Zajímavé. Jak to, že tohle je v mnoha ohledech lepší než většina těch multi-mega-super filmů co šla do kin za poslední řekněme rok?
[UPRAVENO 2:16] PS: Aha, zdá se, že video bude na Internetu dostupné jen tento víkend (tedy než se pak objeví na P2P sítích a Rapidshare). Takže koukejte rychle...
Jestli byste někdy měli jít na film dřív než na předlohu, tak je to rozhodně teď. Myslím dokud je Wanted v kinech, a než si ze zvědavosti pořídíte komiks.
Myslím to vážně: Pokud váháte, a komiks jste nečetli, jděte do kina. Wanted je tak syrový film, jak jen letní hollywoodský blockbuster může být, mluví se tam sprostě, nekončí úplně pitomě, akční scény mají koule (až na tu trochu chabou část než se Pendolino pořádně rozjede, McAvoy je skvělý typ na přerod z totálního přizdisráče (abych se držel verbálního stylu filmu) na nasvaleného bezohledného vrahouna, kolosální rty a -- ehm -- dekolt Jolie nejsou v záběru přespříliš a Freeman řekne jednou motherfucker a jednou nebo dvakrát fuck.
Jak říkám: vše co si od akčního filmu můžete přát.
A až si pěkně užijete film, jděte si koupit komiks (nebo si ho třeba někde půjčte -- nejlépe v původní anglické verzi), protože ten je ještě mnohem, mnohem lepší než film (česky vyšel jako Živý nebo mrtvý, tuším).
Pravda: i když jsou ve filmu podobné pasáže jako v komiksu, věřte, že komiks je mnohem radikálnější a drsnější než film. A rozumím tomu, že nebylo lze takovou předlohu zfilmovat úplně přesně, protože by se výsledek nedal pustit do kin. Proto si myslím, že všichni co se na té adaptaci podíleli, udělali dobře, že se komiksem tak nějak inspirovali, a pokusili se zachytit feeling, který z něj máte (respektive jeden z feelingů které po přečtení budete mít), a že se jim to povedlo zatraceně dobře.
A pamatujte: They lied, you know. Crime pays.
PS: Považte: nevšiml jsem si toho plakátu Václava Klause! Nemáte někdo odkaz na fotku?
Takže Sunshine, říkáte?
Víte, když jsem sledoval Sunshine, docela často jsem se přichytili při přemýšlení o textu Whatever you do, don’t call it ’science-fiction’. Cituji:
Even in the world of video games, typically a place where such prejudices are justifiably turned on their head (have you ever heard of a romantic comedy video game?), the label ’sci-fi’ is increasingly frowned upon. Call it ‘futuristic’, call it ‘techno-thriller’ - hell, call it ’space opera’, but for the love of God don’t you dare call it ’sci-fi’. Stark in Dreamfall is certainly a sci-fi world, but we were expressly asked to never call it that.
Tohle téma (myslím proč je SF takové ghetto), promýšlím už několik let. Moje současná teorie je zhruba taková, že SF je vnímáno jako zábava nerdů. Vzpomeňte si jak to vypadalo na střední škole: opravdoví -náctiletí intelektuálové měli načteného Dostojevského ještě než jim naskákly první uhry, sympaťáci a takoví ti normální nečetli nikdy nic, a my, podivíni s exotickými zájmy jako jsou technologie, futurologie nebo explorace vesmíru, jsme pokoutně louskali v obrovských kvantech SF v dětinských obálkách, za které se musíte ve vlaku stydět a balit je do ubrousku od svačiny.
Tohle zařazení SF a jejích čtenářů do sekce "neškodní úchylové", pak u žánru podporují máklí fanoušci StarTreku a StarWars (i když loni a Avalconu byla jedna opravdu roztomilá vulkánka na které ten upnutý pyžamoidní stejnokroj Hvězdné federace vypadal opravdu dobře... ehm...). To, že SF produkuje kvalitu a škvár ve stejném poměru jak mainstream, je ireleventní. Normální lidi prostě čtou Viewegha a Barbaru Woodowou, pokud si chtějí hrát na chytráky, tak si vyberou nějakého toho Coelha (či co to vlastně iňťouši čtou). A my, kteří jsme zůstali věrni žánru, jen místo bezhlavého hltání kdejaké pitomosti, pečlivě vybíráme do čeho investujeme volný čas, jsme pořád považováni za zastydlé podivíny. Osobně jsem už před časem raději začal svou náchylnost k SF preventivně shazovat, abych vypadal jako znuděný intelektuál, který to čte z recese.
Chci říct: Víte, už jen za to, že tvůrci Sunshine měli koule dost velké na to, aby o filmu naostro řekli, že je to sci-fi, mám nutkání mluvit v superlativech.
Například: Vizuální stránka filmu je naprosto úžasná a jednoznačným hlavním hrdinou filmu je chladnoucí slunce. Nebo: po dlouhé době film, ve kterém byly technické detaily promyšleny na odpovídající úrovni. Třeba ta věc se sluneční "plachtou", která mi došla až na konci filmu, je skvělá. A nebo: skoro žádný patos. Ne, vážně, věřte mi. Trochu patetický mi film občas přišel, ale jinak to nebylo žádné hrdiné předbíhání v tom, kdo bude moct umřít první, jako v jiných filmech, kde někdo někam putuje aby zachránil lidstvo.
Samozřejmě: film má své slabé stránky, jako je například ta poslední čtvrtina, které vznikla asi proto, že jinak by film mohl někomu připadat málo dramatický (i když mě by se asi líbil ještě víc, kdyby prostě k tomu Slunci doletěli, shodili nálož a zase odletěli). Ale není to nic, co byste při troše dobré vůle nedokázali omluvit. Myslím vzhledem k tomu, že je to zatraceně nejlepší SF za posledních několik let (a nejspíš i na několik následujících).
Takže: pokud čtete SF, nebo jste ji někdy četli, nebo vás prostě zajímá, jestli se jim to Slunce podaří zažehnout nebo ne, jděte na Sunshine. Svým intelektuálským přátelům můžete vždycky znuděným hlasem říct, že chodit na SF filmy je to jediné správně dekadentní povyražení, které si můžete dopřát...
Upřímně řečeno: steampunk nikdy nepatřil k mým oblíbeným žánrům. Copak s parními stroji lze dělat něco zajímavého? Myslím něco zajímavého pro nás, iPod generation, které jsou lhostejné technické parametry, zato až absurdně dbá na look&feel? Ať děláte co děláte, s parním strojem potřebujete boiler a hromadu uhlí, a ty do kapsy u kalhot neschováte.
Na druhou stranu mám (jak je v jistých kruzích zvykem) rád anime. Čili když teď na HBO běžel Steamboy, neodolal jsem a podíval se na něj.
Steamboy je, jak se obvykle říká, malinko rozporuplný film. Na jednu stranu je to anime, ale hrdiny nejsou Japonci, ale Britové. Animace hrdinů je klasická kreslená, ale některá pozadí či stroje jsou renderované 3D scény. Film je silně pacifistický, ale přitom není úplně debilní. Hrdinové občas říkají směšné věci, ale nikdy se nesmějete a věříte jim to. A tak by se dalo pokračovat.
Chci říct: Steamboy je skvělý film, který musím rozhodně doporučit, protože zajímavý jednak vizuálně (některá zákoutí Parního zámku mi občas opravdu skoro vyrazila dech), jednak není úplně hluchý myšlenkově (i když pacifismus není zrovna můj šálek čaje, některé dialogy jsou opravdu zajímavým námětem na přemýšlení, např. "Pane Stevensone, všechny ty vynálezy a věda -- k čemu to vlastně je?", je zatraceně dobrá otázka ať se na to díváte z kterékoliv strany) a to ne takovým tím pseudointelektuálským způsobem, kterým se snažil chytračit Matrix, a koněčně ukazuje, že když je člověk dostatečně šílený, je opravdu možné vymyslet zajímavé věci, které se dají dělat s parními stroji (minimálně v kresleném filmu).
Věřte mi: Pokud si, stejně jako já, myslíte, že parní lokomotivy byly jedny z posledních krásných strojů, pak budete Raye Steama milovat od prvního záběru, ve kterém se objeví. Třináctiletý chlapec, génius páry, který po večerech studuje nákresy strojů a přes den opravuje v továrně parní tkalcovské stavy (či co to vlastně v tom Manchesteru mají), který ale zároveň není žádný knihomol, a když je potřeba, umí vzít po hlavě železnou trubkou, to je všechno, po čem muži touží: Pronikavá inteligence, manuální zručnost, odvaha, to vše ještě před tím, než se vám na obličejí objeví uhry.
Velkou výhodou toho, že je hlavním hrdinou chlapec (a sekunduje mu zhruba stejně stará dívka na druhé straně pacifisticko-militaristické hranice), je možnost nechat ho říkat naivní věci bez toho, aby zněly naivně (pro srovnání Rayův dědeček působí místy jako zaslepený šílený fanatik, i když má vesměs dobré úmysly). Ray může bojovat za záchranu světa a panenské neposkvrněnosti vědy -- ne, pardon, Vědy -- protože, zatraceně, kdyby ve třinácti nebojoval, co by to bylo za hrdinu? Čili vlastně všechno co udělá nebo neudělá samo sebe ospravedlňuje jako správné, protože to vnímáme černobílým podledem dítěte.
A stejně chápavě příjmáme i tragickou nechápavost slečny Scarlett, kterou zase ospravdlňuje výchova vojensko-průmyslovým komplexem O'Harrovy nadace, takže i přesto, že chudáka ratlíka Kolumba pořád tluče, nikdy není stylizována do pozice prvoplánové, do morku kostí zkažené mrchy. Její naivita pak vykrystalizuje, když po té, co se doví, že nadace (jejíž je nejspíše dědičkou) vstoupila do takové malé války s Velkou Británií, prohlásí to co prohlásí. Od té chvíle ji nejde nesnášet, ale jen litovat.
Když nad tím tak přemýšlím, celý koncept boje děda-pacifisty a (dočasně pomýleného, dobrým úmyslem motivovaného) otce-militaristy o vnukův/synův osud, silně připomíná souboj Obi Wan Kenobiho a Darth Vadera o budoucnost Luka Skywalkera (což znamená, že jde o realizaci nějakého opravdu archetypálního mytického vzoru, jak by nám laskavě vysvětlil George Lucas, děkujeme pěkně). Možná proto, že je zápletka tak triviální, tak kondenzovaná na prostý souboj dobra a zla o jednoho nepatrného človíčka a Prsten moci -- ehm, promiňte, chtěl jsem říct parní kouli -- a její výsledek je vlastně dopředu znám, tak možná že právě proto, se mi Steamboy tak líbil.
Jak kdesi napsal P. K. Dick -- proroctví musí být naplněna, jinak to nejsou proroctví. Měl pravdu. Steamboy není složitý film, ale tím, jak sám sebe bere vážně, jak nikdy nepodlehne vábení o nějakou sebe-parodii, jak na vás nikdy lišácky nepomrkává, a striktně se drží toho, co mu archetyp káže, stává se konzistentním a uvěřitelným.
Zkrátka skvělým.
Pouštěl jsem si v pátek v noci na počítači best SF movie ever, tedy film Blade Runner. (Abych to vysvětlil: tuhle kopii jsem sehnal ještě na koleji; je to otřesná kvalita, s mizernými českými titulky přímo v obraze, a hrozným zvukem. Bohužel, pokaždé když se pokusím najít internetový obchod v Česku -- k nákupům přes Internet v zahraničí zatím nejsem vybaven, který by mi prodal kopii tohoto filmu, narazím na hlášku "tento film byl vyřazen z distribuce", nebo něco v tom smyslu.) Blade Runner je úžasný film, což jsem tu už nejméně jednou psal.
Když jsem se na něj teď s odstupem několika let znova díval, překvapilo mě, jak moc je trikově poplatný osmdesátým letům, a jak málo to vadí. Ridley Scott udělal z knihy Do Androids Dream of Electric Sheep, která sice není špatná, a některé scény (třeba ta, kdy je Deckard vyšetřován na to, zda je, nebo není replikant, někým o kom sám neví, zda je, nebo není replikant), jsou opravdu výborné, ale celkově bych ji asi nezařadil mezi to úplně nejlepší, co P.K. Dick napsal, opravdu výjmečný film. Podařilo se mu to hlavně proto, že se knižní předlohy příliš nedržel, a pokud se dobře pamatuji (knížku jsem četl jednou, před dost lety), dokonce ani nálada (nebo atmosféra, jak chcete) není úplně stejná. Skoro by se dalo říct, že jediné co z knihy zůstalo je ta nejzákladnější linka: Chlapík, kterému se říká Blade Runner, střílí replikanty.
Nevím proč, ale přemýšlel jsem během filmu nad tím, proč Blade Runner je ono, zatímco Still Life není ono. Still Life má skoro všechno co má Blade Runner: má silnou vizuální stylizaci, poněkud rozvráceného hlavního hrdinu (resp. hrdinku, ale drsná policatka je skoro stejně dobré klišé jako drsný osamělý policajt), má adekvání zvukový doprovod (i když Vangelis na začáku 80. let je prostě Vangelis na začátku 80. let). Syžet má sice každé dílo jiné -- Dekcard vlastně nechce replikanty zabíjet, protože, zdá se, se domnívá, že jsou mnohdy lidštější než lidé, zatímco Gus/Victorie McPhersen(ová) vraha dopadnout chce za každou cenu, ale to není až takový rozdíl (z hlediska toho co zkoumáme).
Člověk by Still Life dokonce odpustil i ty puzzly, které narušují tok narace ve prospěch natahování herního času (a autoři adventur -- a her obecně -- by se už konečně měli naučit, že když chtějí vyprávět příběh, nemohou před hrácče postavit hádanku spočívající v manipulaci se dvěma šperháky a zámkem, jehož dvacet stavítek se přepíná podle nějakého složitého algoritmu), i to, že hra je už dopředu postavená jako první díl (přičemž druhý už nejspíš nebude, protože Microids buď byli koupeni Ubisoftem a kdoví co bude dál, nebo rovnou zkrachovali), a dokonce i těch pár trapných vtípků (z nichž nejubožejšího se dopustili překladatelé českých titulků, když do děje odehrávajícího se v Chicagu umístili do titulků referenci na pana Kájínka) by se dalo strávit.
Tohle všechno se dá nakonec přehlédnout (jako se dají přehlédnout papírová auta v Blade Runner), a i když jsem hru odložil s pocitem, že je to dobrá vážně se beroucí detektivka, rozhodně jsem neměl ten pocit. Ten pocit, který jsem měl v pátek z Blade Runnera, nebo někdy před čtyřmi lety, kdy jsem poprvé dohrál The Longest Journey. Opravdu nevím, v čem je problém.
Ale jsem rád, že i když Still Life není ono, pořád je tu Blade Runner, který ono je.
Na druhou stranu je to tak lepší. Myslím tím fakt, že jsem se k psaní o Sin City nedostal dřív než dneska. Alespoň jsem měl čas nad tímhle filmem popřemýšlet, a přečíst si nějaké recenze, abych zjistil, co lze k tomuto tématu dodat, abych jen neopakoval, co už napsal někdo jiný. Není toho mnoho, ale třeba toho někoho bude zajímat.
Sin City je produkt, který lze posuzovat ze dvou pohledů. Jednak jako adaptaci komiksu, jednak jako film.
Pokud případný divák očekává, že adaptace komiksu mohou vypadat všelijak, a je otevřený nonkonformním přístupům ke slovu adaptace, pak nemůže být než navýsost spokojen. Jakožto rozpohybování komiksu je totiž Sin City úžasné. Je to splněný klukovský sen, vidět všechny ty obrázky v pohybu, užívat si skvělé použití siluet, koukat na mužné postoje hrdinů a rozvášněné rty hrdinek. Vizuální stránka je z tohoto pohledu skvělá, nepodobná ničemu, čeho se zatím předělávači komiksů dopustili, předloze podobná jak jen to je možné. Hlášky jsou třeskuté, výrazy dostatečně přehnané, zloduši archetypální, hrdinové neohrožení (a drsňácky morálně sporní). Zkrátka, jako adaptace komiksu, je Sin City zatím tím nejlepším co jsem viděl.
Problém nastává, když se snažíme Sin City hodnotit jako film. Jak to napsala celá plejáda recenzentů přede mnou, komiks má blíže ke knize, než k filmu, ale nejspíš je to úplně svébytný tvar, který se zkrátka nedá převést na jinou formu jen doslovným opisem. Sice je možné natočit film, kde skoro celou dobu posloucháme vnitřní monology hlavního hrdiny, nicméně je to porušení základního pravidla filmu: show, don't tell. A jelikož je Sin City tak doslovné, není to vlastně ani film, ale spíš pohyblivý komiks. Jenže protože komiksem lze listovat zpátky a koukat na jedno políčko i několik minut, zatímco ve filmu se věci dějí lineárně, jedna za druhou, bez možností zastavení, nebo návratu zpět, nemůže pohyblivý komiks dost dobře fungovat. Proto pro člověka, kterého nezajímá, že existuje nějaký komiks, musí být Sin City opravdu protivný film. Všichni tam přehrávají, vedou šroubované dialogy, hlavní hrdina si pro sebe pořád něco brblá pod vousy, co postava to klišé.
Jelikož jsem o komiksu Sin City měl alespoň elementární znalosti, a protože se mi komiksy v zásadě libí, musím přiznat, že bezelstná doslovnost (ve smyslu vyjadřovacích prostředků -- co se týče děje, tam nemohu sloužit) filmu mě nadchla. Líbil se mi Marv, a myslím, že hláška "Máš moc pěkný kabát," má opravdový potenciál časem zlidovět, při pohledu na Miho jsem si vzpomněl na anime Ghost In The Shell, a i když mi bylo jasné jak dopadne historka o Žlutém parchantovi, stejně jsem si melancholicky povzdychl, když došlo k nevyhnutelnému.
Ale jak se film líbí lidem, kteří šli na něco s Brucem Willisem, to vážně netuším.
Je to opravdu zvláštní. Všechno co jsem čekal, že bude ve Star Wars epizodách 1 až 3, jsem nakonec našel v KOTOR2. Zajímavá postava (a její poskokové), nějaká ta dějová linka v rámci uvěřitelnosti, neustálé balancování mezi světlou, a temnou stranou Síly, poletování vesmírem, souboje světelnými meči a tak dále, a tak podobně.
Popravdě: Je to velmi těžké, srovnávat tak odlišná média jako je film a počítačová hra. Film je uzavřený celek, který je pevně daný režiserským (nebo producentským) záměrem, a divák ho buď akceptuje nebo ne (i když neustálá nekrofilie, které se Lucas dopouští na Star Wars, tohle pravidlo moc nepotvrzuje). Oproti tomu hra jako je KOTOR2 (v rámci postmoderního škatulkování použiji žánrové označení "RPG akční adventura", jakkoliv je zcela bezobsažné), umožňuje konzumentovi neustále volit (v rámci připravených linií scénáře, samozřejmě), jak bude jeho zážitek při té které realizaci vypadat.
Nicméně, proto, že oba útvary využívají stejného univerza, jakkoliv odděleného od sebe čtyřmi tisíci let (KOTOR a KOTOR2 jsou vlastně prequely k filmům série Star Wars), nelze se určitému srovnání vyhnout.
Začněme třeba hlavním hrdinou, kterého v KOTOR2 potkáme s obligátní amnézií, a o kterém víme, že vládne Silou, i když to tak ze začátku nevypadá. Ve skutečnosti je mnohem lepším startovním bodem, než ťuťu-ňuňu chlapeček, který umí opravovat věci. To je ostatně jedna z věcí, které jsem nikdy nepochopil: proč, sakra, je Anakin Skywalker tak mladý?
Cokoliv je lepší, než začít superzáporňáka budovat od hodného malého dítěte (pokud zrovna netočíte film Kruh). Dobro a zlo jsem ve světě Star Wars považoval za absolutní hodnoty, nicméně přídavné epizody zapáchají morálním relativizováním, a snahou říct "Darth Vader je vlastně docela hodný a veselý chlapík, ale prostředí ve kterém žil, ho determinovalo k tomu, aby se z něj stal největší bastard v galaxii far, far away".
V KOTOR2 se sice objevuje určitá subjektivizace dobra a zla, nicméně má za cíl (poněkud mentorsky) ukázat, že být good guy, není zase taková legrace jak to vypadá, a to, že někomu pomůžete, mu může přivodit spoustu problémů, ehm, ehm, nechcete si to s tou světlou stranou přeci jen rozmyslet, a zkusit být za svini programově?
S podivně zvoleným věkem hlavního hrdiny, souvisí další věc, která v KOTOR2 absentuje, která mě ovšem u epizod 1 - 3 přivádí k nepříčetnosti: tyhle ty dětské elementy. Myslím tím roztomile žvatlající droidy a různé další věci, které by animátoři ILM nejspíš označili za vychytávky. Vždycky, když někdo řekne, že jsou ve filmech proto, že Star Wars jsou vlastně pro děti, přemýšlím, která část přesně je dětská. Ta, kde Anakin na kusy rozseká nějaké nomády ve stanu, nebo ta, kdy vstoupí do místnosti s dětmi, a nebo snad ta, kde se mu obličej rozteče na hromadu strusky?
Chci tím říct, že střídmost je někdy opravdu prospěšná, a že spartánský (a technologicky zaostalý) design KOTOR2, je mi mnohem bližší a sympatičtější než zhůvěřilé používání bluescreenu v epizodách 1 až 3.
Co se týče dějové linky: Vždycky jsem nesmírně obdivoval bratry Strugacké, kteří dokázali vyprávět příběhy tím, že většinu důležitých věcí nechávali nevyřčenou. Epizody 1 - 3 vynikají v opačném směru: pořád se tam žvaní, ale ve skutečnosti se nikdy nic neděje. Tady je KOTOR2 filmům velmi blízký: neuvěřitelně rozplizlé dialogy, které sice občas mají nějakou informační hodnotu a výjmečně hráče dokáží i strhnout, nicméně po většinu času je to jen nudné žvanění, které se k akčnějšímu ladění hry vůbec nehodí. Dokonce jsem si při hraní vzpomněl na jedno hodnocení hry The Longest Journey: "The Shortest Journey, with NPC who never shut up."
Možná, že ta umluvenost filmu i hry, má zakrýt jiný fakt: postavy v podstatě neexistují. Neschopnost prezentovat charaktery skrze jednání, nutí scénaristu cpát postavám do úst ta nejabsurdnější sdělení, která mají dokumentovat jejich charakter. Tohle bohužel nikdy nefungovalo, a tak je výsledek dost ubohý. Nicméně můj osobní dojem je takový, že i servisní droid T3-M4 z KOTOR2, disponuje mnohem hlubší osobností, než libovolná postava z epizod 1 - 3.
Velkou výhodou hry je fakt, že když už vás mluvení přestane bavit, můžete si vždycky najít nějaké to místo, kde posekáte pár droidů/záporňáků/klaďasů světelným mečem. V tomto směru samozřejmě film hře nemůže nikdy konkurovat, protože ačkoliv je interaktivita (jako u většiny her) spíše zdánlivá, a počet stupňů volnosti je dost nízký (při srovnání s GTA3: San Andreas, například), dokáže hráči přinést nejednu příjemně strávenou hodinu. Takže ano, hra je užvaněná, ale naštěstí většinu toho tlachání nemusíte poslouchat. Kéž by bylo to samé možné říct i o filmu.
Abych tu zbytečně nezabřednul do vyjmenovávání všeho, co se mi na nových Star Wars nelíbilo, a co se mi naopak líbilo na KOTOR2, řeknu už jen toto: Jak jsem si po shlédnutí epizody 3 myslel, že dodat další tři díly za epizodu 6 není možné, u KOTOR2 jsem si uvědomil, že to není vůbec žádný problém. Vždycky se najde nějaký ten Shit, ehm, pardon, Sith, na vnějším okraji galaxie, na kterém si Lucas bude moci procvičit své scénaristicko-režiserské sklony. Nicméně zdá se, že alespoň LucasArts si uvědomuje, že čeho je moc, toho je příliš, a že žádná frančíza není tak mocná, aby nemohla u konzumentů upadnout v nemilost. Star Wars nevyjímaje.
Téma dne: poslední Star Wars (nebo jak se to teď vlastně jmenuje). Mno, jelikož můj názor na tento film vcelku přesně odpovídá tomu, co napsal (třeba na Novinkách) František Fuka, nebudu se tu zdržovat podružnostmi. Vcelku se mi ten film líbil, nejvíce jeho druhá polovina, kde se mluví málo, a když, ne tak pitomě jako v polovině první, souboje jsou samozřejmě supercool, drobné nelogičnosti, jako podivně fungující umělá gravitace v kosmoletu na začátku, nebo fakt, že jediové cítí kde co, ale kdo je Darth Sidius se musí dovědět až přímo od něj (a spousta dalších), se dá přehlédnout, protože jde samozřejmě o Star Wars. A na Star Wars se chodí a) proto, že jste někdy před pubertou viděli epizody 4, 5 a 6 (nebo alespoň jednu z nich -- třeba mně se povedlo celou sérii vidět až někdy ve dvaadvaceti), a příběh venkovského balíka, který se stal zachráncem galaxie vám tak učaroval, že teď zkousnete i vcelku průměrné filmy s nálepkou Star Wars už jen proto, že vám připomenou to báječné období, kdy jste snili o světelném meči a pilotování X-Wingu, nebo b) proto, že když už je na ten film takové reklama v televizi, měli byste jej vidět, abyste se pak před přáteli neztrapnili, až se zeptají "Co si myslíš o nových Hvězných válkách?".
Teď trochu obecněji. Četl jsem rozhovor s Lucasem v některém z posledních čísel Wiredu, a přišlo mi to, že se snad snaží stavět do pozice chudáka, který musel posledních deset let točit Star Wars, i když by se tak rád, ach můj Bože, věnoval nějakému nezávislému filmu. O tom, proč vlastně epizody 1, 2 a 3 vznikly, se toho namluvilo dost už dlouho před uvedením epizody 1. Můj názor (po různých dokumentech a rozhoverech které jsem o Georgi Lucasovi a Star Wars viděl nebo četl) je takový, že Lucas je a) technofil, který nedokázal odolat skutečnosti, že technologie konečně pokročily dost na to, aby Swar Wars vypadaly tak, jak si přál, b) člověk, který byl odezvou svého díla pohlcen tak dokonale, že ho začal brát vážně.
To znamená digitálního Yodu, který ve svých nejlepších momentech připomíná Flubbera s pohledem vymítače Ďábla, droidy, kteří sice vypadají skvěle, nícméně dementně pohvizdují a nechávají se ničit po tisících, klonované vojáky, kromě obličeje také zcela digitální, díky čemuž mají odporně nelidskou kinematiku a opravdu nemožně se pohybují v pozadí každého druhého záběru, přemrštěné používání rušivých pitomostí jako jsou digitální psi rvoucí se o kost, prchající minidroidi, a jiné jakoby vtipné součásti scény, nebo třeba vesmírné lodě, které spíš než tím, že za den dorazí z jednoho konce galaxie na druhý, udivují tím, že vydávající zvuky ve vakuu, vyrenderované do úplné dokonalosti.
A znamená to také zdevastovaní iluze vytvořené prvními třemi epizodami (tedy, jak to říct... myslím epizody 4, 5 a 6). U některých filmů, nebo knih, člověk chce vědět co bylo před tím a potom, protože cítí, že autor dokázal tyhle souvisloti promyslet tak, že to může být základní dějové lince prospěšné. U jiných děl je to naopak, protože víme, že zodpovězení otázek nikdy nevyváží nepodložené spekulace a nějak tušíme, ža každá věta navíc může věci jen zhoršit. Do první skupiny patří třeba Pán prstenů (a jeho předchůdce/následovník Silmarilion), do druhé (spolu s Dunou, a Matrixem, například), právě Star Wars.
Po shlédnutí původní trilogie, jsem byl naprosto spokojen. Zjevil se hrdina, našel si mentora a opravdu vtipného a šarmantního nohsleda, poznal svůj osud, prošel proměnou, postavil se nepříteli, zjistil, že se od něj vlastně skoro vůbec neliší, svou silou jej porazil, ale uchoval si přitom čistý štít, a nakonec určitě byla i nějaká ta svatba. Prostě dokonalý příběh. Příběh, který vám dá zapomenout i na gumového Yodu a jiné nedokonalosti v oblasti trikového zpracování. Příběh, který funguje i po dvaceti letech. Příběh vpravdě univerzální.
A to je právě ten problém: příběh. Sledovat, jak se z burana stane nejdůležitější osoba ve známém vesmíru, to je jistě zábávné a nadchne to spoustu lidí. Nadruhou stranu, sledovat, jak se z roztomilého chlapečka, který vyhraje naprosto zbytečné závody kluzáků, stane na každém kroku vraždí monstrum, to už taková zábava není.
Chci tím říct, že zatímco první trilogie byla kompaktní a uzavřená, ta druhá mi příjde zcela a totálně zbytečná. Je to jako by někdo natočil film o tom, co se stane po konci Klubu rváčů (nebo, jak říkáme my fajnšmekři, Fajt klabu).
To je jedna stránka věci: epizody 1, 2 a 3 především nikdy neměly vzniknout. (Dobrá, dovedu pochopit, že Lucas chce být politicky korektní, a tudíž Han Solo nemůže na Greeda střílet jako první, nicméně jedna věc je přepisovat scény, a věc jiná je natáčet další tři díly. Je to stejný rozdíl, jako mezi vzpomínámím na mrtvou milenku a jejím vykopáním z hrobu.)
Ovšem když už vznikly, měly se alespoň tvářit, že jsou v něčem lepší. Pokaždé, když se dívám na památnou scénu, ve které Luke Skywalker silou své zuřivosti udolává Darth Vadera (ke konci epizody 6), mám husí kůži a bytostně cítím, jak se blíží zlom, kdy se rozhodne na kterou stranu se Luke přidá. Na druhou stranu, u žádné bojové scény v nové trilogii, jsem nepocítil nic jiného než Wow, to jsou efekty, nebo Ale no tak, tohle jsou nějaké efekty?. Zkrátka: můj zájem o hlavního hrdinu se zcela vytratil. Protože vím jak to dopadne, nemohu ani předstírat, že mě zajímá, zda se z Anakina stane Darth Vader nebo ne.
Je to takhle: zatímco Luke si v každém okamžiku může vybrat, zda se přikloní k temné straně, nebo ne, Anakin na výběr nemá. Prostě se stane Darth Vaderem a tím to končí. Neexistuje jediný důvod proč mu fandit, protože už předem známe výsledek.
Ovšem to je postoj člověka, který viděl nejprve příběhy Luka, a potom až Anakina Skywalkera. Pro mě byla scéna, kdy se ukáže, v jakém je vztahu Darth Vader k Lukovi, osudový okamžik, nad kterým jsem pak mohl dlouho přemýšlet. Pro diváky, kteří podlehnou číslování, a uvidí Star Wars tak, jak jsou označeny, ztratí ona scéna na konci epizody 5 tu šokantní naléhavost, kterou měla pro mě. Skoro se mi chce říct, že Lucas, svou potřebou natočit prequely k původní sérii, totálně zničil účinek svého vlastního snažení. Místo aby odhalení vztahů mezi Lukem a Darth Vaderem a Lukem a Leiou bylo překvapující, stane se z něj pro generace následujících diváků Star Wars jen odzívané očekavané rozuzlení.
V tomto světle, jsou epizody 1-3 mnohem větším zlem, než se zpočátku zdály. Není to jen rozmělnění archetypálního příbehu. Je to jeho totální devastace závěru ještě před tím, než stačí přijít.
Měl bych v tuto chvíli asi učinit nějaký závěr. Problém je v tom, že nejsem s to posoudit Star Wars objektivně. Mají pro mě zkrátka určitou osobní hodnotu proto, že jsem epizody 4-6 viděl předtím než jsem viděl epizody 1-3. Nedokáži si představit, jak budou celou sérii vnímat lidé, kteří poctivě chodili do kina na "první" tři díly, a až nyní si půjčí další tři.
V každém případě: pokud jste Star Wars dosud neviděli, nebo o nich máte něco říct někomu, kdo je dosud neviděl, doporučuji toto: nejprve se podívejte na epizody 4, 5 a 6, a pak, pokud vás to zajímá, se třeba koukněte i na epizody 1, 2 a 3. Nicméně, pokud je vynecháte, rozhodně o nic nepříjdete.
