Ne, opravdu nejsem mrtev

Obvykle se po týdením (a delším) výpadku v příspěvcích, píše něco jako Ne, nejsem mrtev, jen jsem... a následuje nějaké vysvětlení proč dotyčný tak dlouho nic nenapsal. Hm. Nevidím jediný důvod proč něco takového psát, takže se jen zmíním o tom, že kvalita našeho zdravotnictví zdaleka není taková, jak by si jeden představoval.

Například koncem minulého týdne (po několika dalších dnech, kdy jsem se vracel domů lehce před půlnocí), mě zchvátila jakási podivná střevní choroba (jejímiž příznaky bych se tu mohl dlouze zaobírat, ovšem byl by to asi poslední příspěvek, který by si ode mne většina čtenářů nadlouho dopřála). V neděli už to nešlo vydržet a tak jsem v pondělí pěkně zostra vyrazil ke svému obvodnímu lékaři. Po příjemných třech hodinách v čekárně (opravdu existují chvíle, kdy nelituji, že jsem si před dvěma lety koupil Palm), jsem se dostal do ordinace, a značně nesměle popsal své příznaky.

Rozumějte: jsem velmi špatný pacient. Když mi byla diagnostikována alergie na včelí bodnutí, tak místo abych se snažil vytěžit z toho co nejvíce, celý rok jsem nechodil na provokační terapii, následkem čehož jsem u přezkumu zdravotního stavu působil dost trapně s jediným malým papírkem téměř doslova opakujícím loňskou diagnózu (ovšem narozdíl od mnoha majitelů obsáhlých lékařských zpráv, obsahujících ty nejděsivější choroby jaké kdy zdravotní pojišťovny dovolily zaregistrovat, jsem já byl shledán základní vojenské služby neschopným).

Nebo když mě pak týden před svatbou píchla včela, v důsledku čehož jsem začal opuchat a dusit se, byv sousedem převezen do přilehlé nemocnice, kde mi na chodbě připojili ke krevnímu oběhu kapačku kalciovky, což vedlo k tomu, že jsem se sice neudusil, zato jsem upadl do krátkého bezvědomí, jež vyvrcholilo mým umístěním na jednotku intenzivní péče, a následným přesunem na dožívací oddělení -- ehm, pardon -- internu, po zhruba třiceti minutách vydal jsem se hledat člověka, který by mi vrátil mé osobní věci, protože jsem došel k závěru, že další setrvání v onom ústavu národního zdraví by vedlo pouze ke zhoršování mého zdravotního stavu.

Ale zpět k pondělku: lékař, do jehož evidence jsem se zapsal, nedle poznal, že jsem udělal dietickou chybu, a že vlastně není důvod k obavám. Dostal jsem recept na nějaké léky, tři dny neschopenky a už jsem byl z ordinace venku (stále nechápu, co ostatní lidé u doktora dělají tak dlouho -- já se tam nikdy nezdržím déle než pět minut).

Takže jsem se dovlekl do práce, abych odevzdal lístek s modrým pruhem a vyřídil pár urgentních emailů, doploužil se na autobus domů, složil se do postele a dvanáct hodin spal. Do středy jsem se nějak dal dohromady, a dneska už jsem jako rybička.

Jen mě mrzí, že jsem svou dietickou chybou stačil nakazit zbytek rodiny a půl okresu (jak manželce referovala sousedka pracující v lékárně).

Inu, jak říkám -- kvalita našeho zdravotnictví zdaleka není taková, jak by si jeden představoval.