Informační společnost po kapkách, neškodí v jakémkoliv množství

Petr Koubský má nový blog. (Chtěl jsem říct, že mi Idées Fixes příjdou dost... suché, což je asi způsobeno tím, že je to blog jaksi oficiální, a tudíž z principu nudný. Tenhle nový blog je asi stejně zábavný jako weblog Iva Lukačoviče, jen s tím rozdílem, že Koubský je starší, moudřejší a nejspíš i o dost chytřejší než Lukačovič. Takže i když se to pořád dá číst, už to prostě nějak není ono...) A na tomto svém novém blogu se Petr Koubský rozesmutnil nad tím, že jsem pamfletář, a ne takový ten distingovaný přemýšlivec. A (mám ten pocit, i když možná že se mýlím) vyzval mě k debatě na téma informační společnost v serióznější rovině.

Jak jsem se zatepla přiznal v diskusi pod Koubského přípěvkem, jsem k takové debatě jedním z nejméně kvalifikovaných lidí v tomto státě, a nejspíš i v celé kontinentální Evropě. Nicméně mi to pořád tak nějak vrtá hlavou, co to je ta informační společnost, a jestli ji v Česku máme, nebo nemáme. Nebo co.

Ať je nám to milé, nebo ne, téměř každé označení, které v sobě nese slovo společnost, místo společnost ve skutečnosti myslí elita. Proto i informační společnost chápu jako odkaz na existenci elity, která pracuje s informacemi. Pokud tedy otázka stojí, zda v Česku je informační společnost, tak odpověď je ano. Pokud se někdo ptá zda je tu informační společnost dostatečně široká, tak můj názor je, že nikoliv.

Proč je to tak? Protože v Česku (díky zřízení které tu vládlo až do Plyšového převratu), nejen že chybí ne jedna, ale hned několik generací lidí, kteří by byli zvyklí s informacemi pracovat, ale především tu chybí pro podobnou práci prestiž. Myslím tím zhruba to, že v tomto státě, kde bylo donedávna důležité nebýt vzdělaným, agilním a samostatně uvažujícím jedincem, má u většiny populace intelektuální práce pořád špatnou pověst.

Budu se opakovat: lidem (zhruba mé generace), kteří od konce základní školy tráví většinu času mezi nadprůměrně inteligentními a nadprůměrně schopnými lidmi (tedy spolužáky na střední a vysoké škole, kolegy-inženýry v práci atp.) to příjde neuvěřitelné, ale většina české společnosti po žádné informační společnosti netouží. Touží po vyšších přídavcích na děti, kratší pracovní době, delší dovolené, vyšším platu, lepší dopravní obslužnosti, lepším ojetém autě, aby mistr v továrně nebyl takový buzerant... Ale informační společnost? Co to, kurva, je?

Ideální představa většiny mých sousedů o kariéře jejich dětí je, že se vyučí (celkem lhostejno v jakém oboru, ačkoliv převážně ve stejném jako jejich otcové). Srovnejte to s tím, jak si kariéru svých dětí představujete vy (čímž dávám jasně najevo, že si myslím, že můj arogatně povýšenecký postoj už dávno odehnal všechny čtenáře mimo okruh absolventů nějaké vysoké školy).

Čímž chci říct (když opustíme vody politicky korektní diskuse): nižší třída si neuvědomuje, že vzdělaní poskytuje možnosti. Mí rodiče (kteří ekonomicky patří nejspíše do nižsí střední třídy, toho času v důchodu), naštěstí byli dost osvícení na to, aby tento (pro někoho až absurdně zřejmý) fakt viděli, a tudíž mne (jakož i mou chytřejší sestru) podporovali ve všem, co zavánělo intelektuání čiností, i když tomu třeba sami úplně nerozuměli (dojemné historky na toto téma si ponechám pro lepší příležitost). Měl bych jim za tuto osvícenost denně líbat ruce (což sice nečiním, ale doufám, že vědí, že vím, že bych měl), protože většina lidí v tomto státě takové štěstí jako já (nebo vy) nemá.

Co rozhodně nechci říct, je, že je to vina nižší třídy. Je zatraceně těžké vidět mimo svůj kontext, a je jen málo lidí, kteří to dokáží. I proto by ti, kteří vidí, měli těm ostatním vysvětlit jak to vypadá mimo jejich mísu.

Teď by měla následovat lehce konspirativní pasáž o tom, proč popřevratové vlády vlády nebyly s to vysvetlit českým občanům, že být vzdělaný a bohatý je lepší než být nevzdělaný a chudý (a tudíž snadno manipulovatelný), ale mnoho jiných přede mnou to učinilo tolikrát, že by to bylo plýtváním vaším i mým časem.

A další odstavec nebo dva na téma osobní zodpovědnosti a odpudivosti svádět něco na společnost, které jsem určitě i já sám napsal tolikrát, že je mi žinantní psát je znova...

No a konečně posledních pár vět, kterými vás neoblažím by se mělo týkat toho, co každý jednolivec může spáchat pro nápravu věcí a tak podobně.

Chci říct: Lze k takovém tématu, jako je informační společnost vůbec dodat něco nového? Nebyly už všechny související problémy diskutovány jinde lépe a přesněji? Není tohle plácání jen takovým... plácáním do vody? Ano, jistě, v Česku existuje zárodek informační společnosti (v širším slovasmyslu). Jde o velmi motivovaný, schopný a dravý zárodek, který ovšem naráží na restrikce dané tlaky většinové společnosti, které se zatím nikdo neobtěžoval ukázat, jak prospěšné přestat věci vyrábět a místo toho je začít vymýšlet (a také nevůle státní moci).

Přesto: Jsem optimista věřím, že Česko se pozvedne z "levná pracovní síla pro montáže všeho druhu" na "wow, tak malý národ a tolik skvělých myšlenek", ale znáte to: Řím taky nepostavili za den...

Trocha poctivé demagogie

Takže další kolo. (Než se pustíte do dalšího čtení, doporučuji vaší pozornosti poměrně zajímavý komentář uživatele Q, který jste třeba přehlédli.)

Problém s celou věcí je v tom, že naprostá většina lidí se otázkám, v nichž nějak figuruje Microsoft, nedokáže vyhnout zpolitizování věci, a tak, místo abychom se tu bavili o tom, jak obecně přistupovat k podobnému druhu chyb, kterým se někdy prostě nedá vyhnout, a může se s nimi setkat každý vývojář, řešíme nějaké zbytečné spory ve smyslu katedrála vs bazar, uzavřený vs otevřený, Microsoft vs Samba. Uznávám, mám na tom svůj díl viny, protože jsem si nedokázal odpustit trochu té infantilní jedovatosti (a protože je mi bližší Joel Spolsky než Paul Graham, jsem nutně vychýlený na stranu -- jak to bylo? -- jedné dominantní firmy).

Co mě osobně na celém problému nejvíce zaujalo, je to hledání metody, jak s podobnou chybou naložit. Upřímně řečeno -- nevím. Myslím si, že uživatelé mají právo na zpětnou kompatibilitu, současně ale souhlasím s tím, že zrychlení operací FindFirstFile, FindNextFile je žádoucí, a že po něm korporátní zákaznící Microsoftu touží, a neměli by o něj být připraveni. Myslím, že není správné vyhazovat message box u takových operací jako je vylistování obsahu adresáře, ale přitom chápu, že spamování error logu není řešením pro domácí uživatele, kteří najednou neuvidí své soubory, a kteří nevědí (a nechtějí vědět) nic o tom, co je to nějaká Samba, nebo jakým způsobem Explorer zjistí které soubory jsou ve kterém adresáři. Souhlasím s tím, že nejlepším řešením je opravit instalace vadné Samby, ale nejsem si úplně jistý, jestli je to realizovatelný požadavek u jednoúčelových fileserverů, které firmy (s Linuxem ve ROM/flash paměti) chrlí po desítkách tisíců.

Jak říkám -- nevím jak takovou situaci řešit. Proto mě celý problém zaujal, protože jsem si myslel (a pořád si to myslím), že se dovím, jak se v takové situaci zachovají (ať už se to někomu líbí nebo ne) ti nejlepší programátoři a softwaroví obchodníci na planetě.

Pokud jde o to, jestli samba-team musel nebo nemusel reverzně inženýrovat (ha!) protokoly Microsoftu: Microsoft má svaté právo nechat si své protokoly pro sebe. Nejsem tak kovaný v historii operačních systémů, abych to mohl říct určitě, ale domnívám se, že snahou MSFT v době, kdy "SMB" vznikalo, bylo primárním úkolem zlikvidovat konkurenci ztělesňovanou firmou Novell. Myslím si, že v té době, nikdo nezveřejňoval specifikace svých protokolů, protože se to prostě nedělalo, a jejich utajení a vzájemná nekompatibilita byly považovány za konkurenční výhodu (jako tomu donedávna bylo -- a leckde stále ještě je -- u instant messaging aplikací a protokolů). Od těch blažených devadesátých let se lecos změnilo, a dnes se naopak protokoly zveřejňují a velké firmy se stávají členy konsorcií, kde se protokoly a formáty domlouvají ke všeobecné nespokojenosti. Je to jako s programováním -- od rigidního stylu vše bude naplánováno, pak implementováno, nakonec otestováno, a co si zákazník nevymyslí hned zkraje, to mít nebude se postupně přechází k extrémnímu programování, které říká neplánujte nic, napište pár testů a uvidíte co z toho vzejde.

Stejně jako se za těch deset patnáct let změnila představa ideálního programovacího stylu, změnila se i představa ideálního přístupu k protokolům. Dříve nepředstavitelné zveřejňování obchodních tajemství se dnes stalo všeobecným standardem, a firmy sázejí víc na to, že nabídnou synergické řešení všech problémů, které bude zákazníky demotivovat od nákupu produktů konkurence (pravým důvodem proč používat Outlook není příjem pošty, ale propojení s Exchangem a zbytkem balíku Microsoft Office, důvodem proč nepoužívat OpenOffice.org není těch 1397 funkcí, které má Excel navíc, ale absence návaznosti na Exchange a další produkty Microsoftu).

Abych to shrnul: Vývojáři Samby v diskusi pod Chenovými příspěvky sami přiznali, že chyba nevznikla proto, že by neznali protokoly Microsoftu (který je prý už docela obstojně dokumentuje a s týmem Samby snad i spolupracuje), ale proto, že prostě udělali normální stupidní chybu (nějaký ten zapomenutý case ve příkazu switch()). Údajně zabrala oprava chyby (včetně testování) asi tři minuty. (Což mi připomíná, že, pokud jsem to správně pochopil, problém není v tom, že by listování adresáře nevyhodilo chybu. Problém je v tom, že ji vyhodí i když nemá!)

Blog Old New Thing se problémem zpětné kompatibility zabývá poměrně často. I proto ho čtu -- protože mi stále připomíná, že opravit chybu někdy nestačí...

Hlas z druhého břehu

Tento BVerův text se objevil pod přispěvkem Malinkatá chybička. Myslím, že si že zaslouží širší pozornost, takže jsem z něj udělal příspěvek. --objektivní editor-- (alias jIRI)

Jsa vhozen do jedné škatule k militantním linuxářům, nemám jinou možnost než na tento emocemi nabitý post odpovědět. Konečně, Festivalu už by po čase prospěl nějaký slušný flamewar, tak rád plním jIRImu jeho nevyslovené přání :-)

Předně: v dané kauze vystupuje všemi dlouho očekávaný operační systém od dominantní firmy na jedné straně a souborový server, jenž je k dispozici zdarma se zdrojovými kódy, na straně druhé. Dále je třeba zmínit, že oné dominantní firmě už samotná existence serverového projektu vadí -- tento software umožňuje běžným uživatelům přistupovat ze stanic vybavených operačním systémem dominantní firmy k souborům uloženým na jiných systémech (zvláště pak k souborům těch operačních systémů, které dominantní firma považuje za svoji hrozbu). Daný souborový server tím podstatně zvyšuje použitelnost a užitnou hodnotu konkurenčních systémů a dovoluje tak vzájemné soužití různých OS na jedné lokální síti a tím původně dokonalou dominanci firmy narušuje. Pro úplnost je ještě třeba zmínit, že dominantní firma detaily svých síťových protokolů původně nezveřejnila, takže serverový projekt vznikl na základě zpětného inženýrství a neúplných informací o chování a analýzou síťového provozu klientů dominantního výrobce.

Řekl bych, že toto uspořádání věcí situaci značně komplikuje, protože původně ryze technický problém je posouván do roviny obchodní, filozofické, až nábožensky fundamentalistické.

Pokusím se od vyšších rovin oprostit a hodnotit otázku na ryze systémové úrovni:

Každá jednotlivá komponenta tak komplikované věci, jakou je (jakýkoliv) operační systém, by měla dělat svoji práci v rámci celku čistě, jednoduše, logicky a bez zbytečných vedlejších předpokladů. Pokud tomu tak není, je její chování komplikované, pro ostatní komponenty obtížně předvídatelné a hůře abstrahovatelné -- bezprostřední okolí, které s komponentou komunikuje, se musí jejímu chování přizpůsobovat a to vede ke zbytečným složitostem a dalším nadbytečným předpokladům. Každá složitost pak zvyšuje šance zákeřných chyb a zhoršuje efektivitu (rychlost a paměťovou náročnost). Snahou architektů je tak samozřejmě udržet systém na všech úrovních co nejjednodušší. Proto například jedno z navrhovaných řešení "systém se postará sám o chybové hlášení k směrem k uživateli a zobrazí dialog s varováním" je vadné -- síťový subsystém by tak musel mít těsné vazby na nějaký zobrazovač událostí (jenž je zodpovědný za zobrazování GUI hlášek v daném rozlišení, barvách, jazyce, atd...) a tato vazba může být zdrojem komplikací, protože cílem síťového subsystému je být efektivní a cílem zobrazovacího subsystému je být komfortní. Je evidentní, že síťová komponenta OS má problém detekovat, obejít, hlásit a zaznamenat tuto událost co nejjednodušším zůsobem (např. návratovou hodnotou volání, zápisem do systémového logu, atd.), je pak pouze a jen věcí aplikace, jestli a jakým způsobem varování prezentuje. Tedy: model toho, jak se zachovat, je plně v kompetenci softwarové vrstvy NAD síťovou komponentou OS, tedy konkrétně souborového prohlížeče. (Poznámka na okraj: Je smutné, že i technicky orientovaní lidé už dnes nedokážou rozlišovat mezi operačním systémem a jeho aplikacemi -- slíbil jsem ale, že se nyní budu držet ryze technických aspektů, takže nechci toto téma rozvíjet.)

Tolik tedy k tomu, proč "podobné workaroundy jsou cestou do pekel, a že jakékoliv jiné řešení než to "čisté" zalogování a vrácení chyby, je projevem opravdového zla", doufám, že je jasné, proč a z jakých důvodů hájím toto stanovisko.

Nyní k vyšším úrovním problému: Operační systém je v konečném důsledku komerční produkt a jako takový vzniká díky značnému úsilí technického a obchodního týmu. Obchodníci stanovují priority, celkové zaměření, look´n´feel celého produktu, měli by dobře znát cílovou skupinu zákazníků, atd. V reálném světě jsou pak požadavky dané obchodním týmem často v rozporu s prioritami technickými -- v daném případě je obchodním požadavkem zpětná kompatibilita: síťové aplikace musí fungovat úplně stejně jako na předchozí verzi operačního systému, jenž je ale zcela technicky odlišný od vyvíjeného systému. Podobný požadavek, je-li prosazen, vede k tomu, že v nenarozeném dítěti vzniká slepé střevo (bug v serverovém projektu byl už odstraněn a za několik měsíců bude workaround v OS úplně nepotřebný, zatímco OS bude udržován dlouhou řadu let, je mylné předpokládat, že uživatelé budou vadnou verzi serveru používat dlouhodobě třeba kvůli firmware v ROM). Stručně řečeno, má být odstraněna jen původní chyba a na místě, kde vznikla.

Vybalancování technických a obchodních požadavků je nelehkým úkolem hlavních šéfů -- jen oni rozhodují o tom, zda je důležitější mít technicky dokonalý OS s drobným nekomfortem, jenž časem donuti určité procento správců serverů k upgradu, nebo to, aby současní zákazníci měli snadný přechod na operační systém, jenž je vnitřně zaneřáděn od samého začátku.

Celková politika dominantní firmy je dlouhodobě zvýhodňovat obchodní priority před technickými -- jen tak dosáhla své dominance. Tato jistě úspěšná strategie nicméně vysvětluje i fakt, proč technické parametry produktů, APIs a protokolů oné dominantní firmy jsou vždy podřízeny momentálním krátkodobým trendům, proč jsou výrobky uváděny na trh se zpožděním a proč je jejich údržba často problematická.

Tímto se dostávám k předposlednímu argumentu (pokrytectví a "dělání blbců" z uživatelů): každá úspěšná firma musí pracovat s modelem zákazníka. Obchodníci operují s tvrzeními typu "tohle uživatel snese, tohle už ne", "tohle je intuitivní, tohle už ne", "tohle vypadá jako naše chyba, to není přípustné", apod. Myslím si, že model uživatele, s nímž pracuje dominantní firma, je (zbytečně) vychýlen směrem k podprůměrnému uživateli s nižším IQ. Je to logické -- lidé, kteří konktaktují uživatelskou podporu, většinou k této skupině patří a je tak výhodné ušetřit náklady, pokud jich bude co nejméně. Ona podceňovaná "mlčící většina" je ale v průměru mnohem šikovnější a schopnější, než by dominantní firma byla ochotna připustit. Což je mimo jiné i důvod, proč vůbec vznikají a jsou velmi populární projekty jako je síťový souborový systém postavený na protokolech dominantní firmy.

Tak.

Doufám, že jsem aspoň částečně vysvětlil své "svaté pravdy", které byly autorem vyjmuty z kontextu naší dlouhotrvající diskuse a lehce osprejovány narudo.

A teď si neodpustím ti tu trošku demagogie, jIRI, vrátit ve formě malé podpásovky. Jen tak dál, časem si snad opravdu nainstaluješ nějakou šikovnou linuxovou distribuci, staneš se jejím spokojeným a nakonec i pokročilým uživatelem a budeš tak schopen posuzovat a hodnotit věci i "z druhého břehu".

Kdyby totiž platil tvůj omyl, že "Linux nemá zákazníky", neuvažovali by tvůrci Visty o podpoře staré verze Samby -- nebo snad ano?

Malinkatá chybička

Příspěvek How would you solve this compatibility problem: Network interoperability (Old New Thing) si určitě přečtěte. Je zajímavé, jak takový vcelku banální problém dokáže přesně rozdělit lidi na dvě poloviny. A je zajímavé, kolik se toho o lidech dovíte z toho, na kterou stranu se přikloní.

O co jde?

Raymond Chen z Microsoftu se táže svých čtenářů, jak by řešili tento problém: file serveru se lze na seznam souborů zeptat pomalu nebo rychle. Pomalu se ptaly WindowsXP, Windows Vista se ptají rychle. Ovšem někteří betatesteři reportují podivnou chybu, kdy s některými file servery (nakonec byla v diskusi identifikována jako provinilec Samba, včetně odkazu do bugzilly) není načten celý seznam souborů, ale jen prvních 128 položek. Chyba v sambě byla zkraje roku opravena, nicméně jistě stále zůstává dost neupgradovaných instalací, při kontaktu se kterými by se Vista jevily jako pochybný operační systém, který ani nedokáže vylistovat soubory. (Poznamejme ještě, že nejde jen o problém s Windows Explorerem, ale se všemi aplikacemi, které používají API shellu k vylistování obsahu adresáře.) Čili se Chen ptá, jak mají Vista s touto chybou (která není jejich chybou, ale chybou kopírovačů, kteří Microsoft a jeho produkty tak nenávidí, až je pod hlavičkou open source kopírují) naložit.

Mají Vista chybu detekovat, zapsat informaci o ní do logu, a API vrátit chybový kód? Nebo se ji mají snažit detekovat, a před uživatelem skrýt? A tady se právě lidé rozdělují na dva neslučitelné tábory: jedni (ke kterým patří třeba BVer) se domnívají, že jediným řešením je chybu ohlásit a nechat uživatele/administrátory ať si nainstalují novou verzi Samby. Druzí (do této skupiny patřím já) si myslí, že je nepředstavitelné, aby operační systém, který používá zhruba 500 miliónů lidí, najednou přestal fungovat tak, jak tito lidé očekávají.

BVer mi v naší vášnivé diskusi na toto téma vysvětloval, že podobné workaroundy jsou cestou do pekel, a že jakékoliv jiné řešení než to "čisté" zalogování a vrácení chyby, je projevem opravdového zla. Já si na druhou stranu myslím, že pro Microsoft, který už tak všichni upřímně nesnáší, je nepřijatelné to, že za drahé peníze vnutí svým zákazníkům nový operační systém (kvůli kterému budou muset upgradovat hardware, přistoupit na licenční podmínky, které určitě budou výhodnější než ty současné -- výhodnější pro Microsoft, atd.), a ten pak nebude fungovat.

BVer dštil oheň a síru na snahu Microsoftu "vypadat dobře", a že z uživatelů dělá blbce. Já tomu ale rozumím: když nějaká firma utratí řekněme půl milionu dolarů za upgrade na Vistu, má za své peníze určitá očekávání. Jedním z nich je, že to co fungovalo, bude fungovat bez problémů dál.

Vidím tu ten propastný rozdíl mezi uvažováním lidí od Linuxu a lidí od Windows: Linux nemá zákazníky a není zákaznicky orientovaným softwarem. Windows naproti tomu jsou komerční produkt, který se musí prodávat, aby obhájil svou existenci.

Militantní Linuxáři vám řeknou: Pokud ti Linux příjde složitý, jsi debil, který si ho stejně nezaslouží. Podlézavý Microsoft vám nabídne slevu (kterou samozřejmě nechce zadarmo).

Linuxáři hají svou svatou pravdu s otevřeným kódem. Microsoft chce všechny peníze, které jste mu schopni dát.

Co mají oba tábory společné, je ta zarputilá tvrdohlavost, se kterou jdou za svým...

PS: Kauza pokračuje (a Chen vysvětluje, proč BVerův scénář s donucením k updatu není úplně realizovatelný). Doporučuji sledovat...

Lucasova pomsta

Téma dne: poslední Star Wars (nebo jak se to teď vlastně jmenuje). Mno, jelikož můj názor na tento film vcelku přesně odpovídá tomu, co napsal (třeba na Novinkách) František Fuka, nebudu se tu zdržovat podružnostmi. Vcelku se mi ten film líbil, nejvíce jeho druhá polovina, kde se mluví málo, a když, ne tak pitomě jako v polovině první, souboje jsou samozřejmě supercool, drobné nelogičnosti, jako podivně fungující umělá gravitace v kosmoletu na začátku, nebo fakt, že jediové cítí kde co, ale kdo je Darth Sidius se musí dovědět až přímo od něj (a spousta dalších), se dá přehlédnout, protože jde samozřejmě o Star Wars. A na Star Wars se chodí a) proto, že jste někdy před pubertou viděli epizody 4, 5 a 6 (nebo alespoň jednu z nich -- třeba mně se povedlo celou sérii vidět až někdy ve dvaadvaceti), a příběh venkovského balíka, který se stal zachráncem galaxie vám tak učaroval, že teď zkousnete i vcelku průměrné filmy s nálepkou Star Wars už jen proto, že vám připomenou to báječné období, kdy jste snili o světelném meči a pilotování X-Wingu, nebo b) proto, že když už je na ten film takové reklama v televizi, měli byste jej vidět, abyste se pak před přáteli neztrapnili, až se zeptají "Co si myslíš o nových Hvězných válkách?".

Teď trochu obecněji. Četl jsem rozhovor s Lucasem v některém z posledních čísel Wiredu, a přišlo mi to, že se snad snaží stavět do pozice chudáka, který musel posledních deset let točit Star Wars, i když by se tak rád, ach můj Bože, věnoval nějakému nezávislému filmu. O tom, proč vlastně epizody 1, 2 a 3 vznikly, se toho namluvilo dost už dlouho před uvedením epizody 1. Můj názor (po různých dokumentech a rozhoverech které jsem o Georgi Lucasovi a Star Wars viděl nebo četl) je takový, že Lucas je a) technofil, který nedokázal odolat skutečnosti, že technologie konečně pokročily dost na to, aby Swar Wars vypadaly tak, jak si přál, b) člověk, který byl odezvou svého díla pohlcen tak dokonale, že ho začal brát vážně.

To znamená digitálního Yodu, který ve svých nejlepších momentech připomíná Flubbera s pohledem vymítače Ďábla, droidy, kteří sice vypadají skvěle, nícméně dementně pohvizdují a nechávají se ničit po tisících, klonované vojáky, kromě obličeje také zcela digitální, díky čemuž mají odporně nelidskou kinematiku a opravdu nemožně se pohybují v pozadí každého druhého záběru, přemrštěné používání rušivých pitomostí jako jsou digitální psi rvoucí se o kost, prchající minidroidi, a jiné jakoby vtipné součásti scény, nebo třeba vesmírné lodě, které spíš než tím, že za den dorazí z jednoho konce galaxie na druhý, udivují tím, že vydávající zvuky ve vakuu, vyrenderované do úplné dokonalosti.

A znamená to také zdevastovaní iluze vytvořené prvními třemi epizodami (tedy, jak to říct... myslím epizody 4, 5 a 6). U některých filmů, nebo knih, člověk chce vědět co bylo před tím a potom, protože cítí, že autor dokázal tyhle souvisloti promyslet tak, že to může být základní dějové lince prospěšné. U jiných děl je to naopak, protože víme, že zodpovězení otázek nikdy nevyváží nepodložené spekulace a nějak tušíme, ža každá věta navíc může věci jen zhoršit. Do první skupiny patří třeba Pán prstenů (a jeho předchůdce/následovník Silmarilion), do druhé (spolu s Dunou, a Matrixem, například), právě Star Wars.

Po shlédnutí původní trilogie, jsem byl naprosto spokojen. Zjevil se hrdina, našel si mentora a opravdu vtipného a šarmantního nohsleda, poznal svůj osud, prošel proměnou, postavil se nepříteli, zjistil, že se od něj vlastně skoro vůbec neliší, svou silou jej porazil, ale uchoval si přitom čistý štít, a nakonec určitě byla i nějaká ta svatba. Prostě dokonalý příběh. Příběh, který vám dá zapomenout i na gumového Yodu a jiné nedokonalosti v oblasti trikového zpracování. Příběh, který funguje i po dvaceti letech. Příběh vpravdě univerzální.

A to je právě ten problém: příběh. Sledovat, jak se z burana stane nejdůležitější osoba ve známém vesmíru, to je jistě zábávné a nadchne to spoustu lidí. Nadruhou stranu, sledovat, jak se z roztomilého chlapečka, který vyhraje naprosto zbytečné závody kluzáků, stane na každém kroku vraždí monstrum, to už taková zábava není.

Chci tím říct, že zatímco první trilogie byla kompaktní a uzavřená, ta druhá mi příjde zcela a totálně zbytečná. Je to jako by někdo natočil film o tom, co se stane po konci Klubu rváčů (nebo, jak říkáme my fajnšmekři, Fajt klabu).

To je jedna stránka věci: epizody 1, 2 a 3 především nikdy neměly vzniknout. (Dobrá, dovedu pochopit, že Lucas chce být politicky korektní, a tudíž Han Solo nemůže na Greeda střílet jako první, nicméně jedna věc je přepisovat scény, a věc jiná je natáčet další tři díly. Je to stejný rozdíl, jako mezi vzpomínámím na mrtvou milenku a jejím vykopáním z hrobu.)

Ovšem když už vznikly, měly se alespoň tvářit, že jsou v něčem lepší. Pokaždé, když se dívám na památnou scénu, ve které Luke Skywalker silou své zuřivosti udolává Darth Vadera (ke konci epizody 6), mám husí kůži a bytostně cítím, jak se blíží zlom, kdy se rozhodne na kterou stranu se Luke přidá. Na druhou stranu, u žádné bojové scény v nové trilogii, jsem nepocítil nic jiného než Wow, to jsou efekty, nebo Ale no tak, tohle jsou nějaké efekty?. Zkrátka: můj zájem o hlavního hrdinu se zcela vytratil. Protože vím jak to dopadne, nemohu ani předstírat, že mě zajímá, zda se z Anakina stane Darth Vader nebo ne.

Je to takhle: zatímco Luke si v každém okamžiku může vybrat, zda se přikloní k temné straně, nebo ne, Anakin na výběr nemá. Prostě se stane Darth Vaderem a tím to končí. Neexistuje jediný důvod proč mu fandit, protože už předem známe výsledek.

Ovšem to je postoj člověka, který viděl nejprve příběhy Luka, a potom až Anakina Skywalkera. Pro mě byla scéna, kdy se ukáže, v jakém je vztahu Darth Vader k Lukovi, osudový okamžik, nad kterým jsem pak mohl dlouho přemýšlet. Pro diváky, kteří podlehnou číslování, a uvidí Star Wars tak, jak jsou označeny, ztratí ona scéna na konci epizody 5 tu šokantní naléhavost, kterou měla pro mě. Skoro se mi chce říct, že Lucas, svou potřebou natočit prequely k původní sérii, totálně zničil účinek svého vlastního snažení. Místo aby odhalení vztahů mezi Lukem a Darth Vaderem a Lukem a Leiou bylo překvapující, stane se z něj pro generace následujících diváků Star Wars jen odzívané očekavané rozuzlení.

V tomto světle, jsou epizody 1-3 mnohem větším zlem, než se zpočátku zdály. Není to jen rozmělnění archetypálního příbehu. Je to jeho totální devastace závěru ještě před tím, než stačí přijít.

Měl bych v tuto chvíli asi učinit nějaký závěr. Problém je v tom, že nejsem s to posoudit Star Wars objektivně. Mají pro mě zkrátka určitou osobní hodnotu proto, že jsem epizody 4-6 viděl předtím než jsem viděl epizody 1-3. Nedokáži si představit, jak budou celou sérii vnímat lidé, kteří poctivě chodili do kina na "první" tři díly, a až nyní si půjčí další tři.

V každém případě: pokud jste Star Wars dosud neviděli, nebo o nich máte něco říct někomu, kdo je dosud neviděl, doporučuji toto: nejprve se podívejte na epizody 4, 5 a 6, a pak, pokud vás to zajímá, se třeba koukněte i na epizody 1, 2 a 3. Nicméně, pokud je vynecháte, rozhodně o nic nepříjdete.