Novák Jan, Horní Dolní

Není jednoduché posoudit, kdo je a kdo není pitomec. Třeba mou osobu spousta lidí vnímá jako ukázkový příklad arogantního kreténa, což je jistě jejich svaté právo, a je můj problém, že tímto dojmem mnohdy působím.

Existují ovšem určité znaky, podle nichž můžeme pitomce snadno identifikovat. Pitomec třeba nikdy nepřizná chybu, a když to náhodou udělá, vždy máte takový nejasný pocit, že je to vlastně vaše chyba. Nebo člověk, který si buduje autoritu tím, že křičí na své podřízené, to je určitě vhodný kandidát na označení pitomec (zvlášť pokud o něm jeho podřízení mluví).

Nebo se lze těžko mýlit, když za pitomce označíme člověka, který má potřebu profilovat se vůči Janu Novákovi z Horní Dolní.

Když jsem byl mladší, a má opravdovost a zápal pro podobný druh věcí ještě nebyly tolik okoralé, napsal jsem imaginární dopis panu Novákovi (vyšel pak v jednom časopise), ve kterém jsem se snažil omluvit za všechny pitomce, kteří si jej neustále berou do úst, když mluví nebo píší o průměrném televizním divákovi, o průměrném voliči, o průměrném uživateli PC -- zkrátka když se snaží najít někoho, kdo jim, uvědomělým intelektuálům s rozhledem, vzděláním a bytem v Praze nesahá ani po tkaničky u bot.

Je zajímavé, že takový pan Novák nikdy nebydlí v Brně, v Kralupech nad Vltavou, nebo na Jižním Městě. Ne, ne. Jedině v Horní Dolní je nejvyšší koncentrace debilních Nováků na metr čtvereční. Skoro to vypadá, jakoby zamindrákovaní pseudo-iňťouši kromě absentujícího sebevědomí, soudnosti a elementární slušnosti, postrádali i tu nejmenší špetku fantazie.

Mohl bych v téhle litanii ještě pokračovat, ale jak říkám - trochu jsem zestárnul, možná i zmoudřel, a je mi jasné, že pitomců se zbavit nedá.

Tak bych vám snad jen doporučil k přečtení článek Milana Louckého - vedoucího oddělení nových projektů Vogel Burda Communications a publicisty v časopise Chip 2004/11.

Závěry ať si vyvodí každý sám.

Zvuková stopa: Marillion - Misplaced Childhood