hra pro PC, přičemž není nutné utrácet další horentní sumy za upgrade PC -- prostě se přesunete ze stolu na koberec, čímž zvýšíte výkon herního hardwaru prakticky na nekonečno.

A pak: Největší výhoda hry spočívá v tom, že konečně můžete hrát zajímavou hru s manželkou, aniž byste seděli u počítače a na záludné otázky odpovídali jen "Hmmm", "Jistě, miláčku," nebo "Co jsi říkala?"

Čeští herní žurnalisté

Uh, přečetl jsem si tohle (GameEkonom: Jak se prodává hra). V zásadě jde o obhajobu vymetání rautů tzv. herními recenzenty, a úkonů s tím spojených. Pokud to není nějaká obvzláště vypečená ironie, kterou jsem díky své nedovtipnosti nepochopil, pak jsem o úrovni českých herních pisálků ztratil i ty poslední iluze, a nemůžu než říct, že je to všechno banda prodejných... pisálků.

Vzpomněl jsem si při čtení na jiný text (I Was a Junket Whore), který se v zásadě stejným tématem zabývá z pohledu filmového kritika, a který dochází k přesně opačnému závěru, než Otakar Schön (kterého jsem dodnes považoval za to lepší, co se u nás v oblasti herní žurnalistiky urodilo), který tvrdí, že Pohostit novináře, když ho vláčím bůh ví kam, je slušnost. A reklamní trička také nejsou žádné terno, i když se v nich dobře spí.

Vlastně to chápu. Herní psavci se rekrutují z dětí, které baví hrát hry, a domnívají se, že když jsou dobří v hraní FPS, jsou kvalifikováni k tomu o nich psát, respektive že jsou kvalifikováni psát o čemkoliv. Když se pak takový chlapec (nebo mnohem řídčeji dívka), dostane v 18 na svou první tiskovku, na svůj první raut, ke své první tašce s dárky, získá pocit, že je někým velmi důležitým (proč by mě jinak tak obletovali a hostili?), což jim jaksi implicitně potvrdí jejich kvality a utvrdí je to v tom, že hrám opravdu rozumí, že opravdu umí napsat kritický článek, že skutečně jsou novináři.

Jak trapné zneužití mladistvých rafinovanými producenty/distributory, kteří jsou v manipulaci zručnější než politické strany před volbami!

Víte, někdy v devatenácti, dvacíti jsem navštívil svou první a poslední tiskovou konferenci (pořádanou tuším firmou Seagate) v pražském hotelu (tehdy ještě) Diplomat. Nezbytnými ingrediencemi byly powerpointové prezentace, reklamní balíček, a samozřejmě raut. Z toho množství jídla, které bylo -- považte! -- zadarmo, mně, jakožto studentíkovi z chudých poměrů (v ošoupaných džínách a zoufale obnošené zimní bundě), oči přecházely a získal jsem přesně ten pocit vlastní důležitosti. Naštěstí absurdní nabubřelost člověka, se kterým jsme ten raut vymetali, mě přivedla k neodbytné myšlence, že ze sebe dělám idiota, a že firmě (nejspíše) Seagate, je úplně jedno, kdo já jsem, hlavně když oslněn žvancem zdarma napíšu něco velmi pěkného o jejích produktech.

(Stejný pocit vlastní idiocie jsem měl docela nedávno, když jsem sedl na marketingový lep Patricka Zandla, který, jak se ukázalo, vždy, když startuje nový projekt -- jsem v pokušení říct českou kopii nějakého úspěšného projektu, napíše článek, ke kterému se pak spousta lidí vyjadřuje, protože ho napsal Patrick Zandl. Udělal to už se Cinetikem -- kopií Netflixu -- a jakýmsi textem na Lupě, který jsem líný dohledat, stejně jako teď, kdy nejspíše vaří českou verzi YouTube a usilovně píše o webu 2.0.)

A i když jsem si tohle uvědomil (nebo možná právě proto), ještě dlouho ve mně přetrval pocit, že jsem velmi kvalifikovaný k tomu být novinářem (z čehož jsem byl nakonec, bohudík, vyléčen).

Tedy: chápu, že tyhle děti, které umí hrát hry, a někdy dokonce i trochu psát, získají na firemních prezentacích (nejlépe v nějakém známém letovisku, kam na náklady prezentujícího letí pokud možno první třídou) pocit, že jsou opravdovými novináři, a že jejich zvrácený pohled na žurnalistiku ještě potvrdí horda stejně starých dětí, které také touží být herními novináři, a proto ty šťastnější častují obdivnými komentáři.

To ale nic nemění na tom, že takovéto prezentace jsou uplácením, a že jejich jediným cílem je získat pozitivní publicitu.

Kdyby politické strany pořádaly podobné výlety nějakam na Ibizu, a čeští političtí komentátoři jejich nabídky masově akceptovali, asi by se čtenáři Respektu začali polévat benzínem a upalovat někde u Národního Muzea. Když se takto chovají pisálci z tzv. odborných plátků, je všechno v pořádku.

Schön uhodil palec do nehtu, když napsal, že produktové časopisy (mezi než herní periodika patří) jsou ekonomicky závislé na reklamě výrobců, o jejichž produktech píší, co dím, jejichž produkty mají kriticky zhodnotit. Na malém trhu to platí dvojnásob. Ostatně na tohle téma jsem tu už kdysi nějaké úvahy rozvíjel.

Problém je v tom, že místo aby se autoři alespoň trochu snažili dodržovat nějaký kodex, který by jim například zakazoval příjmat výlety a dárkové předměty od společností, které mají zájem na tom, aby byli k jejich produktům pozitivně naladěni, nebo ještě lépe aby se cítili být zavázáni o nich psát pozitivně, díky své nevyzrálosti to považují za samozřejmost, za něco, co přeci dělá každý (což je bohužel pravda) a na čem není nic špatného (což tedy rozhodně pravda není).

Ovšem děti, které o hrách píší, nemají o morálce ani ponětí. Respektive s arogancí mládí vlastní si myslí, že o ní ví všechno, a že ji mají zmáknutou, a že trocha toho cestování zdarma nemůže nikomu uškodit a tak dále, a tak dále. Roste nám tu díky tomu celá jedna (de)generace námezdních sil, které občas někoho vyprudí (to když to vypadá, že hra bude opravdový průšvih), nicméně jinak se snaží udržovat s distributory a producenty co nejlepší vztahy (zejména proudem pochvalných pseudorecenzí na absolutně nezajímavá pokračování čehokoliv), protože když si tykají s pár lidmi o pár let staršími a o pár pater společenského žebříčku výš, mají pocit vlastní nepostradatelnosti a výjmečnosti.

(Teď jsem měl připravenou pěknou analogii se stravováním ve fastfoodech a kvalitních restauracích, ale myslím, že by bylo trapné ji tu vypisovat.)

V zahraničí je situace o něco lepší, protože tam se o hrách píše od konce sedmdesátých let a za tu dobu některé děti, které kdysi psaly o hrách, dospěly k závěru, že být kurvou prodejnou není tak super jak se to ze začátku zdálo, a tudíž existuje nenulové množství sebevědomých autorů, kteří nezvrací co jim kdosi na firemní prezentaci nalil do hlavy, ale snaží se o opravdovou kritiku a v rámci daného prostoru i o cosi jako objektivitu.

Dospějí stejně i čeští herní "žurnalisté"? Nepochybně ano. Pár světlých vyjímek se dá najít už teď (třeba takový -- skoro už nepíšící -- Michal Rybka má v tomto směru nepopiratelné schopnosti). Ale vzhledem k současnému stavu to může trvat opravdu dlouho...

Informační společnost po kapkách, neškodí v jakémkoliv množství

Petr Koubský má nový blog. (Chtěl jsem říct, že mi Idées Fixes příjdou dost... suché, což je asi způsobeno tím, že je to blog jaksi oficiální, a tudíž z principu nudný. Tenhle nový blog je asi stejně zábavný jako weblog Iva Lukačoviče, jen s tím rozdílem, že Koubský je starší, moudřejší a nejspíš i o dost chytřejší než Lukačovič. Takže i když se to pořád dá číst, už to prostě nějak není ono...) A na tomto svém novém blogu se Petr Koubský rozesmutnil nad tím, že jsem pamfletář, a ne takový ten distingovaný přemýšlivec. A (mám ten pocit, i když možná že se mýlím) vyzval mě k debatě na téma informační společnost v serióznější rovině.

Jak jsem se zatepla přiznal v diskusi pod Koubského přípěvkem, jsem k takové debatě jedním z nejméně kvalifikovaných lidí v tomto státě, a nejspíš i v celé kontinentální Evropě. Nicméně mi to pořád tak nějak vrtá hlavou, co to je ta informační společnost, a jestli ji v Česku máme, nebo nemáme. Nebo co.

Ať je nám to milé, nebo ne, téměř každé označení, které v sobě nese slovo společnost, místo společnost ve skutečnosti myslí elita. Proto i informační společnost chápu jako odkaz na existenci elity, která pracuje s informacemi. Pokud tedy otázka stojí, zda v Česku je informační společnost, tak odpověď je ano. Pokud se někdo ptá zda je tu informační společnost dostatečně široká, tak můj názor je, že nikoliv.

Proč je to tak? Protože v Česku (díky zřízení které tu vládlo až do Plyšového převratu), nejen že chybí ne jedna, ale hned několik generací lidí, kteří by byli zvyklí s informacemi pracovat, ale především tu chybí pro podobnou práci prestiž. Myslím tím zhruba to, že v tomto státě, kde bylo donedávna důležité nebýt vzdělaným, agilním a samostatně uvažujícím jedincem, má u většiny populace intelektuální práce pořád špatnou pověst.

Budu se opakovat: lidem (zhruba mé generace), kteří od konce základní školy tráví většinu času mezi nadprůměrně inteligentními a nadprůměrně schopnými lidmi (tedy spolužáky na střední a vysoké škole, kolegy-inženýry v práci atp.) to příjde neuvěřitelné, ale většina české společnosti po žádné informační společnosti netouží. Touží po vyšších přídavcích na děti, kratší pracovní době, delší dovolené, vyšším platu, lepší dopravní obslužnosti, lepším ojetém autě, aby mistr v továrně nebyl takový buzerant... Ale informační společnost? Co to, kurva, je?

Ideální představa většiny mých sousedů o kariéře jejich dětí je, že se vyučí (celkem lhostejno v jakém oboru, ačkoliv převážně ve stejném jako jejich otcové). Srovnejte to s tím, jak si kariéru svých dětí představujete vy (čímž dávám jasně najevo, že si myslím, že můj arogatně povýšenecký postoj už dávno odehnal všechny čtenáře mimo okruh absolventů nějaké vysoké školy).

Čímž chci říct (když opustíme vody politicky korektní diskuse): nižší třída si neuvědomuje, že vzdělaní poskytuje možnosti. Mí rodiče (kteří ekonomicky patří nejspíše do nižsí střední třídy, toho času v důchodu), naštěstí byli dost osvícení na to, aby tento (pro někoho až absurdně zřejmý) fakt viděli, a tudíž mne (jakož i mou chytřejší sestru) podporovali ve všem, co zavánělo intelektuání čiností, i když tomu třeba sami úplně nerozuměli (dojemné historky na toto téma si ponechám pro lepší příležitost). Měl bych jim za tuto osvícenost denně líbat ruce (což sice nečiním, ale doufám, že vědí, že vím, že bych měl), protože většina lidí v tomto státě takové štěstí jako já (nebo vy) nemá.

Co rozhodně nechci říct, je, že je to vina nižší třídy. Je zatraceně těžké vidět mimo svůj kontext, a je jen málo lidí, kteří to dokáží. I proto by ti, kteří vidí, měli těm ostatním vysvětlit jak to vypadá mimo jejich mísu.

Teď by měla následovat lehce konspirativní pasáž o tom, proč popřevratové vlády vlády nebyly s to vysvetlit českým občanům, že být vzdělaný a bohatý je lepší než být nevzdělaný a chudý (a tudíž snadno manipulovatelný), ale mnoho jiných přede mnou to učinilo tolikrát, že by to bylo plýtváním vaším i mým časem.

A další odstavec nebo dva na téma osobní zodpovědnosti a odpudivosti svádět něco na společnost, které jsem určitě i já sám napsal tolikrát, že je mi žinantní psát je znova...

No a konečně posledních pár vět, kterými vás neoblažím by se mělo týkat toho, co každý jednolivec může spáchat pro nápravu věcí a tak podobně.

Chci říct: Lze k takovém tématu, jako je informační společnost vůbec dodat něco nového? Nebyly už všechny související problémy diskutovány jinde lépe a přesněji? Není tohle plácání jen takovým... plácáním do vody? Ano, jistě, v Česku existuje zárodek informační společnosti (v širším slovasmyslu). Jde o velmi motivovaný, schopný a dravý zárodek, který ovšem naráží na restrikce dané tlaky většinové společnosti, které se zatím nikdo neobtěžoval ukázat, jak prospěšné přestat věci vyrábět a místo toho je začít vymýšlet (a také nevůle státní moci).

Přesto: Jsem optimista věřím, že Česko se pozvedne z "levná pracovní síla pro montáže všeho druhu" na "wow, tak malý národ a tolik skvělých myšlenek", ale znáte to: Řím taky nepostavili za den...

Trimování

Uvědomil jsem si, že jsem v příspěvku o testování IO zanedbal jednu podstatnou část, kterou je trimování. Trimování se týká především analogových obvodů, a jde při něm o tohle: Mějme proces, který je po měsících a letech používání nějak nastaven. Jako u všeho, jde i u takového procesu o kompromis mezi různými tlaky jako jsou třeba rychlost odezvy a přesnost.

Otázka zní: Jak to zařídit, abychom při stejném nastavení procesu dosáhli lepší hodnoty některého parametru? Řekněme, že se zabýváme lineárním regulátorem napětí (taková ta věc, která zajistí, že z baterie ve vašem mobilním telefonu dostanete po většinu doby konstantní napětí), a chceme dosáhnout odchylky výstupu přes všechny čipy na všech křemíkových deskách třeba +/-1%. Doladit proces na takovou úrověň je jistě možné, ale je otázka, jestli je žádoucí vyměňovat kvůli tomu polovinu vybavení zaběhnuté linky a zvyšovat nároky na přesnost fotolitografie, iontové implantace a takových podobných těžko pochopitelných věcí.

Není snazší být chytrý, a místo ladění procesu součástku nenápadně doladit při testování? Chci říct: pokud změříme, že místo 1.1 voltu ze stabilizátoru leze 1.15, je jistě lepší rafinovaně doladit nějaké součásti obvodu, než se mučit laděním procesu. A právě takovému ladění parametrů se říká trimování.

Existuje několik možností jak zvýšení přesnosti dosáhnout, nicméně všechny předpokládají, že obvod obsahuje nějaké ty komponenty navíc, jako třeba extra napěťový dělič, jehož jednotlivé stupně lze při testování "zapínat".

"Zapínaní" něčeho v integrovaném obvodu znamená jednu ze tří možností: spoje, které jsou vodivé se stanou nevodivými, nebo spoje které jsou nevodivé se stanou vodivými, nebo se vodivost spojů změní lineárně. Dosáhnout toho lze takto: nechť na čipu existuje napěťový delič (znáte to ze základní školy -- dva rezistory v sérii, na jejich sériovou kombinaci se přivede napětí, z jednoho z nich se napětí odebírá). Nechť jeden rezistor je ve skutečnosti složen z několika rezistorů (pokud možno takových, aby se při připojování a odpojování jednotlivých rezistorů měnilo výstupní napětí ve zlomcích mocniny dvou). Nechť aktivní je na čerstvě vyrobeném čipu jen jeden z těchto rezistorů, zatímco další jsou zkratovány kovovou spojkou (třeba napařeným hliníkem). Oba konce těchto spojek nechť jsou vyvedeny na pady, ke kterým lze připojit hroty testovacího přípravku.

Než se ztratíme ve všech těch nechť, řekněme rovnou, že cílem je propálit takovou spojkou proudovým impulsem.

Postup je pak následující: změříme hodnotu napětí na výstupu čipu. Podle známého vztahu (definovaného pro daný obvod) odvodíme, které rezistory odporového děliče je potřeba aktivovat (tedy propálit spojku zkratující takový rezistor). Na spojku určenou k propálení připojíme přes FET nabitý kondenzátor, který do ní vybije svůj náboj, což se neobejde bez velkého proudu, který tu titěrnou spojku zahřeje tak, že kov, kterým je tvořena se odpaří. Et voilá, odporový dělič změnil svůj převodní poměr a výstupní napětí stabilizátoru/regulátoru se deterministicky změnilo v závislosti na tom, kterou spojku jsme právě propálili.

Tak jednoduché to je!

Samozřejmě, že použití kovové spojky je velmi stará technologie, kterou lze nahradit různými jinými udělátky, jako jsou například zenerovy diody (které se průrazem znevodiví) nebo EEPROM připojená ke spínacím tranzistorům, která se naprogramuje sériovým rozhraním (opravdovou lahůdkou pak je laserové trimovaní, které laserovým paprskem odpaluje kusy rezistivní plošky na čipu, čímž mění její rezistivitu jaksi přímo, ale přiznejme si to -- kdo by chtěl dneska zaměřovat nějaký laser, a plýtvat místem na čipu, když můžete přidat pár buněk FLASH nebo EEPROM paměti a pohodlně si hodnotu naprogramovat).

Takto tedy vypečení výrobci integrovaných obvodů dosáhnou toho, že bez ohledu na výchylky procesu jsou všechny čipy (skoro) jeden jako druhý, nebo že procesory mají aktivovány jen některé části cache (nebo celá výkonná jádra), podle toho, jak prošly testováním. Tedy: pokud je jeden blok cache vadný, je odpojen, a procesor se za méně peněz prodá skromnějším zákazníkům, nebo se určí, že bude použit v PLAYSTATION 3, protože má jedno jádro nefunkční a při výtěžnosti 20% by byl hřích ho vyhodit...

PS: Pěkný souhrnný text o trimování lze najít třeba u Analog Devices.

Web 2.0?

Patrick Zandl dnes vydal poněkud ufňukaný text na téma Web2.0 a zaprděná česká vana. Tohle už tu bylo tolikrát. Každý český intelektuál se cítí povinován informovat o tom, jak zaostalá je Česká Republika za Spojenými Státy a jak jsme na nejlepší cestě do pekel a tak dále a tak podobně.

Ach, Bože.

Nejprve k tomu, jestli buzzword Web 2.0 má nějaký obsah nebo ne. Jak lze snadno dohledat kdekoliv na tom úžasném Web 2.0 Internetu, Web 2.0 vymyslel Tim O'Reily, aby mohl vnutit lidem více knih o Linuxu a Ruby. Velmi postmoderně tak vznikl název pro něco co neexistovalo (a nikdo ani nevěděl, že by to mělo existovat), a protože všichni lidé kolem počítačů se mohou zbláznit aby měli nejnovější verzi čehokoliv, hned se toho chytili, protože Web 2.0 je určitě lepší než Web 1.0 (který do té doby vlastně ani neexistoval), ať už to znamená cokoliv. Později byl hledán obsah pro tu krásnou značku, a když ani AJAX ani nic jiného nevypadalo dost sofistikovaně, přišel někdo s geniálním nápadem nedávat tomu úsloví žádný konkrétní význam, a místo o technologiích se začalo žvanit o nějakých sociálních strukturách a kdesi cosi.

Prostě klasika.

Chci tím říct, že ano, dnes už Web 2.0 nejspíš něco znamená a představuje, ale není to proto, že by bylo potřeba najít název pro něco nového, ale protože bylo potřeba najít něco, čím takový skvělý název naplnit.

Teď k tomu, jestli je nebo není problém v tom, že v Česku Web 2.0 zrovna nefrčí. Musíme si především položit otázku, jestli v Česku, kromě Patricka Zandla, o nějaký Web 2.0 někdo stojí. A pokud o něj stojí, zda jej chce česky. Chci říct: zajímá vůbec lidi, kteří jsou schopni ocenit fakt, že něco je Web 2.0, jestli je to česky nebo anglicky? A pokud ne, proč by měli čekat, až někdo v Česku dokáže po večerech udělat to, co v Kalifornii dělají všechny ty start-upy financované miliony Paula Grahama?

Aha, takže míchám dohromady dvě věci: jednak to, jestli v globalizované (chce se mi říct Web 2.0-fikované) společnosti záleží na tom, jestli něco vznikne tam nebo onde, a dvak to, jak snadno lze v Česku založit start-up a udělat něco, co jinde nemají, a tím povznést rodnou hroudu na roveň velkým a úžasným USA.

Odpověď na první otázku je snadná: je to jedno. Podívejte, život na venkově má výhodu v tom, že jste v kontaktu s těmi lidmi, kteří za 45Kč na hodinu pracují na tři směny v 15Km vzdáleném městě. A tihle lidé, a těch je, ač se to z Prahy nezdá, v tomto státě většina, ti na nějaký Web 2.0 z vysoka kašlou. (Podívejte se co všechno si může dovolit nejmenovaný bývalý premiér, aniž by přišel o podporu velké části těchhle lidí, a uvědomíte si, jak zoufalá je jejich situace.) Přitom jsou to ti lidé, kteří, kdyby se o Internet zajímali (nebo spíše měli příležitost se k němu dostat), by počeštění čehokoliv ocenili nejvíc, protože anglicky neumí.

Na druhou stranu tu pak máme tu sebevědomou a arogantně vševědoucí rychlokvašenou elitu, která naopak považuje používání služeb v češtine div ne za ostudu, tedy tu část populace, která je cílovou skupinou tohohle Webu 2.0, ať už je to cokoliv.

Čili máme dvě disjunktní množiny, a tudíž nulový trh. To k otázce číslo jedna.

Zadruhé, je tu fakt, že v Česku toho moc nového nevzniká. Ne jen v oblasti Internetu ale tak nějak obecně. Ó ano, je tu spousta vývojových center zahraničních firem, ale pokud jde vlastní tvorbu (a kapitál)? S oblibou říkám: Vyjmenujte mi tři příklady.

Problém je v tom, že vlastně jediný držitel dostatečného množství kapitálu v tomto státě -- stát -- se prostřednictvím své odnože CzechInvest zahleděl ne do podpory domácích mozků, ale do importu automobilek a jiných manufaktur. Já to vím, vy to víte, všichni my rychlokvašení to víme, že je to špatně a že to má být naopak. Problém je v tom, že na lidi, kteří dělají za 45Kč na hodinu tím, že budete podporovat party mladých výrostků, kteří kdesi cosi kutí na počítači, dojem neuděláte. Naopak na ně uděláte dojem tím, že jim řeknete, že jste za peníze těch pár movitějších do země přitáhli firmu, která třem tisícům z nich (tak ne, dobře, ale alespoň tisícovka by jich být měla) nabídne korun padesát.

Takže tak.

Ve skutečnosti se Zandlem souhlasím: je to tragédie, že u nás nevzniká nic, co by mělo nějaký globální impakt. Na druhou stranu mi příjde směšné nad tím takhle fňukat. Až budeme na srovnatelé ekonomické úrovni jako Spojené Státy (to znamená, že tu inženýři nebudou dělat za platy amerických uklízeček), pak lze zdvihat varovný prst. Ovšem za situace která v tomto státě panuje, nemůžu říct než: A co se divíte?

Přitom musím uznat, že situace ve které jsme, je složitá. Na jednu stranu opravdu potřebujeme technologicky růst, na druhou stranu je tu masa lidí, kteří žijí de facto na pokraji chudoby (i když podle relativních měřítek jsme na tom vlastně docela dobře), která už se nikdy nedokáže přizpůsobit tomu novému světu, světu, kde práce nespočívá v přemisťování těžkých těles z bodu A do bodu B, ale v delikátní aktivitě mozku, při které se sedí v pěkné kanceláři a kliká myší. A pro tyhle lidi, kteří by měli zhusta ještě pár desítek let pracovat, sem vlády vozí automobilky a jiné montážní závody. Protože ti, kteří do toho nového světa zapadnou, do něj už dávno vstoupili a dokáží se o sebe většinou postarat sami.

Co nedokážou, je proinvestovat vlastní podnikání, zejména něco tak nejistého jako je internetový start-up.

Takže jestli si myslím, že někde jako země děláme zatraceně velkou chybu, je to právě v absenci podpory všech těch bláznivých mladých kluků a holek, kteří mají skvělé nápady, ale chybí jim těch pár miliónů, aby mohli začít, rok na něčem pracovat, pak to zkusit prodat, a když to nevyjde, najít si nějaké to zaměstnání s tím, že to alespoň zkusili.

Podotknul bych ještě: pravda je, že v tomto státě chybí taková podpora nejen od státu, ale také od soukromých subjektů, od lidí, kteří už to dokázali, kteří mají těch pár desítek zbytných miliónů a mohli by tudíž zkusit je zmnožit podporou nějakého toho start-upu. (Možná že se pletu a jsem jen zoufale neinformovaný, ale pokud tady jsou, kdo o nich ví?)

Tak, a dost.

Chtěl jsem říct: Web 2.0? Ale jistě, až Česko bude Kalifornie a Patrick Zandl český Paul Graham (tedy bez té záliby v Lispu), rád si o tom zase popovídám...

Testování

V jakési diskusi jsem teď nedávno četl bezelstný dotaz, jak lze testovat integrované obvody na křemíkové desce (waferu). I napadlo mě, že by nemuselo být špatné zúročit ty čtyři roky zkušeností v polovodivém průmyslu a informovat širokou veřejnost o tom, jak vlastně funguje finální fáze výroby polovodivých součástek, zejména jejich testování.

Nuže: Mějme hotový wafer, na kterém jsou po desítkách hodin, které (od chvíle, kdy jej uřízli z monokrystalického ingotu diamantovou pilou) strávil ve výrobním procesu, hotové polovodivé součástky toho či onoho typu. Takový wafer by měl obsahovat a) testovací struktury, b) čipy.

Testovací struktury jsou zajímavé pro všelijaké mechanismy statistického řízení procesu, a obsahují takové ty základní součástky, jako je tranzistor, tranzistor vydávající se za rezistor, tranzistor vydávající se za kapacitor, rezistor, kapacitor, nějaká ta dioda a tak podobně. Smyslem testovacích struktur je, umožnit sledování stability výrobního procesu (existuje nepřeberné množství výrobních procesů, které polovodivé firmy žárlivě střeží a které umožňují výrobu různých druhů struktur s různými parametry, nicméně v zásadě je takový proces receptem, nebo sadou nastavení strojů, které se podílejí na výrobě čipů), což má za důsledek schopnost vyrábět podle pravidel 6-sigma (což znamená, že směrodatná odchylka procesu se musí do tolerančního pole vejít šestkrát, což by mělo znamenat, že zmetek vyrobíte jednou za milión kusů; ve skutečnosti se spíše používá pravidel lean 6-sigma, která jsou ještě tvrdší), a tudíž být na trhu vůbec konkurenceschopným (vysoká zmetkovost znamená nárust ceny čipu, protože náklady na výrobu waferu jsou konstantní).

Testovací struktura nemá smysl bez testování, čili prvním testováním je testování testovacích struktur. Každý prvek takové struktury je připojen k padům (česky asi nejlépe připojovací ploška, tedy čtvereček nebo obdélnícěk z nějakého vodivého kovu). Na tyto pady se lze připojovat pomocí speciálních pružných hrotů (jehel), které jsou různým způsobem (připájeny k PCB, osazeny do speciálního epoxidového kroužku, zasazeny jako stlačitelné piny do nějaké matrice atp.) připojeny k testovacímu zařízení, kterému se říká tester. V této fázi jde nejčastěji o zařízení vybavené co nejvíce čtyřkvadrantovými zdroji, které umožňují změřit co nejrychleji co nejvíce testovacích struktur a zjistit tak, zda se jejich vlastnosti od polední várky (neb výroba integrovaných obvodů je várková výroba, při které se nezpracovávají jednotlivé desky, ale celé sady -- loty -- desek) nezměnily, eventuálně zda nenastal problém někde při výrobě této konkrétní várky. (Podotknu ještě, že desky bývají označené kódy, podle kterých lze většinou přesně dohledat kdy se která sada/deska nacházela v jaké fázi výrobního procesu.)

Nuže, zeptá se zvídavý čtenář, jak se vlastně ty hroty dostanou na správné místo, aby dosedly přesně do plošek velkých sotva několik mikrometrů? Odpověď je snadná: nijak. Při hrotovém testování neputuje měřící zařízení, ale wafer. Ano, ano. Wafer se usadí a podtlakem zajistí na pohyblivý stolek, který se pak pohybuje pod meřícími hroty a pozicuje desku tak, aby bylo dosaženo ideálního propojení. Samozřejmě to vyžaduje sofistikovaný systém pro orientaci waferu na stolku (stolek se otáčí podle potřeby doprava a doleva), který pomocí rozpoznávání obrazu hledá nějaké význačné struktury na desce/čipech, a snaží se dosáhnout správné orientace vůči souřadnicovému systému testovacích hrotů, a také alespoň základní řízení přítlaku desky na hroty. Celý ten krásny stroj, který pohybuje deskou se jmenuje prober (neboli krokovač). Existují různé systémy pohybu stolku od lineárních krokových motorů pohybujících stolkem plovoucím na vzduchovém polštáři nad drážkovanou deskou, až po různé soustavy ozubených řemenů, ke kterým je stolek připojen.

Vyzbrojeni proberem tedy operátoři založí kazetu s čipy do stoje, který si pak sám podává a orientuje křemíkové desky, přečte si jejich výrobní čísla, připojí příslušné struktury k testovacím hrotům, dá signál testeru, který provede odměr, je-li jich více, projede další testovací struktury na waferu a nakonec wafer vloží do výstupní kazety.

Tím se elegantně dostáváme k testování čipů. Ty se hrotově testují úplně stejně jako testovací struktury, jen na mnohem vyšší logické úrovni, nejčastěji s jinými testery a zcela určitě s jinými testovacími přípravky. Požadavky na testování (obecně) jsou: 1) co nejkratší čas (a tudíž nejmenší cena), 2) co nejlepší pokrytí funkcí součástky testy, 3) co nejlepší opakovatelnost a reprodukovatelnost testů. Jako v každém jiném testování, jdou i v testování polovodičů tyto požadavky proti sobě. Čas testování lze zkracovat snižováním přesnosti a pokrytí, pokrytí lze zvětšovat přidámím testů, které stojí čas, stejně jako zvyšování přesnosti pomocí průměrování (AD převodníky v testeru trpí různými druhy šumů, které lze průměrováním potlačit) nebo lepších testovacích metod.

Jistou pomoc nabízí tzv. multisite testování, které, jak správně tušíte, spočívá v tom, že na testovacím přípravku zopakujete testovací hroty (a související elektroniku pomáhající testeru) vícekrát, typicky v mocninách dvou, takže se najednou testuje ne jeden ale dva, čtyři, nebo i šestnáct nebo více čipů. To samozřejmě klade větši nároky na vybavení testerů, přesnost a schopnosti proberu, kvalitu hrotů a asi tisíc dalších věcí. V neposlední řadě také na design testovacích přípravků. Ty musí být navrženy tak, aby se dokázaly vypořádat s přeslechy mezi jednotlivými sity (ó ano, jsou situace, kdy proudy dokáží proudit i přes potenciálové bariéry mezi jednotlivými čipy), se situacemi, kdy jeden nebo více čipů v testované skupině bude vadných, nebo budou na okraji desky (kde jsou neúplné čipy), a tak podobně.

Výsledkem testování čipu je seznam změřených parametrů (u analogových obvodů), nebo odpovědi na vstupy (u digitálních obvodů) a zpráva, zda čip testem prošel nebo neprošel. Z měření vznikají jednak mapy desek, které označují ve kterém místě na desce jsou čipy dobré a kde jsou špatné, jednak datalogy, které skupina pověřených jedinců zevrubně analyzuje a zkoumá kde se vrbí nějaký problém, nebo kde lze díky dobré distribuci předehnat konkurenci a nasadit na parametr tvrdší limit. V některých případech se čipy rozdělují do skupin, podle toho do jakého tolerančního pásma padle některý parametr (lze tak vytestovat čipy se zaručeně lepšími parametry, které stojí víc, protože metodika testování je složitější a tudíž dražší, nebo proto, že na konkrétní parametr je problematická výtěžnost).

Tím se dostáváme k nejdůležitějšímu parametru při výrobě integrovaných obvodů: výtěžnosti. Výtěžnost je číslo, které udává, kolik procent čipů na desce bylo plně funkčních. Jak jsem už řekl, je cena výroby waferu konstatní, proto je důležité mít výtěžnost co nejlepší (a také neustále zvětšovat wafery a zmenšovat čipy). Je nutné si uvědomit, že ve výtěžnosti se projevují dvě věci: zaprvé proces a jeho odchylky/poruchy, zadruhé samotné testování. Můžete mít jak chcete dobrý proces, ale se špatnými testy (tedy testy, které nejsou schopny tisickrát, nebo i milionkrát po sobě měřit to samé -- nebo skoro to samé a to i na různých testerech, které podléhají vlastní kalibraci a ujíždění parametrů) z něj udělá naprostou katastrofu.

Navíc hrotové testování není poslední: po něm následuje ještě finální testování, které se provádí na zapouzdřených čipech. Tedy: křemíkové desky se diamantovou pilou nařežou na jednotlivé čipy. Pak se podle mapy dobrých čipů jednotlivé čipy přiletují k rámečku s vývody, kouzelný stroj, kterému se říká bondovačka propojí jednotlivé vývody s pady na čipu (ano, ano, i čipy mají pady), celé se to zalisuje do umělé hmoty, lisem rozstříhá, laserem označkuje.

Na final testu pak handler připojuje součástky k dalšímu testovacímu přípravku, který ověří, zda výsledný produkt odpovídá tomu, co prezentuje zákazníkům datasheet.

Prostě práce tesťáka je krásná a plná dobrodružství. Můžete třeba neopatrnou manipulací ohnout právě vybalené hroty za 700€ (což se mně podařilo), nebo špatným sekvencováním smahnout nějaký zdroj v testeru, jehož oprava stojí 2500USD a trvá tři neděle (to se povedlo někomu jinému), nebo se tetelit nad tím, když váš testovací balík správně otestuje kdoví kolik čipů za minutu s výtěžností 99.9%.

Jazykotepci

Není nic smutnějšího, než zamlklý blogger. Chci říct: nějak se mi v létě ani nechce nic psát, ale protože přiznat, že se mi nechce psát, by v kontextu weblogu působilo dost podivně, řeknu, že jsem se věnoval studiu jazyků. A opravdu. Narazil jsem teď nedávno na dva docela zajímavé programovací jazyky, kterým jsem věnoval nějaký ten čas, který bych jinak třeba věnoval psaní duchaplností.

Takže první z nich je Boo. Boo je převodem syntaxe dynamicky typovaného Pythonu do prostředí staticky typované platformy .NET, bez pythonovských dogmat, ale s některými rysy, které připomínají tak trochu Ruby a malinko (opravdu malinko a jen někdy) Lisp. Zní to dost zmateně, ale Boo má všechno, co jsem kdy záviděl programátorům ve skripotvacích jazycích, jako jsou třeba closures (pěkně o closures píše třeba guru extremních programátorů Martin Fowler tady), generátory nebo Perlovská syntaxe regulárních výrazů, a přitom se zbavuje některých věcí, které jsou opravdu otravné v C# (verzi dva), jako je třeba nutnost psát sáhodlouhé názvy typů tam, kde si kompilátor může typ domyslet sám, a obecně potřeba chrlit desítky řádků kódu, abyste napsali nějakou v zásadě jednoduchou věc.

Další výhodou Boo je třeba že: a) generuje standardní .NET assemblies (pro verzi frameworku 1.1 i 2.0), což prý IronPython (port Pythonu na platformu .NET) neumožňuje, b) díky tomu, že je staticky typovaný, netrpí výkonovou ztrátou, která je pro dynamicky typované jazyky obvyklá, c) je podporován vývojovým prostředím SharpDevelop, d) i když ho vyvíjí prakticky jediný člověk, je otevřený, a tudíž není pod kontrolou jediné firmy, e) disponuje báječnou věcí, které se říká syntactic macros, která umožňuje doplnit jeho syntaxi o cokoliv, co vás jen napadne (nebo skoro cokoliv), f) komunita kolem něj není příliš velká a v zásadě je velmi rozumná, takže se zatím dokázal ubránit smršti fanatických debat o hloupostech.

Zkoušel jsem psát v Boo dva jednoduché programy (jeden pro příkazovou řádku, druhý s WinForms), a byla to moc příjemná práce. Samozřejmě, že Boo má své nevýhody. Asi největší je absence podrobnější dokumentace, druhou pak skutečnost, že zatím nepodporuje generika, což někdy může být docela nepříjemný problém. Tak jako tak, ze skupiny alternativních .NET jazyků jako je IronPython, F# nebo Nemerle, je mi Boo nejsympatičtější a uvažuji, že v něm zkusím napsat nějakou obsáhlejší aplikaci.

Druhým jazykem na který jsem narazil, který je z akademického pohledu mnohem zajímavější než Boo, je Inform 7. I7 je jazyk (nebo spíše prostředí) určený jen a pouze pro vývoj interaktivních fikcí (interaktivní fikce se má k textovým hrám asi tak, jako nejnovější Toyota k prvnímu autu Henryho Forda), a zajímavé na něm je, že se maskuje jako angličtina.

Čili pokud chcete definovat nějakou herní lokaci (třeba kuchyni, ve které je stůl a na něm hrnek), napíšete něco jako Kitchen is a room. Description of kitchen is "Nice little kitchen". Table is supporter. Table is in the kitchen. Cup is container. It is on the table., čímž jste popsali kuchyni jako místnost, stůl jako objekt, na který se dají pokládat objekty a hrnek jako objekt, který může obsahovat objekty a který se nachází v kuchyni na stole (ve skutečnostidokonde stačí napsat jen něco jako Description of kitchen is "Nice little kitchen". Table is in the kitchen. Cup is on the table. Tea is in the cup., z čehož už si I7 domyslí co je co). Kouzelné je, že celý I7 je rule-based, a umožňuje definici různých operátorů jako je "většina", "několik", "skoro žádný", a tak podobně, které pak lze kombinovat s definovanými pravidly (takže můžete říct, že stůl unese 10kg, a ze když je přetížen rozpadne se -- to všechno v angličtině, samozřejmě). Dále I7 obsahuje implementaci path-findigu, který lze ovšem aplikovat nejen na hledání nejlepší cesty z místnosti do místnosti pro NPC (non-player characters), ale třeba také na stromy dialogů, které umožňují NPC bavit se s vámi poměrně sofistikovaným způsobem.

Zkrátka je to moc pěkný experiment, který se může (ale také nemusí) ukázat úžasným zjednodušením práce autorů interaktivních fikcí. Hlavní výhodou i nevýhodou I7 je používání angličtiny jakožto programovacího jazyka. Výhodou je, že když se podíváte na nějaké ukázkové programy, hned máte pocit, že programovat v I7 je jednoduché, z čehož jste ovšem záhy vyléčeni, protože I7 nerozumí angličtině, ale jen a pouze angličtině I7. Ta se, s tím, jak se snažíte dělat složitější a složitější věci, stále více vzdaluje angličtině, a více se přibližuje běžnému programovacímu jazyku, takže postupně zjišťujete, že se stejně musíte naučit programovací jazyk, jen o dost užvaněnější než jiné jazyky (snad s vyjímkou Visual Basicu).

V každém případě mě myšlenka alespoň takto omezeného použití "přirozeného" jazyka k programování nadchla a skoro si začínám myslet, že tudy se bude ubírat vývoj jednoduchých skritovacích jazyků: Každý si nadefinuje svou vlastní verzi angličtiny, které se vzájemně nebudou příliš lišit, a které otevřou programování i lidem, kterým teď připomíná kabalu. Hlavním proti je skutečnost, že různí lidé mluví různými jazyky a že lokalizace takového programovacího prostředku není triviální (pokusy naučit I7 česky alespoň na úrovni parseru příkazů jsem po pár hodinách vzdal, protože jsem měl nepříjemný pocit, že marním svůj čas).

Tak jako tak, bude zajímavé z povzdálí sledovat, co se z Inform 7 vyvine...

Třicet

Právě tolik let mi teď nedávno bylo. Jaký je to pocit? Popravdě řečeno, nechápu, proč kolem toho lidé nadělají tolik cavyků. Nepozoruji na sobě žádnou významnou změnu. Pořád mám pocit, že na to, že jsem otcem dvou dětí, průměrně zadlužený a standardně zaměstnaný, jsem jaksi -- nedospělý?

Co si uvědomuji, je jak s přibývajícím věkem čas běží rychleji a rychleji. Ve dvaceti pro mě třicítka byla nejméně třikrát vzdálenější, než je teď čtyřicítka. Ale to asi patří k věci, protože s podobnými pocity se mi svěřují všichni mí přátelé, kamarádi a známí, kteří postupně stárnou se mnou.

Pak jsou tu samozřejmě ty fyziologické změny -- plešatím, zakulacuji se, ke kompenzaci nedospání potřebuji více než hodinového šlofíka odpoledne (a upřímně řečeno: od té doby, co máme děti, trpím chronickým nedospáním), nejsem schopen podávat nárazově takové fyzické výkony jako před pěti šesti lety, ale zase vydržím fyzicky pracovat déle.

Pokud jde o takové to bilancování (tedy: co jsem do třiceti dokázal?), tak se nedokážu ubránit rozpakům nad tím, že bych se měl něčeho takového dopustit, protože nakonec jsem v ostrém režimu konformního středostavovského života teprve čtyři pět let, co jsem opustil školu. Nicméně: Stále se snažím dokončit disertaci (která snad začíná nabírat konečné obrysy, což je vzhledem k tomu, že ji musím začátkem přístího roku bezpodmínečně odevzdat, více než žádoucí), neustále přemýšlím o penězích, což samozřejmě souvisí s tím, že česká střední třída je na poměry západní Evropy vlastně chudina (což u mne periodicky vyvolává myšlenky na přesun do nějaké země, kde bych za stejné pemzum odvedené práce dostával třikrát čtyřikrát větší plat, kteréžto myšlenky končí na tom, že si nedovedu představit, že bych mohl být šťastný -- takovým tím přízemním, maloměšťáckým způsobem šťastný -- někde jinde), snažím se být dobrým otcem a manželem. Občas si kompenzuji nedostatek intelektuálního vyžití psaním weblogu nebo trochou toho rekreačního programování, které ovšem, zdá se, nesklízí valný úspěch.

Celkově tedy musím říct, že jsem sám se sebou spokojený, někdy se sám nad sebou dokonce samolibě usmívám. A tak jediné, co mi chybí ve třiceti, a co jsem měl ve dvaceti, je ten přebytek volného času, který jsem tehdy mohl investovat do čtení (opravdu jsem za posledního půl roku nepřečel nic než český překlad Code complete), psaní různých hlubokomyslných úvah a vysedávání po hospodách s kamarády.

A kupodivu, i když si myslím, že tohle už se moc zlepšovat nebude, skoro vůbec mi to nevadí...

Pozdě, ale přece...

Tak mi vyšla kniha. Po osmi letech od jejího dokončení. No tedy.

Je to zajímavý pocit, vidět své jméno na regále v Hypernově, hned vedle nazelenalého masa a chemicky změkčeného chleba, nicméně kdyby se mi bývalo podařilo být jen o něco drsnější a odhodlanější, a kdybych dotyčný text vnutil nějakému nakladatelství tehdy, v roce 1998, určitě bych z toho měl větší radost než dneska. Musím přiznat, že jsem skoro půl roku váhal, než jsem s převedením díla -- které tou dobou už nějaký čas žilo na Internetu vlastním životem -- na papír souhlasil, a pořád si ještě v tak trochu myslím, že mi BVer řekl, že to není taková hrůza, a že česky vycházejí i mnohem horší slátaniny, jen proto, aby mi pak mohl veřejně z oslavy mé mladické nerozvážnosti předčítat, a sledovat, jak se u toho stávám menším, a menším, a -- atd.

Dokonce i hodná slečna/paní korektorka, která odhalila mou šarmantní schopnost umisťovat čárky ve větách na ta nejabsurdnější místa, mě utěšovala, že je to fajn, a že se jí to vlastně líbí, a že z celé edice je můj příspěvek nejlepší. Řekl jsem jí, že to mně neutěšuje. Být nejlepším nýmandem neznamená, že nejste nýmad.

Rozumějte: já se za to, že jsem propadl falešnému pocitu, že umím psát, nestydím, ani nechci přepisovat zlaté knihy a mazat z nich své jméno (i když i tom jsem přemýšlel). Beru celou tu záležitost jako zajímavou zkušenost, která se teď, po letech, bez jakékoliv katarze, uzavřela a jediné co mi po ní zbude, bude zaprášený štůsek autorských výtisků (tedy až mně přijdou).

Nicméně. Nicméně mě má ješitnost ovládla i jal jsem se hledat na Internetu recenze. Většina z nich dokazuje, že SF opravdu čtou především nevyzrálé osobnosti, protože je to skoro samé "Och, to je úžasné," nebo "Chceme druhý díl," a tak podobně. Našel jsem ovšem i jednu pěknou šťavnatou recenzi staršího data, která (kromě té pasáže o vykrádání Bradburyho) docela vystihuje, co si o celé věci sám myslím. Cituji: Text vykazuje všechny negativní znaky začínajícího autora tohoto žánru. Jeho schopnost vystavět a osadit příběh logicky pravděpodobnými pomůckami je téměř nulová [...] Prostě nesmysly, které si zřejmě na poslední chvíli vymýšlí, aby mohl odůvodnit a ”důmyslně” posunout vymyšlený ”děj”. Je to prostě snůška nesmyslů. Nejvíc mi však vadí autorova bezmezná arogance a podceňování čtenáře - jak jinak nazvat postoje autora, který si vypůjčuje od klasiků žánru, aniž by se k tomu přiznal (viz Ohař v románu R. Bradbury ”451° Fahrenheita”, Melantrich 1957), a který nazve Kanta ”zastydlým puberťákem”. K tomu musí být vskutku velký filozof a spisovatel.

Ano, ano. Je to tak.

Vskutku se teď cítím jako velký filozof a spisovatel...

PS:[20.7.06] Aha, zapomněl jsem říct, že knížka byla přibalená k jednomu časopisu. Jistě, to situaci dost zásadně mění, nicméně pořád lepší než prášek na praní. A konečně jsem našel i pár rozumných recenzí, které končí nějak jako "No já nevím..."

Lost in... Lost

Někde jsem teď nedávno četl, jak se Češi považují za národ s vysokými nároky na televizní pořady. Ano, já vím, je to směšné, ale víte jak to chodí -- nikdo si nechce přiznat, že ve skutečnosti se mu líbí televizní pořady, které nebyly moderní ani před těmi dvaceti třiceti lety, kdy vznikaly.

Já, naproti tomu, mohu zodpovědně tvrdit, že jsem velmi progresivní televizní divák, který věnuje dvacent procent svého televizního času týdně nejlepšímu seriálu současnosti. Jde o u nás ne až tak známý seriál Lost (česky Ztraceni), kterému teď udělám trochu reklamy, aby lidé, kteří nesledují žebříčky nejstahovanějších torentů věděli, do čeho investovat svou nabytečnou přenosovou kapacitu (podotýkám, že já jsem nucen každý týden poctivě čekat na neděli, kdy seriál běží na AXN).

Takže, pokud jste o Lost zatím neslyšeli, jde zhruba o tohle: Kvůli výpadku rádia, se letadlo při cestě z Austrálie do USA odkloní z kurzu, aby následně havarovalo na opuštěném ostrově. Z přeživších je záhy vyvoleno několik jedinců, kolem kterých se seriál točí (jsou mezi nimi doktor s tetováním, podivný plešatý chlapík s kufříkem plným nožů, bývalý člen Saddámovy Republikánské gardy atd.) Hned v druhém třetím díle zjistíme, že ostrov asi není tak úplně opuštěný a že se na děm dějí různé podivuhodné věci. Seriál je veden tak, že každý díl se věnuje jedné postavě, kterou vidíme v teď, jak odhaluje podivnosti ostrova, střídavě s retrospektivou, která jí dodává hloubku a ujasňuje kdo je vlastně kdo.

Už v tomto ohledu je seriál velmi chytře vymyšlen (i když si moc nedovedu představit, jak by retospektivní části mohly být nějak extra zajímavé po třetí čtvrté sérii). Postavy nejsou odhaleny tak, jak je to v seriálech obvyklé, kdy po první scéně víme: ano, to je dobrý chlapík, ano, tohle je pěkná mrcha. Naopak se rýsují postupně a vidíme, že i záporňáci občas páchají dobré skutky, a dokonce i klaďáci se občas chovají jako svině. To zaprvé.

Zadruhé je tu velká odlišnost od klasického schématu amerického seriálu, kdy jednotlivé epizody spolu moc nesouvisí, a vlastně jde jen o opakování totožné zápletky v odlišných prostředích (třeba Alias, Angel nebo Agency jsou toho ukázkou -- mimochodem, všimli jste si, kolik seriálů začíná od A?). Lost naopak produkují rozličné zápletky v jednom prostředí, ani ne moc výpravném -- nakonec na tropickém ostrově toho není moc k vidění, než je džungle stokrát jinak. Možná právě proto, cokoliv co do zdánlivě panenské džungle nepatří, vzbuzuje obrovskou pozornost (kolik zábavy si divák užije třeba s tajemným poklopem).

A zatřetí: velkým pozitivem seriálu je, že skoro nic nevysvětluje. Je to skoro unikátní ukázka přístupu "Don't tell, show!". U dílu o tajemných číslech, jsem měl skoro celou dobu husí kůži, i když vlastně nešlo o nic děsivého v klasickém slova smyslu. Lost nadhazují jedno tajemství za druhým, ale explicitně toho vysvětlují jen málo. (V tétou sovislosti je potřeba podotknout, že tento přístup se může taky šeredně vymstít, pokud se to s ním přežene, nebo pokud závěrečné odhalení -- dojde-li vůbec k nějakému -- nebude dostatečně nečekané. Zatím se ale scénáristům daří propojovat věci tak, že to vypadá, že opravdu existuje nějaký velký plán, podle kterého seriál píší.)

Prostě: pokud můžete, určitě si Lost někde sežeňte a podívejte se na ně. Kromě toho, že pak bude stejně progresivními diváky televize jako já, určitě se u televize po dlouhé době dobře pobavíte.