An Odd Kind of Scinece

Abych volně navázal na život ve SF: Dneska jsem narazil na tohle: DIVINE PROPORTIONS: Rational Trigonometry to Universal Geometry (via No need for sine (and cosine)?). V kostce jde o to, že k výpočtu trigonometrických úloh není zapotřebí používat siny a kosiny, ale že k řešení lze dojít rafinovaným umocňováním a násobením a dělením a odmocňováním.

Okamžitě jsem si vzpoměl na Stephena Wolframa a jeho A New Kind of Science. A při čtení článku The Man Who Cracked The Code to Everything..., který mě k Wolframovi dovedl, jsem si zase hned vzpoměl na Permutation City od Grega Egana (čímž jsem se pěkně dostal k té SF).

Chci říct: Přemýšlím teď nad tím, jak relevantní vlastně jsou všechny teorie, kterými popisujeme tento svět, a jestli třeba Occamova břitva není až příliš restriktivní nástroj, a zda nám občas kromě pavědeckých žvástů neusekne i nějakou tu opravdu zásadní myšlenku.

A taky: Když už si člověk nemůže být jistý ani trigonometrií, jakých dalších odhalení se ještě dočkáme?

Filipínské jednohubky: SMS nepočká!

Jednou z nejpodivnějších věcí, které jsem na Filipínách viděl, je používání mobilních telefonů. Správně: co může být na mobilu tak zvláštního? Asi nic, ale zvláštní jsou občas lidé, kteří ho používají. Na Filipínách je totiž vlastnictví mobilu otázkou cti: kdokoliv, jakkoliv chudý nebo hladový, bude mít skoro určitě v ruce mobil, a bude do něj sázet jednu SMSku za druhou.

Řeknete si: to nic není. U nás má mobil taky každý, takže už se skoro nedá jít do kina bez toho, aby si někdo nemusel v průběhu promítání zavolat. Ale rozdíl mezi námi, Čechy, a Filipínci je ve dvou věcech. Zaprvé v rozložení životní úrovně. U nás je křivka normálního rozložení vychýlená spíše doprava (a zdola ořezaná minimální mzdou a sociálními dávkami), zatímco na Filipínách se posouvá spíše k levé části vodorovné osy. Chci říct: my jsme z pohledu Filipínců spíše bohatí, zatímco oni z našeho spíše chudí.

A zadruhé: Čeští chudí si kupují mobily z odpovídající cenové hladiny (např. já jsem si vloni pořídíl nějaký obskurní SonyEricsson, za který se dneska stydí už i žáci páté třídy základní školy; mně naopak vyhovuje, protože z něj lze telefonovat a jednou týdně poslat SMS), zatímco na Filipínách je povinností mít nejnovější model značky Nokia, nebo alespoň nějaké to PDA s integrovaným telefonem.

Tahle posedlost pak vede k absurdním situacím, kdy vám prostitutka ukazuje na telefonu za 20 tisíc českých korun fotografii svého syna, kterého včera musela napojit jen vodou s cukrem, a přitom vám vysvětluje, že už jen kvůli tomu chlapci byste měli využít jejích služeb. Na odpověď, že ani vy, jakožto zazobaný běloch, si nemůžete dovolit pořizovat takového hračky, chcete-li uživit rodinu, se pak dočkáte jen nechápavého pohledu a uraženého rozloučení.

Jednou, až budou Filipínci bohatí, stanou se Filipíny neporazitelnou velmocí. V počtu odeslaných SMS, samozřejmě.

Living sci-fi

Nevím jestli je to tím, jak se usazuji, a dostávám se jaksi mimo okruh podobných věcí, ale v poslední době mě čím dál tím časteji přepadá pocit, že žijeme v nějakém SF románu. Máme už zobrazovací jednotky jako vystřižené ze StarWars, letadla vybavená laserovými kanóny (zde spíše ve stádiu vývoje, ale pravdou je, že americká armáda už má laserový kanón na sestřelování raket namontovaný na náklaďáku), a kdyby tohle nebyl fake, měli bychom i to ukládáni dat do krystalu (místo toho máme holografické disky, které také nejsou k zahození).

Kdo by si před pěti deseti lety pomyslel, že tohle všechno se povede realizovat (alespoň laboratorně) už v roce 2005?

Jsem z toho na rozpacích, protože jak vývoj pokračuje, a) je nahlodáváno moje přesvědčení, že Ray Kurzweil se mýlí, a že žádný exponenciální růst nás nečeká (a popravdě -- pokud si to pamatuji správně, tak on stejně popisuje spíše geometrickou řadu, než skutečnou exponenciálu), b) je pro mě stále obtížnější se orientovat v tom, co skutečně existuje, a co si vymyslel nějaký vynalézavý vtipálek (ještě před pár lety jsem se posmíval BBC, když si naběhla na bramborový server, a dneska už mám sám problém rozpoznat, co už je a co ještě není reálné).

Čímž se dostáváme ke stokrát ohranému tématu jak poznat hoax od reálné zprávy, a jestli se dá věřit v této podivné době vůbec nějakým autoritám. Postmoderna si žádá nevěřit nikomu, a pro jistotu ještě všechno referencovat, abyste případně za blba nebyli vy sami, ale člověk, kterého linkujete. Problémem zůstává, že takto nastavený systém neumožňuje žádné skutečně vlastní postoje k tématům, protože vše je protivně relativní a nakonec mohou mít pravdu všichni najednou.

Ale zpátky k tomu SF. Když tak sleduji rostoucí množství skutečně realizovaných šíleností zmíněných v SF literatuře a filmu (ono je to sporné -- kradou nápady vědátoři ze SF, nebo SF tupě opisuje od vědátorů?), říkám si, kdy konečně příjde na řadu ten nejdůležitější vynález všech SF z šedesátých sedmdesátých let? Ptám se: Kde je, sakra, můj pojízdný chodník?

Filipínské jednohubky: Ptáčci zpěváčci

Čeho si na Filipínách všimnete hned, je to, že tu všichni zpívají. Příjdete do práce, a v cubiclu, ve kterém sedí šest lidí, hrají tři počítače písničky odlišných žánrů, a všichni ve spolek si prozpěvují tu, která je právě nejprovařenější. Jdete na večeři do japonského bistra a u vedlejšího stolu si někdo pobrukuje písničku co zrovna hrají v rádiu. A v hotelovém baru, tam pěje úplně celá obsluha a manažerka stojí na pódiu a předzpívává podle karaoke.

Pro středně konformního Čecha něco neuvěřitelného.

Zpočátku jsem měl problém se na tuhle intenzivní bezprostřednost adaptovat, a kdykoliv si někdo začal zpívat, rozpačitě jsem se usmíval. Pak jsem zjistil, že stejně jako se mi líbí filipínský styl stravování (tedy objedná se spousta různých druhů jídel, ze kterých se pak postupně uždibuje, takže v závěru ochutnáte nejspíš ode všeho, co je na stole), líbí se mi i tohle zpívání.

Faktem také je, že jakýkoliv Filipínec zpívá lépe, než libovolný účastník letošního kola Českého Idolu, ehm, tedy Česko hledá SuperStar. Opravdu -- všichni, co se do téhle soutěže u nás hlásí, mohou být rádi, že u nás není výraznější filipínská menšina. Ostatně po elektronice jsou zpěváci druhým nejdůležitějším vývozním arktiklem, kterým Filipíny disponují. Několik lidí mi potvrdilo, že stejnou skupinu můžete slyšet v pondělí v Šanghaji, ve středu v Bangkoku a v pátek doma v Manile. Paradoxní je, že shodou nějakých okolností zatím Filipíny soutěž Pop Idol neimportovaly. Možná proto, že konkurence by byla příliš velká.

Ale co chci říct: Jak jsem si na to prospěvování zvykl, nemůžu se ho teď zbavit. Takže se mi ještě pořád občas stane, že si vytáhnu z uší sluchátka, a zjistím, že na mě v kanceláři všichni rozpačitě koukají, a myslí si nejspíš něco jako Co, ksakru, mělo tohle krákorání znamenat?

Unreal

Takže mi to psaní opět nevyšlo jak jsem chtěl a dokončení poznámek z cest se krapánek opozdí. Důvody jsou všelijaké -- od toho, že jsem byl utahaný a neměl na vysedávání u počítače chuť, až po sledování těchhle úpadkových televizních formátů, nebo jak vlastně my venkovští intelektuálové označujeme reality-show.

Když už jsem u toho: Přemýšlel jsem, jak to, že se na to vůbec dokáži dívat. Původně jsem myslel, že jde o podobný typ pro mě nesnesitelné úchylnosti, kterou nepostrádají teenagerovské komedie, ve kterých hlavní roli hraje něčí sperma a obnažené prsy méně známé herečky. Pak jsem si ale uvědomil, že antirealita reality-show (sleduji ty ve vile) je jiná. Jistě, nic nedává smysl, všechno se děje podle nějakého plánu kterému nerozumím, lidé se chovají podivně. Ale celé to připomíná spíš uhrančivou psychotičnost Dickova Temného obrazu, než cokoliv jiného. A ta se mi naopak líbila moc.

Nicméně možná ještě zajímavější než sledování těch pár lidí, kteří se dobrovolně nechali na tři měsíce zavřít do klaustrofobicky malého prostoru, kde tak porůznu intrikují a sprostě si nádávají, je reakce, kterou uvedení reality-shows vyvolalo v českých médiích. MF DNES ve své vysoké kvalitě opět sklouzlo o něco blíže k opravdovému bulváru, vzniklo několik stránek na Internetu, které doprodrobna rozpitvávají doslova každý prd, který soutěžíci vypustí na světlo boží, a ovšem, z morločích děr vylezli povznešení intelektuálové, aby nás poučili, jak zhovadilý národ jsme, když tolik času trávíme nad něčím tak uboze podřadným.

Jako tenhle chlapík v aktuálním čísle Reflexu (nestojí mi ani za to, abych se podíval jak se jmenuje), se chlubil, jak se mužně díval na dokument o stavění přehrady na řece Colorado, místo aby šmíroval přehlídku labilních povah. Nuže, milý pane, čučení na televizi je stupidní zábava ať už se díváte na cokoliv. Jde jen o to, jestli má člověk (jak malebně říkají Američané) koule na to, aby si přiznal, že magickému oku se prostě odolat nedá, a že někdy je lepší unavený organismus regenerovat něčím vysoce nenáročným, než se snažit být za prudce uvědomělého estéta za každou cenu.

A tak se po večerech věnuji sledování bílých myšek v akváriu, než abych plodil intelektuálně závažné texty.

A víte co? Nestydím se za to!

S'pore, část 1.

Singapur jsem si opravdu užil. Především proto, že jsem tam nebyl sám (jak je na služební cestě dobrým zvykem), ale měl jsem české průvodce, takže jsem se jen neprocházel, ale také se dovídal informace.

Popravdě řečeno, když jsem Singapurem projížděl cestou na Batam, byl jsem unešen. Je to neuvěřitelně fotogenické město, kde při západu slunce můžete nasekat za půl hodiny asi tak dvěstě kýčovitých pohlednic, a ještě si budete stěžovat, jak jste nic nevyfotili. Navíc po ubohosti toho, co jsem viděl kolem cest na Filipínách, jsem měl osvěžující pocit, že jsem se vrátil do civilizace.

Při cestě zpátky, jsem už byl poněkud opatrnější. Zjistil jsem, že ušmudlaná upřímnost Batamu má něco do sebe, a říkal jsem si, jak se po vší té filipínsko-indonéské vřelosti a starostlivosti budu cítit ve městě, které je tak blízko Západu, jak jen asijské město může být, se všemi negativy z toho plynoucími.

Nakonec se ukázalo, že přesto, že Singapur postrádá tu chudinskou přítulnost, má svou vlastní poetiku.

Singapur je město slučující neslučitelné. První procházka, na kterou mě mí laskaví průvodci vzali, vedla do čínského chrámového komplexu. Znáte to: střechy z vlnitých tašek, draci, sem tam nějaký ten Budha nebo svastika. Ovšem. Ovšem tento měsíc Číňané mají měsíc hladových duchů (nebo něco v tom smyslu), které je potřeba usmiřovat obětinami. Takže za hlavním traktem byly postaveny stany, ve kterých se stoly prohýbaly jídlem a pitím (především plechovkami s Coca-Colou), které se dále balilo do pestrobarevných papírových krabic. A jelikož duchům lze jídlo předat jen pomocí ohně, byla ještě o kousek dál regulérní plynová spalovna, ve které se desítky a stovky krabic nepřetržitě pálily (až mě napadlo, že podobný spalovačský průmysl musel fungovat v Osvětimi). Ten rozpor mezi hlubokou pověrčivostí a religiozitou, která vede lidi k tomu, aby krmili duchy, a realistickou pragmatičností, která říká, že Singapur je příliš malé město na to, aby si tam každý rozdělával svůj oheň, mi přišla absurdní.

Nebo kouření. V Singapuru není kouření zakázáno, ale není podporováno. To znamená žádné reklamy, žádné vystavené cigarety. Ale znamená to také, že když požádáte v restauraci o popelník, nesmí vám ho dát na stůl (místo něj dostanete plechovku). A ovšem tyhle pokuty: za kouření v místech, kde to je zakázáno, 500 singapurských dolarů. Za upuštění nedopalku na zem to samé (ovšem když vajgla necháte ležet na stole, nehodili jste ho na zem, a všechno je v naprostém pořádku). Na druhou stranu jdou všechny odpadkové koše vybaveny jakýmsi popelníkem, do kterého je možné odkládat cigarety, aniž byste zapálili obsah koše.

Jak říkám -- zvláštní místo, tenhle Singapur.

Batam Island: Singapur verze 0.0.1

Batam. Batam je Indonéský ostrov asi hodinu jízdy lodí jižně od Singapuru. Batam, podle toho co mi bylo řečeno, a co jsem odpozoroval (což ostatně platí pro jakékoliv názory, které tu zveřejňuji), by měl někdy v budoucnu být jakýmsi druhým Singapurem. To znamená ostrov s bujícím průmyslem, čtyřproudými dálnicemi, velkým mezinárodním letištěm, čistými ulicemi, ucházejícím bydlením a tak dále.

A musím říct, že, také díky bohatým subvencím ze strany indonéské vlády, má tímto směrem docela slušně nakročeno. Místo, kde dneska stojí opravdu objemný průmyslový park, bylo před deseti lety pokryto džunglí. Filipínský technik, kterého jsem potkal, mi říkal, že před pěti lety, po dnes už vcelku slušně etablované Nagoye pobíhaly opice. A minulý týden, jsem viděl spoustu lidí, kteří sice nemají peníze na automobily (a kdyby ho nakupovali za tržní cenu, a ne za deset amerických centů za litr, neměli by ani na benzín), ale mají skůtry, na kterých dokáží převážet téměř neomezený počet lidí (typický obrázek: synek sedí na nádrži, tatínek na sedače řídí, maminka sedí bokem po směru jízdy a v náručí drží kojence; přilbu nemá nikdo). Za městy rostou kondominia, hotely začínají utvářet zárodek jakési budoucí skyline.

Pokrok je prostě vidět na každém kroku. Přesně tuhle větu jsem opakoval všem, kteří se mě ptali, jak se mi na Batamu líbí. Pak jsem se byl navečer podívat po Nagoye a od té doby dodávám: A tohle místo ho potřebuje každý zatracený kousek. Když totiž pomineme megalomanské plány indonéské vlády inspirované úspěchem Singapuru (už jen když se podíváte na konstrukci rychlostních komunikací: dvouprodové cesty s dělícím pásem širokým dost na to, aby se do něj z každé strany vešly ještě dva jízdní pruhy) a bující průmysl, který táhne superlevná ropa a různé úlevy, je Batam pořád jen místem, kde bydlí chudí lidé, kteří teď zrovna mají práci, ale žádnou jistotu, že nějakou najdou i za pět deset let, až třeba štědrá státní pomoc skončí a velké firmy se rozhodnou, že továrny naloží na náklaďáky a odvezou někam jinam.

Podívejte se na Filipíny: tady se elektronický průmysl usazuje od sedmdesátých let, a stejně to tu pořád vypadá jako v zemi třetího světa. Zopakovat fenomenální úspěch Singapuru, to není jen o lákání zahraničních investorů, ale také celá soustava geografických a politických okolností, které umožní udržet celou zemi na stejně dobré úrovni a předejít ničivým nepokojům, způsobeným obrovskými sociálními rozdíly.

Ale dost už o tom. Teď to zajímavé: Batam patří k Indonésii, a Indonésie je muslimská země. Jak to tu tedy vypadá v tomto směru?

No, pokud chcete vepřové, budete muset hledat dlouho a důkladně, protože toho tu opravdu není moc. Na druhou stranu, pokud si bude chtít dát pivo, není to absolutně žádný problém. Ženám se můžete dívat do tváře, dokonce se na ně i usmívat, a to i když nosí gilbab, na takové ty černé sutany s maskou přes obličej a malou škvírou pro oči jsem nenarazil ani jednou. Dívky a mladé ženy běžně chodí v minisukních a v klubech pak v tomto skrovném oblečení pohybují pánví tak, že by to uvedlo do rozpaků i leckterého otrlého puberťáka (na druhou stranu je fakt, že ani v jednom ze dvou klubů, kam jsem náhodou zapadl jsem neviděl lidi tancovat. Vyváděli, to ano, ale důsledně a výhradně mimo parket).

Ale opakuji: mluvím o městě Nagoya na ostrově Batam. Rozhodně si nedovolím posuzovat jak to vypadá kdekoliv jinde v Indonésii, a předpokládám, že vysoce ortodoxní rodiny existují i tam, kde jsem jejich existenci nezaznamenal.

Pokud jde o subjektivní pocit bezpečí při krátké sólo procházce městem, musím říct, že někam mimo hlavní ulice, bych se bez doprovodu neodvážil. I tak na mě pořád někdo pokřikoval, jestli nechci to nebo ono, a všichni se na mě trochu překvapeně dívali.

A to je asi tak vše, co dokážu po týdnu cestování z hotelu do práce a zpět o Batamu říct. Ještě bych se mohl rozvyprávět o Singapurcích, kteří (z ekonomických důvodů) jezdí okupovat pláže Malackého průlivu, o jídle, které smrdí jako převařená teniska, ale díky koření chutná skvěle, nebo o supermarketech naditých lidmi, kteří v nich chodí stále dokola a nic nekupují. Ale kdo ví, jestli by vás to vůbec zajímalo.

Moveable festival

Takže věci se maličko zkomplikovaly, a i když původní plán cesty byl 06AUG - KL3122, 06AUG - KL803, 14AUG - SQ73, 20AUG - KL838, 21AUG - KL1351, musel jsem podstoupit ještě 21AUG - SQ74, a poslední dva lety změnit na 25AUG - KL804 a 26AUG - KL1351.

Nebudu popírat, že jsem se po těch dvou týdnech už těšil domů, a že jsem byl dost zklamaný, když jsem se ve čtvrtek dověděl, že je nutné, abych se ještě jednou vrátil na Filipíny, ale ten den navíc v Singapuru mi to příkoří téměř zcela vykompenzoval.

Jelikož jsem se z různých důvodů k psaní v Indonésii (kam jsem přes Singapur mířil, a odkud jsem se pak s dvoudenní zastávkou vracel) nedostal, pokusím se v pár příspěvcích podat pravdivé a objektivní informace, tak jak si je pamatuji. Pak se ještě nejspíš vrátím k nějakým restům z Filipín, a snad jsem přidám i další věci, které jsem chtěl napsat, ale nestihl jsem to, protože jsem měl moc práce s podpíráním barových pultů a konzumací piva San Miguel.

100

A teď trochu odbočím. Tohle je (podle Bloggeru) stý post tohoto weblogu. Skvělá příležitost pro trochu té narcistní sebechvály, že? Dobrá, já vím, že je to infantilní, ale prostě si nemůžu pomoci. Takže:

Víte, mohl bych vám lhát a tvrdit, že to, co sem píšu, píšu z nějakého vznešeného důvodu, jako je nějaký myšlenkový přetlak, nebo něco podobného. Ale chci být upřímný, takže řeknu pravdu: Za tenhle weblog může Petr Koubský. Hned z několika důvodů.

Když jsem byl mladší (řekněme tak do jedenadvaceti), chtěl jsem po většinu času být jako někdo jiný. Třeba někdy v sedmnácti osmnácti jsem chtěl být jako Ondřej Neff (samozřejmě bez té pleši), kterého jsem považoval za skvělého spisovatele a velmi vtipného novináře. Omluvou mi budiž to, že stejně jako jsem přestal po pár měsících experimentování kouřit marihuanu, opustila mě i tato úchylka a našel jsem si jiného, lepšího, nedostižného vzora, a pak dalšího, a tak dále. Nakonec jsem zjistil, že být jako někdo není moc chytré, protože imitátorů jsou stovky, a člověk se v tom davu tak nějak ztratí. Takže jsem začal experimentovat s vymezováním se proti někomu.

To už bylo lepší, protože se vždycky najde nějaký jouda, který vám na nadávání na všechno, a argumentaci proti všemu, skočí a bude vás poslouchat. V této fázi jsem psal štvavý sloupek do jistého, dnes již zesnulého, e-zinu. Nakonec jsem se v této oblasti vypracoval tak, že dnes dokážu z patra argumentovat proti čemukoliv, bez ohledu na to, co si o tom ve skutečnosti myslím. (To je mimochodem moc užitečná vlastnost, protože i když většinu lidí nepřesvědčíte, že se mýlí -- a oni se někdy opravdu nemýlí -- přestanou vás otravovat se svými pokusy přesvědčit vás, že se mýlíte vy.)

Takto vyzbrojen, s tváří ošlehanou větry kavárenských ventilátorů, jsem zaregistroval existenci jakéhosi Koubského, který píše docela zajímavé úvodníky do SWN. Po nějakém čase, který jsem věnoval studiu jeho textů, jsem zjistil, že je to nepřítel, kterého nelze porazit argumentací, protože na to je zjevně příliš chytrý. I vrhnul jsem se do psaní obsáhlých (a občas, bohužel, i bezobsažných) textů na libovolná témata, která mě zaujala. I v tomto oboru jsem se časem zdokonalil, načež jsem zjistil, že a) už na to nemám čas, b) nějaké elaboráty o desítkách stran stejně nikoho nezajímají.

Tudíž jsem s tím přestal a věnoval se užitečnějším věcem, jako je studium některých programovacích jazyků, pročítání příruček o algoritmech a tak podobně. A pak jsem zjistil, že existují nějaké weblogy, které zcela odpovídají mému naturelu, které umožňují beztrestně žvanit komukoliv o čemkoliv, které lidé dokonce i čtou, protože jejich autoři se ani nepoukošejí o objektivitu. I založil jsem weblog, který skoro nikdo nečetl.

Tak jsem toho nechal.

No a pak jsem loni na podzim zjistil, že Petr Koubský píše, teď už uzavřený, blog aKB@large. Díky tomu jsem nejen objevil Blogger, ale také získal důvod pokračovat v psaní nepravidelného internetového denníčku. Říkal jsem si: ach, když Koubský píše blog, a já budu budu také psát blog, lidé si budou myslet, že jsem stejně chytrý jako on! K mému velkému překvapení ani tento druhý blog moc lidí nečetlo. Pak, shodou šťastných okolností, ve kterých hrála určitou roli moje vrozená skromnost, Petr Koubský zalinkoval jeden příspěvek, který jsem sem vlepil. Poněkud se tou dobou zvedla návštěvnost této stránky, což byl přeci jen důvod, proč pokračovat.

Postupem času se ukázalo, že i jiným lidem příjde to, co tu píšu nejspíše zajímavé, protože míst, která sem odkazují pozvolna přibývá. To je samozřejmě voda na můj mlýn, takže jak to tak vypadá, ještě nějakou dobu budu český Internet oblažovat svými briskními postřehy a výstižnými přirovnáními.

Tak. Abych to nějak shrnul: pokud byste tedy snad cítili potřebu někomu za tento blog poděkovat, určitě poděkujte Petru Koubskému, který za něj může. A slibuji: Další srdceryvný příspěvek jako je tento, napíšu až k výročí o řád vyššímu. Což, půjde-li mi psaní stejným tempem, bude někdy za sedm a půl let. Do té doby: Stay tuned!

Technická poznámka na závěr: Hned ze začátku jsem zjistil, že, vzhledem ke stupiditě internetových vyhledávačů, nebyl moc dobrý nápad pojmenovat tuhle stránku podle filipínského supermaketu. Týdně registruji tak tři až čtyři přístupy z Googlu nebo Yahoo, které (zřejmě díky nesmyslným metodám výpočtu validity stránky) na dotaz z filipínských počítačů zařazují tuto stránku do první desítky nalezených odkazů. Proto to neustálé prostrkávání názvu tečkami nebo mezerami, které zákeřný Google promaže, proto použití znaků $, € a @ ve jméně v současnosti (tímto bych chtěl požádat všechny, kteří na tuto stránku odkazují -- děkuji mnohokrát!, aby používali současné označení, které, zdá se, zatím vyhledávačům odolává).

Filipínské jednohubky: Jiný kraj, jiný mrav

Nejspíš smíchám dvě nebo tři témata dohromady, ale znáte to -- tyhle hospodské řeči jsou vždycky takové. Takže nejprve jsem chtěl (pod dojmem včerejšího mimořádně příjemného vysedávání na baru, a tlachání s jedním sedmapadesátiletým Američanem, jedním z těch, se kterými když se bavíte, říkáte si, že není možné aby Američané byli taková banda pitomců, jak občas vypadá) poznamenat něco v tom smyslu, že opravdu existují věci, které Američanům závidím. Teď mimořádně nemyslím životní úroveň, ale takovou tu bezprostřednost, a schopnost okamžitě zapříst hovor s kýmkoliv. Kdesi jsem nedávno četl, že když do vlaku nastupují Italové, rovnou se sesedají k sobě, aby mohli nadávat na poměry a tak dále. Jak to vypadá v českých vlacích (nebo na jakémkoliv místě, kde se sejde více lidí) to nemá cenu komentovat.

Na druhou stranu spousta Američanů tady, se chová -- inu, podle mého skromného konzervativního mínění, dost odpudivě. Začíná to nevhodnými návrhy Filipínkám v letadle, a přes návštěvy nočních podniků pochybné pověsi to pokračuje až k vydržovnání si několika -- ehm -- přítelkyň současně. Je mi čerta starého po tom, kam kdo chodí ukájet své potřeby, ale chci říct, že spousta ženatých lidí, kteří vám budou vykládat jak roztomilé mají děti a skvělou ženu, si tu s gustem zasouloží za pár šupů, protože -- ja nevím, prostě nedokážu pochopit, proč lidé, kteří by doma považovali návštěvu prostitutky za společensky nepřípustnou, si tady dopřávají co libido ráčí.

Samozřejmě že takové chování lze relativizovat: buď to je to mimořádně nechutné zneužívání chudoby místních žen, nebo je to naopak příkladné zvyšovnání jejich životní úrovně. Tak jako tak, asi chápete, že Filipíny jsou země, kde se žena nejdříve snaží co nejrychleji ulovit nějakého toho manžela, aby pak přehlížela všechno co dělá, protože je na něm existenčně závislá. V ideálním případě klofne taková Filipínka nějakého Američna, který ji odtud vytáhne do Států, kde, jak si nejspíš představuje, bude žít šťastně až do smrti.

Ovšem neužívají si jen cizinci. Loni jsem byl pro skupinku kolegů dobrou záminkou pro návštěvu jakéhosi podniku, kde bylo nejprve potřeba si skrze polopropustné zrcadlo vybrat slečnu, pak se skupinově odebrat do místnosti s karaoke, odkud jednotlivé páry z nejasných důvodů na různě dlouhou dobu odcházely. Bylo mi to žinantní, sedět tam, mít na sobě nalepenou tak sedmnáctiletou slečnu, kterou zjevně iritoval můj okázalý nezájem. Nakonec jsem se pustil do poněkud trapného vtipkování, nicméně to se minulo účinkem, protože slečna nevěděla co je to union.

Zajímavé na tom bylo, že většina těch kolegů je ženatá, má děti a tak vůbec. Dobře, i u nás jistě spousta ženatých mužů vymetá bordely, ale dělají to alespoň decentně. Ne že vám v práci budou vykládat, že ten a ten je married, but extremely happy, hahaha!, když řeknete, že služby jistého druhu nechcete, protože jste šťastně ženatí. A nezapomeňte -- Filipínci jsou velmi nábožensky založení (však víte -- Filipíny, ta země, kde se lidé o Velikonocích nechávají přibít na kříž). Jak se tohle promiskuitní chování slučuje s katolickou doktrínou, to mi opravdu není jasné.

Nejotravnější na téhle situaci je to, že protože jsem bílá huba, a bílé huby si sem jezdí především zašustit, všichni se mě neustále ptají, jestli nechci vidět nějaké Pretty girls, sir! Very pretty girls for good price!, eventuálně jestli nemám Date with some pretty women, haha!, a pak se na mě nechápavě dívají, když říkám děkuji nechci.

Takže jsem si postěžoval, a zůstává poslední otázka: Není to všechno z mé strany jen takové pokrytecké žvanění? Není to nakonec tak, že bych chtěl, ale bojím se? Pokud je lpění na některých pravidlech pokrytectvím, pak nejspíš jsem pokrytcem. Ale popravdě: raději budu ustrašený pokrytec, než odvážný majitel černého svědomí. A celého spektra venerických chorob, samozřejmě...