Lost in... Lost

Někde jsem teď nedávno četl, jak se Češi považují za národ s vysokými nároky na televizní pořady. Ano, já vím, je to směšné, ale víte jak to chodí -- nikdo si nechce přiznat, že ve skutečnosti se mu líbí televizní pořady, které nebyly moderní ani před těmi dvaceti třiceti lety, kdy vznikaly.

Já, naproti tomu, mohu zodpovědně tvrdit, že jsem velmi progresivní televizní divák, který věnuje dvacent procent svého televizního času týdně nejlepšímu seriálu současnosti. Jde o u nás ne až tak známý seriál Lost (česky Ztraceni), kterému teď udělám trochu reklamy, aby lidé, kteří nesledují žebříčky nejstahovanějších torentů věděli, do čeho investovat svou nabytečnou přenosovou kapacitu (podotýkám, že já jsem nucen každý týden poctivě čekat na neděli, kdy seriál běží na AXN).

Takže, pokud jste o Lost zatím neslyšeli, jde zhruba o tohle: Kvůli výpadku rádia, se letadlo při cestě z Austrálie do USA odkloní z kurzu, aby následně havarovalo na opuštěném ostrově. Z přeživších je záhy vyvoleno několik jedinců, kolem kterých se seriál točí (jsou mezi nimi doktor s tetováním, podivný plešatý chlapík s kufříkem plným nožů, bývalý člen Saddámovy Republikánské gardy atd.) Hned v druhém třetím díle zjistíme, že ostrov asi není tak úplně opuštěný a že se na děm dějí různé podivuhodné věci. Seriál je veden tak, že každý díl se věnuje jedné postavě, kterou vidíme v teď, jak odhaluje podivnosti ostrova, střídavě s retrospektivou, která jí dodává hloubku a ujasňuje kdo je vlastně kdo.

Už v tomto ohledu je seriál velmi chytře vymyšlen (i když si moc nedovedu představit, jak by retospektivní části mohly být nějak extra zajímavé po třetí čtvrté sérii). Postavy nejsou odhaleny tak, jak je to v seriálech obvyklé, kdy po první scéně víme: ano, to je dobrý chlapík, ano, tohle je pěkná mrcha. Naopak se rýsují postupně a vidíme, že i záporňáci občas páchají dobré skutky, a dokonce i klaďáci se občas chovají jako svině. To zaprvé.

Zadruhé je tu velká odlišnost od klasického schématu amerického seriálu, kdy jednotlivé epizody spolu moc nesouvisí, a vlastně jde jen o opakování totožné zápletky v odlišných prostředích (třeba Alias, Angel nebo Agency jsou toho ukázkou -- mimochodem, všimli jste si, kolik seriálů začíná od A?). Lost naopak produkují rozličné zápletky v jednom prostředí, ani ne moc výpravném -- nakonec na tropickém ostrově toho není moc k vidění, než je džungle stokrát jinak. Možná právě proto, cokoliv co do zdánlivě panenské džungle nepatří, vzbuzuje obrovskou pozornost (kolik zábavy si divák užije třeba s tajemným poklopem).

A zatřetí: velkým pozitivem seriálu je, že skoro nic nevysvětluje. Je to skoro unikátní ukázka přístupu "Don't tell, show!". U dílu o tajemných číslech, jsem měl skoro celou dobu husí kůži, i když vlastně nešlo o nic děsivého v klasickém slova smyslu. Lost nadhazují jedno tajemství za druhým, ale explicitně toho vysvětlují jen málo. (V tétou sovislosti je potřeba podotknout, že tento přístup se může taky šeredně vymstít, pokud se to s ním přežene, nebo pokud závěrečné odhalení -- dojde-li vůbec k nějakému -- nebude dostatečně nečekané. Zatím se ale scénáristům daří propojovat věci tak, že to vypadá, že opravdu existuje nějaký velký plán, podle kterého seriál píší.)

Prostě: pokud můžete, určitě si Lost někde sežeňte a podívejte se na ně. Kromě toho, že pak bude stejně progresivními diváky televize jako já, určitě se u televize po dlouhé době dobře pobavíte.

x2

Takže už skoro týden jsem tuplovaným otcem. Ano, ano. V neděli ráno má maželka porodila naše druhé dítě. (Abych předešel spekulacím, podotýkám, že je to kluk.)

Porod je velmi zvláštní záležitost, příliš intimní na to, abych se to rozepisoval o něčem jiném, než že jsem se (na rozdíl od porodu naší dcery) na konci velmi kulivovaně a způsobně svalil na zem a omdlel (což je samo o sobě zajímavá zkušenost).

Chtěl jsem ale říct, že až když má člověk vlastní děti, pochopí, že všechny ty patetické scény z amerických filmů, ve kterých vystupují děti a rodiče, nad kterými se jako bezdětný jen povýšeně ušklíbá, jsou vlastně ve své absurdní hypertrofované podobě, blízké realitě jak je to jen možné.

Kdo má děti rozumí i bez toho, abych tu páchal srdceryvné příběhy otcovské lásky, vy ostatní uvidíte sami, až příjde váš čas...

Trocha poctivé demagogie

Takže další kolo. (Než se pustíte do dalšího čtení, doporučuji vaší pozornosti poměrně zajímavý komentář uživatele Q, který jste třeba přehlédli.)

Problém s celou věcí je v tom, že naprostá většina lidí se otázkám, v nichž nějak figuruje Microsoft, nedokáže vyhnout zpolitizování věci, a tak, místo abychom se tu bavili o tom, jak obecně přistupovat k podobnému druhu chyb, kterým se někdy prostě nedá vyhnout, a může se s nimi setkat každý vývojář, řešíme nějaké zbytečné spory ve smyslu katedrála vs bazar, uzavřený vs otevřený, Microsoft vs Samba. Uznávám, mám na tom svůj díl viny, protože jsem si nedokázal odpustit trochu té infantilní jedovatosti (a protože je mi bližší Joel Spolsky než Paul Graham, jsem nutně vychýlený na stranu -- jak to bylo? -- jedné dominantní firmy).

Co mě osobně na celém problému nejvíce zaujalo, je to hledání metody, jak s podobnou chybou naložit. Upřímně řečeno -- nevím. Myslím si, že uživatelé mají právo na zpětnou kompatibilitu, současně ale souhlasím s tím, že zrychlení operací FindFirstFile, FindNextFile je žádoucí, a že po něm korporátní zákaznící Microsoftu touží, a neměli by o něj být připraveni. Myslím, že není správné vyhazovat message box u takových operací jako je vylistování obsahu adresáře, ale přitom chápu, že spamování error logu není řešením pro domácí uživatele, kteří najednou neuvidí své soubory, a kteří nevědí (a nechtějí vědět) nic o tom, co je to nějaká Samba, nebo jakým způsobem Explorer zjistí které soubory jsou ve kterém adresáři. Souhlasím s tím, že nejlepším řešením je opravit instalace vadné Samby, ale nejsem si úplně jistý, jestli je to realizovatelný požadavek u jednoúčelových fileserverů, které firmy (s Linuxem ve ROM/flash paměti) chrlí po desítkách tisíců.

Jak říkám -- nevím jak takovou situaci řešit. Proto mě celý problém zaujal, protože jsem si myslel (a pořád si to myslím), že se dovím, jak se v takové situaci zachovají (ať už se to někomu líbí nebo ne) ti nejlepší programátoři a softwaroví obchodníci na planetě.

Pokud jde o to, jestli samba-team musel nebo nemusel reverzně inženýrovat (ha!) protokoly Microsoftu: Microsoft má svaté právo nechat si své protokoly pro sebe. Nejsem tak kovaný v historii operačních systémů, abych to mohl říct určitě, ale domnívám se, že snahou MSFT v době, kdy "SMB" vznikalo, bylo primárním úkolem zlikvidovat konkurenci ztělesňovanou firmou Novell. Myslím si, že v té době, nikdo nezveřejňoval specifikace svých protokolů, protože se to prostě nedělalo, a jejich utajení a vzájemná nekompatibilita byly považovány za konkurenční výhodu (jako tomu donedávna bylo -- a leckde stále ještě je -- u instant messaging aplikací a protokolů). Od těch blažených devadesátých let se lecos změnilo, a dnes se naopak protokoly zveřejňují a velké firmy se stávají členy konsorcií, kde se protokoly a formáty domlouvají ke všeobecné nespokojenosti. Je to jako s programováním -- od rigidního stylu vše bude naplánováno, pak implementováno, nakonec otestováno, a co si zákazník nevymyslí hned zkraje, to mít nebude se postupně přechází k extrémnímu programování, které říká neplánujte nic, napište pár testů a uvidíte co z toho vzejde.

Stejně jako se za těch deset patnáct let změnila představa ideálního programovacího stylu, změnila se i představa ideálního přístupu k protokolům. Dříve nepředstavitelné zveřejňování obchodních tajemství se dnes stalo všeobecným standardem, a firmy sázejí víc na to, že nabídnou synergické řešení všech problémů, které bude zákazníky demotivovat od nákupu produktů konkurence (pravým důvodem proč používat Outlook není příjem pošty, ale propojení s Exchangem a zbytkem balíku Microsoft Office, důvodem proč nepoužívat OpenOffice.org není těch 1397 funkcí, které má Excel navíc, ale absence návaznosti na Exchange a další produkty Microsoftu).

Abych to shrnul: Vývojáři Samby v diskusi pod Chenovými příspěvky sami přiznali, že chyba nevznikla proto, že by neznali protokoly Microsoftu (který je prý už docela obstojně dokumentuje a s týmem Samby snad i spolupracuje), ale proto, že prostě udělali normální stupidní chybu (nějaký ten zapomenutý case ve příkazu switch()). Údajně zabrala oprava chyby (včetně testování) asi tři minuty. (Což mi připomíná, že, pokud jsem to správně pochopil, problém není v tom, že by listování adresáře nevyhodilo chybu. Problém je v tom, že ji vyhodí i když nemá!)

Blog Old New Thing se problémem zpětné kompatibility zabývá poměrně často. I proto ho čtu -- protože mi stále připomíná, že opravit chybu někdy nestačí...

Hlas z druhého břehu

Tento BVerův text se objevil pod přispěvkem Malinkatá chybička. Myslím, že si že zaslouží širší pozornost, takže jsem z něj udělal příspěvek. --objektivní editor-- (alias jIRI)

Jsa vhozen do jedné škatule k militantním linuxářům, nemám jinou možnost než na tento emocemi nabitý post odpovědět. Konečně, Festivalu už by po čase prospěl nějaký slušný flamewar, tak rád plním jIRImu jeho nevyslovené přání :-)

Předně: v dané kauze vystupuje všemi dlouho očekávaný operační systém od dominantní firmy na jedné straně a souborový server, jenž je k dispozici zdarma se zdrojovými kódy, na straně druhé. Dále je třeba zmínit, že oné dominantní firmě už samotná existence serverového projektu vadí -- tento software umožňuje běžným uživatelům přistupovat ze stanic vybavených operačním systémem dominantní firmy k souborům uloženým na jiných systémech (zvláště pak k souborům těch operačních systémů, které dominantní firma považuje za svoji hrozbu). Daný souborový server tím podstatně zvyšuje použitelnost a užitnou hodnotu konkurenčních systémů a dovoluje tak vzájemné soužití různých OS na jedné lokální síti a tím původně dokonalou dominanci firmy narušuje. Pro úplnost je ještě třeba zmínit, že dominantní firma detaily svých síťových protokolů původně nezveřejnila, takže serverový projekt vznikl na základě zpětného inženýrství a neúplných informací o chování a analýzou síťového provozu klientů dominantního výrobce.

Řekl bych, že toto uspořádání věcí situaci značně komplikuje, protože původně ryze technický problém je posouván do roviny obchodní, filozofické, až nábožensky fundamentalistické.

Pokusím se od vyšších rovin oprostit a hodnotit otázku na ryze systémové úrovni:

Každá jednotlivá komponenta tak komplikované věci, jakou je (jakýkoliv) operační systém, by měla dělat svoji práci v rámci celku čistě, jednoduše, logicky a bez zbytečných vedlejších předpokladů. Pokud tomu tak není, je její chování komplikované, pro ostatní komponenty obtížně předvídatelné a hůře abstrahovatelné -- bezprostřední okolí, které s komponentou komunikuje, se musí jejímu chování přizpůsobovat a to vede ke zbytečným složitostem a dalším nadbytečným předpokladům. Každá složitost pak zvyšuje šance zákeřných chyb a zhoršuje efektivitu (rychlost a paměťovou náročnost). Snahou architektů je tak samozřejmě udržet systém na všech úrovních co nejjednodušší. Proto například jedno z navrhovaných řešení "systém se postará sám o chybové hlášení k směrem k uživateli a zobrazí dialog s varováním" je vadné -- síťový subsystém by tak musel mít těsné vazby na nějaký zobrazovač událostí (jenž je zodpovědný za zobrazování GUI hlášek v daném rozlišení, barvách, jazyce, atd...) a tato vazba může být zdrojem komplikací, protože cílem síťového subsystému je být efektivní a cílem zobrazovacího subsystému je být komfortní. Je evidentní, že síťová komponenta OS má problém detekovat, obejít, hlásit a zaznamenat tuto událost co nejjednodušším zůsobem (např. návratovou hodnotou volání, zápisem do systémového logu, atd.), je pak pouze a jen věcí aplikace, jestli a jakým způsobem varování prezentuje. Tedy: model toho, jak se zachovat, je plně v kompetenci softwarové vrstvy NAD síťovou komponentou OS, tedy konkrétně souborového prohlížeče. (Poznámka na okraj: Je smutné, že i technicky orientovaní lidé už dnes nedokážou rozlišovat mezi operačním systémem a jeho aplikacemi -- slíbil jsem ale, že se nyní budu držet ryze technických aspektů, takže nechci toto téma rozvíjet.)

Tolik tedy k tomu, proč "podobné workaroundy jsou cestou do pekel, a že jakékoliv jiné řešení než to "čisté" zalogování a vrácení chyby, je projevem opravdového zla", doufám, že je jasné, proč a z jakých důvodů hájím toto stanovisko.

Nyní k vyšším úrovním problému: Operační systém je v konečném důsledku komerční produkt a jako takový vzniká díky značnému úsilí technického a obchodního týmu. Obchodníci stanovují priority, celkové zaměření, look´n´feel celého produktu, měli by dobře znát cílovou skupinu zákazníků, atd. V reálném světě jsou pak požadavky dané obchodním týmem často v rozporu s prioritami technickými -- v daném případě je obchodním požadavkem zpětná kompatibilita: síťové aplikace musí fungovat úplně stejně jako na předchozí verzi operačního systému, jenž je ale zcela technicky odlišný od vyvíjeného systému. Podobný požadavek, je-li prosazen, vede k tomu, že v nenarozeném dítěti vzniká slepé střevo (bug v serverovém projektu byl už odstraněn a za několik měsíců bude workaround v OS úplně nepotřebný, zatímco OS bude udržován dlouhou řadu let, je mylné předpokládat, že uživatelé budou vadnou verzi serveru používat dlouhodobě třeba kvůli firmware v ROM). Stručně řečeno, má být odstraněna jen původní chyba a na místě, kde vznikla.

Vybalancování technických a obchodních požadavků je nelehkým úkolem hlavních šéfů -- jen oni rozhodují o tom, zda je důležitější mít technicky dokonalý OS s drobným nekomfortem, jenž časem donuti určité procento správců serverů k upgradu, nebo to, aby současní zákazníci měli snadný přechod na operační systém, jenž je vnitřně zaneřáděn od samého začátku.

Celková politika dominantní firmy je dlouhodobě zvýhodňovat obchodní priority před technickými -- jen tak dosáhla své dominance. Tato jistě úspěšná strategie nicméně vysvětluje i fakt, proč technické parametry produktů, APIs a protokolů oné dominantní firmy jsou vždy podřízeny momentálním krátkodobým trendům, proč jsou výrobky uváděny na trh se zpožděním a proč je jejich údržba často problematická.

Tímto se dostávám k předposlednímu argumentu (pokrytectví a "dělání blbců" z uživatelů): každá úspěšná firma musí pracovat s modelem zákazníka. Obchodníci operují s tvrzeními typu "tohle uživatel snese, tohle už ne", "tohle je intuitivní, tohle už ne", "tohle vypadá jako naše chyba, to není přípustné", apod. Myslím si, že model uživatele, s nímž pracuje dominantní firma, je (zbytečně) vychýlen směrem k podprůměrnému uživateli s nižším IQ. Je to logické -- lidé, kteří konktaktují uživatelskou podporu, většinou k této skupině patří a je tak výhodné ušetřit náklady, pokud jich bude co nejméně. Ona podceňovaná "mlčící většina" je ale v průměru mnohem šikovnější a schopnější, než by dominantní firma byla ochotna připustit. Což je mimo jiné i důvod, proč vůbec vznikají a jsou velmi populární projekty jako je síťový souborový systém postavený na protokolech dominantní firmy.

Tak.

Doufám, že jsem aspoň částečně vysvětlil své "svaté pravdy", které byly autorem vyjmuty z kontextu naší dlouhotrvající diskuse a lehce osprejovány narudo.

A teď si neodpustím ti tu trošku demagogie, jIRI, vrátit ve formě malé podpásovky. Jen tak dál, časem si snad opravdu nainstaluješ nějakou šikovnou linuxovou distribuci, staneš se jejím spokojeným a nakonec i pokročilým uživatelem a budeš tak schopen posuzovat a hodnotit věci i "z druhého břehu".

Kdyby totiž platil tvůj omyl, že "Linux nemá zákazníky", neuvažovali by tvůrci Visty o podpoře staré verze Samby -- nebo snad ano?

Takzvané zlo

Pustil jsem si po čase zase KOTOR2 a chvíli jsem zkoušel hrát, tentokráte ovšem jako záporná postava, která se přiklání k temné straně. A musím říct: I když zrovna KOTOR2 je v tomto směru spíše světlou vyjímkou (má pár opravdu pěkných okamžiků) drtivá většina her se, pokud jde o zlo, nevzmůže na nic lepšího než jsou projevy brutální blbosti. Nebo rozdíl mezi dobrým a zlým spočívá v tom, že ten dobrý nedělá zajímavé věci (jako třeba ve Fable -- ale o tom jsem jen četl, hru jsem nikdy nehrál).

Víte co myslím: pokud má být postava zlá, musí se nejvíce ze všeho chovat jako idiot, každého hned rozsekat na kusy a nejméně jednou za půl hodiny se ďábelsky zasmát. Přitom zlo vůbec není jen mučení a prvoplánové zabíjení. Existuje ještě to druhé, elegantní zlo, které vás s úsměvem odvede na šibenici, nebo vás přesvědčí abyste špinavou práci udělali za něj.

Takového (řekněme reálného) zla, je v počítačových hrách pomálu. Připisuji to jednak tomu, že herní designéři jsou vesměs dobří lidé, a nejsou prostě fyzicky ustrojeni k tomu, aby osnovali opravdu zlé plány, jednak skutečnosti, že programovat vychytralé zlo, které se dvě hodiny hracího času tváří jako dobro, aby pak provedlo něco obvzlášť odporného, je mnohem těžší, než napsat 3D engine, který bude krásně renderovat rozstřikující se krev a vyhřezlá střeva.

Otázkou samozřejmě zůstává, zda by někdo, kromě opravdu nemocných lidí, chtěl hrát opravdu zlou hru. Ale fakt, že ve hrách můžete být buď dobrý, nebo pitomý, je dost tristní.

V KOTOR2 je pár ukázek takového skoro-skutečného zla (třeba se vaší light saber můžete prosekat až k dívce kterou máte zachránit, abyste ji pak prodali do otroctví, nebo pošlete nemocného nakažlivou chorobou odpočívat mezi ostatní uprchlíky), ale většinou se musíte jen chovat jako idiot, všechny hned rozsekat na kusy a každou chvíli se ďábelsky zasmát.

Malinkatá chybička

Příspěvek How would you solve this compatibility problem: Network interoperability (Old New Thing) si určitě přečtěte. Je zajímavé, jak takový vcelku banální problém dokáže přesně rozdělit lidi na dvě poloviny. A je zajímavé, kolik se toho o lidech dovíte z toho, na kterou stranu se přikloní.

O co jde?

Raymond Chen z Microsoftu se táže svých čtenářů, jak by řešili tento problém: file serveru se lze na seznam souborů zeptat pomalu nebo rychle. Pomalu se ptaly WindowsXP, Windows Vista se ptají rychle. Ovšem někteří betatesteři reportují podivnou chybu, kdy s některými file servery (nakonec byla v diskusi identifikována jako provinilec Samba, včetně odkazu do bugzilly) není načten celý seznam souborů, ale jen prvních 128 položek. Chyba v sambě byla zkraje roku opravena, nicméně jistě stále zůstává dost neupgradovaných instalací, při kontaktu se kterými by se Vista jevily jako pochybný operační systém, který ani nedokáže vylistovat soubory. (Poznamejme ještě, že nejde jen o problém s Windows Explorerem, ale se všemi aplikacemi, které používají API shellu k vylistování obsahu adresáře.) Čili se Chen ptá, jak mají Vista s touto chybou (která není jejich chybou, ale chybou kopírovačů, kteří Microsoft a jeho produkty tak nenávidí, až je pod hlavičkou open source kopírují) naložit.

Mají Vista chybu detekovat, zapsat informaci o ní do logu, a API vrátit chybový kód? Nebo se ji mají snažit detekovat, a před uživatelem skrýt? A tady se právě lidé rozdělují na dva neslučitelné tábory: jedni (ke kterým patří třeba BVer) se domnívají, že jediným řešením je chybu ohlásit a nechat uživatele/administrátory ať si nainstalují novou verzi Samby. Druzí (do této skupiny patřím já) si myslí, že je nepředstavitelné, aby operační systém, který používá zhruba 500 miliónů lidí, najednou přestal fungovat tak, jak tito lidé očekávají.

BVer mi v naší vášnivé diskusi na toto téma vysvětloval, že podobné workaroundy jsou cestou do pekel, a že jakékoliv jiné řešení než to "čisté" zalogování a vrácení chyby, je projevem opravdového zla. Já si na druhou stranu myslím, že pro Microsoft, který už tak všichni upřímně nesnáší, je nepřijatelné to, že za drahé peníze vnutí svým zákazníkům nový operační systém (kvůli kterému budou muset upgradovat hardware, přistoupit na licenční podmínky, které určitě budou výhodnější než ty současné -- výhodnější pro Microsoft, atd.), a ten pak nebude fungovat.

BVer dštil oheň a síru na snahu Microsoftu "vypadat dobře", a že z uživatelů dělá blbce. Já tomu ale rozumím: když nějaká firma utratí řekněme půl milionu dolarů za upgrade na Vistu, má za své peníze určitá očekávání. Jedním z nich je, že to co fungovalo, bude fungovat bez problémů dál.

Vidím tu ten propastný rozdíl mezi uvažováním lidí od Linuxu a lidí od Windows: Linux nemá zákazníky a není zákaznicky orientovaným softwarem. Windows naproti tomu jsou komerční produkt, který se musí prodávat, aby obhájil svou existenci.

Militantní Linuxáři vám řeknou: Pokud ti Linux příjde složitý, jsi debil, který si ho stejně nezaslouží. Podlézavý Microsoft vám nabídne slevu (kterou samozřejmě nechce zadarmo).

Linuxáři hají svou svatou pravdu s otevřeným kódem. Microsoft chce všechny peníze, které jste mu schopni dát.

Co mají oba tábory společné, je ta zarputilá tvrdohlavost, se kterou jdou za svým...

PS: Kauza pokračuje (a Chen vysvětluje, proč BVerův scénář s donucením k updatu není úplně realizovatelný). Doporučuji sledovat...

Pozdní sběr

Nenechte se mýlit: přes všechno to zasvěcené blábolení, ve skutečnosti jsem pravým opakem toho, čemu se říká early adopter. Obsluhuji počítač se čtyři roky starým procesorem, tři roky starý model digitálního fotoaparátu, opravdu obskurní mobilní telefon, žádnou digitální kameru (což ovšem souvisí spíše s mým odporem k záznamu pohyblivých obrázků, než s čímkoliv jiným), zcela nemoderní automobil Škoda Fobi- ehm, Fabia, pořád se k Internetu připojuji přes dial-up, a tak dále, a tak podobně.

Chci říct: Jediná nová technologie, ke které se mi podařilo přijít včas je .NET Framework (a to jen díky tomu, že jsem zmeškal příležitost naučit se pořádně MFC a Win32), a i do té jsem začal pořádně pronikat až v posledním půlroce.

Zkrátka: DVD vypalovačku jsem do rodinného počítače pořídil až minulý týden. Nakonec jsme vybral nějaký model LG (samozřejmě bez LightScribe), kterému jsem, abych si alespoň trochu uchoval tvář, promptně updatoval firmware.

Okamžitě jsem stáhnul driver, zformátoval DVD-RAM médium do UDF2.0, načež jsem zazálohoval adresář se všemi v podstatě nenahraditelnými daty, která jsem za ten rok od poslední zálohy na CD-R nasbíral (ovšem bez fotografií, kterých jsme za tři roky vlastnictví digitálního fotoaparátu s manželkou nasekali cca 7GB) . Současně jsem se rozhodl, že je nutné, abych napsal program pro automatické zálohování (popravdě -- nic z toho co se dá stáhnou zadarmo nevyhovuje mým požadavkům), což nejspíš vyústí v další polodokončený projekt, na kterém se toho spoustu naučím.

Inu, tak už to chodí.

V každém případě, mě během kopírování napadla následující rýmovánka:

Až mi v poči klekne disk,
Budu moct jít klidně spát,
Zálohu jsem provedl,
Nebude mě ztráta --

a tady mě inspirace opustila...

Guerrilla

Aha, přišel jsem na skvělý způsob jak se vyhnout blamáži: Pokud následující odstavce budou působit poněkud neuspořádaným dojmem, není to způsobeno mou intelektuální nedostatečností, ale lahví Veltínského zeleného, kterou jsem právě dopil. (Nevím jestli jsem se o tom už zmiňoval, ale piji téměř výhradně bílé víno, a to i k jídlů ke kterým se naprosto nehodí. Nemohu si pomoci, ale červené víno mi prostě nechutná...)

Tak.

Na Spectru právě skončil velmi zajímavý pořad Strategie pojednávající o tom, zda teroristé a guerilové armády mohou dosáhnout svého a změnit běh věcí ve svůj prospěch. Jako příklady byly uvedeny různé britské války v Africe, válka ve Vietnamu, IRA, Al Kajda a podobná uskupení. Závěr dokumentu byl zhruba v tom smyslu, že časy se změnily, že gentlemanské upozorňování IRA na umístění bomb skončilo, a že věk neřízeného iracionálního teroru začal 11. září 2001 (mimochodem: den na to jsme s manželkou -- tehdy jsme ovšem ještě nebyli manželé -- odlétali do Lisabonu, a řeknu vám, chlápci se samopaly proklatě nezajištěnými, nejsou právě tím nejpříjemnějším přivítáním na letišti; ovšem ještě méně příjemné je, když si vás na letišti při průchodu přes dezinfekcí napuštěný koberec prohlíží infračervená kamera, která má odhalit, zda vaše tělesná teplota není nad normálem, což by mohlo signalizovat nákazu ptačí chřipkou).

Shodou okolností mi můj švagr minulý týden sdělil, že by se chtěl odjet rekreovat do Jemenu. Napsal jsem mu, že bych raději jel do nějaké civilizované země. Napsal mi zpátky, že mám nějaký mentální problém. Odpověděl jsem, že ano, že mám mentální problém se zeměmi, kde si lidé obalují hlavy turbany.

A skutečně, je to tak: jesliže Evropané se směrem k Islámu vzmohou nejvýše na pár slabomyslných karikatur, když islamisté s chutí nastražují bomby na nádražích, a ukončují kurzy létání před lekcí o přistání, pak nemohu netrpět pocitem, že ve vztahu mezi tvz. euro-atlantickou civilizací a tím, co se nachází na jihovýchod od ní panuje jistá disproporce.

Rozumějte: I když si myslím, že Saddám Husajn je zkurvený hajzl, a že zabránit mu v mučení, popravování a plynování dalších lidí je záslužný čin, nejsem si úplně jist, zda to, co armáda Spojených států předvádí v Iráku je to nejlepší co je možné dělat.

A obávám se, že tento pocit je vlastní mnoha Evropanům.

Problém je v tom, že mnoha lidem zasaženým Islámem nepříjde naprosto nepřijatelné rozložit na molekuly (nebo alespoň na co nejmenší kousky zkrvaveného masa a roztříštěných kostí) co největší počet zcela obyčejných lidí, kteří se nepovinili ničím jiným, než tím, že byli spokojeni s poměry ve kterých žijí, tak, jako to příjde většině křesťansky založených jedinců. (Ó, ano, jistě, ve skutečnosti mnoho lidí, kteří si myslí, že jsou dobrými křesťany střílí po mnoha jiných lidech, kteří jsou přesvědčeni o tomtéž, ale dovolte mi dopustit se v rámci neformálního stylu spojeného s weblogy této nejapné generalizace.)

Naše civilizace si zvykla zavírat asociání živly (tedy takové jedince, kteří odmítají uznávat její pravidla vycházející z -- ať se nám to líbí, nebo ne -- Desatera) uvnitř sebe sama do vězení (po té, co uznala, že trest smrti je příliš nezvratným na to, aby byl vůbec upatňován), aby předešla svému rozvratu. Co však dělat, když takovým asociálním živlem je celý národ, nebo dokonce několik národů?

Jistě chápete kam mířím, takže další rozbory problematiky ponechám vaší laskavé úvaze a raději skončím velmi výmluvnou replikou z rukověti inteletkutála-amaterá: Jsem v tomto směru poněkud ambivaletní...

Do you like our owl?

Pouštěl jsem si v pátek v noci na počítači best SF movie ever, tedy film Blade Runner. (Abych to vysvětlil: tuhle kopii jsem sehnal ještě na koleji; je to otřesná kvalita, s mizernými českými titulky přímo v obraze, a hrozným zvukem. Bohužel, pokaždé když se pokusím najít internetový obchod v Česku -- k nákupům přes Internet v zahraničí zatím nejsem vybaven, který by mi prodal kopii tohoto filmu, narazím na hlášku "tento film byl vyřazen z distribuce", nebo něco v tom smyslu.) Blade Runner je úžasný film, což jsem tu už nejméně jednou psal.

Když jsem se na něj teď s odstupem několika let znova díval, překvapilo mě, jak moc je trikově poplatný osmdesátým letům, a jak málo to vadí. Ridley Scott udělal z knihy Do Androids Dream of Electric Sheep, která sice není špatná, a některé scény (třeba ta, kdy je Deckard vyšetřován na to, zda je, nebo není replikant, někým o kom sám neví, zda je, nebo není replikant), jsou opravdu výborné, ale celkově bych ji asi nezařadil mezi to úplně nejlepší, co P.K. Dick napsal, opravdu výjmečný film. Podařilo se mu to hlavně proto, že se knižní předlohy příliš nedržel, a pokud se dobře pamatuji (knížku jsem četl jednou, před dost lety), dokonce ani nálada (nebo atmosféra, jak chcete) není úplně stejná. Skoro by se dalo říct, že jediné co z knihy zůstalo je ta nejzákladnější linka: Chlapík, kterému se říká Blade Runner, střílí replikanty.

Nevím proč, ale přemýšlel jsem během filmu nad tím, proč Blade Runner je ono, zatímco Still Life není ono. Still Life má skoro všechno co má Blade Runner: má silnou vizuální stylizaci, poněkud rozvráceného hlavního hrdinu (resp. hrdinku, ale drsná policatka je skoro stejně dobré klišé jako drsný osamělý policajt), má adekvání zvukový doprovod (i když Vangelis na začáku 80. let je prostě Vangelis na začátku 80. let). Syžet má sice každé dílo jiné -- Dekcard vlastně nechce replikanty zabíjet, protože, zdá se, se domnívá, že jsou mnohdy lidštější než lidé, zatímco Gus/Victorie McPhersen(ová) vraha dopadnout chce za každou cenu, ale to není až takový rozdíl (z hlediska toho co zkoumáme).

Člověk by Still Life dokonce odpustil i ty puzzly, které narušují tok narace ve prospěch natahování herního času (a autoři adventur -- a her obecně -- by se už konečně měli naučit, že když chtějí vyprávět příběh, nemohou před hrácče postavit hádanku spočívající v manipulaci se dvěma šperháky a zámkem, jehož dvacet stavítek se přepíná podle nějakého složitého algoritmu), i to, že hra je už dopředu postavená jako první díl (přičemž druhý už nejspíš nebude, protože Microids buď byli koupeni Ubisoftem a kdoví co bude dál, nebo rovnou zkrachovali), a dokonce i těch pár trapných vtípků (z nichž nejubožejšího se dopustili překladatelé českých titulků, když do děje odehrávajícího se v Chicagu umístili do titulků referenci na pana Kájínka) by se dalo strávit.

Tohle všechno se dá nakonec přehlédnout (jako se dají přehlédnout papírová auta v Blade Runner), a i když jsem hru odložil s pocitem, že je to dobrá vážně se beroucí detektivka, rozhodně jsem neměl ten pocit. Ten pocit, který jsem měl v pátek z Blade Runnera, nebo někdy před čtyřmi lety, kdy jsem poprvé dohrál The Longest Journey. Opravdu nevím, v čem je problém.

Ale jsem rád, že i když Still Life není ono, pořád je tu Blade Runner, který ono je.

Review.Game("Still Life")

Když už jsem se prohřešil proti téměř všem pravidlům tzv. herní žurnalistiky (recenze nezačínám třemi odstavci o ději hry, většinou se moc nezmiňuji o grafice a na konci neuvedu počet procent), je načase zahýbat i s tím posledním. Totiž vyslovit závěrečný verdikt hned v prvním odstavci: Still Life nejlépe vystihuje můj oblíbený výrok Marka Twaina: Rozdíl mezi téměř správným slovem, a správným slovem, je jako mezi světluškou a bleskem.

Tak. Psát dále netřeba.