Nezdolnej lidskej duch

Zase se mi to tu nějak nakupilo. Hmm. Čím začít?

Byl jsem minulý týden na očním. A jak jsem tak seděl v čekárně, přišel tam takový pán, na kterém bylo už na druhý pohled vidět, že je malinko retardovaný. Opravdu jen malinko. Ve skutečnosti, kdyby nemluvil tak strašně nahlas a skládal věty dohromady jen o trošku jinak, byl by úplně normální.

Ale protože mluvil hrozně nahlas a tak trochu pletl páté přes deváté, bylo v čekárně vážně skoro cítit oblak myšlenek ve smyslu "Ach, bože, teď tu budu muset čekat s tímhle debilem..."

Krize se dostavila záhy. Z ordinace vyšla sestra a pán na ní spustil, že nevidí na jedno oko, a měl k tomu celou historku kde všude byl a nepomohli mu, a že by tedy chtěl, aby se mu doktor na to oko podíval a tak dále. Dopadlo to jak muselo: sestra ho utnula s tím, že má přijít s nějakým opatrovníkem nebo tak něco, že ona si nevezme na triko, až ho s rozkapaným okem přejede cestou domů kamión se štěrkem nebo něco v tom smyslu. Bylo vidět, že pán je na takové chování zvyklý, a nechtěl se dát lacino, takže si nakonec vymohl jakýsi papír se vzkazem pro sociální pracovnici, že mu má někoho sehnat jako doprovod.

Pak odešel.

Ještě chvíli jsem čekal, pak na mě přišla řada, a když jsem sestře platil 30Kč manipulačního poplatku (vážně jsem na něj úplně zapomněl, stejně jako na poplatek za recept!) asi se v ní hnulo svědomí, a začala mi vysvětlovat jak je to těžké a kdesi cosi, a já přikyvoval, že jistě není možné nechat někoho s rozkapaným okem (ať už to znamená cokoliv) jít domů pět kilometrů po frekventované silnici a pak jsem se pakoval pryč, a cítil se vážně jako padouch.

A jak jsem čekal na autobus, a ten pán s tím nemocným okem, který mezitím asi zanesl svůj papír někam na odbor sociálních věcí, nebo kam se takové papíry nosí, šel kolem zastávky, přemýšlel jsem, jak nějaká pitomá náhoda, nějaká miniaturní změna v chemii mozku z vás udělá v očích jiných lidí něco na úrovni psa, nebo morčete, a vy žijete s tou příšernou bezmocí, a i tak triviální úkony jako je oční vyšetření se pro vás stanou nepřekonatelnou překážkou.

A přesto to nevzdáte i když ze současné pozice vypadá takový život naprosto na hovno, a prostě děláte co můžete, protože nic jiného se dělat nedá.

A vzpomněl jsem si i na další pitomé náhody. Třeba na toho pána od nás ze vsi, co pořád jezdí a kole a co o něm jdou drby, že na tom kole jezdí i 30km tam a 30km zpátky na chemoterapii, a taky na jiného pána, se kterým jsem kdysi pracoval, a kterému umřela jeden rok manželka a další dvacetiletý syn a taky jsem si vzpomněl jak čtrnáct dní zpátky trefil nějaký kamión se štěrkem autobus co v něm jela taky moje žena a dvě děti a dalších asi dvacet dětí ze vsi a naštěstí se skoro nikomu skoro nic nestalo a říkal jsem si: Kurva, kurva, kurva.

A kurva.

Po sto letech emancipace žen, ep. 2

Prase rochnící si v podpaží prototypu mladé úspěšné ženy.

Na vrcholu

Tohle je stav ve kterém se právě nacházím.

A tohle

############################################################################
Executed tests       : 154
Ignored tests        : 0
Failed tests         : 0
Unhandled exceptions : 0
Total time           : 28,8125 seconds
############################################################################

mně jen dodává falešný pocit klidu.

Uvidíme po Vánocích, kdy by měla být hotová první zveřejnitelná verze...

Vzdávám to!

Podívejte... Já už se asi tři čtvrtě roku pokouším najít způsob, jak na tohle video odkázat, ale jakýkoliv pokus vždycky skončil nezdarem. Takže to nebudu odkládat, a tady to je: Benny Lava!

Po sto letech emancipace žen, ep. 1

Polonahé kozaté blondýny na MTV natřásají zadky až z toho bolí oči.

Na(t)ivka

Je to takhle: Přijít s něčím na trh jako první je príma, ale má to svoje nevýhody. Především musíte kvůli nestabilitě a nevyzrálosti technologie leckde leccos obětovat, taky musíte na vlastní náklady vychovat zákazníky, a nejspíš to napoprvé stejně netrefíte, takže si (nechtěně a v dobré vůli) naděláte do bot velkým množstvím dědičných hříchů, za které se pak budou budoucí generace smažit v pekle ještě dlouho po té, co se rozhodnete věnovat výhradně charitě.

Naproti tomu, pokud trochu počkáte, můžete místo babrání se s technologickou nedostatečností vzít všeobecně dostupné součástky a soustředit se na to, jak je poskládat dohromady tak, aby jste vypálili rybník všem pochybovačům, kteří tvrdí, že se na tak usazený trh jako je ten, na který míříte, nikdy nedostane.

Třeba tyhle webové aplikace. Existují úkony prováděné na počítači, které dávají smysl jen pokud máte k dispozici Internet. Třeba sledování RSS, nebo IM, nebo e-mail. A pokud provádíte tyhle úkony na různých místech, říkáte si: jaká je to škoda, že zrovna ta data která potřebuji se válí v počítači na druhém konci světa. Kdybych je tak mohl mít po ruce! A někoho hned napadne: ohó, tuhle máte, milý pane, aplikaci která běží v prohlížeči. A ten máte všude k dispozici. A ta data, ta budeme uchovávat u nás na serveru, co vy na to? A vy na to koukáte, a říkáte si: Hmmm, to je ale zajímavý nápad. Škoda jen, že to provedení stojí za hovno.

A to je největší problém aplikací provozovaných v prohlížeči: prostě stojí za hovno. Proč v prohlížeči nevidíme nic moc zajímavějšího než tisíc variací na přesouvání krátkých kousků textu z místa na místo? Protože s prohlížečem se nic lepšího dělat nedá. Prostředky které máte k dispozici v prohlížeči vracejí váš nablýskaný počítač na úroveň ZX Spectra. Máte velký disk? Je vám k ničemu. Máte 3D akceleraci v grafické kartě? K ničemu. Vícejaderný procesor? K ničemu. Periferie? K ničemu.

Myslím, že nejsem osamocen s názorem, že uživatelské rozhraní by se mělo přizpůsobovat aplikaci, ne aplikace uživatelskému rozhraní. Ale jak chcete v prohlížeči udělat zajímavé uživatelské rozhraní? Jediné co máte k dispozici jsou tyhle Flashe a AIRy a Sliverlighty, ale ty jsou kvůli nutnosti fungovat na nejmenším společném jmenovateli všech podporovaných platforem pořád ohromě omezené co se týče využití dostupného hardware. Třeba: Jak z Flashové aplikace vypálíte DVD?

A teď si říkáte: Cože? Jak to spolu souvisí?

Chci říct: pokud chcete dělat s libovolným druhem počítače (i kdyby byl převlečený za mobilní telefon) cokoliv smysluplného, potřebujete nativní aplikace. Nicméně pokud chcete dělat něco smysluplného, co využije všech výhod Internetu, nemůžou to být jen tak ledajaké aplikace. Musí to být takové aplikace které a) umí pracovat s daty, která jsou uložena někde na serveru, případně se k nim dá přes takový server přistupovat, b) přístup k nim máte všude.

K bodu a): Je to přeci zřejmé: když aplikace v prohlížeči stojí za hovno, ale služby které jsou přes ně poskytovány jsou docela príma, není nic snazšího než napsat nativní aplikaci, která takové služby bude využívat. Jistě, je tu ten problém se synchronizací, což je právě jedna z těch technologických nevyzrálostí, které se vyřeší samy, ať už skrze Microsoft Mesh, nebo Apple MobileMe, nebo nějaký OSS klon který vznikne, nebo už vznikl, jen o něm ještě nikdo neví, protože velké korporace se do těchhle technologií ještě pořádně neopřely. Kromě toho, že nativní aplikace jsou lepší k použití, umožňují řešit i takové ty obvyklé neduhy jako je zálohování nebo šifrování. (Proč by vaše soubory s čísly kreditních karet měly ležet na serveru v otevřené podobě? Aby si je Google mohl zaindexovat?) Čili až někdo bude říkat, že si Ozzie Meshem řeší nějaký svůj synchronizační komplex z dětství, tak jistě bude mít pravdu, ale pamatujte, že jednou se taková možnost synchronizovat soubory bude hodit, jakkoliv je nudná.

K bodu b): Víte co je nejzajímavější na iPhone? Že ho mohl udělat úplně každý. Všechna potřebná technologie je tu kolik -- deset let? Problém je v tom, že všichni zúčastnění byli příliš zabráni do toho řešit nějaké svoje problémy se zpětnou kompatibilitou, nebo hlídáním, aby náhodou periferie jiných výrobců nebyly zaměnitelné s jejich vlastními, nebo aby nějaká firma s obratem tisíc kusů ročně nepřišla zkrátka, protože by si mohla vybrat konkurenční platformu, že úplně zapomněli na to, že by měli taky občas inovovat. A pak Apple oznámil iPhone a my chytráci jsme chytračili, jak nikdy nedosáhnou té penetrace které chtějí protože bla, bla, bla. A vida: O dvě verze iPhone později jsou všichni podělaní strachy, a narychlo kopírují jak se dá, ale stejně budou vždycky o krok pozadu, protože Apple to má promyšlené dopředu, a i ty věci, které teď kopírovačům nedávají smysl ho jistě budou dávat za dva tři roky.

Poučný je ovšem iPhone ovšem i jinak: ukázalo se, že vývojáři jsou ochotni pustit se vývoje pro novou platformu. Proč? Jednak na takové platformě není žádná fragmentace. Dívali jste se někdy co námahy to stojí vyvíjet pro mobilní Javu? (Vůbec nemluvme o Symbianu, to je úplně jiná kategorie.) A co Windows Mobile? Tam se to mírně zlepšilo s příchodem .NET Compact Frameworku, ale pokud chcete dělat něco lepšího než generický demoware, stejně musíte používat tuny volání do platformy, čímž jaksi .NET ztrácí kouzlo. A každé z mobilních zařízení, ať už je to jakákoliv platforma, je dneska rozdělené na stovky podskupin s různou výbavou, různými rozlišeními displeje a tak dále. Nemluvě o tom, že nevíte jaké bude mít zařízení možnosti připojení k Internetu. iPhone je jen jeden (tedy dva, a časem se to bude zhoršovat, ale určitě to nebude takový maras jako jinde). U iPhone víte, že máte Internet, protože bez něj se neprodává. iPhone má moderní systém s moderním API, kde nemusíte řešit pitomé clean-up stacky ani se snižovat k C. A především iPhone má AppStore.

Proč to tu všechno říkám: protože za ty roky co máme PC se nějak vžila představa, že nativní aplikace znamená nechutnou bednu s monitorem, nebo laptop co nic nevydrží. Jenže doba dozrává k tomu, že celý počítač budeme mít v kapse, nejlépe sloučený s telefonem, data na něm, nicméně s možností je libovolně přenášet a distribuovat mobilním Internetem.

Jasně, tohle už tu bylo. Proč se to zatím nechytlo? Protože výrobcům zatím chyběla infrastruktura. Ale tu Apple má: stále rostoucí základna Maců, které Apple drží v ruce stejně jako iPhone, dává možnosti, které ti před Apple neměli.

Příklad: Co byste řekli tomu, kdybyste si na iPhone nainstalovali třeba textový editor. Když máte iPhone v ruce, máte k editoru UI vhodné pro iPhone. Pak ale iPhone zadokujete, připojíte k Macu, ten spustí virtuální stroj který emuluje ten procesor co má iPhone v sobě, sesynchronizuje soubory a vám naskočí krásné UI zcela konzistentní s tím, jak vypadají všechny ostatní aplikace ve vašem Macíkovi (a samozřejmě využívající všech těch 3D serepetiček co v sobě dneska mají grafické karty). A nejste limitovaní jen na váš Mac. Může to být Mac kohokoliv jiného. Úložiště je iPhone (nebo nějaký server se kterým se synchronizuje), aplikace běží ve virtuálním stroji, čili je to zcela bezpečné, a po vás na hostujícím počítači nezůstanou jiné stopy než poprskaný displej a umaštěná klávesnice.

Jsem si skoro jistý, že na něčem takovém už Apple pracuje (stejně jako Microsoft, kde jsou tisíce lidí řádově chytřejších než já, takže je něco takového už určitě napadlo). Aplikace, které na takovém systému poběží, budou tak nativní jak jen to bude možné, přitom budou stále on-line, stále k dispozici, ať už máte po ruce velký desktop nebo ne.

I když: možná jsem naivní, a lidé budou dalších tisíc let používat programy běžící v internetových prohlížečích, které se za tu dobu třeba naučí pořádně spolupracovat s clipboardem...

Já, robůtek

Před dávnými a dávnými časy jsme zakončovali AmberSession v takovém nonstop pajzlu na Andělu co se jmenoval Kraken -- kdo ví jestli tam ještě je -- kde mi málem dali do huby ukrajinští dělníci, když jsem ve své mladické nerozvážnosti měl nějaké poznámky na unavenou striptérku, a tuším že Mortena (nebo Lithia) napadlo, že by bylo vlastně fajn, kdyby politici byli nahrazeni roboty. Hned jsme se toho chytili -- byl tehdy optimistický konec devadesátek, tak nám to přišlo jako ohromná legrace -- a vymýšleli jsme, jak by se po volbách jen nahrál do těch robotů nový firmware, nebo by se zatočilo nějakými knoflíky, tu doleva, tu doprava, a že by ti roboti měli generátor náhody, aby to nebyla taková nuda, a že by se tím ušetřilo spousty peněz a tak dále. Jak říkám -- byly asi tak tři ráno a už jsme měli něco za sebou.

Vzpomněl jsem si na tuhle historku když jsem si četl na iDnes jak nějací pitomci stáli frontu před prodejnou Eurotelu aby si mohli pořídit iPhone. Rozumějte: tohle stání ve frontách na produkty masové výroby mi přijde opravdu debilní ať už je to telefony nebo herní konzole. Mám ještě tak pochopení, když se děti nemohou dočkat nového Harryho Pottera, ale aby vesměs dospělí lidé stáli frontu na telefon, kterého někde v Číně nebo Malajsii montují v nelidských podmínkách třináctileté děti stovky tisíc kusů týdně, to je vážně nad mé chápání.

Shodou okolností (ach, jaká šťastná shoda náhod, viďte?), mi poslal BVer odkaz na starší text Petra Koubského, který se zabývá takovými těmi obvyklými tématy jako je Apple a Microsoft a Linux a tak dále. Co mě zaujalo, je ta pasáž o pohádkách, které o sobě firmy šíří. A říkal jsem si u čtení něco v tom smyslu, že Microsoft je firma geekovská, která vlastně ani pohádky vyprávět neumí, na co se ještě tak vzmůže je falšování -- err, interpretace -- statistik a podlézání zákazníkům, zatímco Apple je firma skoro designérská, a že Jobs právě tyhle pohádky umí vyprávět naprosto úžasně, protože jestli něco designeři umí, tak je to vysvětlit, že -- co já vím -- kus psího lejna je ve skutečnosti kvintesencí moderní doby a přesně vystihuje stav světa, či co.

Trochu mi to zarezonovalo s tím, jak jsem zkraje týdne viděl video s nějakými ubožáky z Dellu, kteří předváděli laptop s vestavěným ARM procesorem na kterém běží takový malinkatý Linux, díky čemuž dosahují -- jak to bylo? -- instant on funkcionality (a je to už drahně let co něco takového s BVerem očekáváme, že ano). A u toho videa jsem si říkal, jak by něco takového převáděl Jobs, a jak by se po jeho Colombovském "One more thing" strhnul aplaus, a všichni by vstávali ze sedaček, protože by se jim v tom špatně sedělo, jak si učůrnuli do kalhot a tak dále.

A taky jsem se konečně podíval na to video s Davidem H. Hanssonen, což je -- pokud ho neznáte -- takový Radek Hulán, jen hezčí a slavnější (i když zase asi nemá penis jako Godzilla), a ten radil zájemcům o nastartovaní start-upu, že se nemají soustředit na velké korporace a velké zákazníky, ale naopak na malé firmy, protože těm nemusí tak moc lézt do zadku. Což je přesně to, co dělá Apple -- neleze do zadku velkým zákazníkům, protože žádné nemá, a cokoliv předhodí davu svých obdivovatelů, to oni zkousnou a začnou to adorovat až to leckomu leze na nervy.

Víte co chci říct: myslím si, že iPhone je jistě zajímavý produkt a tak dále, ale pokud na něj někdo stojí ve frontě od čtyř do půlnoci, tak to prostě není normální.

Řeknu vám: takhle jsme si to s těmi roboty rozhodně nepředstavovali!

PS: I když možná, že to všechno bylo jen nahrané a ti lidé přeci jen nejsou takoví idioti jak vypadají.

PPS: Když už o tom mluvíme: já vím, že jsem se tím, že jsem tohle napsal stal součástí celé hry a že vlastně není velký rozdíl mezi tím ve frontě stát a nebo o ní povýšeně psát. Ale když někdy si člověk prostě nemůže pomoct...

(Skoro) Film roku

Zajímavé. Jak to, že tohle je v mnoha ohledech lepší než většina těch multi-mega-super filmů co šla do kin za poslední řekněme rok?

[UPRAVENO 2:16] PS: Aha, zdá se, že video bude na Internetu dostupné jen tento víkend (tedy než se pak objeví na P2P sítích a Rapidshare). Takže koukejte rychle...

Review.ByName("Wanted", Movie | Comics)

Jestli byste někdy měli jít na film dřív než na předlohu, tak je to rozhodně teď. Myslím dokud je Wanted v kinech, a než si ze zvědavosti pořídíte komiks.

Myslím to vážně: Pokud váháte, a komiks jste nečetli, jděte do kina. Wanted je tak syrový film, jak jen letní hollywoodský blockbuster může být, mluví se tam sprostě, nekončí úplně pitomě, akční scény mají koule (až na tu trochu chabou část než se Pendolino pořádně rozjede, McAvoy je skvělý typ na přerod z totálního přizdisráče (abych se držel verbálního stylu filmu) na nasvaleného bezohledného vrahouna, kolosální rty a -- ehm -- dekolt Jolie nejsou v záběru přespříliš a Freeman řekne jednou motherfucker a jednou nebo dvakrát fuck.

Jak říkám: vše co si od akčního filmu můžete přát.

A až si pěkně užijete film, jděte si koupit komiks (nebo si ho třeba někde půjčte -- nejlépe v původní anglické verzi), protože ten je ještě mnohem, mnohem lepší než film (česky vyšel jako Živý nebo mrtvý, tuším).

Pravda: i když jsou ve filmu podobné pasáže jako v komiksu, věřte, že komiks je mnohem radikálnější a drsnější než film. A rozumím tomu, že nebylo lze takovou předlohu zfilmovat úplně přesně, protože by se výsledek nedal pustit do kin. Proto si myslím, že všichni co se na té adaptaci podíleli, udělali dobře, že se komiksem tak nějak inspirovali, a pokusili se zachytit feeling, který z něj máte (respektive jeden z feelingů které po přečtení budete mít), a že se jim to povedlo zatraceně dobře.

A pamatujte: They lied, you know. Crime pays.

---

PS: Považte: nevšiml jsem si toho plakátu Václava Klause! Nemáte někdo odkaz na fotku?

Letos naposledy...?

Ať to zkusím říct jakkoliv, vždycky to bude znít hloupě, takže se s tím nebudu mazat: letošní Aval- -- eh -- Festival Fantazie byl pro mě generační.

Abyste rozuměli: v roce 1998 jsem byl na prvním conu ve svém životě a byl to právě Avalcon. Tehdy se ještě celý vešel do KD Junior, a spali jsme na internátě chotěbořské obchodní akademie, a všude bylo plno hlavounů (kteří mi tehdy přišli tak zářiví a nedostupní, a najednou jsem s nimi nasával u jednoho stolu a -- a nejapně se posmával jejich chabým vtipům...), a snažil jsem se navštívit co nejvíce přednášek, protože mně přišly ohromě zajímavé a tak dále.

Letos (nakonec stejně jako loni), pokrývá Festival Fantazie velkou část Chotěboře, je i v kině i v sokolovně a kdo ví kde ještě, spí se v širokém dalekém okolí, hlavouni nepřijeli skoro žádní a přednášky mi připadaly pitomé už podle názvů. Zato bylo všude plno mladých lidí kolem 20, spousta slečen (to nebývalo, protože SF je přece především chlapská záležitost, ne?), spousta neznámých tváří.

A tak jsme s BVerem a MaCem seděli venku na zahrádce a nasávali a meditovali, a já jsem pořád trval na tom, že jsme (já jsem!) staří plesniví dědci, a MaC správně poznamenal, že to mám z toho, že mně bude příští rok 33 a že už z toho začínám magořit.

A pak jsem nad tím přemýšlel ve vlaku, cestou domů, a uvědomil jsem si, že je to tak. Dorazil jsem do toho bodu, kdy jsem si uvědomil, že věci (však víte: lidé a svět a tak dále) se mění, a jakkoliv mně něco takového vždycky přišlo nemožné, že já nejsem zdrojem těch změn, že ty změny se dějí beze mě a bez ohledu na mě, a že tomu tak nakonec asi vždycky bylo, jen jsem byl moc mladý a pitomý a do sebe zahleděný než abych si to uvědomil (a ano, máte pravdu: dneska to není o moc lepší).

A říkám si: pomůže mě takové vědomí nějak? Myslí tím tohle: Máme v sobě dvoje hodiny, jedny biologické a jedny duševní. A ty duševní se proti těm biologickým opožďují a jednou za čas je jakoby doběhnou a z toho pak plynou takové ty depresivní stavy, jakože nic nejsme a nic jsme nedokázali a tak dále, protože duše si uvědomí jak jí to tělo pod rukama zestárlo, a že si toho ani nestačila všimnout. A já začínám mít pocit, že tenhle proces u mě začíná a že to bude ohromná legrace.

Takže co? Příští rok už asi do Chotěboře jet chtít nebudu. Už tam pro mě nic není -- ty lidi co tam teď jezdí neznám, a obávám se, že bych jim asi ani úplně nerozuměl, nebo spíš by mě otravovalo brát ohledy na to, že jsou ještě mladí a pitomí a do sebe zahledění (a mám pocit, že jsem rok co rok protivnější a protivnější pokud jde o věci které mě otravují); a nakonec lidi jsou to jediné zajímavé co se kdy na conech dálo.

---

PS: Slíbil jsem MaCovi, že se veřejně přiznám k tomu, že už zase čtu Fake Steva Jobse. Takže: Už zase čtu Fake Steva Jobse.

PPS: Abyste si nemysleli: Vašek Pravda (a všichni ostatní kteří s ním na Festivalu Fantazie každý rok dřou a skoro nic z toho nemají) odvedl neuvěřitelný kus práce a ve skutečnosti zachránil tradici conů v Čechách. Jenže aby se mu to povedlo, musel con změnit v něco jiného, co se dinosaurům nelíbí -- nejspíše z podobných důvodů ze kterých dneska shledávám Festival Fantazie nezajímavým já. A obávám se, že mu to fandom nikdy neodpustil a neodpustí. Proto bych chtěl říct touto cestou, že celý tým kolem Festivalu Fantazie dělá úžasnou a skvělou práci, a že jim jménem všech těch mladých lidí, kteří to zatím neumí ocenit, děkuji.