pondělí, dubna 11, 2005

Japonské miniatury: Odporný kýč

"Cos to poslal za fotky, prosím tě?" říká mi manželka do telefonu. A jistě, má pravdu. Těch pár fotek které jsem stihnul udělat cestou z Tokya do Koriyamy z okna šinkanzenu určitě nepředstavuje to, co by si člověk od Japonska sliboval. Žádné tyhle horské vesnice plné dřevěných domů s papírovými okny, které známe ze samurajských filmů, ani žádný Disneyland z oceli a skla, za který je Japonsko často vydáváno v dokumentárních filmech a společenských časopisech. Jen samá nudná realita.

Když jsem byl ve vrcholné intelektuálské fázi, striktně jsem odmítal podílet se na fotografiích jako "já a Vítězný oblouk", nebo "já a Mona Lisa". Chtěl jsem tvořit jen samé fotografie hluboce vypovídající o koloritu každodeního života a skutečném života běhu. Pak jsem si uvědomil, že to jen další stupidní póza - protože si z Paříže všichni vozí fotky s Eiffelovkou, budu já jediný, kdo je nebude mít, a tím budu super-hyper originální sekáč, kterému budou přátelé v kavárně poplácávat po ramenou a chválit ho za fotografie hluboce vypovídající o koloritu každodeního života a skutečném života běhu.

A pozoruji, že tomuhle pokušení nedokáží odolat ani mnozí inteligentní lidé, kteří si pak kupují drahé fotoaparáty, kterými udělají jednou za rok pár desítek fotografií, na které by jim stačil kompakt za pár tisíc. A když se pak na ty fotky podíváte říkáte si: a kvůli tomuhle jsi jel přes půl zeměkoule? Vždyť tohle jsi mohl vyfotit tady, za rohem! Eventuálně si vzpomenete na katalog nějaké pitomé cestovní kanceláře, kde je stejných, jen řemeslně lépe provedených fotografií dvanáct do tuctu. (Promiňte přítelé, ale je to tak.)

Chci říct: To co je stejné není zajímavé. Zajímavé je to, co je jiné. Možná, že vrcholná díla krásné literatury popisují brilatně životy opravdových lidí bez příkras a pozlátka (bla, bla, bla), ale kdyby se do nich započítávaly, drtily by žebříčky čtenosti nesmyslně romantizované a nereálně nelogicky absudní harlequinky, které autoři pod pseudonymy chrlí jako na běžícím páse podle jednoho mustru. Vždyť: koho, proboha, zajímá to, co zažívá každý den? (Když odečteme těch pár narcistních bloggerů, samozřejmě...)

Takže: třebaže Japonsko ze samurajských filmů dávno neexistuje (navíc v té romatické podobě, kterou nám předvádí třeba Tom Cruise v Posledním Samuraji, nejspíš ani nikdy neexistovalo), nasekal jsem v sobotu několik fotek samurajského domu a pár dalších na místním hradě, který je sice jen replikou toho původního, vypáleného při nějaké válce kdysi v předminulém století (ale když to neřeknu, kdo to pozná?), kde se to papírovým posuvnými dveřni jen hemží, a jsem tomu věru rád. Když už nic, při pohledu na ně si vždycky připomenu, jak jsem se po tom skanzenu líně coural a přemýšlel nad tím, jak, proboha, tyhle domy vytápěli, nebo že je vidět, že před dvěma sty lety byli Japonci nejméně o dvacet centimetrů menší, než jsou dnes.

1 komentář:

BVer řekl(a)...

"Zajímavé je to, co je jiné."
Ale jistě, o tom celém to fotografování, jako ostatně většina tvůrčích činností, vlastně je. :) Fotit pohlednicové kompozice v turistických lokalitách je práce pro místní profesionální fotografy. Ti totiž dané místo znají, vědí, kam si stoupnout, jak široký objektiv si vzít, a ve kterou roční a denní dobu tam bude správné světlo a minimum komparsistů. Tomu našinec prostě nemůže konkurovat a je vůbec hloupost se o to pokoušet.

Ta nejlepší fotka z cest vystihuje perfektně atmosféru místa (tj. doma bys ji rozhodně nepořídil) a přesto jsi ve chvíli, kdy mačkáš spoušť, důvodem poťouchlých úšklebků ostatních kolegů turistů. Oni si pak vezou domu nekvalitní pokus o pohlednicovou scénu typu "já a muzeum voskových figurín o půlnoci" a ty naopak nějakou naprosto geniální kompozici z obyčejného rybího trhu nebo třeba jen správně osvětlený detail kamene incké zdi.

No a to drahé, velké, křehké a sakra těžké sklo je nutné čistě jen proto, aby byl obrázek kvalitní. Dobrý foťák nezaručí dobrou fotku, na druhou stranu o něco zvýší pravděpodobnost, že bude obrázek technicky povedený a dojem z obsahu ti nepokazí, ehm, nedotažená forma. ;-) Když už tomu aspoň trochu rozumíš, dáš si velice rád práci s expozicí a hloubkou ostrosti, vyvážením bílé, apod... Nakonec ale jde vždy jen o to, co si od fotografování slibuješ -- někomu jistě stačí kompakt.