Jump the shark!

Takže v pátek skončila Battlestar Galactica, a stále jsem se ještě nerozhodl, jestli jsem ze závěru mírně rozčarován, nebo hluboce zklamán. Rozumějte: první dvě série BSG se mi líbily moc. Pak se ale něco stalo, a i když se seriál podařilo poměrně rychle utnout (už po dalších dvou sériích), to nejlepší co na něm bylo v posledních dílech, byla hudba (třeba, podle mě, poměrně zdařilá variace na Dylanovo All Along the Watchtower, respektive v mírně upravené verzi v patrně nejlepší scéně celého seriálu; mimochodem -- také si, když někomu pustíte kousek libovolného SF seriálu, připadáte jako mimořádní pitomci, že se na něco takového vůbec koukáte?)

Nejsem úplně schopen si uvědomit co se v BSG pokazilo, ale je jisté, že ve kdesi kolem konce druhé a začátkem třetí série seriál -- nevím jako to říct česky -- jumped the shark. Něco v seriálu způsobilo, že jemná rovnováha uvěřitelného v nastavených hranicích byla porušena a od té chvíle bylo možné už úplně všechno, čímž ovšem celá věc ztratila smysl, protože možnost všeho, vylučuje zajímavost čehokoliv, jestli mi rozumíte.

Seriál má pilot a tak první dva díly na to, aby jednoznačně definoval jaká pravidla budou v jeho "světě" platit. BSG se definovala jako space opera z nějakého vesmíru tak podobného tomu našemu, že to možná i náš vesmír byl. Proto se v něm neměly objevovat různé nadpřirozené prvky a polo domyšlená proroctví (ke konci byla zoufalá snaha je nějak vysvětlit už vážně otravná). Nebo z ničeho vymyšlená zápletka s robo-lidmi kteří jsou sice robo-lidi, ale tak trochu jiní robo-lidi, a shodou okolností polovinu z nich tvoří polovina hlavních postav seriálu. To už bylo vážně moc.

Ale asi největším zklamáním bylo to, že ačkoliv všechny díly začínají tajemným prohlášením, že roboti mají plán, nikdy se o tom plánu nic nedovíme (možná v DVD filmu který se má objevit na podzim?). Je to jako dívat se na porno, ve kterém se ani jednou nesouloží, zato se na konci všichni vezmou.

A tohle je tragédie u populárních seriálů obecně. Jakmile se dostaví úspěch, začne se natahovat, prodlužovat a vycpávat, pak sledovanost poklesne a seriál je potřeba rychle utnout. Názorná ukázka jsou Lost. První série byla fajn. Druhá ušla. Pak se začalo špekulovat a vymýšlet, a místo aby se seriál nějak smysluplně uzavřel v původně slibovaných čtyřech sériích -- jumped the shark. Dívat se na Lost je čím dál tím větší utrpení, a jsem takhle blízko k tomu je přestat sledovat úplně (což už se mně stalo s Heroes, kteří začátkem třetí série také jumped the shark). Některé zápletky se sice tak jako trochu vysvětlují, ale problém je v tom, že mě už ani skoro nezajímá jak to všechno dopadne, protože teď už je v Lost možné úplně všechno.

Abych skončil nějak optimisticky: Existuje jeden príma SF seriál, který nikdy žádného žraloka nepřeskočil. Tím seriálem je Firefly. Teď jen nevím, jestli k tomu nedošlo proto, že Joss Whedon je génius, nebo proto, že Firefly po dvanácti epizodách ukončili...

Pochodeň

Dneska ráno na Radiožurnálu mluvili o Palachovi. Musel jsem přeladit rádio, protože se to nedalo snášet. Bylo mi fyzicky zle, stejně jako je mi zle když se v pitomém filmu schyluje k něčemu nebetyčně trapnému, čemu bychom se měli smát. Samozřejmě že Radiožurnál je seriózní stanice (což zahrnuje i tu pověstnou odpornou hudební dramaturgii), takže Palach neměl nikoho rozesmát, ale cíl byl obdobný: vytlačit z posluchačů jakousi emoci trapným blábolením o odporu proti okupaci bla, bla, bla.

Když jsem pak řídil a mé uši jako balzám příjmaly to nejunylejší z recyklovaného popu na jiné stanici, říkal jsem si, že je ten Palach vážně zajímavá postava. Máme to u nás, v Česku, totiž zařízeno tak, že lidé se dělí na dvě skupiny: my a oni. My jsme ti chytří, oni jsou ti hloupí. My přilepšujeme rodině, oni kradou jako straky. My si dávky zasloužíme, zatímco oni simulují a okrádají poctivě pracující. Nebo konkrétněji: My jsme vyhráli v hokeji, oni to prosrali ve fotbale. My jsme vymysleli kontaktní čočky, oni kolaborovali s komunisty. A my jsme pak ty komunisty svrhli, čehož oni využili k rozkradení republiky.

Jenže Palach do tohohle schématu nezapadá. Zjevně nepatří k nim, ale nepatří ani k nám, protože my, my se tedy rozhodně kvůli nějakým ideálům neupalujeme. My to pěkně v klidu probereme v hospodě u piva, trochu zanadáváme a na uklidnění si dáme si k pivu tlačenku s cibulí a další pivo. Protože ideály jsou pro ty, kteří v tom neumí chodit, což my tedy rozhodně umíme, že ano.

Někdo by třeba řekl, že národ s takovým přístupem je zparchantělý, protože absence ideálů vede k absenci víry a absence víry vede ke ztrátě smyslu jakéhokoliv počínání vůbec. Všechno se redukuje na prostý konzumerismus a oportunismus, na snahu přežít a z každé situace vytěžit co nejvíce. Takový národ si pak plete národní hrdost s nacionalismem, odhodlání něčeho dosáhnout se snahou se obohatit, slušnost s velezdoprdelectvím a tak dále a tak podobně.

Ale říkám si: mohlo by být i hůře.

Jen mně přijde trapné předstírat, že Češi Palacha považují za symbol boje za svobodu a tak dále. Češi považují Palacha za magora, který zahodil život, který mohl tak krásně a pohodlně prožít, kdyby se jen trochu snažil. A na tom rozhlasová, ani žádná jiná, propaganda nic nezmění.

Ekonomická deprese

Jak se ještě loni zdánlivě neotřesitelná světová ekonomika naklání směrem k ne jen recesi (která se asi dala čekat -- nakonec ekonomika je cyklická, co jsem tak vypozoroval) ale dokonce ke skutečné, nefalšované krizi, říkám si, co všechno se změní a jak daleko to dojde.

Jakožto (téměř) dokonalého ekonomického ignoranta, mě z těch věcí mně blízkých hned z kraje napadá pokles zájmu o luxusní zboží a přesun zpět k tomu nejlacinějšímu z laciného, tedy řekněme opět hnusná levná PC místo Maců, low-end Nokie místo iPhone? Souběžně s tím konec investic do pochybných podniků jako je Web2.0+. Jistě, zmrazení růstů mezd, růst nezaměstnanosti, celkový pokles životní úrovně (rozhodně pro mě, jakožto příslušníka střední třídy). Dál se v tomto směru nepouštím, protože je to příliš strašidelné (fronty na polévku, děti s nafouklými bříšky a tak dále).

Ale co je horší: jak čtu ty depresivní alarmistické články, nahlodává to ve mně i ty nejzákladnější jistoty které jsem měl. Říkám si: kolik procent poklesu ekonomiky nás dělí od nového Hitlera? (Jasně, to přeháním, ale opravdu jsou totalitaristické režimy v USA a Evropě tak nemožné jak jsme si posledních 30 let mysleli?)

Prosím, oblažte mě někdo pár panáky optimismu a řekněte že ve své neinformovanosti zbytečně panikařím...

Po sto letech emancipace žen, ep. 3

(Tenhle bude bolet.)

Moje žena dožehlila a právě věší v sušárně čerstvě vyprané prádlo.

Nezdolnej lidskej duch

Zase se mi to tu nějak nakupilo. Hmm. Čím začít?

Byl jsem minulý týden na očním. A jak jsem tak seděl v čekárně, přišel tam takový pán, na kterém bylo už na druhý pohled vidět, že je malinko retardovaný. Opravdu jen malinko. Ve skutečnosti, kdyby nemluvil tak strašně nahlas a skládal věty dohromady jen o trošku jinak, byl by úplně normální.

Ale protože mluvil hrozně nahlas a tak trochu pletl páté přes deváté, bylo v čekárně vážně skoro cítit oblak myšlenek ve smyslu "Ach, bože, teď tu budu muset čekat s tímhle debilem..."

Krize se dostavila záhy. Z ordinace vyšla sestra a pán na ní spustil, že nevidí na jedno oko, a měl k tomu celou historku kde všude byl a nepomohli mu, a že by tedy chtěl, aby se mu doktor na to oko podíval a tak dále. Dopadlo to jak muselo: sestra ho utnula s tím, že má přijít s nějakým opatrovníkem nebo tak něco, že ona si nevezme na triko, až ho s rozkapaným okem přejede cestou domů kamión se štěrkem nebo něco v tom smyslu. Bylo vidět, že pán je na takové chování zvyklý, a nechtěl se dát lacino, takže si nakonec vymohl jakýsi papír se vzkazem pro sociální pracovnici, že mu má někoho sehnat jako doprovod.

Pak odešel.

Ještě chvíli jsem čekal, pak na mě přišla řada, a když jsem sestře platil 30Kč manipulačního poplatku (vážně jsem na něj úplně zapomněl, stejně jako na poplatek za recept!) asi se v ní hnulo svědomí, a začala mi vysvětlovat jak je to těžké a kdesi cosi, a já přikyvoval, že jistě není možné nechat někoho s rozkapaným okem (ať už to znamená cokoliv) jít domů pět kilometrů po frekventované silnici a pak jsem se pakoval pryč, a cítil se vážně jako padouch.

A jak jsem čekal na autobus, a ten pán s tím nemocným okem, který mezitím asi zanesl svůj papír někam na odbor sociálních věcí, nebo kam se takové papíry nosí, šel kolem zastávky, přemýšlel jsem, jak nějaká pitomá náhoda, nějaká miniaturní změna v chemii mozku z vás udělá v očích jiných lidí něco na úrovni psa, nebo morčete, a vy žijete s tou příšernou bezmocí, a i tak triviální úkony jako je oční vyšetření se pro vás stanou nepřekonatelnou překážkou.

A přesto to nevzdáte i když ze současné pozice vypadá takový život naprosto na hovno, a prostě děláte co můžete, protože nic jiného se dělat nedá.

A vzpomněl jsem si i na další pitomé náhody. Třeba na toho pána od nás ze vsi, co pořád jezdí a kole a co o něm jdou drby, že na tom kole jezdí i 30km tam a 30km zpátky na chemoterapii, a taky na jiného pána, se kterým jsem kdysi pracoval, a kterému umřela jeden rok manželka a další dvacetiletý syn a taky jsem si vzpomněl jak čtrnáct dní zpátky trefil nějaký kamión se štěrkem autobus co v něm jela taky moje žena a dvě děti a dalších asi dvacet dětí ze vsi a naštěstí se skoro nikomu skoro nic nestalo a říkal jsem si: Kurva, kurva, kurva.

A kurva.

Po sto letech emancipace žen, ep. 2

Prase rochnící si v podpaží prototypu mladé úspěšné ženy.

Po sto letech emancipace žen, ep. 1

Polonahé kozaté blondýny na MTV natřásají zadky až z toho bolí oči.

S písní na rtech

A skoro si myslím, že první věc, kterou řekl první člověk, který uměl mluvit bylo: "Jó, to za mých mladých let!" Chci říct: nad úpadkem poměrů se skuhrá už dobrých pár tisíc let, a zatím to vypadá, že každý další takový úpadek vedl ke zvýšení životní úrovně té části lidstva, která alespoň trochu upadla. Takže mé následující pofňukávání ve smyslu kam ten svět spěje lze s klidným srdcem ignorovat, nebo se mu dokonce i hlasitě vysmát.

Nicméně.

Všiml jsem si, a nejsem jistě sám, že s tím, jak zdrojů zábavy přibývá, klesá schopnost lidí udržet pozornost u jedné věci. V angličtině na to existuje označení Attention Deficit Disorder, v češtině určitě taky, ale nečtu tu správnou odbornou literaturu, takže si vystačíme se zkratkou ADD (i když ve skutečnosti ADD jako diagnóza znamená ještě něco trochu jiného než o čem budu dále mluvit, ale čert vem přesnou terminologii).

Tahle ADD se projevuje různě, třeba u sebe pozoruji nutkavou potřebu zkoumat co nového je na Internetu, nebo že jsem skoro úplně přestal číst knížky a pustil jsem se do barevných obrázkových magazínů (všechny tyhle Týdny a tak podobně), a Internetových plátků a, přiznávám, blogů. Významné je, že délka textu se zkracuje, a tudíž není potřeba se s tím moc párat, kliky-klik a už čtu něco dalšího, naprosto nesouvisejícího.

Na tenhle problém už jsem tu před časem narazil, tehdy v souvislosti s tříděním informací. U postižených ADD však nejde o to, že by nevěděli jak třídit informace, oni je prostě třídit nechtějí. Chtějí více barevných obrázků, více krátkých zpráv o bezpředmětných tématech, více srandovních příspěvků. Samozřejmě se to obvykle svádí na nějaký vnější zdroj vyrušení, který může za to, že pozornost neudržíme, jako že třeba nemáme čas, protože musíme něco dělat, nebo o někoho pečovat a tak podobně. Ve skutečnosti je ale právě tohle ten nejdůležitější projev ADD -- neschopnost odolávat vnějším zdrojům vyrušení. Pravdou totiž je, že i lidé, kteří mají hodně práce, nebo malé děti, nebo cokoliv jiného, co vyžaduje okamžitou pozornost, dokáží buď tyhle zdroje rušení vyfiltrovat, nebo si naplánovat časově náročné aktivity tak, aby se takovým zdrojům rušení vyhnuli.

My, nakažení ADD však i během těch dlouhých časových intervalů, kdy bychom se mohli věnovat jedné jediné věci soustředěně a nepřerušovaně, sami aktivně vyhledáváme zdroje vyrušení, nebo se prostě vyrušíme sami, protože bez té rozmanitosti vjemů cítíme senzorickou deprivaci, tedy stav, kdy máme trýznivý pocit, že se nic neděje a že je potřeba s tím něco udělat, někam se podívat po nějakém tom rozptýlení od té jedné věci kterou bychom se měli, nebo i chtěli zabývat.

Člověk postižený ADD si mezi dvěma kapitolami knihy šlehne nějaký ten článek v novinách, nebo krátké video, které mu poskytne trochu toho rozptýlení od zoufale jednotvárného procesu čtení. Při práci si pak v okamžiku, kdy by se měl nejvíce soustředit prostě musí odskočit ke své RSS čtečce, jestli v ní náhodou není něco nového, nebo zkontroluje e-maily, nebo si odskočí uvařit kávu a poklábosit s kolegy v kuchyňce.

Říkáte si: No a co? Co je na tom špatného?

Přeci úplně všechno. Ty opravdu složité problémy vyžadují tolik mozkové kapacity kolik jí jen máme, a pokud polovinu z ní spotřebuje problikávání nesouvisejících témat, pak není velká šance, že se dostaví to uspokojující osvícení, při kterém mozek drtící dostupné informace rozjařeně zvolá heuréka! a vychrstne na papír (nebo kamkoliv jinam) právě to řešení, které tak zoufale potřebujeme. Existuje sice názorová škola, která tvrdí, že odpoutání se od problému může být prospěšné, že hlava si sama, během toho, co v prvním plánu myslí na něco jiného, uvědomí v jakési volnoběžné spodní vrstvě to správné řešení, ale přiznejme si to: spíše než k nalezení optimálních řešení vede tenhle přístup k akceptaci toho prvního co nám přijde na mysl. Čili místo nalezení řešení upadneme do stereotypu, do role toho kladiva, které si na volnoběh všechno přetaví v hřebíky.

Poučení které z toho plyne: Velcí myslitelé se během velkého myšlení nedívali na YouTube.

Problém je v tom, že soustředění bolí. Nemyslím teď takové to bolení, které se obvykle myslí. Myslím tím to, že pokud se máme hluboce soustředit, musíme, jakkoliv je to bolestivé, obětovat takový ten plytký přehled o věcech. A být bez přehledu, to je dneska zatraceně bolestivá rána.

Mít přehled se stalo možná tím nejdůležitějším co adept na intelektuála potřebuje. Vědět hovno o všem, je mnohem důležitější než vědět všechno o hovně, abych to vyjádřil nějak kulantně.

Nakonec tahle povrchní média která máme, k tomu přímo svádějí: jejich konzumenti chtějí pestrost a různorodost a tu těžko vybudujete, když budete zacházet do stále intimnějších detailů jedné jediné věci. Publikum chce zvonky a píšťalky, tak mu je, zatraceně, dáme! Každý, kdo se svěřuje televizi nebo Internetu to dělá s úmyslem být co nejvíce vidět (možná zpočátku s touhou předat co nejvíce lidem co nejvíce ze svého vědění, ale to brzo přejde), a nejvíce vidět jsou ti, kteří všemu rozumí a o všem dokáží zasvěceně hovořit. A tak si forma přizpůsobí obsah, a pitomá lidská ješitnost způsobí rozmělnění a zploštění a ztuctovatění kohokoliv, kdo si s médii zadá.

Mám na mysli asi tohle: Existuje kladná zpětná vazba mezi simplifikací obsahu na straně jeho producentů a požadavkem na jeho další simplifikaci na straně jeho konzumentů. Producenti vycházejí vstříc svým konzumentům, kteří se ptají: proč kterýkoliv problém nejde vysvětlit v 40 minutovém pořadu na Discovery? A nebude to dlouho trvat a budou se ptát: proč všechny problémy nejde vysvětlit ve 40 minutovém pořadu na Discovery? A co řekne kouzelné sluchátko producentů? Ale jistě, jak si přejete, když milión koček, tak milión koček.

Sakra, Aldous Huxley měl pravdu: Do pekla půjdeme dobrovolně a s písní na rtech!

Ach, to jsem se rozohnil!

Takže: Došli jsme k závěru, že chceme méně podléhat vyrušení a dokázat se obětovat a věnovat čas jedné jediné věci. Ne poroto, že bychom byli zaslepení a neviděli věci kolem, ale proto, že k poznání je cesta dlouhá, bla, bla, bla. Být s to soustředit se na jednu věc v jednu chvíli je prostě normální, ať už do nás okolí tlačí cokoliv. Nemusíme vědět všechno o všem, nemusíme sledovat každou novinku, po které za půl roku ani pes neštěkne, nemusíme se mučit psaním věcí, které nám jsou proti srsti jen proto, že někdo řekl, že formát média které jsme zvolili, to od nás očekává.

(Dále následovala pasáž směřovaná BVerovi, a jeho v zásadě nevinné poznámce na Twitteru. Ale bylo to tak pitomé, že jsem to musel zase smazat. Snad to co zbylo, bude stačit.)

Chci říct: Bůh nás chraň, aby intelektuálové, ta neotřesitelná skála, zdroj jistoty, a nečitelných sáhodlouhých esejů, v nichž tu a tam vysvitne něco důležitého, něco, o čem stojí zato přemýšlet, podlehli okolnímu tlaku, a změnili se v prosté Twittery, prosté zapisovatele jepičích zpráviček předstírajících jakousi vyšší hodnotu. Protože až k tomu dojde, i já začnu říkat: "Jó, to za mých mladých let!"

Potopa!

Takže jsem po týdnu spustil Bloglines a čekalo tam na mě přes 800 nových zpráv. 800. Trvalo mi hodinu, než jsem proletěl titulky těch pár zdrojů, které považuji za důležité, a naklikal je do pár desítek tabů ve Firefoxu. Pak jsem to všechno celý zbytek večera četl. Ano, jsem nemocný.

Problém, který řeším je tento: co přesně je a co není důležité? Třeba: zajímají mě tryskové motory, protože mě prostě zajímají tryskové motory. Takže na Wikipedii naklikám něco o tryskových motorech a už to jede: turbojets, turbofans, rockets, ramjets, pulse jets, pump-jets. A to jsme ještě ani nezačali. Pro úvodní seznámení je potřeba nastudovat: Air intakes, Compressors, Combustors, Turbines, Turbopumps, Afterburners, Nozzles, Thrust reversers, Cooling systems, Fuel system, Fuel pump, Engine starting system, Ignition, Lubrication system. Každá část odkazuje na desítky dalších textů, které je možná dobré znát, než se pustím do dalšího studia, ale možná důležité nejsou a můžu je s klidným srdcem přeskočit, pokud se v budoucnu nehodnám stát konstruktérem tryskových motorů (což nehodlám, i když tryskové motory jsou... prostě krásné).

Celé to pak vede k ADD (Attention Deficit Disorder), kdy v ideálním případě budu přeskakovat od odkazu k odkazu, nikdy se nic nedovím, ale budu šťastný, že mám information on my fingertips.

Nejhorší je, jak je tohle surfování, přes všechnu svou povrchnost a marnost, uspokojující. Rozumem chápu, že sledování desítek zpráv denně je nejen zbytečné a pošetilé, ale i vyčerpávající a od skutečné práce (nebo i zábavy) odvádějící, ale moje iracionální zvědavost mě prostě nutí celé to martyrium podstupovat znova a znova. Dokonce občas cítím senzorickou deprivaci, když se nic nového neděje (čti: žádný magor hodinu nic nenapsal). V dobách, kdy jsem ještě nebyl připojen permanentním připojením k Internetu jsem dokázal něco po večerech opravdu udělat. Ale ten poslední skoro-rok je opravdovým utrpením.

Přemýšlím, jestli tohle je Web2.0: neschopnost zdržet se u jedné věci déle než pár minut. Web1.0 řídily vyhledávače a portály. Ty dneska nikdo nebere vážně a každý má tuhle dvanulózní RSS čtečku (nebo podobné udělátko), do které přidává další a další zajímavosti, až nedělá nic jiného, než že čte pitomé zprávy od zhusta pitomých lidí. Když je dneska web o tolik chytřejší než byl loni, nebo předloni, kde je nějaký nástroj, který by člověku umožnit ten příval informací nějak důstojně zvládnout?

Takže tak nějak.

A hloupý vtip na závěr: co jsem to vlastně chtěl?

Tři stupně chytrosti

Existují v zásadě dva druhy trudomyslnosti, kterým můžete propadnout, když se setkáte s lidmi, kteří jsou chytřejší než vy.

Zaprvé jsou tu stavy, které zažíváte, když narazíte na někoho, který o oboru vaší činnosti ví řádově více než vy, a říkáte si: "Zatraceně, kde jsem udělal chybu, že nejsem také tak erudovaný jako tenhle týpek?"

Takové pocity zažívám třeba když poslouchám Hanselminutes (takto druhý podcast který víceméně pravidelně sleduji, hned po Odvážných palcích). I když o Scottu Hanselmanovi nevím skoro nic, připadá mi, že je tak nějak zhruba stejně starý jako já (se středním odhadem vychýlení plus sedm, mínus tři), a přitom toho o programování a .NET ví o tolik víc než já, že vždy, když poslouchám některý z programovacích podcastů, jsem opravdu na pochybách, jestli jsem vůbec s to ten deficit, který u mě vzniknul tím, že jsem programování nestudoval, a skoro čtyři první roky v práci se jím ani neživil, dohnat.

Nejde samozřejmě jen o Hanselmana. Existuje celá řada lidí, kteří jsou v libovolném oboru, o kterém se odvážím tvrdit, že o něm něco vím, o několik úrovní nademnou, nicméně forma podcastu, kde se nelze utěšovat tím, že dotyčný svou erudici mnoho hodin kompiloval z různých knih a wiki, je v tomto směru obvzláště depresivní.

Nuže: tento druh malomyslnosti lze poměrně snadno odrazit jednoduchým mentálním cvikem, při kterém prohlásíte, že jste specializaci vyměnili za univerzálnost, a že přehled o věcech rozhodně stojí za to, že nejste tak dobří, jak byste mohli být, kdybyste všechno své úsilí napnuli jediným směrem. To, že neznám .NET tak, jako ho znají někteří sedmnáctiletí smrkáči, je vyváženo skutečností, že jsem s to se adaptovat na příšerný dialekt C++ Embedded C++ a napsat v něm jednoduchý souborový systém pro sériovou flash, který beží na hardware s 32kB RAM, ze které zbývají poslední 3kB, do kterých se musí vejít zásobník, nebo že vím, co je to Cp/Cpk, nebo 6-sigma, nebo jak funguje senzor té či oné fyzikální veličiny a tak dále, a tak podobně.

Takto se snadno přesvědčíte o tom, že jste minimálně stejně chytří, ne-li chytřejší než ti, kteří vás deprimují, a všechno je v nejlepším pořádku.

Pak je tu ovšem druhý typ lidí, u kterých nejde jen o to, že by byli vzdělanější. Tyhle lidské bestie jsou prostě chytřejší, ať se na to dívate z kterékoliv strany. Naposledy jsem tento druh hlubokého rozčarování nad vlastní intelektuální nedostatečností zažil nad knížkou Jazyk matematiky Keitha Devlina (Dokořán, 2002), kterou jsem dočetl někdy v březnu. Zvládal jsem ten hutný materiál číst vcelku důstojně až k pasáži, kde stojí něco v tom smyslu, že Edward Witten sestavil hlubokou teorii čehosi (nějak nejsem s to nalistovat tu správnou stránku, abych citoval přesně, ale určitě šlo o nějaké topologické fígle v N rozměrech), a část o Maxwellovi a jeho rovnicích byla opravdovou ranou z milosti mému sebevědomí.

Rozumějte: maxwelky (jak jsme jim familiárně říkali v hodinách fyziky), se dokážete naučit, a možná je dokážete i částečně interpretovat (nebo i pochopit), ale představa, že něco podobného sami sestavíte (byť během 15 let, které to zabralo Maxwellovi) je, pokud nejste génius, prostě absurdní. To samé ta věc s Wittenem: vzpomněl jsem si na Greenův Elegantní vesmír, kde se o něm mluví, a prostě nerozumím tomu, jak tihle matematici fungují. Co se v jejich mozku porouchalo, že dokáží řešit problémy tím, že je zesložití? Dobrá, programovací jazyky jsou docela abstraktní, ale ve srovnání s tou hutnou matematikou, o které je řeč, je to jen dětské žvatlání.

Tak.

Někdy si říkám, že je vážně velká škoda, že nejsem ten druh sekáče, který konfrontován s nekonečností vesmíru a absurdními schopnostmi některých lidských mozků, může spokojeně pokrčit rameny a říct: "Dozvěděl jsem se jen to, co už vím dávno. Jsem prostě děsnej frajer. Neříkal jsem, že jsem Zafod Bíblbrox?"