Praha očima otce-začátečníka

Díky čtyřdennímu volnu, jsem si nakonec i tento rok našel čas zajet se podívat do Prahy.

Pěkně jsem se prošel městem, nakoukl do pár knihkupectví, setkal se s bývalými spolužáky (bylo to tedy rozhodně méně surreálné, než sraz střední školy po deseti letech, který jsem před časem absolvoval), navštívil přátelé a utratil spoustu peněz za espressa po kavárnách.

Je zajímavé, jak se změnila optika, kterou město posuzuji teď, oproti stavu před pouhým rokem, kdy jsem byl na podobném výletu. Jakožto otec-začátečník, jsem tentokrát hodnotil míru zaneřáděnosti ulic v závislosti na výšce kočárku, nebo schopnost drobného hmyzu překonat v jedoucí tramvaji vzdálenost mezi dítětem drženým na klíně a bezdomovcem na sedadle vpředu.

Snažil jsem se tuhle změnu vysvětlit bývalým spolužákům, kteří zatím svou biologickou povinnost nesplnili, nicméně ukázalo se, že míra rozdílnosti je příliš veliká -- buď mě považovali za blázna, nebo se domnívali, že se pokouším před nimi ospravedlnit své rozhodnutí vypadnout z Prahy, potažmo z města vůbec.

Vždycky jsem si myslel, že výroky typu "dítě mi převrátilo život naruby", jsou jen bezduchou vycpávkou pro ženské časopisy (tohle označení se mi sice protiví, protože dělá ze všech žen stupidní slepice, nicméně lepší název prostě neznám). Jistě, dítě znamená změnu, ale k převracení života naruby je, podle mého, potřeba víc než ztráta volného času a nutnost přeorganizovat byt. Dokonce ani ten věčný strach a obavy, jestli to co dělám, dělám správně, není ani tak projevem nějakého převracení naruby, jako spíše snahy poprat se nějak s nově nabytou zodpovědností.

Nicméně teď musím uznat, že ta změna, jakkoliv je na první pohled málo znatelná, je docela zásadní.

Ale to nemá cenu vysvětlovat -- je to jako se sexem: člověk může přečíst tisíc příruček, ale dokud to nezkusí, neví o čem je řeč.