středa, dubna 20, 2005

Poloprofíci

BVer se mi tu v jednom příspěvku v diskusi snažil vysvětlit, proč si lidé kupují poloprofesionální fotoaparáty. Mno. Musím zopakovat, že tahle móda uslintaného poloprofesionálního fotografování, je mi protivná.

Jde o tohle: Většina lidí, kteří se do téhle podivné kratochvíle pustí, se stane otroky svých fotoaparátů. Vláčí sebou tašky a batohy nadité objektivy, stativy a všemi dalšími serepetičkami, které považují za znak odhodlaného fotografa-poloprofesionála. Pobíhají z místa na místo a aniž by vnímali co se děje kolem nich, hledají pozici, která jim opuštěný list nebo zlomenou větvičku umožní zabrat s co největším přiblížením v režimu makro. Tihle taky-fotografové nedokáží jít na procházku -- oni vyrážejí na lov co nejkýčovitějších fotografií, které si pak navzájem ukazují a vychvalují (nebo kritizují). Neumí se rozhlédnout kolem, zavřít oči a vyhřívat se na sluníčku; umí jen koukat přes hledáček fotoaparátu a žít v ořezané pseudorealitě LCD na zadní straně digitálního foťáku. Nedokáží se obdivovat věcem které vidí, jen litují, že nemají po ruce svůj fetiš a nemohou okamžik osvícení sobě i ostatním rozmetat na prach otravným bzučením serv objektivu.

Ale jistě, jsou chvíle, kdy okouzleně stojím, dívám se na něco tak neuvěřitelně banálního jako je západ slunce a říkám si: "Tenhle okamžik bych chtěl zachytit, abych se k němu mohl vrátit, nebo se o něj s někým podělit," nicméně předání pocitu je věc neuvěřitelně složitá a křehká, a existuje jen málo lidí, kteří to skutečně dokáží. Pro nás ostatní je lepší, nechat fotoaparáty doma, a prostě se dívat. Nakonec kde bude nějakým fotografiím za pár let konec. Ale ten pocit, ten zůstane někde uvnitř, a ve správný čas se vrátí a připomene se sám tak, jak to žádná fotografie nedokáže.

2 komentáře:

BVer řekl(a)...

Přímluvce fotoamatérů

Stát se otrokem foťáku je stejně nemilé a pošetilé jako tunovat svého sporťáčka, klanět se rybářským prutům, seřizovat značkové brzdy MTBčka, přetaktovávat procesor písíčka ... doplň koníčka podle libosti.
Jakmile jsi jednou lapen nějakou volnočasovou aktivitou, sháníš informace, radíš se s podobně postiženými, snažíš se přirozeně o dokonalost v tom, co tě baví. A jakákoliv činnost, ať už ji vyvíjíš amatérsky nebo v souladu se záměry svého zaměstnavatele, stojí a padá s nástroji, vybavením. Výsledky jsou podmíněny kvalitou nádobíčka, což samozřejmě výrobce konkrétní hobby výbavy dobře ví, má v nabídce nejrůznější "příslušenství" a sofistikovanými i průhlednými triky většinou dosáhne, že za svého koníčka zaplatíš o dost víc, než by sis byl na začátku ochoten připustit.
Za daného stavu věcí nepřekvapí, že čím dražší je "základní rozumná výbava" pro danou zábavu, tím více snobů se do ní pustí. Z původního umí-neumí se skrytě stává má-nemá a neopatrní se mohou dopustit omylu a tato měřítka směšovat.
Ne nadarmo se říká mezi fotografy: "Nice lens, now show me pictures".

Toliko s tebou, jIRI, vlastně souhlasím. A teď:

Poloprofesionální fotografové, v tvém podání, "pobíhájí z místa na místo, "aniž by vnímali, co se děje kolem nich". To je ovšem základní nepochopení. Tvůrčí a uvědomělý fotograf setsakra dobře ví, co se kolem něj děje, jinak by získal obrázek s mizernou kompozicí a nepoužitelným pozadím. Pozici hledá, protože namísto levného zoomu koupil kvalitní objektiv bez vad, s pevným ohniskem a dobrou světelností, a tak klidně pár kroků udělá. Fotografování ho nutí přemýšlet o dané scéně a situaci.

Nepovažuji se za nějak zvlášť dobrého fotoamatéra, ale můžeš mě směle zařadit mezi své "taky-fotografy", protože už jsem vyšlápl pár kopců s batohem "naditým objektivy a dalšími serepetičkami" (jen pořádný stativ se mi do batohu nějak ne a ne vejít, neprozradíš mi, jak ho tam nadít?).
Respektuji zákony řemesla a tak jako každý soudný autor většinu obrázků nikomu neukazuji -- mají totiž třeba jen drobné nedostatky, které sice fotograf-turista ani nezaregistruje, ale já se za ně stydím a před kamarády taky-fotografy se nechci shazovat. Naučil jsem se vnímat světlo a rozumím -- nebo spíš snažím se rozumět -- tomu, jak na obrázku bude působit, vím, jak prolhanou přenosovou soustavou jsou lidské oči a příslušné mozkové centrum. Naučil jsem se dívat na "neuvěřitelně banální západ slunce" právě jako na banální scénu v protisvětle, jež nestojí za fotku, a spíš uvažuji, jak využít dlouhých stínů a nažloutlých tónů k nějakému zajímavému pokusu v detailu.
Často nezmáčknu jediný snímek ani po dlouhé přípravě, prostě jen mávnu rukou a řeknu si -- ale co, je tu hezky a stejně by to nevyšlo. Zajímavé je, že s podobnými "pracovními postupy" se mi svěřili i kolegové fotoamatéři. Nakonec nemusí jít o ryby, abychom si zarybařili.

Čím déle fotím, tím větší úctu mám k povedené fotografii, jejímu autorovi, ale i k dobrému nářadí. A snažím se.
Jenom když jsem dobře připraven (tj. nehledím na realitu přes nějaký LCD, ale poctivým optickým hledáčkem poloprofesionální zrcadlovky), když uvedu do souladu nádheru snímaného se všemi technickými náležitostmi snímku, když skutečně prožívám danou chvíli a přitom u toho dokážu pohotově myslet, může se v třeba jedné šedesátině sekundy urodit onen "okamžik osvícení" (filmu, snímače, či fotografa).

Nebo taky nemusí. A v tom spočívá Zen našeho taky-fotografování.

jIRI řekl(a)...

Uhm. Kdyby tohle nebyl flameware post, tak bych s tebou souhlasil... :-))