Jump the shark!

Takže v pátek skončila Battlestar Galactica, a stále jsem se ještě nerozhodl, jestli jsem ze závěru mírně rozčarován, nebo hluboce zklamán. Rozumějte: první dvě série BSG se mi líbily moc. Pak se ale něco stalo, a i když se seriál podařilo poměrně rychle utnout (už po dalších dvou sériích), to nejlepší co na něm bylo v posledních dílech, byla hudba (třeba, podle mě, poměrně zdařilá variace na Dylanovo All Along the Watchtower, respektive v mírně upravené verzi v patrně nejlepší scéně celého seriálu; mimochodem -- také si, když někomu pustíte kousek libovolného SF seriálu, připadáte jako mimořádní pitomci, že se na něco takového vůbec koukáte?)

Nejsem úplně schopen si uvědomit co se v BSG pokazilo, ale je jisté, že ve kdesi kolem konce druhé a začátkem třetí série seriál -- nevím jako to říct česky -- jumped the shark. Něco v seriálu způsobilo, že jemná rovnováha uvěřitelného v nastavených hranicích byla porušena a od té chvíle bylo možné už úplně všechno, čímž ovšem celá věc ztratila smysl, protože možnost všeho, vylučuje zajímavost čehokoliv, jestli mi rozumíte.

Seriál má pilot a tak první dva díly na to, aby jednoznačně definoval jaká pravidla budou v jeho "světě" platit. BSG se definovala jako space opera z nějakého vesmíru tak podobného tomu našemu, že to možná i náš vesmír byl. Proto se v něm neměly objevovat různé nadpřirozené prvky a polo domyšlená proroctví (ke konci byla zoufalá snaha je nějak vysvětlit už vážně otravná). Nebo z ničeho vymyšlená zápletka s robo-lidmi kteří jsou sice robo-lidi, ale tak trochu jiní robo-lidi, a shodou okolností polovinu z nich tvoří polovina hlavních postav seriálu. To už bylo vážně moc.

Ale asi největším zklamáním bylo to, že ačkoliv všechny díly začínají tajemným prohlášením, že roboti mají plán, nikdy se o tom plánu nic nedovíme (možná v DVD filmu který se má objevit na podzim?). Je to jako dívat se na porno, ve kterém se ani jednou nesouloží, zato se na konci všichni vezmou.

A tohle je tragédie u populárních seriálů obecně. Jakmile se dostaví úspěch, začne se natahovat, prodlužovat a vycpávat, pak sledovanost poklesne a seriál je potřeba rychle utnout. Názorná ukázka jsou Lost. První série byla fajn. Druhá ušla. Pak se začalo špekulovat a vymýšlet, a místo aby se seriál nějak smysluplně uzavřel v původně slibovaných čtyřech sériích -- jumped the shark. Dívat se na Lost je čím dál tím větší utrpení, a jsem takhle blízko k tomu je přestat sledovat úplně (což už se mně stalo s Heroes, kteří začátkem třetí série také jumped the shark). Některé zápletky se sice tak jako trochu vysvětlují, ale problém je v tom, že mě už ani skoro nezajímá jak to všechno dopadne, protože teď už je v Lost možné úplně všechno.

Abych skončil nějak optimisticky: Existuje jeden príma SF seriál, který nikdy žádného žraloka nepřeskočil. Tím seriálem je Firefly. Teď jen nevím, jestli k tomu nedošlo proto, že Joss Whedon je génius, nebo proto, že Firefly po dvanácti epizodách ukončili...

Pochodeň

Dneska ráno na Radiožurnálu mluvili o Palachovi. Musel jsem přeladit rádio, protože se to nedalo snášet. Bylo mi fyzicky zle, stejně jako je mi zle když se v pitomém filmu schyluje k něčemu nebetyčně trapnému, čemu bychom se měli smát. Samozřejmě že Radiožurnál je seriózní stanice (což zahrnuje i tu pověstnou odpornou hudební dramaturgii), takže Palach neměl nikoho rozesmát, ale cíl byl obdobný: vytlačit z posluchačů jakousi emoci trapným blábolením o odporu proti okupaci bla, bla, bla.

Když jsem pak řídil a mé uši jako balzám příjmaly to nejunylejší z recyklovaného popu na jiné stanici, říkal jsem si, že je ten Palach vážně zajímavá postava. Máme to u nás, v Česku, totiž zařízeno tak, že lidé se dělí na dvě skupiny: my a oni. My jsme ti chytří, oni jsou ti hloupí. My přilepšujeme rodině, oni kradou jako straky. My si dávky zasloužíme, zatímco oni simulují a okrádají poctivě pracující. Nebo konkrétněji: My jsme vyhráli v hokeji, oni to prosrali ve fotbale. My jsme vymysleli kontaktní čočky, oni kolaborovali s komunisty. A my jsme pak ty komunisty svrhli, čehož oni využili k rozkradení republiky.

Jenže Palach do tohohle schématu nezapadá. Zjevně nepatří k nim, ale nepatří ani k nám, protože my, my se tedy rozhodně kvůli nějakým ideálům neupalujeme. My to pěkně v klidu probereme v hospodě u piva, trochu zanadáváme a na uklidnění si dáme si k pivu tlačenku s cibulí a další pivo. Protože ideály jsou pro ty, kteří v tom neumí chodit, což my tedy rozhodně umíme, že ano.

Někdo by třeba řekl, že národ s takovým přístupem je zparchantělý, protože absence ideálů vede k absenci víry a absence víry vede ke ztrátě smyslu jakéhokoliv počínání vůbec. Všechno se redukuje na prostý konzumerismus a oportunismus, na snahu přežít a z každé situace vytěžit co nejvíce. Takový národ si pak plete národní hrdost s nacionalismem, odhodlání něčeho dosáhnout se snahou se obohatit, slušnost s velezdoprdelectvím a tak dále a tak podobně.

Ale říkám si: mohlo by být i hůře.

Jen mně přijde trapné předstírat, že Češi Palacha považují za symbol boje za svobodu a tak dále. Češi považují Palacha za magora, který zahodil život, který mohl tak krásně a pohodlně prožít, kdyby se jen trochu snažil. A na tom rozhlasová, ani žádná jiná, propaganda nic nezmění.

Naostro!

Ale pánové (ano, vy i vy i vy všichni ostatní, kteří jste se přidali, nebo se přidáte, protože tenhle druh zábavy je mimořádně nakažlivý). Další oběti takovéhohle memu nenecháváme náhodě, ale rovnou je tagujeme, přičemž vybíráme takové jedince, o nichž bezpečně víme, že nás čtou. To zaprvé.

A zadruhé. Rozumím tomu, že touha vysvětlit sebe sama tak, aby to pochopila i ta nejtupější hovada kterým nedojde co jsme zač po přečtení pár našich příspěvků (i když, jak známo, takoví mezi našimi čtenáři nejsou, že áááno) je silná a tak dále. Ale: Jsme už dospělí lidé, tak se tak chovejme. Neztrácejme čas předváděním ega, které je beztak všem ukradené. Věnujme se prezentaci něčeho, co národ zajímá, co mu nastaví to pomyslné zrcadlo a ukáže jací opravdu jsme. A udělejme to bez obalu a zbytečných servítek. Navrhuji, abychom odhodili falešné předsudky, a místo nejapných otázek napříště vystavovali -- fotografie našich penisů!

Já, robůtek

Před dávnými a dávnými časy jsme zakončovali AmberSession v takovém nonstop pajzlu na Andělu co se jmenoval Kraken -- kdo ví jestli tam ještě je -- kde mi málem dali do huby ukrajinští dělníci, když jsem ve své mladické nerozvážnosti měl nějaké poznámky na unavenou striptérku, a tuším že Mortena (nebo Lithia) napadlo, že by bylo vlastně fajn, kdyby politici byli nahrazeni roboty. Hned jsme se toho chytili -- byl tehdy optimistický konec devadesátek, tak nám to přišlo jako ohromná legrace -- a vymýšleli jsme, jak by se po volbách jen nahrál do těch robotů nový firmware, nebo by se zatočilo nějakými knoflíky, tu doleva, tu doprava, a že by ti roboti měli generátor náhody, aby to nebyla taková nuda, a že by se tím ušetřilo spousty peněz a tak dále. Jak říkám -- byly asi tak tři ráno a už jsme měli něco za sebou.

Vzpomněl jsem si na tuhle historku když jsem si četl na iDnes jak nějací pitomci stáli frontu před prodejnou Eurotelu aby si mohli pořídit iPhone. Rozumějte: tohle stání ve frontách na produkty masové výroby mi přijde opravdu debilní ať už je to telefony nebo herní konzole. Mám ještě tak pochopení, když se děti nemohou dočkat nového Harryho Pottera, ale aby vesměs dospělí lidé stáli frontu na telefon, kterého někde v Číně nebo Malajsii montují v nelidských podmínkách třináctileté děti stovky tisíc kusů týdně, to je vážně nad mé chápání.

Shodou okolností (ach, jaká šťastná shoda náhod, viďte?), mi poslal BVer odkaz na starší text Petra Koubského, který se zabývá takovými těmi obvyklými tématy jako je Apple a Microsoft a Linux a tak dále. Co mě zaujalo, je ta pasáž o pohádkách, které o sobě firmy šíří. A říkal jsem si u čtení něco v tom smyslu, že Microsoft je firma geekovská, která vlastně ani pohádky vyprávět neumí, na co se ještě tak vzmůže je falšování -- err, interpretace -- statistik a podlézání zákazníkům, zatímco Apple je firma skoro designérská, a že Jobs právě tyhle pohádky umí vyprávět naprosto úžasně, protože jestli něco designeři umí, tak je to vysvětlit, že -- co já vím -- kus psího lejna je ve skutečnosti kvintesencí moderní doby a přesně vystihuje stav světa, či co.

Trochu mi to zarezonovalo s tím, jak jsem zkraje týdne viděl video s nějakými ubožáky z Dellu, kteří předváděli laptop s vestavěným ARM procesorem na kterém běží takový malinkatý Linux, díky čemuž dosahují -- jak to bylo? -- instant on funkcionality (a je to už drahně let co něco takového s BVerem očekáváme, že ano). A u toho videa jsem si říkal, jak by něco takového převáděl Jobs, a jak by se po jeho Colombovském "One more thing" strhnul aplaus, a všichni by vstávali ze sedaček, protože by se jim v tom špatně sedělo, jak si učůrnuli do kalhot a tak dále.

A taky jsem se konečně podíval na to video s Davidem H. Hanssonen, což je -- pokud ho neznáte -- takový Radek Hulán, jen hezčí a slavnější (i když zase asi nemá penis jako Godzilla), a ten radil zájemcům o nastartovaní start-upu, že se nemají soustředit na velké korporace a velké zákazníky, ale naopak na malé firmy, protože těm nemusí tak moc lézt do zadku. Což je přesně to, co dělá Apple -- neleze do zadku velkým zákazníkům, protože žádné nemá, a cokoliv předhodí davu svých obdivovatelů, to oni zkousnou a začnou to adorovat až to leckomu leze na nervy.

Víte co chci říct: myslím si, že iPhone je jistě zajímavý produkt a tak dále, ale pokud na něj někdo stojí ve frontě od čtyř do půlnoci, tak to prostě není normální.

Řeknu vám: takhle jsme si to s těmi roboty rozhodně nepředstavovali!

PS: I když možná, že to všechno bylo jen nahrané a ti lidé přeci jen nejsou takoví idioti jak vypadají.

PPS: Když už o tom mluvíme: já vím, že jsem se tím, že jsem tohle napsal stal součástí celé hry a že vlastně není velký rozdíl mezi tím ve frontě stát a nebo o ní povýšeně psát. Ale když někdy si člověk prostě nemůže pomoct...

Drahoušek Zákazník

I kdybych se snažil jak chci, něco takhle úžasného bych nedal dohromady ani za sto let:

Od: Ceska Sporitelna (online@cska.com)

Předmět: Ackoliv clen urcit? Bezprostredn? Dotyk , tebe musit obnovit se clen urcit? slu?ba d?t pozor pod ci ono vule b?t deactivated a odstranit!

Drahoušek Zákazník,

Tato is tvuj funkcionár oznámení dle Ceská Sporitelna aby clen urcitý služba dát pozor pod vule být deactivated a odstranit kdyby nedošlo k obnovit se bezprostrední.

Predešlý oznámení mít been poslaný až k clen urcitý Žaloba Dotyk pridelil až k tato úcet.
Ackoliv clen urcitý Bezprostrední Dotyk , tebe musit obnovit se clen urcitý služba dát pozor pod ci ono vule být deactivated a odstranit.

Obnovit se Ted tvuj SERVIS 24 Internetbanking.

SERVIZ: SERVIS 24 Internetbanking

SKONANI: Leden, 27 2008

Být zavázán tebe do using SERVIS 24 Internetbanking. My ocenit tvuj obchod a clen urcitý príležitost až k sloužit tebe.

Ceská Sporitelna Služba úcastníkum

******************************
DULEŽITÝ Služba úcastníkum HLÁŠENÍ
******************************

Být príjemný cinit ne namítat až k tato poselstvi. Do jakýkoliv bádat , dotyk Služba úcastníkum

© Ceská Sporitelna.

Všechna práva vyhrazena.

Ubohost

Dobrá, na stupnici ubohosti od 1 do 10 je linkování videa na YouTube někde kolem devítky, ale tohle je tak smrtelně vtipné, že to nemůžu nezalinkovat: Here Comes Another Bubble, Version 1.1. (více viz zde).

A když už jsem u toho: pokud jste na The Escapist přehlédli Zero Punctuation, a máte dost času, tak rozhodně doporučuji.

Takovejch keců!

Tenhle odkaz mi onehdy poslal BVer: Programming Can Ruin Your Life. Ve zkratce: Když budete programovat, přestanete přemýšlet jako normální lidé, stanete se chodící kalkulačkou, která všechno algoritmizuje a nakonec si úplně zničíte život.

Jak už to tak bývá, říkal jsem si zprvu, že je to docela zajímavý pohled na věc. Mám totiž tohle programátorské filozofování vcelku rád, protože občas člověk narazí na poměrně trefné rady, jak se stát lepším programátorem. A být lepším programátorem je jistě cíl každého programátora s alespoň elementárními zbytky sebeúcty, protože, přiznejme si to, programátoři jsou v Česku poměrně mladí a jelikož před sebou mají vesměs ještě 30 až 40 let v zaměstnaneckém poměru, měli by se sakra snažit, aby za pár let nebyli úplně mimo.

Takže jsem si ten text přečetl a říkal si: sakra, aby se ze mě taky nestala pochodující kalkulačka a tak dále a tak podobně. Jenže pak jsem nad tím přemýšlel trochu víc, a dneska jsem od BVera dostal další odkaz na další hlubokomyslnou úvahu: The Genius is in the Details, a při jejím čtení mně to docvaklo: programátoři jsou banda narcistních sebestředných intelektuálních masturbantů, kteří polovinu času přemýšlejí o své vlastní výjimečnosti a druhou polovinu čtou bláboly, které je v tom utvrzují. (Sebe do toho nepočítám, samozřejmě, protože já nejsem programátor, ale prostý wannabe.)

Říkám si: existuje nějaká jiná technická profese, jejíž praktikanti jsou tak bizarně zaměření na zkoumání jakési filozofie svého oboru? (Schválně píšu technická profese, protože v jiných odvětvích lidské aktivity jsou mamlasové ještě větší, například o etických kodexech stále dokola diskutující tzv. internetoví žurnalisté.) Napadají mně snad jen HTML-tepci (ti jsou ovšem jen podřadnou sortou programátorů), kteří se podobně, jako programátoři v řečičkách o duchu objektově orientovaného programování utápějí v nekonečných debatách o validitě a usability a dalších nesmyslech, které jsou všem, mimo jejich kladně zavazbenou komunitu, zcela a naprosto ukradené.

A samozřejmě architekti. Ti většinou trpí stejně zmatenou představou své práce jako jakéhosi poslaní, a je těžké s nimi diskutovat, pokud nejste kovaní ve všech těch architektských podružnostech, které oni považují za důležité. Vliv architektů na programátory je dokonce tak velký, že se snaží (programátoři) vyrovnat jim alespoň terminologií. Proto máme všechny tyhle softwarové architekty, kteří dělají normální technickou (inženýrskou) práci, ale díky tomu, že navrhují strukturu zhusta vcelku dobře postradatelných programů, cítí se být vyvoleni k nějakému vyššímu cíli.

Eh.

Jistě, programování je velmi zábavná činnost. Asi tak 10% času, kdy tvoříte něco nového. Pak je tu ovšem těch zbylých 90%, kdy se prohrabujete v odpudivém kódu, který napsal nějaký nedouk (často jste to byli vy sami před rokem a půl), a do kterého máte dodat novou funkcionalitu, kterou si vymyslel zvláště důležitý zákazník, který potřebuje aby se na reportu dala nastavit barva rámečku v závislosti na ročním období. Je to zajímavý úkol? Z určitého pohledu jistě, protože každý těžký úkol je zajímavý, ale na druhou stranu v tom postrádám tu službu vyššímu cíli, ten dotek transcendentna.

Napadlo mě: Většina programátorů si představuje, že jsou Neo, ale přitom jsou jen šedivými pany Andersony, které stírá samolibý šéf za pozdní příchod. A teď pozor, vážení (hlavně vy mladší): nikdy se to nezmění. Nepřijde žádný Morfeus, který by z vás udělal neprůstřelného Vyvoleného, který chroupe beton místo žvýkačky a operační systémy píše malíčky u nohou při flirtování s modelkami. Ti nejlepší z vás se možná časem změní v takového malého Harry Tuttla, který po nocích píše kód bez všeho toho Bloody paperwork. Huh!

Abych se vrátil k tomu čím jsem začal: Může člověku programování zničit život? Jistě. Jako cokoliv jiného, co v nějakém záchvatu slaboduchosti posune v žebříčku hodnot nad ty opravdu důležité věci.

A které že to jsou?

Vlastně existuje v životě lidském jen jedna důležitá věc, bez které se nedá rozumně žít. Je to rodina, samozřejmě.

Co jiného jste čekali, že řeknu?

Ach...

Czech Olympic Committee annihilates English language

Fake Steve Jobs...

...je prostě skvělý. Je vtipný, dělá ze skutečného Steva Jobse idiota (nejpikantnější jsou ovšem pitomci, kteří FSJ v komentářích upozorňují, že Angola neleží ve východní Evropě, nebo že enfant terrible není latinsky), ale přitom to, co píše, je zatracená pravda. Třeba tenhle text o nahrávacích společnostech, nebo o TAFKAP -ovi, nebo teď o Googlu.

Po dlouhé době blog, který můžu doporučit.

Čeští herní žurnalisté

Uh, přečetl jsem si tohle (GameEkonom: Jak se prodává hra). V zásadě jde o obhajobu vymetání rautů tzv. herními recenzenty, a úkonů s tím spojených. Pokud to není nějaká obvzláště vypečená ironie, kterou jsem díky své nedovtipnosti nepochopil, pak jsem o úrovni českých herních pisálků ztratil i ty poslední iluze, a nemůžu než říct, že je to všechno banda prodejných... pisálků.

Vzpomněl jsem si při čtení na jiný text (I Was a Junket Whore), který se v zásadě stejným tématem zabývá z pohledu filmového kritika, a který dochází k přesně opačnému závěru, než Otakar Schön (kterého jsem dodnes považoval za to lepší, co se u nás v oblasti herní žurnalistiky urodilo), který tvrdí, že Pohostit novináře, když ho vláčím bůh ví kam, je slušnost. A reklamní trička také nejsou žádné terno, i když se v nich dobře spí.

Vlastně to chápu. Herní psavci se rekrutují z dětí, které baví hrát hry, a domnívají se, že když jsou dobří v hraní FPS, jsou kvalifikováni k tomu o nich psát, respektive že jsou kvalifikováni psát o čemkoliv. Když se pak takový chlapec (nebo mnohem řídčeji dívka), dostane v 18 na svou první tiskovku, na svůj první raut, ke své první tašce s dárky, získá pocit, že je někým velmi důležitým (proč by mě jinak tak obletovali a hostili?), což jim jaksi implicitně potvrdí jejich kvality a utvrdí je to v tom, že hrám opravdu rozumí, že opravdu umí napsat kritický článek, že skutečně jsou novináři.

Jak trapné zneužití mladistvých rafinovanými producenty/distributory, kteří jsou v manipulaci zručnější než politické strany před volbami!

Víte, někdy v devatenácti, dvacíti jsem navštívil svou první a poslední tiskovou konferenci (pořádanou tuším firmou Seagate) v pražském hotelu (tehdy ještě) Diplomat. Nezbytnými ingrediencemi byly powerpointové prezentace, reklamní balíček, a samozřejmě raut. Z toho množství jídla, které bylo -- považte! -- zadarmo, mně, jakožto studentíkovi z chudých poměrů (v ošoupaných džínách a zoufale obnošené zimní bundě), oči přecházely a získal jsem přesně ten pocit vlastní důležitosti. Naštěstí absurdní nabubřelost člověka, se kterým jsme ten raut vymetali, mě přivedla k neodbytné myšlence, že ze sebe dělám idiota, a že firmě (nejspíše) Seagate, je úplně jedno, kdo já jsem, hlavně když oslněn žvancem zdarma napíšu něco velmi pěkného o jejích produktech.

(Stejný pocit vlastní idiocie jsem měl docela nedávno, když jsem sedl na marketingový lep Patricka Zandla, který, jak se ukázalo, vždy, když startuje nový projekt -- jsem v pokušení říct českou kopii nějakého úspěšného projektu, napíše článek, ke kterému se pak spousta lidí vyjadřuje, protože ho napsal Patrick Zandl. Udělal to už se Cinetikem -- kopií Netflixu -- a jakýmsi textem na Lupě, který jsem líný dohledat, stejně jako teď, kdy nejspíše vaří českou verzi YouTube a usilovně píše o webu 2.0.)

A i když jsem si tohle uvědomil (nebo možná právě proto), ještě dlouho ve mně přetrval pocit, že jsem velmi kvalifikovaný k tomu být novinářem (z čehož jsem byl nakonec, bohudík, vyléčen).

Tedy: chápu, že tyhle děti, které umí hrát hry, a někdy dokonce i trochu psát, získají na firemních prezentacích (nejlépe v nějakém známém letovisku, kam na náklady prezentujícího letí pokud možno první třídou) pocit, že jsou opravdovými novináři, a že jejich zvrácený pohled na žurnalistiku ještě potvrdí horda stejně starých dětí, které také touží být herními novináři, a proto ty šťastnější častují obdivnými komentáři.

To ale nic nemění na tom, že takovéto prezentace jsou uplácením, a že jejich jediným cílem je získat pozitivní publicitu.

Kdyby politické strany pořádaly podobné výlety nějakam na Ibizu, a čeští političtí komentátoři jejich nabídky masově akceptovali, asi by se čtenáři Respektu začali polévat benzínem a upalovat někde u Národního Muzea. Když se takto chovají pisálci z tzv. odborných plátků, je všechno v pořádku.

Schön uhodil palec do nehtu, když napsal, že produktové časopisy (mezi než herní periodika patří) jsou ekonomicky závislé na reklamě výrobců, o jejichž produktech píší, co dím, jejichž produkty mají kriticky zhodnotit. Na malém trhu to platí dvojnásob. Ostatně na tohle téma jsem tu už kdysi nějaké úvahy rozvíjel.

Problém je v tom, že místo aby se autoři alespoň trochu snažili dodržovat nějaký kodex, který by jim například zakazoval příjmat výlety a dárkové předměty od společností, které mají zájem na tom, aby byli k jejich produktům pozitivně naladěni, nebo ještě lépe aby se cítili být zavázáni o nich psát pozitivně, díky své nevyzrálosti to považují za samozřejmost, za něco, co přeci dělá každý (což je bohužel pravda) a na čem není nic špatného (což tedy rozhodně pravda není).

Ovšem děti, které o hrách píší, nemají o morálce ani ponětí. Respektive s arogancí mládí vlastní si myslí, že o ní ví všechno, a že ji mají zmáknutou, a že trocha toho cestování zdarma nemůže nikomu uškodit a tak dále, a tak dále. Roste nám tu díky tomu celá jedna (de)generace námezdních sil, které občas někoho vyprudí (to když to vypadá, že hra bude opravdový průšvih), nicméně jinak se snaží udržovat s distributory a producenty co nejlepší vztahy (zejména proudem pochvalných pseudorecenzí na absolutně nezajímavá pokračování čehokoliv), protože když si tykají s pár lidmi o pár let staršími a o pár pater společenského žebříčku výš, mají pocit vlastní nepostradatelnosti a výjmečnosti.

(Teď jsem měl připravenou pěknou analogii se stravováním ve fastfoodech a kvalitních restauracích, ale myslím, že by bylo trapné ji tu vypisovat.)

V zahraničí je situace o něco lepší, protože tam se o hrách píše od konce sedmdesátých let a za tu dobu některé děti, které kdysi psaly o hrách, dospěly k závěru, že být kurvou prodejnou není tak super jak se to ze začátku zdálo, a tudíž existuje nenulové množství sebevědomých autorů, kteří nezvrací co jim kdosi na firemní prezentaci nalil do hlavy, ale snaží se o opravdovou kritiku a v rámci daného prostoru i o cosi jako objektivitu.

Dospějí stejně i čeští herní "žurnalisté"? Nepochybně ano. Pár světlých vyjímek se dá najít už teď (třeba takový -- skoro už nepíšící -- Michal Rybka má v tomto směru nepopiratelné schopnosti). Ale vzhledem k současnému stavu to může trvat opravdu dlouho...