Píšu to pro sebe

Knihovnu mám teď rozstrkanou po celém bytě, protože zítra budeme instalovat nový nábytek, nicméně kdesi pod hromadami knih rozličné kvality a žanrů, by měla být sbírka esejů Umberta Eca Mysl a smysl, ve které, pokud se dobře pamatuji, je jedna pasáž, zabývající se psaním. Eco v ní tvrdí (podle mne velmi správně), že každý, kdo tvrdí, že cokoliv píše nebo tvoří jen pro sebe, je v lepším případě pokrytec, v horším hlupák, protože, ať už vědomě nebo nevědomě, lže.

Je to tak. Lidé, kteří tvoří pro sebe, svá díla nemají potřebu vystavovat někomu na obdiv. A naopak -- každý, kdo své výplody publikuje ať tou či onou formou, netvoří pro sebe, ale pro publikum, od kterého očekává pochvalu, nebo alespoň nějakou reakci.

Zmiňuji se o tom proto, že jsem v poslední době narazil na několik textů, ve kterých jejich autoři tvrdí, že tvoří jen pro sebe, pro své vlastní potěšení, bla, bla, bla. Drtivá většina lidí tvrdící takové nesmysly, jen alibisticky říká: "Pokud se vám kvalita mé produkce zdá být nízká, není to má vina."

Pokud se nad tím ovšem zamyslíme, znamená to, že takoví lidé si sami sebe příliš neváží, protože si často servírují druhořadý materiál. A pokud někdo nemá dost úcty k sobě samému, jak lze předpokládat, že by měl úctu k publiku, pro které píše (i kdyby stokrát tvrdil, že tomu tak není)?

Vůbec nejsměšněji působí tvrzení "píšu to pro sebe" u autorů internetových denníčků. Proboha, když to píšete pro sebe, proč to dáváte na Internet? Proč si zřizujete počítadla na Toplistu (nebo kdekoliv jinde), proč se registrujete ve vyhledávačích a podkuřujete ostatním deníčkářům, aby linkovali vaše stránky?

Ne, ne, ne. Na Internetu se dá ukájet hypertrofované ego, realizovat vlastní narcistní sklony, nebo provádět skupinová onanie pomocí tagu <a href="...">. Rozhodně ale nejde psát něco jen pro sebe.