středa, prosince 08, 2004

Nevěřit nikomu

Nedávno jsem opět narazil na to staré a nepravdivé tvrzení, že Betamax byl lepší než VHS, ale že kdosi, nám, zákazníkům, vnutil technologicky druhořadé řešení.

Takže: Není pravda, že by Betamax byl lepší než VHS. Podle všeho co jsem o tomto tématu četl, byl rozdíl v kvalitě obrazu opravdu minimální. Zadruhé, Sony zpočátku vlastnila celý trh s videokazetami, nicméně si jej nedokázala udržet, protože lidé si prostě místo Betamaxů začali kupovat VHS. Proč? Protože na VHS kazetu, na rozdíl od Betamaxové, bylo možné nahrát celý film. Ano, ano, tak stupidní důvody jako fakt, že Betamaxové kazety byly hodinové, zatímco VHS dvouhodinové, rozhodl o tom, že jak všichni víme, druhořadá technologie zvítězila. (Vcelku zajímavý článek na toto téma je třeba tenhle: Why VHS was better than Betamax.)

Podobných osvědčených pravd a skutečností opakujeme denně spousty. Někdy třeba mají i reálný základ, nebo jsou extrapolací něčeho, co třeba platilo v minulosti, nicméně většinou jde jen o jakési memy, které se šíří populací, překonávají bariéry národnostní i jazykové, vesele si poletují prostorem a vždy najdou nějakého ňoumu, který je rád zopakuje.

Těžko říct, jestli lze s podobnými zažitými pravdami vůbec nějak bojovat. Jejich rozšířenost je prostě příliš velká na to, aby jednotlivec odkazující na vyvracející, či na pravou míru uvádějící zdroje, dokázal změnit obecné povědomí (třeba nikdo už asi nevykoření jiný známý městský mýtus, ve kterém figuruje mokrá kočka, mikrovlnná trouba a žaloba o milióny dolarů).

Ostatně je otázka, jestli se nakažení podobnými fakty lze vůbec ubránit. Celý proces příjmání informací je založený na víře v autoritu, která informaci prezentuje, lhostejno skrze jaké médium. U autority předpokládáme, že (za nás) provádí verifikaci toho co tvrdí, že ví o omylech jiných, že má sama s tématem nějakou zkušenost.

Autoritou v tomto směru může být publicista, nakladatelství, nebo i jméno televizního kanálu. Na základě dobrých zkušeností s validitou tvrzení pocházejících od takové autority, sklouzáváme k nekritickému příjmání všeho co na nás vychrlí, čímž se stáváme zranitelnými v tom smyslu, že se můžeme nakazit zcestnou ideou nebo memem.

Jenže: Jestliže popřeme důvěryhodnost autorit, co nám pak zbyde?

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

O tom, zda to byla kocka, nebo pudl a zda to bylo v nemecku, nebo americe, se prit nebudu. Nebudu se prit ani o pravdivost tehle historky, ktera muze byt zrovna tak baji, jako pravdiva. Co me vsak zaujalo, je slovnik tomhle clanecku. Necetl jsi nahodou nejakeho autora zabyvajiciho se memetikou ? :-) Mozna jsem jeste o tehle knizce neslysel..
Btw, kdyz uz jsme u techhle memu, tak zrovna ta historka s umikrovlnenym mazlickem ma v sobe silu. A marne resim, jake je tam vnadidlo. Hacek to taky nema, proste, jeste to chce neco doplnit. Ted nevim, jestli muj osobni memepool, nebo ten globalni :-)

Jirka B

jIRI řekl(a)...

No, všiml jsem si, že když se začnu brát vážně, tak přejdu do tohohle příšerného linga. Bohužel si od toho neumím odpomoci :-).

Co se týče memů, nejspíš jsem četl nějakou knížku od Dawkinse, kde něco podobného propíral, nicméně myslím, že všeobecně je to dost přeceňované téma. Patří to k tomu druhu emergentních (aha :-)) témat, která čas od času zamoří média, tak rok až čtyři o tom všichni píší články a knihy, a snaží se na aktuální teorii napasovat úplně všechno, načež nějaká chytrá hlava vymyslí něco nového a pravověrní zastáncí se překlopí během pár týdnů překlopí a znovu vychrlí záplavu knih a článků.

Trochu mi to připomíná Eckela a jeho sérii "Thinking in...". Tam se podle poznámek pod čarou taky dá zjistit, v jakém jazyce bude myslet příště...