Ing. jIRI Ph.D.

Ach, ano. Minulý týden v pondělí jsem obhájil svou disertační práci a od toho data mohu beztrestně používat titulu Ph.D. za mým ctěným jménem. Samozřejmě toho hojně využívám, už jsem si změnil signatury u všech e-mailů, nové vizitky jsou v tisku a v práci mi asisteky, se kterými jsem si ještě před týdnem tykal, musí říkat "pane doktore".

Nebo tak nějak.

Ve skutečnosti největší změnou je ten obrovský pocit úlevy, na který mě připravoval jeden bývalý spolužák, a který se nedostavil po sdělení výsledků obhajoby, ale už v okamžiku, kdy jsem PowerPoint úspěšně dovedl k poslednímu snímku (jeden obrázek jsem v zápalu boje přeskočil, ale jelikož si toho nikdo nevšiml, uvažuji nad tím, kolik jich ještě bylo možno vynechat, aniž by tím prezentace utrpěla, nebo to nějak závažněji změnilo výsledek hlasování ctěných členů komise). Kupodivu při závěrečné sérii dotazů (z nichž některé byly docela záludné a nepříjemně k věci, a občas jsem opravdu odpovídal bezelstným "nevím", které mi bylo prominuto jen proto, že jsem už vypadl z denní rutiny akademického světa) jsem byl už klidný a usměvavý a spokojený, že všechno co jsem mohl ovlivnit, jsem udělal nejlépe jak to bylo v dané situaci možné.

A pak si mě znova zavolali a sdělili mi výsledek a potřásli jsme si se všemi rukou a každý se na mě usmíval, a pak asistenka vedoucího katedry přinesla tác s nějakou whisky, kterou jsem den předtím koupil v Tescu ve Vršovicích a jak jsem byl na lačno, abych se z toho tlaku nepozvracel, tak se mnou rozlilo takové teplo a klid a mír, a pak jsem se ještě chvíli toulal na katedře a nakonec skončil se školitelem a nějakými dalšími lidmi U pětníka, kde jsem toho čtvrt litru Tullamore Dew zalil pěti dvanáctkami, a nakonec jsem se vykolébal do metra a na tramvaj a pustil jsem si z přehrávače na plné pecky Power Ballads a taky kousky Bloodsport a Becoming X, takže když jsem dojel k BVerovým domů, kde jsem squatoval, abych se převléknul z kouzelnického do normálního oblečení, byl jsem už docela vláčný, pročež, když jsem pak jel do hospody, kde jsme to měli v úzkém přátelském kruhu oslavit, jsem vzal tramvaj opačným směrem, čehož jsem si všiml až na Zahradním městě, ale nevadilo mi to, protože jsem si celou tu dobu říkal: "Zatraceně, jIRI, tak jsi to dokázal!"

Dneska už mě ten fakt, že jsem postgraduální studium nakonec dokončil tak nefascinuje. Jak jsem od začátku věděl, ta výsledná změna je poměrně malá. Ale jako u každého velkého projektu, čímž dokončení a obhájení disertace určitě je, se člověk cítí tak nějak vnitřně spokojený a naplněný tou skutečností, že není takový idiot jak si o sobě občas myslí, a že když se vzepne a mákne si, tak že dokáže věci.

Obecně souhlasím s lidmi, kteří tvrdí, že Ph.D. je z 5% štestí, z 15% inteligence a z 80% vytrvalost. Opravdu není takový problém vymyslet téma, které je zajímavé a "pro vědu přínosné". Problém je v realizaci a smysluplném shrnutí celé věci. Právě na to člověk potřebuje to odhodlaní a vytrvalost, ale především souvislá kvanta času. A těch se mi zatraceně nedostávalo, a proto obdivuji moji manželku, že to se mnou vydržela, a dopřála mi všechny ty volné víkendy a dlouhá odpoledne, během kterých jsem to nakonec dokázal.

Jinak jsem se během práce na disertaci dopustil dvou nejhloupějších ukázkových chyb, jakých se člověk může dopustit. Zaprvé jsem upadl hned po obhajobě minima (tedy tezí disertační práce) do myšlenkové pasti, kdy mi někdo řekl, že něco nejde a já tomu nekriticky uvěřil. Trvalo mi pak pět let se od toho tvrzení osvobodit a zjednodušit věci několika předpoklady, které jsou docela dobře platné i mimo svět disertačních prací, a všechny věci nakonec zapadly do sebe.

Druhou chybou byla má snaha o zapojení vedoucího katedry do procesu odevzdání. On to má rád, ale musí na tyhle věci mít čas. Já jsem mu poslal ze 70% hotový text v okamžiku, kdy byl vytížen, on ho proletěl, učinil závěr, a toho se pak držel až do samého konce, kdy si u toho závěrečného rukotřasu neodpustil poznamenat, že práce potřebovala ještě měsíc.

Inu, má pravdu. Za měsíc se dá lecos stihnout. Ale další měsíc nedokáže vytvořit ten tlak, který můj mozek tak dobře stimuluje. Jde o to, že jsem se poctivě snažil práci dokončit celých těch pět let, co jsem pryč ze školy. Ale ono to prostě nešlo, protože jsem se nedokázal vykolejit ze slepé uličky, do které jsem upadl.

Ale tohle stejně nikoho nezajímá.

Takže abych učinil nějaký komický závěr: představuji si Aberta Einsteina, jak obhajuje obecnou teorii relativity na FEL ČVUT, a v polovině mu někdo řekne "pane kolego, časový limit na vaši prezentaci je dvacet minut..." (tedy já jsem se vešel poměrně přesně, ale někteří nešťastníci, kteří mluvili moc dlouho prý byli bez milosti utnuti a navedeni na poslední snímek). A druhá představa: Shakespeare prezentuje Romea a Julii v PowerPointu:

• Romeo a Julie
  • on Montek
  • ona Kapuletová
  • nenávist
  • láska
  • Merkucio umírá

a tak dále a tak podobně. No uznejte, nebyla by to ohromná legrace?

Opět a tudíž opakovaně

Eh. Myslel jsem, že jakmile dokončím disertaci, budu mít tuny času a budu se věnovat svým volnočasovým aktivitám (mimo jiné i psaní) častěji než v předcházejících měsících. Ovšem zapomněl jsem, odkud jsem bral čas na věděcké bádání -- totiž z rodiného rozpočtu.

A jelikož jsem založením rodiný typ, a jakkoliv si myslím, že není nic horšího, než muž bez ambicí, věnuji se teď, více než čemu jinému, péči o teplo rodinného krbu. Zbylý čas investuji do studia WPF (a .NET frameworku 3.0 vůbec), hraní jedné nebo dvou počítačových her, čtení knih, které se mi nakupily a podobných bohulibých činností.

Takže: rád bych slíbil, že se budu snažit napsat jeden text týdně (témat mám dost), ale nechci slibovat co nemůžu splinit.

Takže (jako obvykle): uvidíme.

PS: A ještě k té disertaci: první palec nahoru, na další nervózně čekám.

Dokonáno jest

Takže jsem to dokázal. Dopsal jsem svou disertační práci. V pondělí se ji pokusím vnutit na oddělení pro vědu a výzkum fakulty elektrotechnické ČVUT, a pokud jsem si správně přečetl všechny formální požadavky, mělo by se mi to podařit.

Jaký z toho mám pocit? Na jednu stranu opravdu dobrý. Když jsem si teď pročítal žádost o ukončení prezenčního studia, kterou jsem podával po složení státní doktorské zkoušky (alias rigorózní zkoušky, což, jak už jsem tu už asi psal, byla jedna z nejtrapnějších zkušeností v mém životě, ze které si pamatuji předeším to, že jsem nevěděl -- a doteď to nevím -- zda je systém v Z-transformaci stabilní, leží-li póly vně, nebo uvnitř jednotkové kružnice), musel jsem se usmát svému optimismu, který mi našeptával napsat, že očekávám dokončení práce do jednoho roku. Nakonec mi trvalo celých těch pět let, které od oné památné události (den polévky gazpacho?) uplynuly.

Někde jsem slyšel, že Václav Kalus, když se stěhoval, to měl zařízeno tak, že mu jeho manželka poslala klíče od nového bytu kurýrem (spolu s adresou), a když dorazil z práce do nového bytu, měl již připravenou pracovnu, do které zasedl a věnoval se své vědecké práci. Takto to u mne neprobíhalo. Během těch pěti let jsem stačil (za opravdu gargantuovského přispění mé manželky) částečně zrekonstruovat dům, zplodit dvě děti a dvakrát změnit zaměstnání. A teď, v posledních dvou tří měsících dopsat disertační práci, s jejímž stavem jsem nebyl, za celou tu dobu, zrovna spokojen. Nakonec se ukázalo, že největším problémem byly právě ty pochyby, a že terapeutický účinek blogu by se rozhodně neměl podceňovat.

Takže teď mi na stole leží čtyři kopie práce, dvacet kopií tezí, mám připravenou žádost o obhajobu, nějaké to čestné prohlášení a životopis, což všechno (včetně diplomu, indexu a nějakých dalších papírů) v pondělí hrdě doručím na řečené oddělení pro vědu a výzkum a budou doufat, že jsem na nic nezapomněl.

Druhou stranou celé věci je, že si myslím, že práce by mohla být i lepší, a že si nejsem vůbec jistý, zda ji oponenti doporučí k obhajobě. Jistě -- jsem sám se sebou spokojený už jen proto, že jsem to dokázal, že jsem tu práci nakonec dovedl do vcelku stravitelného tvaru, že je lepší než jiné disertační práce, které jsem měl to pochybné štěstí vidět, že, podle mého názoru, obsahuje i docela zajímavé výsledky, že si můj školitel myslí, že je "docela dobrá". Přesto všechno teď budu ten měsíc nebo dva, než dostanu posudky, docela napjatý, a nejistý, a budu čekat, jak to celé zapůsobí na lidi, kteří neprošli celým tím bolestivým procesem jejího zrodu.

No, uvidíme. Pokud mé dílo neprojde, bude to jistě smutné, nicméně myslím, že se s tím nějak vyrovnám. Bude mě to mrzet, to jistě, ale skutečnost, že jsem dokázal dát celou tu věc do publikovatelného stavu, mě naplňuje pocitem spokojenosti.