Syndrom Jacopa Belba

Hmmm. Přišel mně teď nedávno tenhle odkaz: ostravak.bloguje.cz. Ne že by obsah té stránky byl nějak extrémně vtipný (je to takový ten haha humor, který jde jedním uchem dovnitř, druhým ven, a funguje jen jednou), nicméně připomnělo mi to jinou mánii, která na českém Internetu zuřila tak před dvěmi lety (opravdu už je to tak dlouho?) -- Vosu na jazyku -- a jak jsem tehdy závistivě pokukoval po opravdu fenomenálním úspěchu, kterého dosáhla.

Dneska vím, že jsem měl pravdu, a že podobné projekty opravdu nevydrží dlouho, protože jedinec dokáže být vtipný jen omezenou dobu, a taky jsem si ujasnil, že opravdu nejsem ta správná osoba na psaní podobných veselostí. Navíc má super-krátká zkušenost s Neviditelným psem, mě přesvědčila o tom, že se jen těžko dokážu vyrovnávat se značně nevybíravou a často i vulgární kritikou, která každý takto masově sledovaný projekt provází.

Nicméně mě to přivedlo k úvaze, jestli bych se třeba neměl vrátit ke psaní nějaké té beletrie. Ano, ano. Během své pohnuté kariéry na českém Internetu (kterou asi nikdo nezaznamenal, nicméně mně vcelku zásadním způsobem zformovala), jsem se dopustil i několika beletristických pokusů, z nichž většinu lze pořád možné leckde najít (když občas z čisté marnivosti zadám do Googlu nebo Jyxa své jméno, nestačím se divit kam všude až se mé výtvory dostaly).

Zhruba do dvaadvaceti jsem vyprodukoval pár tuctů povídek, z toho jednu obvzláště dlouhou, která by snad dala označit i za novelu (ke své vlastní škodě, protože se tím značně rozmělnila). Upřímně: nestydím se za to, co jsem napsal, ale teď, když se na tohle své psaní dokážu podívat trochu kriticky, vidím, že to byly samé srágory.

Nicméně tohle psací období pro mne bylo užitečné z několika důvodů. Zaprvé jsem si to vyzkoušel, a teď netrpím nějakými nenaplněnými tužbami ve smyslu až jednou budu starý, napíšu román. Zadruhé jsem si uvědomil, že psaní vůbec není o tom, jak člověk umí žonglovat se slovy. Banalita zůstane banalitou, ať je napsaná sebelépe. A konečně zatřetí: psát se dá jen tehdy, když to člověk v sobě má. To, přitom může být velmi různorodá veličina, kterou nelze nějak definovat, nicméně z knihy nebo povídky je vždycky poznat, jestli to autor v sobě měl a psaním to v bolestech porodil na papír, nebo jestli to, co čteme, je jen upocený pokus o ukojení něčího ega.

Zjistil jsem, že rozhodně nejde psát jen proto, že člověk chce něco napsat. Psát se dá proto, že jste deprimovaní, nebo euforičtí, nebo jestli ve vás klokotají velké myšlenky -- zkrátka pokud máte nějaký vnitřní náboj, který vás vyžene k počítači, psacímu stroji, nebo peru a papíru, a pak sedíte a píšete a nemáte na nic čas, dokud to není venku, dokud ty emoce o které se chcete podělit nevyvřou a vy se neuklidníte a trochu zklamaně se nesesujete k podlaze, zničení z toho, že už je to pryč a že se to možná už nikdy nevrátí.

Kdo to v sobě má, ten nikdy neřekne něco jako "Mám námět na skvělý román, ale nemám čas ho napsat." Člověk který tohle říká, nemá nic. Maximálně dokáže napsat průměrnou slátaninu, dobrou možná tak pro nakladatelství Manuzio.

Tak jako tak, jsem rád, že mě tahle beletristická úchylka už přešla. Psaní je totiž vysoce osobní záležitost, a není nic horšího než se silně citově angažovat v něčem, o čem vím, že dokáži v nejlepším případě průměrně.

PS: BVere, Singularita je samozřejmě něco jiného, a přísáham, že se opravdu snažím, abychom ji nepsali stejně dlouho jako Tolstoj Vojnu a mír.

Lingo

Shrňme naši úvahu takto: ve veřejném prostoru postindustriální společnosti je manažována dvojí faktičnost. Za prvé faktičnost vyprodukovaná vizualizací "událostí", kterou manažuje TV [...] zadruhé faktičnost vyprodukovaná specializací, jež pod názvem "objektivita" zaručuje racionální legitimnost politické moci.

Tedy, nevím čí úvahy Václav Bělohradský takto mistrně shrnuje, ale moje určitě ne. Tenhle úryvek je z kompilace Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti (1999, GG), kterou jsem náhodně vylovil z knihovny a otevřel na straně 61. Brutální nabubřelost Bělohradského jazyka mě opravdu posadila na zadek.

Je to takhle: už dlouho se posmívám markeťáckému lingu, ve kterém se problémy komunikují, místo schůzí se pořádají mítingy, staré technologie a metody je potřeba vyfázovat, nicméně sám do podobně příšerného jazyka občas sklouzávám, když se nehlídám, při psaní nějakých složitějších textů (ne že bych jich v poslední době napsal tolik).

Dekonstrukcionalisté prý dokáží z textu vypreparovat to, co v něm není řečeno (v ideálním případě by tedy z prázdné stránky měli být schopni vydedukovat úplně všechno). Co by zjistili při dekonstrukci tohoto úryvku?

Nejspíš že V. Bělohradský se spíš než o sdělení myšlenky snaží zapůsobit na své akademické kolegy. Předpokládám, že kdyby psal normálně (tedy tak, aby v jedné větě bylo více českých výrazů než cizích slov), jeho kolegové kouřící cigarety ze špičky a popíjející v kavárnách espresa černá jako antracit, by si o něm pomysleli, že mu měkne mozek, a že nemá cenu zvát ho na kongresy, kde by je mohl obšťasňovat podobně nesrozumitelnými žvásty.

Ale čert vem Bělohradského -- stejně ho čte jen pár zamindrákovaných pseudo-iňťoušů, kteří si o sobě myslím, že jsou opínionmejkři, a kteří ve skutečnosti postrádají faktický vliv na cokoliv.

Mnohem horší je, že stejnou praktikou trpí i velká část vysokoškolských učitelů. Skripta (mimochodem, jak říkal prof. malé pí, malé pí Havrda: "Skripta vznikají tak, že se opíší knihy, a doplní chybami", což mi připomíná jinou historku, ve které nějaký šťouravý doktorand našel ve skriptech svého vedoucího docenta nesrovnalost v jedné rovnici a poctivým sledováním pramenů a referencí se dobral až k originální knize z roku 1964, ze které autor nějakého hojně citovaného článku dotyčnou formuli nesprávně opsal) se tak stávají nesrozumitelnou snůškou předem nevysvětleného žargonu, kreténských hlášek jako je odtud zřejmě plyne, že, nebo což lze snadno přepsat do tvaru, a jinak nevyužitelného balastu, za který je ovšem potřeba zaplatit přemrštěnou cenu, aby člověk u zkoušek všechny tyhle zhovadilosti mohl doslovně citovat a ukojil tak hypertrofované ego nějakého magora, který v životě nebyl zaměstnancem jiné instituce než je ta jedna vysoká škola v jejíchž útrobách působí.

Poznal jsem na škole takových pitomců spoustu, a všechny jsem je upřímně nenáviděl, protože popírali všechno, co si duševně nenarušený člověk myslí o odborném a populárně vědeckém textu: Tedy že jeho cílem je sdělení informace co nejširšímu publiku.

Normální smrtelník většinou pátrá po nějaké informaci, již potřebuje rychle upotřebit a nemá čas desítky minut rozplétat nějaké zoufale nesrozumitelné sentence. Nebo se chce poučit, a tu trochu volného času, kterou si vyšetřil, by rád investoval do svého růstu, za což je po zásluze potrestán textem, který musí číst třikrát, než z něj vydoluje jeho opravový smysl.

Ať si o Luboši Motlovi myslí kdo chce co chce, nelze mu upřít, alespoň jeden grandiózní úspěch: dodnes si pamatuji začátek kapitoly matfyzáckých skript zabývající se permutacemi, jichž byl spoluautorem: Máte rádi permutace? Permutace máte rádi? Rádi permutace máte?

Proč nemůžou být všechny věci vysvětleny tak úžasně jednoduše?

Nerušit, pracuji

Tak na mě po Novém roce nějak dosedla manická fáze. Potřetí za posledního dva a půl roku na mě sedl svatý zápal, a opět jsem se odhodlal dokončit disertační práci. Je to trochu jako s kouřením, se kterým se zoufale neúspěšně snažím skoncovat (zatím jsem došel do stádia 2-4 rakovinotvorné tyče denně, s víkendovou abstinencí, nicméně zbavit se tohoto reziduálního kouření je pro mě téměř nemožné) -- každý další pokus je těžší a těžší.

Připomíná mi to jedno hluboké moudro, které často dávám k dobru jako vlastní, jakkoliv nepochybuji, že na něco podobného přišla už spousta lidí přede mnou (třeba takové Paretovo pravidlo, to zní skoro stejně): každý projekt je 90% času z 90% hotový.

Nicméně tato iterace se vyvíjí více než slibně: dokončil jsem simulační framework, z jehož výsledků bych měl vyvodit nějaké závěry a pomalu teď píšu jednotlivé testy. Abych nebyl za pana Záhadného -- celá ta taškařice se týká nejistot v dynamickém testování AD převodníků a způsob jakým jsem k tomuto nevděčnému tématu přišel, by vydala na samostatný příspěvek (v zásadě jsem k obhajobě minima přišel s jasnou představou o tom, co bych chtěl udělat, a odešel s tím, co jsem jako drobný bonus, pokud mi zbyde čas, uvedl do poznámky pod čarou; však on mě můj školitel varoval: "jIRI," říkal, "to neděláte dobře. Nedávejte si tam ty nejistoty.").

Třeba zrovna teď o víkendu jsem jeden takový povšechný test dal dohromady a spustil nasucho, tedy bez skutečného provádění výpočtů v nejvíce vnořené smyčce, zato s počítadlem iterací. Když se po chvíli zastavilo někde na 250 tisících kalkulacích (v mezním případě prováděných nad miliónem vzorků -- to kvůli vlivu chybějících kódových slov u AD převodníků s rozlišením 24 bitů a více), pochopil jsem, že to co jsem psal v minulém příspěvku o nadbytku výpočetního výkonu, nebylo tak úplně pravda, a že s výpočetním výkonem u počítačů je to jako s penězi u lidí: čím víc, tím líp.

Samozřejmě, že jsem ten ubohý test přepsal, aby se redukovaly zbytečné operace, a velmi příjemných 50 tisíc kalkulací nakonec i můj postarší počítač zvládl za nějakých sedm hodin.

Chci tím vším říct, zhruba to, co William Gibson velmi pregnantně shrnul jedinou větou, když ukončoval svůj weblog: Je to moc fajn, tohle blogání, ale když blogám, nepíšu knihy. Nebo něco v tom smyslu. A možná že i Gibson se nechal unést svou grafomanií, a nasmolil o tomto banálním tématu několik odstavců -- už si to nepamatuji přesně.

Vyhlídka na změnu

Když jsem teď nedávno do počítače připojoval všech sedmadvacet kabelů, které z něj -- a do něj -- vedou (mno, možná trochu přeháním, ale počítejte se mnou: napájení, klávesnice, myš, paralelní kabel k tiskárně, USB prodlužovačka k flash-disku, USB prodlužovačka k foťáku, USB prodlužovačka k synchonizační kolébce Palmu, audio kabel vedoucí do pomocného vstupu mini-systému, mikrofon, hlavní monitor, pomocný monitor, kabel k modemu; to je, pokud se nepletu, celkem dvanáct různých kabelů), přemýšlel jsem nad tím, jak bylo někdy začátkem devadesátých let vyčítáno Amize těch pár káblů, které do ní vedlo (napájení, kabel k televizi, myš, joystik, tiskárna).

Jistě, je to teď velmi moderní, něco takového tvrdit, nicméně mám pocit, že IBM-PC tak nějak dosáhlo svých limitů a další vývoj v oblasti osobních počítačů bude směřovat jinam, než k té tolik proklamované a téměř nikým nevyužívané modularitě. Pokud tedy nepočítáme některé patologické hráče a maniaky, kteří si musí koupit novou grafickou kartu a procesor pokaždé, když se nějaká objeví, většina racionálně uvažujících lidí si je vědoma toho, že počítač je ještě horší investice než automobil, a snaží se s tím, co si koupí, vydržet tak dlouho, jak jen to jde (částečně za to určitě může i stupidní nezbytnost přeinstalovat operační systém a všechny aplikace pokaždé, když člověk v PC vymění větší než malé množství komponent. A ano, slyším ty linuxáře tam vzadu, kteří tvrdí, že opravdové operační systémy to nepotřebují -- buďte s nimi šťastní!).

Další oblíbené klišé posledních tak dvou let, je něco ve stylu z PC se stala spotřebka. Je to dokonce tak oblíbený blábol, že jsem mu už skoro sám uvěřil.

Nuže, PC ještě není spotřebka, a to právě proto, že to není krabice, kterou si člověk bez přemýšlení koupí v supermarketu vedle úseku pečiva, připojí k rozvodné síti, jednou vyřeší ne zcela triviální úlohu sestávající ze čtyř kabelů SCART a dvou dalších zařízení spadajících do kategorie spotřební elektronika, pak na ní tak pět let bez jakékoliv údržby přehrává videokazety (nebo DVD), aby ji po dožití vyhodil do popelnice.

PC je naopak velmi sofistikovaný stroj, který svému majiteli nic neodpustí, nutí ho neustále se mu věnovat, instalovat nové a nové záplaty, odstraňovat všechen ten marast, který do něj napadá z Internetu, řešit naprosto nesmyslné chování operačního systému, kolize mezi programy a tak podobně.

Zkrátka je to taková hračka pro kutily.

Myslím si dokonce, že PC ke spotřebce ani nekonverguje: co se týče potřeb, které ukájí spotřební elektronika, tak myslím, že herní konzole budou ještě dlouho tím nejsložitějším, co v našich obývácích bude strašit.

Spotřební elektronika se totiž vyznačuje určitou standardizací a homogeností. Video nebo DVD je tak populární proto, že ať si koupíte jakýkoliv film, víte, že bude hrát i na vašem deset let starém přehrávači, s mizernými hlavami, nebo dekodéry.

Další přímo esenciální vlastností zařízení stořební elektroniky je jejich jednoúčelovost. V obýváku máme televizi, video, audiosystém, DVD přehrávač, v kuchyni lednici s mražákem, sporák, myčku, mikrovlnnou troubu, mixér a tak dále. Nikoho ani nenapadne spojit dohromady třeba ledničku, video a kuchyňského robota. Proč? Protože je to nepraktické, protože se to nebude dát obsluhovat s rozumným počtem ovládacích prvků, protože by k tomu musel být manuál jako k raketoplánu a především protože by takového bastarda nikdo nekupoval.

Naproti tomu PC je super-univerzální zařízení, na kterém se dá dělat prakticky cokoliv, co někomu stojí za tu námahu to naprogramovat. A PC je také stroj, do jehož nejintimnějších detailů pronikne jen málokdo, pakliže vůbec někdo. Zatímco u mikrovlnky končí období poznávání tím, že se letmým pohledem přesvědčíme, že horní kroutík nastavuje čas, zatímco dolní výkon, poznávání PC je dlouhodobý proces, ve kterém stejně nikdy nelze dojít na konec.

PC prostě není spotřebka.

To nicméně není nic špatného. Jde jen o uznání stavu, o vyloučení počítače z okruhu určitých věcí. Je nesmyslné chtít PC vestavěné do krabice od videa, protože co byste dělali s PC v obýváku? Z pohovky nebo křesla můžete hrát hry na PS2, ale těžko budete chtít na stejném místě v tabulkovém procesoru vést rodinné účty.

Řekl jsem ale, že PC došlo na hranice svých možností. Ano i ne. Před nějakými pěti šesti lety, byl problém s výpočetním výkonem, s kapacitou disků, s velikostí operační paměti. Ty dneska pominuly. I to nejlacinější PC má víc výpočetního výkonu, než pro kolik má normální člověk využití.

Nepotřebuji další megahertzy, ani gigabajty, ani megabajty (i když -- popravdě -- dalších 256MB paměti by nebylo na škodu). Co potřebuji, je PC, které nebude při provozu vydávat zvuky ne nepodobné vysavači, u kterého nebudu mít výčitky svědomí, že rozpouštím arktický ledovec, když ho nechám hodinu stát, které naskočí po zapnutí dříve než se usadím do židle.

Rád bych, aby PC přebralo některé rysy spotřební elektroniky, ale zároveň aby se spotřební elektronikou nestalo.

Během těch čtyř dnů, co tenhle příspěvek přerušovaně píši, Apple oficiálně představil Mac mini (to je to nejpitomější jméno jaké mohli vymyslet -- nemá to žádný rytmus, špatně se to vyslovuje -- prostě hrůza). To je přesně to, co si představuji, když říkám, že PC by se mělo posunout někam dál, od infantilního kdo vejš převedeného na souboj gigahetzů.

PC by mělo zúčtovat se svou minulostí hračky pro kutily a stát se sympatickou vecičkou umožňující všechny ty úžasné srandy bez všech těch otravných nedostatků. Ne že by se někteří výrobci nesnažili: třeba VIA snad i vyrábí takové pěkné PC v roztomile mrňavé krabičce. Jenže -- snaží se z něj udělat to co není a nikdy nebude: totiž spotřební elektroniku.

Mac mini nepředstírá že je něčím čím není. Je to prostě malý, laciný Mac, který si za ty peníze na západ o našich hranic může dovolit prakticky kdoliv, i kdyby jej chtěl jen vyzkoušet.

Otázka zní: proč si tedy nepořídím Mac a nepřestanu kibicovat? Protože všechno co s počítači umím, jsem se naučil na PC. Zvykl jsem si na Windows, naučil jsem se kus jejich API, trochu zvládám MFC, o něco víc .NET Framework.

Co z toho by mi zbylo, kdybych přešel na Mac?

Musel bych začínat znovu. Ze lva salónů, bych stal nezkušeným uchem. A popravdě řečeno -- moc se mi do toho nechce.

Je mi to jedno

Původně jsem o asijském zemětřasu a následné pohromě vpravdě biblických rozměrů vůbec nechtěl psát. Je to něco tak nepochopitelně příšerného, že nevím co bych k tomu řekl.

Pak jsem si ale přečetl pár komentářů k této brutální ukázce naší zanedbatelnosti, a došel jsem k závěru, že někde dole, pod vším tím bezcenným blábolením o věcech které nedokážeme pochopit, dokud jediná mohutná vlna nesmete právě náš majetek, naši rodinu a tři čtvrtiny naší vesnice nebo města, a ještě kousek hloub, pod intelektuálským cynismem a novinářským nadhledem a hloupou snahou o objektivní zpravodajství (proboha, jak může být něco osobnějšího, než smrt sto šedesáti tisíc lidí?), že tam dole, sedí provinilý pocit.

Původně jsem myslel, že jde o takovou tu provinilost, kterou cítí bohatí západní -náctiletí, když házejí kameny na delegáty zasedání WTO nebo Světové banky. Provinilost, která pramení z bezradnosti nad situací kdy jejich vlastní bohatství roste daleko za meze toho, co považují za mravné, přičemž v Africe lidé po desítkách doslova chcípají hlady a následkem nemocí, a AIDS se tam šíří jako u nás březnová chřipka.

Ale pak jsem ale došel k názoru, že je to možná něco trochu jiného. Možná, že je to provinilost druhého řádu: Cítíme se provinile, protože ve skutěčnosti necítíme nic. Je nám to jedno.

Celá ta věc se stala kdesi daleko, naprosto neznámým lidem, kteří s námi nemají vůbec nic společného. Je to hrozné, to jistě. Ale jediný důvod, proč o tom víme, je ten, že televizní stanice došly k závěru, že jejich diváky nic neupotá tak, jako neštěstí někoho jiného. A čím větší neštěstí, tím lépe.

CNN pořád dokola vysílá amatérské záběry blížící se vlny, která ovšem v jejím podání vypadá stejně, jako záběry z bomby padající na nějakou budovu v Iráku: jako docela dobrá legrace, u které mohlo být zajímavé vypít pár piv. Televize, které podobné záběry vysílají proto, aby si zajistily vyšší sledovanost, utrpení značně zvulgarizovaly a zbavily ho toho, co je na něm nejdůležitější -- soucitu.

Ne, nedokáži litovat ani těch 160 tisíc lidí kteří dosud zemřeli, ani jejich rodiny. Kdybych tam byl, kdybych viděl ty lidi a důsledky toho, co se stalo, pak bych určitě mluvil jinak. Ale takhle -- jsou mi úplně ukradení.

A cítím se proto pěkně provinile.

Zvuková stopa: Tricky - Pre-millennium Tensions

Jméno růže

Tohle je ovšem velmi postmoderní.

Je to jakási podivná mánie všechno pojmenovávat. Máme jeden speciální název pro každý hudební žánr (včetně crossoveru, pro případy, kdy se nemůžeme rozhodnout, kam přesně ta která skladba patří), každá kniha patří do nějaké škatulky, filmy jsou označovány těmi najabsurdnějšími adjektivy, a i ty hloupé osobní WWW stránky se rozdělují do tolika druhů a poddruhů, že už se v tom jeden vůbec nevyzná.

Trochu mi to připomíná řetězce rychlého stravování: u každé frančízy člověk ví, jaké mají menu, jestli solí hodně nebo příšerně moc, jestli sirup nalitý do postmixu má značku Pepsi nebo Coca-Cola a tak podobně. Tahle mcdonaldizace se šíří jako mor a jmen pro věci přibývá geometrickou řadou, protože už jen pár měsíců či týdnů po objevení se nějakého jevu vzniknou odnože, které je samozřejmě potřeba pojmenovat.

Takže nejdříve jsme měli WWW stránky, pak domovské stránky, e-ziny, firemní prezentace a webové časopisy, dalším štěpením vznikly weblogy, odborné weblogy, kooperativní weblogy (jaký je rozdíl mezi e-zinem a kooperativním weblogem mi zatím nikdo nevysvětlil), osobní weblogy a tak dále, a tak dále.

Zdá se, že existuje nemalé procento lidí, kteří mají pocit, že když nějaký jev pojmenují, automaticky mu porozumí, eventuálně se na něj stanou velkými odborníky. A další množina lidí (ne nutně disjunktní), se potřebuje vézt na vlně neologismů a tak nejdříve horují pro jeden název, když se ovšem opotřebuje, stane se všobecně známým, provařeným a tudíž trapným, neváhají ani minutu vymyslet, nebo příjmout za vlastní nějaký jiný název, díky kterému se stanou opět dostatečně free, cool & in.

Někdy mi skoro příjde, že není ani tak důležité co člověk dělá, jako jak tomu říká. Bylo by to vlastně směšné, kdyby to nebylo tak tragické. Jak se změní obsah weblogu, když mu nebudu říkat weblog? Co to vlastně je weblog? A je důležité to nějak specifikovat? Je nutné tvořit definici a jméno pro každou odnož jednoho jevu? Není lepší používat místo desítek bezobsažných názvů nějaké generické výrazy, kterým je empiricky přiřazen význam?

Když jsem s touhle stránkou začínal, říkal jsem si, že tu nikdy slovo weblog nepoužiji, protože mi to přišlo velmi cool. Teď vidím, jak pitomé to předsevzetí bylo. Je lhostejné jak tomu tady budu říkat, důležité přeci je, co tu píšu. Vždyť je to právě obsah, kvůli kterému tahle stránka existuje, ne skutečnost, jestli tomu, co tvořím, někdo říká weblog nebo ne.

Pokud je někdo hlupák, pak je jedno jestli si vede weblog nebo e-zin nebo kýho ďasa. A pokud někdo píše smysluplné texty, pak odstraňovat ze stránky slovo blog jen proto, aby nevypadal jako pitomec (protože weblogy přece opravdoví intelektuálové nepíší) poukazuje spíše na ochablý intelekt než na cokoliv jiného.

Any given monday

Více méně periodicky (tak jednou za půl roku), kontroluji nové články na first monday. A musím říct: Je to dlouhodobě nejlepší webzin jaký znám.

Od té doby, co jsem jeden webzin pro absenci autorů sám pohřbil, vím jak je těžké něco takového dělat, a jak záslužná a zároveň nevděčná práce to je. Samozřejmě, dneska máme všechny tyhle weblogy a tak podobně, nicméně pracovat na nekomerčním webzinu podobné kvality jako je first monday, je můj velký sen.

Důvod, proč webziny skomírají, je podle mně v pevně definovaných požadavcích na kvalitu textů. Tak před třemi lety, když jsem ještě žil blaženým životem postgraduálního studenta, měl jsem dost času na to, abych věnoval dva tři týdny průzkumu tématu, o kterém jsem se chystal psát, abych si koupil nějaké knihy a za dvě noci je přečetl. Díky tomu jsem byl schopen tak jednou měsíčně napsat článek, u něhož mi slovo článek nepřipadlo nepřístojné.

Dnes tolik času nemám. A příjde mi, že ani nikdo jiný. Jistě, každý, kdo cítí, že má co říct, si vede blog, a zhruba jedno procento bloggerů opravdu má něco ke sdělení, nicméně i to jedno procento zajímavých textů je povrchní, přímo z něj čiší absence oponentury, a vůbec, na to, jak důležitá a zajímavá témata se občas ve weblozích objeví, je jim věnováno příliš málo prostoru.

Je to už nějaký týden, co si Petr Olmer stěžoval na svém weblogu, že jsem zbaběle ukončil diskusi o CASE nástrojích. Je to takhle: pustil jsem se do toho tématu zoufale nepřipravený a kontakt s oponentem, který se mi zdál informovanější než jsem byl v tu chvíli já, mě vylekal a proto jsem z diskuse raději utekl, než bych riskoval veřejnou potupu.

Webzinu se něco takového stát nemůže už jen proto, že nikdy nepublikuje text, o kterém redakční rada (říkejme tomu tak) má pochybnosti.

Jenže kdo je dneska ochoten (nebo schopen) psát pro webzin, který mu jeho text třikrát vrátí k přepsání pro nízkou úroveň?

Boží mlýny

Je to tak: Každé kibicování bude po zásluze potrestáno. Den před Vánoci jsem tu mudroval nad chabou úrovní našeho zdravotnictví, a jak jsem byl tohle úterý rád, že ho máme.

To bylo takhle:

Třiadvacáteho jsem nechal počítač běžet přes noc, aby si Copernic Desktop Search mohl pěkně zindexovat zálohy starších dokumentů, které jsem z několika CD rozbalil na disk (ach, to jsem tu asi ještě nepsal, jak jsem za dva měsíce zaplnil 160GB disku, že?), za což jsem byl odměněn asi čtyřhodinovým výpadkem proudu ráno čtyřiadvacátého, a vyhořelým zdrojem.

V pondělí odpoledne jsme měli odjíždět od rodičů mé ženy, a tak jsem si řekl, že bych se v přilehlém obchodě s PC komponentami mohl poptat po novém zdroji. I vyrazili jsme s kočárkem do příjemného post-vánočního mrholení. Když jsem vstupoval do obchodu, popadl jsem madlo od dveří tak šikovně, že jsem si mezi něj a druhou polovinu dveří skřípnul palec přímo u lůžka nehtu.

O několik nepublikovatelných výrazů a pár hodin později jsem se ujistil, že výpadek proudu opravdu odnesl jen napájecí zdroj, a pokoušel se s krví podlitým nehtem usnout. To se mi samozřejmě nevedlo, takže jsem se odebral k televizi, kde mě naštěstí umrtvil Jiří Krampol v neopakovatelném filmu Waterloo po česku. Ráno jsem si přestal hrát na hrdinu a vyrazili jsme na chirurgickou ambulanci, aby mi tam porouchaný palec opravili.

Nebudu se tu zabývat podružnostmi, jako je propalování nehtu nástrojem ne nepodobným miniaturní pistolové páječce, nebo zuřivým kung-fu útokem duchodkyně vyzbrojené francouzskými holemi, když jsem do ordinace nesl snímky z rentgenu: zkrátka očekávaná úleva se dostavila.

Chci říct: Věřím, že to s námi pacienty doktoři za ty mizerné peníze nemají jednoduché (když jsem se ptal, jestli i na propalování nehtu má VZP speciální kód, dověděl jsem se že ano, a že si díky mně nemocnice vydělala celých 90 korun českých), a že jim tedy tak nějak děkuji, že tuhle nevděčnou práci vůbec dělají.

Nebo něco v tom smyslu.

Vánoce, vánoce... WTF?

Ach, ovšem, máme tu Vánoce. Rádia hrají pořád dokola unylé vánoční písně, venku zuří vánoční nálada, v supermarketech roste riziko dopravních nehod přetížených nákupních vozíků. A pak jsou tu samozřejmě takové ty drobnosti jako vánoční stromy, nebo tyhle mrňavé žárovičky, kterými si lidé, z bůhví jakého důvodu, omotávají domy a přilehlé objekty (přemýšlím, že na příští vánoce si 10'000 takových žároviček koupím a složím z nich nápis Můj příspěvek ke globálnímu oteplování).

Ovšem asi nejvíce stresujícím vánočním rituálem (kromě objíždění supermarketů a jiných obchodů za účelem nákupu vánočních dárků) je pro mě obřadní obětování kapra. Jednak mi maso z ryby, která plave v dioxinovém rybníce a sežere kdejaké svinstvo, které do něj spadne, příliš nechutná, dvak se při pohledu na to tupé zvíře nikdy nedokáži přinutit zručně zasunout nůž za žábry a dvěma prudkými pohyby mu amputovat hlavu (mlácení ryby po hlavě je pro sraby, kteří věří na hlouposti jako je bezbolestná smrt).

Tak tak. Nedokážu prostě zabíjet zvířata. Nedokážu ani zaříznout kapra, ani zašlápnout myš, ani vzít králíka po hlavě topůrkem od sekyry, ani zabít psa rýčem.

Určitě to už nějaká chytrá hlava vymyslela přede mnou, nicméně se domnívám, že tohle separování produktů zabíjení (tedy především masných výrobků) od zabíjení samotného, má co dělat s naší schopností žít ve městech s několika milióny obyvatel. Ta změkčilost (která je samozřejmě jen povrchová -- jak se říká: civilizaci od barbarství dělí dva dny bez elektřiny a tři obědy), má nejspíš za následek, že se krizové situace snažíme řešit jinak, než pomocí rány do hlavy palicí.

Nicméně příjde mi, že to, že nevidíme, jak se v slepičárnách elektrickým proudem provádí genocida kuřat, která byla vykrmena pozůstatky jiných kuřat, nemá úplně ten účinek který bychom chtěli. Třeba mně osobně ve filmu vadí mnohem víc zakňučení zastřeleného psa, než obvzláště brutální vražda spáchaná na člověku.

Asi jsou věci, které se na lidech nezmění. Ani o Vánocích.

Ne, opravdu nejsem mrtev

Obvykle se po týdením (a delším) výpadku v příspěvcích, píše něco jako Ne, nejsem mrtev, jen jsem... a následuje nějaké vysvětlení proč dotyčný tak dlouho nic nenapsal. Hm. Nevidím jediný důvod proč něco takového psát, takže se jen zmíním o tom, že kvalita našeho zdravotnictví zdaleka není taková, jak by si jeden představoval.

Například koncem minulého týdne (po několika dalších dnech, kdy jsem se vracel domů lehce před půlnocí), mě zchvátila jakási podivná střevní choroba (jejímiž příznaky bych se tu mohl dlouze zaobírat, ovšem byl by to asi poslední příspěvek, který by si ode mne většina čtenářů nadlouho dopřála). V neděli už to nešlo vydržet a tak jsem v pondělí pěkně zostra vyrazil ke svému obvodnímu lékaři. Po příjemných třech hodinách v čekárně (opravdu existují chvíle, kdy nelituji, že jsem si před dvěma lety koupil Palm), jsem se dostal do ordinace, a značně nesměle popsal své příznaky.

Rozumějte: jsem velmi špatný pacient. Když mi byla diagnostikována alergie na včelí bodnutí, tak místo abych se snažil vytěžit z toho co nejvíce, celý rok jsem nechodil na provokační terapii, následkem čehož jsem u přezkumu zdravotního stavu působil dost trapně s jediným malým papírkem téměř doslova opakujícím loňskou diagnózu (ovšem narozdíl od mnoha majitelů obsáhlých lékařských zpráv, obsahujících ty nejděsivější choroby jaké kdy zdravotní pojišťovny dovolily zaregistrovat, jsem já byl shledán základní vojenské služby neschopným).

Nebo když mě pak týden před svatbou píchla včela, v důsledku čehož jsem začal opuchat a dusit se, byv sousedem převezen do přilehlé nemocnice, kde mi na chodbě připojili ke krevnímu oběhu kapačku kalciovky, což vedlo k tomu, že jsem se sice neudusil, zato jsem upadl do krátkého bezvědomí, jež vyvrcholilo mým umístěním na jednotku intenzivní péče, a následným přesunem na dožívací oddělení -- ehm, pardon -- internu, po zhruba třiceti minutách vydal jsem se hledat člověka, který by mi vrátil mé osobní věci, protože jsem došel k závěru, že další setrvání v onom ústavu národního zdraví by vedlo pouze ke zhoršování mého zdravotního stavu.

Ale zpět k pondělku: lékař, do jehož evidence jsem se zapsal, nedle poznal, že jsem udělal dietickou chybu, a že vlastně není důvod k obavám. Dostal jsem recept na nějaké léky, tři dny neschopenky a už jsem byl z ordinace venku (stále nechápu, co ostatní lidé u doktora dělají tak dlouho -- já se tam nikdy nezdržím déle než pět minut).

Takže jsem se dovlekl do práce, abych odevzdal lístek s modrým pruhem a vyřídil pár urgentních emailů, doploužil se na autobus domů, složil se do postele a dvanáct hodin spal. Do středy jsem se nějak dal dohromady, a dneska už jsem jako rybička.

Jen mě mrzí, že jsem svou dietickou chybou stačil nakazit zbytek rodiny a půl okresu (jak manželce referovala sousedka pracující v lékárně).

Inu, jak říkám -- kvalita našeho zdravotnictví zdaleka není taková, jak by si jeden představoval.