Sběratelé

Pořád nemůžu příjít na to, proč, když všechny ostatní druhy krádeží jsou vnímány vesměs negativně, u software se drtivá vetšina lidí shodne na tom, že vlastně o nic nejde, že firmy o žádné zisky nepřicházejí a tak podobně.

Všichni jsme to slyšeli už stokrát: Základním problémem je asi ta nehmotnost software, kdy kopie jedna k jedné vlastně nevytvoří žádnou díru chybějícího objektu, jako je tomu třeba u kráděže auta. Navíc je pravda, že ve většině případů firmy opravdu o žádné peníze nepříjdou - kolik lidí by si s průměrným českým platem koupilo libovolný software za nějakých patnáct dvacet tisíc? Když ho navíc nejde koupit na leasing (nebo jde?).

Co je na pirátství, alespoň podle mě, zajímavější, je ta kleptomanie, která se dříve či později vyvine u každého, kdo se do stahování software pustí. 98% populace nepotřebuje na domácí použití ani Photoshop, ani největší balení MS Office, dokonce ani to hloupé ACDSee - úplně stačí Gimp, OpenOffice.org nebo IrfanView (nebo alespoň mně stačí). Nicméně takový postižený stahovač se nemůže spokojit s něčím, z jeho pohledu, druhořadým. A druhořadost v tomto případě definuje skutečnost, že jde o produkty, které jsou zdarma.

Většina lidí zkrátka nestahuje software kvůli nějaké potřebě. Vůbec ne. Je to spíš taková vášeň jako filatelie, nebo sbírání víček od piva -- jde jen o to ten software mít někde v krabici na dně skříně a před kamarády se předvádět dlouhatánským seznamem.

Čímž se možná dobíráme k podstatě toho, proč je pirátsví vnímáno tak nějak neutrálně, ne-li přímo pozitivně: vždyť je to jen takový něškodný koníček, který nikomu neublíží, a potěší sběratelovo srdce i oko.

No, asi nám nezbývá než si trochu zaparafrázovat: Pánové, každý z nás někdy kradl software, kdo tvrdí že ne, dělá to dodnes.

Co není dovoleno

Zvláštní: Intellectual Property Protection Act meets resistance. Pokud jsem spávně pochopil odstavec

A provision that affirms the right of technology companies to provide the ability to skip objectionable content has been held up. Senator John McCain has held up this provision because the entertainment industry lobbied for additional wording that would make it it unlawful to skip commercial or promotional advertisements. Another provision in the bill could have the unintended consequence of making the legal sharing of iTunes playlists illegal.

tak zábavní průmysl chce výrobu zařízení umožňující přeskakování reklamy učinit nezákonnou, což ovšem koliduje s pokryteckým puritánstvím části americké populace, která má zájem o zařízení přeskakující sporné části programů (jako třeba odhalené bradavky zpěvaček za zenitem). A to ještě, pokud se pamatuji správně, unie filmových režisérů podala stížnost na výrobce přeskakovacích zařízení za narušování autorského díla.

Uff.

Mám pocit, jako by se od doby, co byl schválen DCMA, zákonodárci trumfovali v tom, kdo vymyslí nesmyslnější zákon, týkající se současně technologie a zábavy. Třeba ilegálnost odstraňování ochran -- poněkud otřepaně se dá říct, že je to jako by výrobci automobilů zakazovali majitelům aut nahlížet pod kapotu (mimochodem - v posledních letech mám čím dál tím silnější obavu, že doba, kdy zkoumat motor automobilu bude protizákonné, není tak daleko).

Nesmyslnost současného stavu,, kdy se stále více přibližujeme situaci co není povoleno je zakázáno, je dobře dokumentována touto patentovou přihláškou: Is Not Operator.

Inu, technologický pokrok je jistě dobrý a zdraví prospěšný, ale všechno má své meze. Jen doufám, že když si během reklamního bloku odskočím uvařit kafe, nebude to klasifikováno jako porušení nějakého zákona.

Listárna

Takže tato stránka existuje už měsíc a půl. Na tomto místě byl ještě před chvílí odstavec, který by se dal popsat asi jako bilancování, ale protože to byly samé hloupé žvásty (snad kromě té pasáže, kde jsem děkoval Petru Koubskému za zalinkování), smazal jsem ho.

Nashromáždilo se mi tu několik komentářů, na které bych rád odpověděl mimo komentářovou sekci. Zkusím postupovat chronologicky:

All your kmenové buňky are belong to us!

Soulasim, ze se nekdy pockat vyplati, zvlaste ma-li pokrok za cil byznys, nebot tam se nejsnaze vytvari zivna puda pro nasilnou, nebo jinou desuplnou cinnost (teda pomineme-li diktatorske rezimy). Jde-li ovsem o moznost jak se vyhnout placani se lidstva v bahne sve vlastni omezenosti, pak proc po riskantnim kroku nesahnout... (Kmenove bunky by mohly slouzit i dodatecnemu zvetseni mozkove kapacity vedcu - je to vsak moudre, aby evoluce vedeni byla rychlejsi nez kulturni evoluce?) Komu pridat vic, vedcum nebo umelcum? Nebylo by lepsi spise dat volnou ruku umelcum, nez "silenym profesorum"? :) Dokud nebudeme znat odpoved na aspon 96% cast otazek tohohle typu, asi bychom si meli davat velky pozor co jako lidstvo podniknem.

Jiri. C. Blazek

Ano, argument o geniálních vědcích zachraňujích svět a tak dále, je jistě lákavý. Nicméně myslím, že věc není tak jednoduchá. Dnes máme, my lidé, všichni zhruba stejný potenciál, jen možnosti jeho rozvoje a uplatnění se místo od místa diametrálně liší.

Pokud chceme vyrábět mutanty, pak je tu několik otázek: a) Jak by takový experiment probíhal, a je vůbec realizovatelný? Když na obraz Mony Lisy naleju dva kýble barvy, určitě se z něj nestane lepší umělecké dílo. Někdy je kvalita opravdu více než kvantita. b) Kdo zaručí, že budou vybráni ti správní? To, že je někdo chytrý neznamená, že je to dobrý člověk. c) Kdo vůbec bude rozhodovat o tom, kdo má, a kdo nemá být vybaven posilovačem inteligence (abych trochu vykradl S. Lema)? Trh? Národní vlády? OSN? d) Co s lidmi, kteří nebudou vylepšeni? Kdo bude hasit sociální napětí, které už teď roste mezi bohatými a chudými? e) A je vůbec pro geniálního proměněnce zajímavé starat se to, co bude s tupým stádem nad které se povznesl?

Tak, tak, futurologie je řehole...

Privacy baaad, RFID goood

...

Predstava, ze bych mel pod kuzi maly kousek elektroniky me vsak desi(elektroniku mam jinak rad). Sice by se ztizila situace pro podvody, ale kdo mi zaruci, ze se neda vyrobit kopie? (asi nikdo :)

...

Jiri. C. Blazek

No, přemýšlel jsem o RFIDech, a myslím, že se jim už nedá vyhnout. Zase jednou technologie předběhla legislativce, a než ti se stačí rozhoupat k nějaké akci, bude už všechno zboží dávno otagováno. Myslím, že příklad Napsteru majitele nákupních řetězců přesvědčil o tom, že jakmile se jednou lavina utrhne, už ji nikdo nezastaví.

Nicméně myslím, že tak, jako jsme si do kapes dobrovolně nacpali mobilní telefony, platební karty nebo RFID badge od zaměstnavatelů, tak si zvykneme na to, že všechno co máme u sebe je označkováno, a dál budeme přiměřeně šťastní.

Dobře nám tak.

Příšery

...

Je to soucast teto prastene doby, kdy gladiatori techto dni vstupoji do areny (ruzumej super/hyper ci jineho -er marketu), kde mirou nezajmu nad castkou strhavanou pomoci platebni karty z jejich uctu, davaji najevo svou silu a prevahu nad ostatnima. Coz podporuje vousatou teorii: dejte jim chleb a hry a je klid. A funguje to! Staci si srovnat trzby retezcu s mirou nezamestnanosti v danem regionu a umernost je jakakoliv, jenom ne nelinearni.

Kuba

Ne, myslím, že tohle není ten případ. Důkaz statusu musí být vidět. Abych ukázal, že na to mám, na to si musím koupit nechutně obrovské auto, které žere alespoň patnáct litrů na sto kilometrů, nebo si nechat postavit hnusný domek tak za 15 miliónů, nebo něco podobného.

Mám takovou teorii, proč lidé chodí v sobotu a v neděli spíš do supermarketu než do přírody nebo do muzea. Díky soustavnému působení médií jsme tak přesyceni vjemy, že abychom měli pocit, že se okolo nás něco děje, potřebujeme někam, kde je všeho více a je to barevnější a hudba hraje hlasitěji.

A tak jdeme do supermarketu, protože tam je opravdu živo, lidé víří kolem, a tlampače vyhrávají, a zboží se tyčí v policích, a dlouhé řady pokladen jsou mnohem impozantnější než lomený oblouk gotické katedrály.

Chodíme tam, protože chceme být okouzleni a šokováni. A šumící vody, nebo hučící bory už tohle nedokážou.

Celé Podnebesí

...

Jakkoli jsme zdanlive bez sanci, proti vic nez miliardovemu(casem se to ma snizit) narodu zcela odlisne kultury, troufam si tvrdit, ze nejsme zcela. Ikdyz ne v soucasnych podminkach. Jeste chvili potrva, nez stoupne v Cine zivotni uroven natolik, ze bude soucasny antiindividualisticky zkusob zivota roztrhan konzumem. Ikdyz se s konzumem plne neztotoznuji, presto ma sve vyhody... Doufam, ze se nemylim, a ze Orwelovska vize, nastinena v romanu 1984, je prece jen daleko od reality. Ktery, jakkoli mocny, funkcionar v Cine by chtel, aby se stal pripadnou lovnou zveri politicke policie? Uz dnes, jakkoli pomaly je vyvoj v Cine, naznacuje obrat nekam spise v vychodnimu klonu kapitalizmu, alespon ve mestech. A obcasne, ikdyz spise vzacne, studentske boure, napovidaji, ze svobodomyslny, tudiz nemravenci povaha v Cine stale preziva. Netusim vsak jestli se nebude zivotni uroven umele snizovat, aby se konzum nerozvinul.. Je vsak konzum jediny "lek", nebo spise chemoterapie, na socializmus, s Evropsky vnimanymi nehumanoidnimi rysy, Cinske spolecnosti? Mozna ne, a ze casem bude ten zly kapitalizmus a odporny individualizmus vylecen Grebenickem a jinymi "lidovymi leciteli" i u nas :)

Jiri. C. Blazek

Ano, životní úroveň v Číně je uměle držena dole, ať už kurzem fixovaným pevně na dolar, aby byly zajištěny nižší exportní ceny, nebo regulací členství v klubu vyvolených - Komunistické straně Číny.

A také si myslím, že Čína se změní až opět zbohatne a posílí, nicméně řekl bych, že vždycky bude mít nějaký druh totalitní vlády, který bude možná méně efektivní, ale zato mnohem mocnější.

A jestli Země přežije vzestup Čínského konzumerismu -- to se teprve uvidí.

Design

Hmmm, osobne s CASE nastroji mam malo spatnych zkusenosti, malo jsem je sice pouzival pri opravdu velkych projektech, ale domnivam se, ze treba Delphi ma dost silny ModelMaker. Jde tam pomoci maker a sablon udrzovat poradek velice snadno. Jen uznam, ze preskakovat z okenka do okenka je porad trochu nesikovne. Oproti tomu treba QIbuilder na sestavovani databazi a jejich spravu uz je opravdovy CASE, kde clovek neuvidi jediny radek SQL jazyka, pokud nechce delat nejake opravdove zvrhlosti... Avsak pres to vsechno, ze ony nastroje jsou uz, podle mne, relativne dobre, porad doufam, ze CASE pujdou kupredu. A jednou, treba, budou tak silne, ze budem jen klikat do oken, vkladat do nich pripravene udalosti a cely kod uvidime jen, pokud budem delat opravdu nadramcovou vec. Hadam vsak, ze se k tomu potrebuji trochu rychlejsi pocitace a ty ted hadam budou trochu stagnovat, po tech 4GHz. No, treba nas vedatori prekvapi...

Jirka B

Další člověk, který se k tomuhle tématu vyjádřil, tvrdil, že model diagram-kód-diagram už byl vyzkoušen a že to nefungovalo. Možná byl problém v malém teoretickém základu pro takovou věc (a nemyslím teď jen implementaci třeba vyspělého sémantického analyzátoru, který by např. poznal třídící algoritmus, provedl analýzu jeho vhodnosti na základě specifikace aplikace a eventuálně navrhl lepší, ale i metodu zobrazení celé struktury). Ale jak už jsem říkal: S pořádným nástrojem tohoto typu jsem se nesetkal (ani Delphi jsem nikdy nepoužíval).

V každém případě díky za podměty. Zkusím v tomto směru zapátrat.

Novák Jan, Horní Dolní

...

Zajimalo by mne jestli jsi slysel o teorii memu.

...

Jirka B

Memy neexistují. Pošli to dál...

Tak. Děkuji za pozornost.

Review.Magazine("SWN", Chip", COMPARE)

Když už zmiňuji IT periodika: abych potěšil moc milou paní prodávající noviny v mé oblíbené trafice, pořídil jsem si v říjnu Softwarové noviny, a teď v listopadu Chip. Proč tedy neoplatit oběma časopisům stejnou mincí, a nenapsat na ně krátkou, zaujatou a nepříznivou komparativní recenzi?

Nebudu brát ohledy na zlaté pravidlo správné recenze (na začátku pochválit, na konci nasrat) a řeknu to rovnou: oba časopisy jsou příšerné. SWN jsou poněkud méně příšerné než Chip, ale v některých místech vyšší kvalitu textů vyvažují absencí jasné představy o tom, pro koho jsou vlastně určeny. Chip si naproti tomu na nic nehraje, a už ze zběžného prolistování je jasné, že jde o časopis pro publikum o IT se zajímající, ale nedisponující časem nebo prostředky k nějakému hlubšímu vhledu, zkátka pro ty, kterým se obvykle (nepříliš zdvořile) říká BFU.

SWN, jak už jsem řekl, jsou dost podivný časopis. Na jednu stranu provedou několikastránkový test účetních softwarů, nebo, vzhledem ke své délce neuvěřitelně bezobsažnou, a rozhodně vyčerpávající, studii na téma bezpečnost počítačů, na stranu druhou obsahují idiotské vícestránkové recenze na jakési podivné lampičky (dokumentová kamera, se to zařízení jmenuje), digitální fotoaparáty, multimediální gizmo od Sony, nebo notebooky. Neboli: vcelku odborné texty, které nemají laickému publiku co říct, se proloží nějakými těmi pseudo-recenzemi na produkty, které si rádi přečtou lidé skládající si počítače doma sami ne proto, že chtějí dosáhnout nejvyššího výkonu, ale proto, aby měli co nejnižší cenu.

Chip, který ani nepředstírá, že by chtěl být časopisem pro profesionály, se zaobírá tématy jistě zajímavými, nicméně ani v nejmenším se nedotýkající reality většiny svých čtenářů. Kolik lidí, kteří čtou Chip, si doma postaví cluster, aby mohli rychleji ripovat DVD z půjčovny, nebo kolik z nich zajímá, jaké nové možnosti přináší poslední verze software jako je Maya, nebo 3ds? Myslím, že odpověď nula, není příliš daleko od pravdy. Na druhou stranu je Chip mnohem víc konzistentní co se týče použité terminologie, a určitě jsou články v něm vyrovnanější, pokud jde o technickou úroveň.

V obou časopisech je pak cítit lezení do zadku inzerentům, které je pochopitelné, nicméně pro mne, jakožto člověka, který do časopisu investuje nějakých 150Kč, neomluvitelné. Když vynechám texty Martina Maniše, budiž mu jeho virtuální země lehká, nepamatuji se na nějakou vyloženě zápornou recenzi v českých IT periodicích. A nezdá se mi příliš pravděpodobné, že by všechno co "recenzenti" dostanou do rukou bylo tak úžasné, jak to podle hodnocení vypadá.

Tak jako tak, kdo má přístup k Internetu, asi raději sáhne po nějakém zahraničním plátku (třeba El Reg je velmi povedený a svou ironizující stylizací mně blízký), protože poměr cena/výkon je tam obvykle mnohem lepší. A my, kteří potřebujeme příbalová CD s updaty a softwarem, ten postradatelný papírový přehled PR článků nějak překousneme.

Pisálci

Nedávno jsem tu napsal, že autoři píšící pro Živě jsou dutolebí. Když tedy pominu to, že jsem v rámci udržení svižného tempa onoho textu musel tak trochu přehánět, faktem zůstává, že o českých IT novinářích nemám valné mínění.

A co je možná ještě horší, nemám o nich ani skoro žádné povědomí.

Ke kvízové otázce Vyjmenujte deset českých IT žurnalistů, bych dal dohromady seznam obsahující maximálně tak pět jmen. A z toho by snad jen tři stáli opravdu za něco. Jsou to tito: Jiří Peterka, Petr Koubský a Jiří Hlavenka.

Odlišnost nějakých tří novinářů a jejich autorského stylu snad ani nemůže být větší: Peterka píše značně suchopárné texty, které jsou nabité informacemi, a je vidět, že si domácí úkoly plní opravdu poctivě, Koubský je náš asi nejlepší IT novinář vůbec, protože jako jediný v tomto státě dokáže napsat reportáž, která nevypadá jako PR leták, a Hlavenka, i když bych tedy rozhodně netvrdil, že je erudovaný, a že pokaždé ví přesně o čem mluví, má jednu zásadní přednost: vyslovuje nějaký názor, se kterým, když už nic jiného, lze polemizovat.

Všichni ostatní IT autoři spadají do jedné ze dvou kategorií: 1) absolventi žurnalistiky, kteří umí moc pěkně psát, ale člověk to ocení jen pokud o tématu nic neví, 2) fanboys, kteří nějakou nešťastnou shodou okolností dostali příležitost psát. Situace je zkrátka dost tristní, a nelze to vysvětlovat jen miniaturním trhem.

Možná to není úplně správný přístup, nicméně oproti sterilním informačním článkům preferuji to, čemu se říká (tuším, nejsem na to odborník) subjektivní žurnalistika. Mám rád, když z článku cítím osobnost autora, jeho názory a postoje a takové ty ostatní věci, které se většina českých psavců snaží ze svých výplodů eliminovat (přesto zcela upřímně nesnáším třeba Čermáka nebo Straku). Mám prostě rád, když má text nějakou přidanou hodnotu.

Jde o to, že když budu chtít čisté informace, najdu si je na Internetu přímo u výrobce toho kterého produktu a zprávy o novinkách si můžu nechat posílat e-mailem. Na druhou stranu osobní názor člověka, který má čas sbírat všechny tyhle "objektivní" informace a vytvářet nad nimi nějaké vyšší logické celky, to je něco, zač bych byl ochoten platit ať již svou pozorností (u webových plátků) nebo i penězi (pokud by šlo o papírový časopis).

Není to tak dávno, co jsem jednomu příteli vytknul, že na jedno poměrně exkluzivní PDA píše (cituji) posranou produktovou recenzi, když je to (alespoň v Česku) silně imageová záležitost, kterou si tu může dovolit málokdo, čili ani nemá smysl vypisovat takové detaily jako je velikost operační paměti a rozlišení displeje. Co naopak zajímavé je, jsou pocity šťastného majitele strojku, do kterého si může kompilovat vlastní Linux a tak podobně.

Dostalo se mi poněkud neradostné odpovědi, že k protlačení takového textu, by bylo potřeba z jeho strany úsilí většího, než jaké je ochoten investovat.

Tak nevím. Možná tak za deset, patnáct let...

Zlé jazyky

Přišla mi reakce na příspěvek o designu software:

. . .
V dobe, kdy jsem byl na skole jsme se zacali ucit zajimavy nove se tvorici plne graficky jazyk. Jmenuje se National Instruments Labview. Sklada se az neceho, co se podoba komponentam (napr v Builderu) az na to, ze je to vlastne funkce. Pro programatora se jevi jako ctverecek, ktery se spojuje s dalsimi ctverecky natahanim dratku = promennych. Po kratke (=opravdu kratke) dobe jsem v tomto programovacim jazyku delal ucinene divy. Po jistem case vsak firma nechala vsechny graficke symboly patentovat a cele jadro programovaciho jazyka naroubovali na prakticke pouziti testovani plosnych desek na vyrobnich linkach.
. . .
Petr Frank

Hmmm. LabView jsem krátce používal, a popravdě řečeno mi moc nevyhovuje. Stejně jako třeba HP-VEE a další podobné produkty, je to vývojový prostředek zaměřený na příliš úzkou skupinu problémů (v tomto případě řízení měřicích přístojů po GPIB skrze karty National Instruments, nebo obsluhu měřicích karet National Instruments), který spoléhá na to, že uživatel bude víceméně lineárně skládat jednotlivé předpřipravené funkční bloky, a nebude se snažit implementovat nějaké složitější algoritmy.

Já se nedomnívám, že je potřeba vzdát se textového programování -- v drtivé většině případů je to stále nejrychlejší a nejefektivnější (a taky nejvíc cool) způsob jak programovat, jen mi schází nějaký nástroj, který by mi umožnil na začátku rozvrhnout vzájemné vazby mezi komponentami, a během vývoje by tenhle návrh automaticky synchronizoval s kódem, který napíšu -- čili libovolná změna v kódu se projeví v diagramu, změna v diagramu, se projeví v kódu.

A ještě k tomu LabView: V jedné firmě, kde jsem se během studia potloukal, používali LabView jako primární prostředek pro vývoj obslužných aplikací k hardwaru, který vymýšleli. Dokud se tvořily jsem řídící konzole pro funkční generátory, bylo všechno v pořádku. Jakmile ovšem bylo potřeba napsat program pro obsluhu poměrně složitého real-time měřícího systému, který měl asynchonně pumpovat data do PC, viděl jsem na paní, která tu aplikaci tvořila, jak trpí.

To je ukázkový příklad toho, jak majitel/ředitel té firmičky nedokázal pochopit, že tak, jako se šrouby obvykle nezatloukají kladivem, není možné použít jeden programovací prostředek (byť stál pár desítek tisíc) na psaní všech programů.

Připomíná mi to ty neustálé hádky mezi vyznavači jednotlivých jazyků, kdy všechny znesvářené strany tvrdí, že jedině jejich jazyk je nejlepší, a všechno ostatní je šunt.

Osobně se domnívám, že volba jazyka závisí na řešeném problému. Asi těžko budu programovat ovladače pro Windows v Perlu, na druhou stranu nevidím důvod, proč nepoužít Visual Basic na tvorbu jednoduché, jednoúčelové grafické aplikace.

Ovšem já jsem sváteční programátor samouk, který nemá PhD z počítačové vědy, ani nepracuji pro velkou softwarovou společnost, kde bych byl zásoben novinkami z předplacené MSDN. Takže se třeba pletu, a nástroje, které mi chybí už existují, jen o nich nevím, a opravdu je potřeba naučit se jen jeden programovací jazyk a ten pak všem trpělivě vnucovat až do soudného dne.

Makro-mikro

Prohlížel jsem si tuhle v jednom obchodě s elektronikou takové to mrňavé rádio s CD přehrávačem a magnetofonem, a co to nevidím -- na zadní straně přístroje bylo tlačítko RESET.

Utvrdilo mě to v mé doměnce, že jedním z nejdůležitějších vynálezů 20. století (kromě monetární politiky a bleskové války) je mikrokontroler, neboli mikroprocesor s nějakým druhem EPROM/FlashPROM/EEPROM, RAM, jedním či dvěma sériovými interfacy a AD a DA převodníkem. To vše v pouzdře SOIC16, s pár mikroampérami stand-by odběru a vývojovým prostředím umožňujícím programování v C.

Takový mikrokontroler je náramně šikovná věc: může řídit mobilní telefony, televizory, automatické pračky, automobily, mezikontinentální střely, nebo třeba takové to mrňavé rádio s CD přehrávačem a magnetofonem.

Jediné co vidím jako vážnější problém při jejich stále rostoucím nasazení, je kvalita programů. Možná, že příjde doba, kdy si budeme kupovat BluRay DVD od Philipse ne proto, že budou mít nejlepší hardware -- ten bude vycházet z nějaké referenční aplikace, a kromě krabice se přehrávače po hardwarové stránce nebudou ničím lišit -- ale proto, že bude mít nejlepší software, který neobsahuje skoro žádné chyby a nabízí intuitivnější menu a podobné nesmysly.

Zkrátka, budeme platit za to, že Philips, na rozdíl od nějakého výrobce, který kašle na kvalitu a žene se za nízkou cenou, nemusí na svůj přístroj dávat tlačítko RESET, které je potupným uznáním vlastní lacinosti a nedomrlosti.

Jen doufám, že někdo nepříjde s referenčním programem, který by všechna zařízení jedné třídy unifikoval totálně. Jaký by pak mělo smysl kupovat si značkovou elektroniku?

Zvuková stopa: Morricone - Le Professionnel

Novák Jan, Horní Dolní

Není jednoduché posoudit, kdo je a kdo není pitomec. Třeba mou osobu spousta lidí vnímá jako ukázkový příklad arogantního kreténa, což je jistě jejich svaté právo, a je můj problém, že tímto dojmem mnohdy působím.

Existují ovšem určité znaky, podle nichž můžeme pitomce snadno identifikovat. Pitomec třeba nikdy nepřizná chybu, a když to náhodou udělá, vždy máte takový nejasný pocit, že je to vlastně vaše chyba. Nebo člověk, který si buduje autoritu tím, že křičí na své podřízené, to je určitě vhodný kandidát na označení pitomec (zvlášť pokud o něm jeho podřízení mluví).

Nebo se lze těžko mýlit, když za pitomce označíme člověka, který má potřebu profilovat se vůči Janu Novákovi z Horní Dolní.

Když jsem byl mladší, a má opravdovost a zápal pro podobný druh věcí ještě nebyly tolik okoralé, napsal jsem imaginární dopis panu Novákovi (vyšel pak v jednom časopise), ve kterém jsem se snažil omluvit za všechny pitomce, kteří si jej neustále berou do úst, když mluví nebo píší o průměrném televizním divákovi, o průměrném voliči, o průměrném uživateli PC -- zkrátka když se snaží najít někoho, kdo jim, uvědomělým intelektuálům s rozhledem, vzděláním a bytem v Praze nesahá ani po tkaničky u bot.

Je zajímavé, že takový pan Novák nikdy nebydlí v Brně, v Kralupech nad Vltavou, nebo na Jižním Městě. Ne, ne. Jedině v Horní Dolní je nejvyšší koncentrace debilních Nováků na metr čtvereční. Skoro to vypadá, jakoby zamindrákovaní pseudo-iňťouši kromě absentujícího sebevědomí, soudnosti a elementární slušnosti, postrádali i tu nejmenší špetku fantazie.

Mohl bych v téhle litanii ještě pokračovat, ale jak říkám - trochu jsem zestárnul, možná i zmoudřel, a je mi jasné, že pitomců se zbavit nedá.

Tak bych vám snad jen doporučil k přečtení článek Milana Louckého - vedoucího oddělení nových projektů Vogel Burda Communications a publicisty v časopise Chip 2004/11.

Závěry ať si vyvodí každý sám.

Zvuková stopa: Marillion - Misplaced Childhood

Jeden přesčas, prosím!

Narazil jsem dnes na několik zajímavých článků týkajících se přesčasů v EA (např. http://www.livejournal.com/users/ea_spouse/ nebo http://www.livejournal.com/users/joestraitiff/).

Když pominu, že podle všeho jsou podobné praktiky v herním průmyslu v podstatě standardem, zbývá tu otázka: jak je to vlastně s přesčasy?

Můj osobní názor je jednoznačný: když musím zůstávat v práci déle než nějakých 9 hodin denně, pak buď a) bych se měl přestat flákat a začít víc pracovat, nebo b) jít za svým šéfem, protože s projektem je zjevně něco v nepořádku. Nemám pochopení pro lidi, kteří zanedbávají rodinu (mají-li nějakou), nebo svůj volný čas (to v případě, že jsou svobodní) jen proto, že trpí mesianistickými sklony, díky kterým mají pocit vlastní nepostradatelnosti, ani s jedinci, kteří nedokáží říct "Ne, v sobotu do práce nejdu".

Samozřejmě -- jsou situace, kdy nelze jinak a je potřeba se si dokončení projektu v práci odsedět. Nemluvme teď o tom, že takovým situacím lze většinou předejít lepším plánováním a důraznějším řízením; když se něco podobného stane, je prostě potřeba problém vyřešit, práci dokončit a poučit se pro příště.

Na druhou stranu lidé, kteří v práci vysedávají dlouhé hodiny pořád, s těmi to tedy rozhodně nemůže dopadnout dobře. Únava a stres se zkrátka obelstít nedají, a jejich dlouhodobé užívání vede k postupnému vyhoření. A asi málokdo chce v pětatřiceti skončit jako vyčerpaná, vynervovaná troska.

V každém případě se zdá, že zaměstnanci Electronic Arts se snad nakonec přeci jen rozhodli něco se svou zoufalou situací dělat: EA may face class action over unpaid overtime.

Doufám, že se dovolají nápravy.

Design

Uh, poměrně vytížený týden. Dokončuji teď v práci jedno vypečené schéma hardwaru, ke kterému budu následně psát řídící program v C++.

Přemýšlel jsem o tom, že je to vlastně zvláštní, že programování je snad jediná inženýrská činnost, při které se víceméně nepoužívají grafické nástroje, ale téměř čistý text.

Stavaři, strojaři, elektronici, designéři integrovaných obvodů, a myslím, že i chemici, ti všichni během své práce převážně malují nějaké plány, výkresy nebo schémata. Grafická reprezentace toho, na čem pracují, jim příjde tak samozřejmá, že si zřejmě ani nedokáží představit, že by mohli pracovat bez ní (jakkoliv není žádný problém vytvořit textový rámec, kterým by se popisovaly stavby bez použití plánů).

Naproti tomu programátoři se po většinu času topí v textu, který je vlastně velmi abstraktní a pro lidský mozek nepřirozenou konstrukcí a neumožňuje snadné hierarchické řazení jednotlivých bloků, postupné intuitivní pronikání do hloubky problému, jednoduché naznačování vzájemných vazeb, a tak dále.

Samozřejmě, že existují nástroje jako UML, nicméně myslím, že nemalá část programátorů je považuje za cosi stejně otravně zdržujícího jako vývojové diagramy, a prostě je ignoruje, nebo v nich ex post tvoří dokumentaci. Nedokáži si představit strojaře, který by začal navrhovat převodovku bez toho, aby si její jednotlivé části nakreslil. Naproti tomu znám spoustu programátorů (sebe nevyjímaje), kteří se posadí k textovému editoru, chvíli přemýšlejí a pak začnou chrlit kód.

Vlastně tak přeskakují celou fázi designu, protože začnou rovnou s implementací. Je to jako by stavební inženýr dostal od architekta hrubé črty toho, jak má budovy vypadat zvenčí a místo aby vytvořil projektovou dokumentaci, začal by rovnou kopat základy a lepit k sobě cihly s tím, že ono se to nějak vyvrbí. Jakkoliv je tato představa směšná ve stavebnictví, je velmi běžná v oblasti tvorby software.

Možná je tohle důvod, proč programy často budí dojem neuhlazané, nelogické a odfláknuté práce. Grafická prezentace umožňuje mnohem lepší orientaci v problému a tudíž snadné dotažení designu, zatímco text (často desítky samostatných souborů obsahující různé části funcionality programu) svádí k ignorování nesrovnalostí proto, že je prostě příliš složité se v něm orientovat a udržet celkový obraz.

Programování je ve srovnání se všemi ostatními inženýrskými obory velmi mladá disciplína, která teprve hledá nějakou unifikovanou, bezpečnou a snadno pochopitelnou a kodifikovatelnou formu designu a následené implementace. Myslím, že grafické reprezentaci se nevyhneme, protože je pro naše spíše vizuálně založené mozky mnohem snazší orientovat se v diagramech než v textu.

Problémem zůstává vazba mezi designem a implementací. Zatímco strojaři postupně doplňují a zpřesňují návrh přidáváním kót a komentářů přímo do výkresu, programátoři zatím nemají k dispozici dostatečně propracovaný nástroj, který by na jedné straně umožňoval vizuálně definovat design, na druhé straně dokázal diagramy aktualizovat podle implementace.

Tak jako tak, myslím, že nás v oblasti vývoje softwaru ta pravé revoluce teprve čeká, a že ani tak nebude souviset s programovacími jazyky, jako spíš s návrhem, a dalšími vysokoúrovňovými aktivitami.

No, jsem zvědav a těším se, co tahle dekáda v oboru softwrového inženýrství ještě přinese.

Zvuková stopa: Spooky - Found Sound

Píšu to pro sebe

Knihovnu mám teď rozstrkanou po celém bytě, protože zítra budeme instalovat nový nábytek, nicméně kdesi pod hromadami knih rozličné kvality a žanrů, by měla být sbírka esejů Umberta Eca Mysl a smysl, ve které, pokud se dobře pamatuji, je jedna pasáž, zabývající se psaním. Eco v ní tvrdí (podle mne velmi správně), že každý, kdo tvrdí, že cokoliv píše nebo tvoří jen pro sebe, je v lepším případě pokrytec, v horším hlupák, protože, ať už vědomě nebo nevědomě, lže.

Je to tak. Lidé, kteří tvoří pro sebe, svá díla nemají potřebu vystavovat někomu na obdiv. A naopak -- každý, kdo své výplody publikuje ať tou či onou formou, netvoří pro sebe, ale pro publikum, od kterého očekává pochvalu, nebo alespoň nějakou reakci.

Zmiňuji se o tom proto, že jsem v poslední době narazil na několik textů, ve kterých jejich autoři tvrdí, že tvoří jen pro sebe, pro své vlastní potěšení, bla, bla, bla. Drtivá většina lidí tvrdící takové nesmysly, jen alibisticky říká: "Pokud se vám kvalita mé produkce zdá být nízká, není to má vina."

Pokud se nad tím ovšem zamyslíme, znamená to, že takoví lidé si sami sebe příliš neváží, protože si často servírují druhořadý materiál. A pokud někdo nemá dost úcty k sobě samému, jak lze předpokládat, že by měl úctu k publiku, pro které píše (i kdyby stokrát tvrdil, že tomu tak není)?

Vůbec nejsměšněji působí tvrzení "píšu to pro sebe" u autorů internetových denníčků. Proboha, když to píšete pro sebe, proč to dáváte na Internet? Proč si zřizujete počítadla na Toplistu (nebo kdekoliv jinde), proč se registrujete ve vyhledávačích a podkuřujete ostatním deníčkářům, aby linkovali vaše stránky?

Ne, ne, ne. Na Internetu se dá ukájet hypertrofované ego, realizovat vlastní narcistní sklony, nebo provádět skupinová onanie pomocí tagu <a href="...">. Rozhodně ale nejde psát něco jen pro sebe.

Už je mi teplo, dědečku...

Já věděl, že ekologie bude výživné téma: Včera jsem slyšel v rádiu (Radiožurnál) zprávu o zprávě o rozpouštění arktického ledu (viz třeba Burning of fossil fuels threatens to overwhelm Arctic environment). Plyne z ní, že zhruba do konce tohoto století bude v létě celá Arktida nejspíš bez ledu.

Je to poměrně neradostná novina, při které člověku vyschne v krku a přemýšlí, jestli jsme to s tou civilizací opravdu nepřehnali, nicméně redaktoři Radiožurnálu mě odzbrojili svým optimismem. Nemluvili o tom, že s rozpouštěním grónského ledovce stoupne hladina moří, takže přímořské oblasti budou nejspíš pod vodou, jinde že se, vlivem změny směru mořských proudů dost radikálně změní klima, ani nějak zvlášť nerozebírali, že většina fauny žijící v té oblasti pochcípá.

Kdepak.

Oni hovořili o výhodách, globálního oteplování, jako je možnost pěstovat v Grónsku nové plodiny, nebo otevření nových námořních cest.

A nakonec je to tak správně: veřejnoprávní rozhlas si přece neplatíme proto, aby zaséval defétismus. Naopak -- má do poslední chvíle hrát veselé písničky a hlásat dobrou náladu.

PS: A mimochodem, Český Rozhlas Radiožurnál tu zprávu téměř kompletně opráskl odtud: Polar people 'will need to adapt'.

Jsme zelení!

Jsem opravdu rád, že ekologie se dostává do popředí zájmu nejen nás, prostých lidí, ale i velkých firem a nákupních řetězců.

Třeba včera se mé manželky ptala slečna u pokladny v IKEA, jaké je naše směrovací číslo. Proč se ptáte, opáčil jsem, na což slečna s úsměvem masové vražedkyně procedila cosi o rozesílání katalogů do dané lokality (vždycky mě potěší, když narazím na někoho, kdo svou práci dělá opravdu rád).

IKEA má tuhle zelenu politiku ohledně papírových tašek: vy dáte pětikačku, my dáme pětikačku a společně zachráníme amazonské pralesy (nebo něco v tom smyslu). A pak vám zadarmo domů pošlou čtyřsetstránkový katalog, který nejspíš prolistujete a hodíte do koše.

A nebo McDonalds. Ti zase tisknou na papírové podložky, které dávají do táců "Tištěno na recyklovaném papíře". Hned s firmou, která stěhuje materiál na výrobu hamburgerů přes půl planety, protože někde v Asii se zatím neplatí ekologické daně a tudíž papírová krabička na BigMac vyjde na zlomek ceny, kterou by stála v Evropě, soucítíte a říkáte si: "Hrome, ten Mekáč je ale pěkně ekologický podnik! Mámo, pojď dáme si ještě čízburgra.".

Ano, ano, co se týče ekologie, nejsme na tom vůbec špatně.

In Memoriam

Když už jsem tu zmiňoval P. K. Dicka: Proč jsou vlastně jeho knihy a povídky v poslední době tak oblíbeným výchozím materiálem pro film? Dick nebyl zrovna typický autor předloh holywoodských filmů, jako je třeba M. Crichton.

Dickovy knihy, to je přehlídka nejrůznějších psychóz a strachů, paranoidních vizí, ve kterých člověk ztrácí přehled o tom, co ještě je a co už není realita. Jsou to také kruté odsudky toho, co považoval za nemorální (jako třeba nejlepší anti-potratový text jaký jsem kdy četl - povídka Pre-Persons), ale i nádherné kusy, nad kterými se vám ženou slzy do očí (The King of the Elves, například, abych zůstal u sbírky Zlatý muž).

Dickova výjmečnost nespočívá v tom, že by objevil nějaká nová témata, to vůbec ne. Jak známo, za ty čtyři tisíce let co lidstvo umí jakž-takž psát, už byla stejně všechna důležitá témata použita nejméně stokrát (ostatně není jich tolik -- když to trochu zvulgarizuji, tak vystačíme se třemi: nešťastná láska, náhlá smrt a ztráta identity). Dickova unikátnost je ve správné kombinaci žánru a zpracování.

Dick se pustil do psaní SF. Není to sice tradiční hard-SF, kde každý odstavec je podložen nějakou rovnicí z příručky fyziky pro střední školy (a většinou je to čtení na stejné úrovni zábavnosti), ale z různých důvodů je velmi snadné zařadit Dickovy knihy do škatulky SF. Jenže autorů SF je jako máku, a až na pár vyjímek, se o knihy a povídky žádného z nich Holywood nepere tak jako o Dicka.

Čím to je?

Myslím, že rozdíl je v tom, že zatímco většina ostatních spisovatelů SF (ať už před ním, nebo po něm) byli takoví ti čisťoučcí, vzdělaní hodní hoši, Dick byl psychicky narušený člověk (prodělal jsem na jednom conu dvouhodinovou přednášku, kde se jakýsi mladý muž zamýšlel nad tím, jestli byl maniodepresivní, schizofrenický, nebo prostě jen psychotický), který se v době největší chudoby živil žrádlem pro psy, který nejméně dva roky svého života profetoval, a ani později prý neztratil jistou náklonost k amfetaminům; zkrátka člověk, který měl nažito.

Ta opravdovost, nebo lépe řečeno hmatatelná zkušenost, to je to, co podle mě Dicka staví nad všechny ostatní pisálky SF. Jestliže je SF literatura především eskapistická zábava, která nám má poskytnout odpočinek od všedních starostí, pak Dick je opravdu silný kalibr. Zvlášť pro nás slušné chlapce, kteří nikdy nefetovali, ani nepoznali bídu, ani netrpěli krizí reality silnější, než je ta, která se dostaví někde ve studentské hospodě po dvanácti pivech. Zato poctivě čteme příručky k programovacím jazykům a operačním systémům. A SF.

Zvuková stopa: Paul Oakenfold - Live in Havana

Čmuchalové

Jsem zastáncem kvantové teorie průserů: Takový průser nikdy nechodí sám. Vždy je doprovázen několika menšími, ale především N+1 větším průserem, které dokáží člověka na nějakou dobu totálně rozvrátit a důkladně zaměstnat.

A v jisté rezonanci s touto teorií, se hlavním problémem na českém Internetu stala bitva o desktopový vyhledávač. Nejprve asistent Koubský objevil pro český Internet Copernic Desktop Search, v těsném závěsu tlupa neinformovaných (a často -- nerad to říkám -- i tupohlavých) psavců ze Živě a podobných plátků začala velebit Google Desktop Search. Následný zpětný ráz vyjevil, že odpor k stále podivněji se chovajícímu Googlu je poměrně silný už i v české kotlině, a podle vzorce běžného v diskusích kdekoliv v této zemi, horda zasvěcených, začala evangelizovat tupé masy ve prospěch Copernicu.

Inu, jak se říká, pokud je nemůžeš zastavit, infiltruj je. Tudíž i já jsem se pustil do dobrodružného průzkumu bílých míst na mapě aplikační základny. Vědom si ovšem toho, že jistě existují i jiné programy než dva výše zmíněné, rozhlédl jsem se a našel další dva, které mě tak nějak zaujaly. Ty jsem nainstaloval a lehounce ozkoušel.

Dále budou porovnány mé povrchní zkušenosti s Copernic Desktop Search, X1 a dtSearch. Google Desktop Search, po krátkém nastudování jeho chování mě zcela odradil svým webovým rozhraním, tudíž dále není zmíněn. Nebudu se zabývat podružnostmi jako je seznam podporovaných souborových formátů (který je nakonec u všech produktů zhruba stejný), protože jednak si lze tuto informaci snadno dohledat na stránkách výrobce, dvak některé z mnoha Produktových Novin, nás budou o desktopových prohledávačích nejpozději v prosinci informovat.

Copernic Desktop Search

CDS je roztomilý program, na kterém je znát, že verzí 1.0 byl obdařen jen proto, aby si ho někdo stáhl a provedl pro společnost Copernic zdarma betatesting.

CDS je pomalý. Ne, ne, vy to nechápete: CDS je opravdu pomalý. Jako takovou drobnou libůstku, skladuji na pevném disku kompletní Wired. Po dvou dnech nepřetržitého běhu, CDS nedokázal cca 1.8GB HTML zindexovat (na PC s Athlonem XP 1800+ a diskem Seagate Barracuda 160GB/7200/8MB). Stejně tristní je situace i u e-mailů v Outlooku, kdy jeden e-mail je zpracováván cca 1-5 sekund.

Na druhou stranu na mě CDS působí takovým milým dojmem. Dobře se mi používá, líbí se mi jak se nastavuje, po dokončení indexace je vyhledávání pěkně rychlé. A především - je to zadarmo.

X1

Druhý program, který jsem zkoušel je X1. Takto nějak asi dopadne placená verze CDS, až skončí vývojová fáze. To je asi tak vše, co mohu o X1 říct, protože se mi tenhle program prostě nelíbí. Jeho GUI je na můj vkus příliš eye-candy, a po té, co jsem nějaký čas pracoval s CDS, se mi zdálo poněkud nepřehledné.

Nicméně obrovským kladem je rychlost indexování, která je podstatně vyšší než u CDS (a tím myslím podstatně), obrovskou nevýhodou je, že jde o placený produkt bez free-verze.

dtSearch

Srovnávat dtSearch s předchozími dvěma produkty je dost nefér. Zatímco CDS i X1 jsou spíše hračky pro nadšence, dtSearch je opravdu mocný nástoj, který se pyšní svým trochu spartánským, pro někoho odpudivým, interfacem. Může si to dovolit. Indexace již zmíněného Wiredu byla hotová za nějakých 7 minut, vyhledávání podporuje různé libůstky jako "najdi slovo A, je-li jedno z následujících N slov B", a tak podobně.

Nebudu ani předstírat, že jsem dtSearch důkladně ozkoušel - na to je příliš sofistikovaný a já mám příliš málo času. dtSearch prostě není program pro lidi, kteří chtejí indexovat tři CD s MP3, ale spíše pro firmy s tisíci dokumentů, které je potřeba rychle prohledávat.

Nicméně - cena odpovídá možnostem - 199USD je poměrně dost.

Shrnutí

Pro běžné uživatele, kteří chtějí prohledávat poštu v OutlookExpress a pár mega souborů ve složce Dokumenty, je, podle mého, ideálním řešením CDS. Pro ty, kteří mají dat trochu více, a možná chtějí i poněkud lepší možnosti nastavení, je tu X1 nebo další variace na toto téma. A pro ty, kteří to myslí s prohledáváním souborů vážně, je dobrou volbou určitě dtSearch.

Tak. Tím jsem splnil svou vlasteneckou povinost a provedl srovnání následované hluboce sofistikovaným shrnutím. Teď trochu teorie. Microsoft oznámil, pokud se nepletu, že jeho vlastní desktopový prohledávač bude na světě někdy začátkem příštího roku (pokud tedy nebude odkládán stejně důkladně jako Longhorn). Jak znám MS, tak bude určitě zdarma (alespoň v nějaké ořezané verzi určitě). Čili - pokud nespěcháte a jste domácí uživatel, doporučuji počkat, s čím se vytasí MS, porotože i přes pár těch nezbytných bezpečnostních děr, které bude ten produkt obsahovat, bude zřejmě nejrychlejší a nejlépe integrovaný do MS Office.

A když jsme bez desktopového prohledávače vydrželi doteď, pár měsíců to ještě přežijeme.

Zvuková stopa: Prieznitz - Potichu

Review.Book("Blade Runner 2 - Hranice lidskosti ", "K. W. Jeter ");

Nedá se říct, že bych psaní knih podle filmů považoval za nějak extrémně dobrý nápad. Například: Chápu, že Steven Spielberg nechtěl natočit film, kde by Tom Cruise hrál tloustnoucího padesátníka, který bojuje za zachování v zásadě fašounského Precrimu, takže povídku P. K. Dicka Minority Report použil jako ideový základ, ze kterého vykradl ta nejzajímavější nápady (pozor - nápady, ne myšlenky!) a pak si střihnul opravdu příjemnou, jakkoliv v zásadě ne-Dickovskou holywoodskou limonádu.

Ovšem napsat podle toho knihu, to už mi příjde opravdu úchylné.

Stejně tak Ridley Scott použil Dickovo Do Androids Dream of Electric Sheep jako jakýsi základ, na kterém vybudoval opravdu neobyčejně zajímavý, vizuálně úchvatný a nadčasový film. A pak, protože byla poptávka, odpověděl trh nabídkou a na svět se vyklubalo knižní pokračování filmu.

I když už sama myšlenka napsat knihu navazující na film volně inspirovaný knihou je dost obscéní, zpracování je ještě horší. Tedy ne že by BR2 byl tak příšerná kniha, to zase ne. Ve srovnání s jinými perlami, jde o vcelku povedený pokus, nicméně nejenže neobsahuje nic z paranoidní podivnosti původního Dickova díla (což se ostatně dalo předpokládat), nemá dokonce ani nic z atmosféričnosti filmu.

Deckard je tu na můj vkus moc užvaněný, atmosféru se ani nepovede vybudovat, a zápletka je, když to řeknu jemně, dost chabá.

Prostě jen další pokračování, které dostálo svému závazku prodat pár (set) tisíc výtisků a naplnit něčí kapsu.

Ach jo.

Faux pas

Ach, jaký jsem to nezdvořák a hulvát a buran! Dovolil jsem si zeptat se lidí, se kterými jsem strávil docela příjemných pět a půl roku na vysoké škole, jaké jsou jejich měsíční příjmy. Považte!

Popravdě řečeno, tyhle tance kolem výplat nechápu. Jistě, s kolegy v práci je asi dost hloupé se bavit o jejich výši, zvlášť když platy jsou smluvní a ne tabulkové, protože to vede jen k rozvíření řevnivosti, závisti a dalších podobných bohulibých lidských vlastností.

Nicméně lidé, kteří žijí a pracují na opačných koncích republiky, nebo dokonce Evropy, zaměstnaní rozdílnými podniky, pracující na různých pozicích a mající odlišné životní cíle a postoje -- to je tak lákavý materiál k drobnému výzkumu, že prostě nedokáži odolat. Zvlášť když jsme si s těmi lidmi navzájem vyměnili tolik (často vulgárních, jakkoliv vždy zcela nevinných) invektiv a sdělili tolik veskrze intimních informací, že by to na několik týdnů zaplnilo první stránky Blesku.

Samozřejmě, dokáži si vymyslet spoustu dalších důvodů, proč se na přijmy různých lidí ptám (třeba ujišťování se o vlastní úspěšnosti, to by mohla být taková pěkná, psychologicky vyfutrovaná motivace), nicméně nic to nemění na tom, že vědět, jaká je platová situace tu či onde, je prostě zajímavé a užitečné.

Už jen proto, že se člověk doví, jak na tom vlastně je.

Praha očima otce-začátečníka

Díky čtyřdennímu volnu, jsem si nakonec i tento rok našel čas zajet se podívat do Prahy.

Pěkně jsem se prošel městem, nakoukl do pár knihkupectví, setkal se s bývalými spolužáky (bylo to tedy rozhodně méně surreálné, než sraz střední školy po deseti letech, který jsem před časem absolvoval), navštívil přátelé a utratil spoustu peněz za espressa po kavárnách.

Je zajímavé, jak se změnila optika, kterou město posuzuji teď, oproti stavu před pouhým rokem, kdy jsem byl na podobném výletu. Jakožto otec-začátečník, jsem tentokrát hodnotil míru zaneřáděnosti ulic v závislosti na výšce kočárku, nebo schopnost drobného hmyzu překonat v jedoucí tramvaji vzdálenost mezi dítětem drženým na klíně a bezdomovcem na sedadle vpředu.

Snažil jsem se tuhle změnu vysvětlit bývalým spolužákům, kteří zatím svou biologickou povinnost nesplnili, nicméně ukázalo se, že míra rozdílnosti je příliš veliká -- buď mě považovali za blázna, nebo se domnívali, že se pokouším před nimi ospravedlnit své rozhodnutí vypadnout z Prahy, potažmo z města vůbec.

Vždycky jsem si myslel, že výroky typu "dítě mi převrátilo život naruby", jsou jen bezduchou vycpávkou pro ženské časopisy (tohle označení se mi sice protiví, protože dělá ze všech žen stupidní slepice, nicméně lepší název prostě neznám). Jistě, dítě znamená změnu, ale k převracení života naruby je, podle mého, potřeba víc než ztráta volného času a nutnost přeorganizovat byt. Dokonce ani ten věčný strach a obavy, jestli to co dělám, dělám správně, není ani tak projevem nějakého převracení naruby, jako spíše snahy poprat se nějak s nově nabytou zodpovědností.

Nicméně teď musím uznat, že ta změna, jakkoliv je na první pohled málo znatelná, je docela zásadní.

Ale to nemá cenu vysvětlovat -- je to jako se sexem: člověk může přečíst tisíc příruček, ale dokud to nezkusí, neví o čem je řeč.