Celé Podnebesí

Právě jsem se dodíval na čínský film Hrdina. Je zajímavé uvažovat o současné Číně v souvislosti s její historickou velikostí.

V době, kdy většina nás Evropanů, nepochybně nadřazených těm šikmookým komunistickým opicím, byla jen smradlavou sbírkou band devastující lesy střední a severní Evropy (v rámci mírné demagogie v mezích zákona teď pominu minójské, helénské a všechny ostatní skoro-evropské civilizace jako byli Peršané nebo Egypťané), byla Čína nejspíš ekonomicky a technologicky nejvyspělejším státním útvarem na planetě. V jedné knížce o historii různých lidských civilizací (Osudy lidský společností, Jared Diamond), jsem se dočetl, že se Číňané dokonce doplavili až na Madagaskar, a kdyby někdy zkraje patnáctého století nedošlo k výměně vládní garnitury, která zvolila místo expanze izolacionistickou politiku a nechala spálit celou námořní flotilu včetně doků, nejspíš by se v Americe v době Kolumbova příjezdu už mluvilo čínsky.

Ano, Čína se uzavřela do sebe, v zájmu udržení vnitřní stability se obalila Velkou zdí a poněkud ustrnula ve vývoji, nicméně stále je to země, která už dokázala, že má potenciál být nejdůležitějším státem světa. A doba, kdy to nebudou wasaxové (z white anglo-saxon), kdo bude udávat směr rozkývané kocábce tohoto světa, se blíží.

Čína má lidský potenciál. Čína měla a má totalitní vládu, která považuje prospěch skupiny za nadřazený utrpení jednotlivce. Čína má vůli stát se znovu prvním státem zeměkoule.

A Čína má také všechny ty americké, japonské a evropské manažery, kteří vidí levnou pracovní sílu a nenasycený trh.

Současný trend v libovolném druhu podnikání, se dá shrnout do hesla Všechno do Číny. Do Číny se stěhuje výroba i design a brzy příjde na řadu určitě i management. Vidina miliardy neukojených konzumentů, kterým bude lze podávat ledničky, mobilní telefony, DVD přehrávače, televizory, automobily a všechny ostatní úžasné výdobytky euroatlantické kultury, je prostě příliš lákavá na to, aby ziskuchtiví kapitalističtí štváči odolali. V kombinaci s nízkými cenami práce (podle mých informací berou Čínští inženýři platy ve výši zhruba 6 až 8 tisíc korun, jakkoliv to zcela určitě záleží na lokaci a druhu podnikání), je Čína prostě zaslíbenou zemí každého, kdo chce nakupovat levně, prodávat draho, a faktury platit se zpožděním.

Problém nás zápaďáků je v tom, že si jaksi odmítáme neuvědomit výhody, které Číně skýtá supermonoplistický kapitalismus, který tam vládne, zakryt rouškou pseudokomunistické rétoriky. Direktivou č. 1 je: Nalákat cizí expery, naučit se od nich co se dá, založit vlastní státní podnik a pak ty barbarské hnidy vytěsnit z trhu. Není to tak dávno, co Čína vyvinula vlastní standard pro DVD disky, aby se vyhla placení licenčních poplatků. Někdy vloni vzkázal jistý čínský ministr Intelu, aby se uklidnil a uvědomil si, kde že to vlastně leží potenciálně největší trh pro jeho wi-fi řešení. A teprve nedávno Čína na nátlak WTO uznala, že možná není úplně košer, že existují trojí daně pro polovodivé prvky prodávané na jejím území (orientačně je to 17% pro cizí ICs, 14% pro ICs vyrobené v Číně a 11% pro ICs designované a vyrobené v Číně).

Proto Čína pro americké a evropské produkty není trhem, na který bude možné dodávat následujících sto let (jak jsem slyšel od jednoho manažera). Máme tak dvacet let, než se Číňané znova dostanou na špici.

A pak? Bůh s námi.

Heroine

Co má společného April Ryan, Kate Walker a Jade? Všechny jsou hlavní hrdinky počítačové hry: April vidíme v The Longest Journey, Kate v Syberii a Jade v Beyond Good And Evil. A všechny (až na drobné rozdíly) vypadají stejně.

Je to zvláštní a přemýšlím, co to vypovídá a tvůrcích počítačových her, že jsou v poslední době tak oblíbené bílé tmavovlasé ženské postavy s obličeji podobnými si navzájem tak, že laikovi se může zdát, že jde o jeden a tentýž 3D model, potažený jen mírně odlišnou texturou.

Především asi není zcela nesprávné předpokládat, že hry dnes v drtivé většině vytvářejí muži (stačí si pročíst několik závěrečných titulků). Dále, vzhledem ke zvyku vývojářských firem mučit své zaměstnance obrovskými kvanty přesčasů, je málo pravděpodobné, že mají čas na spokojený partnerský život. Tudíž, za použití lehce nekorektní generalizace a trochu té jedovatosti můžeme vyslovit hypotézu, že jde ze strany vývojářů o kompenzování neukojeného libida (nebo něčeho podobně Freudovského).

I když představa nemytého, uhrovitého vývojáře se slepenými mastnými vlasy, slintajícího na klávesnici při pohledu na virtuální krasavici proporcemi ne nepodobnou tmavovlasé Barbie, je asi stejné klišé jako ty super-sexy-hrdinky samotné.

Příšery

V pátek jsem byl na chvíli v Opavě. Nevím proč, ale tohle město na mě působí takovým spořádaným a blahobytným dojmem. Centrum Opavy je plné překrásně kýčovitých secesních domů ale i úžasných ukázek funkcionalistické architektury, kterou ani soudruzi reálně socialističtí architekti nedokázali úplně zničit.

Nicméně i Opavu už postihl mor současného stavitelství - krabicovité supermarkety. Vedle cesty vedoucí na Ostravu už nějaký pátek stojí roztomilá kostka Globusu včetně nmepostradatelného, neustále plného parkoviště, a o kus dál směrem do centra teď nově přibylo Tesco.

Popravdě řečeno, nerozumím tomu, jak obyvatelé tak hezkých měst jako je Opava, která se zatím na první pohled ubránila další vymoženosti porevolučního stavitelství - podnikatelskému baroku (tedy takové ty hnusné montované domky, které vám za dva milióny korun a zhruba šest měsíců postaví na libovolně miniaturní parcele někde za městem) - mohou dovolit, aby něco podobného bylo v katastru jejich obce postaveno.

Vlastně ne, rozumím tomu: Tíha civilizačního pokroku spočívá na bedrech obchodních řetězců a čím blíž k domu něco takového máte, a čím více různých super- a hypermarketů ve vašem městě je, tím lepší a zajímavější jste člověk. Nicméně se domnívám, že i supermarket lze postavit tak, aby když už nic jiného, nebyl tak příšerně ohyzdný.

V Opavě stojí prvorepubliková Breda. Když odhlédneme od její funkce (která je prakticky totožná s nově zbudovaným Tescem), je to krásný dům, který se dá dlouhé minuty zkoumat jak zvenčí tak zevnitř. Současná nákupní centra lze zhodnotit jediným pohledem a pěti minutami intenzivního dávení.

Proč, proboha, proč zazobané firmy provozující tyhle nákupní centra nemůžou utratit za jejich stavbu o pár desítek miliónů víc (mají je zpátky za jediný rok!) a stavět budovy, za které bychom se před svými dětmi za nějakých třicet let nemuseli stydět?

Postmoderna, epizoda 2

Článěk Gates: PC will replace TV, TV will become a giant Google je zajímavý z různých důvodů. Asi nejpodstatnější věcí ale je, že lidé netouží po nějaké super-hyper interaktivní televizi (a to je i můj názor - úplně mi stačí míra interaktivity kerou mi poskytují čtyři navzájem ne zcela kompatibilní ovladače k televizi, videu, DVD a satelitu), ale po pořádném programu, na který by se dalo dívat.

Určitou asociační zkratkou se tak dostáváme k fenoménu současné pop-kulturní zábavy: pokračování. Libovolný film/kniha/počítačová hra, jsou-li alespoň trochu úspěšné, se dočkají dříve či později pokračování. Přitom zlaté pravidlo pokračování říká, že s počtem pokračování se šance na to, že nový produkt bude lepší než první instance, dramaticky blíží k nule.

Pokračování - zvlášť u filmu a her - vycházejí z úvahy, že jestliže jsou hotové kulisy nebo 3D modely, bylo by hloupé jich nevyužít znova a nevytřískat nějaké další peníze při snížených nákladech. Co já o tom vím, tak tohle je čistě teoretická úvaha, a většina pokračování má naopak větší rozpočty než první díly (zvlášť u filmů je to téměř pravidlem). Přitom čím větší rozpočet oproti prvnímu dílu, tím horší nejsíš bude výsledek (tak třeba Hvězdné Války jsou ukázkovým příkladem, jak dostatečné množství peněz dokáže udělat z kultovního filmu průměrnou komerční slátaninu).

Což nás opět vrací k problému s nedostatkem kvalitního obsahu. Jelikož se producenti bojí investovat nemalé peníze do pochybných projektů, recyklují osvědčené formáty tak dlouho, až jsou z toho jejich konzumenti unaveni a touží po něčem novém. Inu, dopřejme jim to, řeknou si producenti. A tak najdou někoho dostatečně neopotřebovaného, aby přišel s novým námětem. Protože jeden nikdy neví - třeba to bude mít úspěch a budeme moci nasekat dalších pět šest dílů...

Privacy baaad, RFID goood

RFID je vděčné téma. RFID je také důležité téma, které není možné brát na lehkou váhu. Minulý týden bylo v USA schváleno tagování lidí za účelem lékařské evidence (viz třeba článek FDA approves implanted RFID chip for humans, nebo na stejné téma v poněkud ostřejším duchu na The Register), což je, podle mého názoru, dost zásadní krok, který se může stát precedentem pro značkování ve všech ostatních oblastech.

Jeden by řekl, že v zásadě na tagování lidí není nic špatného. Když se vám něco stane, přivezou vás do nemocnice, lékaři z tagu nastřeleného pod kůži přečtou vaše ID, z databáze vytáhnou vaši anamnézu a nedle budou vědět, že trpíte alergií na penicilín a v dětství jste se pomočovali. Potud je to v pořádku. Nicméně, když vás pak propustí z nemocnice, první obejda v tramvaji s RFID čtečkou, si přečte vaše ID, z databáze vytáhne vaši ekonomickou situaci, a eventuálně vás při průchodu nějakým obvzláště temným průchodem přetáhne po hlavě palicí a vybere vám peněženku. Nebo unese vaše děti, protože bude vědět, že jste bohatí. Nebo provede něco podobného, co, až na to příjdete, opravdu oceníte. Nebo příjdete žádat o práci, křeslo do kterého vás usadí si přečte vaše ID, zjistí, že jste byli soudně stíháni, nebo že trpíte nějakou chorobou, načež vám recepční mile oznámí, že "pozice je bohužel už obsazená".

Zkrátka je zbytečné a nebezpečné cpát do lidí transpondéry, kterými se značkují psi a dobytek, když stačí mít na krku nějakou obdobu psích známek.

Samostatnou kapitolou je tagování zboží. Tagovací mafie se snaží lidem namluvit, že je to pro jejich dobro (viz třeba RFID industry dismisses privacy fears). V padesátých letech zase chemické koncerny tvrdily, že pro dobro lidí je používat místo deodorantu DDT. A tabákové firmy až do začátku devadesátých let tvrdily, že kouření je neškodné a že je to vlastně docela príma způsob jak trochu zhubnout. A socialisté tvrdí, že schodek státního rozpočtu není problém. Prostě je to jedna z těch věcí, které jsou páchany pro všeobecné blaho a prosperitu.

Abych se vrátil k tomu pobertovi z tramvaje, je pro něj nakonec zbytečné hledat v databázi vaše ID. Prostě obejde pár obchodů, načte kódy z blíže nespecifikovaného počtu výrobků -- se speciálním zaměřením na ty drahé -- a pak se koukne co máte v kabelce, v batohu, v kapse, nebo kdekoliv jinde, kam si ukládáte drobné předměty osobní potřeby.

Ve filmu Minority Report je prorocká scéna, ve které Tom Cruise prochází nákupní galerií a interaktivní reklamy mu podle skenu jeho sítnice nabízejí nejrůznější zboží a služby, včetně jeho spotřebitelské historie. Nákupní centra ani nepotřebují abychom byli označkováni my osobně. Spojí si prostě unikátní ID pravé ponožky s číslem platební karty, a už to jede: ke kalhotám máme moc pěkný svetr, k botám kabelku, áá, promiňte, to zboží které spustilo alarm, kvůli kterému jste půl dne seděli v policejní vyšetřovně, to už jste vlastně zaplatili.

A dále: když začneme značkovat lidi v nemocnicích, proč v dalším kroku neoznačkovat třeba kriminálníky, aby majitelé obchodů hned věděli, s kým mají tu čest, a pak třeba alkoholiky, nebo Židy, nebo Ukrajince, nebo -- myslím, že víte kam mířím...

Zvuková stopa: Courtney Pine - Modern Day Jazz Stories

All your kmenové buňky are belong to us!

Otázka zní: je věda obor lidské činnosti, na který se vztahují morální měřítka? Řekněme, že někdo chce experimentovat s lidskými embryii. Má se takový výzkum, který by potenciálně mohl zachránit tisíce životů, zastavit, protože společnost jej považuje za minimálně morálně sporný, ne-li přímo nemorální?

Nebo se zeptejme jinak: je nám přednější naše blahobytná budoucnost, nebo dodržování mravních zásad vzniklých kdysi před dvěmi třemi tisíci let? Protože to je celé jádro sporu o experimentování s lidskými embryii, a kdo říká cokoliv jiného je pokrytec.

Situace je následující: Spojené státy a státy Evropské unie -- nebo přesněji státy založené na křesťanské ideologii -- tento druh experimentování v podstatě zakazují (nelze tedy vzít zárodek třeba od ženy, která si přeje potrat, naložit jej do láku v petriho misce a za spokojeného pomlaskávání z něj vyrábět kmenové buňky). To znamená, že si amputují celou jednu vývojou větev vědeckého a technologického pokroku. Je to ovšem zcela pochopitelné: židovský, potažmo křesťanský Hospodin stvořil svět, a jeho pánem ustanovil člověka. Člověk tedy může plundrovat a znásilňovat cokoliv, kromě sebe samého, neboť zásah do vlastního hardwaru a softwaru znamená zpochybnit designerské schopnosti Nejvyššího architekta (ne, nemyslím teď Billa Gatese -- omlouvám se, ale nemohl jsem si pomoci), podle primitivně přímočaré úvahy: jsme-li pány světa, jsme tím nejdokonalejším co Bůh dokázal stvořit, jakákoliv snaha o autoevoluci je tedy hříšná a špatná. (Takto napsáno to možná působí nevěrohodně, ale myslím, že dva tisíce let křesťanského myšlení z nás nevyprchá jen proto, že do sčítacích archů napíšeme bez vyznání.)

Čína a další asijské státy vycházejí z jiných filozofických a náboženských kořenů, nedomnívají se, že medicína je vzepření se Boží vůli a tudíž k problému přistupují pragmaticky - pokud to může přinést peníze, pusťme se do toho!

Samozřejmě že i tzv. euroatlantická civilizace je plná pragmatiků, kteří nevidí v oplodněném vajíčku nového člověka, ale zdroj pokusného materiálu. Legislativa jejich domovských zemí z nich ovšem dělá na svém území renegáty. Tím vzniká poněkud trapná situace, kdy vědec, který stejný pokus podnikne jednou v USA a podruhé v Číně, se v prvním případě stane zločincem, ve druhém hrdinou socialistické práce.

Tak jako tak k experimentu dojde, protože svět je veliký a globalizace mocná. Čímž se vracíme k předchozí otázce: máme trvat na dodržování křesťanských pravidel i v případě, že to bude znamenat nárůst naší technologické zaostalosti? Což je zřejmě jen jiná formulace otázky první: má vědecký výzkum sám sebe cenzurovat morálními pravidly společnosti v níž je prováděn?

Popravdě řečeno, nevím, jak na tuhle otázku odpovědět. Jediné co vím, je, že i kdyby pokusy prováděné v lágrech za 2. světové války posunuly medicínu o několik let až desetiletí kupředu, někdy je kurevsky lepší počkat...

Zvuková stopa: Chemical Brothers - Come With Us

Pá pá, Lála, pá pá, MP3

Tak prý se začíná snižovat poměr MP3 souborů oproti jiným formátům stažených stahovači (Are MP3s going the way of the dodo?).

Mno, upřímně řečeno si myslím, že kdyby nahrávací studia ty tři nebo čtyři roky co se stahovaní rozmohlo, pracovala na propojení PC -- přenosný přehrávač -- stolní přehrávač -- webový obchod tak, aby to pro uživatele nebyla (jak malebně říkají Američané) pain in ass, místo aby sviňským krokem hanala k soudům uhrovaté studenty s pevnou linkou, mohl být tenhle poměr mnohem, mnohem příznivější ve prospěch legálně stažených souborů.

Jenže jako většina lidí, i bossové nahrávacích studií mají mentální bloky proti velkým změnám. Jestliže celé dvacáté století prodávali nosiče a měli z nich tučné zisky díky obrovské marži, je pro ně zřejmě nepředstavitelné přejít na ekonomiku objemu, kdy sice prodávají s menším ziskem, ale častěji, protože snáze. Pro hudbu staženou z Internetu se nemusí chodit do kamenného obchodu, lze ji bezbolestně (pokud je zvolen vhodný formát a podporují ho výrobci spotřební elektroniky) přesouvat z přehrávače na přehrávač atd.

Myslím, že pokud by tu bylo jen trochu dobré vůle, mohli jsme už dávno stahovat soubory v nějakém rozumném formátu s nepříliš restriktivními DRM, a po MP3 souborech by ani pes neštěkl:

Analysts say that for the most part, consumers often don't care -- or even know -- what format they're using as long as it works with their hardware.

Levná pracovní síla

Tak nevím. Mám být hrdý na to, že jsem z Česka, nebo se mám naopak stydět?

Skutečnost, že tento stát je chápan spíše jako místo, kde lze sehnat vcelku dobrou, ale především lacinou pracovní sílu, než jako místo, kde je vysoká koncentrace erudovaných odborníků, ve mě vyvolává střídavě spravedlivé rozhořčení a hlubokou depresi.

Na jednu stranu je lepší vyrůst na tom, že pár let budeme díky nízkým cenám, vcelku ucházející kvalitě pracovníků a relativně dobré penetraci angličtinou příhodným místem pro outsourcing, než nevyrůst vůbec, na stranu druhou, když se mi do rukou dostal dokument CzechInvestu (strana 9) lákající k nám investory v oboru polovidičové výroby a designu, ve kterém finálním argumentem pro transfer do ČR byla roční cena za elektroinženýra (Česko - $9k, Polsko - $11k, Maďarsko - $19k, Španělsko - $32k, Irsko - $40k, Německo - $49k, USA - $55k; tyhle ceny jsou ovšem spíše orientační - neznám moc inženýrů z USA, kteří by nastupovali za méně než $60k ročně), cítil jsem se poněkud nedoceněný.

Stejně pitomě jsem se cítil, když jsem se bavil s jistou Korejkou pracující pro Samsung. Když došlo na debatu životní úrovni v Česku a v jižní Koreji (ze které vyplynulo, že korejský roční plat je zhruby čtyřikrát větší než český), jen se chápavě usmalá a politovala mě. Korejka! Litovala! Evropana!

Problém této republiky spočívá v tom, že peníze, které by měly být investovány do rekvalifikace všech těch slévačů a soustružníků, které dneska nikdo nechce, protože na Ukrajině udělají stejnou práci za polovic (a kvalita tedy rozhodně není atributem, kterým by dneska prodával zboží), se utrácejí za marné pokusy o záchranu polo- nebo celostátních podniků, které nakonec stejně zkrachují. Za 2 miliardy utopené v libovolném podniku zařazeném do revitalizačního programu. by mohli být všichni jeho zaměstnanci přeškoleni na nějakou práci, o kterou je zájem. Místo toho jsou půl roku na nucené 60% dovolené, načež se v organizační struktuře podniku přesunou pod příslušný pracovní úřad.

Ale to je jako hrách na zeď házet.

Zvuková stopa: Lamb - Between Darkness And Wonder

Po levici rohatí šlechtici...

Na stránce Paula Grahama jsem narazil na test politické příslušnosti. Vyplnil jsem ho a dověděl jsem se, že moje politické preference jsou L/R -4.5, L/A -3.2, tedy že jsem mírně libertiánský pololevičák.

No nevím.

Je jisté, že mírně levicově orientovaný jsem, na druhou stranu se necítím být zpoloviny tak levicový jako Mao Ce-Tung nebo Josif Džugašvili. Možná jsem ale některé otázky nepochopil správně, a odpověděl na něco jiného, něz na co se autoři testu chtěli zeptat.

Například jsem zcela pragmaticky odpověděl, že je pro mě důležitější nízká nezaměstnanost než malá míra inflace. To je ovšem podloženo velmi praktickou úvahou, že přebytek nezaměstnaných svádí k různým levicově orientovaným revolucím a podobným dobrodružstvím, která téměř vždy končí neblaze, zatímco trochu větší inflace jen brzdí ekonomický růst. Nevím jak pro koho, ale pro mě je tedy lepší vidina, že si za své peníze koupím méně, než že by se na Hradě rozcapil Grebeníček & His Melody Boys a znova vydávali průkazy lidových milicí.

Další taková otázka (jakkoliv ta nejspíš ovlivňuje polohu na ose autoritářství/libertiánství) zněla v tom smyslu, zda se domnívám, že totalitní systémy umožňují přeskočit zdlouhavý proces demokratického vyjednávání. Má odpověď je - jakkoliv jsou mi totalitní systémy (včetné totalit, které tu více, tu méně úspěšně předstírají, že jsou demokratické) ze srdce odporné - opět ano - stačí se podívat na Čínu.

O čem to svědčí? Většina z nás nemá nějakou jasnou politickou doktrínu (samozřejmě bych teď měl napsat něco ve smylu mohu-li si dovolit takovou generalizaci na základě svých zkušeností, ale bylo by to plýtvání vaším i mým časem, takže pro příště předpokládejme, že v podobných případech vycházím z nějaké zkušenosti kterou jsem učinil, a vědom si toho, že každá generalizace je špatná, akceptuji všechna rizika s tím spojená) - máme příliš mnoho starostí, než abychom zabíjeli čas tím, že se budeme snažit o konzistentní politický názor. A když se nás někdo zeptá na názor na nějaké obvzláště ošemetné téma (jako třeba potraty) a) plácneme co nás zrovna napadne, b) řekneme co si myslíme, že se od nás očekává, c) zopakujeme nějaké pitomé klišé, které jsme slyšeli v televizi od člověka, který naopak nemá na práci nic lepšího, než si utvářet jednoznačné politické názory.

Čili, ať se autoři snaží jak chtějí, nic se nemění: podobné dotazníky jsou stále vcelku k ničemu.

Ostatně už José Ortega y Gasset ve Vzpouře davů velmi správně napsal, že prohlašovat se za pravičáka nebo levičáka, je jen jeden z mnoha způsobů, jak ze sebe udělat pitomce...

Centaur

Mno, dvoukolka Segway byla zajímavá když ničím jiným, tak alespoň konceptem. Ovšem tohle, to už je snad jen poslední záchvěv firmy, která slibovala způsobit revoluci v městské dopravě...

Do nebe volající naivita

Popravdě řečeno, sleduji večerní hlavní zpravodajské pořady spíše sporadicky. Stejně tak čtení denního tisku jsem vždy po týdnu nasycen na několik měsíců dopředu. Ne že by mě snad nezajímalo, co se děje, ale nějak tomu co se dovím, nerozumím. Třeba včera jsem se díval na celé Televizní noviny na Nově.

Nejdříve jsem se poučil o tom, jak málo stačí české policii k tomu aby dva lidi stěhovala z Prahy do Ostravy vrtulníkem, následovalo krátké intermezzo, ze kterého vyplynulo, že místo na důchody půjde polovina sociálního pojištění na renty české policie (nechápu, jak někdo může utrácet za losy do T-Mobile renty, když stačí stát se policistou), a nakonec, než přišel na přetřes roztomilý medvídek mýval, jakási paní ředitelka základní školy s kamennou tváří do kamery řekla, že za to, že malému chlapci při nevinné hře na šikanování spolužáci zlomili ruku, může vlastně jeho matka.

Jsem z toho zmatený. Myslel jsem, že v tomto státě platí presumpce neviny, a že pokud někdo obviní jinou osobu z podplácení, je potřeba nashromáždit důkazy, než je obviněný jedinec uvržen do hladomorny. Také jsem se zřejmě nesprávně domníval, že policie se uplácí vysokými platy a nadstandardními výhodami jen v případě, že se chystá nějaký převrat nebo perzekuce. A konečně pokud kantor ve škole fandí těm silnějším a nemá pochopení pro posránky, myslel bych, že projeví alespoň tolik slušnosti, že se za své didaktické pochybení omluví.

Jak říkám, nějak tomu nerozumím...

Nemáme tě rádi, Microsofte!

Pořád přemýšlím na tím, proč tolik lidí tak urputně nenávidí Microsoft. Včera jsem narazil na něco, co možná vysvětluje alespoň část té antipatie (Microsoft's rush to next-gen could see the Xbox take a tumble):

Herein lies the arrogance; Microsoft isn't used to making decisions as an industry small-fry, and it's trying to act like an industry leader in an industry it simply doesn't lead.

Popravdě řečeno, ať už se MS pustí ve vývoji aplikací libovolným směrem, vždy do již zaběhnutého prostředí přinese vlastní "standardy", vlastní názvosloví, vlastní... Windows. Nedá se přitom říct, že by MS nějak obvzláště často přicházel s úplně novými myšlenkami. Spíš se většinou porozhlédne co už v té které oblasti vzniklo, pak to tak nějak přizpůsobí pro své potřeby (což vetšinou znamená ztrátu kompatibility se zbytkem světa), a zadefinuje nějaký svůj standard.

Chápu, že spoustu lidí, kteří strávili několik let vývojem nějaké služby nebo aplikace, rozčílí, když příjde nenasytný moloch, vezme jejich práci, přetaví ji k obrazu svému, přejmenuje a pak ji vydává za vlastní vynález (třeba WinFS, abych byl konkrétní). A chápu i to, že pak ještě více lidí deprimuje, že jejich skvělý, univerzální a otevřený systém převálcuje něco, z jejich pohledu, technologicky druhořadého, zato však podepřeného těmi miliardami dolarů, kterými MS disponuje.

Microsoft je zkrátka od kořínků po konečky arogantní firma (už jen to, s jakou lehkotí prodal B. Gates IBM tehdy ještě neexistující MS DOS), a obávám se, že na tom už žádný service pack nic nezmění...

There is new version of G. W. Bush available. Download now?

Tak tohle mě opravdu pobavilo: Was Bush packing Wi-Fi in TV debate?. Mám ovšem pro tu náhlou změnu v Bushově vyjadřování ještě jedno vysvětlení.

Už dlouho (nutno poznamenat, že marně) navrhuji, aby politici byli nahrazeni roboty. Kromě toho, že by to spoustu věcí značně zjednodušilo a urychlilo, by se výměna establishmentu po volbách provedla pouhým upgradem softwaru, bez nutnosti jakékoliv skutečné personální změny. Prostě pár poslanců ČSSD by dostalo program pro KSČM, a zbytek US-DEU by se upgradoval na poslance ODS. Ušetřila by se tím spousta peněz za poslaneckou kantýnu, a absenci modulu pro smysluplné mluvení by stejně nikdo nezaznamenal.

A tak si říkám, jestli technologicky nejvyspělejší země na světě už na tento systém nepřešla, a jestli G. W. Bush před volbami prostě jen nedostal novou verzi firmwaru, která mu umožňuje vyjadřovat se když už ne obsažně, tak alespoň smysluplně...

Podzimní

Přemýšlel jsem dneska odpoledne nad tím, čím to je, že na mě každý podzim sedne takový podivný splín. Rozumějte - mám podzim rád. Gradient změny je na podzim největší - všechno se strašně rychle mění, barev je víc a jsou zajímavější než třeba na jaře, není tak odporné horko jako v létě, a ulice nejsou plné nasolené břečky, která vám v zimě rozežere kalhoty do půli lýtek.

Podzim je prostě fajn.

Nicméně. Nicméně na mě pozim co podzim sedá zasmušilá nálada, nic se mně nechce dělat, snad jen potulovat se někde ulicemi, sedět v kavárně a líně popíjet espereso a kouřit a dívat se oknem ven a přemýšlet.

Napadlo mě, jestli to nemá něco společného s tím, jak jsem skoro osm let pokaždé na začátku října odjížděl po prázdninách do Prahy, a protože až do vánoc ve škole nebylo do čeho píchnout, strávil jsem tuhle nejlepší část roku procházkami městem, schválně jsem odbočoval do těch nejužších uliček a v parcích se brodil spadaným listím... Ale však to znáte.

A tak jsem dneska stál venku, líně kouřil, vítr mi podfukoval pod bundu, slunce místy vykukovalo zpoza mraků a listí poletovalo a šustilo, a já si představoval sám sebe, jako blahobytného muže v nejlepších letech, jak bloumám ulicemi, a --

Ale vždyť to znáte...

Zvuková stopa: Everything But The Girl - Temperamental

Hry a hraní

Včera jsem dohrál Broken Sword - The Sleeping Dragon. Musím přiznat, že jsem se zpočátku bál, jak dopadne vpodstatě teprve druhá plně 3D adventura, protože třeba Gabriel Knight - Blood Of The Sacred, Blood Of The Damned, mě příliš nechytla, hlavně kvůli pitomému mixu ovládání, které na jednu stranu umožňovalo zkoumat věci z nejrůznějších úhlů a do detailů, na druhou stranu jsem se při hraní cítil trochu jako duch, který poletuje z místa na místo.

Takže jsem se čtyřmi lehkými nahlédnutími do návodu, hru po cca 12 hodinách (rozložených do nějakých dvou tří týdnů) dohrál, a musím říct, že jsem navýsost spokojen. Líbila se mi dějová linka, líbily se mi vtipné dialogy i poněkud statické, ale přiměřeně detailní lokace. Vysoká míra hratelnosti mě přesvědčila, že adventura která není v klasickém point'n'click stylu není nakonec tak špatný nápad (pokud se to nepřežene s posouváním beden z místa na místo), a že bude-li se budoucnost mého oblíbeného herního žánru ubírat podobným směrem, rozhodně se mám na co těšit.

Popravdě řečeno mě počítačové hry zajímají spíš z teoretického hlediska, ať už jde o narativní a vizuální metody v nich použité, nebo o obchodní stránku věci. Kromě adventur hraji jen některé specifické RPG jako Diablo nebo Sacred. Ty první proto, že mám rád příběhy a interaktivní forma vyprávění je určitě mnohem zábavnější než pasivní čučení na argentinské telenovely, ty druhé proto, že se mi líbí běhat se svým avatarem po nějakém dostatečně rozlehlém a členitém světě, decimovat tisíce nepřátel, a především vyměňovat v inventáři jeden předmět za druhý, a počítat jak +4 dexterity, -2 strength ovlivní můj attack rating, defense a chance to hit. Všechny ostatní hry mi příjdou buď příliš složité, nebo příliš dlouhé, nebo příliš pitomé.

Oproti názoru propagovanému většinou herních časopisů se nedomnívám, že by krátké hry byly nějak špatné. Naopak. Z celého týdne mám volný jen páteční a sobotní večer. Jindy jsem buď v práci, nebo se věnuji rodině, nebo pracuji na zvelebování nemovitosti jejíž ideální poloviny jsem vlastník. Řekněme, že týdně mám nějakých 6-12 hodin na to, abych se věnoval svým zálibám, mezi které, kromě hraní her, patří především programování a psaní. Čili je zřejmé, že netoužím po hrách, nad kterými budu trávit desítky hodin než se je naučím ovládat, případně zvládnu herní strategii, nebo které nakonec nespočívají v ničem jiném, než v přemisťování se z úrovně do úrovně, sbírání medikitů a zásobníků a masení stovek nepřátel.

Chci hru, kterou jsem schopen v ideálním případě dokončit během jediného víkendu. Chci hru, která obsahuje příběh, který mě pobaví, rozpláče nebo mi uvízne v paměti jakýmkoliv jiným způsobem. Chci hru, která mi nabídne nějaké intelektuální povyražení, ale jejíž dohrání nebude herní analogií výstupu na Mount Everest. Chci hru, která bude stát maximálně 400Kč a nebude vyžadovat nákup nejnovější grafické karty a procesoru.

Nedomnívám se, že jsem v těchto svých požadavcích uplně osamocen. Generace lidí, která začala hraní brát jako zcela standardní součást popkultury, a nedívá se na hry jako na zábavu pro uhrovité puberťáky postižené polucí, zestárla, a nemá už tolik času jako před nějakými desíti lety. Proto netouží po hrách s herním časem 50+, nebo dvousetstránkovým manuálem, ze kterého by se dověděli jak hru ovládat. Důležité není jak dlouho se hra hraje nebo jaké je maximální rozlišení či stupeň FSAA, ale jak si u ní člověk odpočine a pobaví se (v tom smyslu, jakým se může pobavit třeba u Breaking The Waves). Proto jsou stále populárnější konzole, které se připojí k televizoru, strčí se do nich DVD, člověk se rozvalí v křesle a může hrát. Proto hry začínají dospívat, a nejde už jen o sbírání fragů nebo zlatých kuliček (viz třeba Syberia - přímo archetypální příběh o hledání a cestě a proměně, o smutku nad koncem starých časů a chlapeckém snu, který je potřeba naplnit).

Jen doufám že výrobci her si tohoto posuvu v cílové skupině už brzy všimnou a množství her, které bych byl ochoten si koupit a hrát, se s časem bude zvětšovat...

Zvuková stopa: Asura - Code Eternity

Konec starých časů

Je to tak. Nedá se s tím nic dělat. Staré dobré časy skončily. Zjistil jsem to právě teď. Abych se příslušným způsobem připravil na to, co budu dělat následující tři až čtyři hodiny (abych předešel nedorozuměním - hlavní roli v této aktivitě hraje Winamp a textový editor; eh, tyhle pubescentní poznámky jsou to jediné, co mě baví na sledování bondovek!), vzal jsem si k ruce poslední láhev bílého vína kterou jsem doma našel. Je to TUPAHUE, podle etikety z Chile. (Upozorňuji, že vínu přistupuji následujícím způsobem: a) dodržuji jistou štábní kulturu při jeho konzumaci, tzn. piji jen v pátek večer a to výhradně když mi žena dovolí vysedávat celý večer u počítače, b) nikdy jsem nepochopil, jak přesně vypadá kulatá chuť, c) takové to machrování typu "Necháme to víno trochu dýchat," považuju za příznak zbytnělého komplexu maloměstského inťoušství.)

A teď pozor: místo korkové zátky byla láhev ucpaná válečkem jakési pochybné pěnovité plastické hmoty, do které sice lze snadno zarazit vývrtku, nicméně jsem si při otevírání lahve připadal asi jako kdybych vešel do gotické katedrály s hamburgrem koupeným ve špinavém stánku na rohu.

Jak říkám - život už nikdy nebude jako dřív...

Zvuková stopa: VA - Listen Up

Pojďte, pane, budeme si hrát!

Peklo jsou ti druzí

Zásadní problém, se kterým se teď potýkám, je kancelář. Četl jsem kdysi nějaká doporučení ohledně uspořádání pracoviště určená pro extrémní programátory, kde se mluvilo o tom, že správní XPs sedí ve veliké místnosti bez koberce, mají všichni kolečkové židle na kterých ledabyle krouží od kolegy ke kolegovi, aby tu nevyžádaně poradili, tu se poptali jak nejlépe implementovat funkci na které pracují.

Jsem z toho na rozpacích. Pominu-li nutnost sofistikovaného dopravního systému v takové kanceláři, nedovedu si představit, jak může být libovolný tým být byť i jen elementárně výkonný, když jeho členové se navzájem neustále vyrušují.

Asi se demaskuji jako špatný týmový pracovník, nicméně nesnáším, když se snažím na něco soustředit, a někdo se mě neustále na něco ptá, zvlášť když informace po které touží je uvedená na straně 327 manuálu. Mám poměrně dlouhý spin-on time, a každé vyrušení mě stojí deset až patnáct minut roztěkaného klikání z Visual Studia na Maxthon a zpět. V tomto směru jsou společné kanceláře, kde sedí více jak čtyři lidé, opravdovým peklem. V každém okamžiku má alespoň jeden člověk pauzičku než se pustí do řešení nějakého dalšího úkolu a chce si, jak jinak, popovídat, eventuálně se pochlubit jak pěkně to či ono udělal/naprogramoval/vyřešil/změřil, pokud se tedy nepotřebuje zeptat na něco tak nesmírně důležitého, že to nemůže počkat na coffee break (ach, miluji tyhle anglické výrazy).

Na druhou stranu je opravdu přínosné, když v kanceláři sedí více lidí, zvlášť pokud se zabývají interdiscplinárními problémy (což je i můj případ) a někteří z nich jsou v tom kterém oboru výrazně lepší nebo zkušenější než jiní. Pak není potřeba mučit se půl hodiny s Googlem, a další hodinu s příslušnými knihami, protože zrovna ta informace kterou potřebujete není nikde k nalezení - prostě se otočíte a zeptáte.

Co je podle mě ale opravdová pohroma, jsou kotce (jak se říká správnou yupiie češtinou cubicles). Nechápu, jak kdokoliv může tvrdit, že tenhle pokus o úsporu místa omlouvaný často jakýmisi trapnými egalistickými řečmi, zvyšuje produktivitu práce, že umožňuje lépe komunikovat mezi zaměstnanci atd. Kotce mají všechny nevýhody kanceláří (když se chcete na něco zeptat, stejně musíte vstát a za daným člověkem dojít), oproštěné od jejich výhod (tedy alespoň malého kousku soukromí). V kotcích se nedají vést konferenční hovory, protože v nich jednak není dost místa, dvak okolní šum změní třeba roztomilou francouzskou angličtinu v nesrozumitelné žvatlaní, ze které pochytíte každé páté slovo, když v sousedním kotci někdo vypráví vtip, nepochytíte sice pointu, zato podle smíchu dokážete přesně identifikovat všechny přítomné, a opravdovou lahůdkou jsou telefony, které nikdo nezvedá.

Abych to shrnul: sedím v kanceláři se čtyřmi dalšími lidmi, z nichž jeden je opravdu intruzivní čerstvý absolvent vysoké školy, který nejen že má neustále dotazy technického typu, ale navíc se díky absenci pracovních zkušeností snaží co nejvíce oslnit a zavděčit, takže s každou pitomostí obtěžuje služebně nejstaršího obyvatele naší kanceláře, a přemýšlím jak mít klid na práci, aniž bych přišel o sluch díky discmanu, který hraje na druhý nejvyšší stupeň hlasitosti.

Copernic Desktop Search

Kdesi jsem našel odkaz na Copernic Desktop Search. Je to nástroj, který zindexuje dokumenty na disku včetně elektronické pošty. Nelenil jsem, stáhnul jsem, nainstaloval jsem, spustil jsem.

A je to jako cestovat časem.

Během indexace pošty (nějakých 90MB) jsem objevil e-maily odeslané a přijaté někdy v roce 1999, tedy v roce, kdy svět byl ještě krásný a růžový (nebo se mi to teď tak alespoň zdá), a lidé ještě nebyli tak příšerně apatičtí a deprimovaní, a já jsem ještě měl na hlavě vlasy a vážil jsem o nějakých deset kilo méně.

Hned jsem si k tomu vzpomínání pustil Way Out West - Deconstruction, a teď se cítím o těch pět let mladší.

Festival SuperMall

Když se vaše taxi protlačí čtyřmi souvislými proudy aut, kterými místní dokáží zaplnit dvouprodovou silnici s odstavným pruhem (Absolutelly no overtaking on shoulder, je první dopravní značka kterou na téhle cestě uvidíte) vedoucí do Manily, vjedete skrz mýtnici do Alabangu, neboli Filinvest Corporate City.

Alabang je místo, kde žijí ti z horních desíti tisíc Filipínců, kteří se už nevešli do další trendy čtvrti Makate. Alabang je místo, kde špinavé, polonahé obyvatele slumů uvidíte maximálně při průjezdu průtahem na rezavých kolech s vozíkem naloženým rozloženými papírovými krabicemi, kde odbočky k hotelům hlídají policisté, kde při vstupu kamkoliv projdete rutinní kontrolou zavazadel a usměvavý chlápek z ochranky vás objede detektorem kovů, kde pouliční lampy svítí, kde nejsou žádné sloupy elektrické rozvodné sítě obtěžkané desítkami černých přípojek, kde vám do talíře při obědě nelétají mouchy a vychrtlí zdivočelí psi si vás neprohlížejí hladovými pohledy. Alabang je prostě místo, které se evropské představě o moderní čtvrti přibližuje jak je to jen v daných klimatických podmínkách možné. Alabang je povrchní pozlátko, klapky na očích všech, které na Filipíny přivede obchod nebo jiné pracovní povinnosti. Alabang je místo, kde se jako středoevropan s jistými představami o životní úrovni cítíte když ne dobře, tak alespoň bezpečně.

Pak se podíváte z okna hotelové chodby, a uvidíte hromady odpadků podél silnice, která Alabang odděluje od zbytku Manily, uvidíte shluky špinavých chatrčí z vlnitého plechu, nalepených na pár staveb z neomítnutých panelů potažených plísní, které se v devadesáti procentní vlhkosti při nějakých pětatřiceti stupních ve stínu daří opravdu mimořádně dobře, uvidíte ušlapanou hlínu místo chodníku, a především uvidíte další hromady odpadků.

A tak jdete k výtahu, vyjedete do nejvyššího poschodí, kde na baru potkáte všechny ty ostatní evropany a severoameričany, kteří si sem přišli zanadávat na to příšerné vedro, najmout některou z ne příliš pohledných masérek, které vám nabídnou "Relaxační masáž a pak třeba i - ehm, ehm - na ceně se domluvíme na pokoji", a především schovat se před tím co je venku. A jak tak popíjíte místní pivo a pomalu kouříte cigaretu, díváte se oknem přímo na monstrózní pomník všeho, co pro vás představuje civilizaci: Festival SuperMall.

Obludné nákupní středisko, do kterého se ti špinaví chudáci bez vzdělání, kteří celé dny jen posedávají kolem silnic a zjevně neví do čeho by píchli, nikdy nedostanou. Festival SuperMall, to jsou stejné krámy s laciným oblečením, výlohy plné předražených hodinek světových značek o nichž nikdo nepochybuje, že je po statisících vyrábějí někde na Taiwanu, pestrobarevné mobilní telefony, vymydlení lidé oblečení stejně, jako kdekoliv jinde na světě. Stojíte na galerii, pozorujete to chaotické hemžení dole a víte, že jste doma.

Ta absence odlišnosti vás zasáhne - i na druhé straně zeměkoule, sedí před McDonalds ten děsivý plastový klaun! - a říkáte si: Bože, kdo vlastně jsem, že mi tohle všechno připadá normální? A přemýšlíte o svém životě, který se odehrává za volantem auta při cestě z práce, a říkáte si, jestli, když ti lidé stejně jako vy vypadají, jestli také úplně stejní jsou, jestli se celá planeta nezměnila v jeden velký Festival SuperMall, kde všichni chodí od výlohy k výloze a dívají se na stejné zboží, a jedí stejná jídla, a poslouchají stejný našlehaný popík jako vy.

A pak vás něco zasvědí na nose a než se poškrábete, zůstane vám v hlavě jen takový podivný pocit, že jste mysleli na něco důležitého - sakra, co vlastně bylo? - a máte trochu provinilý pocit, že jste na to zapomněli. A tak napíšete SMS domů, a vykročíte směrem k Joey's, protože v McDonadls strašlivě páchne citrónová dezinfekce na podlahy a taky ten jejich slavný BigMac není ani z poloviny tak dobrý jako MegaStar, o bezedném ledovém čaji nemluvě.

Být členem střední třídy s věkem do třiceti let sebou zkrátka nese určitá rizika. Jsme vzdělaní, žijeme opravdu blahobytným životem, i když nám občas příjde, že nejsme dost oceněni, máme chuť něco změnit, i když nevíme co přesně a především jak to udělat. Nikdy jsme nebyli ve válce, nikdy jsme netrpěli hladem, nikdy jsme o nic doopravdy nemuseli bojovat. A tak marně hledáme jak všemu tomu blahobytu a sociálním jistotám dát nějaký smysl.

A protože už od malička jsme učeni lásce ke psanému slovu, píšeme. Píšeme, protože je to osvobozující. Píšeme, protože slova mají moc měnit svět. Píšeme, protože se chceme vyzpovídat z těch neustálých bitev mezi sociálním cítěním a hamižností unitř nás. Píšeme, protože -- Protože nevíme, co jiného bychom vlastně měli dělat.

A proto: Budiž slovo!