jIRI Walker

A protože mám tohle sedavé zaměstnání, snažím se alespoň občas alespoň trochu pohybovat. To si takhle vystoupím z autobusu o trochu dřív, nebo o trochu později, a jdu domů pěšky.

Za věrné služby, mě můj zaměstnavatel vybavil telefonem, který má fotoaparát, takže cestou fotím různé banality, jako třeba tohle:

nebo tohle:

či dokonce tohle:

Telefon tak nějak umí zaznamenávat i kudy jsem šel a jak rychle, takže se pak večer můžu pobavit nad různými grafy a mapami a tak dále.

Ale co jsem to chtěl.

Dneska mi v záchvatu dobré vůle zastavil nějaký pán, a nějak nebyl s to pochopit, že nechci svézt. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale když jsem mu pak pěkně poděkoval, a on odjížděl, viděl jsem jak nevěřícně kroutí hlavou. A o kus dál mě zase potkala omladina od vedle, a koukali na mě jako na blázna, co to jako vyvádím.

Chci říct: jsme na tom už vážně tak špatně, že chození je společensky nepřijatelnou aktivitou?

A co je zajímavé: občas jezdím i na kole a jelikož se snažím pohybovat převážně po lesních a polních cestách, vyrážel jsem v otrhaných teplácích, u kterých nevadilo, když je ohodí nějaké to bláto nebo co se to vlastně na polních cestách válí. A i když vím, že na kole vypadám všelijak, tak od té doby, co mě žena vybavila cyklistickými šortkami (proboha, ne těmi elastickými!) je rozdíl v počtu zvednutých obočí signifikantní.

Říkám si: Takže jde o to vybavení? Smíme se dnes pohybovat jen a pouze když jsme k tomu náležitě ustrojeni? Křepký šedesátník s lyžařskými hůlkami v rukou je v pořádku, ale já cestou z práce nejsem? Chlápek co se projíždí na kole bez náležité výstroje pobuřuje, ale kypré čtyřicátnice korzující městem v elastických cyklokalhotách s vycpávkami v rozkroku jsou přijatelné?

Umenšuje pohyb bez sportovního vybavení náš společenský status? Asi jako když asiati nechodí plavat ve dne, protože by se opálili a ztmavli, a tmaví jsou jen burani co se hrabou v hlíně, a ne ti namydlení kosmopolité co pracují v klimatizovaných kancelářích?

Vážně: nějak mě to mate.

Probublávání

Řeknu to rovnou: jsem příliš líný abych tu linkoval všechny příznaky (ale třeba pár posledních příspěvků na Why does everything suck? obsahuje odkazy na další zdroje), ale už zhruba tak od ledna mám (stále sílící) pocit, že Web2.0 hype se pomalu blíží ke svému konci.

Přijde mně, že lidé jsou unavení tou věčnou socializací, že poslední zhruba rok v tzv. Web2.0 nevzniká nic než variace na předchozí úspěšné (nebo spíše populární) projekty, že nikdo nevydělává peníze, a že začíná být zřejmé, že ani nikdy vydělávat nebude, a že konečně i těm největším optimistům začíná být jasné, že drtivá většina toho, co je nám předkládáno jako revoluční kdesi-cosi, jsou jen takové hračičky bez užitku.

Nechápejte mě špatně: Web2.0 nebylo úplně špatné období, a kdybych byl mladší, vzpomínal bych na ně za pár let stejně, jako teď vzpomínám na konec devadesátek, ale nemůžu se ubránit pocitu, že zatímco kolem let 96-98 se opravdu cosi měnilo a rodilo, tak tentokráte to bylo jen nahypované nic, neplodná onanie nad možnostmi které se otevřely s tím, jak se LAMP stal užitečným a současně cena hardware použitelného pro servery klesla na úroveň, za kterou si malou serverovou farmu může pořídit kdejaký středoškolák z kapesného.

Konec první bubliny nám nechal rozjetý open source (Stallmanova skrytě elitářská myšlenka svobodného software se přetransformovala v popkornový mainstream), ne-kradení na P2P sítích a pár vcelku prosperujích firem jako je třeba Google (které ovšem už zhusta trpí korporátněním tepen). Co zbude po bublině 2.0 za deset let? A teď nemyslím takové ty esoterické věci jako je "život na obláčku" -- to je nejspíš nevyhnutelný posun (asi jako od pevných linek k mobilům). Myslím něco konkrétnějšího, nějakou skutečnou aplikaci, nebo aplikační platformu, nebo alespoň protokol. Přežijí dnešní (už vychládající) 2.0 novinky nad rámec nutného zla ve formě podpory legacy aplikací? Mám o tom vážné pochyby.

Trochu z toho na mě jde splín, protože se opět potvrzuje, že jen skupina sebou oslněných mladých středostavovských revolucionářů v mezích zákona k opravdovému posunu nestačí. Na druhou stranu si říkám, že ti chlapci a dívky, kterým Zuckerberg přijde starý, už asi vymýšlejí něco dalšího, něco, co by třeba mohlo mít takový drive jako měl nástup Internetu, tehdy před sto lety.

Ale jak říkám, je to jen takový můj pocit.

Třeba jsem zase úplně vedle.

To není fér!

Takovéhle historky mě opravdu rozčilují. Zvlášť od někoho jako je Hamming. Považte sami:

I worked for ten years with John Tukey at Bell Labs. He had tremendous drive. One day about three or four years after I joined, I discovered that John Tukey was slightly younger than I was. John was a genius and I clearly was not. Well I went storming into Bode's office and said, ``How can anybody my age know as much as John Tukey does?'' He leaned back in his chair, put his hands behind his head, grinned slightly, and said, ``You would be surprised Hamming, how much you would know if you worked as hard as he did that many years.'' I simply slunk out of the office!

Copak lze připustit, že ti lepší jsou lepší ne proto, že byli víc obdaření, ale protože prostě tvrději a více pracují? Sakra, kde je v tom nějaká tahle sociální spravedlnost? Já chci být líný génius, ne nějaký moula, který se celý život dře, aby z něj něco bylo.

Sakra.

PS: Jinak pokud jste ho zatím nečetli, doporučuji celý text: You and Your Research.

Asi se rozpláču...

Někde jsem teď četl, že roční síťové jízdenky v Praze podraží skoro k šesti tisícům. Jak dojemné. Osobně platím za síťovou jízdenku 1177Kč. Měsíčně. Ach, ach.

Takovejch keců!

Tenhle odkaz mi onehdy poslal BVer: Programming Can Ruin Your Life. Ve zkratce: Když budete programovat, přestanete přemýšlet jako normální lidé, stanete se chodící kalkulačkou, která všechno algoritmizuje a nakonec si úplně zničíte život.

Jak už to tak bývá, říkal jsem si zprvu, že je to docela zajímavý pohled na věc. Mám totiž tohle programátorské filozofování vcelku rád, protože občas člověk narazí na poměrně trefné rady, jak se stát lepším programátorem. A být lepším programátorem je jistě cíl každého programátora s alespoň elementárními zbytky sebeúcty, protože, přiznejme si to, programátoři jsou v Česku poměrně mladí a jelikož před sebou mají vesměs ještě 30 až 40 let v zaměstnaneckém poměru, měli by se sakra snažit, aby za pár let nebyli úplně mimo.

Takže jsem si ten text přečetl a říkal si: sakra, aby se ze mě taky nestala pochodující kalkulačka a tak dále a tak podobně. Jenže pak jsem nad tím přemýšlel trochu víc, a dneska jsem od BVera dostal další odkaz na další hlubokomyslnou úvahu: The Genius is in the Details, a při jejím čtení mně to docvaklo: programátoři jsou banda narcistních sebestředných intelektuálních masturbantů, kteří polovinu času přemýšlejí o své vlastní výjimečnosti a druhou polovinu čtou bláboly, které je v tom utvrzují. (Sebe do toho nepočítám, samozřejmě, protože já nejsem programátor, ale prostý wannabe.)

Říkám si: existuje nějaká jiná technická profese, jejíž praktikanti jsou tak bizarně zaměření na zkoumání jakési filozofie svého oboru? (Schválně píšu technická profese, protože v jiných odvětvích lidské aktivity jsou mamlasové ještě větší, například o etických kodexech stále dokola diskutující tzv. internetoví žurnalisté.) Napadají mně snad jen HTML-tepci (ti jsou ovšem jen podřadnou sortou programátorů), kteří se podobně, jako programátoři v řečičkách o duchu objektově orientovaného programování utápějí v nekonečných debatách o validitě a usability a dalších nesmyslech, které jsou všem, mimo jejich kladně zavazbenou komunitu, zcela a naprosto ukradené.

A samozřejmě architekti. Ti většinou trpí stejně zmatenou představou své práce jako jakéhosi poslaní, a je těžké s nimi diskutovat, pokud nejste kovaní ve všech těch architektských podružnostech, které oni považují za důležité. Vliv architektů na programátory je dokonce tak velký, že se snaží (programátoři) vyrovnat jim alespoň terminologií. Proto máme všechny tyhle softwarové architekty, kteří dělají normální technickou (inženýrskou) práci, ale díky tomu, že navrhují strukturu zhusta vcelku dobře postradatelných programů, cítí se být vyvoleni k nějakému vyššímu cíli.

Eh.

Jistě, programování je velmi zábavná činnost. Asi tak 10% času, kdy tvoříte něco nového. Pak je tu ovšem těch zbylých 90%, kdy se prohrabujete v odpudivém kódu, který napsal nějaký nedouk (často jste to byli vy sami před rokem a půl), a do kterého máte dodat novou funkcionalitu, kterou si vymyslel zvláště důležitý zákazník, který potřebuje aby se na reportu dala nastavit barva rámečku v závislosti na ročním období. Je to zajímavý úkol? Z určitého pohledu jistě, protože každý těžký úkol je zajímavý, ale na druhou stranu v tom postrádám tu službu vyššímu cíli, ten dotek transcendentna.

Napadlo mě: Většina programátorů si představuje, že jsou Neo, ale přitom jsou jen šedivými pany Andersony, které stírá samolibý šéf za pozdní příchod. A teď pozor, vážení (hlavně vy mladší): nikdy se to nezmění. Nepřijde žádný Morfeus, který by z vás udělal neprůstřelného Vyvoleného, který chroupe beton místo žvýkačky a operační systémy píše malíčky u nohou při flirtování s modelkami. Ti nejlepší z vás se možná časem změní v takového malého Harry Tuttla, který po nocích píše kód bez všeho toho Bloody paperwork. Huh!

Abych se vrátil k tomu čím jsem začal: Může člověku programování zničit život? Jistě. Jako cokoliv jiného, co v nějakém záchvatu slaboduchosti posune v žebříčku hodnot nad ty opravdu důležité věci.

A které že to jsou?

Vlastně existuje v životě lidském jen jedna důležitá věc, bez které se nedá rozumně žít. Je to rodina, samozřejmě.

Co jiného jste čekali, že řeknu?

Fňukanda

Chtěl jsem říct: Víte, vždycky jsem nesnášel tyhle blahosklonné žvásty, ve stylu "Počkej, až budeš mít vlastní děti", když jsem, ještě jako bezdětný, někomu už vybavenému potomstvem, udílel všechny ty užitečné rady, jak správně vychovávat děti a tak podobně. Pak jsem také nenáviděl blbečky, kteří mi říkali, že jakožto student vysoké školy vím houby o problémech většinové populace, protože jsem přeci ke svým závěrům došel přísně logickou, tudíž nevyvratitelnou, dedukcí. A také jsem vždycky opovrhoval sockami, které vysávají bohaté, aby si sami žili ve svém líném blahobytu.

Chápete kam mířím: za těch pár let, jsem zjistil, že jsou věci, které se nedají vysvětlit, ale je nutné je nažít, že dítě není video, které pomocí ovladače naprogramujete jak se vám zlíbí, že studenti ví o životě opravdu houby, a že jsou lidé, kteří sice chtějí pracovat, ale jsou chvíle, kdy zaměstnání může být pro zaměstnance velice nákladný koníček.

Chtěl jsem něco v tom smyslu poznamenat u jistého blogpostu (který sice nejsem líný dohledat, ale zdráhám se vystavit posměchu ve smyslu, že jsem nic nepochopil, a jsem tudíž pablb atd., což je způsob, jak se autor onoho blogu vyrovnává s nesouhlasem), ale naštěstí jsem si včas uvědomil, že jsou věci, které nelze vysvětlit, dokud je člověk nenažije, a že diskuse s arogatními sebevědomými středostavovskými MUMy (Mladými Úspěšnými Muži), prostě nemá smysl.

Tak si alespoň takto postěžuji, a na celou věc klidně zapomenu...