Japonské miniatury: 12:19
Je to tak: mé cestovatelské umění a světácká protřelost dnes dostaly pořádně nafrak. Nejdříve jsem sice zazářil při celní kontrole, když jsem na otázku, zda mám něco k proclení lišácky odpověděl „I don’t think so.“ Pak se ovšem všetečný celník začal dobývat do mé tašky, což samozřejmě vyžadovalo revizi předchozího tvrzení: „Well, I’m not sure...“, načež jsem sklesle vytáhnul papíry k hardwaru, který taška obsahovala, umně ukrytý pod zásobou triček a ponožek, a už jsem vyplňoval celní prohlášení. Stála mě ta legrace 4300 jenů.
Pak ovšem začala ta opravdová krize. Poučen předchozími cestovateli, jsem s úžasnou firemní kartou American Express vyrazil do druhého patra Narita Airport, že si jako vyberu nějakých 40 tisíc jenů na vlak a jídlo. Jediné co jsem z bankomatu po čtvrthodině trápení dostal, byl štůsek papírků s povzbudivou zprávou „karta zamítnuta“. I vyměnil jsem zbývajících 200USD a odvážně si šel koupit jízdenku na vlak z letiště do cíle mé cesty.
Kdesi jsem četl, že když chce člověk poznat nějakou zemi, je na to nejlepší cestovat vlakem. Je to pravda. Jen si nesmíte plést státy a přenášet zkušenosti se společností ČD na japonské poměry. Když je na jízdence napsáno, že odjezd vlaku je 12:19, čekejte až do 12:19, a rozhodně nenastupujte do vlaku, který přijel o čtyři minuty dříve. Není to totiž expesní vlak jedoucí přímo na tokijské hlavní nádraží, ale courák, který stojí v úplně každé zastávce, kterou po cestě potká. Jistě, má to jisté kouzlo koukat z okna na ceduli Chiba a rozmítat přitom nad Neuromancerem, nebo sledovat salarymany v obleku a botách Nike jak pochrupují na sedačce vedle, nicméně za tu honičku v Tokiu to rozhodně nestojí.
Vše se nakonec v dobré obrátilo, a v bídné finanční situaci (navíc s vyhlídkou, že zatímco karty VISA bere úplně každý, bankomat kolaborující s American Express budu hledat dlouho a tady v Aizu možná i marně), nicméně zdravý jsem dorazil kam jsem měl.
A tak teď sedím v hotelu (samozřejmě až po tom, co jsem složil úlitbu bohům konzumu a navštívil místní McDonald’s – po celodenním hladovění už jsem neměl sílu na nějaké experientování s mořskými potvorami a jídelními hůlkami), poslouchám z rádia chvilku japonské poezie a snažím se zablokovat žoviální režim své americké skoro-angličtiny.
