Hry a hraní
Včera jsem dohrál Broken Sword - The Sleeping Dragon. Musím přiznat, že jsem se zpočátku bál, jak dopadne vpodstatě teprve druhá plně 3D adventura, protože třeba Gabriel Knight - Blood Of The Sacred, Blood Of The Damned, mě příliš nechytla, hlavně kvůli pitomému mixu ovládání, které na jednu stranu umožňovalo zkoumat věci z nejrůznějších úhlů a do detailů, na druhou stranu jsem se při hraní cítil trochu jako duch, který poletuje z místa na místo.
Takže jsem se čtyřmi lehkými nahlédnutími do návodu, hru po cca 12 hodinách (rozložených do nějakých dvou tří týdnů) dohrál, a musím říct, že jsem navýsost spokojen. Líbila se mi dějová linka, líbily se mi vtipné dialogy i poněkud statické, ale přiměřeně detailní lokace. Vysoká míra hratelnosti mě přesvědčila, že adventura která není v klasickém point'n'click stylu není nakonec tak špatný nápad (pokud se to nepřežene s posouváním beden z místa na místo), a že bude-li se budoucnost mého oblíbeného herního žánru ubírat podobným směrem, rozhodně se mám na co těšit.
Popravdě řečeno mě počítačové hry zajímají spíš z teoretického hlediska, ať už jde o narativní a vizuální metody v nich použité, nebo o obchodní stránku věci. Kromě adventur hraji jen některé specifické RPG jako Diablo nebo Sacred. Ty první proto, že mám rád příběhy a interaktivní forma vyprávění je určitě mnohem zábavnější než pasivní čučení na argentinské telenovely, ty druhé proto, že se mi líbí běhat se svým avatarem po nějakém dostatečně rozlehlém a členitém světě, decimovat tisíce nepřátel, a především vyměňovat v inventáři jeden předmět za druhý, a počítat jak +4 dexterity, -2 strength ovlivní můj attack rating, defense a chance to hit. Všechny ostatní hry mi příjdou buď příliš složité, nebo příliš dlouhé, nebo příliš pitomé.
Oproti názoru propagovanému většinou herních časopisů se nedomnívám, že by krátké hry byly nějak špatné. Naopak. Z celého týdne mám volný jen páteční a sobotní večer. Jindy jsem buď v práci, nebo se věnuji rodině, nebo pracuji na zvelebování nemovitosti jejíž ideální poloviny jsem vlastník. Řekněme, že týdně mám nějakých 6-12 hodin na to, abych se věnoval svým zálibám, mezi které, kromě hraní her, patří především programování a psaní. Čili je zřejmé, že netoužím po hrách, nad kterými budu trávit desítky hodin než se je naučím ovládat, případně zvládnu herní strategii, nebo které nakonec nespočívají v ničem jiném, než v přemisťování se z úrovně do úrovně, sbírání medikitů a zásobníků a masení stovek nepřátel.
Chci hru, kterou jsem schopen v ideálním případě dokončit během jediného víkendu. Chci hru, která obsahuje příběh, který mě pobaví, rozpláče nebo mi uvízne v paměti jakýmkoliv jiným způsobem. Chci hru, která mi nabídne nějaké intelektuální povyražení, ale jejíž dohrání nebude herní analogií výstupu na Mount Everest. Chci hru, která bude stát maximálně 400Kč a nebude vyžadovat nákup nejnovější grafické karty a procesoru.
Nedomnívám se, že jsem v těchto svých požadavcích uplně osamocen. Generace lidí, která začala hraní brát jako zcela standardní součást popkultury, a nedívá se na hry jako na zábavu pro uhrovité puberťáky postižené polucí, zestárla, a nemá už tolik času jako před nějakými desíti lety. Proto netouží po hrách s herním časem 50+, nebo dvousetstránkovým manuálem, ze kterého by se dověděli jak hru ovládat. Důležité není jak dlouho se hra hraje nebo jaké je maximální rozlišení či stupeň FSAA, ale jak si u ní člověk odpočine a pobaví se (v tom smyslu, jakým se může pobavit třeba u Breaking The Waves). Proto jsou stále populárnější konzole, které se připojí k televizoru, strčí se do nich DVD, člověk se rozvalí v křesle a může hrát. Proto hry začínají dospívat, a nejde už jen o sbírání fragů nebo zlatých kuliček (viz třeba Syberia - přímo archetypální příběh o hledání a cestě a proměně, o smutku nad koncem starých časů a chlapeckém snu, který je potřeba naplnit).
Jen doufám že výrobci her si tohoto posuvu v cílové skupině už brzy všimnou a množství her, které bych byl ochoten si koupit a hrát, se s časem bude zvětšovat...
Zvuková stopa: Asura - Code Eternity
