Jump the shark!

Takže v pátek skončila Battlestar Galactica, a stále jsem se ještě nerozhodl, jestli jsem ze závěru mírně rozčarován, nebo hluboce zklamán. Rozumějte: první dvě série BSG se mi líbily moc. Pak se ale něco stalo, a i když se seriál podařilo poměrně rychle utnout (už po dalších dvou sériích), to nejlepší co na něm bylo v posledních dílech, byla hudba (třeba, podle mě, poměrně zdařilá variace na Dylanovo All Along the Watchtower, respektive v mírně upravené verzi v patrně nejlepší scéně celého seriálu; mimochodem -- také si, když někomu pustíte kousek libovolného SF seriálu, připadáte jako mimořádní pitomci, že se na něco takového vůbec koukáte?)

Nejsem úplně schopen si uvědomit co se v BSG pokazilo, ale je jisté, že ve kdesi kolem konce druhé a začátkem třetí série seriál -- nevím jako to říct česky -- jumped the shark. Něco v seriálu způsobilo, že jemná rovnováha uvěřitelného v nastavených hranicích byla porušena a od té chvíle bylo možné už úplně všechno, čímž ovšem celá věc ztratila smysl, protože možnost všeho, vylučuje zajímavost čehokoliv, jestli mi rozumíte.

Seriál má pilot a tak první dva díly na to, aby jednoznačně definoval jaká pravidla budou v jeho "světě" platit. BSG se definovala jako space opera z nějakého vesmíru tak podobného tomu našemu, že to možná i náš vesmír byl. Proto se v něm neměly objevovat různé nadpřirozené prvky a polo domyšlená proroctví (ke konci byla zoufalá snaha je nějak vysvětlit už vážně otravná). Nebo z ničeho vymyšlená zápletka s robo-lidmi kteří jsou sice robo-lidi, ale tak trochu jiní robo-lidi, a shodou okolností polovinu z nich tvoří polovina hlavních postav seriálu. To už bylo vážně moc.

Ale asi největším zklamáním bylo to, že ačkoliv všechny díly začínají tajemným prohlášením, že roboti mají plán, nikdy se o tom plánu nic nedovíme (možná v DVD filmu který se má objevit na podzim?). Je to jako dívat se na porno, ve kterém se ani jednou nesouloží, zato se na konci všichni vezmou.

A tohle je tragédie u populárních seriálů obecně. Jakmile se dostaví úspěch, začne se natahovat, prodlužovat a vycpávat, pak sledovanost poklesne a seriál je potřeba rychle utnout. Názorná ukázka jsou Lost. První série byla fajn. Druhá ušla. Pak se začalo špekulovat a vymýšlet, a místo aby se seriál nějak smysluplně uzavřel v původně slibovaných čtyřech sériích -- jumped the shark. Dívat se na Lost je čím dál tím větší utrpení, a jsem takhle blízko k tomu je přestat sledovat úplně (což už se mně stalo s Heroes, kteří začátkem třetí série také jumped the shark). Některé zápletky se sice tak jako trochu vysvětlují, ale problém je v tom, že mě už ani skoro nezajímá jak to všechno dopadne, protože teď už je v Lost možné úplně všechno.

Abych skončil nějak optimisticky: Existuje jeden príma SF seriál, který nikdy žádného žraloka nepřeskočil. Tím seriálem je Firefly. Teď jen nevím, jestli k tomu nedošlo proto, že Joss Whedon je génius, nebo proto, že Firefly po dvanácti epizodách ukončili...

Pochodeň

Dneska ráno na Radiožurnálu mluvili o Palachovi. Musel jsem přeladit rádio, protože se to nedalo snášet. Bylo mi fyzicky zle, stejně jako je mi zle když se v pitomém filmu schyluje k něčemu nebetyčně trapnému, čemu bychom se měli smát. Samozřejmě že Radiožurnál je seriózní stanice (což zahrnuje i tu pověstnou odpornou hudební dramaturgii), takže Palach neměl nikoho rozesmát, ale cíl byl obdobný: vytlačit z posluchačů jakousi emoci trapným blábolením o odporu proti okupaci bla, bla, bla.

Když jsem pak řídil a mé uši jako balzám příjmaly to nejunylejší z recyklovaného popu na jiné stanici, říkal jsem si, že je ten Palach vážně zajímavá postava. Máme to u nás, v Česku, totiž zařízeno tak, že lidé se dělí na dvě skupiny: my a oni. My jsme ti chytří, oni jsou ti hloupí. My přilepšujeme rodině, oni kradou jako straky. My si dávky zasloužíme, zatímco oni simulují a okrádají poctivě pracující. Nebo konkrétněji: My jsme vyhráli v hokeji, oni to prosrali ve fotbale. My jsme vymysleli kontaktní čočky, oni kolaborovali s komunisty. A my jsme pak ty komunisty svrhli, čehož oni využili k rozkradení republiky.

Jenže Palach do tohohle schématu nezapadá. Zjevně nepatří k nim, ale nepatří ani k nám, protože my, my se tedy rozhodně kvůli nějakým ideálům neupalujeme. My to pěkně v klidu probereme v hospodě u piva, trochu zanadáváme a na uklidnění si dáme si k pivu tlačenku s cibulí a další pivo. Protože ideály jsou pro ty, kteří v tom neumí chodit, což my tedy rozhodně umíme, že ano.

Někdo by třeba řekl, že národ s takovým přístupem je zparchantělý, protože absence ideálů vede k absenci víry a absence víry vede ke ztrátě smyslu jakéhokoliv počínání vůbec. Všechno se redukuje na prostý konzumerismus a oportunismus, na snahu přežít a z každé situace vytěžit co nejvíce. Takový národ si pak plete národní hrdost s nacionalismem, odhodlání něčeho dosáhnout se snahou se obohatit, slušnost s velezdoprdelectvím a tak dále a tak podobně.

Ale říkám si: mohlo by být i hůře.

Jen mně přijde trapné předstírat, že Češi Palacha považují za symbol boje za svobodu a tak dále. Češi považují Palacha za magora, který zahodil život, který mohl tak krásně a pohodlně prožít, kdyby se jen trochu snažil. A na tom rozhlasová, ani žádná jiná, propaganda nic nezmění.

Naostro!

Ale pánové (ano, vy i vy i vy všichni ostatní, kteří jste se přidali, nebo se přidáte, protože tenhle druh zábavy je mimořádně nakažlivý). Další oběti takovéhohle memu nenecháváme náhodě, ale rovnou je tagujeme, přičemž vybíráme takové jedince, o nichž bezpečně víme, že nás čtou. To zaprvé.

A zadruhé. Rozumím tomu, že touha vysvětlit sebe sama tak, aby to pochopila i ta nejtupější hovada kterým nedojde co jsme zač po přečtení pár našich příspěvků (i když, jak známo, takoví mezi našimi čtenáři nejsou, že áááno) je silná a tak dále. Ale: Jsme už dospělí lidé, tak se tak chovejme. Neztrácejme čas předváděním ega, které je beztak všem ukradené. Věnujme se prezentaci něčeho, co národ zajímá, co mu nastaví to pomyslné zrcadlo a ukáže jací opravdu jsme. A udělejme to bez obalu a zbytečných servítek. Navrhuji, abychom odhodili falešné předsudky, a místo nejapných otázek napříště vystavovali -- fotografie našich penisů!

Nikdy se nezaregistruji na Twitteru, ep. 3

(Včera večer jsem manželce s takovou tou mužskou nemotorností snaživě překážel když koupala děti, uklízela hračky a chystala večeři a věci na ráno do školky a napadlo mě tohle:)

Knížky a nástroje pro GTD jsou mužská záležitost. Ženy prostě... get things done.

Já, robůtek

Před dávnými a dávnými časy jsme zakončovali AmberSession v takovém nonstop pajzlu na Andělu co se jmenoval Kraken -- kdo ví jestli tam ještě je -- kde mi málem dali do huby ukrajinští dělníci, když jsem ve své mladické nerozvážnosti měl nějaké poznámky na unavenou striptérku, a tuším že Mortena (nebo Lithia) napadlo, že by bylo vlastně fajn, kdyby politici byli nahrazeni roboty. Hned jsme se toho chytili -- byl tehdy optimistický konec devadesátek, tak nám to přišlo jako ohromná legrace -- a vymýšleli jsme, jak by se po volbách jen nahrál do těch robotů nový firmware, nebo by se zatočilo nějakými knoflíky, tu doleva, tu doprava, a že by ti roboti měli generátor náhody, aby to nebyla taková nuda, a že by se tím ušetřilo spousty peněz a tak dále. Jak říkám -- byly asi tak tři ráno a už jsme měli něco za sebou.

Vzpomněl jsem si na tuhle historku když jsem si četl na iDnes jak nějací pitomci stáli frontu před prodejnou Eurotelu aby si mohli pořídit iPhone. Rozumějte: tohle stání ve frontách na produkty masové výroby mi přijde opravdu debilní ať už je to telefony nebo herní konzole. Mám ještě tak pochopení, když se děti nemohou dočkat nového Harryho Pottera, ale aby vesměs dospělí lidé stáli frontu na telefon, kterého někde v Číně nebo Malajsii montují v nelidských podmínkách třináctileté děti stovky tisíc kusů týdně, to je vážně nad mé chápání.

Shodou okolností (ach, jaká šťastná shoda náhod, viďte?), mi poslal BVer odkaz na starší text Petra Koubského, který se zabývá takovými těmi obvyklými tématy jako je Apple a Microsoft a Linux a tak dále. Co mě zaujalo, je ta pasáž o pohádkách, které o sobě firmy šíří. A říkal jsem si u čtení něco v tom smyslu, že Microsoft je firma geekovská, která vlastně ani pohádky vyprávět neumí, na co se ještě tak vzmůže je falšování -- err, interpretace -- statistik a podlézání zákazníkům, zatímco Apple je firma skoro designérská, a že Jobs právě tyhle pohádky umí vyprávět naprosto úžasně, protože jestli něco designeři umí, tak je to vysvětlit, že -- co já vím -- kus psího lejna je ve skutečnosti kvintesencí moderní doby a přesně vystihuje stav světa, či co.

Trochu mi to zarezonovalo s tím, jak jsem zkraje týdne viděl video s nějakými ubožáky z Dellu, kteří předváděli laptop s vestavěným ARM procesorem na kterém běží takový malinkatý Linux, díky čemuž dosahují -- jak to bylo? -- instant on funkcionality (a je to už drahně let co něco takového s BVerem očekáváme, že ano). A u toho videa jsem si říkal, jak by něco takového převáděl Jobs, a jak by se po jeho Colombovském "One more thing" strhnul aplaus, a všichni by vstávali ze sedaček, protože by se jim v tom špatně sedělo, jak si učůrnuli do kalhot a tak dále.

A taky jsem se konečně podíval na to video s Davidem H. Hanssonen, což je -- pokud ho neznáte -- takový Radek Hulán, jen hezčí a slavnější (i když zase asi nemá penis jako Godzilla), a ten radil zájemcům o nastartovaní start-upu, že se nemají soustředit na velké korporace a velké zákazníky, ale naopak na malé firmy, protože těm nemusí tak moc lézt do zadku. Což je přesně to, co dělá Apple -- neleze do zadku velkým zákazníkům, protože žádné nemá, a cokoliv předhodí davu svých obdivovatelů, to oni zkousnou a začnou to adorovat až to leckomu leze na nervy.

Víte co chci říct: myslím si, že iPhone je jistě zajímavý produkt a tak dále, ale pokud na něj někdo stojí ve frontě od čtyř do půlnoci, tak to prostě není normální.

Řeknu vám: takhle jsme si to s těmi roboty rozhodně nepředstavovali!

PS: I když možná, že to všechno bylo jen nahrané a ti lidé přeci jen nejsou takoví idioti jak vypadají.

PPS: Když už o tom mluvíme: já vím, že jsem se tím, že jsem tohle napsal stal součástí celé hry a že vlastně není velký rozdíl mezi tím ve frontě stát a nebo o ní povýšeně psát. Ale když někdy si člověk prostě nemůže pomoct...

Probublávání

Řeknu to rovnou: jsem příliš líný abych tu linkoval všechny příznaky (ale třeba pár posledních příspěvků na Why does everything suck? obsahuje odkazy na další zdroje), ale už zhruba tak od ledna mám (stále sílící) pocit, že Web2.0 hype se pomalu blíží ke svému konci.

Přijde mně, že lidé jsou unavení tou věčnou socializací, že poslední zhruba rok v tzv. Web2.0 nevzniká nic než variace na předchozí úspěšné (nebo spíše populární) projekty, že nikdo nevydělává peníze, a že začíná být zřejmé, že ani nikdy vydělávat nebude, a že konečně i těm největším optimistům začíná být jasné, že drtivá většina toho, co je nám předkládáno jako revoluční kdesi-cosi, jsou jen takové hračičky bez užitku.

Nechápejte mě špatně: Web2.0 nebylo úplně špatné období, a kdybych byl mladší, vzpomínal bych na ně za pár let stejně, jako teď vzpomínám na konec devadesátek, ale nemůžu se ubránit pocitu, že zatímco kolem let 96-98 se opravdu cosi měnilo a rodilo, tak tentokráte to bylo jen nahypované nic, neplodná onanie nad možnostmi které se otevřely s tím, jak se LAMP stal užitečným a současně cena hardware použitelného pro servery klesla na úroveň, za kterou si malou serverovou farmu může pořídit kdejaký středoškolák z kapesného.

Konec první bubliny nám nechal rozjetý open source (Stallmanova skrytě elitářská myšlenka svobodného software se přetransformovala v popkornový mainstream), ne-kradení na P2P sítích a pár vcelku prosperujích firem jako je třeba Google (které ovšem už zhusta trpí korporátněním tepen). Co zbude po bublině 2.0 za deset let? A teď nemyslím takové ty esoterické věci jako je "život na obláčku" -- to je nejspíš nevyhnutelný posun (asi jako od pevných linek k mobilům). Myslím něco konkrétnějšího, nějakou skutečnou aplikaci, nebo aplikační platformu, nebo alespoň protokol. Přežijí dnešní (už vychládající) 2.0 novinky nad rámec nutného zla ve formě podpory legacy aplikací? Mám o tom vážné pochyby.

Trochu z toho na mě jde splín, protože se opět potvrzuje, že jen skupina sebou oslněných mladých středostavovských revolucionářů v mezích zákona k opravdovému posunu nestačí. Na druhou stranu si říkám, že ti chlapci a dívky, kterým Zuckerberg přijde starý, už asi vymýšlejí něco dalšího, něco, co by třeba mohlo mít takový drive jako měl nástup Internetu, tehdy před sto lety.

Ale jak říkám, je to jen takový můj pocit.

Třeba jsem zase úplně vedle.

To není fér!

Takovéhle historky mě opravdu rozčilují. Zvlášť od někoho jako je Hamming. Považte sami:

I worked for ten years with John Tukey at Bell Labs. He had tremendous drive. One day about three or four years after I joined, I discovered that John Tukey was slightly younger than I was. John was a genius and I clearly was not. Well I went storming into Bode's office and said, ``How can anybody my age know as much as John Tukey does?'' He leaned back in his chair, put his hands behind his head, grinned slightly, and said, ``You would be surprised Hamming, how much you would know if you worked as hard as he did that many years.'' I simply slunk out of the office!

Copak lze připustit, že ti lepší jsou lepší ne proto, že byli víc obdaření, ale protože prostě tvrději a více pracují? Sakra, kde je v tom nějaká tahle sociální spravedlnost? Já chci být líný génius, ne nějaký moula, který se celý život dře, aby z něj něco bylo.

Sakra.

PS: Jinak pokud jste ho zatím nečetli, doporučuji celý text: You and Your Research.

!cool

Budete se mně smát: Konečně jsem svůj domácí počítač, značně vysokého stáří a nízkého výkonu, dovybavil pamětí tak, aby jí měl jeden gigabajt. Rozumějte: ne že bych necítil jistý morální závazek pořídit celý nový počítač, včetně těch nechvalně proslulých Windows Vista, ale nějak nemůžu přijít na něco, co by takovou nemalou investici ospravedlnilo.

Známe to všichni: ještě tak před třemi čtyřmi lety měla výměna PC za novější smysl. Nový počítač znamenal více PCI slotů, nové AGP, řádově více paměti, podstatně rychlejší ATA rozhraní, vestavěnou síťovku, vestavěnou zvukovku, vestavěnou podporu pro čtečky paměťových karet (i když bez takové té součástky, co se do ní karty strkají), prudký nárůst počtu USB portů, a ostatně i možnost pořídit procesor taktovaný na nějakém tom gigahertzu.

Co vám přinese nové PC dneska? Myslím něco co nemáte v tom tři roky starém, které máte teď.

(Jen nebuďte líní a přemýšlejte.)

Hm. Takže PCIe (abyste mohli vyházet staré karty a koupit nové, které dělají to samé, jen je levnější je vyrobit, protože mají méně kontaktů), skoro stejný počet gigahertzů (protože dneska frčí tyhlety vícejaderné procesory, které software bude umět využít tak za pět let), jen násobek množství paměti, novou verzi zvukovky, o něco rychlejší USB, o něco rychlejší SATA (ale stejně pořád čekáte na pomalý disk), nějaké to WiFi (možná), čtečku karet včetně takové té věci co se do ní karty strkají.

Však víte co chci říct: jelikož kritickou hmotu výkonu, která by většině lidí stačila až do smrti, jsme překonali někdy kolem roku 2003, a protože lidé z nějakého důvodu chtějí místo stále vypasenějších aplikací do PC, stále dementnější aplikace někde v prohlížeči (nevím jak jinak nazvat aplikace, které v roce 2007 neumí pořádně pracovat s clipboardem a drag&drop), vlastně neexistuje důvod proč kupovat nový počítač.

Zkrátka: jsme sytí.

Jistě je tu paralela s tím, jak lidé přijímají Visty -- co tak úžasného s nimi budu moci dělat, co nemůžu dělat teď s XP? Stojí ta investice do učení se nového systému za to? Z pohledu uživatele nejspíše ne (pokud jde o programování je situace trochu jiná, ale protože programovat pro Windows má dneska smysl snad jedině v .NET, je volba systému irelevantní).

Na téhle vlně technologické znuděnosti se dneska veze Apple, která lidem nabízí něco nového a možná pro leckoho i lepšího než co má PC plus Windows. Navíc Apple se nesoustředí na parametry, ale na coolness factor, tedy přesně na to, na co se soustředit má v situaci, kdy už parametry nikoho nezajímají. Třeba MacBook Air. Jistě, parametrově lepší počítač seženete s Windows za polovinu peněz, ale přiznejme si to: bude stejně cool jako Air, který si Guy Kawasaki provokativně přinese jako podložku na psaní k rozhovoru s Ballmerem?

Když před pár lety bylo moderní psát, že z PC je spotřebka, nebyla to pravda. Před pár lety lidé ještě hleděli na výkon a takové ty věci. Dneska už to pravda je, protože všichni tiše předpokládají, že počítač bude dělat to co od něj chtějí. Dneska už to pravda je, protože nikoho už ani nenapadne psát něco tak zřejmého. A dneska už to pravda je, protože lidem je fuk jakou mají platformu -- OS X nebo Windows -- pokud mají pocit, že to z nich v očích ostatních udělá lidi z lepší společnosti. Sociálové jezdí ve Fábii, frajeři mají Audi (nebo co). Lhostejno, že na rozbitých okreskách dojedou obě auta do cíle za stejný čas (jen u toho víc cool to bude stát více peněz). Parametry jsou na nic, následuj image. Nebo něco v tom smyslu.

Problém který s tímhle přístupem mám já osobně, je ten, že v době, kdy se mí spolužáci věnovali zakládání firem, aby si mohli koupit něco cool (ti méně důvtipní věřili, že na firmy nabalí holky), jsem si já ostentativně hrál na intelektuála, a díky tomuto pohnutému životnímu období jsem si uvědomil, že nejsem krámy, kterými se obklopuji. Ale ano, jistě, rád si kupuji hračky, ale proto, že si s nimi chci hrát, ne proto, že bych je chtěl ukazovat na veřejnosti. Kdybych měl potřebu takto exhibovat, stáhnu si na tramvajové zastávce kalhoty.

A tak si říkám: co budu dělat s novým počítačem, co nemůžu dělat s tím, co mám teď? Hrát na něm hry? Má nejoblíbenější hra jsou GridWars, a ty běží skvěle. Lépe programovat? Uh, uh. Psát méně pitomé příspěvky do svého internetového deníčku (jistě, nějakou potřebu exhibovat mám). Krásněji browsit Internet?

A tak jsem došel k závěru, že mé potřeby co se týče domácího počítače ukojí dalšího půl giga RAM, a dalšího půl terra pevného disku. A nový počítač si pořídím snad jedině že by ten starý přestal fungovat.

Rajská hudba...

...vidět, že někdo chytřejší si myslí zhruba to samé co vy, zvlášť když to umí lépe zformulovat: Is Twitter TOO good?.

A částečně související text od Cringelyho (ať už si o něm myslíte cokoliv): Antisocial: Social Networking is Just Another CB Radio

Vercajk

Lopata je veskrze nudné nářadí. Bez ohledu na to, jak moc naleštíte násadu a kolik ornamentů vyryjete na takovou tu placatou část, je to pořád lopata. Můžete s ní přehazovat sníh, nebo písek, nebo co už se tak lopatou přehazuje, ale musíte být sakra invenční, abyste s ní mohli dělat něco opravdu zajímavého (nebo, jak se říkalo za mých mladých let, cool). Lopata prostě není iPhone.

Chci říct: koupil jsem teď rodině takový ten Microsoft Office 2007 pro domácnosti. Office je kancelářský balík, a v kanceláři Officem děláte to, co v zimě (když je sníh, samozřejmě) děláte lopatou. Čtete, píšete a upravujete pitomé dokumenty, které vám posílají otravní zákazníci, nebo hloupí šéfové a tak dále. Skutečnost, že z různých důvodů Microsoft nahradil klasická menu a toolbary ribbonem, a nějaký jistě nechutně veliký tým strávil mnoho času navrhováním toho správného gradientu vykreslovaného v neklientské oblasti okna, nemění nic na tom, že jde pořád o ten samý Word a Excel a Powerpoint, které sice tak nějak k životu s počítačem potřebujete, ale ve skutečnosti je nesnášíte, protože představují všechno to, z čeho si tak delikátně utahuje Dilbert.

Microsoft Office se někdy během 90. let stal institucí, komoditou, nebo čím to vlastně (důkazem toho je i to, že aplikacím podobného druhu říkáme office applikace, i když je to vážně pitomé), a když pomineme fakt, že nějakou takovou aplikaci v počítači prostě musíte mít, abyste si mohli prohlížet všechny ty srandovní e-maily, které vám lidé kolem posílají, neexistuje jediný důvod, proč byste ho v počítači měli chtít. Office je tak trochu jako operační systém -- nepřemýšlíte nad tím, že ho potřebujete -- prostě ho potřebujete.

Teď by bylo jistě záhodno pohovořit o tom, že Microsoft není jediným výrobcem kancelářských balíků, a že jsou tu alternativy, některé i zadarmo, ale pravda je taková, že ve své třídě jsou prostě součásti Microsoft Office to nejlepší co můžete mít.

Když jsem pracoval na disertaci, dej jí pánbůh věčnou slávu, vychrlil můj simulační program mnoho desítek mnoha megabytových XML souborů, ve kterých byly výsledky simulací. Chtěl jsem být in, a nenechat se zotročit monopolisticky se chovajícím krutovládcem, i zkusil jsem je zpracovat v OpenOffice.org. Ó, jak rychle jsem skončil v hřejivé náruči Excelu 2003, který uměl mé zlolajné soubory načíst (byť po částech nemajících více než 65535 řádků) a procedit kontingenčními tabulkami monstrozních rozměrů! Říkal jsem si: jeden zádrhel mě nemůže zastavit, a tak jsem výsledky načetl zpět do Calcu, s tím, že je přenesu do Writeru, který, jak známo, má mnohem lepší editor rovnic než Word. Ale prvních 30 minut proklikávání se psychedelickými dialogy nastavujícími vlastnosti odstavce mě opět odmrštilo zpátky k Wordu, kterému sice není možné vysvětlit, že má formátovat obrázky s popiskami tak jak chcete, a ne tak, jak on si myslí, že to chcete, ale na druhou stranu v něm nestrávíte polovinu času hledáním toho správného způsobu jak nakonfigurovat styl textu.

Dobrá, dobrá.

Chtěl jsem vlastně říct, že jedna aplikace (z těch čtyř, které mé instalční CD obsahuje), z nudnosti Office vystupuje, a myslím, že od Microsoftu je velmi vypečené, že ji přibaluje právě k domácí edici Office. Ano, jde o OneNote. OneNote je pravým opakem toho, co si představíte po pojmem office aplikace. Rozumějte: zkoušel jsem podobných programů (tedy cosi jako mind manager, do kterého si poznamenáváte výtrysky své tvořivosti) několik (třeba FreeMind, Wikipad a několik dalších, jejichž jména si nepamatuji), a OneNote mi příjde zdaleka nejlepší ze všech. Tedy zkoušel jsem ji opravdu krátce, ale zatím na mě působí právě tím cool dojmem, který získáte, když vám někdo jemně naznačí, že teď jste se od práce lopatou přesunuli k zábavě s uhlem a skicákem, že teď je ta chvíle, kdy můžete ukázat co ve vás je (mohli bychom tomu říkat efekt Steva Jobse, ale bylo by to laciné). OneNote na mě působí v kontextu Office skoro až svatokrádežně, asi jako by továrna na lopaty, nějakou shodou podivných náhod, vypustila do světa iPod.

Nicméně. Kdesi jsem slyšel, že tenhle domácí Office se má prodávat do konce února. Za těch třináct set, které stojí (vzhledem k tomu, že kupujete tři licence do domácnosti), je rozhodně lepší si koupit tenhle Microsoft Office, než se trápit s jakoukoliv jinou alternativou.

Byť by byla zadarmo.

Wow!

Vida. Myslel jsem si, jak si pěkně budu hovět v laskavé náruči .NET, a místo toho jsem spadl přímo do Win32. Však víte: to je ten svět, kde ty důležité věci jsou psány velkými písmeny, každá funkce má alespoň jednu Ex (a možná i ExEx) verzi a základem je pamatovat si, že když něco chcete, musíte pěkně poprosit funkcí SendMessage.

Popravdě musím říct, že až teď jsem si uvědomil, jak jsou Windows obrovské, co všechno v nich je a jak je zatraceně těžké v nich programovat.

Win32 API je vlastně úžasný artefakt závratné historické hodnoty, který umožňuje sledovat jak se osobní počítače vyvíjely posledních dvacet let. V dobách, kdy výkonné počítače měly 2MB paměti a jejich procesor běžel s taktem 20MHz, jistě bylo rozumné snažit se nacpat co nejvíce informací do co nejméně bytů paměti, a co nejvíce věcí řešit co nejmenším množstvím kódu. V té samé době, když ještě neexistovalo C++ (současná podoba byla standardizována až v roce 1998), bylo zcela určitě novátorským přístupem implementovat ten jediný prvek uživatelského rozhraní kterým Windows disponují (ano, správně, je to okno, hned ten název -- Windows -- dává takový pěkný dvojsmysl, že?) tak, že umožňuje tzv. subclassing, tedy možnost podstrčit systému ke správě takového okna správně napsanou funkci, ve které můžete z pitomého obdélníku udělat cokoliv, od tlačítka, přes textové pole až po... no, třeba ribbon, kdybyste o to stáli. A ačkoliv si to nebudete myslet, i ty registry, nad kterými každý ohrnuje nos, jsou poměrně slušně navržené (horší je to samozřejmě s implementací -- skoro bych se vsadil, že registry vymyslel ten tým, co dělal Windows NT, a pro Windows 95, blahé paměti, vyšla jejich nedomrlá verze, která brala ohled na to, že uživatelé nechtějí věnovat 70% výkonu svého počítače robustnímu úložišti konfigurace).

Bizarní na tom je, že tenhle místy prazvláštní slepenec funkcí (z nichž některé spojují podobné vstupní parametry a podobné výstupní hodnoty) pohání všechny Windows (tedy od verze 3.1, nebo kolik), včetně těch úplně posledních.

Znamená to dvě věci. Za prvé: skoro všechno co napíšete ve Win32 pro jedny Windows, poběží i na všech ostatních. A za druhé: Microsoft ve Windows nemůže nic změnit.

Myslím to takhle: Když píšete program, a rozhodnete se, že mezi dvěma verzemi něco změníte nebo opravíte, čímž se chování vašeho programu v 1% případů mírně změní, je to pro vaše uživatele jistě nepříjemné, ale, zatraceně, je to jedno mizerné procento a opravili jste chybu, kdo by si s tím lámal hlavu? Ovšem pokud jste Microsoft, a jedno procento uživatelů je, řekněme, 10 miliónů lidí, pak už takhle uvažovat nemůžete. Říkáte si: K čertu, náklady na opravu všeho softwaru, který je na téhle chybě závislý se zhruba vyrovnají nákladům na stavbu jedné či dvou letadlových lodí, nebo na stavbu základny na Měsíci, nebo tak něco. A nikdo nezaručí, že software, na kterém je třeba to jedno procento lidí existenčně závislých, někdo opraví. Co pak budete dělat s těmi 10 miliony telefonátů na servisní linku?

Podívejte se na Visty: Microsoft se v nich pokusil opravit hodně chyb, které mu byly dlouho vyčítány. Od přístupu co není zakázáno, je povoleno (tedy: uživatelé přeci nejsou banda tupých hovad), přešel k co není povoleno je zakázáno (tedy: dobře, když se chováte jako banda tupých hovad, ztížíme vám provádění těch největších pitomostí), protože léta uživatelé fňukali nad mizernou bezpečností Windows a tak dále. Odměnou mu za to je nepřetržitý proud neinformovaného plácání o tom, jak Visty jsou jen nové UI (jistě, navíc zkopírované z počítačů Apple), jak najednou nefunguje spousta software a hardware, kolik Visty čeho žerou a čím vším pořád točí a že Windows XP jsou stejně lepší, a kdo ví co ještě.

Dobrá, při uvedení Windows XP také všichni blekotali o tom, že v nich není nic nového než kulatá okna a tak dále a tak podobně, a stejně jako při přechodu z Windows 2000 na Windows XP tahle nesnesitelná litanie nejpozději koncem tohoto roku ustane.

Je tu ale přeci rozdíl: změna mezi Vistami a XP je opravdu podstatná, a ovlivní poměrně mnoho uživatelů (třeba celá ta věc s UAC -- v okamžiku, kdy na XP máte hotovou aplikaci, musíte ve Vistách začít řešit všechny tyhle manifesty, a Windows Defendery, a blokovače Bůh ví čeho). Spousta programů, které spoléhaly na to, že to či ono, je tam či onde, najednou nefunguje, protože tady a támhle, byly zalepeny ty či ony bezpečností díry, nebo se věči, o kterých Microsoft nikdy neřekl, že budou tam kde jsou i v budoucnu, přesunuly jinam, a najednou informace, která se ve Windows 2000 nebo XP dala vyčíst jedním dobře mířeným přístupem do registrů musí dohledávat přes API (což se ostatně měla už i ve Win2000, jen to nikdo nedělal, protože to bylo moc práce, a registry jsou přeci naše, že ano!).

Čímž se oklikou dostávám k tomu, co jsem asi tak zhruba chtěl říct: ve Win32 se neprogramuje moc dobře. Ne proto, že by API bylo nějak extrémně špatně navržené. Ve skutečnosti je docela slušné a v rámci jednotlivých domén i poměrně konzistentní, když uvážíme, že se z počítačů s výkonem, který dnes má každá lepší kalkulačka dokázalo úspěšně přesunout na stroje s kdo ví kolika jádry a gigantickým (z pohledu počátku 90. let) množstvím paměti všeho druhu. (Vsuvka: Zrovna tento týden jsem poslouchal nějaký podcast, kde se řešilo, proč Windows nemohou pracovat na více než 64 procesorech. Je to proto, že maska, která určuje, na kterých procesorech -- nebo jádrech procesoru -- může program běžet, má jen 64 bitů. Dovedu si představit, jak někdo v roce 1992 uvažuje, zda takovou masku implementovat obecně, jako nějaký druh seznamu, nebo malinko špinavým trikem, jako jednu dlouho proměnnou. A je mi jasné proč, při tehdejší úrovni počítačů, zvolil malinko špinavý trik.) Problém programování ve Windows je v tom, že ve Windows je toho tolik.

Na tomto místě je obvyklé říct (a ano, i já to s oblibou říkám), že tyhle obří operační systémy jsou nesmysl, a že z nich stejně většina lidí využije jen malou část. Ovšem otázka je, kterou malou část většina lidí využije, když je jich třeba miliarda? Čeho vlastně má mít takový správný malý operační systém vestavěnou podporu? Sítě? Grafická akcelerace? Asi tak sto tisíc různých druhů nejexotičtějších periferií, bez kterých právě těch bezvýznamných 10 miliónů lidí nemůže být? Co byste z Windows vyhodili, aby to nikomu nechybělo? Nebo aby to chybělo méně než milionu lidí? Co když někdo rozhodne, a z další verze vypadne zrovna to, co potřebujete vy?

Na druhou stranu: Windows API má dneska kolem 14000 funkcí. I když dokumentace, kterou Microsoft k API poskytuje je (ve srovnání s jinými API) na dobré úrovni, je to, zatraceně, 14000 funkcí. Kdo se tohle může naučit? Kdo může mít alespoň základní přehled o tom, jak co správně udělat v kterékoliv oblasti, kterou to API pokrývá? Dobrá, dneska zadáte dotaz do Googlu, klik-klik, a o hodinu hledání dál máte zhruba dvě až tři diskusní fóra, ze kterých poskládáte jak udělat to co potřebujete udělat. Ale kdo z programátorů, po kterých šlape jejich šéf, že už to, sakra, mělo být dávno hotové, si vybere hodinu hledat, dvě hodiny studovat, a další hodinu programovat (správně), když může zmáčknout Win+R, napsat regedit, Ctrl+F, klepy-klepy-klep, hmmm, takže HKEY_LOCAL_MACHINE lomeno System lomeno... no vida, a už je to tady!? Samozřejmě kromě vás?

Proto není divu, že pro Windows vznikají -- ehm, jak to říct -- zprasené aplikace. I já sám jsem jistě spoustu věcí udělal nesprávně. A to ne proto, že bych je nechtěl udělat správně. Prostě nevím, jak to správně vypadá. Původně jsem si myslel, že by mi třeba pomohlo nějaké školení nebo knížka. Ale jak chcete udělat školení nebo knížku na 14000 funkcí? Mám Petzolda, který je jistě dobrý jako úplný základ, ale problém s aplikacemi je v tom, že mají řešit nějaký problém, a řešení takového problému se většinou skládá ze spousty ne zcela souvisejících pod-problémů. Jak se na tohle připravit? Jak máte vědět, co budete dělat příště (pokud tedy pracujete na více malých a krátkých projektech a ne na jednom velkém a dlouhém)? Myslím si, že jediné opravdu smysluplné řešení je průzkum bojem, kdy vám někdo zkušenější ukáže, co a jak. Ovšem kde pořád brát ty zkušenější lidi, to netuším.

Tenhle problém, myslím tu objemnost a horizontální rozplizlost, měl asi vyřešit .NET, a částečně se mu to i podařilo. Ovšem s každou další verzí .NET, přibývá jmenných prostorů a tříd a metod a jazykových konstrukcí .NET jazyků takovým tempem, že po pěti letech jsme se dostali skoro do stejné situace, v jaké jsme byli předtím: Vím jistě, že na tohle bude v .NET nějaká třída. Ale kde, proboha? A tak si programátoři znovu a znovu píší jednoduchá řešení složitých problémů, které už dávno někdo robustně vyřešil, jen o tom nikdo neví.

V každém případě: Windows je jeden z nejúžasnějších inženýrských projektů na světě. Ať už je to s jejich použitelností v jednotlivých verzích jak chce, tohle se jim upřít nedá. Při rozsahu, který mají, je vůbec div, že je ještě Microsoft dokáže udržovat, a občas dokonce i dál vyvíjet.

Představuji si, jak za milión let archeologové vyhrabou někde v místech, kde je dneska Seattle, server se zdrojovými kódy Windows, a vystaví je v muzeu, a děti se na to budou muset chodit dívat, a paní učitelky budou říkat Tady děti vidíte, kolik úsilí lidé dokázali vyvinout, když šlo o předměty sloužící nějakým tajemným divošským rituálům, a děti budou znuděně lepit na vitrínu žvýkačky a těšit se, až se na ty lidi půjdou podívat do zoo, a budou po nich házet kamínky a dělat na ně obličeje.

Děti už jsou prostě takové.

Ubohost

Dobrá, na stupnici ubohosti od 1 do 10 je linkování videa na YouTube někde kolem devítky, ale tohle je tak smrtelně vtipné, že to nemůžu nezalinkovat: Here Comes Another Bubble, Version 1.1. (více viz zde).

A když už jsem u toho: pokud jste na The Escapist přehlédli Zero Punctuation, a máte dost času, tak rozhodně doporučuji.

Na plný koule

Začněme něčím jednoduchým. Třeba rockem. Víte, popravdě kytarovky nemám rád. Přijdou mi nudné a tak nějak si myslím, že ty za roky, co je elektrická kytara s námi, už byly všechny kombinace akordů vyzkoušeny, a přijít s něčím novým je vlastně nemožné, a upřímně: jen lidé slabí duchem by mohli chtít poslouchat pořád dokola to samé (ach, když tohle naprosto vážně říkám ve společnosti, kde se seriózně diskutuje o rockové hudbě, některým lidem povážlivě roste tlak...). Navíc je pravda, že většina těchhle rockerů nemá žádné hudební vzdělání, kromě toho, že nedokáží hrát na žádný hudební nástroj, neumí často ani zpívat a tak dále a tak podobně.

Přesto, přiznávám, i já mám některé rockové desky rád. Třeba Angel Dust, nebo Proud Like a God nebo Hybrid Theory (ano, jistě, nu-metal, ale proto používám raději výrazu kytarovky, než rock) a tak dále a tak podobně. Prostě: drtivá většina toho, co z rocku snesu jsou první, nebo skoro-první desky (takové ty první, kde členové skupiny umí už alespoň trochu mačkat akordy).

Druhá skupina rockových nahrávek které docela dobře snáším, patří do kategorie art rock (nebo progressive rock, nebo jak se to jmenuje). Sem tam něco do Pink Floyd, skoro celý Marillion, jistě, Queen, dokonce i Enchant (i když od těch znám jen první dvě alba, tak snad hrají pořád to samé). Čili: takový ten rock, který hrají lidé, kteří už umí trochu hrát, místy je ta hudba až k hranici absurdity překombinovaná a přeplněná vším možným, nicméně pořád je dost zajímavá na to, aby se dal poslouchat.

Jistě jste si všimli toho vzoru: buď našlapané první desky, kde pár (nejlépe mladých lidí) ze sebe vychrlí něco úžasně nabitého energií (ano, někdy jsou klišé opravdu nejlepším popisem reality), nebo mimořádně rafinovaně promyšlené útvary, které obsahují tolik materiálu, že i po několikerém poslechu pořád slyšíte něco nového, zábavného, zajímavého.

Problém je v tom, že většina těch mladých a nabitých se rychle změní na mladé a vybité, a pokud nemají dost soudnosti tak i na, nemůžu odolat, mladé a vyblité. Takových muzikantů, co dokáží udržet dlouhodobě vysokou úroveň produkce je málo, a čím déle si to odmítají přiznat, tím jsou trapnější (protože Olympic je kachna na vejcích, zmíním třeba U2).

Tak a teď k tomu na co čekáte: tohle všechno samozřejmě má nějak ilustrovat situaci kolem software. Je to přeci zřejmé: Jsou firmy a projekty, které jsou mladé, dravé a tak dále, pak je pár vyjmečných, kteří dokáží inspirovat celé roky a desetiletí, no a nakonec jsou tu ti nudní, kteří ať se snaží jak se snaží, pořád z nich leze jen průměrný rádiový popík s elektrickou kytarou.

Samozřejmě, že bych teď mohl volně permutovat jména firem a přiřazovat je do libovolných skupin, a tak dále. Ale jistě uznáte, že by to bylo zbytečné. Navíc jsem spíš chtěl říct něco v tom smyslu, že je to vážně zajímavé, že každý z těch úžasných a odvážných start-upů, které se povedou jen proto, že někdo je dost mladý a pitomý na to, aby si neuvědomil, že cíl, který si dal, je prostě nesplnitelný, mají vlastně jen dvě cesty: buď se změní na ty nudné, nebo prokáží, že mají na to být těmi inspirativními.

A uznejte, že vyjmenovat tři firmy, které se pohybují v softwarovém průmyslu, a lze je bez obav prohlásit za dlouhodobé tahouny, je vážný problém. Nakonec se všichni vydají buď cestou Microsoftu, a utopí se ve vlastním úspěchu (třeba Google tohle skvěle dokumentuje, protože teď už víme nač se dívat), nebo skončí jako Nullsoft. (Samozřejmě pokud se neztratí z povědomí ještě dřív, než se do něj vůbec stačí dostat.)

Nicméně: Tuhle jsem četl, že Facebook má hodnotu (pokud to správně počítám) srovnatelnou se státním rozpočtem České Republiky (plus mínus pár stovek miliard v těchhle počtech nic neznamená), ale že ho Mark Zuckerberg stejně nechce prodat, a že cenu šroubuje výš a výš, až se dostává na částky, které nikdo nikdy nezaplatí, a o kterých ví, že jsou praštěné.

Víte, asi rozumím proč to dělá. Podle mě chápe, že je lepší nechat srdce v projektu, po kterém sice možná za pár let ani pes neštěkne, ale bude to všechno jen a jen jeho zásluha, než se stát korporátním droidem a vidět, jak jiní lidé z jeho úžasného projektu dělají projekt, po kterém za pár let ani pes neštěkne. Web 2.0 se, stejně jako rock, hraje koulema, a ty má Zuckerberg jak dva kokosové ořechy.

A proto ho také chce, podle mého, koupit Microsoft. Microsoft (resp. Bill Gates) měl taky koule až ke kolenům -- jak jinak by z podniku o dvou lidech živořících někde v motelu v Albuquerque vybudoval největší softwarovou firmu na světě -- ale jak už to tak bývá, v současné době, byť má nejlepší lidi na vývoj software na světě, patří přesně k tomu druhu nudných popíkářů, které sice celý den posloucháte v rádiu, ale právě proto je upřímně nenávidíte.

Jenže aby si Microsoft koupil Facebook, to je jako by si Rolling Stones chtěli koupit nějakou garážovou kapelu s tááákovýmle drive, a mysleli si, že když je zavřou do kumbálu vedle studia, že něco z jejich šťávy přejde na ně.

Takže. Chtěl jsem říct asi toto: Software sice není rock, ale zatraceně, někdy to tak skoro vypadá.

Další štace

Vymyslel jsem ultimativní odpověď na pitomou otázku "Jaké jsou vaše negativní vlastnosti?", kterou vám dneska dozajista položí každý uvědomělý personalista. Moje dlouho promýšlená odpověď zní: "Někdy jsem netrpělivý, když někomu něco už podesáté vysvětluji, a on to stále nechápe. Zvláště, když potřebuji pracovat na nějakém složitějším problému. Nejspíš je to nějaký můj nedostatek v komunikaci, že věci občas nedokáži vysvětlit dost jasně, ale je to prostě tak." Pokud tuto odpověď použijete, ve třech větách o sobě řeknete že: 1) když můžete, snažíte se pomoct, ale všechno má své meze, 2) zvláště když jednáte s blbci, které (jako ostatně nikdo) nemáte rádi, 3) jste odhodláni usilovně pracovat 4) na složitých projektech (takže se neulejváte, ale makáte), 5) sebekriticky si uvědomujete, že i blbci mají právo na to, aby jim byly věci vysvětleny, 6) rádi byste rozvíjeli své komunikační dovednosti. Čili, zcela podle principů double-thinku, na otázku ohledně svých nedostatků vyjmenujete své přednosti. (Druhá nejpitomější ejč-ár otázka zní "Kde sám sebe vidíte za tři roky?", na kterou jsem u pohovoru popravdě odpověděl: "Do 40 chci být rentiérem a zakládat start-upy." Bylo to trochu na hraně, ale ten zmatený pohled slečny personalistky vážně stál za to...)

Čili ano, pochopili jste to správně, opět jsem změnil zaměstnání. Došel jsem k nezvratném závěru, že můj život je příliš krátký na to, abych ho trávil v zaměstnaní, o jehož smyslu mám pochybnosti. Takže jsem obeslal několik málo firem, nu a od prvního listopadu pracuji v jiném městě, s jinými lidmi, a jiném projektu. Zatím mám z té změny dobrý pocit, i když tedy musím říct, že tohle byl nejdrsnější první týden v práci, který mě zatím postihl.

Však víte, obvyklý scénář je zhruba takovýto: nastoupíte, první týden až dva se školíte, pak se měsíc zaučujete, pak vás pozvolna pustí k nějaké opravdové práci, načež přibližně po třech měsících naběhnete do režimu plné vytíženosti.

Tedy takhle to u mě zatím vždycky probíhalo. Až do pondělku.

To jsem po dvou dnech obecných HR školení přišel na pracoviště. Zatímco další nováčci odkráčeli v dál, já jsem hned nafasoval počítač, stůl a funkci "project leadera". Než jsem rozchodil Outlook, a vyjasnil si s IT oddělením počty shodných souhlásek na různých místech mého příjmení (což se neobešlo bez dvoufázové změny přihlašovacího jména a e-mailu), už jsem dostal k ruce jednoho programátora a jednoho tesťáka, že se o ně mám jako postarat. Uh. Následovalo šílené úterý, kdy jsem naprosto zmateně proklikával QA instrukce na intranetu, rozesílal zoufalé e-maily a obtěžoval svého manažera. Nakonec se ukázalo, že na projektu, ke kterému jsem byl přidělen pracuji podle Microsoft Projectu už týden, a že bych už měl mít hotové tři nebo čtyři design dokumenty, ke kterým jsem zatím nesehnal ani šablony. Uh, uh. Ve středu jsem obdržel jednu PowerPointovou prezentaci a funkci scrum mastera, a ve volných chvílích mezi odesíláním e-mailů naskicoval nějaké use cases. Uh, uh, uh. Ve čtvrtek se situace docela uklidnila: stačilo vyhandlovat vložení projektu do billingového systému a zjistit jak se objednávají zasedačky (to jsem v některých předchozích zaměstnáních nikdy nepotřeboval), aby bylo kde pořádat daily scrum meetings. Uh, uh, uh, uh. Pátek proběhl v přátelském duchu, a podařilo se mi vyhotovit nějaké dokumenty k architektuře a pár interfaců tříd. Uh, uh, uh, uh, uh.

Víte, já si nestěžuji. Sice jsem myslel, že situaci, kdy se Outlook stane mým hlavním pracovním nástrojem se ještě pár let vyhnu, ale v zásadě dělám co jsem chtěl. Jen mě zaskočila rychlost, s jakou na mě tyhle věci napadaly. Myslel jsem si, že budu podroben prověrce jako prostý progiš na nějakém méně významném projektu a pak, postupně, se propracuji až k pozici, na které bych mohl něco opravdu posrat.

Že se tak nestalo, mě přivedlo k myšlence, že v dnešní zoufalé situaci, kdy je vážný problém sehnat někoho kvalifikovaného, se v personální politice spíše než na skutečné zásluhy a zkušenosti, dá na jakýsi efemérní příslib věcí budoucích. Lidé se dnes nenajímají na základě technologií které ovládají, ale podle toho, zda vypadají, že to, co by měli dělat, zvládnou ovládnout v rozumném čase, protože lidé, kteří to opravdu dovedou, jsou už dávno rozebráni.

Ze tří zaměstnání kterými jsem zatím prošel (z toho byl jeden interní přestup), jsem v tomto poprvé dostal u pohovoru nějaké znalostní otázky (v podobě jednoduchého testu na C++, kde nejsložitější úlohou bylo vyřešit jednu protivnou rekurzi a určit jak se zpracovávají virtuální metody), a ani u těch nevadilo, když jsem řekl: "Nevím, s touhle technologií jsem nikdy nedělal." Prostě: zatím vždy stačilo, abych zapůsobil neodolatelnou silou svého nadměrně vyvinutého charisma, a už to bylo...

Což ovšem vede k otázce, proč jsou inzeráty hledající programátory, naplněny všemi těmi pitomými zkratkami a názvy technologií, když nakonec firma najme někoho, kdo sice neví co ty zkratky znamenají, ale kdo vypadá, že se to rychle naučí? Proč popravdě neříkají: "Jsme zoufalí, hledáme kohokoliv, kdo není úplný idiot, a bude s to naučit se to, co potřebujeme do dvou měsíců. Zaplatíme vám kolik chcete."?

Myslím, že takové opatření by prudce zvýšilo procento úspěšných aplikantů. I když: možná se pletu -- nakonec, co já vím o HR?

A vítězem se stane...

Ve skutečnosti jsem tenhle text chtěl napsat už tak někdy v lednu, ale nějak jsem se k tomu nedostal, tak snad to ještě není úplně pasé. Takže: V dnešním kole cokoliv vs cokoliv jiného se utkají: Blu-ray a HD DVD!

Chtěl jsem říct asi toto: myslím si (jde o tzv. nekvalifikovaný odhad), že spor, zda next-gen video ovládne Blu-ray nebo HD DVD je úplně mimo. Hned to vysvětlím.

Především je potřeba říct, že než se obě skupiny snažící se protlačit svůj HD formát dobraly k tomu, aby vydaly nějaký skutečný přehrávač a k němu alespoň pár filmů, pravidla se změnila. Dneska už plackou, kterou musíte jít koupit do obchodu, někde ji doma skladovat, sledovat pro jaký region je určena a především ze které obsah nejde překopírovat do osobního přehrávače, na nikoho dojem neuděláte.

Lidé, kteří jsou dost bohatí na to, aby vyházeli sbírky filmů na DVD, které teprve nedávno sestavili, aby mohli vyházet sbírky na VHS, mají doma poměrně rychlý internet, a zhusta i nějakou herní konzoli, kvůli které, přiznejme si to, má smysl kupovat HD televizi především. Tihle lidé, i když by mohli, si podle mého názoru HD přehrávač nepořídí, protože a) filmy které je zajímají nejsou na HD médiích, b) rozdíl mezi filmem na DVD a filmem na HD médiu není takový jako byl mezi VHS a DVD, takže se obměna kolekce filmů nevyplatí, c) už si zvykli, že zábavu nakupují přes iTunes nebo službu Live, a další přehrávač pro ně není zajímavý.

A přesně těmhle lidem se snaží firmy prodat poměrně drahé přehrávače (nebo herní konzole, které by se bez HD mechaniky docela dobře oběšly a ztráta z každého prodaného kusu by pak nebyla tak brutální) na placky, se kterými se nedá dělat nic z těch úžasných věcí, na které si majitelé zábavních domácích systémů zvykli. Nemůžete je přenést do svého media-serveru, ani do svého přenosného přehrávače, nedají se ani zahodit a v případě potřeba stáhnout znova.

Nic.

Proto si myslím, že souboj o HD video se nepovede mezi HD DVD a Blu-ray, ale mezi Microsoftem a Apple (jestli se zapojí i další významní hráči nevím). Microsoft má Live a integraci Xbox360 s Windows, nově také třeba Home Server, který umí spoustu zajímavých věcí jako je třeba schopnost poradit si s přidáváním a odebíráním disků (nejsou zapojeny do RAID, takže se dají připojovat i různé USB disky, na které systém replikuje obsah tak, aby byl vždy alespoň na dvou různých discích současně, takže můžete disky zase odebírat) a zálohováním všech domácích počítačů vypečenou metodou s velkým faktorem úspory místa (sektory se stejným hashem se v databázi skladují jen jednou), k tomu nepříliš sexy Zune a mírně odpudivé telefony s Windows Mobile. Apple má iTunes, upozaděnou AppleTV, počítače Mac, iPod a iPhone.

Tohle je prostor, ve kterém se bude soupeřit o přízeň zákazníků, tohle je, podle mého, next-gen video. A HD placky? Hračka pro pár early adopters.

Čili: souboj HD formátů se vůbec nepovede na poli filmů, ale v prostých PC, pro které těch pár gigabajtů navíc má při zálohování smysl. V tomto směru jsou ale výhledy stejně nejednoznačné: Blu-ray má větší média, HD DVD má lepší ceny a tak dále a tak podobně.

Čert aby se v tom vyznal.

Trvalky

Chtěl jsem něco chytrého napsat o tom, jak se nový Harry Potter objevil na Internetu a dokonce ho snad i někdo překládá do češtiny a tak dále.

Protože však psát něco chytrého je vyčerpávající, dám vám, milí čtenáři, šanci oslnit se vlastní bystrostí a řeknu jen tolik, že si myslím, že knihy se za těch pár set let opravdu osvědčily jako jedno z nejtrvalejších medií, a že prodeje tento únik vůbec neovlivní.

PS: Opravdu mě nezajímá, jak to dopadlo, ani kdo zemřel, ani nic podobného. Počkám si až bude příští rok hotový Medkův překlad, na který jsem zvyklý, a který jsem se naučil mít rád.