čtvrtek, října 07, 2004

Festival SuperMall

Když se vaše taxi protlačí čtyřmi souvislými proudy aut, kterými místní dokáží zaplnit dvouprodovou silnici s odstavným pruhem (Absolutelly no overtaking on shoulder, je první dopravní značka kterou na téhle cestě uvidíte) vedoucí do Manily, vjedete skrz mýtnici do Alabangu, neboli Filinvest Corporate City.

Alabang je místo, kde žijí ti z horních desíti tisíc Filipínců, kteří se už nevešli do další trendy čtvrti Makate. Alabang je místo, kde špinavé, polonahé obyvatele slumů uvidíte maximálně při průjezdu průtahem na rezavých kolech s vozíkem naloženým rozloženými papírovými krabicemi, kde odbočky k hotelům hlídají policisté, kde při vstupu kamkoliv projdete rutinní kontrolou zavazadel a usměvavý chlápek z ochranky vás objede detektorem kovů, kde pouliční lampy svítí, kde nejsou žádné sloupy elektrické rozvodné sítě obtěžkané desítkami černých přípojek, kde vám do talíře při obědě nelétají mouchy a vychrtlí zdivočelí psi si vás neprohlížejí hladovými pohledy. Alabang je prostě místo, které se evropské představě o moderní čtvrti přibližuje jak je to jen v daných klimatických podmínkách možné. Alabang je povrchní pozlátko, klapky na očích všech, které na Filipíny přivede obchod nebo jiné pracovní povinnosti. Alabang je místo, kde se jako středoevropan s jistými představami o životní úrovni cítíte když ne dobře, tak alespoň bezpečně.

Pak se podíváte z okna hotelové chodby, a uvidíte hromady odpadků podél silnice, která Alabang odděluje od zbytku Manily, uvidíte shluky špinavých chatrčí z vlnitého plechu, nalepených na pár staveb z neomítnutých panelů potažených plísní, které se v devadesáti procentní vlhkosti při nějakých pětatřiceti stupních ve stínu daří opravdu mimořádně dobře, uvidíte ušlapanou hlínu místo chodníku, a především uvidíte další hromady odpadků.

A tak jdete k výtahu, vyjedete do nejvyššího poschodí, kde na baru potkáte všechny ty ostatní evropany a severoameričany, kteří si sem přišli zanadávat na to příšerné vedro, najmout některou z ne příliš pohledných masérek, které vám nabídnou "Relaxační masáž a pak třeba i - ehm, ehm - na ceně se domluvíme na pokoji", a především schovat se před tím co je venku. A jak tak popíjíte místní pivo a pomalu kouříte cigaretu, díváte se oknem přímo na monstrózní pomník všeho, co pro vás představuje civilizaci: Festival SuperMall.

Obludné nákupní středisko, do kterého se ti špinaví chudáci bez vzdělání, kteří celé dny jen posedávají kolem silnic a zjevně neví do čeho by píchli, nikdy nedostanou. Festival SuperMall, to jsou stejné krámy s laciným oblečením, výlohy plné předražených hodinek světových značek o nichž nikdo nepochybuje, že je po statisících vyrábějí někde na Taiwanu, pestrobarevné mobilní telefony, vymydlení lidé oblečení stejně, jako kdekoliv jinde na světě. Stojíte na galerii, pozorujete to chaotické hemžení dole a víte, že jste doma.

Ta absence odlišnosti vás zasáhne - i na druhé straně zeměkoule, sedí před McDonalds ten děsivý plastový klaun! - a říkáte si: Bože, kdo vlastně jsem, že mi tohle všechno připadá normální? A přemýšlíte o svém životě, který se odehrává za volantem auta při cestě z práce, a říkáte si, jestli, když ti lidé stejně jako vy vypadají, jestli také úplně stejní jsou, jestli se celá planeta nezměnila v jeden velký Festival SuperMall, kde všichni chodí od výlohy k výloze a dívají se na stejné zboží, a jedí stejná jídla, a poslouchají stejný našlehaný popík jako vy.

A pak vás něco zasvědí na nose a než se poškrábete, zůstane vám v hlavě jen takový podivný pocit, že jste mysleli na něco důležitého - sakra, co vlastně bylo? - a máte trochu provinilý pocit, že jste na to zapomněli. A tak napíšete SMS domů, a vykročíte směrem k Joey's, protože v McDonadls strašlivě páchne citrónová dezinfekce na podlahy a taky ten jejich slavný BigMac není ani z poloviny tak dobrý jako MegaStar, o bezedném ledovém čaji nemluvě.

Být členem střední třídy s věkem do třiceti let sebou zkrátka nese určitá rizika. Jsme vzdělaní, žijeme opravdu blahobytným životem, i když nám občas příjde, že nejsme dost oceněni, máme chuť něco změnit, i když nevíme co přesně a především jak to udělat. Nikdy jsme nebyli ve válce, nikdy jsme netrpěli hladem, nikdy jsme o nic doopravdy nemuseli bojovat. A tak marně hledáme jak všemu tomu blahobytu a sociálním jistotám dát nějaký smysl.

A protože už od malička jsme učeni lásce ke psanému slovu, píšeme. Píšeme, protože je to osvobozující. Píšeme, protože slova mají moc měnit svět. Píšeme, protože se chceme vyzpovídat z těch neustálých bitev mezi sociálním cítěním a hamižností unitř nás. Píšeme, protože -- Protože nevíme, co jiného bychom vlastně měli dělat.

A proto: Budiž slovo!

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Chlape, vás je na to programování možná škoda - pěkné, pěkné...

vfb