Konec bastlířů

Seděli jsme takhle navečer v kanceláři, já jsem se už chystal domů, a kolega psal hodnocení na práce, které středoškoláci realizovali v rámci soutěže, kterou můj zaměstnavatel každoročně vyhlašuje. Většina toho, co čtvrťáci z průmyslovek v okolí nakonec předvedli, byly napájecí zdroje s obskurním obvodem MA723, okopírované z nějakého předrevolučního Amatérského rádia. A jak jsme tak seděli, meditovali jsme nad tím, že současní průmyslováci už v bastlení nevidí možnost realizace, ale spíš jakési nutné zlo, které je od nich, z pro ně nepochopitelných důvodů, vyžadováno.

Pořád nad tím přemýšlím: proč vlastně bastlení ani ne tak pomalu, jako spíš jistě upadá v zapomnění? Napadá mě několik důvodů:

Zaprvé, proč něco bastlit, když se stejná věc dá koupit za zlomek ceny v libovolném supermarketu? A opravdu -- nemá cenu vyrábět melodické zvonky, detektory stavu vody ve studni, nebo stabilizované zdroje, proto, že by to bylo levnější, nebo že by tenhle druh zboží nebyl na trhu. Když začaly frčet digitální multimetry, dostal jsem k svátku stavebnici voltmetru s legendárním obvodem ICL7106 (převodník napětí s dvojí integrací a vestavěným budičem LCD), se kterou jsem pak strávil mnoho zajímavých odpolední. Měl jsem tehdy pocit, že mám za pár šupů něco, co vlastně odpovídá jedinému (navíc neřestně drahému) digitálnímu multimetru na trhu, opájel jsem se tím, jak se přiložené napětí pěkně zobrazí na displeji a tak dále. Dneska lze koupit takový multimetr za stovku i s baterií.

Zadruhé, bastlení ztratilo kouzlo možnosti dosáhnout technicky lepšího produktu, než jaký lze běžně koupit. Řekněme, že se mladý bastlíř rozhodne postavit si něco opravdu trendy, jako je třeba MP3 přehrávač. I když investuje nemalé částky do displeje, MP3 dekodéru, flash paměti a nějakého toho jednočipu, a i když se mu povede takový přístroj dokončit, nikdy nebude moci příjít mezi kamarády a řict: "Hleďte, jak skvělý MP3 přehrávač jsem si postavil. Stál mě sice asi pětkrát víc, než vaše iRivery, nebo co to máte, ale je mnohem lepší!". Nepřejícní kamarádi by totiž z kapes vylovili své iRivery, nebo co to mají, a ukázali by mu, že jejich hrací skříňky fungující na jednu 1,5V baterii, mají desetinu hmotnosti, setinu objemu a tisíckrát lepší design.

A konečně zatřetí: k tomu, aby člověk začal bastlit, je potřeba narazit na nějaký opravdu zajímavý projekt. Někdy v padesátých letech bylo opravdu zajímavé ubastlit si doma krystalku a poslouchat z ní rozhlasové vysílání. V letech osmdesátých zase bylo zajímavé přibastlit ke svému ZX Spectru nebo Sharpovi ramdisk, světelné pero nebo plotter. Od devadesátých let ovšem složitost zajímavých projektů dosáhla takového stupně, a potřeby tak drahého vybavení (i ten nejlevnější smyslupný osciloskop pořád stojí kolem sta tisíc, výroba vícevrstvého plošného spoje jde do desetitisíců, a to i v případě, že odečteme náklady na elektrotechnický CAD), že domácí kutilové prakticky nemají do čeho píchnout. Zajímavými projekty dneska jsou programovatelná logická pole, signálové procesory, nebo karty do PC. Cena devkitů pro Xilinx, Alteru nebo nějaké to DSP od Analog Devices nebo Texas Instruments začíná někde na třech tisících (a to je hluboko pod tím, co by stály samotné součástky na nich použité), karta do PC šla na koleně vyrobit ještě tak pro ISA sběrnici, kde lze adresový dekodér zbastlit z pár hradel, ovšem PCI je pro bastlíře-samotáře nepřekonatelný problém, nemluvě o psaní ovladačů a podobných radostech.

Takže. Takže se opravdu nelze divit, že lidé, kteří by dříve skončili u bastlení, se raději vrhnou na psaní software, kde jsou náklady de facto nulové (PC má doma každý, nějaký ten vývojový nástroj lze vždycky sehnat zdarma) a zajímavost projektů roste nade všecky meze. Skoro bych se opovážil říct, že nástup open source hnutí koreluje s tím, jak se domácí bastlení stalo nezajímavým.

Otázka zní: je to špatně? Ono by se totiž mohlo zdát, že je to vlastně dobře -- na první pohled je potřeba kvalitního software zdarma v současnosti palčivější problém než potřeba vypečeného hardware, který navíc nikdy nebude možno stáhnout z Internetu a bez námahy nainstalovat a používat. Všudypřítomné ale spočívá v tom, že bez bastlení na trhu práce za pár let vznikne obrovská díra po inženýrech, kteří jsou navrhováním elektroniky odkojení, kteří ví, jak postavit nejen stupidní převodník proud-napětí s operačním zesilovačem, ale třeba i obvod generující nanosekundové pulzy s amplitudou 500V (zkrátka takový ten druh lidí "kde já končím, oni začínají" -- však to znáte). A má-li vývoj elektroniky pokračovat stejně utěšeným tempem jako doposud, bude takových lidí, kteří jsou s elektronikou sžití, a ne jen aplikátory vzorových zapojení, potřeba čím dál tím víc.

To jsem ovšem zabrousil daleko od toho co jsem chtěl říct. Bastlení je na ústupu, s tím asi my, jako jednotlivci, nic neuděláme. Tím spíš je ovšem důležité, aby státní správa pochopila, že trvalou prosperitu země lze založit jen na tom, že mladí lidé budou motivováni (a budou jim dány prostřekdy) k tomu, aby se věnovali technice (a nejde tu jen o elektrotechniku, stejně důležité jsou i ostatní inženýrské obory).

Ovšem jak tak sleduji, čím se naši volení zástupci zabývají, mám pocit, že jejich představa ideálního státu leží někde v polovině devatenáctého století. To už, ale, je docela jiný příběh, že...

Edit: Pokud by si někdo přeci jen chtěl doma postavit malý MP3 přehrávač na MMC karty, jeden docela pěkný je tady.

Poloprofíci

BVer se mi tu v jednom příspěvku v diskusi snažil vysvětlit, proč si lidé kupují poloprofesionální fotoaparáty. Mno. Musím zopakovat, že tahle móda uslintaného poloprofesionálního fotografování, je mi protivná.

Jde o tohle: Většina lidí, kteří se do téhle podivné kratochvíle pustí, se stane otroky svých fotoaparátů. Vláčí sebou tašky a batohy nadité objektivy, stativy a všemi dalšími serepetičkami, které považují za znak odhodlaného fotografa-poloprofesionála. Pobíhají z místa na místo a aniž by vnímali co se děje kolem nich, hledají pozici, která jim opuštěný list nebo zlomenou větvičku umožní zabrat s co největším přiblížením v režimu makro. Tihle taky-fotografové nedokáží jít na procházku -- oni vyrážejí na lov co nejkýčovitějších fotografií, které si pak navzájem ukazují a vychvalují (nebo kritizují). Neumí se rozhlédnout kolem, zavřít oči a vyhřívat se na sluníčku; umí jen koukat přes hledáček fotoaparátu a žít v ořezané pseudorealitě LCD na zadní straně digitálního foťáku. Nedokáží se obdivovat věcem které vidí, jen litují, že nemají po ruce svůj fetiš a nemohou okamžik osvícení sobě i ostatním rozmetat na prach otravným bzučením serv objektivu.

Ale jistě, jsou chvíle, kdy okouzleně stojím, dívám se na něco tak neuvěřitelně banálního jako je západ slunce a říkám si: "Tenhle okamžik bych chtěl zachytit, abych se k němu mohl vrátit, nebo se o něj s někým podělit," nicméně předání pocitu je věc neuvěřitelně složitá a křehká, a existuje jen málo lidí, kteří to skutečně dokáží. Pro nás ostatní je lepší, nechat fotoaparáty doma, a prostě se dívat. Nakonec kde bude nějakým fotografiím za pár let konec. Ale ten pocit, ten zůstane někde uvnitř, a ve správný čas se vrátí a připomene se sám tak, jak to žádná fotografie nedokáže.

Japonské miniatury: Všechna nevyřčená slova

Tak. A už jsem zase doma. Měl jsem, opravdu jsem měl, touhu sepsat všechny ty úžasné maličkosti, které turističtí průvodci považují za nepodstatné, které ale, podle mne, právě naopak utvářejí obraz národní identity a jsou mnohem důležitější než všechny pitomé památky a zhovadilé přírodní krásy světa.

Mluvil jsem na toto téma s jedním neuvěřitelně přátelským, mladým Japoncem ve vlaku do Tokya. Shodli jsme se, že ve světě, kde v každém městě zuří fastfoodová válka, kde jsou obchody nacpané stejným zbožím, kde lidé poslouchají stejnou hudbu a sledují stejně pitomé filmy, je neuvěřitelně těžké, najít něco typického, výjmečného a jednoznačně identifikujícího. Postěžovali jsme si na globalizaci (díky které jsme se vlastně setkali a mohli spolu anglicky pohovořit!) a utvrdili se v názoru, že svět se pomalu vrací k té zárodečné polévce, ze které jsme vzešli -- k homogení, izotropní směsi, ve které slabě konturované domény odlišnosti jen stvrzují nastoupený trend totálního rozmělnění.

Náš hovor toho byl vlastně vrcholným důkazem: dva skoro-třicátníci, kteří vyrostli na opačných stranách zeměkoule, s naprosto odlišným zázemím a jazykem, a přesto naše se naše názory na věci, o kterých jsme mluvili, lišily jen velmi málo.

A právě proto, je potřeba hledat a pátrat po těch subtilních rozdílech mezi lidmi.

Chtěl bych umět ty významné maličkosti popsat a pojmenovat, a myslel jsem, že poslední japonská miniatura bude právě o Japoncích, o tom jací jsou, nebo spíše jací se mi zdáli být. Problém je v tom, že za dva týdny sice můžete proběhnout všechny památky hlavního města libovolného státu, ale obávám se, že jeho obyvatelé by mě dokázali něčím překvapit i po deseti letech každodenního styku.

Takže se raději zdržím komentáře, a zopakuji jedno ohrané klišé: Pravda je taková, že každá zkušenost odněkud zvenku, člověku trochu víc pomůže pochopit to, co je uvnitř.

Japonské miniatury: Expresně a po americku

O tom, ze mi bankomaty v Narite nechtely vydat na mou zbrusu novou firemni kartu American Express penize, o tom jsem tu uz psal. O cem jsem se zatim nezminil, je skutecnost, ze ani zadne jine bankomaty mi nic nedaly, a dokonce i ma zoufala snaha zaplatit v restauraci za veceri, skoncila trapnou scenkou, kdy mi vrchni s lisackym usmevem podal kartu zpatky a znova nastavil misku na hotovost.

Celou situaci jsem samozrejme vyresil (s prispenim nasi uzasne administrativni asistentky) uz minuly tyden, kdy jsem (po tydnu pojidani instatnich nudli) dostal nejakou hotovost od japonske pobocky AmExu do hotelu, nicmene vede me to k zamysleni nad celym tim uzasnym bezhotovostnim stykem.

Jsem posledni, kdo by podporoval tucne obalky s dolary pod polstarem, nicmene nespolehlivost techhle platebnich karet, je primo absudni. Kdyz si clovek uvedomi, ze pristup k jeho tucnemu kontu (to sice neni muj pripad, ale pro ilustraci...) je zavisly na schopnosti maleho magnetickeho prouzku udrzet informaci, napada ho, co vlastne vsichni maji proti hotovosti. Az bude existovat nejaky bezpecny system (myslim tim jak z hlediska zneuziti, tak zajisteni funkcnosti), prosim. Ale to, za co si dnes nase banky a karetni spolecnosti uctuji nehorazne penize, to je opravdu smesne.

Tak jako tak, ja rozhodne na zadnou dalsi sluzebni cestu nejedu, bez prkenice nacpane americkymi dolary. S nimi je platebni styk mozna beznadejne out, ale zato nabeton...

Japonské miniatury: Do you speak english?

Kdyz chcete v japonsku mluvit anglicky, musite mit na pameti, ze jste v zemi, ktera dala svetu takove perly, jako jsou nazvy her Donkey Kong (misto Monkey King, Final Fantasy (misto Ultimate Fantasy) nebo All your base are belong to us (tady opravdu nevim co bylo autorskym zamerem).

Je to proste stejne, jako v jakekoliv jine neanglofonni zemi: V hlavnim meste se anglicky domluvite vcelku bez problemu, nicmene jak se vzdalenost od metropole zvysuje, sance na uplatneni vasi vybrousene oxfordske anglictiny prudce klesa.

Ostatne mam pocit, ze u zemi s vyvinutym sebevedomim a dostatecnym poctem obyvatel (kteri tvori velke odbytiste pro valnou vetsinu domaci produce), je snaha o osvojeni si ciziho jazyka mensi, nez v zemi ekonomicky ne az tak silne, nebo s malym mnozstvim lidi.

Treba v Norsku, co jsem cetl, umi anglicky temer kazdy. Nebo Filipinci, kteri dodnes s laskou vzpominaji na zlate casy, nez se americka armada odstehovala domu, se jakz takz anglicky domluvi skoro vsichni. Naproti tomu Francouzi (pry, ja jsem se s tim tedy nesetkal), maji k cizim jazykum odpor snad uz vrozeny. Nebo treba Japonci, kterych je 120 milionu, moc duvodu k tomu ucit se anglicky nemaji.

Tak jako tak, jsou tu lide velmi mili a ochotni, takze kdyz si nepopovidate verbalne, muzete nekolik minut rozjimat nad mapou rukama, nebo ruzne ukazovat doprava a doleva, a tak podobne. Nakonec lide jsou, bez ohledu na jazyk, vsude stejni.

Japonské miniatury: Odporný kýč

"Cos to poslal za fotky, prosím tě?" říká mi manželka do telefonu. A jistě, má pravdu. Těch pár fotek které jsem stihnul udělat cestou z Tokya do Koriyamy z okna šinkanzenu určitě nepředstavuje to, co by si člověk od Japonska sliboval. Žádné tyhle horské vesnice plné dřevěných domů s papírovými okny, které známe ze samurajských filmů, ani žádný Disneyland z oceli a skla, za který je Japonsko často vydáváno v dokumentárních filmech a společenských časopisech. Jen samá nudná realita.

Když jsem byl ve vrcholné intelektuálské fázi, striktně jsem odmítal podílet se na fotografiích jako "já a Vítězný oblouk", nebo "já a Mona Lisa". Chtěl jsem tvořit jen samé fotografie hluboce vypovídající o koloritu každodeního života a skutečném života běhu. Pak jsem si uvědomil, že to jen další stupidní póza - protože si z Paříže všichni vozí fotky s Eiffelovkou, budu já jediný, kdo je nebude mít, a tím budu super-hyper originální sekáč, kterému budou přátelé v kavárně poplácávat po ramenou a chválit ho za fotografie hluboce vypovídající o koloritu každodeního života a skutečném života běhu.

A pozoruji, že tomuhle pokušení nedokáží odolat ani mnozí inteligentní lidé, kteří si pak kupují drahé fotoaparáty, kterými udělají jednou za rok pár desítek fotografií, na které by jim stačil kompakt za pár tisíc. A když se pak na ty fotky podíváte říkáte si: a kvůli tomuhle jsi jel přes půl zeměkoule? Vždyť tohle jsi mohl vyfotit tady, za rohem! Eventuálně si vzpomenete na katalog nějaké pitomé cestovní kanceláře, kde je stejných, jen řemeslně lépe provedených fotografií dvanáct do tuctu. (Promiňte přítelé, ale je to tak.)

Chci říct: To co je stejné není zajímavé. Zajímavé je to, co je jiné. Možná, že vrcholná díla krásné literatury popisují brilatně životy opravdových lidí bez příkras a pozlátka (bla, bla, bla), ale kdyby se do nich započítávaly, drtily by žebříčky čtenosti nesmyslně romantizované a nereálně nelogicky absudní harlequinky, které autoři pod pseudonymy chrlí jako na běžícím páse podle jednoho mustru. Vždyť: koho, proboha, zajímá to, co zažívá každý den? (Když odečteme těch pár narcistních bloggerů, samozřejmě...)

Takže: třebaže Japonsko ze samurajských filmů dávno neexistuje (navíc v té romatické podobě, kterou nám předvádí třeba Tom Cruise v Posledním Samuraji, nejspíš ani nikdy neexistovalo), nasekal jsem v sobotu několik fotek samurajského domu a pár dalších na místním hradě, který je sice jen replikou toho původního, vypáleného při nějaké válce kdysi v předminulém století (ale když to neřeknu, kdo to pozná?), kde se to papírovým posuvnými dveřni jen hemží, a jsem tomu věru rád. Když už nic, při pohledu na ně si vždycky připomenu, jak jsem se po tom skanzenu líně coural a přemýšlel nad tím, jak, proboha, tyhle domy vytápěli, nebo že je vidět, že před dvěma sty lety byli Japonci nejméně o dvacet centimetrů menší, než jsou dnes.

Japonské miniatury: Fiasko

Osoby a obsazení: Japonec 1, Japonec 2, Japonec 3, jIRI, číšník, kompars (hosté).

Expozice: Příjemná barbecue restaurace ve městě někde na sever od Tokya. Japonec 1, 2, 3 a jIRI hovoří mezi jednotlivými chody o různých věcech. Jiří a Japonec 3 pokuřují, kolem panuje příjemný ruch restaurace. Na roštu se pečou krabi na másle.

Japonec 3: „jIRI-san, it is prone to have somebody from your site here?“

jIRI: Tváří se zmateně. „Eh?“

Japonec 1, 2 a 3: Mlčí, a pozorně se dívají na jIRIho.

jIRI: (Myslí si: Prone? Co je to, sakra, za slovo? Prone, neznamená to mít sklony? Co je to, k čertu, za otázku? Říct, že nevím, to nemůže nikdy uškodit...) „I don’t know...“

Japonec 1, 2 a 3: Mlčí, a zpytavě se dívají na jIRIho.

jIRI: (Myslí si: Do hajzlu, o co tu jde? A co znamená prone? Raději se zeptám, abych neudělal trapas...) „Uh... I’m not exactly sure what are you asking about...“ (Myslí si: Kruci, slovosled...)

Japonec 1, 2 a 3: Mlčí, a vyčítavě se nedívají na jIRIho.

jIRI: (Myslí si: Doprdele, doprdele, doprdele. Co se to tu děje? Raději znova řeknu, že nevím....) „Well, I don’t know...“

Scéna: Světla v restauraci zhasnou, jediný reflektor se soustředí na jIRIho. Hovor umlkne, všichni čekají, co bude dál.

jIRI: (Myslí si: OK, takže ne prone. Co to ale je za slovo? Prone, proune, proun... A do prdele! Proud! A kurva!) Tváří se vítězoslavně. „Oh, I understand now! Thank you very much, Japonec 3-san. It is my pleasure to be here!“

Scéna: Reflektor zhasne, světla se rozsvítí a okolní hovor se znovu pomalu rozproudí.

Japonec 1, 2 a 3: Oddechnou si a poněkud rozpačitě se usmívají.

jIRI: (Myslí si: Tak, a teď jsem to u nich pěkně posral...)

Japonec 1, 2 a 3: (Myslí si: Tak, a teď sis to u nás pěkně posral!)

Později: Japonec 1, 2, 3 a jIRI odcházejí z restaurace. Japonec 1 platí 18000 jenů za večeři. jIRI se rozpývá jak skvělá byla (opravdu si to myslí), a nejméně šestkrát všem poděkuje. Doufá, že to bude stačit...

Japonské miniatury: Nechutné!

Nerad to rikam (a omluvte, ze tentokrat to bude cesky, ale nejak nemam po ruce nabodenicka), ale v nekterych smerech jsou Japonci pro prosteho Evropana hrozna cunata.

Kdyz pominu srkani u jidla, ktere je dano tim, ze jedi hulkami, tak asi nejodpornejsi zvyk, ktery tu panuje, je popotahovani. Jeste jsem nevidel Japonce, ktery, kdyz ma rymu, by vytahnul kapesnik a normalne se vysmrkal. Misto toho vydechne, zapre se poradne obema rukama, aby ho to k necemu neprisalo, a ze vsech sil potahne nosem. Protoze se teto kratochvili venuji od sameho rana, ozve se vetsinou opravdu neuveritelny zvuk, po kterem nasleduje spokojene oddechnuti.

Opravdu zajimave pocity se ve mne odehravaji, kdyz pri teto nasemu Bohu nejspise nelibe cinnosti, sleduji sestnacti sedmnacti lete divky, zhusta vybavene temi rajcovnimi studentskymi sukynkami.

Proste nechutnost prvniho radu.

S tim souvisejicim jevem jsou rousky. Vsichni asi uz v magazinu 100+1 zahranicni zajimavost videli skupinku Japoncu vybavench rouskami pres oblicej. Nemam odvahu se zeptat, proc je vlastne nosi, ale vydedukoval jsem, ze maji v zasade dve vyuziti: Zaprve zabranit vstrebavani miazmat z ovzdusi, zadruhe zabranit vypousteni miazmat do ovzdusi.

To prvni ma vcelku smysl pro cyklisty, nebo i obcasne chodce na ulicich, ale nechapu, co tak zavadneho, co by zachytila papirova rouska, muze byt ve vzduchu treba ve vlaku (maslim tim v japonskem vlaku).

Druhy pripad pak naplnuji a) lide pracujici s jidlem. Zatim vsichni, ktere jsem videl (tim myslim kuchare, ne vrchní), rousku meli a nemuzu rict, ze by mi to prislo nejak obvzlast protivne. To uz hur snasim pracovniky supermarketu u nas, kteri se nejprve poskrabou na nektere ze zadnich partii sveho tela, aby mi pak na voskovany papir stejnou rukou mrskli deset deka uheraku. Horsi je ovsem pribad b) lide postizeni rymou. Popotahovani za rouskou je jeste desivejsi nez bez ni.

Ale co chci rict: Pozor! Tohle nesmrkani je vysoce nakazlive. Vsiml jsem si, ze po necelem tydnu tady, uz se nedokazu na verejnosti v klidu vysmrkat!

Diky Bohu, ze nemam rymu...

Blogger

Ale kruci! V pátek mě Blogger nějak odmítal přihlásit, a když se mi to konečně povedlo, tak zase vykřikoval, že nelze publikovat posty. Prolhanec ulhaný! Omlouvám se za to mnohonásobné postnutí předchozího příspěvku -- už jsem to promazal. Dnes, zdá se, to zase funguje.

Japonské miniatury: Kam, sakra, s ním?

Jak všichni víme, Japonsko je velmi čistotná země. Na chodnících tu nenajdete žádné papírky, psí exkrementy, či ukázky toho, co nejlepšího bylo v partě pubescentů táhnoucí se v noci z hospody. Jistě, místy lze na zemi najít nedopalky cigaret, nicméně jejich koncentrace je většinou tak jeden na padesát metrů chodníku. A žádné rozšlapané žvýkačky! Jak toho Japonci dosahují? Tak, že nemají odpadkové koše. Vážně. Třeba včera jsem deset minut pobíhal po Aizu s vajglem v ruce, než jsem našel příhodný kanál, kam jsem ho s provinilým pocitem hodil. Jistě, i Japonci vyhazují odpadky, ale dělají to civilizovaně: když už někde najdete odpadkový koš (třeba před vstupem do samoobsluhy), má více vstupních portů, takže papír, plechovky, plasty a sklo vytřídíte už při vyhazování. A když odpad důsledně třídíte, k čemu by vým byly odpadkové koše na „směsný komunální odpad“? Nechci tím ovšem říct, že by všechno, co jsem tu zatím viděl, bylo jako ze škatulky. Několik očesaných Toyot, hromady papírových krabic obsahující kdoví co, kupu ojetých pneumatiky, to všechno lze zaznamenat na dvorcích místních domů. Ale cítíte ten rozdíl? Na dvorku u domu, ne za keřem v parku, nebo v příkopě u cesty.

Japonské miniatury: Pomaloučku, polehoučku

Sledoval jsem dnes cestou do práce dopravu. Nejprve je potřeba říct, že Japonci jezdí v protisměru. To je pro mě trochu problém, protože jednak při výjezdu z parkoviště na silnici, nebo odbočování, mám silné nutkání sáhnout po volantu a strhnout auto na správnou stranu, a druhak se ještě stále před vstupem na vozovku dívám nejprve doleva.

Život mi zachraňují dvě věci: zaprvé hustá síť semaforů (a musím říct, že na můj vkus až příliš hustá), zadruhé skutečnost, že Japonci prostě jezdí neuvěřitlně ohleduplně. Nevím, jestli je to tím, že jsem vpodstatě na venkově, a tudíž, že tu nepanují velkoměstské manýry, ale asi nejdrsnější akci na silnici, které jsem byl svědkem, bylo objíždění pomalu odbočující dodávky. Žádné myšky, předjíždění v zákazu předjíždění, průjezdy křizovatky na červenou. A žádné troubení, výhružné poblikávání světly, nebo hrození zatnutou pěstí, když jedete pomalu.

Je to takový rozdíl, že když jsem se chystal přecházet jednu z mála ulic bez semaforu, odbočující automobil se s kvílícími pneumatikami nevrhnul kupředu, protože „to přeci stihne“, ale naopak zastavil v uctivé vzdálenosti a nechal mě přejít až úplně na druhou stranu, než se znovu rozjel.

Kupodivu je tu doprava plynulejší než ve městě stejné velikosti u nás.

Když jsem byl loni na Filipínách, poškleboval jsem se hlouposti Filipínů, kteří kvůli předjíždění odstavným pruhem totálně zacpali silnici, a pak se divili, že se celá kolona posunuje kupředu krokem. Teď vidím, že ačkoliv my, čeští řidiči, sice nejsme tak hloupí jako ti filipínští, pořád je naše tupost do nebe volající.

Co se týče vozového parku: až na jednoho Golfa, jsem tu viděl jen japonská auta (jaké překvapení). Různé tyhle Toyoty, Mazdy, Daihatsu (nedělá tahle firma buldozery?) a další roztodivné značky. Převažují menší auta, často v takové šikovné úpravě, nejvíce připomínající zakrslý minivan. Ovšem zatímco auta prodáváná v Evropě trpí bez vyjímky syndromem dlouhého nosu, tahle japonská vozítka mají krátký předek zakončený ostře stoupajícím předním sklem (trochu jako Fiat Multipla, jen ještě úsporněji).

Jaké z toho plyne poučení? Čím bídnější ekonomická situace v zemi panuje, tím více kreténů se tam v obrovských autech musí převést na silnici jako opravdoví nadsamci.

Letem světem

Je jen málo absurnějších věcí, než se dívat na instruktážní film o bezpečnosti v letadle. Letíte ve výšce 10km, rychlostí 1000km/hod, venku je -50 stupňů a vy sledujete, kde máte uloženu plovací vestu a jak si nasadit dýchací masku. Navíc je celý instruktužní film natočen v takovém rozverném stylu, takže to vypadá, že Tyler Durdon měl pravdu, když tvrdil, že lidi jsou na informačních letácích zfetovaní kyslíkem, a proto se stále usmívají.

Ostatně ona celá letecká doprava je takový podvod na pasažérech. Klamná iluze bytelnosti letadel vezme za své, když si někde prohlédnete, z jak tlustého plechu je vlastně takový Boeing nebo Airbus smontovaný. Zdánlivá dobročinnost leteckých společností v podobě alkoholu zdarma, je jen snahou co nejvíce cestujících co nejrychleji opít, aby usnuli a necourali po letadle. Sedm různých mističek s hnusným jídlem, ze kterého máte ještě týden břichabol je další zdržovací strategie. Miniaturní dávky vody zase redukují fronty u toalet, pidiobrazovky v opěrce na hlavu sedadla před vámi hypnoticky přitahují oči, takže člověk moc nekouká jak miniaturní prostor na nohy mu vlastně zbývá.

Zkrátka -- úplně vidím celou armádu koumáků, kteří se snaží o tohle: vyhnat lidem z hlavy pomyšlení na to, že se šílenou rychlostí ženou ve veliké výšce v takové nanicovaté skořápce.

Boužel se ale celá tahle iluze bleskově zhroutí, když za velikého skotačení letadlo nějakých 300 metrů nad zemí znovu začne nabírat výšku, a kapitán oznámí, že tedy jako zkusí přistát ještě jednou, tentokrát tak, aby letoun opravdu dosedal na přistávací plochu, a ne na trávník vedle.

Japonské miniatury: 12:19

Je to tak: mé cestovatelské umění a světácká protřelost dnes dostaly pořádně nafrak. Nejdříve jsem sice zazářil při celní kontrole, když jsem na otázku, zda mám něco k proclení lišácky odpověděl „I don’t think so.“ Pak se ovšem všetečný celník začal dobývat do mé tašky, což samozřejmě vyžadovalo revizi předchozího tvrzení: „Well, I’m not sure...“, načež jsem sklesle vytáhnul papíry k hardwaru, který taška obsahovala, umně ukrytý pod zásobou triček a ponožek, a už jsem vyplňoval celní prohlášení. Stála mě ta legrace 4300 jenů.

Pak ovšem začala ta opravdová krize. Poučen předchozími cestovateli, jsem s úžasnou firemní kartou American Express vyrazil do druhého patra Narita Airport, že si jako vyberu nějakých 40 tisíc jenů na vlak a jídlo. Jediné co jsem z bankomatu po čtvrthodině trápení dostal, byl štůsek papírků s povzbudivou zprávou „karta zamítnuta“. I vyměnil jsem zbývajících 200USD a odvážně si šel koupit jízdenku na vlak z letiště do cíle mé cesty.

Kdesi jsem četl, že když chce člověk poznat nějakou zemi, je na to nejlepší cestovat vlakem. Je to pravda. Jen si nesmíte plést státy a přenášet zkušenosti se společností ČD na japonské poměry. Když je na jízdence napsáno, že odjezd vlaku je 12:19, čekejte až do 12:19, a rozhodně nenastupujte do vlaku, který přijel o čtyři minuty dříve. Není to totiž expesní vlak jedoucí přímo na tokijské hlavní nádraží, ale courák, který stojí v úplně každé zastávce, kterou po cestě potká. Jistě, má to jisté kouzlo koukat z okna na ceduli Chiba a rozmítat přitom nad Neuromancerem, nebo sledovat salarymany v obleku a botách Nike jak pochrupují na sedačce vedle, nicméně za tu honičku v Tokiu to rozhodně nestojí.

Vše se nakonec v dobré obrátilo, a v bídné finanční situaci (navíc s vyhlídkou, že zatímco karty VISA bere úplně každý, bankomat kolaborující s American Express budu hledat dlouho a tady v Aizu možná i marně), nicméně zdravý jsem dorazil kam jsem měl.

A tak teď sedím v hotelu (samozřejmě až po tom, co jsem složil úlitbu bohům konzumu a navštívil místní McDonald’s – po celodenním hladovění už jsem neměl sílu na nějaké experientování s mořskými potvorami a jídelními hůlkami), poslouchám z rádia chvilku japonské poezie a snažím se zablokovat žoviální režim své americké skoro-angličtiny.