Googlefikace

Doporučuji: When Being a Verb is Not Enough: Google wants to be YOUR Internet.

I think Google is building for a future they see but most of the rest of us don't. I'll go further and guess that Google is planning to build similar data centers in many states [...]. That's perhaps 100,000 servers for four million potential users or 40 users per server. What computing service could possibly require such resources?

. . .

[Google], [...] will act as a huge proxy server for the Internet. We won't know if we're accessing the Internet or Google and for all practical purposes it won't matter. Google will become our phone company, our cable company, our stereo system and our digital video recorder. Soon we won't be able to live without Google...

Jsem sám, koho taková představa mírně děsí?

Jablečné pyré

Nemůžu si pomoci -- tohle téma mě poslední dva tři týdny intenzivně pronásleduje a i když si nejsem úplně jistý, že ho budu artikulovat tak jak chci, alespoň se o to pokusím.

Především je potřeba říct, že firma Apple je mi vcelku ukradená. Nezajímají mě příliš její produkty, protože nejsem jejich cílovou skupinou. Domnívám se, že jsem spíše pragmatický než romantický, takže se snažím hledět vždy především na parametry a jakousi vizi do budoucna, než na to, pro co se vžilo označení look & feel. Samozřejmě, že to neplatí vždy, a jako každý i já mám svě slabé chvilky a tak dále, nicméně, jak jsem řekl, produkty Apple mě nechávají po většinu času chladným.

Na druhou stranu, přes tento můj okázalý nezájem, se kontaktu s touto společností nelze vyhnout. Byly doby, kdy jsem tomu nerozuměl; přemýšlím, jestli existuje na světě podobná společnost jako je Apple (myslím tím tak malou penetraci výrobky a tak velkou publicitu). Takže neuplyne den, abych se na místech, kde to nejméně čekám nedočetl něco o tom, jaké produkty Apple chystá, nebo kterého svého -náctiletého uctívače právě žaluje, či kterou firmu nebo výrobek Steve Jobs zase označil za hloupé a nudné.

Kdyby nebylo této mediální masáže, kterou zažíváme, mohl bych dál setrvávat ve své povznešené nevšímavosti, nicméně vzhledem k tomu, jak se mánie kolem Apple v poslední době vystupňovala, mi to prostě nedá.

Začněme ze široka: Apple je často označována za průkopnickou a vizionářskou společnost. A musím říct: ano, Apple má historii průkopnické a vizionářské společnosti. Nedá se popřít, že tak do poloviny osmdesátých letech byla Apple opravdu firmou s převratnými nápady (tedy než Scully, který se rozhodl, že opravdu nebude prodávat limonádu, odešel Jobse). Odvaha přijít s GUI, přinést lidem myš, celý koncept Macintoshe, to všechno jsou věci opravdu zapamatováníhodné, a je jisté, že tah, který Apple vyvinula, akceleroval trh s domacími počítači tak, jak by k tomu bez ní asi nikdy nedošlo (nebo došlo mnohem později).

Apple také vymyslela mnoho užitečných věcí, které jsou dnes zapomenuty (třeba ta věc s kartičkami, nemůžu si teď vzpomenout jak se to jmenovalo, ale hodně to připomínalo grafický rexx), nebo Newton (iPhone není PDA proto, že PDA vymyslel Scully, což mu Jobs nikdy nezapomene), nebo cokoliv jiného o čem jsem ani neslyšel (protože nejsem Apple-fanboy).

Zkrátka chci říct, že Apple má určitě historii inovativní společnosti, která přinesla světu (v oblasti počítačů) mnoho užitečného.

Na druhou stranu, od dob Velké Jablečné Krize, která musela být opravdu hluboká, když byl zpět povolán Jasnozřivý Steve, mi přišlo, že Apple se víceméně plácala v nudném bahňáku neinovativnosti a přežívala vlastně jen díky té své pověsti a nepříliš početném zástupu věrných.

Ve srovnání se smrští, kterou Apple předváděla v osmdesátkách, bylo posledních deset let opravdu nudných.

Mac OS X? Ale no tak -- co tak zázračně inovativního je na Mac OS X? Nemyslím tím různé tyhle drobné vychytávky jako je desktopové vyhledávání (které proti všeobecnému vnímání nevykradl Microsoft od Apple, ale právě naopak; jen Microsoft při všech těch problémech kterými prošel, aby na trh dostal Visty, jejichž úspěch je nevyhnutelný, nicméně asi nebude tak drtivý jak tvrdí tiskové zprávy Microsoftu, nebyl s to tuhle vlastnost ohlášenou v roce 2003 implementovat dříve než konkurence) a tak dále. Myslím něco opravdu revolučního. Třeba: Má Apple nějaký vlastní managed framework? Poslední nepotvrzené zprávy z této oblasti, které jsem četl, tvrdily, že Objective-C v Leopardu bude mít garbage collector, ale managed framework je daleko víc věcí než jen správa paměti. (Rovnou přiznávám, že o programování Maců jsem se nikdy nezajímal a nevím o něm vůbec nic, takže se rád nechám poučit, pokud je tu někdo, kdo se tím zabývá.)

Proč se vlastně zatěžovat managed frameworkem, když ten současný funguje tak skvěle, a je v něm napsán, jak si mnoho Apple následovníků myslí, nejlepší operační systém na světě? Protože programování je dneska dost složité i bez toho, abyste se museli zabývat správou paměti a přilehlými problémy. Navíc, běh na virtuálním stroji s just-in-time kompilovaným mezi-jazykem, umožňuje snadno přecházet z architektury na architekturu bez nutnosti cokoliv přepisovat. Což oceníte například když píšete aplikaci pro více platforem najednou (například já překládám komponenty -- samozřejmě napsané s ohledem na omezení daná .NET Compact Frameworkem -- jen jednou a pak je můžu spouštět jak na PC, tak na Windows Mobile PDA, ale pokud bych o to stál, a investoval do toho nějaké to nepříliš velké úsilí, díky Monu také na Linuxu nebo nakonec i na tom Mac OS X). Nebo když potřebujete změnit architekturu, která leží pod vaším operačním systémem (třeba když vyměňujete procesor, což se Apple povedlo už dvakrát -- nejprve společnost přecházela z motoroláckých procesorů 68k na PowerPC a teď znova z PowerPC na Intel).

Celkově ale můj skeptický názor na Mac OS X plyne z mého přesvědčení, že čas velkých operačních systémů pomalu končí. Microsoft vyvíjel Visty kolik -- pět šest let? Jak dlouho bude vyvíjet jejich následovníka? Osm, deset let? A to mluvíme o největší softwarové společnosti na světě.

Operační systémy dneska musí zajišťovat stále více funkcí, přičemž sebou samozřejmě musí vléct i celé to pochybné dědictví svých předchůdců, stávají se složitěšími, nepřehlednějšími a tak dále. Aby bylo vůbec možné něco tak neuvěřitelně komplikovaného vyvinout, je nutné posouvat se s úrovní abstrakce nahoru, takže zátěž hardware roste, a systém, který dělá stejnou věc, potřebuje výkonější stroj, aby běžel stejně rychle (vždy mě pobaví naivkové, kteří tohle nechápou a podivují se, že jim WindowsXP neběží na originálním Pentiu stejně rychle jako Windows 3.11).

A navíc: Hardware se mění. Intel i AMD se přestávají honit za prostými gigahertzy a soustřeďují se na přidávání paralelních jader. Jak jsou na to uzpůsobeny současné (spotřební, domácí) systémy? Nijak. Tohle bude další velký krok, který budou muset vývojáři OS udělat, aby se udrželi na trhu -- nabídnout jednoduché konzistentní vývojové prostředí, které umožní paralelizaci a rozklad zátěže mezi všechna ta nudící se jádra moderních procesorů.

Proto promiňte, ale na Mac OS X není nic inovativního. Je to operační systém napsaný v C pro jednojádrové procesory, který (zatím) nenabízí ani automatickou správu paměti. To, že má dotažené uživatelské rozhraní je věc, o které nebudu polemizovat. Ale uživatelské rozhraní aplikace nepíše. Píší je programátoři (stále méně vzdělaní), kteří se nechtějí potýkat s problémy, které byly vyřešeny před desíti lety.

Dalším faktem je, že uživatelé stále více času tráví ve webovém prohlížeči, ve kterém mají (někteří) všechny aplikace které potřebují, a mají je k dispozici kamkoliv příjdou a je tam Internet. A proto si myslím, že Windows Vista jsou opravdu posledním molochem starého typu. Microsoft si je tohoto podle mě vědom, a proto se pouští do zajímavých výzkumných projektů jako je třeba Singularity. (Jde o prototyp managed operačního systému napsaného v C#, který vypadá velice zajímavě, a i když je pravděpodobné, že v té podobě v jaké je dnes se s ním nikdy nesetkáme, nejspíš poslouží jako základ dalšího OS, který Microsoft někdy v budoucnu vyvine.) Což mi připomína, že jsem někde četl, bohužel už si nevzpomínám kde, že jeden z Microsoftích pohlavárů prohlásil, že vývojáří mají na Vistách pracovat tak, jako by měly být hlavním OS produktem Microsoftu dalších deset let. Myslím, že je v tom hodně pravdy.

Nechci říct, že by operační systémy vymizely. Ať děláte na počítači cokoliv, je pod tím operační systém, který zajišťuje konektivitu a bezpečnost, a souborový systém a přidělování paměti, a tak dále. Ale je otázka, jestli obří operační systémy jako jsou Windows (XP nebo Vista, všechno stejné), nebo Mac OS X jsou potřeba k tomu, abyste spustili prohlížeč. K čemu je vám desktopové vyhledávání, když všechny vaše dokumenty spravuje Google (nebo Microsoft, nebo kdokoliv kdo příjde a povede se mu včas ukousnout největší kus tohoto koláče)? Ó, jistě, vždy tu bude trh pro "velké" OS, ale podle mého nezasvěceného názoru se bude spíše zmenšovat. (A vzhledem k tomu, jak nabídky on-line služeb rostou jako houby po dešti, nemyslím, že jsem v tomto přesvědčení osamocen.)

Zpátky k Mac OS X. Rád se nechám poučit, jaké kroky tímto směrem podniká Apple, ale zatím mi to příjde tak, že v době, kdy Microsoft vyvíjel .NET Framework, Apple se vzpamatovávala z toho, že od poloviny devadesátých let neměla pořádný operační systém a také z toho, kam ji ten chlápek co kdysi prodával Pepsi za těch deset let bez Jobse dovedl.

(Takže jsem dohledal informace o jakési probíhající částečné integraci LLVM do Mac OS X. Co jsem našel jsou spíše útržky, než nějaké konkrétní informace. Nevíte o tom někdo něco víc?)

Pojďme dál po významných produktech Apple, které jsou prohašovány za vysoce inovativní.

iPod. Ten se údajně prodával docela špatně, než přišly iTunes pro Windows a iPod Mini. Navíc největší inovací iPodu jsou právě iTunes, které, jak se domnívám, se podařily hlavně proto, že Jobs byl zaháčkovaný v korporaci Disney a tudíž se mu (na rozdíl od ostatních, kteří takové pokusy činili před ním), podařilo přesvědčit nahrávací studia, aby do iTunes pustily své skladby.

Nic proti iPodu. Je to vážně pěkný přehrávač. Ale co nového a úžasného přinesl? Vyjmenujte mi tři věci, které před ním něměly jiné přehrávače. Dobrá, velký disk. Ano, ovládání (jak vlastně dopadl ten soud s Creative, které tvrdilo, že iPod porušuje jejich patenty?). A co dál? Hmmm. Aha, iTunes. No dobrá, uznávám, iPod byl inovativní počin, ale jen tak tak. Nicméně je to ilustrativní příklad druhu inovace, se kterou se v posledních letech u Apple setkáváme.

Myslím tím zhruba to, že Apple se nezaměřuje na vymýšlení nových věcí (což dělala v osmdesátkách), jako spíš na dotahování věcí do konce. I to je svého druhu inovace, ale jistě cítíte ten posun. Apple teď dělá věci, které dělají všichni ostatní, lépe než všichni ostatní. Ne v jednotlivostech (iPod je ve skutečnosti dost hrozný, ať už jde o vestavěnou baterii, nebo o neschopnost fungovat jako přenosné velkokapacitní médium typu USB Mass Storage Volume), ale v celcích (iPod je kouzelný tím, jak uživatelům dává přesně to, za co jsou ochotni zaplatit, ani o chlup víc, ani o chlup méně). To samé platí i o rozhraní Mac OS X (o kterém jsem jen četl a koukal na nějaká videa).

Apple prostě přestalo inovovat na poli novinek a místo toho se pustilo do inovací na poli -- jak bylo to slovo? aha -- konvergence.

Jde teď o to, kde Apple sebe sama vidí za pět, deset let. Pokud chce být firmou spotřební elektroniku, jde jistě správným směrem, a řekněme, že těch pár let nebude tvrzení, že Apple je americkou Sony (které jsem teď kdesi četl) působit tak směšně jako dnes. Pokud chce být špičkou na poli výpočetní techniky -- je mi líto, ale prostě nejde správným směrem. Pokud zůstaneme u Sony -- i to vyrábí, jaksi mimochodem, notebooky VAIO, které jsou opravdu to nejvíc sexy, co si můžete s Windows dopřát. Ale že by v tomto oboru nějak udávalo směr? To tedy rozhodně ne.

No a konečně horká novinka dneška: iPhone. Je asi příliš brzy to nějak hodnotit. Mé současné pozovrování je takové, že je to drahé (za 500USD s dvouletou smlouvou u jediného operátora?), je to nepraktické (kdo má PDA ví, jak za chvíli vypadá displej, když jste líní vytahovat stylus, navíc pro některé lidi bude absence klávesnice určitě fatálním nedostatkem), je to velké (i takové to PDA-telefon od Qtek je dost velké na to, abyste ho bezbolestně nosili v kapse a to je rozhodně menší), bude to mít malou výdrž (velký displej bude chtít svoje, s tím nic nenaděláte, navíc častým dobíjením vestavěná baterie brzy odejde), je to uzavřené (Apple se chce vyhnout problémům s laděním prvních verzí, proto bude aplikace dodávat samo, a bude s to je aktualizovat spolu se systémem a samozřejmě certifikace pro třetí strany bude něco stát -- ne opravuji: bude stát hodně), nemá to rychlá data (protože ta by mohla konkurovat iTunes, a to by tedy akcionáře rozhodně nepotěšilo) a tak dále a tak podobně. Je to sexy? Jistě. Je to praktické? Nikoliv.

iPhone vnímám asi jako první iPod nebo jako první Xbox. Snaha dostat se na trh, odladit technologii, zjistit co to vlastně obnáší, vyrábět telefony. Až za dva roky příjde iPhone Mini za polovční cenu, bez úvazku a s dostatečnou základnou aplikací (a vývojovým prostředím), bude to zajímavé pro movitější masy, ale dneska je to spíš takové lákadlo, příslib věcí budoucích. Samozřejmě s marží 50%, jak je u Apple zvykem (mimochodem to je další zajímavá věc na Apple -- v agresivním prostředí jako jsou osobní počítače, přenosné přehrávače nebo mobilní telefony, dokáže generovat neuvěřitelně vysoké marže).

iPhone ovšem skvěle dokumentuje hlavní devizu společnosti Apple: Reality Distortion Field Steva Jobse. Jobs je prostě rozený vůdce, a je štěstí, že nemá politické ambice, protože jinak by se mohl snadno stát americkou verzí Adolfa Hitlera (myslím ve smyslu schopnosti přesvědčit lidi, ne názorově; o politické orientaci Steva Jobse nevím vůbec nic). Jobs je schopen lidi přesvědčit jak uvnitř společnosti (takže pak věci dotahují do konce a tvoří opravdu skvělé ukázky designu), tak mimo ni (díky čemuž dokázal Apple vytáhnout z bahna ve kterém byla před jeho návratem tam kde je dnes -- tedy na první stránky novin a do televizního primetimu).

Opravdu doufám, že Apple o Jobse nepříjde kvůli jeho machinacím s opcemi, protože to by znamenalo její brzký konec. Jobs je pro Apple nepostradatelný a nenahraditelný. Apple je jeho firma, příjmá jeho kulturu, akceptuje jeho aroganci (například to, že Steve Jobs vynalezl proporcionální písma a kdyby nebylo jej, nikdo jiný by s nimi nepřišel, to je vcelku veselá ukázka to co myslím), souhlasí s jeho záměry, protože bez něj je to naprosto tuctová firma s mizivým podílem na trhu.

Ještě více fascinující je skutečnost, že Jobs dokáže stejně jako Apple ovládat i lidi vně. Následovnící a uctívači Apple mi připomínají bité ženy: Když dostanou nakládačku, vždy si nějak vysvětlí, že si to zasloužily. Takže Apple žaluje své fanoušky za to, že spekulují o produktech, a je to v pořádku. Apple si účtuje za service packy tisíce korun, a je to v pořádku. Apple po deseti letech, kdy tvrdila, že Intel je fuj, najednou obrátí a za několik málo dní už její fanoušci hlásají, že Intel je huj, jako by se nic nestalo (Ne s Eurasií, ale s Eastasií jsme ve válce! Ať žije Velký Bratr!). Fanoušci Apple snesou prostě cokoliv, pokud to řekne Steve Jobs. Fantastické.

Fascinující je rovněž sledovat na uctívačích jak se domnívají, že proto, že mají nějaký produkt Apple, jsou stejně chytří jako Steve Jobs. Nestačí jim pak tiše doma onanovat nad skvělým výrobkem, který si koupili. Musí si najít nepřítele a toho pohanit, aby všem ukázali jak skvělý produkt to vlastně mají. Jobs dělá to samé (nicméně nikdy mu to nebrání uzavírat strategická partnerství s těmi, jež mediálně dehonestuje), ale Jobs dvakrát vybudoval Apple. Narozdíl od pitomých fan-boys, kteří dokáží jen plodit otravné blogposty, ve kterých dokazují technologickou nařazenost Mac OS X nad Windows Vista srovnáváním polohy tlačítka pro zavření okna.

Nechci říct, že všichni majitelé produktů Apple jsou kreténi. To rozhodně ne. Množství blbců mezi majiteli Maců je zhruba stejné jako mezi uživateli Linuxu (a nebo Windows, ale ti vědí, že jsou ve vítězném týmu, takže se projevují méně často) a drtivá většina uživatelů např. počítačů Apple je používá proto, že jim příjde, že jim ulehčují práci, a nevadí jim omezené spektrum aplikací (např. nehrají hry, nebo mají konzoli).

Problém je v tom, že díky reality distortion field se uctívači Apple cítí být o několik řádů výše než kdokoliv jiný (ano, dokonce výše než skupina uživatelů Linuxu, která píše komentáře na Živě), a proto jsou daleko hlasitější a mnohem méně snesitelní, než agresivní zastánci čehokoliv v jiných oborech.

Ale to už bruslím na tenký led, a pokud nechci schytat smršť hate-mailu a nadávání do debilních hovad v diskusi, měl bych tento směr opustit.

Takže. Takže jsme se rozepsal o dost víc než jsem měl v úmyslu, nicméně doufám, že jsem trochu objasnil svůj názor na společnost Apple a všechen ten humbuk kolem ní (bez toho bych beztak jako blogger za nic nestál). Je dobře, že Apple existuje, protože je kde se dívat jak věci dotahovat do konce, jak je dělat krásně a tak dále (třeba Cube považuji stále za možná vůbec nejhezčí počítač co kdy vznikl a je mi líto, že se v této podobě něco nevyrábí).

Nicméně být z každého prdu Steva Jobse nepříčetně nadšený, to mně prostě nepříjde normální.

---

Zajímavé odkazy k tématice: Avoiding Copland 2010 -- 1. díl, 2. díl, 3. díl.

Něco málo změn

Ach, konečně mě nechal Blogger zkonvertovat tento deníček na nový, ne-beta Blogger. Pěkné, pěkné. Vyházel jsem ze šablony co se mně nechtělo udržovat a naopak přidal tagy/labely/nálepky (nebo jak se to jmenuje), které považuji za vcelku užitečné (spolu s tím pěkným novým archívem jeden z důvodů pro konverzi). Nedle jsem pár postů onálepkoval, a pokud ještě někdy na něco tak zoufale nudného budu mít náladu, onálepkuji i ten zbytek.

Také jste si všimli AdSense. Úžasná věc. Vidím to tak, že jsem si s reklamami minulý týden pěkně vyhrál (což nakonec byl cíl celé akce), a teď na ně v klidu zapomenu. Ostatně: při tempu 1USD/týden dosáhnu hranice 100USD, kdy mi Google peníze pošle někdy... No, počítám tak za dva a půl roku. Pokud vás to otravuje, nastavte svůj prohlížeč tak, aby vás to již více neotravovalo. (Což mi připomíná, že vždycky když vidím někoho brousit Internet bez nějakého toho reklamovražedného rozšíření, jsem zděšen o kolik duchaplných reklam se svým zavilým filtrováním připravuji...)

Tak, to je asi tak všechno co jsem chtěl pro tuto chvíli říct.

Teď se jdu opět ponořit do hlubin dikrétní Fourierovy transformace a souvisejících úžasností...

Londýnský podtext

Díky nekonečné laskavosti BVerově a MaCově jsem se podíval na začátku prosince do Londýna. Je jasné, že psát něco o Londýně po třech dnech pobytu je... no prostě tak zoufalý zatím nejsem. Pokud by někdo něco na toto téma měl napsat, tak je to MaC, který ovšem v tomto směru asi nemá ambice, což je velká škoda, protože myslím, že by to bylo zajímavé přečíst si něco o Londýně (a Anglii obecně) od člověka, který tam je už pátým rokem. Ale nešť.

Chtěl jsme říct asi toto: V Londýně jsem si uvědomil, jak moc záleží na tom, kolik lidí žije v místě kde žijete. Asi nejvíce je to samozřejmě vidět na takových těch okatých věcech jako jsou tyhle kulturní akce, nebo velikost a záběr knihkupectví, nebo určitá... Ne, není to ohleduplnost -- spíše respekt k ostatním, který je asi nezbytný, když někde žije zhruba deset miliónů lidí nahuštěných na relativně malém prostoru.

Prostě na velikosti záleží, a to co má Londýn, třeba Praha nikdy mít nebude, protože je prostě příliš malá, provinční, nedůležitá, a i když je na ní vidět, že má něco za sebou, že byla doba, kdy měla význam a tak dále, dneka už to nemá i když se snaží tvářit že ano. (Když už o tom mluvíme, tak asi nejsympatičtější z českých měst je mi Opava a Brno -- obé kvůli nějakým těm příjemným chvilkám tam stráveným v dětství/mládí, ale hlavně kvůli té milé skoro-venkovské ospalosti.) Praha je prostě nejvetší české maloměsto, se všemi prozitivy i negativy s tím spojenými.

Ale chtěl jsem mluvit o něčem jiném. Nějak jsem si po návratu domů uvědomil, že přesto, že všechny ty optimistické žvásty o tom, jak Internet vymaže rozdíly mezi tím, kde člověk bydlí, kterých byly devadesátky plné, k určité (velmi) pozitivní změně došlo.

Samozřejmě pořád záleží na tom, kde člověk žije, ať už jde o něco tak vysokého jako je příležitosti být v kontaktu s tou opravdovou kulturou, nebo něco tak nízkého jako je číslo pod čarou na výplatní pásce, ale jeden sen se všem těm zapomenutým egalistickým snílkům přeci jen zvolna naplňuje: totiž rovnost přístupu k informacím.

Podívejte: v osmdesátých letech, jsem u nás na vsi, s třícisícovým městem za zády, mohl (poněvadž mí rodiče nebyli ve straně ani jsem nezdědil nějaké příbuzné v devizové cizině) tak maximálně leptat měď z kuprextitu v kroužku mladých elektrotechniků, abych pak na podleptané plošky naletoval dva tranzistory a nějakou tu elektro-bižuterii (z čehož pak vznikl multivibrátor, takto elektronický zvonek, který -- nafouknout -- dodnes funguje -- vyfouknout).

Koncem osmdesátek, kdy někteří šťastnější vrstevníci ve městech navštěvovali počítačové kroužky, kde ladili sofistikované programy v assembleru pro pašovaná/Tuzexová Atari, Commodory nebo Spectra, jsem proklínal napájecí zdroje všech čtyř školních PMD85, které dokázaly udržet počítače v běhu přesně do té doby, než jste odladili nějaký ten trapný BASICový prográmek a chtěli ho někomu ukázat.

Tehdy jsem si to neuvědomoval, a byl jsem vděčný alespoň za to, ale ve skutečnosti jsem díky tomu neprožil tu nejlepší dobu 8-bitových počítačů tak, jak by se slušelo.

Dneska? Žáci páté třídy si stáhnou nějaké to vývojové prostředí, sesmolí drobný prográmek (třeba něco na řešení diferenciálníh rovnic, nebo symbolickou integraci), napíší krátký článeček v angličtině a šup s tím na Internet.

Něco neví, potřebují poradit, nebo se jen chtějí pochlubit? Ta čtyři DVD s obsahem Internetu na kterých není porno, obsahují všechno co zvídavý pubescent potřebuje k intelektuálnímu vyžití (naopak porna není v tomhle věku nikdy dost), a pokud ne, stačí prošmejdit nějaká ta fóra, poptat se a problém je vyřešen.

Ten rozdíl ve kvalitě přístupu k informacím a jejich následnému sdílení je prostě o několik řádů. A nejde jen o to, že padl tvrďák socialistickej. Je to opravdu nepopiratelná zásluha Internetu. (A všeho toho ilegálního obsahu na něm, který způsobil, že se stal zajímavým pro masy, a tudíž ekonomicky dostupným.) Když jsem tu onehdy fňukal nad tím, jak jsou mí sousedi nevzdělaní a zabednění, byla to demagogie (tedy částečně, něteří jsou opravdu nevzdělaní a zebednění). Ve skutečnosti jsem byl donedávna předposlední ve vsi, kdo se mučil dial-upem -- všichni ostatní už dávno měli WiFi za vcelku rozumnou cenu.

Takže, i když, jak jsem už řekl, pořád záleží na tom kde bydlíte, alespoň částečně se situace díky Internetu a všemu tomu balastu kolem, mění. A určitě k lepšímu. Jen považte: Dneska je pro puberťáky mnohem snazší sehnat si nějaký ten zdroj zábavy. A to je v každém případě pozitivní. Ať už s Internetem dělají to či ono.

Ehm. Co jsem to chtěl vlastně říct?

Aha: V Londýně bylo moc hezky. Děkuji, pánové. Vám oběma. A abych nezapomněl: MaCu, moc kouříš!

Review.Game("Dreamfall: The longest Journey")

Ragnar Tornquist je v té malé bezvýznamné niché adventurních her něco jako celebrita. Ne sice tak velká jako Ron Gilbert, Tim Schafer, nebo Jane Jensen, ale v zásadě se díky The Longest Journey (kterou napsal a režíroval), stal velmi rychle uznávanou veličinou.

Tornquist (podle toho co jsem četl), studoval kdysi (v USA) jakési školy či kurzy kreativního (především však filmového) psaní a věcí okolo, načež v rodném Norsku zakotvil u tehdy zřejmě nepříliš známé firmy FunCom, kde udělal kariéru, a dnes je tam kreativním ředitelem.

Proč vám to vykládám: Velmi překvapivě dokázal Tornquist zdárně dovést k dokončení Dreamfall, neboli duchovního pokračovatele The Longest Journey, takto představitele velmi specifického herního žánru s názvem interaktivní film.

Chci říct: Když jsem tu před časem vzdychal nad hrou Fahrenheit, která velkohubě sama sebe prohlašovala za nositele inovací, přičemž ovšem proklamovanou interaktivní filmovost nenaplnila, netušil jsem ještě, jak dokonalou ukázkou tohoto sub-žánru se stane Dreamfall.

To, že je Tornquist studovaným scénáristou (nebo čím vlastně), je totiž u Dreamfall důležitější než cokoliv jiného. Jakkoliv tedy hra nepostrádá pasáže, ve kterých se opravdu trochu hraje, jde především o téměř čistokrevnou naraci, která lineárně postrkuje (samozřejmě velmi rafinovaně, takže to vypadá, že si můžete vybrat co uděláte) svého konzumenta od začátku ke konci s jediným cílem: odvyprávět příběh zpočátku naprosto demotivované mladé ženy, která vstoupí na cestu a dojde až na její hořký konec.

Popravdě řečeno, je Dreamfall v tomto směru tak dobrý, že jsem občas cítil jisté rozhořčení nad tím, že jsou mi do cesty stavěny překážky, u kterých není úplně zřejmé jak je překonat (např. puzzle s kamenými sochami v městě pod Marcurií), a tudíž mi brání v tom, pokračovat v příběhu.

To zaprvé.

Zadruhé je Dreamfall naprosto úžasný v tom, že to není pokračování v klasickém slova smyslu. Však víte: Ponevadž Piráti z Karibiku/Matrix/[dosaďte libovolný n-dílný film, hru, nebo knihu] byli úspěšní a vydělali spoustu peněz, je potřeba toho využít a natočit/vytvořit další díl, se stejnými postavami, de facto stejnou zápletkou i vším ostatním, a pak na něm zase vydělat spoustu peněz. Oproti tomu Dreamfall vlastně vůbec nenavazuje na The Longest Journey. Spíše ukazuje další fragment z velmi chytře vymyšleného světa, ve kterém se spíše shodou okolností objevují některé postavy a lokace z předešlého "dílu".

Je obvyklé tvrdit, že autor měl více dílů v hlavě vždy a že mu vlastně úspěch "prvního dílu" jen umožnil tuto vizi realizovat a pokračovat v tom, co chtěl říct už od samého začátku. Ve skutečnosti jde většinou jen o rozmělňování pozadí, které si připravil pro původní dílo, protože každá dobrá kniha, film nebo hra takové pozadí musí mít, a vždy toho řekne méně, než kolik by čtenářům, divákům, nebo hráčům bylo milé. (Třeba Hyperion od Dana Simonse je toho názornou ukázkou -- Hyperion byl skvělý, Pád Hyperionu byl ucházející, všechno co následovalo v této sérii po tom jsou opravdu srágory, které lituji, že jsem četl.)

U Dreamfall k tomuto jevu nedochází, protože Tornquist původní téma netěží a nevyčerpává, ale naopak rozvíjí.

Z toho také plyne rozčarování některých lidí, kteří hru shledávají příliš otevřenou v tom smyslu, že mnoho témat otevírá a málo jich uzavírá. Popravdě: uzavírá vlastně jen jedno téma, a to je příběh holčičky Faith, který se v kontextu hry jeví vlastně jako druhořadý. V tom také vidím určité selhání závěrečného "střihu" -- příběh Faith není dostatečně zdůrazňován, takže vlastně skoro celou hru máte pocit, že řešíte něco trochu jiného než to, co je vlastně nejdůležitější. Totiž: jistě, všechny tři hratelné postavy hledají víru (faith), ale není zřejmé, že to má co společného s hledáním Faith jako skutečné osoby.

Tak jako tak: jsem spokojen. Dreamfall je v záplavě pokračování pro pokračování vlastně velmi originální a osvěžující.

Ano, to je můj závěrečný verdikt: originální a osvěžující.

Paralýza

Mám problém.

Na to, abych dopsal svou disertační práci mám v tomto okamžiku asi tak měsíc. Mám připravených nějakých třicet stran takových těch obvyklých matematických dekorací, mám asi 200MB předzpracovaných simulovaných dat, mám implementaci simulačně-analytického rámce, který umožňuje na základě těch dat generovat nějaké více méně validní predikce, mám dva neúspěšné pokusy o matematickou analýzu, které ukazují, že najít vztahy pro přenos rušivých vlivů ze vstupu analytických metod na jejich výstupní parametry je tak složité, že to potrvzuje mou původní domněnku, že cesta simulací a generalizace jejich výstupů je ta správná (a pragmatická).

Tohle všechno mám, a přesto nejsem schopný sloučit to všechno dohromady a stvořit z toho ucelenou práci, kterou bych mohl hrdě hodit recenzentům na stůl a říct: hleďte jak jsem chytrý, i já si to PhD zasloužím!

Ve skutečnosti jsem úplně paralyzovaný, neschopný jakkoliv pokročit. Místo abych psal a generoval nějaká moudra, sedím, přesypávám XML soubory s daty, vyrábím z nich kontingenční tabulky, doplňuji další a další simulace, které už stejně nevyužiji a tak pořád dokola.

Přemýšlel jsem čím to je a nakonec je to velmi snadné: nejsem přesvědčený o tom, že to co mám, je dost dobré. Nejsem si jistý, že lidé, kteří by mé závěry četli a hodnotily, by si nepomysleli něco jako "To je ale vůl," nebo dokonce "Jak se takovouhle sračku vůbec může pokoušet prodat jako disertační práci?"

Víte, četl jsem několik disertací a pár z nich bylo lepších než to, co jsem schopen v tomto okamžiku dát dohromady já. Dvě nebo tři byly dokonce opravdu výjmečně zajímavé a přínosné. Na druhou stranu většina toho byly blbosti, které z nějakého mně nepochopitelného důvodu prošly, a jejich autoři jsou teď hrdými držiteli onoho vytouženého titulu. Při jejich čtení jsem se uklidňoval tím, že takovouhle srágoru dám dohromady taky, a že mám toho doktora vlastně v kapse. Postupem času jsem ale zjisitl, že nejsem schopen se spokojit s tím, že bych byl autorem třetiřadé práce, který to dostal když už za nic jiného, tak za tu trpělivou otročinu, kterou provedl při skládání práce dohromady.

Zjistil jsem, že pochybnosti o přínosnoti toho co dělám mě naprosto a dokonale demotivují celou tu záležitost dokončit.

Jsem z toho zoufalý, protože rodina a vůbec všichni na mě tlačí, protože jsem se grandiózně ztrapnil u rigorózních zkoušek (to je tedy můj názor -- můj školitel naopak vypadal velmi spokojeně, jak pěkně jsem to zvládl a tak dále), a je mi líto za to úsilí nesklidit plody v podobě dalšího diplomu, protože, zatraceně, tu práci napsat chci.

Ale já to prostě nějak nedokážu.

Jak říkám: mám problém...

Vizionáři

Přečetl jsem si rozhovor s novým velitelem skupiny Computer Press. Asi nejzajímavější na tom rozhovoru je ta část, kde se zmiňuje, na co se Jiří Hlavenka ptal jako první. Připomělo mi to Hlavenkovy diskuse s Martinem Manišem, blahé paměti.

A přečetl jsem si i Hlavenkův zpětný úder a na tom bylo nejzajímavější to, jak dokáže neodpovídat na otázky a jak neschopný je Aleš Miklík jako tazatel při rozhovoru, když netrvá na tom, aby tázaný na otázku odpověděl.

Tak jako tak, z obou článků plyne, že Jiří Hlavenka je velmi zajímavá osoba.

Chci říct asi tohle: V tom, jak rozdělují své publikum na dvě nesmiřitelné skupiny (uctívače a potírače), vidím jisté paralely mezi Jiřím Hlavenkou a Tím, jehož jméno se nevyslovuje. (Samozřejmě s tím rozdílem, že Radek Hulán nepíše technické nesmysly -- pokud se tedy soustředíme na věcnou stránku jeho textů, a pomineme skutečnost, že kohokoliv, kdo s ním nesouhlasí, briskně označí za socku a pablba, na což se Hlavenka veřejně nikdy nevzmohl, i když mi to vždycky přišlo, že by moc chtěl.)

Nicméně: Jelikož o CPressu jako takovém nevím nic, zajímá mě to čistě jako bulvární obsah, nad kterým se můžu ukájet pocitem, že teď vidím do zákulisí a tak dále a tak podobně.

Zajímavá ale je diskuse o vizionářích pod druhým rozhovorem, která jasně dokumentuje sémantickou nekompatibilitu jednotlivých diskutérů. Jedni se domnívají, že vizionář je ten, kdo vymyslel nebo předpověděl něco opravdu velkého, druzí pak že vizionář je každý, kdo si dovolí nebýti jelimanem, a rozhodne se realizovat nějaký svůj sen či představu, kdo vezme osud do svých rukou, nebo tak nějak, pokud možno v oboru, který ještě není moc etablovaný, v ideálním případě ještě neexistuje.

Pokud si mohu vybrat, je mému srdci bližší druhá definice, protože je v ní mnohem méně prostoru pro švindlování s tím, co ještě není a co naopak už je něco opravdu velkého. Problém s "něčím velkým", lze ilustrovat třeba takto: Charles Babbage a jeho difference engine -- je to už dost velké sousto? Je to vizionářství v nejčistším slovníkovém smyslu (tedy snílkovství), když se s technologií, která toho zjevně není schopna, snažíte postavit programovatelný počítač? Já myslím že ano. A co takový A. C. Clark a jeho komunikační družice? Byla to smělá vize, nebo jen podchycení toho, co tak nějak poletovalo ve vzduchu a jen bylo potřeba to nějak koncentrovaně sepsat na papír a publikovat? Tady už jsem na rozpacích a nevím zda Clarka lze klasifikovat jako vizionáře, nebo zda je to jen mimořádně zdatný autor SF (vezměte si třeba Rajské fontány -- tam, mimo jiné, předpověděl Google a vymyslel orbitální výtah).

Na druhou stranu, pokud se držíme toho, že vizionář je někdo, kdo se chytí nové myšlenky (ne nutně vlastní) a dovede ji ke zdárné realizaci, jsou věci jasnější. (Protože každá diskuse o vizionářích nakonec sklouzne k zásadní otázce, zda jsou vizionáři i Steve Jobs a Bill Gates, nebudu to zdržovat a rovnou budu diskutovat jejich případ.) Např. Steve Jobs i Bill Gates jsou nutně oba vizionáři, protože oba se pustili do vod nepříliš prozkoumaných (Jobs ždímal Wozniaka a jeho počítače Apple, Gates se realizoval psaním BASICu pro Altair), a oběma se povedlo prorazit.

To, že Jobs je obecně vnímám jako sympaťák (přesto, že všichni kdo s ním pracovali tvrdí, že je sice inspirativní, ale pořád skoro-psychopat, který, mimo jiné, nechal přelayoutovat PCB Macintoshe aby bylo krásné, bez ohledu na to, že nebude fungovat), zatímco Gates je něco jako princ pekelný (přesto, že všichni co s ním pracovali tvrdí, že je to velmi důkladný a techniky zdatný chlapík, ano, ano, o fiasku s Internetem a MSN víme), je sice zajímavé téma na diskusi, ale nemění to nic na tom, že oba se na pole malých domácích počítačů pustili zhruba ve stejné době, kdy to muselo zvenčí (a obávám se, že i zevnitř) vypadat jako dost šílený nápad.

Čili pokud se držíme tohoto schématu, pak nutně docházíme k závěru, že i Jiří Hlavenka je vizionář. To, zda okopíroval Amazon je irelevantní, protože na českém trhu (v té době opravdu zoufale zaostalém; dnes už jen mírně zaostalém) se dopustil několika inovací, které sice mohl provést kdokoliv jiný, ale kdokoliv jiný je neprovedl, tudíž Hlavenkovi nelze odpárat punc vizionáře a průkopníka (a stejným titulem je nutné označovat třeba i Iva Lukačoviče, ať už si o Seznamu myslíte cokoliv).

Chtěl jsem ještě říct toto: Je vůbec zajímavé, jak se lidé dělí na sympaťáky a hnusáky, a snažit se vysledovat v tomto směru nějaké zákonitosti. Třeba to, že Gates je hnusák, zatímco Page a Brin jsou sympaťáci, nebo že Gates je hnusák, zatímco Jobs je sympaťák, nebo že Gates je hnusák, zatímco Ellison je sympaťák. Osobně si myslím, že je to otázkou úspěšnosti a doby působení v dané oblasti, plus součinitelem osobního šarmu. Tedy: mezi mírou vaší hnusnosti a penetrací trhu je přímá úměra. To samé platí pro dobu uběhnuvší od založení vaší firmy. Navíc váš výsledný koeficient blitkopudnosti je násoben mnoha proměnnými, jako je třeba míra neochoty jezdit na veřejnosti na Segway, nebo převrácenou hodnotou schopnosti mít "duchaplné" poznámky na adresu konkurence. Zajímavé je, že ke kompenzaci hnusnosti nepomáhá ani (byť i předstíraná) filantropie -- můžete nalít peněz kolik chcete do výzkumu AIDS a pomoci třetímu světu. Sexy závodům o X-price takovými stupiditami nemůžete konkurovat.

Ale to je, jak už jsem řekl, na jinou diskusi.

Save the cheerleader, save the world!

Další příjemný televizní seriál: Heroes. V zásadě jde o takový slepenec všech superhrdinských komixů, které v minulém století vznikly (především asi X-Men) a několika brakových SF a fantasy knih, nicméně je to celé zabalené do takového toho moderního televizního celofánu a opravdu pěkně se na to kouká.

Doporučuji!

Ha, ha 2.0

Už dlouho jsem se tak nepobavil:

Web 2.0 and Tim O'Reilly as Marshal Tito

Třeba:

Now we must decide whether to put our faith in Ajaxified snakeoil or to look beyond the interface to distributed systems, scalable solutions and a network architecture that will support the needs and aspirations of the next five billion users.

Nebo:

Web 2.0 marks the dictatorship of the presentation layer, a triumph of appearance over architecture that any good computer scientist should immediately dismiss as unsustainable.

A nebo:

O’Reilly has already announced that Web 2.0 is really about business opportunities and new markets rather the emerging collective intelligence of humanity he preached from the barricades last year, so perhaps he will have the sense to move his followers away from Ajax towards something grounded in decent engineering.

Review.Movie("Steamboy")

Upřímně řečeno: steampunk nikdy nepatřil k mým oblíbeným žánrům. Copak s parními stroji lze dělat něco zajímavého? Myslím něco zajímavého pro nás, iPod generation, které jsou lhostejné technické parametry, zato až absurdně dbá na look&feel? Ať děláte co děláte, s parním strojem potřebujete boiler a hromadu uhlí, a ty do kapsy u kalhot neschováte.

Na druhou stranu mám (jak je v jistých kruzích zvykem) rád anime. Čili když teď na HBO běžel Steamboy, neodolal jsem a podíval se na něj.

Steamboy je, jak se obvykle říká, malinko rozporuplný film. Na jednu stranu je to anime, ale hrdiny nejsou Japonci, ale Britové. Animace hrdinů je klasická kreslená, ale některá pozadí či stroje jsou renderované 3D scény. Film je silně pacifistický, ale přitom není úplně debilní. Hrdinové občas říkají směšné věci, ale nikdy se nesmějete a věříte jim to. A tak by se dalo pokračovat.

Chci říct: Steamboy je skvělý film, který musím rozhodně doporučit, protože zajímavý jednak vizuálně (některá zákoutí Parního zámku mi občas opravdu skoro vyrazila dech), jednak není úplně hluchý myšlenkově (i když pacifismus není zrovna můj šálek čaje, některé dialogy jsou opravdu zajímavým námětem na přemýšlení, např. "Pane Stevensone, všechny ty vynálezy a věda -- k čemu to vlastně je?", je zatraceně dobrá otázka ať se na to díváte z kterékoliv strany) a to ne takovým tím pseudointelektuálským způsobem, kterým se snažil chytračit Matrix, a koněčně ukazuje, že když je člověk dostatečně šílený, je opravdu možné vymyslet zajímavé věci, které se dají dělat s parními stroji (minimálně v kresleném filmu).

Věřte mi: Pokud si, stejně jako já, myslíte, že parní lokomotivy byly jedny z posledních krásných strojů, pak budete Raye Steama milovat od prvního záběru, ve kterém se objeví. Třináctiletý chlapec, génius páry, který po večerech studuje nákresy strojů a přes den opravuje v továrně parní tkalcovské stavy (či co to vlastně v tom Manchesteru mají), který ale zároveň není žádný knihomol, a když je potřeba, umí vzít po hlavě železnou trubkou, to je všechno, po čem muži touží: Pronikavá inteligence, manuální zručnost, odvaha, to vše ještě před tím, než se vám na obličejí objeví uhry.

Velkou výhodou toho, že je hlavním hrdinou chlapec (a sekunduje mu zhruba stejně stará dívka na druhé straně pacifisticko-militaristické hranice), je možnost nechat ho říkat naivní věci bez toho, aby zněly naivně (pro srovnání Rayův dědeček působí místy jako zaslepený šílený fanatik, i když má vesměs dobré úmysly). Ray může bojovat za záchranu světa a panenské neposkvrněnosti vědy -- ne, pardon, Vědy -- protože, zatraceně, kdyby ve třinácti nebojoval, co by to bylo za hrdinu? Čili vlastně všechno co udělá nebo neudělá samo sebe ospravedlňuje jako správné, protože to vnímáme černobílým podledem dítěte.

A stejně chápavě příjmáme i tragickou nechápavost slečny Scarlett, kterou zase ospravdlňuje výchova vojensko-průmyslovým komplexem O'Harrovy nadace, takže i přesto, že chudáka ratlíka Kolumba pořád tluče, nikdy není stylizována do pozice prvoplánové, do morku kostí zkažené mrchy. Její naivita pak vykrystalizuje, když po té, co se doví, že nadace (jejíž je nejspíše dědičkou) vstoupila do takové malé války s Velkou Británií, prohlásí to co prohlásí. Od té chvíle ji nejde nesnášet, ale jen litovat.

Když nad tím tak přemýšlím, celý koncept boje děda-pacifisty a (dočasně pomýleného, dobrým úmyslem motivovaného) otce-militaristy o vnukův/synův osud, silně připomíná souboj Obi Wan Kenobiho a Darth Vadera o budoucnost Luka Skywalkera (což znamená, že jde o realizaci nějakého opravdu archetypálního mytického vzoru, jak by nám laskavě vysvětlil George Lucas, děkujeme pěkně). Možná proto, že je zápletka tak triviální, tak kondenzovaná na prostý souboj dobra a zla o jednoho nepatrného človíčka a Prsten moci -- ehm, promiňte, chtěl jsem říct parní kouli -- a její výsledek je vlastně dopředu znám, tak možná že právě proto, se mi Steamboy tak líbil.

Jak kdesi napsal P. K. Dick -- proroctví musí být naplněna, jinak to nejsou proroctví. Měl pravdu. Steamboy není složitý film, ale tím, jak sám sebe bere vážně, jak nikdy nepodlehne vábení o nějakou sebe-parodii, jak na vás nikdy lišácky nepomrkává, a striktně se drží toho, co mu archetyp káže, stává se konzistentním a uvěřitelným.

Zkrátka skvělým.