Den D

No vida, ani to nebolelo. Chci říct: byl jsem dneska poprvé v novém zaměstnání. Samozřejmě, že mi bylo představeno všech třicet (nebo kolik) pracovníků konstrukce, jejichž jména jsem s lehkým srdcem pozapomínal (musím uznat, že na nošení badges se jmény na mém předchozím působišti něco bylo), samozřejmě, že jsem dostal nějaké ty nudné manuály k přečtení (snažil jsem se je číst opravdu svědomitě, ale víte jako to chodí), a ovšemže jsem se tvářil skromně, a všechny přítomné ušetřil svých vtipností a chytrostí.

Těch důvodů pro změnu zaměstnání jsem měl několik, mezi hlavními pak byla dojezdová vzdálenost (o tom poreferuji v samostatném příspěvku), vyšší plat a taky ta obligátní touha zkusit něco jiného, než co jsem dělal posledního tři a půl roku.

Skončila tak moje kariéra v polovodivém průmyslu (dělám teď něco naprosto odlišného, s výrobou polovodivých součástek naprosto nesouvisejícícho), kterou jsem zahájil jako test development engineer ve wafer fabu, a ukončil jako test development engineer na design centru. Byla to zajímavá zkušenost, a jsem věru rád, že jsem měl možnost pracovat právě v té firmě, ve které jsem pracoval, protože firemní kultura je tam vysoká, a lidé skvělí. Měl jsem rovněž možnost nahlédnout do fungování nadnárodní společnosti, poučit se o tom, jak to v takových korporacích funguje, a proč někdy zdravý selský rozum nahrazuje firemní politika. Za což jsem všem zůčastněným poděkoval.

Zvláštní také je, že mi to nějak vůbec nedochází, že jsem už někde jinde. Prostě jsem ráno na druhé křižovatce odbočil doleva, místo abych je rovně, a bylo to. Určitě s tím má co dělat fakt, že ještě včera jsem byl v jedné firmě a dneska už jsem vkráčel do druhé, takže jsem ani neměl čas o tom nějak extra přemýšlet, nicméně jsem očekával (neb to je moje de facto první změna zaměstnání), že budu mít alespoň nějaké podivné pocity.

Ale třeba to ještě příjde...

Performer

Jak nerad linkuji, tak tomuhle nedokážu odolat: Amos Latteier (via Gizmodo). Jakkoliv tyhlety performery zrovna nemusím (většinou nechápu co je tak úžasného na tom, co předvádějí), tak tento člověk nepostráda vtip a invenci. Jen víc takových a naše dny nebudou tak šedivé a nudné...

neŽivel

Chtěl bych se ještě jednou otřít o Živel. Koupil jsem si další číslo, a po jeho prolistování a zběžném pročtení jsem došel k závěru, že Živel pod vedením Michala Nanoru není časopis pro mne.

Časopis, který kdysi rezonoval s tím o co jsem se zajímal (a o lecos z toho se stále ještě zajímám), se změnil v jakousi pro mě nepochopitelnou kulturní revue, která se zabývá věcmi -- nelze to říct jinak -- které jsou mi u prdele.

Pravda, můj hudební, a obávám se, že i kulturní vývoj se zarazil někdy v roce 2002, kdy jsem opustil teplou náruč postgraduálního studia a zapojil se do takových těch obvyklých věcí, kterými se většina ekonomicky aktivní populace zabývá, takže zřejmě nejsem ten pravý člověk k hodnocení nezávislých umělců a jejich představ o eskapismu, nicméně i mí kosmopolitní přátelé se o současné podobě Živlu vyjadřují s pramalým pochopením.

Mohl bych se tu znovu tklivě rozeštkat nad devadesátými lety, kdy představa, že mi jednou bude třicet byla tak vzdálená, že jsem ji ani nepovažoval za reálnou, ale jelikož by to stejně nikoho nezajímalo, nadhodím otázku, kterou mi položil BVer: "Máme my teď nějakou, ehm... kulturně integrující generační platformu? Nějaký časopis, web, hru? Nebo jsme už jen šroubky v soukolí a atomy konzumního plynu?"

Zatraceně dobrá otázka řekl bych. A ještě jedna: Má takovou platformu vůbec nějaká generace? Není to tak, že v tom sladkém období mezi první noční polucí a pětadvacátými narozeninami (kdy si člověk začne uvědomovat, že vlasů už mu nepřibyde, a že pokud nebude hlídat co jí, tak za pár měsíců nakyne do nevídaných rozměrů), si vždycky najdeme nějakou tu platformu, se kterou se identifikujeme, věnujeme jí všechen ten zápal a energii, o které za pár let netušíme, kam se ztratila, a že si tak vytvoříme zásobu pěkných vzpomínek na mládí, ze kterých pak žijeme celý zbytek toho zoufale nudného, konformního života?

Mám pocit, že v tomto směru jsem měl štěstí, a že je na místě být vděčný za to, na co mohu vzpomínat všem, kteří mi umožnili si tenhle palác paměti vybudovat. Živel byl jedním z důležitých elementů. Proto jsem za něj vděčný. Nicméně to nic nemění na tom, že na pár let bylo tohle číslo pro mě poslední.

da Vinciho noční můra

Neblázněte, a nedělejte to. Budete stejně zklamaní jako já. Totiž: Podlehl jsme vytrvalé mediální masáží o její úžasnosti, a pořídil si knihu Šifra mistra Leonarda od Dana Browna.

Řeknu to rovnou: je to pitomá kniha, a naprosto nechápu, jak se z ní mohl stát bestseller. V ŠML (abych i českou kotlinu přiblížil americkému zvyku dělat ze všeho zkratky), jsou dvě základní roviny: zaprvé je tu celá ta -- místy dost trapná -- crazy honička, která se samozřejmě musí odehrát za jediný den, zadruhé ta věc se Svatým grálem. Problém je v tomto: Pokud chcete napsat dobrý thriller, ve kterém se utíká před policií a tajnými spolky usilujícími hrdinům o život, nemůžou vaše postavy devadesát procent času žvanit. Navíc žvanit tak, že a) nikdy není možné nacpat všechny dialogy do času, který jim autor vyhradil, a b) snaha o vysvětlení všeho i pro ty nejnevzdělanější čtenáře z toho kouká jak sláma z bot.

Na Faucaltově kyvadle (které se tématu, které ŠML prezentuje smrtelně vážně, vysmívalo s neopakovatelnou nonšalancí) se mi mimo jiné líbilo, že Eco dokázal vysvětlit to co bylo důležité, ale spoustu věcí nechal být, aby si je laskavý čtenář domyslel/dohledal sám. Naproti tomu Brown jede jako buldozer a kdejakou pitomost vysvětlí do takových podrobností, že místy až máte pocit, že čtete záhadologický článek v časopise Květy a ne nejlépe prodávanou knihu za kdo ví kolik let (pokud tedy vyloučíme Bibli a Harryho Pottera, samozřejmě).

Je to takhle: Brown zjevně není přiliš zdatným autorem kulervoucích akčních scén, nicméně vysedáváním po knihovnách a stahováním pitomin z Internetu načerpal hluboké znalosti o všech konspiračních teoriích spojených s Ježíšem, Svatým grálem a Leonardem da Vinci. Ty pak pěkně promíchal, aby stvořil něco, co bude všem těmhle fantasmagoriím podobné, ale přeci jen dost odlišné na to, aby ho nikdo nemohl označit za plagiátora. No a pak napsal vážně se tvářící román pro ženy a pracující inteligenci.

Problém je v tom, že všechny tyhle převratné teorie mají společný jmenovatel v podobě šokantního odhalení, že grál není nádoba, ale člověk (nebo nějaká substance v krvi člověka), který je potomkem buď přímo Ježíše Krista, nebo nějakého jeho utajeného sourozence. Jakmile se jednou dovíte, že francouzské San Greal se má správně psát jako Sang Real (což prý znamená Krev královská), váš život už nikdy nebude jako dřív. Já jsem se s touto verzí seznámil v Gabriel Knight 3: Blood of the Sacred, Blood of the Damned, které je ŠML velmi nápadně podobná (nejspíše proto, že obě dílka vykrádají stejné předky s historkami o templářském pokladu ve vesničce Rennes-le-Chateau).

Co pro mě ovšem bylo na ŠML nejméně akceptovatelné, bylo to hromadění všech lety prověřených klišé na co nejmenší počet normostran. Takže tu máme amerického profesora (samozřejmě sportovce s bradou jako radlice sněžného pluhu, ale přeci jen už solidně šedivějcího -- dokonce i s tou hloupoučkou poznámkou a Harrisonu Fordovi), dále francouzskou dívku, o kterou může pečovat (jakkoliv zpočátku je hybatelem událostí ona, majitelka automobilu Smart -- je to přeci Francouzska! -- aby bylo kvótám na rozložení hrdinskosti mezi pohlavími učiněno zadost, ale aby zůstalo zachované kliše muže-otce-milence, který ženu-pannu-děvku starostlivcě oprašuje a udržuje při životě svým svalnatým ramenem, o které se lze kdykoliv unaveně opřít), dále šíleného vědátora, drsného policajta, poctivého policajta a tak dále, a tak podobně.

Prostě děs.

Tedy ne že bych měl něco proti klišé (vida, já se tohle slovo snad i naučím skloňovat) jako takovým. Už v pseudorecenzi Beyond Good & Evil jsem tu vyjádřil svůj veskrze kladný vztah k těmto entitám. Co mě ovšem irituje je kliškovitá šlichta, která se tváří jako -- nejlepší jídlo které jste kdy jedli si doplňte sami.

Co tím chci říct: Podívejte, teď budou ty Vánoce, a všichni musíme splnit svou vlasteneckou povinnost a na nějaký ten lichvářský úvěr nakoupit co nejvíce nepotřebných zbytečností, kterými pak obšťastníme co největší počet lidí, kteří o to nestojí. Mohlo by se vám stát, že byste, stejně jako já, obluzeni neopodstatněným hype, chtěli koupit tuhle knihu a někomu ji dát. Opravdu to nedělejte. Dokonce i má maminka, která jinak překousne i Barbaru Woodovou, o Šifře mistra Leonarda prohlásila, že je nějaká divná.

Nemohu s ní než souhlasit.

Jsem bek

Dobrá zpráva je, že jsem jsi za ty necelé dva měsíce trochu odpočinul a zase mám chuť něco psát. Samozřejmě, že každý svéprávný blogger by mi vysvětlil, že dva měsíce nepsat, se rovná bloggerské sebevraždě. Inu -- ano, je to tak. Ale než se připravit o dobrý pocit z psaní tím, že bych se do něčeho nutil, to spíš snesu, že jediný kdo v současnosti čte tuhle stránku jsou roboty vyhledávačů.

Nuže, nebudu otálet a hned sem přidám nějaký ten příspěvěk.

An Odd Kind of Scinece

Abych volně navázal na život ve SF: Dneska jsem narazil na tohle: DIVINE PROPORTIONS: Rational Trigonometry to Universal Geometry (via No need for sine (and cosine)?). V kostce jde o to, že k výpočtu trigonometrických úloh není zapotřebí používat siny a kosiny, ale že k řešení lze dojít rafinovaným umocňováním a násobením a dělením a odmocňováním.

Okamžitě jsem si vzpoměl na Stephena Wolframa a jeho A New Kind of Science. A při čtení článku The Man Who Cracked The Code to Everything..., který mě k Wolframovi dovedl, jsem si zase hned vzpoměl na Permutation City od Grega Egana (čímž jsem se pěkně dostal k té SF).

Chci říct: Přemýšlím teď nad tím, jak relevantní vlastně jsou všechny teorie, kterými popisujeme tento svět, a jestli třeba Occamova břitva není až příliš restriktivní nástroj, a zda nám občas kromě pavědeckých žvástů neusekne i nějakou tu opravdu zásadní myšlenku.

A taky: Když už si člověk nemůže být jistý ani trigonometrií, jakých dalších odhalení se ještě dočkáme?

Filipínské jednohubky: SMS nepočká!

Jednou z nejpodivnějších věcí, které jsem na Filipínách viděl, je používání mobilních telefonů. Správně: co může být na mobilu tak zvláštního? Asi nic, ale zvláštní jsou občas lidé, kteří ho používají. Na Filipínách je totiž vlastnictví mobilu otázkou cti: kdokoliv, jakkoliv chudý nebo hladový, bude mít skoro určitě v ruce mobil, a bude do něj sázet jednu SMSku za druhou.

Řeknete si: to nic není. U nás má mobil taky každý, takže už se skoro nedá jít do kina bez toho, aby si někdo nemusel v průběhu promítání zavolat. Ale rozdíl mezi námi, Čechy, a Filipínci je ve dvou věcech. Zaprvé v rozložení životní úrovně. U nás je křivka normálního rozložení vychýlená spíše doprava (a zdola ořezaná minimální mzdou a sociálními dávkami), zatímco na Filipínách se posouvá spíše k levé části vodorovné osy. Chci říct: my jsme z pohledu Filipínců spíše bohatí, zatímco oni z našeho spíše chudí.

A zadruhé: Čeští chudí si kupují mobily z odpovídající cenové hladiny (např. já jsem si vloni pořídíl nějaký obskurní SonyEricsson, za který se dneska stydí už i žáci páté třídy základní školy; mně naopak vyhovuje, protože z něj lze telefonovat a jednou týdně poslat SMS), zatímco na Filipínách je povinností mít nejnovější model značky Nokia, nebo alespoň nějaké to PDA s integrovaným telefonem.

Tahle posedlost pak vede k absurdním situacím, kdy vám prostitutka ukazuje na telefonu za 20 tisíc českých korun fotografii svého syna, kterého včera musela napojit jen vodou s cukrem, a přitom vám vysvětluje, že už jen kvůli tomu chlapci byste měli využít jejích služeb. Na odpověď, že ani vy, jakožto zazobaný běloch, si nemůžete dovolit pořizovat takového hračky, chcete-li uživit rodinu, se pak dočkáte jen nechápavého pohledu a uraženého rozloučení.

Jednou, až budou Filipínci bohatí, stanou se Filipíny neporazitelnou velmocí. V počtu odeslaných SMS, samozřejmě.

Living sci-fi

Nevím jestli je to tím, jak se usazuji, a dostávám se jaksi mimo okruh podobných věcí, ale v poslední době mě čím dál tím časteji přepadá pocit, že žijeme v nějakém SF románu. Máme už zobrazovací jednotky jako vystřižené ze StarWars, letadla vybavená laserovými kanóny (zde spíše ve stádiu vývoje, ale pravdou je, že americká armáda už má laserový kanón na sestřelování raket namontovaný na náklaďáku), a kdyby tohle nebyl fake, měli bychom i to ukládáni dat do krystalu (místo toho máme holografické disky, které také nejsou k zahození).

Kdo by si před pěti deseti lety pomyslel, že tohle všechno se povede realizovat (alespoň laboratorně) už v roce 2005?

Jsem z toho na rozpacích, protože jak vývoj pokračuje, a) je nahlodáváno moje přesvědčení, že Ray Kurzweil se mýlí, a že žádný exponenciální růst nás nečeká (a popravdě -- pokud si to pamatuji správně, tak on stejně popisuje spíše geometrickou řadu, než skutečnou exponenciálu), b) je pro mě stále obtížnější se orientovat v tom, co skutečně existuje, a co si vymyslel nějaký vynalézavý vtipálek (ještě před pár lety jsem se posmíval BBC, když si naběhla na bramborový server, a dneska už mám sám problém rozpoznat, co už je a co ještě není reálné).

Čímž se dostáváme ke stokrát ohranému tématu jak poznat hoax od reálné zprávy, a jestli se dá věřit v této podivné době vůbec nějakým autoritám. Postmoderna si žádá nevěřit nikomu, a pro jistotu ještě všechno referencovat, abyste případně za blba nebyli vy sami, ale člověk, kterého linkujete. Problémem zůstává, že takto nastavený systém neumožňuje žádné skutečně vlastní postoje k tématům, protože vše je protivně relativní a nakonec mohou mít pravdu všichni najednou.

Ale zpátky k tomu SF. Když tak sleduji rostoucí množství skutečně realizovaných šíleností zmíněných v SF literatuře a filmu (ono je to sporné -- kradou nápady vědátoři ze SF, nebo SF tupě opisuje od vědátorů?), říkám si, kdy konečně příjde na řadu ten nejdůležitější vynález všech SF z šedesátých sedmdesátých let? Ptám se: Kde je, sakra, můj pojízdný chodník?

Filipínské jednohubky: Ptáčci zpěváčci

Čeho si na Filipínách všimnete hned, je to, že tu všichni zpívají. Příjdete do práce, a v cubiclu, ve kterém sedí šest lidí, hrají tři počítače písničky odlišných žánrů, a všichni ve spolek si prozpěvují tu, která je právě nejprovařenější. Jdete na večeři do japonského bistra a u vedlejšího stolu si někdo pobrukuje písničku co zrovna hrají v rádiu. A v hotelovém baru, tam pěje úplně celá obsluha a manažerka stojí na pódiu a předzpívává podle karaoke.

Pro středně konformního Čecha něco neuvěřitelného.

Zpočátku jsem měl problém se na tuhle intenzivní bezprostřednost adaptovat, a kdykoliv si někdo začal zpívat, rozpačitě jsem se usmíval. Pak jsem zjistil, že stejně jako se mi líbí filipínský styl stravování (tedy objedná se spousta různých druhů jídel, ze kterých se pak postupně uždibuje, takže v závěru ochutnáte nejspíš ode všeho, co je na stole), líbí se mi i tohle zpívání.

Faktem také je, že jakýkoliv Filipínec zpívá lépe, než libovolný účastník letošního kola Českého Idolu, ehm, tedy Česko hledá SuperStar. Opravdu -- všichni, co se do téhle soutěže u nás hlásí, mohou být rádi, že u nás není výraznější filipínská menšina. Ostatně po elektronice jsou zpěváci druhým nejdůležitějším vývozním arktiklem, kterým Filipíny disponují. Několik lidí mi potvrdilo, že stejnou skupinu můžete slyšet v pondělí v Šanghaji, ve středu v Bangkoku a v pátek doma v Manile. Paradoxní je, že shodou nějakých okolností zatím Filipíny soutěž Pop Idol neimportovaly. Možná proto, že konkurence by byla příliš velká.

Ale co chci říct: Jak jsem si na to prospěvování zvykl, nemůžu se ho teď zbavit. Takže se mi ještě pořád občas stane, že si vytáhnu z uší sluchátka, a zjistím, že na mě v kanceláři všichni rozpačitě koukají, a myslí si nejspíš něco jako Co, ksakru, mělo tohle krákorání znamenat?

Unreal

Takže mi to psaní opět nevyšlo jak jsem chtěl a dokončení poznámek z cest se krapánek opozdí. Důvody jsou všelijaké -- od toho, že jsem byl utahaný a neměl na vysedávání u počítače chuť, až po sledování těchhle úpadkových televizních formátů, nebo jak vlastně my venkovští intelektuálové označujeme reality-show.

Když už jsem u toho: Přemýšlel jsem, jak to, že se na to vůbec dokáži dívat. Původně jsem myslel, že jde o podobný typ pro mě nesnesitelné úchylnosti, kterou nepostrádají teenagerovské komedie, ve kterých hlavní roli hraje něčí sperma a obnažené prsy méně známé herečky. Pak jsem si ale uvědomil, že antirealita reality-show (sleduji ty ve vile) je jiná. Jistě, nic nedává smysl, všechno se děje podle nějakého plánu kterému nerozumím, lidé se chovají podivně. Ale celé to připomíná spíš uhrančivou psychotičnost Dickova Temného obrazu, než cokoliv jiného. A ta se mi naopak líbila moc.

Nicméně možná ještě zajímavější než sledování těch pár lidí, kteří se dobrovolně nechali na tři měsíce zavřít do klaustrofobicky malého prostoru, kde tak porůznu intrikují a sprostě si nádávají, je reakce, kterou uvedení reality-shows vyvolalo v českých médiích. MF DNES ve své vysoké kvalitě opět sklouzlo o něco blíže k opravdovému bulváru, vzniklo několik stránek na Internetu, které doprodrobna rozpitvávají doslova každý prd, který soutěžíci vypustí na světlo boží, a ovšem, z morločích děr vylezli povznešení intelektuálové, aby nás poučili, jak zhovadilý národ jsme, když tolik času trávíme nad něčím tak uboze podřadným.

Jako tenhle chlapík v aktuálním čísle Reflexu (nestojí mi ani za to, abych se podíval jak se jmenuje), se chlubil, jak se mužně díval na dokument o stavění přehrady na řece Colorado, místo aby šmíroval přehlídku labilních povah. Nuže, milý pane, čučení na televizi je stupidní zábava ať už se díváte na cokoliv. Jde jen o to, jestli má člověk (jak malebně říkají Američané) koule na to, aby si přiznal, že magickému oku se prostě odolat nedá, a že někdy je lepší unavený organismus regenerovat něčím vysoce nenáročným, než se snažit být za prudce uvědomělého estéta za každou cenu.

A tak se po večerech věnuji sledování bílých myšek v akváriu, než abych plodil intelektuálně závažné texty.

A víte co? Nestydím se za to!