Japonské miniatury: Odporný kýč

"Cos to poslal za fotky, prosím tě?" říká mi manželka do telefonu. A jistě, má pravdu. Těch pár fotek které jsem stihnul udělat cestou z Tokya do Koriyamy z okna šinkanzenu určitě nepředstavuje to, co by si člověk od Japonska sliboval. Žádné tyhle horské vesnice plné dřevěných domů s papírovými okny, které známe ze samurajských filmů, ani žádný Disneyland z oceli a skla, za který je Japonsko často vydáváno v dokumentárních filmech a společenských časopisech. Jen samá nudná realita.

Když jsem byl ve vrcholné intelektuálské fázi, striktně jsem odmítal podílet se na fotografiích jako "já a Vítězný oblouk", nebo "já a Mona Lisa". Chtěl jsem tvořit jen samé fotografie hluboce vypovídající o koloritu každodeního života a skutečném života běhu. Pak jsem si uvědomil, že to jen další stupidní póza - protože si z Paříže všichni vozí fotky s Eiffelovkou, budu já jediný, kdo je nebude mít, a tím budu super-hyper originální sekáč, kterému budou přátelé v kavárně poplácávat po ramenou a chválit ho za fotografie hluboce vypovídající o koloritu každodeního života a skutečném života běhu.

A pozoruji, že tomuhle pokušení nedokáží odolat ani mnozí inteligentní lidé, kteří si pak kupují drahé fotoaparáty, kterými udělají jednou za rok pár desítek fotografií, na které by jim stačil kompakt za pár tisíc. A když se pak na ty fotky podíváte říkáte si: a kvůli tomuhle jsi jel přes půl zeměkoule? Vždyť tohle jsi mohl vyfotit tady, za rohem! Eventuálně si vzpomenete na katalog nějaké pitomé cestovní kanceláře, kde je stejných, jen řemeslně lépe provedených fotografií dvanáct do tuctu. (Promiňte přítelé, ale je to tak.)

Chci říct: To co je stejné není zajímavé. Zajímavé je to, co je jiné. Možná, že vrcholná díla krásné literatury popisují brilatně životy opravdových lidí bez příkras a pozlátka (bla, bla, bla), ale kdyby se do nich započítávaly, drtily by žebříčky čtenosti nesmyslně romantizované a nereálně nelogicky absudní harlequinky, které autoři pod pseudonymy chrlí jako na běžícím páse podle jednoho mustru. Vždyť: koho, proboha, zajímá to, co zažívá každý den? (Když odečteme těch pár narcistních bloggerů, samozřejmě...)

Takže: třebaže Japonsko ze samurajských filmů dávno neexistuje (navíc v té romatické podobě, kterou nám předvádí třeba Tom Cruise v Posledním Samuraji, nejspíš ani nikdy neexistovalo), nasekal jsem v sobotu několik fotek samurajského domu a pár dalších na místním hradě, který je sice jen replikou toho původního, vypáleného při nějaké válce kdysi v předminulém století (ale když to neřeknu, kdo to pozná?), kde se to papírovým posuvnými dveřni jen hemží, a jsem tomu věru rád. Když už nic, při pohledu na ně si vždycky připomenu, jak jsem se po tom skanzenu líně coural a přemýšlel nad tím, jak, proboha, tyhle domy vytápěli, nebo že je vidět, že před dvěma sty lety byli Japonci nejméně o dvacet centimetrů menší, než jsou dnes.