Londýnský podtext

Díky nekonečné laskavosti BVerově a MaCově jsem se podíval na začátku prosince do Londýna. Je jasné, že psát něco o Londýně po třech dnech pobytu je... no prostě tak zoufalý zatím nejsem. Pokud by někdo něco na toto téma měl napsat, tak je to MaC, který ovšem v tomto směru asi nemá ambice, což je velká škoda, protože myslím, že by to bylo zajímavé přečíst si něco o Londýně (a Anglii obecně) od člověka, který tam je už pátým rokem. Ale nešť.

Chtěl jsme říct asi toto: V Londýně jsem si uvědomil, jak moc záleží na tom, kolik lidí žije v místě kde žijete. Asi nejvíce je to samozřejmě vidět na takových těch okatých věcech jako jsou tyhle kulturní akce, nebo velikost a záběr knihkupectví, nebo určitá... Ne, není to ohleduplnost -- spíše respekt k ostatním, který je asi nezbytný, když někde žije zhruba deset miliónů lidí nahuštěných na relativně malém prostoru.

Prostě na velikosti záleží, a to co má Londýn, třeba Praha nikdy mít nebude, protože je prostě příliš malá, provinční, nedůležitá, a i když je na ní vidět, že má něco za sebou, že byla doba, kdy měla význam a tak dále, dneka už to nemá i když se snaží tvářit že ano. (Když už o tom mluvíme, tak asi nejsympatičtější z českých měst je mi Opava a Brno -- obé kvůli nějakým těm příjemným chvilkám tam stráveným v dětství/mládí, ale hlavně kvůli té milé skoro-venkovské ospalosti.) Praha je prostě nejvetší české maloměsto, se všemi prozitivy i negativy s tím spojenými.

Ale chtěl jsem mluvit o něčem jiném. Nějak jsem si po návratu domů uvědomil, že přesto, že všechny ty optimistické žvásty o tom, jak Internet vymaže rozdíly mezi tím, kde člověk bydlí, kterých byly devadesátky plné, k určité (velmi) pozitivní změně došlo.

Samozřejmě pořád záleží na tom, kde člověk žije, ať už jde o něco tak vysokého jako je příležitosti být v kontaktu s tou opravdovou kulturou, nebo něco tak nízkého jako je číslo pod čarou na výplatní pásce, ale jeden sen se všem těm zapomenutým egalistickým snílkům přeci jen zvolna naplňuje: totiž rovnost přístupu k informacím.

Podívejte: v osmdesátých letech, jsem u nás na vsi, s třícisícovým městem za zády, mohl (poněvadž mí rodiče nebyli ve straně ani jsem nezdědil nějaké příbuzné v devizové cizině) tak maximálně leptat měď z kuprextitu v kroužku mladých elektrotechniků, abych pak na podleptané plošky naletoval dva tranzistory a nějakou tu elektro-bižuterii (z čehož pak vznikl multivibrátor, takto elektronický zvonek, který -- nafouknout -- dodnes funguje -- vyfouknout).

Koncem osmdesátek, kdy někteří šťastnější vrstevníci ve městech navštěvovali počítačové kroužky, kde ladili sofistikované programy v assembleru pro pašovaná/Tuzexová Atari, Commodory nebo Spectra, jsem proklínal napájecí zdroje všech čtyř školních PMD85, které dokázaly udržet počítače v běhu přesně do té doby, než jste odladili nějaký ten trapný BASICový prográmek a chtěli ho někomu ukázat.

Tehdy jsem si to neuvědomoval, a byl jsem vděčný alespoň za to, ale ve skutečnosti jsem díky tomu neprožil tu nejlepší dobu 8-bitových počítačů tak, jak by se slušelo.

Dneska? Žáci páté třídy si stáhnou nějaké to vývojové prostředí, sesmolí drobný prográmek (třeba něco na řešení diferenciálníh rovnic, nebo symbolickou integraci), napíší krátký článeček v angličtině a šup s tím na Internet.

Něco neví, potřebují poradit, nebo se jen chtějí pochlubit? Ta čtyři DVD s obsahem Internetu na kterých není porno, obsahují všechno co zvídavý pubescent potřebuje k intelektuálnímu vyžití (naopak porna není v tomhle věku nikdy dost), a pokud ne, stačí prošmejdit nějaká ta fóra, poptat se a problém je vyřešen.

Ten rozdíl ve kvalitě přístupu k informacím a jejich následnému sdílení je prostě o několik řádů. A nejde jen o to, že padl tvrďák socialistickej. Je to opravdu nepopiratelná zásluha Internetu. (A všeho toho ilegálního obsahu na něm, který způsobil, že se stal zajímavým pro masy, a tudíž ekonomicky dostupným.) Když jsem tu onehdy fňukal nad tím, jak jsou mí sousedi nevzdělaní a zabednění, byla to demagogie (tedy částečně, něteří jsou opravdu nevzdělaní a zebednění). Ve skutečnosti jsem byl donedávna předposlední ve vsi, kdo se mučil dial-upem -- všichni ostatní už dávno měli WiFi za vcelku rozumnou cenu.

Takže, i když, jak jsem už řekl, pořád záleží na tom kde bydlíte, alespoň částečně se situace díky Internetu a všemu tomu balastu kolem, mění. A určitě k lepšímu. Jen považte: Dneska je pro puberťáky mnohem snazší sehnat si nějaký ten zdroj zábavy. A to je v každém případě pozitivní. Ať už s Internetem dělají to či ono.

Ehm. Co jsem to chtěl vlastně říct?

Aha: V Londýně bylo moc hezky. Děkuji, pánové. Vám oběma. A abych nezapomněl: MaCu, moc kouříš!

Na i v ní...

Ah, Paříž, řeknete si. Ale za a) wow efekt nulový, protože už jsem tam jednou byl, b) Paříž je město, do kterého nesmíte jet sami. Pro osamělého cestovatele, je to totiž asi to nejdepresivnější místo na světě.

Třeba: v pátek večer se couráte po Saint-Germain des Prés, chcete se někde stavit na večeri, ale copak to jde? Všude jsou stoly obsypané alespoň čtveřicí rozzářených Francouzů, kteří široce gestikulují, popíjejí víno (vždy to správné k tomu co jedí, asi jako u nás každý ví, jakou přílohu si dát k vepřovému se zelím) a tváří se opravdu světaznale. A tak míjíte podnik za podnikem, až nakonec skončíte v hotelové restauraci, kde jsou alespoň další dva podobní zoufalci, takže se necítíte tak zatraceně osaměle.

Jinak je Paříž samozřejmě zajímavá (i když v polovině června určitě víc, než v polovině února). Asi nejzajímavějším je pro konzervativního Čecha skutečnost, že vše co lze, vystěhují Pařížané na ulici. Nemyslím jen stánky se zeleninou, květinářství, nebo polovinu restaurace, ale třeba i prodejnu obuvi, knih či masa.

Nebo tohle raní oplachování ulic, to je velmi zvláštní pohled (ráno se otevřou pro tento účel nejspíš zvláště uzpůsobené hydranty, ze kterých se nějakou tu hodinku nechá téct voda podél chodníku, aby odnesla všechen nepořádek, který se tam za předchozí den nahromadil.

Nebo skůtry (objem 125 centimetrů kubických, mohutný zámek na předním kole, přehoz přes sedadlo a rukávce proti větru na řidítkách).

A tak dále.

Však víte -- Paříž...

Filipínské jednohubky: SMS nepočká!

Jednou z nejpodivnějších věcí, které jsem na Filipínách viděl, je používání mobilních telefonů. Správně: co může být na mobilu tak zvláštního? Asi nic, ale zvláštní jsou občas lidé, kteří ho používají. Na Filipínách je totiž vlastnictví mobilu otázkou cti: kdokoliv, jakkoliv chudý nebo hladový, bude mít skoro určitě v ruce mobil, a bude do něj sázet jednu SMSku za druhou.

Řeknete si: to nic není. U nás má mobil taky každý, takže už se skoro nedá jít do kina bez toho, aby si někdo nemusel v průběhu promítání zavolat. Ale rozdíl mezi námi, Čechy, a Filipínci je ve dvou věcech. Zaprvé v rozložení životní úrovně. U nás je křivka normálního rozložení vychýlená spíše doprava (a zdola ořezaná minimální mzdou a sociálními dávkami), zatímco na Filipínách se posouvá spíše k levé části vodorovné osy. Chci říct: my jsme z pohledu Filipínců spíše bohatí, zatímco oni z našeho spíše chudí.

A zadruhé: Čeští chudí si kupují mobily z odpovídající cenové hladiny (např. já jsem si vloni pořídíl nějaký obskurní SonyEricsson, za který se dneska stydí už i žáci páté třídy základní školy; mně naopak vyhovuje, protože z něj lze telefonovat a jednou týdně poslat SMS), zatímco na Filipínách je povinností mít nejnovější model značky Nokia, nebo alespoň nějaké to PDA s integrovaným telefonem.

Tahle posedlost pak vede k absurdním situacím, kdy vám prostitutka ukazuje na telefonu za 20 tisíc českých korun fotografii svého syna, kterého včera musela napojit jen vodou s cukrem, a přitom vám vysvětluje, že už jen kvůli tomu chlapci byste měli využít jejích služeb. Na odpověď, že ani vy, jakožto zazobaný běloch, si nemůžete dovolit pořizovat takového hračky, chcete-li uživit rodinu, se pak dočkáte jen nechápavého pohledu a uraženého rozloučení.

Jednou, až budou Filipínci bohatí, stanou se Filipíny neporazitelnou velmocí. V počtu odeslaných SMS, samozřejmě.

Filipínské jednohubky: Ptáčci zpěváčci

Čeho si na Filipínách všimnete hned, je to, že tu všichni zpívají. Příjdete do práce, a v cubiclu, ve kterém sedí šest lidí, hrají tři počítače písničky odlišných žánrů, a všichni ve spolek si prozpěvují tu, která je právě nejprovařenější. Jdete na večeři do japonského bistra a u vedlejšího stolu si někdo pobrukuje písničku co zrovna hrají v rádiu. A v hotelovém baru, tam pěje úplně celá obsluha a manažerka stojí na pódiu a předzpívává podle karaoke.

Pro středně konformního Čecha něco neuvěřitelného.

Zpočátku jsem měl problém se na tuhle intenzivní bezprostřednost adaptovat, a kdykoliv si někdo začal zpívat, rozpačitě jsem se usmíval. Pak jsem zjistil, že stejně jako se mi líbí filipínský styl stravování (tedy objedná se spousta různých druhů jídel, ze kterých se pak postupně uždibuje, takže v závěru ochutnáte nejspíš ode všeho, co je na stole), líbí se mi i tohle zpívání.

Faktem také je, že jakýkoliv Filipínec zpívá lépe, než libovolný účastník letošního kola Českého Idolu, ehm, tedy Česko hledá SuperStar. Opravdu -- všichni, co se do téhle soutěže u nás hlásí, mohou být rádi, že u nás není výraznější filipínská menšina. Ostatně po elektronice jsou zpěváci druhým nejdůležitějším vývozním arktiklem, kterým Filipíny disponují. Několik lidí mi potvrdilo, že stejnou skupinu můžete slyšet v pondělí v Šanghaji, ve středu v Bangkoku a v pátek doma v Manile. Paradoxní je, že shodou nějakých okolností zatím Filipíny soutěž Pop Idol neimportovaly. Možná proto, že konkurence by byla příliš velká.

Ale co chci říct: Jak jsem si na to prospěvování zvykl, nemůžu se ho teď zbavit. Takže se mi ještě pořád občas stane, že si vytáhnu z uší sluchátka, a zjistím, že na mě v kanceláři všichni rozpačitě koukají, a myslí si nejspíš něco jako Co, ksakru, mělo tohle krákorání znamenat?

S'pore, část 1.

Singapur jsem si opravdu užil. Především proto, že jsem tam nebyl sám (jak je na služební cestě dobrým zvykem), ale měl jsem české průvodce, takže jsem se jen neprocházel, ale také se dovídal informace.

Popravdě řečeno, když jsem Singapurem projížděl cestou na Batam, byl jsem unešen. Je to neuvěřitelně fotogenické město, kde při západu slunce můžete nasekat za půl hodiny asi tak dvěstě kýčovitých pohlednic, a ještě si budete stěžovat, jak jste nic nevyfotili. Navíc po ubohosti toho, co jsem viděl kolem cest na Filipínách, jsem měl osvěžující pocit, že jsem se vrátil do civilizace.

Při cestě zpátky, jsem už byl poněkud opatrnější. Zjistil jsem, že ušmudlaná upřímnost Batamu má něco do sebe, a říkal jsem si, jak se po vší té filipínsko-indonéské vřelosti a starostlivosti budu cítit ve městě, které je tak blízko Západu, jak jen asijské město může být, se všemi negativy z toho plynoucími.

Nakonec se ukázalo, že přesto, že Singapur postrádá tu chudinskou přítulnost, má svou vlastní poetiku.

Singapur je město slučující neslučitelné. První procházka, na kterou mě mí laskaví průvodci vzali, vedla do čínského chrámového komplexu. Znáte to: střechy z vlnitých tašek, draci, sem tam nějaký ten Budha nebo svastika. Ovšem. Ovšem tento měsíc Číňané mají měsíc hladových duchů (nebo něco v tom smyslu), které je potřeba usmiřovat obětinami. Takže za hlavním traktem byly postaveny stany, ve kterých se stoly prohýbaly jídlem a pitím (především plechovkami s Coca-Colou), které se dále balilo do pestrobarevných papírových krabic. A jelikož duchům lze jídlo předat jen pomocí ohně, byla ještě o kousek dál regulérní plynová spalovna, ve které se desítky a stovky krabic nepřetržitě pálily (až mě napadlo, že podobný spalovačský průmysl musel fungovat v Osvětimi). Ten rozpor mezi hlubokou pověrčivostí a religiozitou, která vede lidi k tomu, aby krmili duchy, a realistickou pragmatičností, která říká, že Singapur je příliš malé město na to, aby si tam každý rozdělával svůj oheň, mi přišla absurdní.

Nebo kouření. V Singapuru není kouření zakázáno, ale není podporováno. To znamená žádné reklamy, žádné vystavené cigarety. Ale znamená to také, že když požádáte v restauraci o popelník, nesmí vám ho dát na stůl (místo něj dostanete plechovku). A ovšem tyhle pokuty: za kouření v místech, kde to je zakázáno, 500 singapurských dolarů. Za upuštění nedopalku na zem to samé (ovšem když vajgla necháte ležet na stole, nehodili jste ho na zem, a všechno je v naprostém pořádku). Na druhou stranu jdou všechny odpadkové koše vybaveny jakýmsi popelníkem, do kterého je možné odkládat cigarety, aniž byste zapálili obsah koše.

Jak říkám -- zvláštní místo, tenhle Singapur.

Batam Island: Singapur verze 0.0.1

Batam. Batam je Indonéský ostrov asi hodinu jízdy lodí jižně od Singapuru. Batam, podle toho co mi bylo řečeno, a co jsem odpozoroval (což ostatně platí pro jakékoliv názory, které tu zveřejňuji), by měl někdy v budoucnu být jakýmsi druhým Singapurem. To znamená ostrov s bujícím průmyslem, čtyřproudými dálnicemi, velkým mezinárodním letištěm, čistými ulicemi, ucházejícím bydlením a tak dále.

A musím říct, že, také díky bohatým subvencím ze strany indonéské vlády, má tímto směrem docela slušně nakročeno. Místo, kde dneska stojí opravdu objemný průmyslový park, bylo před deseti lety pokryto džunglí. Filipínský technik, kterého jsem potkal, mi říkal, že před pěti lety, po dnes už vcelku slušně etablované Nagoye pobíhaly opice. A minulý týden, jsem viděl spoustu lidí, kteří sice nemají peníze na automobily (a kdyby ho nakupovali za tržní cenu, a ne za deset amerických centů za litr, neměli by ani na benzín), ale mají skůtry, na kterých dokáží převážet téměř neomezený počet lidí (typický obrázek: synek sedí na nádrži, tatínek na sedače řídí, maminka sedí bokem po směru jízdy a v náručí drží kojence; přilbu nemá nikdo). Za městy rostou kondominia, hotely začínají utvářet zárodek jakési budoucí skyline.

Pokrok je prostě vidět na každém kroku. Přesně tuhle větu jsem opakoval všem, kteří se mě ptali, jak se mi na Batamu líbí. Pak jsem se byl navečer podívat po Nagoye a od té doby dodávám: A tohle místo ho potřebuje každý zatracený kousek. Když totiž pomineme megalomanské plány indonéské vlády inspirované úspěchem Singapuru (už jen když se podíváte na konstrukci rychlostních komunikací: dvouprodové cesty s dělícím pásem širokým dost na to, aby se do něj z každé strany vešly ještě dva jízdní pruhy) a bující průmysl, který táhne superlevná ropa a různé úlevy, je Batam pořád jen místem, kde bydlí chudí lidé, kteří teď zrovna mají práci, ale žádnou jistotu, že nějakou najdou i za pět deset let, až třeba štědrá státní pomoc skončí a velké firmy se rozhodnou, že továrny naloží na náklaďáky a odvezou někam jinam.

Podívejte se na Filipíny: tady se elektronický průmysl usazuje od sedmdesátých let, a stejně to tu pořád vypadá jako v zemi třetího světa. Zopakovat fenomenální úspěch Singapuru, to není jen o lákání zahraničních investorů, ale také celá soustava geografických a politických okolností, které umožní udržet celou zemi na stejně dobré úrovni a předejít ničivým nepokojům, způsobeným obrovskými sociálními rozdíly.

Ale dost už o tom. Teď to zajímavé: Batam patří k Indonésii, a Indonésie je muslimská země. Jak to tu tedy vypadá v tomto směru?

No, pokud chcete vepřové, budete muset hledat dlouho a důkladně, protože toho tu opravdu není moc. Na druhou stranu, pokud si bude chtít dát pivo, není to absolutně žádný problém. Ženám se můžete dívat do tváře, dokonce se na ně i usmívat, a to i když nosí gilbab, na takové ty černé sutany s maskou přes obličej a malou škvírou pro oči jsem nenarazil ani jednou. Dívky a mladé ženy běžně chodí v minisukních a v klubech pak v tomto skrovném oblečení pohybují pánví tak, že by to uvedlo do rozpaků i leckterého otrlého puberťáka (na druhou stranu je fakt, že ani v jednom ze dvou klubů, kam jsem náhodou zapadl jsem neviděl lidi tancovat. Vyváděli, to ano, ale důsledně a výhradně mimo parket).

Ale opakuji: mluvím o městě Nagoya na ostrově Batam. Rozhodně si nedovolím posuzovat jak to vypadá kdekoliv jinde v Indonésii, a předpokládám, že vysoce ortodoxní rodiny existují i tam, kde jsem jejich existenci nezaznamenal.

Pokud jde o subjektivní pocit bezpečí při krátké sólo procházce městem, musím říct, že někam mimo hlavní ulice, bych se bez doprovodu neodvážil. I tak na mě pořád někdo pokřikoval, jestli nechci to nebo ono, a všichni se na mě trochu překvapeně dívali.

A to je asi tak vše, co dokážu po týdnu cestování z hotelu do práce a zpět o Batamu říct. Ještě bych se mohl rozvyprávět o Singapurcích, kteří (z ekonomických důvodů) jezdí okupovat pláže Malackého průlivu, o jídle, které smrdí jako převařená teniska, ale díky koření chutná skvěle, nebo o supermarketech naditých lidmi, kteří v nich chodí stále dokola a nic nekupují. Ale kdo ví, jestli by vás to vůbec zajímalo.

Moveable festival

Takže věci se maličko zkomplikovaly, a i když původní plán cesty byl 06AUG - KL3122, 06AUG - KL803, 14AUG - SQ73, 20AUG - KL838, 21AUG - KL1351, musel jsem podstoupit ještě 21AUG - SQ74, a poslední dva lety změnit na 25AUG - KL804 a 26AUG - KL1351.

Nebudu popírat, že jsem se po těch dvou týdnech už těšil domů, a že jsem byl dost zklamaný, když jsem se ve čtvrtek dověděl, že je nutné, abych se ještě jednou vrátil na Filipíny, ale ten den navíc v Singapuru mi to příkoří téměř zcela vykompenzoval.

Jelikož jsem se z různých důvodů k psaní v Indonésii (kam jsem přes Singapur mířil, a odkud jsem se pak s dvoudenní zastávkou vracel) nedostal, pokusím se v pár příspěvcích podat pravdivé a objektivní informace, tak jak si je pamatuji. Pak se ještě nejspíš vrátím k nějakým restům z Filipín, a snad jsem přidám i další věci, které jsem chtěl napsat, ale nestihl jsem to, protože jsem měl moc práce s podpíráním barových pultů a konzumací piva San Miguel.

Filipínské jednohubky: Jiný kraj, jiný mrav

Nejspíš smíchám dvě nebo tři témata dohromady, ale znáte to -- tyhle hospodské řeči jsou vždycky takové. Takže nejprve jsem chtěl (pod dojmem včerejšího mimořádně příjemného vysedávání na baru, a tlachání s jedním sedmapadesátiletým Američanem, jedním z těch, se kterými když se bavíte, říkáte si, že není možné aby Američané byli taková banda pitomců, jak občas vypadá) poznamenat něco v tom smyslu, že opravdu existují věci, které Američanům závidím. Teď mimořádně nemyslím životní úroveň, ale takovou tu bezprostřednost, a schopnost okamžitě zapříst hovor s kýmkoliv. Kdesi jsem nedávno četl, že když do vlaku nastupují Italové, rovnou se sesedají k sobě, aby mohli nadávat na poměry a tak dále. Jak to vypadá v českých vlacích (nebo na jakémkoliv místě, kde se sejde více lidí) to nemá cenu komentovat.

Na druhou stranu spousta Američanů tady, se chová -- inu, podle mého skromného konzervativního mínění, dost odpudivě. Začíná to nevhodnými návrhy Filipínkám v letadle, a přes návštěvy nočních podniků pochybné pověsi to pokračuje až k vydržovnání si několika -- ehm -- přítelkyň současně. Je mi čerta starého po tom, kam kdo chodí ukájet své potřeby, ale chci říct, že spousta ženatých lidí, kteří vám budou vykládat jak roztomilé mají děti a skvělou ženu, si tu s gustem zasouloží za pár šupů, protože -- ja nevím, prostě nedokážu pochopit, proč lidé, kteří by doma považovali návštěvu prostitutky za společensky nepřípustnou, si tady dopřávají co libido ráčí.

Samozřejmě že takové chování lze relativizovat: buď to je to mimořádně nechutné zneužívání chudoby místních žen, nebo je to naopak příkladné zvyšovnání jejich životní úrovně. Tak jako tak, asi chápete, že Filipíny jsou země, kde se žena nejdříve snaží co nejrychleji ulovit nějakého toho manžela, aby pak přehlížela všechno co dělá, protože je na něm existenčně závislá. V ideálním případě klofne taková Filipínka nějakého Američna, který ji odtud vytáhne do Států, kde, jak si nejspíš představuje, bude žít šťastně až do smrti.

Ovšem neužívají si jen cizinci. Loni jsem byl pro skupinku kolegů dobrou záminkou pro návštěvu jakéhosi podniku, kde bylo nejprve potřeba si skrze polopropustné zrcadlo vybrat slečnu, pak se skupinově odebrat do místnosti s karaoke, odkud jednotlivé páry z nejasných důvodů na různě dlouhou dobu odcházely. Bylo mi to žinantní, sedět tam, mít na sobě nalepenou tak sedmnáctiletou slečnu, kterou zjevně iritoval můj okázalý nezájem. Nakonec jsem se pustil do poněkud trapného vtipkování, nicméně to se minulo účinkem, protože slečna nevěděla co je to union.

Zajímavé na tom bylo, že většina těch kolegů je ženatá, má děti a tak vůbec. Dobře, i u nás jistě spousta ženatých mužů vymetá bordely, ale dělají to alespoň decentně. Ne že vám v práci budou vykládat, že ten a ten je married, but extremely happy, hahaha!, když řeknete, že služby jistého druhu nechcete, protože jste šťastně ženatí. A nezapomeňte -- Filipínci jsou velmi nábožensky založení (však víte -- Filipíny, ta země, kde se lidé o Velikonocích nechávají přibít na kříž). Jak se tohle promiskuitní chování slučuje s katolickou doktrínou, to mi opravdu není jasné.

Nejotravnější na téhle situaci je to, že protože jsem bílá huba, a bílé huby si sem jezdí především zašustit, všichni se mě neustále ptají, jestli nechci vidět nějaké Pretty girls, sir! Very pretty girls for good price!, eventuálně jestli nemám Date with some pretty women, haha!, a pak se na mě nechápavě dívají, když říkám děkuji nechci.

Takže jsem si postěžoval, a zůstává poslední otázka: Není to všechno z mé strany jen takové pokrytecké žvanění? Není to nakonec tak, že bych chtěl, ale bojím se? Pokud je lpění na některých pravidlech pokrytectvím, pak nejspíš jsem pokrytcem. Ale popravdě: raději budu ustrašený pokrytec, než odvážný majitel černého svědomí. A celého spektra venerických chorob, samozřejmě...

Filipínské jednohubky: Hi, Sir!

Jak já jen lituji, že jsem si před odjezdem nenahrál do notebooku texty, které jsem na stejném místě, o devět pater níž, psal loni v červnu. Všechno, co mi tehdy přišlo tak zajímavě jiné, je dneska už jen úmorně otravné. Skoro se mi o tom ani nechce psát. Raději bych se zvedl, vyjel výtahem ta dvě patra do baru a tam si dal točené pivo, kouřil poslední českou Lucky Strike s varováním, že zabíjím sám sebe a tvářil se, že mi to nevadí.

Kdybych si ty poznámky vzal, mohli jste si teď přečíst o nechutně horkém a vlhkém počasí (to první pravda tak úplně není -- je tu příjemných třicet stupňů, to druhé pak zcela, protože zrovna zuří období dešťů, takže průběžně poprchává celý den), o dopravě, o jeepneys a tricycles, o blátě místo chodníků, o dvou týpcích stavějících středně ošklivý sekretář přímo na ulici, o polonahých lidech, co postávají u silnice, o -- no, však si kupte nějakého průvodce Lonely Planet.

Jelikož je ale nemám, a jelikož v obrazech toho také moc nenavyprávím, neb z jedoucího auta toho moc nafotit nejde, a vzhledem k okolnostem se nikam mimo okruh tak kilometru kolem hotelu neodvážím, budu se snažit alespoň trochu souvisle popsat, co ještě nepodlehlo mému pocitu zcestovalého světáka.

Především mě opět šokovala ta naprostá odlišnost toho, co oči vidí, od toho, na co je mozek zvyklý. V Evropě máme tuhle architekturu. Jistě, většinou dost špatnou, ale pořád je to architektura. To, co jsem viděl cestou z letiště do hotelu, a co teď vídám cestou z hotelu do práce, ale postrádá -- až na vyjímky, jako je Alabang -- jakýkoliv smysl. Prostě desítky a stovky na sebe nalepených chatrčí a betonových domků, postavených podle bůhví jakého mustru, propojené synapsemi elektrické sítě. Nikde žádná zahrada, ba ani dvůr.

Aha, dočasnost, to je to slovo které hledám. Všechny stavby vypadají, jako by za pár dní měly být rozebrány a odvezeny čert ví kam.

Kdyby Japonsko nebylo nejbohatší zemí světa a Filipíny asi tak třetí nejchudší (nebo něco v tom smyslu), řekl bych, že je to tu skoro stejné -- i Japonské domy na mě působily tímhle nepatřičným dojmem. Tady je to podpořeno ještě tou brutální chudobou a vlkým podnebím, které fasádu jakékoliv stavby podrobí tvrdé životnostní zkoušce.

Co ovšem Japonsko s Filipínami rozhodně společné nemá, jsou lidé. Ještě nikde jsem neviděl tolik zjevně heterosexuálních mužů poplácávat se tak často po zádech a po rukou, nebo se při chůzi držet kolem ramen (asi jako když jste se v sedmi letech s kamarády courali ze školy a přemýšleli co za lotrovinu byste vyvedli). Jistě, většina lidí (snad kromě Čechů) je přátelská a mile se na vás usmívá, ale milost Filipínců až hraničí se servilitou. Možná to kvůli tomu, že pocházím ze země, kde si lidé sedají co nejdále od sebe, aby spolu nemuseli mluvit, nebo snad -- proboha! -- se na sebe dívat, špatně vnímám, možná, jak říká kolega, proto, že jsem bílý sáhib, se ke mně chovají poněkud mileji než sami k sobě, nicméně příjde mi, že Filipínci jsou, abych tak řekl, nejvíc v pohodě lidi co znám.

Ostatně, dokázali byste vy odolat usměvavému portýrovi, který vám při otevírání dveří bezelstně řekne: "Hi, Sir!"?

Japonské miniatury: Všechna nevyřčená slova

Tak. A už jsem zase doma. Měl jsem, opravdu jsem měl, touhu sepsat všechny ty úžasné maličkosti, které turističtí průvodci považují za nepodstatné, které ale, podle mne, právě naopak utvářejí obraz národní identity a jsou mnohem důležitější než všechny pitomé památky a zhovadilé přírodní krásy světa.

Mluvil jsem na toto téma s jedním neuvěřitelně přátelským, mladým Japoncem ve vlaku do Tokya. Shodli jsme se, že ve světě, kde v každém městě zuří fastfoodová válka, kde jsou obchody nacpané stejným zbožím, kde lidé poslouchají stejnou hudbu a sledují stejně pitomé filmy, je neuvěřitelně těžké, najít něco typického, výjmečného a jednoznačně identifikujícího. Postěžovali jsme si na globalizaci (díky které jsme se vlastně setkali a mohli spolu anglicky pohovořit!) a utvrdili se v názoru, že svět se pomalu vrací k té zárodečné polévce, ze které jsme vzešli -- k homogení, izotropní směsi, ve které slabě konturované domény odlišnosti jen stvrzují nastoupený trend totálního rozmělnění.

Náš hovor toho byl vlastně vrcholným důkazem: dva skoro-třicátníci, kteří vyrostli na opačných stranách zeměkoule, s naprosto odlišným zázemím a jazykem, a přesto naše se naše názory na věci, o kterých jsme mluvili, lišily jen velmi málo.

A právě proto, je potřeba hledat a pátrat po těch subtilních rozdílech mezi lidmi.

Chtěl bych umět ty významné maličkosti popsat a pojmenovat, a myslel jsem, že poslední japonská miniatura bude právě o Japoncích, o tom jací jsou, nebo spíše jací se mi zdáli být. Problém je v tom, že za dva týdny sice můžete proběhnout všechny památky hlavního města libovolného státu, ale obávám se, že jeho obyvatelé by mě dokázali něčím překvapit i po deseti letech každodenního styku.

Takže se raději zdržím komentáře, a zopakuji jedno ohrané klišé: Pravda je taková, že každá zkušenost odněkud zvenku, člověku trochu víc pomůže pochopit to, co je uvnitř.

Japonské miniatury: Expresně a po americku

O tom, ze mi bankomaty v Narite nechtely vydat na mou zbrusu novou firemni kartu American Express penize, o tom jsem tu uz psal. O cem jsem se zatim nezminil, je skutecnost, ze ani zadne jine bankomaty mi nic nedaly, a dokonce i ma zoufala snaha zaplatit v restauraci za veceri, skoncila trapnou scenkou, kdy mi vrchni s lisackym usmevem podal kartu zpatky a znova nastavil misku na hotovost.

Celou situaci jsem samozrejme vyresil (s prispenim nasi uzasne administrativni asistentky) uz minuly tyden, kdy jsem (po tydnu pojidani instatnich nudli) dostal nejakou hotovost od japonske pobocky AmExu do hotelu, nicmene vede me to k zamysleni nad celym tim uzasnym bezhotovostnim stykem.

Jsem posledni, kdo by podporoval tucne obalky s dolary pod polstarem, nicmene nespolehlivost techhle platebnich karet, je primo absudni. Kdyz si clovek uvedomi, ze pristup k jeho tucnemu kontu (to sice neni muj pripad, ale pro ilustraci...) je zavisly na schopnosti maleho magnetickeho prouzku udrzet informaci, napada ho, co vlastne vsichni maji proti hotovosti. Az bude existovat nejaky bezpecny system (myslim tim jak z hlediska zneuziti, tak zajisteni funkcnosti), prosim. Ale to, za co si dnes nase banky a karetni spolecnosti uctuji nehorazne penize, to je opravdu smesne.

Tak jako tak, ja rozhodne na zadnou dalsi sluzebni cestu nejedu, bez prkenice nacpane americkymi dolary. S nimi je platebni styk mozna beznadejne out, ale zato nabeton...

Japonské miniatury: Do you speak english?

Kdyz chcete v japonsku mluvit anglicky, musite mit na pameti, ze jste v zemi, ktera dala svetu takove perly, jako jsou nazvy her Donkey Kong (misto Monkey King, Final Fantasy (misto Ultimate Fantasy) nebo All your base are belong to us (tady opravdu nevim co bylo autorskym zamerem).

Je to proste stejne, jako v jakekoliv jine neanglofonni zemi: V hlavnim meste se anglicky domluvite vcelku bez problemu, nicmene jak se vzdalenost od metropole zvysuje, sance na uplatneni vasi vybrousene oxfordske anglictiny prudce klesa.

Ostatne mam pocit, ze u zemi s vyvinutym sebevedomim a dostatecnym poctem obyvatel (kteri tvori velke odbytiste pro valnou vetsinu domaci produce), je snaha o osvojeni si ciziho jazyka mensi, nez v zemi ekonomicky ne az tak silne, nebo s malym mnozstvim lidi.

Treba v Norsku, co jsem cetl, umi anglicky temer kazdy. Nebo Filipinci, kteri dodnes s laskou vzpominaji na zlate casy, nez se americka armada odstehovala domu, se jakz takz anglicky domluvi skoro vsichni. Naproti tomu Francouzi (pry, ja jsem se s tim tedy nesetkal), maji k cizim jazykum odpor snad uz vrozeny. Nebo treba Japonci, kterych je 120 milionu, moc duvodu k tomu ucit se anglicky nemaji.

Tak jako tak, jsou tu lide velmi mili a ochotni, takze kdyz si nepopovidate verbalne, muzete nekolik minut rozjimat nad mapou rukama, nebo ruzne ukazovat doprava a doleva, a tak podobne. Nakonec lide jsou, bez ohledu na jazyk, vsude stejni.

Japonské miniatury: Odporný kýč

"Cos to poslal za fotky, prosím tě?" říká mi manželka do telefonu. A jistě, má pravdu. Těch pár fotek které jsem stihnul udělat cestou z Tokya do Koriyamy z okna šinkanzenu určitě nepředstavuje to, co by si člověk od Japonska sliboval. Žádné tyhle horské vesnice plné dřevěných domů s papírovými okny, které známe ze samurajských filmů, ani žádný Disneyland z oceli a skla, za který je Japonsko často vydáváno v dokumentárních filmech a společenských časopisech. Jen samá nudná realita.

Když jsem byl ve vrcholné intelektuálské fázi, striktně jsem odmítal podílet se na fotografiích jako "já a Vítězný oblouk", nebo "já a Mona Lisa". Chtěl jsem tvořit jen samé fotografie hluboce vypovídající o koloritu každodeního života a skutečném života běhu. Pak jsem si uvědomil, že to jen další stupidní póza - protože si z Paříže všichni vozí fotky s Eiffelovkou, budu já jediný, kdo je nebude mít, a tím budu super-hyper originální sekáč, kterému budou přátelé v kavárně poplácávat po ramenou a chválit ho za fotografie hluboce vypovídající o koloritu každodeního života a skutečném života běhu.

A pozoruji, že tomuhle pokušení nedokáží odolat ani mnozí inteligentní lidé, kteří si pak kupují drahé fotoaparáty, kterými udělají jednou za rok pár desítek fotografií, na které by jim stačil kompakt za pár tisíc. A když se pak na ty fotky podíváte říkáte si: a kvůli tomuhle jsi jel přes půl zeměkoule? Vždyť tohle jsi mohl vyfotit tady, za rohem! Eventuálně si vzpomenete na katalog nějaké pitomé cestovní kanceláře, kde je stejných, jen řemeslně lépe provedených fotografií dvanáct do tuctu. (Promiňte přítelé, ale je to tak.)

Chci říct: To co je stejné není zajímavé. Zajímavé je to, co je jiné. Možná, že vrcholná díla krásné literatury popisují brilatně životy opravdových lidí bez příkras a pozlátka (bla, bla, bla), ale kdyby se do nich započítávaly, drtily by žebříčky čtenosti nesmyslně romantizované a nereálně nelogicky absudní harlequinky, které autoři pod pseudonymy chrlí jako na běžícím páse podle jednoho mustru. Vždyť: koho, proboha, zajímá to, co zažívá každý den? (Když odečteme těch pár narcistních bloggerů, samozřejmě...)

Takže: třebaže Japonsko ze samurajských filmů dávno neexistuje (navíc v té romatické podobě, kterou nám předvádí třeba Tom Cruise v Posledním Samuraji, nejspíš ani nikdy neexistovalo), nasekal jsem v sobotu několik fotek samurajského domu a pár dalších na místním hradě, který je sice jen replikou toho původního, vypáleného při nějaké válce kdysi v předminulém století (ale když to neřeknu, kdo to pozná?), kde se to papírovým posuvnými dveřni jen hemží, a jsem tomu věru rád. Když už nic, při pohledu na ně si vždycky připomenu, jak jsem se po tom skanzenu líně coural a přemýšlel nad tím, jak, proboha, tyhle domy vytápěli, nebo že je vidět, že před dvěma sty lety byli Japonci nejméně o dvacet centimetrů menší, než jsou dnes.

Japonské miniatury: Fiasko

Osoby a obsazení: Japonec 1, Japonec 2, Japonec 3, jIRI, číšník, kompars (hosté).

Expozice: Příjemná barbecue restaurace ve městě někde na sever od Tokya. Japonec 1, 2, 3 a jIRI hovoří mezi jednotlivými chody o různých věcech. Jiří a Japonec 3 pokuřují, kolem panuje příjemný ruch restaurace. Na roštu se pečou krabi na másle.

Japonec 3: „jIRI-san, it is prone to have somebody from your site here?“

jIRI: Tváří se zmateně. „Eh?“

Japonec 1, 2 a 3: Mlčí, a pozorně se dívají na jIRIho.

jIRI: (Myslí si: Prone? Co je to, sakra, za slovo? Prone, neznamená to mít sklony? Co je to, k čertu, za otázku? Říct, že nevím, to nemůže nikdy uškodit...) „I don’t know...“

Japonec 1, 2 a 3: Mlčí, a zpytavě se dívají na jIRIho.

jIRI: (Myslí si: Do hajzlu, o co tu jde? A co znamená prone? Raději se zeptám, abych neudělal trapas...) „Uh... I’m not exactly sure what are you asking about...“ (Myslí si: Kruci, slovosled...)

Japonec 1, 2 a 3: Mlčí, a vyčítavě se nedívají na jIRIho.

jIRI: (Myslí si: Doprdele, doprdele, doprdele. Co se to tu děje? Raději znova řeknu, že nevím....) „Well, I don’t know...“

Scéna: Světla v restauraci zhasnou, jediný reflektor se soustředí na jIRIho. Hovor umlkne, všichni čekají, co bude dál.

jIRI: (Myslí si: OK, takže ne prone. Co to ale je za slovo? Prone, proune, proun... A do prdele! Proud! A kurva!) Tváří se vítězoslavně. „Oh, I understand now! Thank you very much, Japonec 3-san. It is my pleasure to be here!“

Scéna: Reflektor zhasne, světla se rozsvítí a okolní hovor se znovu pomalu rozproudí.

Japonec 1, 2 a 3: Oddechnou si a poněkud rozpačitě se usmívají.

jIRI: (Myslí si: Tak, a teď jsem to u nich pěkně posral...)

Japonec 1, 2 a 3: (Myslí si: Tak, a teď sis to u nás pěkně posral!)

Později: Japonec 1, 2, 3 a jIRI odcházejí z restaurace. Japonec 1 platí 18000 jenů za večeři. jIRI se rozpývá jak skvělá byla (opravdu si to myslí), a nejméně šestkrát všem poděkuje. Doufá, že to bude stačit...

Japonské miniatury: Nechutné!

Nerad to rikam (a omluvte, ze tentokrat to bude cesky, ale nejak nemam po ruce nabodenicka), ale v nekterych smerech jsou Japonci pro prosteho Evropana hrozna cunata.

Kdyz pominu srkani u jidla, ktere je dano tim, ze jedi hulkami, tak asi nejodpornejsi zvyk, ktery tu panuje, je popotahovani. Jeste jsem nevidel Japonce, ktery, kdyz ma rymu, by vytahnul kapesnik a normalne se vysmrkal. Misto toho vydechne, zapre se poradne obema rukama, aby ho to k necemu neprisalo, a ze vsech sil potahne nosem. Protoze se teto kratochvili venuji od sameho rana, ozve se vetsinou opravdu neuveritelny zvuk, po kterem nasleduje spokojene oddechnuti.

Opravdu zajimave pocity se ve mne odehravaji, kdyz pri teto nasemu Bohu nejspise nelibe cinnosti, sleduji sestnacti sedmnacti lete divky, zhusta vybavene temi rajcovnimi studentskymi sukynkami.

Proste nechutnost prvniho radu.

S tim souvisejicim jevem jsou rousky. Vsichni asi uz v magazinu 100+1 zahranicni zajimavost videli skupinku Japoncu vybavench rouskami pres oblicej. Nemam odvahu se zeptat, proc je vlastne nosi, ale vydedukoval jsem, ze maji v zasade dve vyuziti: Zaprve zabranit vstrebavani miazmat z ovzdusi, zadruhe zabranit vypousteni miazmat do ovzdusi.

To prvni ma vcelku smysl pro cyklisty, nebo i obcasne chodce na ulicich, ale nechapu, co tak zavadneho, co by zachytila papirova rouska, muze byt ve vzduchu treba ve vlaku (maslim tim v japonskem vlaku).

Druhy pripad pak naplnuji a) lide pracujici s jidlem. Zatim vsichni, ktere jsem videl (tim myslim kuchare, ne vrchní), rousku meli a nemuzu rict, ze by mi to prislo nejak obvzlast protivne. To uz hur snasim pracovniky supermarketu u nas, kteri se nejprve poskrabou na nektere ze zadnich partii sveho tela, aby mi pak na voskovany papir stejnou rukou mrskli deset deka uheraku. Horsi je ovsem pribad b) lide postizeni rymou. Popotahovani za rouskou je jeste desivejsi nez bez ni.

Ale co chci rict: Pozor! Tohle nesmrkani je vysoce nakazlive. Vsiml jsem si, ze po necelem tydnu tady, uz se nedokazu na verejnosti v klidu vysmrkat!

Diky Bohu, ze nemam rymu...

Japonské miniatury: Kam, sakra, s ním?

Jak všichni víme, Japonsko je velmi čistotná země. Na chodnících tu nenajdete žádné papírky, psí exkrementy, či ukázky toho, co nejlepšího bylo v partě pubescentů táhnoucí se v noci z hospody. Jistě, místy lze na zemi najít nedopalky cigaret, nicméně jejich koncentrace je většinou tak jeden na padesát metrů chodníku. A žádné rozšlapané žvýkačky! Jak toho Japonci dosahují? Tak, že nemají odpadkové koše. Vážně. Třeba včera jsem deset minut pobíhal po Aizu s vajglem v ruce, než jsem našel příhodný kanál, kam jsem ho s provinilým pocitem hodil. Jistě, i Japonci vyhazují odpadky, ale dělají to civilizovaně: když už někde najdete odpadkový koš (třeba před vstupem do samoobsluhy), má více vstupních portů, takže papír, plechovky, plasty a sklo vytřídíte už při vyhazování. A když odpad důsledně třídíte, k čemu by vým byly odpadkové koše na „směsný komunální odpad“? Nechci tím ovšem říct, že by všechno, co jsem tu zatím viděl, bylo jako ze škatulky. Několik očesaných Toyot, hromady papírových krabic obsahující kdoví co, kupu ojetých pneumatiky, to všechno lze zaznamenat na dvorcích místních domů. Ale cítíte ten rozdíl? Na dvorku u domu, ne za keřem v parku, nebo v příkopě u cesty.

Japonské miniatury: Pomaloučku, polehoučku

Sledoval jsem dnes cestou do práce dopravu. Nejprve je potřeba říct, že Japonci jezdí v protisměru. To je pro mě trochu problém, protože jednak při výjezdu z parkoviště na silnici, nebo odbočování, mám silné nutkání sáhnout po volantu a strhnout auto na správnou stranu, a druhak se ještě stále před vstupem na vozovku dívám nejprve doleva.

Život mi zachraňují dvě věci: zaprvé hustá síť semaforů (a musím říct, že na můj vkus až příliš hustá), zadruhé skutečnost, že Japonci prostě jezdí neuvěřitlně ohleduplně. Nevím, jestli je to tím, že jsem vpodstatě na venkově, a tudíž, že tu nepanují velkoměstské manýry, ale asi nejdrsnější akci na silnici, které jsem byl svědkem, bylo objíždění pomalu odbočující dodávky. Žádné myšky, předjíždění v zákazu předjíždění, průjezdy křizovatky na červenou. A žádné troubení, výhružné poblikávání světly, nebo hrození zatnutou pěstí, když jedete pomalu.

Je to takový rozdíl, že když jsem se chystal přecházet jednu z mála ulic bez semaforu, odbočující automobil se s kvílícími pneumatikami nevrhnul kupředu, protože „to přeci stihne“, ale naopak zastavil v uctivé vzdálenosti a nechal mě přejít až úplně na druhou stranu, než se znovu rozjel.

Kupodivu je tu doprava plynulejší než ve městě stejné velikosti u nás.

Když jsem byl loni na Filipínách, poškleboval jsem se hlouposti Filipínů, kteří kvůli předjíždění odstavným pruhem totálně zacpali silnici, a pak se divili, že se celá kolona posunuje kupředu krokem. Teď vidím, že ačkoliv my, čeští řidiči, sice nejsme tak hloupí jako ti filipínští, pořád je naše tupost do nebe volající.

Co se týče vozového parku: až na jednoho Golfa, jsem tu viděl jen japonská auta (jaké překvapení). Různé tyhle Toyoty, Mazdy, Daihatsu (nedělá tahle firma buldozery?) a další roztodivné značky. Převažují menší auta, často v takové šikovné úpravě, nejvíce připomínající zakrslý minivan. Ovšem zatímco auta prodáváná v Evropě trpí bez vyjímky syndromem dlouhého nosu, tahle japonská vozítka mají krátký předek zakončený ostře stoupajícím předním sklem (trochu jako Fiat Multipla, jen ještě úsporněji).

Jaké z toho plyne poučení? Čím bídnější ekonomická situace v zemi panuje, tím více kreténů se tam v obrovských autech musí převést na silnici jako opravdoví nadsamci.

Japonské miniatury: 12:19

Je to tak: mé cestovatelské umění a světácká protřelost dnes dostaly pořádně nafrak. Nejdříve jsem sice zazářil při celní kontrole, když jsem na otázku, zda mám něco k proclení lišácky odpověděl „I don’t think so.“ Pak se ovšem všetečný celník začal dobývat do mé tašky, což samozřejmě vyžadovalo revizi předchozího tvrzení: „Well, I’m not sure...“, načež jsem sklesle vytáhnul papíry k hardwaru, který taška obsahovala, umně ukrytý pod zásobou triček a ponožek, a už jsem vyplňoval celní prohlášení. Stála mě ta legrace 4300 jenů.

Pak ovšem začala ta opravdová krize. Poučen předchozími cestovateli, jsem s úžasnou firemní kartou American Express vyrazil do druhého patra Narita Airport, že si jako vyberu nějakých 40 tisíc jenů na vlak a jídlo. Jediné co jsem z bankomatu po čtvrthodině trápení dostal, byl štůsek papírků s povzbudivou zprávou „karta zamítnuta“. I vyměnil jsem zbývajících 200USD a odvážně si šel koupit jízdenku na vlak z letiště do cíle mé cesty.

Kdesi jsem četl, že když chce člověk poznat nějakou zemi, je na to nejlepší cestovat vlakem. Je to pravda. Jen si nesmíte plést státy a přenášet zkušenosti se společností ČD na japonské poměry. Když je na jízdence napsáno, že odjezd vlaku je 12:19, čekejte až do 12:19, a rozhodně nenastupujte do vlaku, který přijel o čtyři minuty dříve. Není to totiž expesní vlak jedoucí přímo na tokijské hlavní nádraží, ale courák, který stojí v úplně každé zastávce, kterou po cestě potká. Jistě, má to jisté kouzlo koukat z okna na ceduli Chiba a rozmítat přitom nad Neuromancerem, nebo sledovat salarymany v obleku a botách Nike jak pochrupují na sedačce vedle, nicméně za tu honičku v Tokiu to rozhodně nestojí.

Vše se nakonec v dobré obrátilo, a v bídné finanční situaci (navíc s vyhlídkou, že zatímco karty VISA bere úplně každý, bankomat kolaborující s American Express budu hledat dlouho a tady v Aizu možná i marně), nicméně zdravý jsem dorazil kam jsem měl.

A tak teď sedím v hotelu (samozřejmě až po tom, co jsem složil úlitbu bohům konzumu a navštívil místní McDonald’s – po celodenním hladovění už jsem neměl sílu na nějaké experientování s mořskými potvorami a jídelními hůlkami), poslouchám z rádia chvilku japonské poezie a snažím se zablokovat žoviální režim své americké skoro-angličtiny.