Privacy baaad, RFID goood
RFID je vděčné téma. RFID je také důležité téma, které není možné brát na lehkou váhu. Minulý týden bylo v USA schváleno tagování lidí za účelem lékařské evidence (viz třeba článek FDA approves implanted RFID chip for humans, nebo na stejné téma v poněkud ostřejším duchu na The Register), což je, podle mého názoru, dost zásadní krok, který se může stát precedentem pro značkování ve všech ostatních oblastech.
Jeden by řekl, že v zásadě na tagování lidí není nic špatného. Když se vám něco stane, přivezou vás do nemocnice, lékaři z tagu nastřeleného pod kůži přečtou vaše ID, z databáze vytáhnou vaši anamnézu a nedle budou vědět, že trpíte alergií na penicilín a v dětství jste se pomočovali. Potud je to v pořádku. Nicméně, když vás pak propustí z nemocnice, první obejda v tramvaji s RFID čtečkou, si přečte vaše ID, z databáze vytáhne vaši ekonomickou situaci, a eventuálně vás při průchodu nějakým obvzláště temným průchodem přetáhne po hlavě palicí a vybere vám peněženku. Nebo unese vaše děti, protože bude vědět, že jste bohatí. Nebo provede něco podobného, co, až na to příjdete, opravdu oceníte. Nebo příjdete žádat o práci, křeslo do kterého vás usadí si přečte vaše ID, zjistí, že jste byli soudně stíháni, nebo že trpíte nějakou chorobou, načež vám recepční mile oznámí, že "pozice je bohužel už obsazená".
Zkrátka je zbytečné a nebezpečné cpát do lidí transpondéry, kterými se značkují psi a dobytek, když stačí mít na krku nějakou obdobu psích známek.
Samostatnou kapitolou je tagování zboží. Tagovací mafie se snaží lidem namluvit, že je to pro jejich dobro (viz třeba RFID industry dismisses privacy fears). V padesátých letech zase chemické koncerny tvrdily, že pro dobro lidí je používat místo deodorantu DDT. A tabákové firmy až do začátku devadesátých let tvrdily, že kouření je neškodné a že je to vlastně docela príma způsob jak trochu zhubnout. A socialisté tvrdí, že schodek státního rozpočtu není problém. Prostě je to jedna z těch věcí, které jsou páchany pro všeobecné blaho a prosperitu.
Abych se vrátil k tomu pobertovi z tramvaje, je pro něj nakonec zbytečné hledat v databázi vaše ID. Prostě obejde pár obchodů, načte kódy z blíže nespecifikovaného počtu výrobků -- se speciálním zaměřením na ty drahé -- a pak se koukne co máte v kabelce, v batohu, v kapse, nebo kdekoliv jinde, kam si ukládáte drobné předměty osobní potřeby.
Ve filmu Minority Report je prorocká scéna, ve které Tom Cruise prochází nákupní galerií a interaktivní reklamy mu podle skenu jeho sítnice nabízejí nejrůznější zboží a služby, včetně jeho spotřebitelské historie. Nákupní centra ani nepotřebují abychom byli označkováni my osobně. Spojí si prostě unikátní ID pravé ponožky s číslem platební karty, a už to jede: ke kalhotám máme moc pěkný svetr, k botám kabelku, áá, promiňte, to zboží které spustilo alarm, kvůli kterému jste půl dne seděli v policejní vyšetřovně, to už jste vlastně zaplatili.
A dále: když začneme značkovat lidi v nemocnicích, proč v dalším kroku neoznačkovat třeba kriminálníky, aby majitelé obchodů hned věděli, s kým mají tu čest, a pak třeba alkoholiky, nebo Židy, nebo Ukrajince, nebo -- myslím, že víte kam mířím...
Zvuková stopa: Courtney Pine - Modern Day Jazz Stories
