Nevěřit nikomu
Nedávno jsem opět narazil na to staré a nepravdivé tvrzení, že Betamax byl lepší než VHS, ale že kdosi, nám, zákazníkům, vnutil technologicky druhořadé řešení.
Takže: Není pravda, že by Betamax byl lepší než VHS. Podle všeho co jsem o tomto tématu četl, byl rozdíl v kvalitě obrazu opravdu minimální. Zadruhé, Sony zpočátku vlastnila celý trh s videokazetami, nicméně si jej nedokázala udržet, protože lidé si prostě místo Betamaxů začali kupovat VHS. Proč? Protože na VHS kazetu, na rozdíl od Betamaxové, bylo možné nahrát celý film. Ano, ano, tak stupidní důvody jako fakt, že Betamaxové kazety byly hodinové, zatímco VHS dvouhodinové, rozhodl o tom, že jak všichni víme, druhořadá technologie zvítězila. (Vcelku zajímavý článek na toto téma je třeba tenhle: Why VHS was better than Betamax.)
Podobných osvědčených pravd a skutečností opakujeme denně spousty. Někdy třeba mají i reálný základ, nebo jsou extrapolací něčeho, co třeba platilo v minulosti, nicméně většinou jde jen o jakési memy, které se šíří populací, překonávají bariéry národnostní i jazykové, vesele si poletují prostorem a vždy najdou nějakého ňoumu, který je rád zopakuje.
Těžko říct, jestli lze s podobnými zažitými pravdami vůbec nějak bojovat. Jejich rozšířenost je prostě příliš velká na to, aby jednotlivec odkazující na vyvracející, či na pravou míru uvádějící zdroje, dokázal změnit obecné povědomí (třeba nikdo už asi nevykoření jiný známý městský mýtus, ve kterém figuruje mokrá kočka, mikrovlnná trouba a žaloba o milióny dolarů).
Ostatně je otázka, jestli se nakažení podobnými fakty lze vůbec ubránit. Celý proces příjmání informací je založený na víře v autoritu, která informaci prezentuje, lhostejno skrze jaké médium. U autority předpokládáme, že (za nás) provádí verifikaci toho co tvrdí, že ví o omylech jiných, že má sama s tématem nějakou zkušenost.
Autoritou v tomto směru může být publicista, nakladatelství, nebo i jméno televizního kanálu. Na základě dobrých zkušeností s validitou tvrzení pocházejících od takové autority, sklouzáváme k nekritickému příjmání všeho co na nás vychrlí, čímž se stáváme zranitelnými v tom smyslu, že se můžeme nakazit zcestnou ideou nebo memem.
Jenže: Jestliže popřeme důvěryhodnost autorit, co nám pak zbyde?
