Jump the shark!

Takže v pátek skončila Battlestar Galactica, a stále jsem se ještě nerozhodl, jestli jsem ze závěru mírně rozčarován, nebo hluboce zklamán. Rozumějte: první dvě série BSG se mi líbily moc. Pak se ale něco stalo, a i když se seriál podařilo poměrně rychle utnout (už po dalších dvou sériích), to nejlepší co na něm bylo v posledních dílech, byla hudba (třeba, podle mě, poměrně zdařilá variace na Dylanovo All Along the Watchtower, respektive v mírně upravené verzi v patrně nejlepší scéně celého seriálu; mimochodem -- také si, když někomu pustíte kousek libovolného SF seriálu, připadáte jako mimořádní pitomci, že se na něco takového vůbec koukáte?)

Nejsem úplně schopen si uvědomit co se v BSG pokazilo, ale je jisté, že ve kdesi kolem konce druhé a začátkem třetí série seriál -- nevím jako to říct česky -- jumped the shark. Něco v seriálu způsobilo, že jemná rovnováha uvěřitelného v nastavených hranicích byla porušena a od té chvíle bylo možné už úplně všechno, čímž ovšem celá věc ztratila smysl, protože možnost všeho, vylučuje zajímavost čehokoliv, jestli mi rozumíte.

Seriál má pilot a tak první dva díly na to, aby jednoznačně definoval jaká pravidla budou v jeho "světě" platit. BSG se definovala jako space opera z nějakého vesmíru tak podobného tomu našemu, že to možná i náš vesmír byl. Proto se v něm neměly objevovat různé nadpřirozené prvky a polo domyšlená proroctví (ke konci byla zoufalá snaha je nějak vysvětlit už vážně otravná). Nebo z ničeho vymyšlená zápletka s robo-lidmi kteří jsou sice robo-lidi, ale tak trochu jiní robo-lidi, a shodou okolností polovinu z nich tvoří polovina hlavních postav seriálu. To už bylo vážně moc.

Ale asi největším zklamáním bylo to, že ačkoliv všechny díly začínají tajemným prohlášením, že roboti mají plán, nikdy se o tom plánu nic nedovíme (možná v DVD filmu který se má objevit na podzim?). Je to jako dívat se na porno, ve kterém se ani jednou nesouloží, zato se na konci všichni vezmou.

A tohle je tragédie u populárních seriálů obecně. Jakmile se dostaví úspěch, začne se natahovat, prodlužovat a vycpávat, pak sledovanost poklesne a seriál je potřeba rychle utnout. Názorná ukázka jsou Lost. První série byla fajn. Druhá ušla. Pak se začalo špekulovat a vymýšlet, a místo aby se seriál nějak smysluplně uzavřel v původně slibovaných čtyřech sériích -- jumped the shark. Dívat se na Lost je čím dál tím větší utrpení, a jsem takhle blízko k tomu je přestat sledovat úplně (což už se mně stalo s Heroes, kteří začátkem třetí série také jumped the shark). Některé zápletky se sice tak jako trochu vysvětlují, ale problém je v tom, že mě už ani skoro nezajímá jak to všechno dopadne, protože teď už je v Lost možné úplně všechno.

Abych skončil nějak optimisticky: Existuje jeden príma SF seriál, který nikdy žádného žraloka nepřeskočil. Tím seriálem je Firefly. Teď jen nevím, jestli k tomu nedošlo proto, že Joss Whedon je génius, nebo proto, že Firefly po dvanácti epizodách ukončili...

Letos naposledy...?

Ať to zkusím říct jakkoliv, vždycky to bude znít hloupě, takže se s tím nebudu mazat: letošní Aval- -- eh -- Festival Fantazie byl pro mě generační.

Abyste rozuměli: v roce 1998 jsem byl na prvním conu ve svém životě a byl to právě Avalcon. Tehdy se ještě celý vešel do KD Junior, a spali jsme na internátě chotěbořské obchodní akademie, a všude bylo plno hlavounů (kteří mi tehdy přišli tak zářiví a nedostupní, a najednou jsem s nimi nasával u jednoho stolu a -- a nejapně se posmával jejich chabým vtipům...), a snažil jsem se navštívit co nejvíce přednášek, protože mně přišly ohromě zajímavé a tak dále.

Letos (nakonec stejně jako loni), pokrývá Festival Fantazie velkou část Chotěboře, je i v kině i v sokolovně a kdo ví kde ještě, spí se v širokém dalekém okolí, hlavouni nepřijeli skoro žádní a přednášky mi připadaly pitomé už podle názvů. Zato bylo všude plno mladých lidí kolem 20, spousta slečen (to nebývalo, protože SF je přece především chlapská záležitost, ne?), spousta neznámých tváří.

A tak jsme s BVerem a MaCem seděli venku na zahrádce a nasávali a meditovali, a já jsem pořád trval na tom, že jsme (já jsem!) staří plesniví dědci, a MaC správně poznamenal, že to mám z toho, že mně bude příští rok 33 a že už z toho začínám magořit.

A pak jsem nad tím přemýšlel ve vlaku, cestou domů, a uvědomil jsem si, že je to tak. Dorazil jsem do toho bodu, kdy jsem si uvědomil, že věci (však víte: lidé a svět a tak dále) se mění, a jakkoliv mně něco takového vždycky přišlo nemožné, že já nejsem zdrojem těch změn, že ty změny se dějí beze mě a bez ohledu na mě, a že tomu tak nakonec asi vždycky bylo, jen jsem byl moc mladý a pitomý a do sebe zahleděný než abych si to uvědomil (a ano, máte pravdu: dneska to není o moc lepší).

A říkám si: pomůže mě takové vědomí nějak? Myslí tím tohle: Máme v sobě dvoje hodiny, jedny biologické a jedny duševní. A ty duševní se proti těm biologickým opožďují a jednou za čas je jakoby doběhnou a z toho pak plynou takové ty depresivní stavy, jakože nic nejsme a nic jsme nedokázali a tak dále, protože duše si uvědomí jak jí to tělo pod rukama zestárlo, a že si toho ani nestačila všimnout. A já začínám mít pocit, že tenhle proces u mě začíná a že to bude ohromná legrace.

Takže co? Příští rok už asi do Chotěboře jet chtít nebudu. Už tam pro mě nic není -- ty lidi co tam teď jezdí neznám, a obávám se, že bych jim asi ani úplně nerozuměl, nebo spíš by mě otravovalo brát ohledy na to, že jsou ještě mladí a pitomí a do sebe zahledění (a mám pocit, že jsem rok co rok protivnější a protivnější pokud jde o věci které mě otravují); a nakonec lidi jsou to jediné zajímavé co se kdy na conech dálo.

---

PS: Slíbil jsem MaCovi, že se veřejně přiznám k tomu, že už zase čtu Fake Steva Jobse. Takže: Už zase čtu Fake Steva Jobse.

PPS: Abyste si nemysleli: Vašek Pravda (a všichni ostatní kteří s ním na Festivalu Fantazie každý rok dřou a skoro nic z toho nemají) odvedl neuvěřitelný kus práce a ve skutečnosti zachránil tradici conů v Čechách. Jenže aby se mu to povedlo, musel con změnit v něco jiného, co se dinosaurům nelíbí -- nejspíše z podobných důvodů ze kterých dneska shledávám Festival Fantazie nezajímavým já. A obávám se, že mu to fandom nikdy neodpustil a neodpustí. Proto bych chtěl říct touto cestou, že celý tým kolem Festivalu Fantazie dělá úžasnou a skvělou práci, a že jim jménem všech těch mladých lidí, kteří to zatím neumí ocenit, děkuji.

Probublávání

Řeknu to rovnou: jsem příliš líný abych tu linkoval všechny příznaky (ale třeba pár posledních příspěvků na Why does everything suck? obsahuje odkazy na další zdroje), ale už zhruba tak od ledna mám (stále sílící) pocit, že Web2.0 hype se pomalu blíží ke svému konci.

Přijde mně, že lidé jsou unavení tou věčnou socializací, že poslední zhruba rok v tzv. Web2.0 nevzniká nic než variace na předchozí úspěšné (nebo spíše populární) projekty, že nikdo nevydělává peníze, a že začíná být zřejmé, že ani nikdy vydělávat nebude, a že konečně i těm největším optimistům začíná být jasné, že drtivá většina toho, co je nám předkládáno jako revoluční kdesi-cosi, jsou jen takové hračičky bez užitku.

Nechápejte mě špatně: Web2.0 nebylo úplně špatné období, a kdybych byl mladší, vzpomínal bych na ně za pár let stejně, jako teď vzpomínám na konec devadesátek, ale nemůžu se ubránit pocitu, že zatímco kolem let 96-98 se opravdu cosi měnilo a rodilo, tak tentokráte to bylo jen nahypované nic, neplodná onanie nad možnostmi které se otevřely s tím, jak se LAMP stal užitečným a současně cena hardware použitelného pro servery klesla na úroveň, za kterou si malou serverovou farmu může pořídit kdejaký středoškolák z kapesného.

Konec první bubliny nám nechal rozjetý open source (Stallmanova skrytě elitářská myšlenka svobodného software se přetransformovala v popkornový mainstream), ne-kradení na P2P sítích a pár vcelku prosperujích firem jako je třeba Google (které ovšem už zhusta trpí korporátněním tepen). Co zbude po bublině 2.0 za deset let? A teď nemyslím takové ty esoterické věci jako je "život na obláčku" -- to je nejspíš nevyhnutelný posun (asi jako od pevných linek k mobilům). Myslím něco konkrétnějšího, nějakou skutečnou aplikaci, nebo aplikační platformu, nebo alespoň protokol. Přežijí dnešní (už vychládající) 2.0 novinky nad rámec nutného zla ve formě podpory legacy aplikací? Mám o tom vážné pochyby.

Trochu z toho na mě jde splín, protože se opět potvrzuje, že jen skupina sebou oslněných mladých středostavovských revolucionářů v mezích zákona k opravdovému posunu nestačí. Na druhou stranu si říkám, že ti chlapci a dívky, kterým Zuckerberg přijde starý, už asi vymýšlejí něco dalšího, něco, co by třeba mohlo mít takový drive jako měl nástup Internetu, tehdy před sto lety.

Ale jak říkám, je to jen takový můj pocit.

Třeba jsem zase úplně vedle.

Závist

Jelikož se mně z Idle Words nějak divně načítá feed do čtečky, ušel mi tenhle naprosto úžasný text: The Alameda-Weehawken Burrito Tunnel.

Hned jsem si vzpomněl, jak jsme na AmberZine provedli operaci ETHER a na Juana Valdeze, který se, podle mého, díky tomu, že jsme tehdy spěchali, abychom stihli 1. duben, stal promarněnou šancí (Solid Oil Support rocks!).

Taky jsem si vzpomněl, jak moc nesnáším dementní Apríly na serverech lokálních i globálních, v tisku i televizi. V drtivé většině případů jim totiž, naprosto chybí styl a především erudice. Jistě, občas se najde výjimka, ale je jich tak málo, že kdyby bylo po mém, každý, kdo se dopustí aprílového žertu, by měl být exemplárně potrestán.

Nicméně, co jsem chtěl říct: Maciej Ceglowski umí skvěle psát, stačí si přečíst pár textů z jeho stránky a je vám to jasné (třeba ten o malování na střeše a domácím s historkou o stavění Twin Towers). Proto mě neudivuje, že se mu povedlo napsat tak brilantní text, u kterého si zhruba do poloviny říkáte, sakra, že by mě něco uteklo?, a od poloviny: Bože, ten člověk je génius! Spíš mě mrzí, že něčeho podobného nejsem schopen sám.

Kdysi jsem tu psal něco v tom smyslu, že humor toho pána, který si říká Ostravak je mi protivný. Erudovaný humor stylu Ceglowskeho je mi naopak milý. A tak -- proč to nepřiznat -- závidím Ceglowskemu jeho talent na psaní Perlovských knihoven a malování zátiší a schopnost plodit tak zábavné texty.

Acho jo.

Londýnský podtext

Díky nekonečné laskavosti BVerově a MaCově jsem se podíval na začátku prosince do Londýna. Je jasné, že psát něco o Londýně po třech dnech pobytu je... no prostě tak zoufalý zatím nejsem. Pokud by někdo něco na toto téma měl napsat, tak je to MaC, který ovšem v tomto směru asi nemá ambice, což je velká škoda, protože myslím, že by to bylo zajímavé přečíst si něco o Londýně (a Anglii obecně) od člověka, který tam je už pátým rokem. Ale nešť.

Chtěl jsme říct asi toto: V Londýně jsem si uvědomil, jak moc záleží na tom, kolik lidí žije v místě kde žijete. Asi nejvíce je to samozřejmě vidět na takových těch okatých věcech jako jsou tyhle kulturní akce, nebo velikost a záběr knihkupectví, nebo určitá... Ne, není to ohleduplnost -- spíše respekt k ostatním, který je asi nezbytný, když někde žije zhruba deset miliónů lidí nahuštěných na relativně malém prostoru.

Prostě na velikosti záleží, a to co má Londýn, třeba Praha nikdy mít nebude, protože je prostě příliš malá, provinční, nedůležitá, a i když je na ní vidět, že má něco za sebou, že byla doba, kdy měla význam a tak dále, dneka už to nemá i když se snaží tvářit že ano. (Když už o tom mluvíme, tak asi nejsympatičtější z českých měst je mi Opava a Brno -- obé kvůli nějakým těm příjemným chvilkám tam stráveným v dětství/mládí, ale hlavně kvůli té milé skoro-venkovské ospalosti.) Praha je prostě nejvetší české maloměsto, se všemi prozitivy i negativy s tím spojenými.

Ale chtěl jsem mluvit o něčem jiném. Nějak jsem si po návratu domů uvědomil, že přesto, že všechny ty optimistické žvásty o tom, jak Internet vymaže rozdíly mezi tím, kde člověk bydlí, kterých byly devadesátky plné, k určité (velmi) pozitivní změně došlo.

Samozřejmě pořád záleží na tom, kde člověk žije, ať už jde o něco tak vysokého jako je příležitosti být v kontaktu s tou opravdovou kulturou, nebo něco tak nízkého jako je číslo pod čarou na výplatní pásce, ale jeden sen se všem těm zapomenutým egalistickým snílkům přeci jen zvolna naplňuje: totiž rovnost přístupu k informacím.

Podívejte: v osmdesátých letech, jsem u nás na vsi, s třícisícovým městem za zády, mohl (poněvadž mí rodiče nebyli ve straně ani jsem nezdědil nějaké příbuzné v devizové cizině) tak maximálně leptat měď z kuprextitu v kroužku mladých elektrotechniků, abych pak na podleptané plošky naletoval dva tranzistory a nějakou tu elektro-bižuterii (z čehož pak vznikl multivibrátor, takto elektronický zvonek, který -- nafouknout -- dodnes funguje -- vyfouknout).

Koncem osmdesátek, kdy někteří šťastnější vrstevníci ve městech navštěvovali počítačové kroužky, kde ladili sofistikované programy v assembleru pro pašovaná/Tuzexová Atari, Commodory nebo Spectra, jsem proklínal napájecí zdroje všech čtyř školních PMD85, které dokázaly udržet počítače v běhu přesně do té doby, než jste odladili nějaký ten trapný BASICový prográmek a chtěli ho někomu ukázat.

Tehdy jsem si to neuvědomoval, a byl jsem vděčný alespoň za to, ale ve skutečnosti jsem díky tomu neprožil tu nejlepší dobu 8-bitových počítačů tak, jak by se slušelo.

Dneska? Žáci páté třídy si stáhnou nějaké to vývojové prostředí, sesmolí drobný prográmek (třeba něco na řešení diferenciálníh rovnic, nebo symbolickou integraci), napíší krátký článeček v angličtině a šup s tím na Internet.

Něco neví, potřebují poradit, nebo se jen chtějí pochlubit? Ta čtyři DVD s obsahem Internetu na kterých není porno, obsahují všechno co zvídavý pubescent potřebuje k intelektuálnímu vyžití (naopak porna není v tomhle věku nikdy dost), a pokud ne, stačí prošmejdit nějaká ta fóra, poptat se a problém je vyřešen.

Ten rozdíl ve kvalitě přístupu k informacím a jejich následnému sdílení je prostě o několik řádů. A nejde jen o to, že padl tvrďák socialistickej. Je to opravdu nepopiratelná zásluha Internetu. (A všeho toho ilegálního obsahu na něm, který způsobil, že se stal zajímavým pro masy, a tudíž ekonomicky dostupným.) Když jsem tu onehdy fňukal nad tím, jak jsou mí sousedi nevzdělaní a zabednění, byla to demagogie (tedy částečně, něteří jsou opravdu nevzdělaní a zebednění). Ve skutečnosti jsem byl donedávna předposlední ve vsi, kdo se mučil dial-upem -- všichni ostatní už dávno měli WiFi za vcelku rozumnou cenu.

Takže, i když, jak jsem už řekl, pořád záleží na tom kde bydlíte, alespoň částečně se situace díky Internetu a všemu tomu balastu kolem, mění. A určitě k lepšímu. Jen považte: Dneska je pro puberťáky mnohem snazší sehnat si nějaký ten zdroj zábavy. A to je v každém případě pozitivní. Ať už s Internetem dělají to či ono.

Ehm. Co jsem to chtěl vlastně říct?

Aha: V Londýně bylo moc hezky. Děkuji, pánové. Vám oběma. A abych nezapomněl: MaCu, moc kouříš!

Do you like our owl?

Pouštěl jsem si v pátek v noci na počítači best SF movie ever, tedy film Blade Runner. (Abych to vysvětlil: tuhle kopii jsem sehnal ještě na koleji; je to otřesná kvalita, s mizernými českými titulky přímo v obraze, a hrozným zvukem. Bohužel, pokaždé když se pokusím najít internetový obchod v Česku -- k nákupům přes Internet v zahraničí zatím nejsem vybaven, který by mi prodal kopii tohoto filmu, narazím na hlášku "tento film byl vyřazen z distribuce", nebo něco v tom smyslu.) Blade Runner je úžasný film, což jsem tu už nejméně jednou psal.

Když jsem se na něj teď s odstupem několika let znova díval, překvapilo mě, jak moc je trikově poplatný osmdesátým letům, a jak málo to vadí. Ridley Scott udělal z knihy Do Androids Dream of Electric Sheep, která sice není špatná, a některé scény (třeba ta, kdy je Deckard vyšetřován na to, zda je, nebo není replikant, někým o kom sám neví, zda je, nebo není replikant), jsou opravdu výborné, ale celkově bych ji asi nezařadil mezi to úplně nejlepší, co P.K. Dick napsal, opravdu výjmečný film. Podařilo se mu to hlavně proto, že se knižní předlohy příliš nedržel, a pokud se dobře pamatuji (knížku jsem četl jednou, před dost lety), dokonce ani nálada (nebo atmosféra, jak chcete) není úplně stejná. Skoro by se dalo říct, že jediné co z knihy zůstalo je ta nejzákladnější linka: Chlapík, kterému se říká Blade Runner, střílí replikanty.

Nevím proč, ale přemýšlel jsem během filmu nad tím, proč Blade Runner je ono, zatímco Still Life není ono. Still Life má skoro všechno co má Blade Runner: má silnou vizuální stylizaci, poněkud rozvráceného hlavního hrdinu (resp. hrdinku, ale drsná policatka je skoro stejně dobré klišé jako drsný osamělý policajt), má adekvání zvukový doprovod (i když Vangelis na začáku 80. let je prostě Vangelis na začátku 80. let). Syžet má sice každé dílo jiné -- Dekcard vlastně nechce replikanty zabíjet, protože, zdá se, se domnívá, že jsou mnohdy lidštější než lidé, zatímco Gus/Victorie McPhersen(ová) vraha dopadnout chce za každou cenu, ale to není až takový rozdíl (z hlediska toho co zkoumáme).

Člověk by Still Life dokonce odpustil i ty puzzly, které narušují tok narace ve prospěch natahování herního času (a autoři adventur -- a her obecně -- by se už konečně měli naučit, že když chtějí vyprávět příběh, nemohou před hrácče postavit hádanku spočívající v manipulaci se dvěma šperháky a zámkem, jehož dvacet stavítek se přepíná podle nějakého složitého algoritmu), i to, že hra je už dopředu postavená jako první díl (přičemž druhý už nejspíš nebude, protože Microids buď byli koupeni Ubisoftem a kdoví co bude dál, nebo rovnou zkrachovali), a dokonce i těch pár trapných vtípků (z nichž nejubožejšího se dopustili překladatelé českých titulků, když do děje odehrávajícího se v Chicagu umístili do titulků referenci na pana Kájínka) by se dalo strávit.

Tohle všechno se dá nakonec přehlédnout (jako se dají přehlédnout papírová auta v Blade Runner), a i když jsem hru odložil s pocitem, že je to dobrá vážně se beroucí detektivka, rozhodně jsem neměl ten pocit. Ten pocit, který jsem měl v pátek z Blade Runnera, nebo někdy před čtyřmi lety, kdy jsem poprvé dohrál The Longest Journey. Opravdu nevím, v čem je problém.

Ale jsem rád, že i když Still Life není ono, pořád je tu Blade Runner, který ono je.