Jméno růže

Tohle je ovšem velmi postmoderní.

Je to jakási podivná mánie všechno pojmenovávat. Máme jeden speciální název pro každý hudební žánr (včetně crossoveru, pro případy, kdy se nemůžeme rozhodnout, kam přesně ta která skladba patří), každá kniha patří do nějaké škatulky, filmy jsou označovány těmi najabsurdnějšími adjektivy, a i ty hloupé osobní WWW stránky se rozdělují do tolika druhů a poddruhů, že už se v tom jeden vůbec nevyzná.

Trochu mi to připomíná řetězce rychlého stravování: u každé frančízy člověk ví, jaké mají menu, jestli solí hodně nebo příšerně moc, jestli sirup nalitý do postmixu má značku Pepsi nebo Coca-Cola a tak podobně. Tahle mcdonaldizace se šíří jako mor a jmen pro věci přibývá geometrickou řadou, protože už jen pár měsíců či týdnů po objevení se nějakého jevu vzniknou odnože, které je samozřejmě potřeba pojmenovat.

Takže nejdříve jsme měli WWW stránky, pak domovské stránky, e-ziny, firemní prezentace a webové časopisy, dalším štěpením vznikly weblogy, odborné weblogy, kooperativní weblogy (jaký je rozdíl mezi e-zinem a kooperativním weblogem mi zatím nikdo nevysvětlil), osobní weblogy a tak dále, a tak dále.

Zdá se, že existuje nemalé procento lidí, kteří mají pocit, že když nějaký jev pojmenují, automaticky mu porozumí, eventuálně se na něj stanou velkými odborníky. A další množina lidí (ne nutně disjunktní), se potřebuje vézt na vlně neologismů a tak nejdříve horují pro jeden název, když se ovšem opotřebuje, stane se všobecně známým, provařeným a tudíž trapným, neváhají ani minutu vymyslet, nebo příjmout za vlastní nějaký jiný název, díky kterému se stanou opět dostatečně free, cool & in.

Někdy mi skoro příjde, že není ani tak důležité co člověk dělá, jako jak tomu říká. Bylo by to vlastně směšné, kdyby to nebylo tak tragické. Jak se změní obsah weblogu, když mu nebudu říkat weblog? Co to vlastně je weblog? A je důležité to nějak specifikovat? Je nutné tvořit definici a jméno pro každou odnož jednoho jevu? Není lepší používat místo desítek bezobsažných názvů nějaké generické výrazy, kterým je empiricky přiřazen význam?

Když jsem s touhle stránkou začínal, říkal jsem si, že tu nikdy slovo weblog nepoužiji, protože mi to přišlo velmi cool. Teď vidím, jak pitomé to předsevzetí bylo. Je lhostejné jak tomu tady budu říkat, důležité přeci je, co tu píšu. Vždyť je to právě obsah, kvůli kterému tahle stránka existuje, ne skutečnost, jestli tomu, co tvořím, někdo říká weblog nebo ne.

Pokud je někdo hlupák, pak je jedno jestli si vede weblog nebo e-zin nebo kýho ďasa. A pokud někdo píše smysluplné texty, pak odstraňovat ze stránky slovo blog jen proto, aby nevypadal jako pitomec (protože weblogy přece opravdoví intelektuálové nepíší) poukazuje spíše na ochablý intelekt než na cokoliv jiného.

Any given monday

Více méně periodicky (tak jednou za půl roku), kontroluji nové články na first monday. A musím říct: Je to dlouhodobě nejlepší webzin jaký znám.

Od té doby, co jsem jeden webzin pro absenci autorů sám pohřbil, vím jak je těžké něco takového dělat, a jak záslužná a zároveň nevděčná práce to je. Samozřejmě, dneska máme všechny tyhle weblogy a tak podobně, nicméně pracovat na nekomerčním webzinu podobné kvality jako je first monday, je můj velký sen.

Důvod, proč webziny skomírají, je podle mně v pevně definovaných požadavcích na kvalitu textů. Tak před třemi lety, když jsem ještě žil blaženým životem postgraduálního studenta, měl jsem dost času na to, abych věnoval dva tři týdny průzkumu tématu, o kterém jsem se chystal psát, abych si koupil nějaké knihy a za dvě noci je přečetl. Díky tomu jsem byl schopen tak jednou měsíčně napsat článek, u něhož mi slovo článek nepřipadlo nepřístojné.

Dnes tolik času nemám. A příjde mi, že ani nikdo jiný. Jistě, každý, kdo cítí, že má co říct, si vede blog, a zhruba jedno procento bloggerů opravdu má něco ke sdělení, nicméně i to jedno procento zajímavých textů je povrchní, přímo z něj čiší absence oponentury, a vůbec, na to, jak důležitá a zajímavá témata se občas ve weblozích objeví, je jim věnováno příliš málo prostoru.

Je to už nějaký týden, co si Petr Olmer stěžoval na svém weblogu, že jsem zbaběle ukončil diskusi o CASE nástrojích. Je to takhle: pustil jsem se do toho tématu zoufale nepřipravený a kontakt s oponentem, který se mi zdál informovanější než jsem byl v tu chvíli já, mě vylekal a proto jsem z diskuse raději utekl, než bych riskoval veřejnou potupu.

Webzinu se něco takového stát nemůže už jen proto, že nikdy nepublikuje text, o kterém redakční rada (říkejme tomu tak) má pochybnosti.

Jenže kdo je dneska ochoten (nebo schopen) psát pro webzin, který mu jeho text třikrát vrátí k přepsání pro nízkou úroveň?

Boží mlýny

Je to tak: Každé kibicování bude po zásluze potrestáno. Den před Vánoci jsem tu mudroval nad chabou úrovní našeho zdravotnictví, a jak jsem byl tohle úterý rád, že ho máme.

To bylo takhle:

Třiadvacáteho jsem nechal počítač běžet přes noc, aby si Copernic Desktop Search mohl pěkně zindexovat zálohy starších dokumentů, které jsem z několika CD rozbalil na disk (ach, to jsem tu asi ještě nepsal, jak jsem za dva měsíce zaplnil 160GB disku, že?), za což jsem byl odměněn asi čtyřhodinovým výpadkem proudu ráno čtyřiadvacátého, a vyhořelým zdrojem.

V pondělí odpoledne jsme měli odjíždět od rodičů mé ženy, a tak jsem si řekl, že bych se v přilehlém obchodě s PC komponentami mohl poptat po novém zdroji. I vyrazili jsme s kočárkem do příjemného post-vánočního mrholení. Když jsem vstupoval do obchodu, popadl jsem madlo od dveří tak šikovně, že jsem si mezi něj a druhou polovinu dveří skřípnul palec přímo u lůžka nehtu.

O několik nepublikovatelných výrazů a pár hodin později jsem se ujistil, že výpadek proudu opravdu odnesl jen napájecí zdroj, a pokoušel se s krví podlitým nehtem usnout. To se mi samozřejmě nevedlo, takže jsem se odebral k televizi, kde mě naštěstí umrtvil Jiří Krampol v neopakovatelném filmu Waterloo po česku. Ráno jsem si přestal hrát na hrdinu a vyrazili jsme na chirurgickou ambulanci, aby mi tam porouchaný palec opravili.

Nebudu se tu zabývat podružnostmi, jako je propalování nehtu nástrojem ne nepodobným miniaturní pistolové páječce, nebo zuřivým kung-fu útokem duchodkyně vyzbrojené francouzskými holemi, když jsem do ordinace nesl snímky z rentgenu: zkrátka očekávaná úleva se dostavila.

Chci říct: Věřím, že to s námi pacienty doktoři za ty mizerné peníze nemají jednoduché (když jsem se ptal, jestli i na propalování nehtu má VZP speciální kód, dověděl jsem se že ano, a že si díky mně nemocnice vydělala celých 90 korun českých), a že jim tedy tak nějak děkuji, že tuhle nevděčnou práci vůbec dělají.

Nebo něco v tom smyslu.

Vánoce, vánoce... WTF?

Ach, ovšem, máme tu Vánoce. Rádia hrají pořád dokola unylé vánoční písně, venku zuří vánoční nálada, v supermarketech roste riziko dopravních nehod přetížených nákupních vozíků. A pak jsou tu samozřejmě takové ty drobnosti jako vánoční stromy, nebo tyhle mrňavé žárovičky, kterými si lidé, z bůhví jakého důvodu, omotávají domy a přilehlé objekty (přemýšlím, že na příští vánoce si 10'000 takových žároviček koupím a složím z nich nápis Můj příspěvek ke globálnímu oteplování).

Ovšem asi nejvíce stresujícím vánočním rituálem (kromě objíždění supermarketů a jiných obchodů za účelem nákupu vánočních dárků) je pro mě obřadní obětování kapra. Jednak mi maso z ryby, která plave v dioxinovém rybníce a sežere kdejaké svinstvo, které do něj spadne, příliš nechutná, dvak se při pohledu na to tupé zvíře nikdy nedokáži přinutit zručně zasunout nůž za žábry a dvěma prudkými pohyby mu amputovat hlavu (mlácení ryby po hlavě je pro sraby, kteří věří na hlouposti jako je bezbolestná smrt).

Tak tak. Nedokážu prostě zabíjet zvířata. Nedokážu ani zaříznout kapra, ani zašlápnout myš, ani vzít králíka po hlavě topůrkem od sekyry, ani zabít psa rýčem.

Určitě to už nějaká chytrá hlava vymyslela přede mnou, nicméně se domnívám, že tohle separování produktů zabíjení (tedy především masných výrobků) od zabíjení samotného, má co dělat s naší schopností žít ve městech s několika milióny obyvatel. Ta změkčilost (která je samozřejmě jen povrchová -- jak se říká: civilizaci od barbarství dělí dva dny bez elektřiny a tři obědy), má nejspíš za následek, že se krizové situace snažíme řešit jinak, než pomocí rány do hlavy palicí.

Nicméně příjde mi, že to, že nevidíme, jak se v slepičárnách elektrickým proudem provádí genocida kuřat, která byla vykrmena pozůstatky jiných kuřat, nemá úplně ten účinek který bychom chtěli. Třeba mně osobně ve filmu vadí mnohem víc zakňučení zastřeleného psa, než obvzláště brutální vražda spáchaná na člověku.

Asi jsou věci, které se na lidech nezmění. Ani o Vánocích.

Ne, opravdu nejsem mrtev

Obvykle se po týdením (a delším) výpadku v příspěvcích, píše něco jako Ne, nejsem mrtev, jen jsem... a následuje nějaké vysvětlení proč dotyčný tak dlouho nic nenapsal. Hm. Nevidím jediný důvod proč něco takového psát, takže se jen zmíním o tom, že kvalita našeho zdravotnictví zdaleka není taková, jak by si jeden představoval.

Například koncem minulého týdne (po několika dalších dnech, kdy jsem se vracel domů lehce před půlnocí), mě zchvátila jakási podivná střevní choroba (jejímiž příznaky bych se tu mohl dlouze zaobírat, ovšem byl by to asi poslední příspěvek, který by si ode mne většina čtenářů nadlouho dopřála). V neděli už to nešlo vydržet a tak jsem v pondělí pěkně zostra vyrazil ke svému obvodnímu lékaři. Po příjemných třech hodinách v čekárně (opravdu existují chvíle, kdy nelituji, že jsem si před dvěma lety koupil Palm), jsem se dostal do ordinace, a značně nesměle popsal své příznaky.

Rozumějte: jsem velmi špatný pacient. Když mi byla diagnostikována alergie na včelí bodnutí, tak místo abych se snažil vytěžit z toho co nejvíce, celý rok jsem nechodil na provokační terapii, následkem čehož jsem u přezkumu zdravotního stavu působil dost trapně s jediným malým papírkem téměř doslova opakujícím loňskou diagnózu (ovšem narozdíl od mnoha majitelů obsáhlých lékařských zpráv, obsahujících ty nejděsivější choroby jaké kdy zdravotní pojišťovny dovolily zaregistrovat, jsem já byl shledán základní vojenské služby neschopným).

Nebo když mě pak týden před svatbou píchla včela, v důsledku čehož jsem začal opuchat a dusit se, byv sousedem převezen do přilehlé nemocnice, kde mi na chodbě připojili ke krevnímu oběhu kapačku kalciovky, což vedlo k tomu, že jsem se sice neudusil, zato jsem upadl do krátkého bezvědomí, jež vyvrcholilo mým umístěním na jednotku intenzivní péče, a následným přesunem na dožívací oddělení -- ehm, pardon -- internu, po zhruba třiceti minutách vydal jsem se hledat člověka, který by mi vrátil mé osobní věci, protože jsem došel k závěru, že další setrvání v onom ústavu národního zdraví by vedlo pouze ke zhoršování mého zdravotního stavu.

Ale zpět k pondělku: lékař, do jehož evidence jsem se zapsal, nedle poznal, že jsem udělal dietickou chybu, a že vlastně není důvod k obavám. Dostal jsem recept na nějaké léky, tři dny neschopenky a už jsem byl z ordinace venku (stále nechápu, co ostatní lidé u doktora dělají tak dlouho -- já se tam nikdy nezdržím déle než pět minut).

Takže jsem se dovlekl do práce, abych odevzdal lístek s modrým pruhem a vyřídil pár urgentních emailů, doploužil se na autobus domů, složil se do postele a dvanáct hodin spal. Do středy jsem se nějak dal dohromady, a dneska už jsem jako rybička.

Jen mě mrzí, že jsem svou dietickou chybou stačil nakazit zbytek rodiny a půl okresu (jak manželce referovala sousedka pracující v lékárně).

Inu, jak říkám -- kvalita našeho zdravotnictví zdaleka není taková, jak by si jeden představoval.

Review.Game("Beyond Good & Evil")

(Tak nevím. Napadají mě dva různé začátky téhle taky-recenze, a nějak se nemůžu rozhodnout, který použít. Mno, zkusím to vzít nějak postupně. Takže zaprvé:)

Život libovolného konzumního díla, ať už je to film, hudební album, nebo počítačová hra, je vpravdě jepičí -- záleží vlastně jen na prvních dvou týdnech po uvedení do distribuce. Jestliže se během těchto dvou týdnů chytne a začne vynášet peníze (nedělejme si iluze - i kdyby tvůrci takového díla stokrát chtěli tvořit umění nebo něco podobně směšného, producenti tzv. AAA-titulů jsou hnáni jedině ekonomickou rozvahou a předpokládaným ziskem), pak jsou všichni spokojeni, tým, který za dílem stojí si dá krátkou dovolenou a rovnou začne připravovat druhý díl. V opačném případě je takový titul po pár týdnech zlevněn, následně stažen z hlavních distribučních kanálů (ony ty regály v obchodech taky něco stojí), tým je zrušen, a ve spise člověka, který výrobu takového produktu schválil, se objeví velký černý puntík.

Zajímavé na tom je, že úspěch a neúspěch je jen těžko předvídalený, u počítačových (tím myslím i konzolových) her stonásob. Zatímco filmy a alba mohou spoléhat na známé herce a hostující zpěváky, hra, která není pokračováním nějakého předchozího úspěšného titulu, nemá k dispozici žádný klacek, kterým by se dokázala vtlouct do hlav platících hráčů. Jistě, vždycky se najde pár miliónů dolarů na reklamní kampaň a tak dále, ale jak známo, stačí se jen trochu netrefit do cílové skupiny nebo prezentovaného stylu a krabice jdou do stoupy.

A to je právě případ hry Beyond Good & Evil.

(A zadruhé:)

Klišé jsou pro popkulturní tvorbu to samé, co McDonalds pro stravovací zařízení. Pokud nemáte chuť experimentovat, a chcete přesně vědět do čeho jdete, a pokud vám navíc nevadí, že výsledek bude nejspíš nemastný-neslaný (pravda, u McDonalds spíše naopak přemaštěný-přesolený, ale to je jiný příběh), sáhnete po nějakém tom klišémi (kruci, jak se tohle slovo vlastně skolňuje?) nabitém dílku, které vás uvede do příjemného rozpoložení, a ze kterého si za pár hodin nebude pamatovat nic, než že to sice byla hrozná hovadina, nicméně se na to dobře koukalo/poslouchalo/četlo/hrálo.

Beyond Good & Evil je hra složená ze samých klišé. Ať už jde o hlavní hrdinku, o hláškujícího nohsleda, o dějovou linku, o zelenou stylizaci prostředí, o konec-nekonec -- zkrátka je to takový postmoderní dort od Pejska a Kočičky. A víte co? Břicho po něm vůbec nebolí. Právě naopak!

(A teď pojďme dál:)

Takže BGE rozhodně není hra, která by byla nějak super-originální, nebo přišla s něčím převratně novým, nebo tak něco. Je to jen úžasně hratelný mix těch nejrozdílnějších žánrů, mix, který má šarm a atmosféru, který pobaví i malinko rozesmutní, který jednoho chytne a nepustí.

Ano, BGE se mi líbila. Líbila se mi dokonce tak moc, že jsem těch patnáct hodin potřebných k uhrání dal dohromady ve dvou víkendech, a nepovažuji je vůbec za promarněný čas. Hra má totiž velmi dobré tempo, a rozhodně to není kus, který by člověka mučil mnohahodinovými hádankami, nebo hledáním vhodné kombinace předmětů v nekonečném inventáři. A když už se mi zdálo, že hra nějak stagnuje a že vlastně necítím žádný tlak, který by mě nutil pokračovat, přišel "dějový zvrat" (ty úvozovky naznačují, že byl velmi předvídatelný), který hru opět nastartoval.

Když nad tím člověk přemýšlí, je počítačová hra tou nejnáročnější formou zábavního díla vůbec. Je to složenina nejméně tří odvětví klasické produkce a jednoho speciálního: máme tu obraz, zvuk a vyprávění a pak také něco, označované nic nevysvětlujícím slovem hratelnost. BGE dává všechny tyhle prvky dohromady opravdu vynikajícím způsobem -- vyprávění má náležitou obrazovou formu, obraz je podpořen zvukem (jistě, hudba je víc než co jiného otázkou vkusu, nicméně necítil jsem, že by kdekoliv ve hře byl hudební doprovod v rozporu s ostatními složkami), a celé se to hraje opravdu příjemně.

Na druhou stranu je tu skutečnost, že BGE se zkrátka neprodávala dobře: je to hra, kterou snad po třech týdnech na pultech Ubisoft zlevnil z nějakých 39USD na 19USD, a dneska se dá sehnat za pakatel i na české poměry. Přemýšlel jsem o tom proč, a popravdě neumím si to vysvětlit jinak, než že a) byla zpackaná reklamní kampaň, b) v době kdy šla BGE na trh, vyšla nějaká jiná hra, která ji zastínila.

A možná je to nakonec dobře. Hra se alespoň (s největší pravděpodobností) nedočká nějakého rozmělňujícího pokračování, které by třeba můj celkový dojem úplně zkazilo.

Nevěřit nikomu

Nedávno jsem opět narazil na to staré a nepravdivé tvrzení, že Betamax byl lepší než VHS, ale že kdosi, nám, zákazníkům, vnutil technologicky druhořadé řešení.

Takže: Není pravda, že by Betamax byl lepší než VHS. Podle všeho co jsem o tomto tématu četl, byl rozdíl v kvalitě obrazu opravdu minimální. Zadruhé, Sony zpočátku vlastnila celý trh s videokazetami, nicméně si jej nedokázala udržet, protože lidé si prostě místo Betamaxů začali kupovat VHS. Proč? Protože na VHS kazetu, na rozdíl od Betamaxové, bylo možné nahrát celý film. Ano, ano, tak stupidní důvody jako fakt, že Betamaxové kazety byly hodinové, zatímco VHS dvouhodinové, rozhodl o tom, že jak všichni víme, druhořadá technologie zvítězila. (Vcelku zajímavý článek na toto téma je třeba tenhle: Why VHS was better than Betamax.)

Podobných osvědčených pravd a skutečností opakujeme denně spousty. Někdy třeba mají i reálný základ, nebo jsou extrapolací něčeho, co třeba platilo v minulosti, nicméně většinou jde jen o jakési memy, které se šíří populací, překonávají bariéry národnostní i jazykové, vesele si poletují prostorem a vždy najdou nějakého ňoumu, který je rád zopakuje.

Těžko říct, jestli lze s podobnými zažitými pravdami vůbec nějak bojovat. Jejich rozšířenost je prostě příliš velká na to, aby jednotlivec odkazující na vyvracející, či na pravou míru uvádějící zdroje, dokázal změnit obecné povědomí (třeba nikdo už asi nevykoření jiný známý městský mýtus, ve kterém figuruje mokrá kočka, mikrovlnná trouba a žaloba o milióny dolarů).

Ostatně je otázka, jestli se nakažení podobnými fakty lze vůbec ubránit. Celý proces příjmání informací je založený na víře v autoritu, která informaci prezentuje, lhostejno skrze jaké médium. U autority předpokládáme, že (za nás) provádí verifikaci toho co tvrdí, že ví o omylech jiných, že má sama s tématem nějakou zkušenost.

Autoritou v tomto směru může být publicista, nakladatelství, nebo i jméno televizního kanálu. Na základě dobrých zkušeností s validitou tvrzení pocházejících od takové autority, sklouzáváme k nekritickému příjmání všeho co na nás vychrlí, čímž se stáváme zranitelnými v tom smyslu, že se můžeme nakazit zcestnou ideou nebo memem.

Jenže: Jestliže popřeme důvěryhodnost autorit, co nám pak zbyde?

Anonym. James Anonym.

Jsou lidé, kteří nemají rádi anonymy. Třeba takový Jiří Hlavenka se pokaždé rozlítí, když mu někdo zkritizuje jeho brilantní analýzu čehokoliv, pokud ten dotyčný kritik nenapíše do příspěvku nějaké jméno, nebo uvede jen přezdívku. Nebo nedávno Jan Pokorný na Radiožurnálu jakéhosi volajícího, propojeného v přímém přenosu do vysílání, zprudil, protože se nepředstavil.

Popravdě, příjde mi to dost absurdní. Zaprvé: jak někdo může předpokládat, že člověk podepsaný v diskusním příspěvku pod článkem je opravdu jeho autorem, eventuálně, kdo mi zabrání, až někdy pocítím potřebu zavolat do rádia, abych se nepředstavil třeba jako Ferdinand Porsche? Zadruhé: Pokud jde o přezdívky v diskusích, myslím, že většina lidí používá stále stejnou, čili už při poměrně malém investovaném úsílí lze snadno dohledat kdo-co-kdy, a jak jsou jeho názory konzistentní. A konečně: Jsou jména na Internetu opravdu důležitá? Potřebuji vědět jak se skutečně jmenuje člověk na druhé straně? Jak to ovlivní to, co říká? Že možná bude trochu méně vulgární? Pochybuji. Není nakonec důležitější co je řečeno, než kdo to řekne?

A pak: někdy je anonymita opravdu dobrá věc. Třeba dokud jsem nevěděl, co dělá člověk, kterého jsem tu nedávno v diskusi s opravdu svatým zápalem poučoval o třídění, bylo mi nádherně. Když jsem pak lehce zagooglil a zjistil o koho jde, měl jsem zkažené celé odpoledne, že jsem ze sebe zase jednou udělal vola.

Sakra, lidi, co z toho podepisování máte?

It's crunch time

Kdo že to tu nedávno psal, že přesčasy jsou pro blbce, kteří si neumí zorganizovat čas? Aha?

V pátek dopoledne si FedEx vyzvedne prototypový hardware, ke kterému píšu ovládací program a přemístí ho do Japonska. (Když už jsem zmínil FedEx - tyhle tracking numbers jsou opravdu skvělá věc. Můžete si pěkně zkontrolovat, jestli balíček už došel nebo ne, a druhá strana se nemůže vymlouvat na nějaké dopravní zpoždění, celnici a tak podobně. Samozřejmě to má i své nevýhody: Když někdo něco posílá vám, odesílatel si vás může zkontrolovat, a nemůžete se vymlouvat na nějaké dopravní zpoždění, celnici a tak podobně.)

A tak od sedmi sedím v práci, upravuji, dopisuji, edituji.

Snad se dostanu do půlnoci domů.

Psali psavci, malíčky i palci

Ach, další příspěvek Nad dopisy diváků. (Budu s tím muset přestat, nebo tu nebude nic jiného.) Tentokrát monotématicky o počítačových žurnalistech.

Petr Koubský nevděčně nereagoval na mou průhlednou snahu o mazání medu kolem -- ehm -- úst, a jakkoliv šetrně, přesto dost důrazně mi sdělil, že pěkně kecám, že není pravda, že v Česku nejsou dobří IT žurnalisté, že jejich naopak spousta, a že on sám už IT žurnalistou není. A pak taky vyjmenovává několik IT psavců, kteří jsou podle něj schopní a nadějní.

Co na to říct? Ano, Koubský má jistě v lecčem pravdu -- určitě tu existuje skupina zajímavých adeptů, ze které se (až jim bude po čtyřicítce) vyloupnou zralí novináři s přehledem, názorem, vnitřní konzistencí, schopní psát zajímavé texty, které budou mít informační hodnotu, vytahující na světlo inspirativní témata, které se budou vymykat běžné rutině článků v českých IT médiích (tedy kvazi-recenze, přepis tiskové zprávy, úlisný rozhovor s kýmkoliv, kdo se do ČR přijede podívat). Zatím mi ale všichni ti, které Koubský jmenuje, splývají do jednolité masy plničů.

Zajímavě píšící osobou třeba na Živě.cz mi příjde Hynek Hanke, a kdybych se snažil, určitě bych vyškrábnul z paměti i další (zpočátku mi připadal nadějný třeba i Martin Kopta, ale pak se začal specializovat na témata které mě příliš nezajímají, takže jeho texty už skoro nečtu, a jistě, Patrick Zandl, jak jsem na něj mohl zapomenout?).

Tak jako tak, téměř u všech které Koubský vyjmenoval, a které podle jejich textů znám, mi chybí něco, co by mě přimělo přečíst si jejich články jen proto, že je napsali oni, když je tu spousta jiných článků zabývajících se stejnou věcí.

V diskusi pod textem, který tu pitváme, jsem byl upozorněn na to, že to vypadá jako bych toužil po jakýchsi hvězdách, či ikonách. Upřímně: Ano, to je přesně to co chci. Chci hvězdy, které jsou hvězdami proto, že mají přehled, a umí psát, a vybírají si zajímavá témata, a vyvolávají kontroverzi, a neváhají riskovat a extrapolují, jakkoliv nevěští z kávové sedliny a tak dále.

Na začátku onoho příspěvku jsem poctivě napsal, že o IT žurnalistech nemám téměř žádné povědomí. Nebudu generalizovat příliš, a neprohlásím se za typického čtenáře čehokoliv, nicméně skutečnost, že o nikom zajímavém nevím, a že každý nákup papírového časopisu je pro mě velkým zklamáním, mě vede k tomu, že se o české IT zpravodajství už ani nezajímám. Když se něco důležitého stane, můžu si o tom přečíst skoro-objektivně na CNet, uštěpačne na The Register, nebo sáhodlouze a populárně na Wired.

Rád bych si kupoval nějaký dobrý český IT časopis, ale musel by mi nabízet to co chci. Bohužel, zřejmě se mé požadavky liší od požadavků lidí, kteří tvoří hlavní okruh zákazníků IT periodik.

A nebo je to možná jako s neustálým omíláním normalizačních hitů v českých rádiích -- rozhlasové stanice tvrdí, že je hrají proto, že po nich toužíme, nicméně ať mluvím s kýmkoliv, pokaždé se dovím, že dotyčnému už Helenka a Kája a Michal lezou pekelně na nervy a že se to nedá poslouchat. Možná, že česká IT periodika a jejich autoři upadli do podobného bludu: píšeme pořád stejné pitomosti proto, že to naši čtenáři chtějí, a když je psát nebudeme, konkurence nás převálcuje.

Tak. A teď k některým konkrétním prohlášením z Koubského komentáře:

Jiří Hlavenka je možná především podnikatel, nicméně jeden z mála důvodů, proč ještě sleduji Živě jsou jeho texty, protože ty alespoň trochu vybočují z obvyklého spektra článků tam publikovaných. Možná jsem udělal chybu v tom, že jsem od začátku nemluvil o autorech, ale o žurnalistech.

Myslím, že říct o Živlu, že jde o počítačový časopis je stejně nešťastně jako zmiňovat Ivana Adamoviče v debatě o IT žurnalistech. Živel je life-stylový časopis v tom nejlepším smyslu, a Adamovič je -- myslím, že u něj to klišé lze akceptovat -- renesanční člověk, který se baví a živí psaním

Pokud jde o Petra Koubského jako IT novináře -- uznávám, že má zmínka o něm plyne především z jeho minulosti v SWN (jak zajímavé bývaly úvodníky za jeho časů...), nicméně jsem myslel, že Inside je také především IT periodikum (jakkoliv směrované hlavně na obchodní stránku věci). On je možná problém v tom, co považujeme za IT žurnalistiku. Já si myslím, že nejen testy hardwaru a softwaru je člověk živ, a že do pojmu IT lze zahrnout prakticky cokoliv co se týká počítačů (eventuálně komunikace).

Mno, myslím, že to by stačilo.

Aha, ještě jedna malá poznámka na závěr: důrazně odmítám tvrzení, že si vedu něco tak infantilně dehonestujícího jako je weblog. V mládí jsem totiž napsal asi tři loadery pro ZX Spectrum, a jak známo, autoři loaderů bloggery prostě nesnáší...