Noční hlídka

Jel jsem takhle ve středu kolem půlnoci z práce a těsně před obcí, kde bydlím, se potloukala skupinka tak patnácti, možná dvaceti srnek. Pomalu jsem kolem nich projel a vzpomněl si přitom na jeden z obvzláště nepříjemných dětských běsů, které mě tak v sedmi osmi letech trápily: Slyšel jsem tehdy v rádiu adaptaci Poeovy povídky Vraždy v ulici Morgue, která na mě tak zapůsobila, že jsem nedokázal v noci projít kolem otevřeného okna, aniž bych se netřásl strachy, že je za ním šílený orangutan s břitvou, který se už už chystá uříznout mi hlavu a nacpat můj bezvládný trup do komína.

Mám na mysli toto: My, civilizovaní dospělí, si myslíme, že víme, co se v noci děje za dveřmi našich domů a bytů. Myslíme si, že jsme bezpeční v teplých postelích, že všechno známe, a že nejhorší co se člověku může v noci stát, je setkání s partou opilých chuligánů vyzbrojených boxery a nevybitou agresivitou.

Pro dospělé neexistují hrůzná stvoření s páchnoucími tlamami plnými zažloutných zubů, která v noci vylézají z děr v zemi, kde přes den spí na hromadách dětských kostí. Jsme civilizovaní a racionální, a jako takoví víme, že příšery opravdu neexistují. Víme, že Stephen King píše knížky u kterých se jeden moc příjemně bojí, ale že ve skutečnosti na tomto světě není místo pro žádné To.

To, že v noci raději nechodíme po lesích je jistě projevem pragmatické úvahy, že zlomit si nohu někde uprostřed lesa je určitě méně nepříjemné za světla než za tmy, a ne příznakem atavistického strachu, který nám říká, že v noci je lépe držet se ohně a pořádné palice. Rozmařilá přesvětlenost nočních měst zjednodušuje dopravu, ale určitě nezahání plíživé přízraky, které se lidem přisají k hrdlu aby pily jejich krev. A podivné zvuky ozývající se v domě jsou jen důsledkem sesychání stropů, ne šouravých pohybů zatracených duší.

Jak říkám -- nám dospělým je to všechno naprosto jasné. Ale přesto -- musím říct, že když se mi to srní stádo ztratilo ze světel, na tu krátkou chvíli, než jsem vjel pod lampy veřejného osvětlení, mě napadlo tohle: Sovy nejsou, čím se zdají být.

Hezki česki

Jsme my Čechové podivný pronárod. Tedy ne že bych diskuse na Internetu sledoval nějak intenzivně, nicméně musím říct, že ty vedené v češtině jsou jediné, kde se tolik jazykových puristů a ochránců jediné a pravé gramatiky (takový ten typ nauč-se-interpunkci-ty-kreténe-vymatlanej), věnuje verbálnímu lynčování něšťastníků s vysokou mírou překlepovosti/hrubkovosti.

V anglicky vedených diskusích se mi snad ještě nestalo, že bych narazil na to, to, že na větu "Tadi, jsou mí, argumenti," někdo odpověděl "Vetkni si své argumenty někam. Neumíš anglicky, tak se jimi ani nebudeme zabývat."

Ono je to ostatně dost signifikantní pro celou Českou kotlinu: místo obsahem se zabýváme formou tak dlouho, až obsah pohřbíme pod nánosem bezcenného balastu. Děje se to v politice, v diskusích o odborných tématech, a velmi markantně se tenhle zlozvyk projevuje právě v internetových diskusích.

Asi je to tím, že je mnohem jednodušší všímat si překlepů, které při rychlém a nepozorném psaní naseká každý, dopouštět se hlubokomyslných komentářů na téma shoda podmětu s přísudkem, nebo vypichovat špatně umístěné čárky v rozvitých větách, než vymyslet rozumný protiargument. Jistě, je snazší trvat na svém a obvinit druhou stranu z kretenismu, než pokorně přiznat, že tvrdím bludy.

Asi si zkrátka budeme muset ještě chvíli počkat. Nejdříve budou muset základní školy přestat bazírovat na větném rozboru a přesunout se k tvůrčímu (nebo alespoň na argumentaci zaměřenému) psaní, příjmačky na střední školy budou muset přestat vypadat jako soutěž Riskuj! a u zkoušek na vysokých školách se bude muset předvádět něco jiného, než jak rychle si student do hlavy natlačí 300 stran skript. Pak, až některá další generace Čechů bude vedena k tomu, že co říkají, je nejméně stejně důležité jako počet překlepů na odstavec, pak se třeba dočkáme nějaké té diskuse na úrovni.

(Hmm. Chtěl jsem udělat chytrého, a pohanit tu naše zamini, že si na svou webovou stránku flákne slovo cunami, ale po krátké konzultaci se slovníkem cizích slov se bohužel ukázalo, že čeština tohle otřesné slovo opravdu zná. A pak někoho kritizujte ohledně pravopisu...)

Nezapomeňme

Takže dneska v Izraeli otevřeli nové muzeum holocaustu. To je určitě záslužný počin -- každé připomenutí minulosti je dobré proto, abychom se vyhli opakování stejných stupidních chyb v budoucnosti. Nicméně.

Nicméně mám pocit, že pro Izreael se holocaust stal jakýmsi klackem, kterým mlátí po hlavě každého, kdo by si dovolil zpochybnit jeho politiku. Zdá se vám, že Izraelci by třeba neměli okupovat některá území, která i podle zoufale a absurdně neschopné organizace OSN okupují protiprávně? Nebo že vyřešení problémů s palestinským terorismem by možná pomohlo, kdyby Palestinci nebyli zavření na územích, která jim Izrael vyhradil (připomínám, že dlouhou dobu se celé území státu Izrael považovalo za palestinské), jako dobytek v ohradě -- dnes navíc pět metrů vysoké a betonové? A co třeba fakt, že palestinci nikdy nedostanou povolení ke stavbě budov, tudíž že jsou všechny jejich stavby nelegální, tudíž je naprosto normální najet na ně s buldozery a srovnat je se zemí? (Podotýkám, že nejsem absolutně žádný specialista na problematiku izraelsko-palestinských vztahů, a že všechny tyhle zprávy mám z různých ne-mainstreamových časopisů a novin.)

Pak máte smůlu. Židé přeci byli postiženi holocaustem, tudíž je všechno v nejlepším pořádku.

Nemyslím si, že bych byl antisemita -- to samozřejmě o ničem nesvědčí, protože většina rasistů si myslí, že nejsou rasisté (pregnantně to popistuje ten známý politicky nekorektní fór ve smyslu "Nesnáším rasismus a negry") -- nicméně skutečnost, že libovolná politická návštěva Izraele začíná prohlídkou nějakého toho památníku nebo muzea holocaustu, mi příjde trochu zvláštní.

A obávám se, že nejsem v tomto názoru osamocen. Skoro bych řekl, že pokud něco přispívá k šíření negativních nálad ohledně Izraele, je to právě arogatní přezíravost, se kterou Izrael ignoruje jakoukoliv kritiku vznesenou na svou adresu. Problém je v tom, že jakýkoliv projev nespokojenosti a nesouhlasu, je okamžitě vydáván za znevažování obětí holocaustu, případně jako projev obvzláště nízké a zavrženíhodné rasové nesnášenlivosti.

Zvláštní je, jak nejrůznější média na tuhle hru ochotně přistoupila a jak je těžké najít třeba v českém tisku jakoukoliv negativní zprávu o Izraeli. USA také oddaně milujeme, přesto je možné přečíst si článek o stupidních američanech a jejich povedeném prezidentovi. O Izraeli nic.

Abych to nějak uzavřel, než budu považován za úplného židofoba, řeknu toto: určitě je dobře, že existuje tolik připomínek holocaustu. Jen bych, v rámci vyváženosti, navrhoval, aby alespoň v nějakých zapadlých koutech měst, byly také památníky obětěm ukrajinského hladomoru, při kterém Stalin nechal hladem pojít nějakých 10 miliónů Ukrajinců, nebo, abychom byli aktuálnější, nějaká ta pamětní deska, která by připomínala, kolik lidí denně zemře hlady v Africe, protože nám, bohatým Evropanům, nestojí za těch pár stovcek měsíčně odeslaných na humanitární pomoc.

Časoprázdno

A povídá mi Mac, který přijel na skok do Česka: "Je to docela dobrý, ten tvůj deníček, ale moh' bys do něj psát častěj," a já potáhnu z cigarety a tvářím se opravdu státotvorně a BVer raději cucá svého Kelta a v Ragtimu je živo. A já si říkám: no jasně, i já bych chtěl psát každý den jeden vysoce kvalitní článek ve kterém vždycky řeknu něco nového a objevného, nebo se mu alespoň všichni povinně budou muset smát, jako to dokáže Ivo Lukačovič. Bohužel -- nějak mi to nejde.

Vlastně se dost divím, že tolik lidí, kteří si stěžují na absolutní nedostatek času, ho má dost na to, aby o tom psali tak sáhodlouhá pojednání na Internet, až z toho vznikne celý fenomén weblogů. Říkám si: Co vlastně všechny ty plniče vede k tomu, aby pár desítek minut denně věnovali plození textů s tak malým impaktem? A pak se podívám na svůj užasný život pendlera mezi prací a domovem a napadá mě: ale ovšem, blogy jsou kavárna Central Perk zinternetované generace X.

Jelikož nemáme čas na vysedávání po kavárnách, stvořili jsme si globální drbárnu, takovou technologickou pavlač (neřekl tohle tak před deseti lety Ondřej Neff? Hmm, velmi postmoderní...), kde si pěkně předneseme své nezávislé monology a můžeme jít spokojeně spát, aniž by nám šaty načuchly cigaretovým kouřem.

Chci říct: Macu, s periodou psaní to nebude lepší, spíš horší. Vysedávat v kavárně každý den, to už není nic pro mě...

Časový dluh

Přemýšlím teď o tomhle: kdy naposledy jsem myslel na to, co je teď, a ne na to, co bude někdy v budoucnu?

Chci říct: nemáte někdy pocit, že jsme my, lidé postinformační (ano, někdy v roce 1999 jsem se smál, že po postmoderně příjde doba informační a po ní nevyhnutelně postinformační; a vida, už jsem nejméně dvakrát na tenhle výraz v souvislosti se současností narazil), jsme úplně rezignovali na teď a přemýšlíme jen o budoucnosti?

Plánujeme, kam pojedeme na dovolenou ve volném čase, který nemáme, za co utratíme peníze, které jsme si ještě ani nepůjčili, jak bude vypadat naše kariéra za pět let, nebo jak zařídíme byt, až se vzmůžeme na něco lepšího, než co prodává řetězec s laciným šuntem Ikea. Nestaráme se o to, jestli jsme momentálně šťastní, nebo jestli děláme to, co nás baví. Skoro už se nedokážeme radovat z toho, co jsme dokázali, protože jsme stresováni plánem nabitým tím, co ještě dokázat musíme. Nedokážeme se zastavit, a fascinovaně zírat do slunce, nebo na noční oblohu (tedy ti z nás, kteří máme to štěstí, že ji v noci vidíme), protože se děsíme toho, že nám ten čas bude někdy v budoucnu chybět.

Je to trochu jako v tom starém vtipu, kde muž s okem přilepeným k hledáčku okřikuje manželku, aby ho nerušila, že teď natáčí na kameru, a že se na to podívá doma.

Takže si říkám: kdy se to zlomí? Kdy konečně dojdu do toho stavu, že se budu moci spokojeně zastavit, ohlédnout, a říct: Už jsem toho udělal dost. Teď si tady pěkně sednu na lavičku a s lahváčem ze sedmého schodu v ruce, se budu kochat vší tou krásou?

Zbytné věci

Tak nám zase poklesly prodeje PDA (četl jsem před časem). Popravdě řečeno: vůbec se tomu nedivím.

Komu jsou vlastně tyhle hračky určeny? Na poradu se s nimi jít nedá -- jednak na vás všichni koukají, co jste to za blázna, jednak rychlé poznámky, které by dávaly smysl i po tom, co si je zaznamenáte, se do PDA dělat nedají. Na to je displej příliš mrňavý, a rozpoznávání textu moc hloupé.

Nedá se s nimi ani vyjet někam ven, a tam do nich psát lyrické básně. Baterie vám zaručeně umře přesně v okamžiku, kdy to budete nejméně potřebovat, a protože to víte, budete své PDA šetřit a zapínat opravdu jen na tu nejnutnější dobu.

Pokud jde o PIM aplikace: upřímně, kolik toho má člověk za den k vyřízení, aby to nevyřešily dva papírky v kapse a uzel na kapesníku? Adresář si už jednou vedete v mobilním telefonu, a synchronizovat ho ještě s další krabičkou, je opravdové utrpení.

Je to tak: PDA je pro drtivou většinu lidí prostě k ničemu. Na vedení poznámek je lepší blok, do kterého se dá čmárat, trhat z něj papíry a půjčit ho kolegovi bez toho, abyste mu museli dávat hodinové školení o jeho používání. K organizování času je lepší papírový diář, který má vyšší rozlišení a velikost zobrazovací jednotky, ve kterém se dá snadno listovat dopředu i dozadu, a kterému nikdy nedojdou baterie. Na hraní her je dotykový displej absolutně nevhodný, nehledě na komfort obsluhy (ostatně zatímco prodeje PDA stagnují a klesají, Nintendo a Sony se svými hracími skříňkami do ruky sklízejí fenomenální úspěchy). Na přehrávání hudby je lepší iPod, nebo nějaká jeho napodobenina, která má dostatečnou paměť, výdrž a jednoduché ovládání. A číst na pidi-displeji elektronické knihy, to je záležitost pro opravdové zoufalce (jako jsem třeba já).

Nechci říct, že by nebylo možné navhrnout diář vybavený elektronickým papírem a něčím, co by se podobalo papíru a peru, které už delší dobu nabízí třeba Anoto. Jen si myslím, že návrháři PDA řeší stejný problém, jako výrobci mobilních telefonů, když se do nich snaží vecpat MP3 přehrávače: bude se přehrávač ovládat pomocí nějakých nabídek, což skoro znemožní jeho skutečné použití, nebo přidáme tlačítka, díky kterým půjde přehrávání spustit/zastavit/posunout jediným zmáčknutím, ale telefon se tak prodraží, a ovládání znepřehlední?

Jen u PDA je to stokrát horší.

Elita

Psal jsem teď o víkendu posudky na dvě diplomové práce. Popravdě: odkládal jsem to jak to jen šlo, protože si pořád docela dobře pamatuji všechny ty zhovadilé blbosti, které do nich (především díky společenské objednávce ze strany škol) studenti píší. Když jsem se ovšem v sobotu odhodlal pustit do té první, byl jsem překvapen.

Ne tím, že by to byl nějaký zhůvěřilý blábol; právě naopak! Byl jsem konsternován kvalitou práce, kterou oba pánové odvedli. Kdybych měl firmu, nejméně jednoho z nich bych začal okamžitě lákat, aby se stal jejím zaměstnancem (pravděpodobně marně, protože podle toho, co mi říkal jejich vedoucí, oba už práci mají).

Kam tím mířím: pořád dokola se omílá, že české techniky jsou vlastně k ničemu, a že je opouštějí dospělé děti, které mají jakési zbytné vědomosti, ovšem žádné aplikovatelné znalosti. Jak daleko je tohle klišé, v případě autorů těch diplomek, od pravdy!

Pravda, naše vysoké školy sice usilovně pracují na tom, aby byly od reality odtrženy co nejvíce, ale to přece nic nevypovídá o jejich studentech. Ti naštěstí mají dost rozumu, aby si při studiu našli buď nějakou smysluplnou práci, která jim pomůže nastartovat kariéru, nebo se alespoň po večerech baví nějakým tím programováním nebo administrováním kolejních sítí.

Je to tak týden dva, co jsem na první stránce jednoho celostátního deníku (byly to Hospodářské noviny, nebo Mladá Fronta Today?) viděl palcový titulek v tom smyslu, že vysoké školy hromadnými nábory ohrožují svou schopnost najít elitu. Bože, jak hloupý je to titulek! Vždyť úkolem školy není selekce jakéhokoliv druhu, ale naopak vzdělávání všech, kteří jsou alespoň trochu vzdělatelní.

A kdo patří k elitě a kdo ne, to stejně nakonec poznají až zaměstnavatelé, kteří absolventy vpustí do svých firem.

Podotek

Hmm. Tak jsem si ještě jednou přečetl co jsem v heroickém záchvatu grafomanie naplodil v předchozím příspěvku (a že mi to trvalo skoro 14 dní!).

Není to úplně nejlepší text pro tuto formu publikování (je příliš dlouhý), na druhou stranu mě mrzí, že už nemám sílu ani chuť to téma víc rozpitvat (což by si určitě zasloužilo), takže je to takové klouzání po povrchu, objevná myšlenka žádná.

Nicméně možná časem zase navymýšlím nějaká ta moudra a ještě se k tomuhle tématu vrátím.

Ale proč to sem vlastně píšu: případné delší polemiky mi, prosím, posílejte e-mailem. Vystavím je tu jako příspěvky, takže budu mít bezpracně obsah, a případné postřehy nezapadnou v komentářích.

Sladký digitální domov

Psal jsem tu nedávno o tom, že PC není spotřební elektronika. Někdy minulý týden jsem narazil v časopise 21. století na jeden z mnoha článků o skvělé digitální budoucnosti, která čeká naše domovy, a myslím, že není od věci trochu se v tomto tématu porýpat.

Spotřební elektronika (dále jen SE) se dá rozdělit do dvou velkých podskupin: a) audiovizuální technika, která okupuje naše obývací pokoje a b) bíla technika, která odvádí práci, kterou dříve bylo nutné vykonávat ručně a která zajišťuje poživatelnost potravin (pak jsou tu ještě c) gizma do kapsy a další podobné hračičky, ale těmi se stejně nechci zabývat, takže je budu okázale ignorovat).

Z našeho hlediska je důležitá jen první skupina, protože ta se vyznačuje poměrně krátkým životním cyklem (určitě nahradíte video DVD rekordérem dříve, než si koupíte novou pračku nebo ledničku). Z toho plyne že v audiovizuální technice je ukryt velký finanční potenciál, který sice nepřínáší okamžitě obrovské zisky, nicméně když se toho jeden správně chopí, může dlouhodobě profitovat na naší rostoucí závislosti na audiovizuálním šumu.

Problémem tu jsou především tzv. asijští výrobci, kteří tlačí ceny dolů jak je to jen možné. Mechanické součásti bez skrupulí lisují z umělé hmoty, na ergonomii ovládání si příliš nehrají, jeden výrobek prodají pod pěti různými jmény, za různé ceny, různým sociálním vrstvám. Krátkou úvahou tedy dospějeme k závěru, že má-li audiovizuální technika vynášet, je nutné prodávat něco jiného než hardware.

A to něco, je integrace.

Integrace znamená, že někdo nad laciným hardwarem odněkud z Asie vytvoří abstraktní vrstvu, která propojí a nahradí všechna zařízení SE, která se v součastnosti povalují po vašem obýváku.

Integrace je Windows Media Center a Intel at Home. Integrace je bezdrátové propojení televizoru s datovým skladem, do kterého si z Internetu stahujete filmy a hudbu, kam si ukládáte záběry do pořadu Natoč to!, kam nasypete z digitáního fotoaparátu fotografie, kde vaše děti mají uloženy didatkické hry pro dlouhá deštivá odpoledne a odkud si v sobotu večer pouštíte porno, když je zrovna manželka u rodičů.

Integrace, to je hromada nesmyslných žvástů a touha nabourat se do našich peněženek.

Položme si otázku: co jsou charakteristické rysy audiovizuální techniky, kterou dnes používáme? Jednak určitá míra standardizace. Výrobci se dohodli na několika málo způsobech jak jednotlivá zařízení mezi sebou propojit: kabely SCART a S-Video, zvukové kanály na konektorech cinch, digitální vstupy/výstupy používající optické vlákno. (Nebo tyhle standardy ti silní všem ostatním vnutili?) To je asi tak všechno. Protože tu mluvíme o audiovizuální technice, není důvod pro existenci jiných propojení mezi jednotlivými zařízeními, než jsou ty, zajišťující přenos video a audio signálu z jednoho přístroje do druhého.

Dále je pro SE významná nízká cena, a nulové servisní náklady. Samozřejmě, že existují přístroje patřící do SE, které rozhodně nejsou laciné, ale ty také nepatří do hlavního proudu, a pokrývají tu část zákazníků, která je ochotna zaplatit za luxusní provedení. Nulové servisní náklady plynou z nízké ceny: SE se neopravuje, ale vyhazuje. Místo vyřazeného přístroje si pak koupíme novější, nebo jej nahradíme substitutem.

Dalším rysem je určitě snadná instalovatelnost. Jistě, existuje mlčící většina, která neumí nastavit hodiny na svém videu, a která si pozve někoho odvážnějšího k propojení kabeláže mezi jednotlivými zařízeními, ale ve skutečnosti stačí jen dostatečně dlouho experimentovat s dálkovým ovladačem a nebát se prohazovat kabely mezi sebou, a každý zapojí obvyklý soubor SE přístrojů ke své naprosté spokojenosti.

Velmi důležitou je kompatibilita médií (ať už jde o kazety, CD nebo DVD). Co nahraji na jednom zařízení, zaručeně přehraji na jiném, od jiného výrobce, vyrobeném třeba o tři roky dříve, než mé vlastní. (Poněkud zvláštně se v tomto směru chovají některé nahrávací společnosti, které se snaží zabránit přehrávání třeba CD na některých mechanikách -- z nějakého, mně ne zcela pochopitelného důvodu, nejčastěji těch v PC. To je ovšem silně kontraproduktivní, a nelze se divit rozčarovaným zákazníkům, že místo drahého CD, které nebude hrát v jejich přehrávači, raději sáhnou po nějaké té P2P síti a prázdném médiu za 8Kč.)

A konečně poslední vlastnost kterou zmíním: oddělenost přístroje a obsahu. Přístroj slouží jako přehrávač, nebo nahrávač nějakého obsahu, ovšem samotné médium, na kterém je takový obsah uložen je od něj odděleno. Tím je zajištěno jednak úplné oddělení drahého a někdy i unikátního obsahu od laciného přehrávače, jednak je možné obsah volně půjčovat a sdílet.

Co z tohoto seznamu splňují tzv. media-centra?

O nějaké standardizaci nemůže být řeč. Je sice pravda, že v současnosti všechny podobné systémy, které stojí za řeč, pracují nad systémy Microsoftu, ale to je asi tak všechno co o nich víme.

Pokud jde o cenu, ta je dnes vysloveně trapná. Problém spotřební elektroniky je v tom, že aby se rentovala, musí se jí vyrábět a prodávat obrovská množství. A obrovská množství lze prodat jen za takovou cenu, kterou si mohou dovolit zaplatit i ti finančně nejslabší zákazníci. A nízkou cenu lze u hardwaru dosáhnout jen masovou výrobou. To zní skoro jako začarovaný kruh, že? Naštěstí integrátoři do něj neupadají, protože neprodávají hardware ale software, na jehož vývoj sice jsou potřeba obrovské částky, nicméně jakmile je jednou hotov, lze jej nakopírovat do miliónu zařízení s prakticky nulovými náklady (to samé platí o jakémkoliv jiném intelektuálním vlastnictví s media-centry spojeným).

To je také důvod, proč se do tohoto segmentu trhu pouští Microsoft -- má v rukou Windows, do kterých stačí provést několik úprav a budou se tvářit jako roztomilé domácí multimediální centrum. Ovšem narážíme tu na druhý problém, a tím jsou nulové servisní náklady. Sytémy Microsoftu jsou sice (jak známo) v total cost of ownership mnohem levnější než Linux (který zcela určitě už někteří výrobci -- nejčastěji ti opravdu hloupí, protože nedokáží pochopit, co jim Microsoft svými studiemi dokazuje -- ohýbají pro potřeby podobného media-centra, ale pro jednoduchost se jím nebudu zabývat), nicméně náklady na jejich údržbu pořád nejsou velké nula-nula-nic. Je potřeba stahovat záplaty, provádět údržbu systému, čas od času jej restartovat, promazávat bobtnající dočasné adresáře a tak dále.

Samozřejmě, že lze takové multimediální zařízení nakonfigurovat tak, aby tyhle úpravy provádělo automaticky třeba přes Windows Update a o nic se nestarat. Jenže. Jenže to předpokládá, že všichni zákazníci (tedy i ti ne příliš movití) budou vybaveni připojením k Internetu. Je nezbytně nutné, aby byla co nejmenší rozdílnost mezi jednotlivými zařízeními, aby se náhodou nestalo, že po automatickém nainstalování nějaké záplaty přestane systém fungovat a bude nutné volat nějakého neuvěřitelně drahého servisáka (jeho zásah může stát tolik co dva nebo tři filmy na DVD!), což na druhou stranu není slučitelné s co nejnižší cenou hardware. Tohle ovšem už začarovaný kruh je.

Pokud jde o instalaci, to je kapitola sama o sobě. Už současná SE nabízí tolik stupňů volnosti, že většina lidí si raději přivolá nějakého zkušeného souseda, nebo za flašku a čokoládu přemluví k instalaci někoho z obchodu, kde přístroj kupují. Media-centra ovšem přinesou do instalce SE úplně novou dimenzi.

Propojení již existujícího vybavení, kterého se jeho majitelé nejspíš nebudou zpočátku chtít úplně vzdát s integrovaným systémem vidím jako téměř neřešitelný problém. A jak bude probíhat modelová situace, kdy se majitel media-centra rozhodne koupit si třeba digitální satelit? Bude si kupovat externí krabici, kterou nějak připojí k systému, nebo si koupí kartu a pak bude bádat jak ji zasunout do super-laciného PC, ve kterém už nebudou další PCI sloty?

A i ty nejodvážnější od svépomocné instalace odradí příklad souseda, který špatnou konfigurací bezdrátového propojení systému a televize nastreamoval lechtivé domací video do poloviny paneláku.

A konečně kompatibilita médií a jejich oddělenost od přístoje; to je na PC-based systémech kapitola sama o sobě. Desítky různých kodeků (vzájemně co nejméně kompatibilních, samozřejmě), rozdílná kvalita a formáty videa, soubory s i bez DRM, které může, ale také nemusí být možné zálohovat, nebo půjčit známým. Vestavěné disky s konečnou kapacitou, které se zdají být nazaplnitelné, nicméně po dvou měsících na nich není už ani trocha místa, neustálý strach, z toho, zda bude možné data obnovit v případě, že se z toho úžasného systému zakouří a tak dále.

DVD nebo CD lze seřadit na poličce, zálibně si je prohlížet, brát je do ruky a zase je vracet. To se soubory, uloženými na disku media-centra, schovaného někde ve spíži, aby hukot všech těch ventilátorů nerušil, prostě nelze.

Prostě: nemyslím si, že by digitální domácnost byl nejlepší nápad.

Možná jsem příliš skeptický, a příliš zaujatý, než abych byl s to docenit všechny kvality takového multimediálního centra, nicméně myslím, že spotřební elektronika je tu především od toho, aby nám, do konzumerismu zabořeným daňovým poplatníkům, poskytovala uklidňující jistotu, že alespoň něco na světě funguje. Možná ne úplně podle našich představ, ale alespoň se snesitelnou mírou frustrace.

Media-centra a celý koncept digitální domácnosti mi ale příjde příliš nekonfortní, příliš náročný na instalaci i údržbu, příliš... uhozený. Nechci aby se místo, kde bydlím změnilo v řídící centrum kosmických letů. Chci se jen občas podívat na film, když něco dělám, pustit si k tomu hudbu a když na Discovery dávají něco zajímavého pozdě v noci, nahrát si to s vědomím, že stejně nebudu mít čas se na to podívat.

Zkrátka: Jestliže někdo doma není šťastný, desítky metrů optických kabelů, bezdrátové hračky a superpočítač v šatníku to nenapraví.

451

Splatil jsem minulý týden jeden závažný dluh, který jsme měl vůči svému čtenářskému deníku: konečně jsem si přečetl Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita.

Antiutipie jsou v SF vcelku populárním tématem, a dneska najdeme v každém knihkupectví tak dva až tři tucty antiutopických a/nebo postkatastrofických knih, ve kterých vládne ta či ona forma totalitní diktatury. Přečetl jsem takových knih spoustu, nicméně pořád si myslím, že nejlepší jsou právě ty nejčastěji zmiňované tři: Orwellovo 1984, Huxleyův Konec civilizace aneb Překrásný nový svět a teď i Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita.

Přemýšlel jsem proč vlastně tyhle tři knihy mi příjdou tak podstatné a důležité. U Orwella jsem si vcelku jistý: je to tím, že to byl člověk, který s komunismem a soudružskými praktikami měl své zkušenosti ze španělské války (Hold Katalánsku opravdu doporučuji). Orwell byl ostatně velmi zajímavý zjev, a domnívám se, že dnešní skutkově impotentní novináři a spisovatelé volající po angažované žurnalistice a umění by místo planého žvanění měli vyrazit do nějaké té války, nebo na místo katastrofy, kde by mohli prokázat především svou vlastní (tak velkohubě prezentovanou) angažovanost se stejnou samozřejmostí, jako to dokázal on.

Není důležité, že dnes je komunismus zatlačen do pozadí. Důležité je, že jakákoliv jeho instance nezbytně skončí ve stavu, který s tak mrazivou přesností Orwell popsal. Proto je 1984 tak důležité: jako varování pro všechny mladé levičáky, kteří v socialismu a potažmo komunismu vidí náplast na zparchantělost kapitalismu. Nuže, milí mladí přátelé, zatím každý socialismus dříve či později skončil lágry a monstrprocesy a všeobecnou chudobou a omezováním osobní svobody myslet a dalšími úžasnými věcmi. A samozřejme: válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.

Huxley mi naproti tomu příjde důležitý proto, že takhle nějak si představuji, že naše skvělá Euroatlantická civilizace skončí, pokud nás asiaté nezaženou do Atlantiku. Ano, směřujeme přesně do stavu, kdy se blažené nevědomosti a milosrdné intelektuální lobotomii odevzdáme proto, abychom byli šťastni, abychom dokázali celý svět uvést do nirvány absolutní strnulosti.

Tyhle tlaky už je vidět nejen v americké společnosti, která sama sobě ruší občanská práva, aby se vyhla terorismu (chce se mi trochu parafrázovat Churchilla: Mohli jsme si vybrat mezi terorismem a nesvobodou. Vybrali jsme si nesvobodu a máme terorismus.), ale i v naší skvělé a tolik nadřazené EU, která je tak tolerantní, že žádnou netoleranci nebude tolerovat.

A u Bradburyho je příjemná ta vyhlídka na nápravu (čímž se liší od předchozích dvou, kde systém, ničím nerušen, pokračuje dál ve svém nesvatém díle) a jeho bezbřehá, všudypřítomná melancholie, kvůli které mám jeho povídky a knížky tak rád. Bradbury sice nabízí naději jen polovičatou (trochu ve stylu Millerova Chvalozpěvu na Leibowitze, kde kruhovost dějinného pnutí vede k opakování stále stejných chyb), ale díky alespoň za ni.

Tak jako tak, dobré antiutopie jsou důležité. Důležité proto, že dokáží bez hloupého mentorství a poučování říct zhruba tohle: Pokud si nedáme pozor, dopadneme právě takhle.