jIRI Walker

A protože mám tohle sedavé zaměstnání, snažím se alespoň občas alespoň trochu pohybovat. To si takhle vystoupím z autobusu o trochu dřív, nebo o trochu později, a jdu domů pěšky.

Za věrné služby, mě můj zaměstnavatel vybavil telefonem, který má fotoaparát, takže cestou fotím různé banality, jako třeba tohle:

nebo tohle:

či dokonce tohle:

Telefon tak nějak umí zaznamenávat i kudy jsem šel a jak rychle, takže se pak večer můžu pobavit nad různými grafy a mapami a tak dále.

Ale co jsem to chtěl.

Dneska mi v záchvatu dobré vůle zastavil nějaký pán, a nějak nebyl s to pochopit, že nechci svézt. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale když jsem mu pak pěkně poděkoval, a on odjížděl, viděl jsem jak nevěřícně kroutí hlavou. A o kus dál mě zase potkala omladina od vedle, a koukali na mě jako na blázna, co to jako vyvádím.

Chci říct: jsme na tom už vážně tak špatně, že chození je společensky nepřijatelnou aktivitou?

A co je zajímavé: občas jezdím i na kole a jelikož se snažím pohybovat převážně po lesních a polních cestách, vyrážel jsem v otrhaných teplácích, u kterých nevadilo, když je ohodí nějaké to bláto nebo co se to vlastně na polních cestách válí. A i když vím, že na kole vypadám všelijak, tak od té doby, co mě žena vybavila cyklistickými šortkami (proboha, ne těmi elastickými!) je rozdíl v počtu zvednutých obočí signifikantní.

Říkám si: Takže jde o to vybavení? Smíme se dnes pohybovat jen a pouze když jsme k tomu náležitě ustrojeni? Křepký šedesátník s lyžařskými hůlkami v rukou je v pořádku, ale já cestou z práce nejsem? Chlápek co se projíždí na kole bez náležité výstroje pobuřuje, ale kypré čtyřicátnice korzující městem v elastických cyklokalhotách s vycpávkami v rozkroku jsou přijatelné?

Umenšuje pohyb bez sportovního vybavení náš společenský status? Asi jako když asiati nechodí plavat ve dne, protože by se opálili a ztmavli, a tmaví jsou jen burani co se hrabou v hlíně, a ne ti namydlení kosmopolité co pracují v klimatizovaných kancelářích?

Vážně: nějak mě to mate.

Tenká červená linie

Chm. Kdo by tomu věřil. Po všech těch letech.

Rozumějte: napsal jsem článek. Já vím, já vím. Čekáte, že teď napíšu že je to sračka, že jsem to dělal jen pro peníze a tak dále, ale že svět už je takový, a že nakonec udělám nějaký veselý kotrmelec, kterým se od toho distancuji a budu vypadat jako kabrňák, který vyjebal s nějakým časopisem.

Bohužel, zklamu vás.

Myslím si, že jsem odevzdal, vzhledem k možnostem (tedy dva večery o víkendu), poměrně slušný produkt, za který se, věřím, nemusím stydět. Poslal jsem text před odesláním na review BVerovi, který řekl že je to dobrý, a když je něco dobrý pro BVera, je to dobrý pro publikum libovolného časopisu (nebo určitě alespoň časopisu, který si text objednal).

Ale chtěl jsem říct něco jiného. Hlavní důvod, proč jsem se do článku pustil, bylo, že jsem si chtěl vyzkoušet, jestli to tam ještě je. Nemyslím schopnost psát. Když nepíšete na zakázku moc často, něco slušného vždycky vyplodíte, aniž byste příliš recyklovali sami sebe (je to stejné jako s blogem). Myslím jestli tam je ta touha psát články. Asi jako když Rocky Balboa naposledy vstoupí do ringu, aby si nechal namlátit tím odrzlým smrkáčem.

A řeknu vám tohle: Je to pryč.

Abyste rozuměli: jsou dvě povolání kterým jsem se chtěl věnovat v době, kdy jsem neposkvrněně snil o ideálním zaměstnání. To první bylo programování počítačových her, což je touha, která mě chytila nad první hrou kterou jsem hrál na svém Didaktiku Gama, ve které se takovým pěkným způsoben na obrazovku narolovalo logo studia Probe. Druhé mé vysněné povolání, touha po němž ve mě vykrystalizovala ve skoro stejné době, byla novinařina.

Jak víme, jsem co jsem v nadnárodní firmě, což není úplně to, co jsem si ve čtrnácti představoval. Nicméně ještě není všem dnům konec, a kdo ví kam mě větry personálních oddělení zavanou. Na druhou stranu teď už skoro jistě vím, že touha psát do novin mě zcela a úplně opustila.

Důvodů je proto asi několik, mezi ty hlavní patří fakt, že na mé osobní stupnici prestiže kreativních povolání novinařina klesla hluboko dolů, zejména pro svou povrchnost, nepřesnost a jalovost lakovanou průhlednou touhou sdělit něco zásadního. A ano, také jsem byl vinen tím, že jsem si myslel, že psát je poslání, a až později mi došlo, že články do novin a časopisů jsou prostě produkty, které čtenáři konzumují a podle toho je potřeba s nimi zacházet: mít na mysli cílové publikum a zadaný rozsah (a občas také zájem velkých inzerentů, že ano).

Zajímavé je, že jsem si té změny, té ztráty zájmu o novinaření, ani nevšiml. Což mě přivedlo k otázce, co všechno ještě takhle tiše odešlo, jaké další sny a ambice jsem ztratil aniž bych si toho všiml. A také si říkám, kde končí zkušenosti a věkem nabytý realismus, a začíná duševní plesnivění.

Pokusil jsem se o inventuru toho, co bych chtěl ještě dokázat a udělat, a výsledek shledávám poměrně uspokojivým -- mimo jiné jsem zjistil, že ještě stále mám touhu psát beletrii, což je věc, kterou jsem už považoval za vyřízenou (a časem se k tomuhle tématu ještě vrátím).

A pak jsem o tom přemýšlel ještě trochu dál, a došel jsem k tomuhle: hranice mezi moudřením věkem a intelektuální hnilobou vede podél tenké linky rezignace.

Rezignovat, znamená přestat se snažit a přestat se snažit znamená zahnívat. A je jedno jestli jde o práci, vztahy, nebo jinošské sny.

Čímž se vracíme k psaní článků. Domnívám se, že má totální ztráta zájmu o novinařinu není rezignací (ostatně i kdyby byla, obávám se, že bych si to nedokázal přiznat), ale prostým uvědoměním si vlastních možností.

Lidé sebevědomí dokáží být dokonale šťastní ve vlastní průměrnosti. To já nedovedu. Vědomí, že jsem průměrný mě deptá tím víc, čím víc mně na té které věci záleží. Nicméně už vím, že zdokonalovat se mohu jen v několika málo oborech. A psaní psaní článků pro časopisy do skupiny těch vyvolených, z důvodů výše uvedených, rozhodně nepatří.

Nicméně. Nicméně jsem rád, že jsem ten článek napsal, a že jsem si mohl tyhle věci ujasnit. Myslím, že mně to rozhodně prospělo. Stejně jako Rockymu ta poslední nakládačka.

Pochodeň

Dneska ráno na Radiožurnálu mluvili o Palachovi. Musel jsem přeladit rádio, protože se to nedalo snášet. Bylo mi fyzicky zle, stejně jako je mi zle když se v pitomém filmu schyluje k něčemu nebetyčně trapnému, čemu bychom se měli smát. Samozřejmě že Radiožurnál je seriózní stanice (což zahrnuje i tu pověstnou odpornou hudební dramaturgii), takže Palach neměl nikoho rozesmát, ale cíl byl obdobný: vytlačit z posluchačů jakousi emoci trapným blábolením o odporu proti okupaci bla, bla, bla.

Když jsem pak řídil a mé uši jako balzám příjmaly to nejunylejší z recyklovaného popu na jiné stanici, říkal jsem si, že je ten Palach vážně zajímavá postava. Máme to u nás, v Česku, totiž zařízeno tak, že lidé se dělí na dvě skupiny: my a oni. My jsme ti chytří, oni jsou ti hloupí. My přilepšujeme rodině, oni kradou jako straky. My si dávky zasloužíme, zatímco oni simulují a okrádají poctivě pracující. Nebo konkrétněji: My jsme vyhráli v hokeji, oni to prosrali ve fotbale. My jsme vymysleli kontaktní čočky, oni kolaborovali s komunisty. A my jsme pak ty komunisty svrhli, čehož oni využili k rozkradení republiky.

Jenže Palach do tohohle schématu nezapadá. Zjevně nepatří k nim, ale nepatří ani k nám, protože my, my se tedy rozhodně kvůli nějakým ideálům neupalujeme. My to pěkně v klidu probereme v hospodě u piva, trochu zanadáváme a na uklidnění si dáme si k pivu tlačenku s cibulí a další pivo. Protože ideály jsou pro ty, kteří v tom neumí chodit, což my tedy rozhodně umíme, že ano.

Někdo by třeba řekl, že národ s takovým přístupem je zparchantělý, protože absence ideálů vede k absenci víry a absence víry vede ke ztrátě smyslu jakéhokoliv počínání vůbec. Všechno se redukuje na prostý konzumerismus a oportunismus, na snahu přežít a z každé situace vytěžit co nejvíce. Takový národ si pak plete národní hrdost s nacionalismem, odhodlání něčeho dosáhnout se snahou se obohatit, slušnost s velezdoprdelectvím a tak dále a tak podobně.

Ale říkám si: mohlo by být i hůře.

Jen mně přijde trapné předstírat, že Češi Palacha považují za symbol boje za svobodu a tak dále. Češi považují Palacha za magora, který zahodil život, který mohl tak krásně a pohodlně prožít, kdyby se jen trochu snažil. A na tom rozhlasová, ani žádná jiná, propaganda nic nezmění.

Nezdolnej lidskej duch

Zase se mi to tu nějak nakupilo. Hmm. Čím začít?

Byl jsem minulý týden na očním. A jak jsem tak seděl v čekárně, přišel tam takový pán, na kterém bylo už na druhý pohled vidět, že je malinko retardovaný. Opravdu jen malinko. Ve skutečnosti, kdyby nemluvil tak strašně nahlas a skládal věty dohromady jen o trošku jinak, byl by úplně normální.

Ale protože mluvil hrozně nahlas a tak trochu pletl páté přes deváté, bylo v čekárně vážně skoro cítit oblak myšlenek ve smyslu "Ach, bože, teď tu budu muset čekat s tímhle debilem..."

Krize se dostavila záhy. Z ordinace vyšla sestra a pán na ní spustil, že nevidí na jedno oko, a měl k tomu celou historku kde všude byl a nepomohli mu, a že by tedy chtěl, aby se mu doktor na to oko podíval a tak dále. Dopadlo to jak muselo: sestra ho utnula s tím, že má přijít s nějakým opatrovníkem nebo tak něco, že ona si nevezme na triko, až ho s rozkapaným okem přejede cestou domů kamión se štěrkem nebo něco v tom smyslu. Bylo vidět, že pán je na takové chování zvyklý, a nechtěl se dát lacino, takže si nakonec vymohl jakýsi papír se vzkazem pro sociální pracovnici, že mu má někoho sehnat jako doprovod.

Pak odešel.

Ještě chvíli jsem čekal, pak na mě přišla řada, a když jsem sestře platil 30Kč manipulačního poplatku (vážně jsem na něj úplně zapomněl, stejně jako na poplatek za recept!) asi se v ní hnulo svědomí, a začala mi vysvětlovat jak je to těžké a kdesi cosi, a já přikyvoval, že jistě není možné nechat někoho s rozkapaným okem (ať už to znamená cokoliv) jít domů pět kilometrů po frekventované silnici a pak jsem se pakoval pryč, a cítil se vážně jako padouch.

A jak jsem čekal na autobus, a ten pán s tím nemocným okem, který mezitím asi zanesl svůj papír někam na odbor sociálních věcí, nebo kam se takové papíry nosí, šel kolem zastávky, přemýšlel jsem, jak nějaká pitomá náhoda, nějaká miniaturní změna v chemii mozku z vás udělá v očích jiných lidí něco na úrovni psa, nebo morčete, a vy žijete s tou příšernou bezmocí, a i tak triviální úkony jako je oční vyšetření se pro vás stanou nepřekonatelnou překážkou.

A přesto to nevzdáte i když ze současné pozice vypadá takový život naprosto na hovno, a prostě děláte co můžete, protože nic jiného se dělat nedá.

A vzpomněl jsem si i na další pitomé náhody. Třeba na toho pána od nás ze vsi, co pořád jezdí a kole a co o něm jdou drby, že na tom kole jezdí i 30km tam a 30km zpátky na chemoterapii, a taky na jiného pána, se kterým jsem kdysi pracoval, a kterému umřela jeden rok manželka a další dvacetiletý syn a taky jsem si vzpomněl jak čtrnáct dní zpátky trefil nějaký kamión se štěrkem autobus co v něm jela taky moje žena a dvě děti a dalších asi dvacet dětí ze vsi a naštěstí se skoro nikomu skoro nic nestalo a říkal jsem si: Kurva, kurva, kurva.

A kurva.

Letos naposledy...?

Ať to zkusím říct jakkoliv, vždycky to bude znít hloupě, takže se s tím nebudu mazat: letošní Aval- -- eh -- Festival Fantazie byl pro mě generační.

Abyste rozuměli: v roce 1998 jsem byl na prvním conu ve svém životě a byl to právě Avalcon. Tehdy se ještě celý vešel do KD Junior, a spali jsme na internátě chotěbořské obchodní akademie, a všude bylo plno hlavounů (kteří mi tehdy přišli tak zářiví a nedostupní, a najednou jsem s nimi nasával u jednoho stolu a -- a nejapně se posmával jejich chabým vtipům...), a snažil jsem se navštívit co nejvíce přednášek, protože mně přišly ohromě zajímavé a tak dále.

Letos (nakonec stejně jako loni), pokrývá Festival Fantazie velkou část Chotěboře, je i v kině i v sokolovně a kdo ví kde ještě, spí se v širokém dalekém okolí, hlavouni nepřijeli skoro žádní a přednášky mi připadaly pitomé už podle názvů. Zato bylo všude plno mladých lidí kolem 20, spousta slečen (to nebývalo, protože SF je přece především chlapská záležitost, ne?), spousta neznámých tváří.

A tak jsme s BVerem a MaCem seděli venku na zahrádce a nasávali a meditovali, a já jsem pořád trval na tom, že jsme (já jsem!) staří plesniví dědci, a MaC správně poznamenal, že to mám z toho, že mně bude příští rok 33 a že už z toho začínám magořit.

A pak jsem nad tím přemýšlel ve vlaku, cestou domů, a uvědomil jsem si, že je to tak. Dorazil jsem do toho bodu, kdy jsem si uvědomil, že věci (však víte: lidé a svět a tak dále) se mění, a jakkoliv mně něco takového vždycky přišlo nemožné, že já nejsem zdrojem těch změn, že ty změny se dějí beze mě a bez ohledu na mě, a že tomu tak nakonec asi vždycky bylo, jen jsem byl moc mladý a pitomý a do sebe zahleděný než abych si to uvědomil (a ano, máte pravdu: dneska to není o moc lepší).

A říkám si: pomůže mě takové vědomí nějak? Myslí tím tohle: Máme v sobě dvoje hodiny, jedny biologické a jedny duševní. A ty duševní se proti těm biologickým opožďují a jednou za čas je jakoby doběhnou a z toho pak plynou takové ty depresivní stavy, jakože nic nejsme a nic jsme nedokázali a tak dále, protože duše si uvědomí jak jí to tělo pod rukama zestárlo, a že si toho ani nestačila všimnout. A já začínám mít pocit, že tenhle proces u mě začíná a že to bude ohromná legrace.

Takže co? Příští rok už asi do Chotěboře jet chtít nebudu. Už tam pro mě nic není -- ty lidi co tam teď jezdí neznám, a obávám se, že bych jim asi ani úplně nerozuměl, nebo spíš by mě otravovalo brát ohledy na to, že jsou ještě mladí a pitomí a do sebe zahledění (a mám pocit, že jsem rok co rok protivnější a protivnější pokud jde o věci které mě otravují); a nakonec lidi jsou to jediné zajímavé co se kdy na conech dálo.

---

PS: Slíbil jsem MaCovi, že se veřejně přiznám k tomu, že už zase čtu Fake Steva Jobse. Takže: Už zase čtu Fake Steva Jobse.

PPS: Abyste si nemysleli: Vašek Pravda (a všichni ostatní kteří s ním na Festivalu Fantazie každý rok dřou a skoro nic z toho nemají) odvedl neuvěřitelný kus práce a ve skutečnosti zachránil tradici conů v Čechách. Jenže aby se mu to povedlo, musel con změnit v něco jiného, co se dinosaurům nelíbí -- nejspíše z podobných důvodů ze kterých dneska shledávám Festival Fantazie nezajímavým já. A obávám se, že mu to fandom nikdy neodpustil a neodpustí. Proto bych chtěl říct touto cestou, že celý tým kolem Festivalu Fantazie dělá úžasnou a skvělou práci, a že jim jménem všech těch mladých lidí, kteří to zatím neumí ocenit, děkuji.

To není fér!

Takovéhle historky mě opravdu rozčilují. Zvlášť od někoho jako je Hamming. Považte sami:

I worked for ten years with John Tukey at Bell Labs. He had tremendous drive. One day about three or four years after I joined, I discovered that John Tukey was slightly younger than I was. John was a genius and I clearly was not. Well I went storming into Bode's office and said, ``How can anybody my age know as much as John Tukey does?'' He leaned back in his chair, put his hands behind his head, grinned slightly, and said, ``You would be surprised Hamming, how much you would know if you worked as hard as he did that many years.'' I simply slunk out of the office!

Copak lze připustit, že ti lepší jsou lepší ne proto, že byli víc obdaření, ale protože prostě tvrději a více pracují? Sakra, kde je v tom nějaká tahle sociální spravedlnost? Já chci být líný génius, ne nějaký moula, který se celý život dře, aby z něj něco bylo.

Sakra.

PS: Jinak pokud jste ho zatím nečetli, doporučuji celý text: You and Your Research.

Směska

Řeknu vám úplně přesně, proč sem skoro nepíšu, a když tak pitomosti. Těch důvodů je několik:

• Zase jsem začal trochu číst. Strašně dlouho jsem nepřečetl žádnou beletrii a už jsem se z toho cítil jako pitomec, takový ten druh nejodpudivějšího fachidiota, který louská jen příručky a iDnes. (Paradoxně i ve své současné kulturní zaostalosti jsem v kanceláři pořád šlechtic kultury, protože řeknu vám, tihle mladí, ti 80% referencí na známá díla vůbec nechápou, nic nečtou a ničemu nerozumí, jen... Já vlastně ani nevím co dělají. Twitterují?) Dost mě to rozrušilo, tak jsem šel utratit nějakou tu tisícikorunu za knihy, což docela pomohlo, ale stejně: nevyčtenost zaženete jen četbou, což je vcelku časově náročná činnost. Dneska jsem zabloudil do knihkupectví, a měli tam tuhle tu Cestu, kterou si Petr Koubský tak pochvaloval na Twitteru. (Aha! A pak že Twitter is evil.) Náhodně jsem knížku otevřel a kousek si přečetl. Jak někdo může napsat něco tak strašného, tomu nerozumím. Tak jsem to hned koupil. V mezičase se bavím Vyměřováním světa, což je poměrně zábavná kniha (když uvážíme, že se v ní skoro nic neděje), zvláště díky té komické postavě, jak jen se jmenuje... aha Carl Gauss.
• Taky jsem se pustil do hraní nějakých těch počítačových her, které se mi tu nakupily, a říkal jsem si, že bych si mohl přehrát i ty, co jsem už hrál. To ovšem vyžaduje ještě více času než čtení, takže se asi ve všem jen tak pošťourám a zase to odložím. Naštěstí jsem v počítači s ramětí upgradoval i pevný disk (proč jakákoliv složitější operace s PC končí nejméně jedním zlomeným nehtem?), takže už není nutné hry odinstalovávat a tak dále, místa mám dost. Zatím. Přemýšlel jsem, že bych oprášil i nějaké ty pseudorecenze na počítačové hry a sepsal něco jako "recenze po dvaceti letech".
  Uvidíme.
  S počítačovými hrami se mně ještě vybavuje, jak jsem minulý týden narazil na pohoršené články o Grand Theft Auto IV, a nějaká videa s titulky jako "Fůůůůj!", "Hanbáááá", kde hráč po tom, co si užije se štětkou ji místo placení zastřelí, nebo přejede autem, nebo tak něco. Víte, mě přijde, že víc než autoři té hry jsou máklí a nechutní a nemocní lidé, kteří nelení a natočí třeba deseti minutové video, kde jezdí po Liberty City a vraždí virtuální šlapky, pak ho dají na Internet a napíši k němu "Hleďte jako hnusný je Rockstar!". Ale já nejsem Hillary Clintonová, takže mně třeba něco uniká...
• No a konečně jsem se donutil začít pracovat na jednom malém domácím projektu (hru pro dceru v Boo jsem skoro dokončil tak už se jí nevěnuji; problém je v tom skoro, ale někde najdu čas na doražení detailů, vytvoření stránky a zazipování zdrojáků). Obnáší to studium těchhle nových věcí v .NETu jako je WPF a LINQ, což ovšem také chce dlouhé timesloty kterých je zatraceně málo.

Takže. Takže asi tak.

Asi takovej pocit...

Přemýšlel jsem, jak nejlépe vystihnout člověka, který po půlnoci (ve svém volném čase) navrhuje strukturu nějaké zbytečné databáze (protože mu to přijde jako velmi zábavná činnost), nebo třeba mockuje objekty, nebo vymýšlí algoritmy, nebo co já vím.

Nenacházel jsem slov, ale naštěstí jsem si vzpomněl na video, které mně před časem ukazoval MaC (tuším), a myslím, že v něm je to všechno vcelku věrně zachyceno. Nakonec se podívejte sami.

Rajská hudba...

...vidět, že někdo chytřejší si myslí zhruba to samé co vy, zvlášť když to umí lépe zformulovat: Is Twitter TOO good?.

A částečně související text od Cringelyho (ať už si o něm myslíte cokoliv): Antisocial: Social Networking is Just Another CB Radio

S písní na rtech

A skoro si myslím, že první věc, kterou řekl první člověk, který uměl mluvit bylo: "Jó, to za mých mladých let!" Chci říct: nad úpadkem poměrů se skuhrá už dobrých pár tisíc let, a zatím to vypadá, že každý další takový úpadek vedl ke zvýšení životní úrovně té části lidstva, která alespoň trochu upadla. Takže mé následující pofňukávání ve smyslu kam ten svět spěje lze s klidným srdcem ignorovat, nebo se mu dokonce i hlasitě vysmát.

Nicméně.

Všiml jsem si, a nejsem jistě sám, že s tím, jak zdrojů zábavy přibývá, klesá schopnost lidí udržet pozornost u jedné věci. V angličtině na to existuje označení Attention Deficit Disorder, v češtině určitě taky, ale nečtu tu správnou odbornou literaturu, takže si vystačíme se zkratkou ADD (i když ve skutečnosti ADD jako diagnóza znamená ještě něco trochu jiného než o čem budu dále mluvit, ale čert vem přesnou terminologii).

Tahle ADD se projevuje různě, třeba u sebe pozoruji nutkavou potřebu zkoumat co nového je na Internetu, nebo že jsem skoro úplně přestal číst knížky a pustil jsem se do barevných obrázkových magazínů (všechny tyhle Týdny a tak podobně), a Internetových plátků a, přiznávám, blogů. Významné je, že délka textu se zkracuje, a tudíž není potřeba se s tím moc párat, kliky-klik a už čtu něco dalšího, naprosto nesouvisejícího.

Na tenhle problém už jsem tu před časem narazil, tehdy v souvislosti s tříděním informací. U postižených ADD však nejde o to, že by nevěděli jak třídit informace, oni je prostě třídit nechtějí. Chtějí více barevných obrázků, více krátkých zpráv o bezpředmětných tématech, více srandovních příspěvků. Samozřejmě se to obvykle svádí na nějaký vnější zdroj vyrušení, který může za to, že pozornost neudržíme, jako že třeba nemáme čas, protože musíme něco dělat, nebo o někoho pečovat a tak podobně. Ve skutečnosti je ale právě tohle ten nejdůležitější projev ADD -- neschopnost odolávat vnějším zdrojům vyrušení. Pravdou totiž je, že i lidé, kteří mají hodně práce, nebo malé děti, nebo cokoliv jiného, co vyžaduje okamžitou pozornost, dokáží buď tyhle zdroje rušení vyfiltrovat, nebo si naplánovat časově náročné aktivity tak, aby se takovým zdrojům rušení vyhnuli.

My, nakažení ADD však i během těch dlouhých časových intervalů, kdy bychom se mohli věnovat jedné jediné věci soustředěně a nepřerušovaně, sami aktivně vyhledáváme zdroje vyrušení, nebo se prostě vyrušíme sami, protože bez té rozmanitosti vjemů cítíme senzorickou deprivaci, tedy stav, kdy máme trýznivý pocit, že se nic neděje a že je potřeba s tím něco udělat, někam se podívat po nějakém tom rozptýlení od té jedné věci kterou bychom se měli, nebo i chtěli zabývat.

Člověk postižený ADD si mezi dvěma kapitolami knihy šlehne nějaký ten článek v novinách, nebo krátké video, které mu poskytne trochu toho rozptýlení od zoufale jednotvárného procesu čtení. Při práci si pak v okamžiku, kdy by se měl nejvíce soustředit prostě musí odskočit ke své RSS čtečce, jestli v ní náhodou není něco nového, nebo zkontroluje e-maily, nebo si odskočí uvařit kávu a poklábosit s kolegy v kuchyňce.

Říkáte si: No a co? Co je na tom špatného?

Přeci úplně všechno. Ty opravdu složité problémy vyžadují tolik mozkové kapacity kolik jí jen máme, a pokud polovinu z ní spotřebuje problikávání nesouvisejících témat, pak není velká šance, že se dostaví to uspokojující osvícení, při kterém mozek drtící dostupné informace rozjařeně zvolá heuréka! a vychrstne na papír (nebo kamkoliv jinam) právě to řešení, které tak zoufale potřebujeme. Existuje sice názorová škola, která tvrdí, že odpoutání se od problému může být prospěšné, že hlava si sama, během toho, co v prvním plánu myslí na něco jiného, uvědomí v jakési volnoběžné spodní vrstvě to správné řešení, ale přiznejme si to: spíše než k nalezení optimálních řešení vede tenhle přístup k akceptaci toho prvního co nám přijde na mysl. Čili místo nalezení řešení upadneme do stereotypu, do role toho kladiva, které si na volnoběh všechno přetaví v hřebíky.

Poučení které z toho plyne: Velcí myslitelé se během velkého myšlení nedívali na YouTube.

Problém je v tom, že soustředění bolí. Nemyslím teď takové to bolení, které se obvykle myslí. Myslím tím to, že pokud se máme hluboce soustředit, musíme, jakkoliv je to bolestivé, obětovat takový ten plytký přehled o věcech. A být bez přehledu, to je dneska zatraceně bolestivá rána.

Mít přehled se stalo možná tím nejdůležitějším co adept na intelektuála potřebuje. Vědět hovno o všem, je mnohem důležitější než vědět všechno o hovně, abych to vyjádřil nějak kulantně.

Nakonec tahle povrchní média která máme, k tomu přímo svádějí: jejich konzumenti chtějí pestrost a různorodost a tu těžko vybudujete, když budete zacházet do stále intimnějších detailů jedné jediné věci. Publikum chce zvonky a píšťalky, tak mu je, zatraceně, dáme! Každý, kdo se svěřuje televizi nebo Internetu to dělá s úmyslem být co nejvíce vidět (možná zpočátku s touhou předat co nejvíce lidem co nejvíce ze svého vědění, ale to brzo přejde), a nejvíce vidět jsou ti, kteří všemu rozumí a o všem dokáží zasvěceně hovořit. A tak si forma přizpůsobí obsah, a pitomá lidská ješitnost způsobí rozmělnění a zploštění a ztuctovatění kohokoliv, kdo si s médii zadá.

Mám na mysli asi tohle: Existuje kladná zpětná vazba mezi simplifikací obsahu na straně jeho producentů a požadavkem na jeho další simplifikaci na straně jeho konzumentů. Producenti vycházejí vstříc svým konzumentům, kteří se ptají: proč kterýkoliv problém nejde vysvětlit v 40 minutovém pořadu na Discovery? A nebude to dlouho trvat a budou se ptát: proč všechny problémy nejde vysvětlit ve 40 minutovém pořadu na Discovery? A co řekne kouzelné sluchátko producentů? Ale jistě, jak si přejete, když milión koček, tak milión koček.

Sakra, Aldous Huxley měl pravdu: Do pekla půjdeme dobrovolně a s písní na rtech!

Ach, to jsem se rozohnil!

Takže: Došli jsme k závěru, že chceme méně podléhat vyrušení a dokázat se obětovat a věnovat čas jedné jediné věci. Ne poroto, že bychom byli zaslepení a neviděli věci kolem, ale proto, že k poznání je cesta dlouhá, bla, bla, bla. Být s to soustředit se na jednu věc v jednu chvíli je prostě normální, ať už do nás okolí tlačí cokoliv. Nemusíme vědět všechno o všem, nemusíme sledovat každou novinku, po které za půl roku ani pes neštěkne, nemusíme se mučit psaním věcí, které nám jsou proti srsti jen proto, že někdo řekl, že formát média které jsme zvolili, to od nás očekává.

(Dále následovala pasáž směřovaná BVerovi, a jeho v zásadě nevinné poznámce na Twitteru. Ale bylo to tak pitomé, že jsem to musel zase smazat. Snad to co zbylo, bude stačit.)

Chci říct: Bůh nás chraň, aby intelektuálové, ta neotřesitelná skála, zdroj jistoty, a nečitelných sáhodlouhých esejů, v nichž tu a tam vysvitne něco důležitého, něco, o čem stojí zato přemýšlet, podlehli okolnímu tlaku, a změnili se v prosté Twittery, prosté zapisovatele jepičích zpráviček předstírajících jakousi vyšší hodnotu. Protože až k tomu dojde, i já začnu říkat: "Jó, to za mých mladých let!"

Tristní!

Vysvětle mně tohle: proč, když jsem si někdy včera (nebo kdy, mám teď mírně narušené vnímání času) postěžoval, jak jsou první nahrávky nejlepší a ty další nestojí za nic, už tři dny za sebou nespolouchám nic jiného než Faint a Nobody's Listening? (Tedy: ještě do toho občas proložím Extreme ways, edice pro Bourne's Ultimatum.)

A co je horší: pořád u toho tak nějak křečovitě potřásám hlavou a pitomě se usmívám!

Závist

Jelikož se mně z Idle Words nějak divně načítá feed do čtečky, ušel mi tenhle naprosto úžasný text: The Alameda-Weehawken Burrito Tunnel.

Hned jsem si vzpomněl, jak jsme na AmberZine provedli operaci ETHER a na Juana Valdeze, který se, podle mého, díky tomu, že jsme tehdy spěchali, abychom stihli 1. duben, stal promarněnou šancí (Solid Oil Support rocks!).

Taky jsem si vzpomněl, jak moc nesnáším dementní Apríly na serverech lokálních i globálních, v tisku i televizi. V drtivé většině případů jim totiž, naprosto chybí styl a především erudice. Jistě, občas se najde výjimka, ale je jich tak málo, že kdyby bylo po mém, každý, kdo se dopustí aprílového žertu, by měl být exemplárně potrestán.

Nicméně, co jsem chtěl říct: Maciej Ceglowski umí skvěle psát, stačí si přečíst pár textů z jeho stránky a je vám to jasné (třeba ten o malování na střeše a domácím s historkou o stavění Twin Towers). Proto mě neudivuje, že se mu povedlo napsat tak brilantní text, u kterého si zhruba do poloviny říkáte, sakra, že by mě něco uteklo?, a od poloviny: Bože, ten člověk je génius! Spíš mě mrzí, že něčeho podobného nejsem schopen sám.

Kdysi jsem tu psal něco v tom smyslu, že humor toho pána, který si říká Ostravak je mi protivný. Erudovaný humor stylu Ceglowskeho je mi naopak milý. A tak -- proč to nepřiznat -- závidím Ceglowskemu jeho talent na psaní Perlovských knihoven a malování zátiší a schopnost plodit tak zábavné texty.

Acho jo.

Takovejch keců!

Tenhle odkaz mi onehdy poslal BVer: Programming Can Ruin Your Life. Ve zkratce: Když budete programovat, přestanete přemýšlet jako normální lidé, stanete se chodící kalkulačkou, která všechno algoritmizuje a nakonec si úplně zničíte život.

Jak už to tak bývá, říkal jsem si zprvu, že je to docela zajímavý pohled na věc. Mám totiž tohle programátorské filozofování vcelku rád, protože občas člověk narazí na poměrně trefné rady, jak se stát lepším programátorem. A být lepším programátorem je jistě cíl každého programátora s alespoň elementárními zbytky sebeúcty, protože, přiznejme si to, programátoři jsou v Česku poměrně mladí a jelikož před sebou mají vesměs ještě 30 až 40 let v zaměstnaneckém poměru, měli by se sakra snažit, aby za pár let nebyli úplně mimo.

Takže jsem si ten text přečetl a říkal si: sakra, aby se ze mě taky nestala pochodující kalkulačka a tak dále a tak podobně. Jenže pak jsem nad tím přemýšlel trochu víc, a dneska jsem od BVera dostal další odkaz na další hlubokomyslnou úvahu: The Genius is in the Details, a při jejím čtení mně to docvaklo: programátoři jsou banda narcistních sebestředných intelektuálních masturbantů, kteří polovinu času přemýšlejí o své vlastní výjimečnosti a druhou polovinu čtou bláboly, které je v tom utvrzují. (Sebe do toho nepočítám, samozřejmě, protože já nejsem programátor, ale prostý wannabe.)

Říkám si: existuje nějaká jiná technická profese, jejíž praktikanti jsou tak bizarně zaměření na zkoumání jakési filozofie svého oboru? (Schválně píšu technická profese, protože v jiných odvětvích lidské aktivity jsou mamlasové ještě větší, například o etických kodexech stále dokola diskutující tzv. internetoví žurnalisté.) Napadají mně snad jen HTML-tepci (ti jsou ovšem jen podřadnou sortou programátorů), kteří se podobně, jako programátoři v řečičkách o duchu objektově orientovaného programování utápějí v nekonečných debatách o validitě a usability a dalších nesmyslech, které jsou všem, mimo jejich kladně zavazbenou komunitu, zcela a naprosto ukradené.

A samozřejmě architekti. Ti většinou trpí stejně zmatenou představou své práce jako jakéhosi poslaní, a je těžké s nimi diskutovat, pokud nejste kovaní ve všech těch architektských podružnostech, které oni považují za důležité. Vliv architektů na programátory je dokonce tak velký, že se snaží (programátoři) vyrovnat jim alespoň terminologií. Proto máme všechny tyhle softwarové architekty, kteří dělají normální technickou (inženýrskou) práci, ale díky tomu, že navrhují strukturu zhusta vcelku dobře postradatelných programů, cítí se být vyvoleni k nějakému vyššímu cíli.

Eh.

Jistě, programování je velmi zábavná činnost. Asi tak 10% času, kdy tvoříte něco nového. Pak je tu ovšem těch zbylých 90%, kdy se prohrabujete v odpudivém kódu, který napsal nějaký nedouk (často jste to byli vy sami před rokem a půl), a do kterého máte dodat novou funkcionalitu, kterou si vymyslel zvláště důležitý zákazník, který potřebuje aby se na reportu dala nastavit barva rámečku v závislosti na ročním období. Je to zajímavý úkol? Z určitého pohledu jistě, protože každý těžký úkol je zajímavý, ale na druhou stranu v tom postrádám tu službu vyššímu cíli, ten dotek transcendentna.

Napadlo mě: Většina programátorů si představuje, že jsou Neo, ale přitom jsou jen šedivými pany Andersony, které stírá samolibý šéf za pozdní příchod. A teď pozor, vážení (hlavně vy mladší): nikdy se to nezmění. Nepřijde žádný Morfeus, který by z vás udělal neprůstřelného Vyvoleného, který chroupe beton místo žvýkačky a operační systémy píše malíčky u nohou při flirtování s modelkami. Ti nejlepší z vás se možná časem změní v takového malého Harry Tuttla, který po nocích píše kód bez všeho toho Bloody paperwork. Huh!

Abych se vrátil k tomu čím jsem začal: Může člověku programování zničit život? Jistě. Jako cokoliv jiného, co v nějakém záchvatu slaboduchosti posune v žebříčku hodnot nad ty opravdu důležité věci.

A které že to jsou?

Vlastně existuje v životě lidském jen jedna důležitá věc, bez které se nedá rozumně žít. Je to rodina, samozřejmě.

Co jiného jste čekali, že řeknu?

Potopa!

Takže jsem po týdnu spustil Bloglines a čekalo tam na mě přes 800 nových zpráv. 800. Trvalo mi hodinu, než jsem proletěl titulky těch pár zdrojů, které považuji za důležité, a naklikal je do pár desítek tabů ve Firefoxu. Pak jsem to všechno celý zbytek večera četl. Ano, jsem nemocný.

Problém, který řeším je tento: co přesně je a co není důležité? Třeba: zajímají mě tryskové motory, protože mě prostě zajímají tryskové motory. Takže na Wikipedii naklikám něco o tryskových motorech a už to jede: turbojets, turbofans, rockets, ramjets, pulse jets, pump-jets. A to jsme ještě ani nezačali. Pro úvodní seznámení je potřeba nastudovat: Air intakes, Compressors, Combustors, Turbines, Turbopumps, Afterburners, Nozzles, Thrust reversers, Cooling systems, Fuel system, Fuel pump, Engine starting system, Ignition, Lubrication system. Každá část odkazuje na desítky dalších textů, které je možná dobré znát, než se pustím do dalšího studia, ale možná důležité nejsou a můžu je s klidným srdcem přeskočit, pokud se v budoucnu nehodnám stát konstruktérem tryskových motorů (což nehodlám, i když tryskové motory jsou... prostě krásné).

Celé to pak vede k ADD (Attention Deficit Disorder), kdy v ideálním případě budu přeskakovat od odkazu k odkazu, nikdy se nic nedovím, ale budu šťastný, že mám information on my fingertips.

Nejhorší je, jak je tohle surfování, přes všechnu svou povrchnost a marnost, uspokojující. Rozumem chápu, že sledování desítek zpráv denně je nejen zbytečné a pošetilé, ale i vyčerpávající a od skutečné práce (nebo i zábavy) odvádějící, ale moje iracionální zvědavost mě prostě nutí celé to martyrium podstupovat znova a znova. Dokonce občas cítím senzorickou deprivaci, když se nic nového neděje (čti: žádný magor hodinu nic nenapsal). V dobách, kdy jsem ještě nebyl připojen permanentním připojením k Internetu jsem dokázal něco po večerech opravdu udělat. Ale ten poslední skoro-rok je opravdovým utrpením.

Přemýšlím, jestli tohle je Web2.0: neschopnost zdržet se u jedné věci déle než pár minut. Web1.0 řídily vyhledávače a portály. Ty dneska nikdo nebere vážně a každý má tuhle dvanulózní RSS čtečku (nebo podobné udělátko), do které přidává další a další zajímavosti, až nedělá nic jiného, než že čte pitomé zprávy od zhusta pitomých lidí. Když je dneska web o tolik chytřejší než byl loni, nebo předloni, kde je nějaký nástroj, který by člověku umožnit ten příval informací nějak důstojně zvládnout?

Takže tak nějak.

A hloupý vtip na závěr: co jsem to vlastně chtěl?

Úleva?

Opravdu jsem se těšil. Víte, myslel jsem, že až dodělám tu zatracenou disertaci, tak že se mi strašně uleví nejen od toho, že nejsem typ ABD (Anything But Dissertation) studenta, ale že i ty páteční a sobotní večery ihned přejdou zpět na ten poklidný režim, ve kterém byly ještě tak před dvěma lety (tedy než jsem si uvědomil, že by se mohlo stát, že to nestihnu). Však to znáte: lahvinka bílého, nějaké to programování, nějaké to hraní počítačových her, trochu toho nezávazného psaní.

A ono nic.

Pořád jsem nějaký napjatý, nějak se nedovedu dostat do režimu příjemného utrácení toho infinitizemálního množství volného času kterým teď disponuji.

Dobrá, ještě jsem měl nějaké resty v podobě článku na letošní IMEKO, který jsem slíbil školiteli, a který jsem včera dopsal do nějaké ucelenější podoby. Pak je tu ta věc s přednáškou, kterou budeme mít na Avalconu (pardon, Festivalu Fantazie, či jak se to píše), ale to už je zábava, to není úkol, který by mě stresoval (seriózní práci jsem vychytrale nechal na BVerovi a sám se chystám působit jako ten hloupý z komické dvojice). Je taky fakt, že software, který píšu v práci se blíží k vydání, a že mě stresuje skutečnost, že vzhledem k tomu, že jsem na tuto část byl prakticky sám, tak teď musím nejen dokončovat nějaké ty pozapomenuté drobnosti, dopisovat unit testy, provádět aplikační testování, psát manuál a do pátku nastudovat WiX a vyrobit v něm instalátor, ale jelikož jsem se vcelku dobře naučil nenosit si práci domů, tak kromě takového toho latentního stresu to mimo pracovní dobu nějak extra neprožívám.

Čili nechápu, v čem je problém. Kam se, sakra, poděl můj víkendový klid?

Říkám si, jestli to není tím, že jsem si konečně začal uvědomovat to, o čem psal před časem Steve Yegge, tedy fakt, že už mi zbývá jen velmi omezené množství pětiletých projektů, které stihnu ve svém volném čase udělat. Momentálně mám v hlavě nejméně čtyři, a každý víkend, který věnuji něčemu jinému mě vzdaluje od realizace byť i jediného z nich.

Proto nějak nejsem s to donutit se dohrát Moment of Silence, a který jsem se opravdu těšil (a který mě opravdu nadzvihl dementní ochranou StarForce, která není inzerována na obalu). Proto tři dny chodím kolem knihovny, než vyberu nějakou knihu k přečtení, protože je mně jasné, že než i jen začít číst nějakou zhovadilost, je lepší nečíst nic, proto mám na stole tři knížky o programování (resp. o technologiích), u kterých uvažuji, jestli stojí zato číst je celé, když nejspíše 80% z jejich obsahu nikdy k ničemu nepoužiji (i když Mythical Manmonth jsem nakonec dočetl, a nemrzí mě to, protože pěkně shrnuje to, co jsem tak nějak tušil), proto sem málo píšu, protože něco rozumného napsat mi sebere hodinu až dvě času, který jsem mohl třeba prospat (ověřil jsem si, co psal George Orwell v Holdu Katalánsku -- dospělí muži opravdu dokáží žít velmi dlouho v brutálním spánkovém deficitu).

A tak dále.

Zkrátka, jsem nějak celkově vypruzený, a nevím co s tím mám dělat.

Ach jo.

Paralýza

Mám problém.

Na to, abych dopsal svou disertační práci mám v tomto okamžiku asi tak měsíc. Mám připravených nějakých třicet stran takových těch obvyklých matematických dekorací, mám asi 200MB předzpracovaných simulovaných dat, mám implementaci simulačně-analytického rámce, který umožňuje na základě těch dat generovat nějaké více méně validní predikce, mám dva neúspěšné pokusy o matematickou analýzu, které ukazují, že najít vztahy pro přenos rušivých vlivů ze vstupu analytických metod na jejich výstupní parametry je tak složité, že to potrvzuje mou původní domněnku, že cesta simulací a generalizace jejich výstupů je ta správná (a pragmatická).

Tohle všechno mám, a přesto nejsem schopný sloučit to všechno dohromady a stvořit z toho ucelenou práci, kterou bych mohl hrdě hodit recenzentům na stůl a říct: hleďte jak jsem chytrý, i já si to PhD zasloužím!

Ve skutečnosti jsem úplně paralyzovaný, neschopný jakkoliv pokročit. Místo abych psal a generoval nějaká moudra, sedím, přesypávám XML soubory s daty, vyrábím z nich kontingenční tabulky, doplňuji další a další simulace, které už stejně nevyužiji a tak pořád dokola.

Přemýšlel jsem čím to je a nakonec je to velmi snadné: nejsem přesvědčený o tom, že to co mám, je dost dobré. Nejsem si jistý, že lidé, kteří by mé závěry četli a hodnotily, by si nepomysleli něco jako "To je ale vůl," nebo dokonce "Jak se takovouhle sračku vůbec může pokoušet prodat jako disertační práci?"

Víte, četl jsem několik disertací a pár z nich bylo lepších než to, co jsem schopen v tomto okamžiku dát dohromady já. Dvě nebo tři byly dokonce opravdu výjmečně zajímavé a přínosné. Na druhou stranu většina toho byly blbosti, které z nějakého mně nepochopitelného důvodu prošly, a jejich autoři jsou teď hrdými držiteli onoho vytouženého titulu. Při jejich čtení jsem se uklidňoval tím, že takovouhle srágoru dám dohromady taky, a že mám toho doktora vlastně v kapse. Postupem času jsem ale zjisitl, že nejsem schopen se spokojit s tím, že bych byl autorem třetiřadé práce, který to dostal když už za nic jiného, tak za tu trpělivou otročinu, kterou provedl při skládání práce dohromady.

Zjistil jsem, že pochybnosti o přínosnoti toho co dělám mě naprosto a dokonale demotivují celou tu záležitost dokončit.

Jsem z toho zoufalý, protože rodina a vůbec všichni na mě tlačí, protože jsem se grandiózně ztrapnil u rigorózních zkoušek (to je tedy můj názor -- můj školitel naopak vypadal velmi spokojeně, jak pěkně jsem to zvládl a tak dále), a je mi líto za to úsilí nesklidit plody v podobě dalšího diplomu, protože, zatraceně, tu práci napsat chci.

Ale já to prostě nějak nedokážu.

Jak říkám: mám problém...

Třicet

Právě tolik let mi teď nedávno bylo. Jaký je to pocit? Popravdě řečeno, nechápu, proč kolem toho lidé nadělají tolik cavyků. Nepozoruji na sobě žádnou významnou změnu. Pořád mám pocit, že na to, že jsem otcem dvou dětí, průměrně zadlužený a standardně zaměstnaný, jsem jaksi -- nedospělý?

Co si uvědomuji, je jak s přibývajícím věkem čas běží rychleji a rychleji. Ve dvaceti pro mě třicítka byla nejméně třikrát vzdálenější, než je teď čtyřicítka. Ale to asi patří k věci, protože s podobnými pocity se mi svěřují všichni mí přátelé, kamarádi a známí, kteří postupně stárnou se mnou.

Pak jsou tu samozřejmě ty fyziologické změny -- plešatím, zakulacuji se, ke kompenzaci nedospání potřebuji více než hodinového šlofíka odpoledne (a upřímně řečeno: od té doby, co máme děti, trpím chronickým nedospáním), nejsem schopen podávat nárazově takové fyzické výkony jako před pěti šesti lety, ale zase vydržím fyzicky pracovat déle.

Pokud jde o takové to bilancování (tedy: co jsem do třiceti dokázal?), tak se nedokážu ubránit rozpakům nad tím, že bych se měl něčeho takového dopustit, protože nakonec jsem v ostrém režimu konformního středostavovského života teprve čtyři pět let, co jsem opustil školu. Nicméně: Stále se snažím dokončit disertaci (která snad začíná nabírat konečné obrysy, což je vzhledem k tomu, že ji musím začátkem přístího roku bezpodmínečně odevzdat, více než žádoucí), neustále přemýšlím o penězích, což samozřejmě souvisí s tím, že česká střední třída je na poměry západní Evropy vlastně chudina (což u mne periodicky vyvolává myšlenky na přesun do nějaké země, kde bych za stejné pemzum odvedené práce dostával třikrát čtyřikrát větší plat, kteréžto myšlenky končí na tom, že si nedovedu představit, že bych mohl být šťastný -- takovým tím přízemním, maloměšťáckým způsobem šťastný -- někde jinde), snažím se být dobrým otcem a manželem. Občas si kompenzuji nedostatek intelektuálního vyžití psaním weblogu nebo trochou toho rekreačního programování, které ovšem, zdá se, nesklízí valný úspěch.

Celkově tedy musím říct, že jsem sám se sebou spokojený, někdy se sám nad sebou dokonce samolibě usmívám. A tak jediné, co mi chybí ve třiceti, a co jsem měl ve dvaceti, je ten přebytek volného času, který jsem tehdy mohl investovat do čtení (opravdu jsem za posledního půl roku nepřečel nic než český překlad Code complete), psaní různých hlubokomyslných úvah a vysedávání po hospodách s kamarády.

A kupodivu, i když si myslím, že tohle už se moc zlepšovat nebude, skoro vůbec mi to nevadí...

Pozdě, ale přece...

Tak mi vyšla kniha. Po osmi letech od jejího dokončení. No tedy.

Je to zajímavý pocit, vidět své jméno na regále v Hypernově, hned vedle nazelenalého masa a chemicky změkčeného chleba, nicméně kdyby se mi bývalo podařilo být jen o něco drsnější a odhodlanější, a kdybych dotyčný text vnutil nějakému nakladatelství tehdy, v roce 1998, určitě bych z toho měl větší radost než dneska. Musím přiznat, že jsem skoro půl roku váhal, než jsem s převedením díla -- které tou dobou už nějaký čas žilo na Internetu vlastním životem -- na papír souhlasil, a pořád si ještě v tak trochu myslím, že mi BVer řekl, že to není taková hrůza, a že česky vycházejí i mnohem horší slátaniny, jen proto, aby mi pak mohl veřejně z oslavy mé mladické nerozvážnosti předčítat, a sledovat, jak se u toho stávám menším, a menším, a -- atd.

Dokonce i hodná slečna/paní korektorka, která odhalila mou šarmantní schopnost umisťovat čárky ve větách na ta nejabsurdnější místa, mě utěšovala, že je to fajn, a že se jí to vlastně líbí, a že z celé edice je můj příspěvek nejlepší. Řekl jsem jí, že to mně neutěšuje. Být nejlepším nýmandem neznamená, že nejste nýmad.

Rozumějte: já se za to, že jsem propadl falešnému pocitu, že umím psát, nestydím, ani nechci přepisovat zlaté knihy a mazat z nich své jméno (i když i tom jsem přemýšlel). Beru celou tu záležitost jako zajímavou zkušenost, která se teď, po letech, bez jakékoliv katarze, uzavřela a jediné co mi po ní zbude, bude zaprášený štůsek autorských výtisků (tedy až mně přijdou).

Nicméně. Nicméně mě má ješitnost ovládla i jal jsem se hledat na Internetu recenze. Většina z nich dokazuje, že SF opravdu čtou především nevyzrálé osobnosti, protože je to skoro samé "Och, to je úžasné," nebo "Chceme druhý díl," a tak podobně. Našel jsem ovšem i jednu pěknou šťavnatou recenzi staršího data, která (kromě té pasáže o vykrádání Bradburyho) docela vystihuje, co si o celé věci sám myslím. Cituji: Text vykazuje všechny negativní znaky začínajícího autora tohoto žánru. Jeho schopnost vystavět a osadit příběh logicky pravděpodobnými pomůckami je téměř nulová [...] Prostě nesmysly, které si zřejmě na poslední chvíli vymýšlí, aby mohl odůvodnit a ”důmyslně” posunout vymyšlený ”děj”. Je to prostě snůška nesmyslů. Nejvíc mi však vadí autorova bezmezná arogance a podceňování čtenáře - jak jinak nazvat postoje autora, který si vypůjčuje od klasiků žánru, aniž by se k tomu přiznal (viz Ohař v románu R. Bradbury ”451° Fahrenheita”, Melantrich 1957), a který nazve Kanta ”zastydlým puberťákem”. K tomu musí být vskutku velký filozof a spisovatel.

Ano, ano. Je to tak.

Vskutku se teď cítím jako velký filozof a spisovatel...

PS:[20.7.06] Aha, zapomněl jsem říct, že knížka byla přibalená k jednomu časopisu. Jistě, to situaci dost zásadně mění, nicméně pořád lepší než prášek na praní. A konečně jsem našel i pár rozumných recenzí, které končí nějak jako "No já nevím..."