Japonské miniatury: Všechna nevyřčená slova

Tak. A už jsem zase doma. Měl jsem, opravdu jsem měl, touhu sepsat všechny ty úžasné maličkosti, které turističtí průvodci považují za nepodstatné, které ale, podle mne, právě naopak utvářejí obraz národní identity a jsou mnohem důležitější než všechny pitomé památky a zhovadilé přírodní krásy světa.

Mluvil jsem na toto téma s jedním neuvěřitelně přátelským, mladým Japoncem ve vlaku do Tokya. Shodli jsme se, že ve světě, kde v každém městě zuří fastfoodová válka, kde jsou obchody nacpané stejným zbožím, kde lidé poslouchají stejnou hudbu a sledují stejně pitomé filmy, je neuvěřitelně těžké, najít něco typického, výjmečného a jednoznačně identifikujícího. Postěžovali jsme si na globalizaci (díky které jsme se vlastně setkali a mohli spolu anglicky pohovořit!) a utvrdili se v názoru, že svět se pomalu vrací k té zárodečné polévce, ze které jsme vzešli -- k homogení, izotropní směsi, ve které slabě konturované domény odlišnosti jen stvrzují nastoupený trend totálního rozmělnění.

Náš hovor toho byl vlastně vrcholným důkazem: dva skoro-třicátníci, kteří vyrostli na opačných stranách zeměkoule, s naprosto odlišným zázemím a jazykem, a přesto naše se naše názory na věci, o kterých jsme mluvili, lišily jen velmi málo.

A právě proto, je potřeba hledat a pátrat po těch subtilních rozdílech mezi lidmi.

Chtěl bych umět ty významné maličkosti popsat a pojmenovat, a myslel jsem, že poslední japonská miniatura bude právě o Japoncích, o tom jací jsou, nebo spíše jací se mi zdáli být. Problém je v tom, že za dva týdny sice můžete proběhnout všechny památky hlavního města libovolného státu, ale obávám se, že jeho obyvatelé by mě dokázali něčím překvapit i po deseti letech každodenního styku.

Takže se raději zdržím komentáře, a zopakuji jedno ohrané klišé: Pravda je taková, že každá zkušenost odněkud zvenku, člověku trochu víc pomůže pochopit to, co je uvnitř.