Paralýza

Mám problém.

Na to, abych dopsal svou disertační práci mám v tomto okamžiku asi tak měsíc. Mám připravených nějakých třicet stran takových těch obvyklých matematických dekorací, mám asi 200MB předzpracovaných simulovaných dat, mám implementaci simulačně-analytického rámce, který umožňuje na základě těch dat generovat nějaké více méně validní predikce, mám dva neúspěšné pokusy o matematickou analýzu, které ukazují, že najít vztahy pro přenos rušivých vlivů ze vstupu analytických metod na jejich výstupní parametry je tak složité, že to potrvzuje mou původní domněnku, že cesta simulací a generalizace jejich výstupů je ta správná (a pragmatická).

Tohle všechno mám, a přesto nejsem schopný sloučit to všechno dohromady a stvořit z toho ucelenou práci, kterou bych mohl hrdě hodit recenzentům na stůl a říct: hleďte jak jsem chytrý, i já si to PhD zasloužím!

Ve skutečnosti jsem úplně paralyzovaný, neschopný jakkoliv pokročit. Místo abych psal a generoval nějaká moudra, sedím, přesypávám XML soubory s daty, vyrábím z nich kontingenční tabulky, doplňuji další a další simulace, které už stejně nevyužiji a tak pořád dokola.

Přemýšlel jsem čím to je a nakonec je to velmi snadné: nejsem přesvědčený o tom, že to co mám, je dost dobré. Nejsem si jistý, že lidé, kteří by mé závěry četli a hodnotily, by si nepomysleli něco jako "To je ale vůl," nebo dokonce "Jak se takovouhle sračku vůbec může pokoušet prodat jako disertační práci?"

Víte, četl jsem několik disertací a pár z nich bylo lepších než to, co jsem schopen v tomto okamžiku dát dohromady já. Dvě nebo tři byly dokonce opravdu výjmečně zajímavé a přínosné. Na druhou stranu většina toho byly blbosti, které z nějakého mně nepochopitelného důvodu prošly, a jejich autoři jsou teď hrdými držiteli onoho vytouženého titulu. Při jejich čtení jsem se uklidňoval tím, že takovouhle srágoru dám dohromady taky, a že mám toho doktora vlastně v kapse. Postupem času jsem ale zjisitl, že nejsem schopen se spokojit s tím, že bych byl autorem třetiřadé práce, který to dostal když už za nic jiného, tak za tu trpělivou otročinu, kterou provedl při skládání práce dohromady.

Zjistil jsem, že pochybnosti o přínosnoti toho co dělám mě naprosto a dokonale demotivují celou tu záležitost dokončit.

Jsem z toho zoufalý, protože rodina a vůbec všichni na mě tlačí, protože jsem se grandiózně ztrapnil u rigorózních zkoušek (to je tedy můj názor -- můj školitel naopak vypadal velmi spokojeně, jak pěkně jsem to zvládl a tak dále), a je mi líto za to úsilí nesklidit plody v podobě dalšího diplomu, protože, zatraceně, tu práci napsat chci.

Ale já to prostě nějak nedokážu.

Jak říkám: mám problém...

Vizionáři

Přečetl jsem si rozhovor s novým velitelem skupiny Computer Press. Asi nejzajímavější na tom rozhovoru je ta část, kde se zmiňuje, na co se Jiří Hlavenka ptal jako první. Připomělo mi to Hlavenkovy diskuse s Martinem Manišem, blahé paměti.

A přečetl jsem si i Hlavenkův zpětný úder a na tom bylo nejzajímavější to, jak dokáže neodpovídat na otázky a jak neschopný je Aleš Miklík jako tazatel při rozhovoru, když netrvá na tom, aby tázaný na otázku odpověděl.

Tak jako tak, z obou článků plyne, že Jiří Hlavenka je velmi zajímavá osoba.

Chci říct asi tohle: V tom, jak rozdělují své publikum na dvě nesmiřitelné skupiny (uctívače a potírače), vidím jisté paralely mezi Jiřím Hlavenkou a Tím, jehož jméno se nevyslovuje. (Samozřejmě s tím rozdílem, že Radek Hulán nepíše technické nesmysly -- pokud se tedy soustředíme na věcnou stránku jeho textů, a pomineme skutečnost, že kohokoliv, kdo s ním nesouhlasí, briskně označí za socku a pablba, na což se Hlavenka veřejně nikdy nevzmohl, i když mi to vždycky přišlo, že by moc chtěl.)

Nicméně: Jelikož o CPressu jako takovém nevím nic, zajímá mě to čistě jako bulvární obsah, nad kterým se můžu ukájet pocitem, že teď vidím do zákulisí a tak dále a tak podobně.

Zajímavá ale je diskuse o vizionářích pod druhým rozhovorem, která jasně dokumentuje sémantickou nekompatibilitu jednotlivých diskutérů. Jedni se domnívají, že vizionář je ten, kdo vymyslel nebo předpověděl něco opravdu velkého, druzí pak že vizionář je každý, kdo si dovolí nebýti jelimanem, a rozhodne se realizovat nějaký svůj sen či představu, kdo vezme osud do svých rukou, nebo tak nějak, pokud možno v oboru, který ještě není moc etablovaný, v ideálním případě ještě neexistuje.

Pokud si mohu vybrat, je mému srdci bližší druhá definice, protože je v ní mnohem méně prostoru pro švindlování s tím, co ještě není a co naopak už je něco opravdu velkého. Problém s "něčím velkým", lze ilustrovat třeba takto: Charles Babbage a jeho difference engine -- je to už dost velké sousto? Je to vizionářství v nejčistším slovníkovém smyslu (tedy snílkovství), když se s technologií, která toho zjevně není schopna, snažíte postavit programovatelný počítač? Já myslím že ano. A co takový A. C. Clark a jeho komunikační družice? Byla to smělá vize, nebo jen podchycení toho, co tak nějak poletovalo ve vzduchu a jen bylo potřeba to nějak koncentrovaně sepsat na papír a publikovat? Tady už jsem na rozpacích a nevím zda Clarka lze klasifikovat jako vizionáře, nebo zda je to jen mimořádně zdatný autor SF (vezměte si třeba Rajské fontány -- tam, mimo jiné, předpověděl Google a vymyslel orbitální výtah).

Na druhou stranu, pokud se držíme toho, že vizionář je někdo, kdo se chytí nové myšlenky (ne nutně vlastní) a dovede ji ke zdárné realizaci, jsou věci jasnější. (Protože každá diskuse o vizionářích nakonec sklouzne k zásadní otázce, zda jsou vizionáři i Steve Jobs a Bill Gates, nebudu to zdržovat a rovnou budu diskutovat jejich případ.) Např. Steve Jobs i Bill Gates jsou nutně oba vizionáři, protože oba se pustili do vod nepříliš prozkoumaných (Jobs ždímal Wozniaka a jeho počítače Apple, Gates se realizoval psaním BASICu pro Altair), a oběma se povedlo prorazit.

To, že Jobs je obecně vnímám jako sympaťák (přesto, že všichni kdo s ním pracovali tvrdí, že je sice inspirativní, ale pořád skoro-psychopat, který, mimo jiné, nechal přelayoutovat PCB Macintoshe aby bylo krásné, bez ohledu na to, že nebude fungovat), zatímco Gates je něco jako princ pekelný (přesto, že všichni co s ním pracovali tvrdí, že je to velmi důkladný a techniky zdatný chlapík, ano, ano, o fiasku s Internetem a MSN víme), je sice zajímavé téma na diskusi, ale nemění to nic na tom, že oba se na pole malých domácích počítačů pustili zhruba ve stejné době, kdy to muselo zvenčí (a obávám se, že i zevnitř) vypadat jako dost šílený nápad.

Čili pokud se držíme tohoto schématu, pak nutně docházíme k závěru, že i Jiří Hlavenka je vizionář. To, zda okopíroval Amazon je irelevantní, protože na českém trhu (v té době opravdu zoufale zaostalém; dnes už jen mírně zaostalém) se dopustil několika inovací, které sice mohl provést kdokoliv jiný, ale kdokoliv jiný je neprovedl, tudíž Hlavenkovi nelze odpárat punc vizionáře a průkopníka (a stejným titulem je nutné označovat třeba i Iva Lukačoviče, ať už si o Seznamu myslíte cokoliv).

Chtěl jsem ještě říct toto: Je vůbec zajímavé, jak se lidé dělí na sympaťáky a hnusáky, a snažit se vysledovat v tomto směru nějaké zákonitosti. Třeba to, že Gates je hnusák, zatímco Page a Brin jsou sympaťáci, nebo že Gates je hnusák, zatímco Jobs je sympaťák, nebo že Gates je hnusák, zatímco Ellison je sympaťák. Osobně si myslím, že je to otázkou úspěšnosti a doby působení v dané oblasti, plus součinitelem osobního šarmu. Tedy: mezi mírou vaší hnusnosti a penetrací trhu je přímá úměra. To samé platí pro dobu uběhnuvší od založení vaší firmy. Navíc váš výsledný koeficient blitkopudnosti je násoben mnoha proměnnými, jako je třeba míra neochoty jezdit na veřejnosti na Segway, nebo převrácenou hodnotou schopnosti mít "duchaplné" poznámky na adresu konkurence. Zajímavé je, že ke kompenzaci hnusnosti nepomáhá ani (byť i předstíraná) filantropie -- můžete nalít peněz kolik chcete do výzkumu AIDS a pomoci třetímu světu. Sexy závodům o X-price takovými stupiditami nemůžete konkurovat.

Ale to je, jak už jsem řekl, na jinou diskusi.

Save the cheerleader, save the world!

Další příjemný televizní seriál: Heroes. V zásadě jde o takový slepenec všech superhrdinských komixů, které v minulém století vznikly (především asi X-Men) a několika brakových SF a fantasy knih, nicméně je to celé zabalené do takového toho moderního televizního celofánu a opravdu pěkně se na to kouká.

Doporučuji!

Ha, ha 2.0

Už dlouho jsem se tak nepobavil:

Web 2.0 and Tim O'Reilly as Marshal Tito

Třeba:

Now we must decide whether to put our faith in Ajaxified snakeoil or to look beyond the interface to distributed systems, scalable solutions and a network architecture that will support the needs and aspirations of the next five billion users.

Nebo:

Web 2.0 marks the dictatorship of the presentation layer, a triumph of appearance over architecture that any good computer scientist should immediately dismiss as unsustainable.

A nebo:

O’Reilly has already announced that Web 2.0 is really about business opportunities and new markets rather the emerging collective intelligence of humanity he preached from the barricades last year, so perhaps he will have the sense to move his followers away from Ajax towards something grounded in decent engineering.

Review.Movie("Steamboy")

Upřímně řečeno: steampunk nikdy nepatřil k mým oblíbeným žánrům. Copak s parními stroji lze dělat něco zajímavého? Myslím něco zajímavého pro nás, iPod generation, které jsou lhostejné technické parametry, zato až absurdně dbá na look&feel? Ať děláte co děláte, s parním strojem potřebujete boiler a hromadu uhlí, a ty do kapsy u kalhot neschováte.

Na druhou stranu mám (jak je v jistých kruzích zvykem) rád anime. Čili když teď na HBO běžel Steamboy, neodolal jsem a podíval se na něj.

Steamboy je, jak se obvykle říká, malinko rozporuplný film. Na jednu stranu je to anime, ale hrdiny nejsou Japonci, ale Britové. Animace hrdinů je klasická kreslená, ale některá pozadí či stroje jsou renderované 3D scény. Film je silně pacifistický, ale přitom není úplně debilní. Hrdinové občas říkají směšné věci, ale nikdy se nesmějete a věříte jim to. A tak by se dalo pokračovat.

Chci říct: Steamboy je skvělý film, který musím rozhodně doporučit, protože zajímavý jednak vizuálně (některá zákoutí Parního zámku mi občas opravdu skoro vyrazila dech), jednak není úplně hluchý myšlenkově (i když pacifismus není zrovna můj šálek čaje, některé dialogy jsou opravdu zajímavým námětem na přemýšlení, např. "Pane Stevensone, všechny ty vynálezy a věda -- k čemu to vlastně je?", je zatraceně dobrá otázka ať se na to díváte z kterékoliv strany) a to ne takovým tím pseudointelektuálským způsobem, kterým se snažil chytračit Matrix, a koněčně ukazuje, že když je člověk dostatečně šílený, je opravdu možné vymyslet zajímavé věci, které se dají dělat s parními stroji (minimálně v kresleném filmu).

Věřte mi: Pokud si, stejně jako já, myslíte, že parní lokomotivy byly jedny z posledních krásných strojů, pak budete Raye Steama milovat od prvního záběru, ve kterém se objeví. Třináctiletý chlapec, génius páry, který po večerech studuje nákresy strojů a přes den opravuje v továrně parní tkalcovské stavy (či co to vlastně v tom Manchesteru mají), který ale zároveň není žádný knihomol, a když je potřeba, umí vzít po hlavě železnou trubkou, to je všechno, po čem muži touží: Pronikavá inteligence, manuální zručnost, odvaha, to vše ještě před tím, než se vám na obličejí objeví uhry.

Velkou výhodou toho, že je hlavním hrdinou chlapec (a sekunduje mu zhruba stejně stará dívka na druhé straně pacifisticko-militaristické hranice), je možnost nechat ho říkat naivní věci bez toho, aby zněly naivně (pro srovnání Rayův dědeček působí místy jako zaslepený šílený fanatik, i když má vesměs dobré úmysly). Ray může bojovat za záchranu světa a panenské neposkvrněnosti vědy -- ne, pardon, Vědy -- protože, zatraceně, kdyby ve třinácti nebojoval, co by to bylo za hrdinu? Čili vlastně všechno co udělá nebo neudělá samo sebe ospravedlňuje jako správné, protože to vnímáme černobílým podledem dítěte.

A stejně chápavě příjmáme i tragickou nechápavost slečny Scarlett, kterou zase ospravdlňuje výchova vojensko-průmyslovým komplexem O'Harrovy nadace, takže i přesto, že chudáka ratlíka Kolumba pořád tluče, nikdy není stylizována do pozice prvoplánové, do morku kostí zkažené mrchy. Její naivita pak vykrystalizuje, když po té, co se doví, že nadace (jejíž je nejspíše dědičkou) vstoupila do takové malé války s Velkou Británií, prohlásí to co prohlásí. Od té chvíle ji nejde nesnášet, ale jen litovat.

Když nad tím tak přemýšlím, celý koncept boje děda-pacifisty a (dočasně pomýleného, dobrým úmyslem motivovaného) otce-militaristy o vnukův/synův osud, silně připomíná souboj Obi Wan Kenobiho a Darth Vadera o budoucnost Luka Skywalkera (což znamená, že jde o realizaci nějakého opravdu archetypálního mytického vzoru, jak by nám laskavě vysvětlil George Lucas, děkujeme pěkně). Možná proto, že je zápletka tak triviální, tak kondenzovaná na prostý souboj dobra a zla o jednoho nepatrného človíčka a Prsten moci -- ehm, promiňte, chtěl jsem říct parní kouli -- a její výsledek je vlastně dopředu znám, tak možná že právě proto, se mi Steamboy tak líbil.

Jak kdesi napsal P. K. Dick -- proroctví musí být naplněna, jinak to nejsou proroctví. Měl pravdu. Steamboy není složitý film, ale tím, jak sám sebe bere vážně, jak nikdy nepodlehne vábení o nějakou sebe-parodii, jak na vás nikdy lišácky nepomrkává, a striktně se drží toho, co mu archetyp káže, stává se konzistentním a uvěřitelným.

Zkrátka skvělým.

Review.Game("Carcassonne")

Četli jste knihu Bratři Jana Oščádala? Ne? Chyba (tedy pokud moje kritické schopnosti před devíti desíti lety nebyly horší než dnes, protože to je doba, která uplynula od chvíle, kdy jsem Bratry přečetl). Je v ní jedna lehce psychedelická pasáž (dobrá, celá ta kniha je psychedelická, ale tahle část je ještě psychedeličtější než zbytek), kde postavy hrají jakousi hru (nejspíše stolní, deskovou). Tahle pasáž mi nějak utkvěla v paměti (pak ještě závěr, který jsem vykradl v jakési povídce, kterou jsem nejspíš i kdesi na webu zveřejnil), a nějak jsem pořád toužil najít stolní hru, která by mě zaujala alespoň tak, jako kniha samotná.

Nakonec jsem takovou hru našel (tedy ne psychedelickou, ale zajímavou), a ta hra se jmenuje Carcassonne (česky také jako Kataři, ale modrá krabice ve vašem oblíbeném supermarketu bude nadepsaná Carcassonne, takže se českým názvem nebudu dále zabývat).

Carcassonne je názornou ukázkou toho, jak malý soubor jednoduchých pravidel může generovat velmi obsáhlý a prozkoumání hodný stavový prostor, ve kterém se lze jen těžko nudit. Carcassonne je založena na vykládání kartiček, které odebíráte z hromádky a kladete vedle sebe tak, aby na sebe navazovaly. Dále se hry zůčastní několik dřevěných figurek a tabulka, na které se počítá dosažené skóre, které je vypočítáváno podle tří nebo čtyř pravidel (další tři nebo čtyři pravidla se pak uplatní na konci hry, ale je to vlastně jen doplnění těch, která fungují během hry). Hra je určena pro dva až nějaký vcelku vysoký počet hráčů, ale domnívám se, že nejzajímavější může být zhruba kolem čtyř zůčastněných osob, protože v základním balení prostě není dost kartiček na to, aby se dalo rozumně hrát ve větší skupině.

Abych se tu nelopotil moc dlouho, řeknu rovnou, že Carcassonne je strategická hra, která poskytuje opravdu velké množství zábavy, přičemž úžasné je, že hraní nespočívá ve vykládání kartiček na předem definovaná místa na hracím plánu (jako v legendárních Dostizích a sázkách, takto nejspíše kopii Monopolů), ani v důkladném studiu vlastností jednotlivých figurek (kterýmžto dojmem na mě působila desková verze Age of Empires), ani v nákladném sběru náhodných balíčků karet (což je vlastnost, která mě odrazuje od her typu Magic The Gathering, i když možná že se mýlím, protože kartičkáři jsem vždy, jaksi z principu, opovrhoval).

Carcassonne je zkrátka hra, kterou si koupíte, rozbalíte, a hned si užijete spoustu legrace, která při opakovaném hraní neupadá do stereotypu, protože hrát lze různými způsoby (podle nátury hráče lze být buď budovatelem, nebo škodičem, přičemž mezi oběma módy lze během jediné hry volně přepínat).

Základní hru lze doplnit sadou rozšíření, která pravidla mírně komplikují, ale zdá se, že i poměrně vydatně napomáhají zábavnosti hry. Samozřejmě, že takové rozšíření stojí skoro stejně jako krabice se základní hrou, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak za ty dva tisíce, na které vás vyjde komplentí sada, nestojí o tolik víc než běžná hra pro PC, přičemž není nutné utrácet další horentní sumy za upgrade PC -- prostě se přesunete ze stolu na koberec, čímž zvýšíte výkon herního hardwaru prakticky na nekonečno.

A pak: Největší výhoda hry spočívá v tom, že konečně můžete hrát zajímavou hru s manželkou, aniž byste seděli u počítače a na záludné otázky odpovídali jen "Hmmm", "Jistě, miláčku," nebo "Co jsi říkala?"

Čeští herní žurnalisté

Uh, přečetl jsem si tohle (GameEkonom: Jak se prodává hra). V zásadě jde o obhajobu vymetání rautů tzv. herními recenzenty, a úkonů s tím spojených. Pokud to není nějaká obvzláště vypečená ironie, kterou jsem díky své nedovtipnosti nepochopil, pak jsem o úrovni českých herních pisálků ztratil i ty poslední iluze, a nemůžu než říct, že je to všechno banda prodejných... pisálků.

Vzpomněl jsem si při čtení na jiný text (I Was a Junket Whore), který se v zásadě stejným tématem zabývá z pohledu filmového kritika, a který dochází k přesně opačnému závěru, než Otakar Schön (kterého jsem dodnes považoval za to lepší, co se u nás v oblasti herní žurnalistiky urodilo), který tvrdí, že Pohostit novináře, když ho vláčím bůh ví kam, je slušnost. A reklamní trička také nejsou žádné terno, i když se v nich dobře spí.

Vlastně to chápu. Herní psavci se rekrutují z dětí, které baví hrát hry, a domnívají se, že když jsou dobří v hraní FPS, jsou kvalifikováni k tomu o nich psát, respektive že jsou kvalifikováni psát o čemkoliv. Když se pak takový chlapec (nebo mnohem řídčeji dívka), dostane v 18 na svou první tiskovku, na svůj první raut, ke své první tašce s dárky, získá pocit, že je někým velmi důležitým (proč by mě jinak tak obletovali a hostili?), což jim jaksi implicitně potvrdí jejich kvality a utvrdí je to v tom, že hrám opravdu rozumí, že opravdu umí napsat kritický článek, že skutečně jsou novináři.

Jak trapné zneužití mladistvých rafinovanými producenty/distributory, kteří jsou v manipulaci zručnější než politické strany před volbami!

Víte, někdy v devatenácti, dvacíti jsem navštívil svou první a poslední tiskovou konferenci (pořádanou tuším firmou Seagate) v pražském hotelu (tehdy ještě) Diplomat. Nezbytnými ingrediencemi byly powerpointové prezentace, reklamní balíček, a samozřejmě raut. Z toho množství jídla, které bylo -- považte! -- zadarmo, mně, jakožto studentíkovi z chudých poměrů (v ošoupaných džínách a zoufale obnošené zimní bundě), oči přecházely a získal jsem přesně ten pocit vlastní důležitosti. Naštěstí absurdní nabubřelost člověka, se kterým jsme ten raut vymetali, mě přivedla k neodbytné myšlence, že ze sebe dělám idiota, a že firmě (nejspíše) Seagate, je úplně jedno, kdo já jsem, hlavně když oslněn žvancem zdarma napíšu něco velmi pěkného o jejích produktech.

(Stejný pocit vlastní idiocie jsem měl docela nedávno, když jsem sedl na marketingový lep Patricka Zandla, který, jak se ukázalo, vždy, když startuje nový projekt -- jsem v pokušení říct českou kopii nějakého úspěšného projektu, napíše článek, ke kterému se pak spousta lidí vyjadřuje, protože ho napsal Patrick Zandl. Udělal to už se Cinetikem -- kopií Netflixu -- a jakýmsi textem na Lupě, který jsem líný dohledat, stejně jako teď, kdy nejspíše vaří českou verzi YouTube a usilovně píše o webu 2.0.)

A i když jsem si tohle uvědomil (nebo možná právě proto), ještě dlouho ve mně přetrval pocit, že jsem velmi kvalifikovaný k tomu být novinářem (z čehož jsem byl nakonec, bohudík, vyléčen).

Tedy: chápu, že tyhle děti, které umí hrát hry, a někdy dokonce i trochu psát, získají na firemních prezentacích (nejlépe v nějakém známém letovisku, kam na náklady prezentujícího letí pokud možno první třídou) pocit, že jsou opravdovými novináři, a že jejich zvrácený pohled na žurnalistiku ještě potvrdí horda stejně starých dětí, které také touží být herními novináři, a proto ty šťastnější častují obdivnými komentáři.

To ale nic nemění na tom, že takovéto prezentace jsou uplácením, a že jejich jediným cílem je získat pozitivní publicitu.

Kdyby politické strany pořádaly podobné výlety nějakam na Ibizu, a čeští političtí komentátoři jejich nabídky masově akceptovali, asi by se čtenáři Respektu začali polévat benzínem a upalovat někde u Národního Muzea. Když se takto chovají pisálci z tzv. odborných plátků, je všechno v pořádku.

Schön uhodil palec do nehtu, když napsal, že produktové časopisy (mezi než herní periodika patří) jsou ekonomicky závislé na reklamě výrobců, o jejichž produktech píší, co dím, jejichž produkty mají kriticky zhodnotit. Na malém trhu to platí dvojnásob. Ostatně na tohle téma jsem tu už kdysi nějaké úvahy rozvíjel.

Problém je v tom, že místo aby se autoři alespoň trochu snažili dodržovat nějaký kodex, který by jim například zakazoval příjmat výlety a dárkové předměty od společností, které mají zájem na tom, aby byli k jejich produktům pozitivně naladěni, nebo ještě lépe aby se cítili být zavázáni o nich psát pozitivně, díky své nevyzrálosti to považují za samozřejmost, za něco, co přeci dělá každý (což je bohužel pravda) a na čem není nic špatného (což tedy rozhodně pravda není).

Ovšem děti, které o hrách píší, nemají o morálce ani ponětí. Respektive s arogancí mládí vlastní si myslí, že o ní ví všechno, a že ji mají zmáknutou, a že trocha toho cestování zdarma nemůže nikomu uškodit a tak dále, a tak dále. Roste nám tu díky tomu celá jedna (de)generace námezdních sil, které občas někoho vyprudí (to když to vypadá, že hra bude opravdový průšvih), nicméně jinak se snaží udržovat s distributory a producenty co nejlepší vztahy (zejména proudem pochvalných pseudorecenzí na absolutně nezajímavá pokračování čehokoliv), protože když si tykají s pár lidmi o pár let staršími a o pár pater společenského žebříčku výš, mají pocit vlastní nepostradatelnosti a výjmečnosti.

(Teď jsem měl připravenou pěknou analogii se stravováním ve fastfoodech a kvalitních restauracích, ale myslím, že by bylo trapné ji tu vypisovat.)

V zahraničí je situace o něco lepší, protože tam se o hrách píše od konce sedmdesátých let a za tu dobu některé děti, které kdysi psaly o hrách, dospěly k závěru, že být kurvou prodejnou není tak super jak se to ze začátku zdálo, a tudíž existuje nenulové množství sebevědomých autorů, kteří nezvrací co jim kdosi na firemní prezentaci nalil do hlavy, ale snaží se o opravdovou kritiku a v rámci daného prostoru i o cosi jako objektivitu.

Dospějí stejně i čeští herní "žurnalisté"? Nepochybně ano. Pár světlých vyjímek se dá najít už teď (třeba takový -- skoro už nepíšící -- Michal Rybka má v tomto směru nepopiratelné schopnosti). Ale vzhledem k současnému stavu to může trvat opravdu dlouho...

Informační společnost po kapkách, neškodí v jakémkoliv množství

Petr Koubský má nový blog. (Chtěl jsem říct, že mi Idées Fixes příjdou dost... suché, což je asi způsobeno tím, že je to blog jaksi oficiální, a tudíž z principu nudný. Tenhle nový blog je asi stejně zábavný jako weblog Iva Lukačoviče, jen s tím rozdílem, že Koubský je starší, moudřejší a nejspíš i o dost chytřejší než Lukačovič. Takže i když se to pořád dá číst, už to prostě nějak není ono...) A na tomto svém novém blogu se Petr Koubský rozesmutnil nad tím, že jsem pamfletář, a ne takový ten distingovaný přemýšlivec. A (mám ten pocit, i když možná že se mýlím) vyzval mě k debatě na téma informační společnost v serióznější rovině.

Jak jsem se zatepla přiznal v diskusi pod Koubského přípěvkem, jsem k takové debatě jedním z nejméně kvalifikovaných lidí v tomto státě, a nejspíš i v celé kontinentální Evropě. Nicméně mi to pořád tak nějak vrtá hlavou, co to je ta informační společnost, a jestli ji v Česku máme, nebo nemáme. Nebo co.

Ať je nám to milé, nebo ne, téměř každé označení, které v sobě nese slovo společnost, místo společnost ve skutečnosti myslí elita. Proto i informační společnost chápu jako odkaz na existenci elity, která pracuje s informacemi. Pokud tedy otázka stojí, zda v Česku je informační společnost, tak odpověď je ano. Pokud se někdo ptá zda je tu informační společnost dostatečně široká, tak můj názor je, že nikoliv.

Proč je to tak? Protože v Česku (díky zřízení které tu vládlo až do Plyšového převratu), nejen že chybí ne jedna, ale hned několik generací lidí, kteří by byli zvyklí s informacemi pracovat, ale především tu chybí pro podobnou práci prestiž. Myslím tím zhruba to, že v tomto státě, kde bylo donedávna důležité nebýt vzdělaným, agilním a samostatně uvažujícím jedincem, má u většiny populace intelektuální práce pořád špatnou pověst.

Budu se opakovat: lidem (zhruba mé generace), kteří od konce základní školy tráví většinu času mezi nadprůměrně inteligentními a nadprůměrně schopnými lidmi (tedy spolužáky na střední a vysoké škole, kolegy-inženýry v práci atp.) to příjde neuvěřitelné, ale většina české společnosti po žádné informační společnosti netouží. Touží po vyšších přídavcích na děti, kratší pracovní době, delší dovolené, vyšším platu, lepší dopravní obslužnosti, lepším ojetém autě, aby mistr v továrně nebyl takový buzerant... Ale informační společnost? Co to, kurva, je?

Ideální představa většiny mých sousedů o kariéře jejich dětí je, že se vyučí (celkem lhostejno v jakém oboru, ačkoliv převážně ve stejném jako jejich otcové). Srovnejte to s tím, jak si kariéru svých dětí představujete vy (čímž dávám jasně najevo, že si myslím, že můj arogatně povýšenecký postoj už dávno odehnal všechny čtenáře mimo okruh absolventů nějaké vysoké školy).

Čímž chci říct (když opustíme vody politicky korektní diskuse): nižší třída si neuvědomuje, že vzdělaní poskytuje možnosti. Mí rodiče (kteří ekonomicky patří nejspíše do nižsí střední třídy, toho času v důchodu), naštěstí byli dost osvícení na to, aby tento (pro někoho až absurdně zřejmý) fakt viděli, a tudíž mne (jakož i mou chytřejší sestru) podporovali ve všem, co zavánělo intelektuání čiností, i když tomu třeba sami úplně nerozuměli (dojemné historky na toto téma si ponechám pro lepší příležitost). Měl bych jim za tuto osvícenost denně líbat ruce (což sice nečiním, ale doufám, že vědí, že vím, že bych měl), protože většina lidí v tomto státě takové štěstí jako já (nebo vy) nemá.

Co rozhodně nechci říct, je, že je to vina nižší třídy. Je zatraceně těžké vidět mimo svůj kontext, a je jen málo lidí, kteří to dokáží. I proto by ti, kteří vidí, měli těm ostatním vysvětlit jak to vypadá mimo jejich mísu.

Teď by měla následovat lehce konspirativní pasáž o tom, proč popřevratové vlády vlády nebyly s to vysvetlit českým občanům, že být vzdělaný a bohatý je lepší než být nevzdělaný a chudý (a tudíž snadno manipulovatelný), ale mnoho jiných přede mnou to učinilo tolikrát, že by to bylo plýtváním vaším i mým časem.

A další odstavec nebo dva na téma osobní zodpovědnosti a odpudivosti svádět něco na společnost, které jsem určitě i já sám napsal tolikrát, že je mi žinantní psát je znova...

No a konečně posledních pár vět, kterými vás neoblažím by se mělo týkat toho, co každý jednolivec může spáchat pro nápravu věcí a tak podobně.

Chci říct: Lze k takovém tématu, jako je informační společnost vůbec dodat něco nového? Nebyly už všechny související problémy diskutovány jinde lépe a přesněji? Není tohle plácání jen takovým... plácáním do vody? Ano, jistě, v Česku existuje zárodek informační společnosti (v širším slovasmyslu). Jde o velmi motivovaný, schopný a dravý zárodek, který ovšem naráží na restrikce dané tlaky většinové společnosti, které se zatím nikdo neobtěžoval ukázat, jak prospěšné přestat věci vyrábět a místo toho je začít vymýšlet (a také nevůle státní moci).

Přesto: Jsem optimista věřím, že Česko se pozvedne z "levná pracovní síla pro montáže všeho druhu" na "wow, tak malý národ a tolik skvělých myšlenek", ale znáte to: Řím taky nepostavili za den...

Trimování

Uvědomil jsem si, že jsem v příspěvku o testování IO zanedbal jednu podstatnou část, kterou je trimování. Trimování se týká především analogových obvodů, a jde při něm o tohle: Mějme proces, který je po měsících a letech používání nějak nastaven. Jako u všeho, jde i u takového procesu o kompromis mezi různými tlaky jako jsou třeba rychlost odezvy a přesnost.

Otázka zní: Jak to zařídit, abychom při stejném nastavení procesu dosáhli lepší hodnoty některého parametru? Řekněme, že se zabýváme lineárním regulátorem napětí (taková ta věc, která zajistí, že z baterie ve vašem mobilním telefonu dostanete po většinu doby konstantní napětí), a chceme dosáhnout odchylky výstupu přes všechny čipy na všech křemíkových deskách třeba +/-1%. Doladit proces na takovou úrověň je jistě možné, ale je otázka, jestli je žádoucí vyměňovat kvůli tomu polovinu vybavení zaběhnuté linky a zvyšovat nároky na přesnost fotolitografie, iontové implantace a takových podobných těžko pochopitelných věcí.

Není snazší být chytrý, a místo ladění procesu součástku nenápadně doladit při testování? Chci říct: pokud změříme, že místo 1.1 voltu ze stabilizátoru leze 1.15, je jistě lepší rafinovaně doladit nějaké součásti obvodu, než se mučit laděním procesu. A právě takovému ladění parametrů se říká trimování.

Existuje několik možností jak zvýšení přesnosti dosáhnout, nicméně všechny předpokládají, že obvod obsahuje nějaké ty komponenty navíc, jako třeba extra napěťový dělič, jehož jednotlivé stupně lze při testování "zapínat".

"Zapínaní" něčeho v integrovaném obvodu znamená jednu ze tří možností: spoje, které jsou vodivé se stanou nevodivými, nebo spoje které jsou nevodivé se stanou vodivými, nebo se vodivost spojů změní lineárně. Dosáhnout toho lze takto: nechť na čipu existuje napěťový delič (znáte to ze základní školy -- dva rezistory v sérii, na jejich sériovou kombinaci se přivede napětí, z jednoho z nich se napětí odebírá). Nechť jeden rezistor je ve skutečnosti složen z několika rezistorů (pokud možno takových, aby se při připojování a odpojování jednotlivých rezistorů měnilo výstupní napětí ve zlomcích mocniny dvou). Nechť aktivní je na čerstvě vyrobeném čipu jen jeden z těchto rezistorů, zatímco další jsou zkratovány kovovou spojkou (třeba napařeným hliníkem). Oba konce těchto spojek nechť jsou vyvedeny na pady, ke kterým lze připojit hroty testovacího přípravku.

Než se ztratíme ve všech těch nechť, řekněme rovnou, že cílem je propálit takovou spojkou proudovým impulsem.

Postup je pak následující: změříme hodnotu napětí na výstupu čipu. Podle známého vztahu (definovaného pro daný obvod) odvodíme, které rezistory odporového děliče je potřeba aktivovat (tedy propálit spojku zkratující takový rezistor). Na spojku určenou k propálení připojíme přes FET nabitý kondenzátor, který do ní vybije svůj náboj, což se neobejde bez velkého proudu, který tu titěrnou spojku zahřeje tak, že kov, kterým je tvořena se odpaří. Et voilá, odporový dělič změnil svůj převodní poměr a výstupní napětí stabilizátoru/regulátoru se deterministicky změnilo v závislosti na tom, kterou spojku jsme právě propálili.

Tak jednoduché to je!

Samozřejmě, že použití kovové spojky je velmi stará technologie, kterou lze nahradit různými jinými udělátky, jako jsou například zenerovy diody (které se průrazem znevodiví) nebo EEPROM připojená ke spínacím tranzistorům, která se naprogramuje sériovým rozhraním (opravdovou lahůdkou pak je laserové trimovaní, které laserovým paprskem odpaluje kusy rezistivní plošky na čipu, čímž mění její rezistivitu jaksi přímo, ale přiznejme si to -- kdo by chtěl dneska zaměřovat nějaký laser, a plýtvat místem na čipu, když můžete přidat pár buněk FLASH nebo EEPROM paměti a pohodlně si hodnotu naprogramovat).

Takto tedy vypečení výrobci integrovaných obvodů dosáhnou toho, že bez ohledu na výchylky procesu jsou všechny čipy (skoro) jeden jako druhý, nebo že procesory mají aktivovány jen některé části cache (nebo celá výkonná jádra), podle toho, jak prošly testováním. Tedy: pokud je jeden blok cache vadný, je odpojen, a procesor se za méně peněz prodá skromnějším zákazníkům, nebo se určí, že bude použit v PLAYSTATION 3, protože má jedno jádro nefunkční a při výtěžnosti 20% by byl hřích ho vyhodit...

PS: Pěkný souhrnný text o trimování lze najít třeba u Analog Devices.

Web 2.0?

Patrick Zandl dnes vydal poněkud ufňukaný text na téma Web2.0 a zaprděná česká vana. Tohle už tu bylo tolikrát. Každý český intelektuál se cítí povinován informovat o tom, jak zaostalá je Česká Republika za Spojenými Státy a jak jsme na nejlepší cestě do pekel a tak dále a tak podobně.

Ach, Bože.

Nejprve k tomu, jestli buzzword Web 2.0 má nějaký obsah nebo ne. Jak lze snadno dohledat kdekoliv na tom úžasném Web 2.0 Internetu, Web 2.0 vymyslel Tim O'Reily, aby mohl vnutit lidem více knih o Linuxu a Ruby. Velmi postmoderně tak vznikl název pro něco co neexistovalo (a nikdo ani nevěděl, že by to mělo existovat), a protože všichni lidé kolem počítačů se mohou zbláznit aby měli nejnovější verzi čehokoliv, hned se toho chytili, protože Web 2.0 je určitě lepší než Web 1.0 (který do té doby vlastně ani neexistoval), ať už to znamená cokoliv. Později byl hledán obsah pro tu krásnou značku, a když ani AJAX ani nic jiného nevypadalo dost sofistikovaně, přišel někdo s geniálním nápadem nedávat tomu úsloví žádný konkrétní význam, a místo o technologiích se začalo žvanit o nějakých sociálních strukturách a kdesi cosi.

Prostě klasika.

Chci tím říct, že ano, dnes už Web 2.0 nejspíš něco znamená a představuje, ale není to proto, že by bylo potřeba najít název pro něco nového, ale protože bylo potřeba najít něco, čím takový skvělý název naplnit.

Teď k tomu, jestli je nebo není problém v tom, že v Česku Web 2.0 zrovna nefrčí. Musíme si především položit otázku, jestli v Česku, kromě Patricka Zandla, o nějaký Web 2.0 někdo stojí. A pokud o něj stojí, zda jej chce česky. Chci říct: zajímá vůbec lidi, kteří jsou schopni ocenit fakt, že něco je Web 2.0, jestli je to česky nebo anglicky? A pokud ne, proč by měli čekat, až někdo v Česku dokáže po večerech udělat to, co v Kalifornii dělají všechny ty start-upy financované miliony Paula Grahama?

Aha, takže míchám dohromady dvě věci: jednak to, jestli v globalizované (chce se mi říct Web 2.0-fikované) společnosti záleží na tom, jestli něco vznikne tam nebo onde, a dvak to, jak snadno lze v Česku založit start-up a udělat něco, co jinde nemají, a tím povznést rodnou hroudu na roveň velkým a úžasným USA.

Odpověď na první otázku je snadná: je to jedno. Podívejte, život na venkově má výhodu v tom, že jste v kontaktu s těmi lidmi, kteří za 45Kč na hodinu pracují na tři směny v 15Km vzdáleném městě. A tihle lidé, a těch je, ač se to z Prahy nezdá, v tomto státě většina, ti na nějaký Web 2.0 z vysoka kašlou. (Podívejte se co všechno si může dovolit nejmenovaný bývalý premiér, aniž by přišel o podporu velké části těchhle lidí, a uvědomíte si, jak zoufalá je jejich situace.) Přitom jsou to ti lidé, kteří, kdyby se o Internet zajímali (nebo spíše měli příležitost se k němu dostat), by počeštění čehokoliv ocenili nejvíc, protože anglicky neumí.

Na druhou stranu tu pak máme tu sebevědomou a arogantně vševědoucí rychlokvašenou elitu, která naopak považuje používání služeb v češtine div ne za ostudu, tedy tu část populace, která je cílovou skupinou tohohle Webu 2.0, ať už je to cokoliv.

Čili máme dvě disjunktní množiny, a tudíž nulový trh. To k otázce číslo jedna.

Zadruhé, je tu fakt, že v Česku toho moc nového nevzniká. Ne jen v oblasti Internetu ale tak nějak obecně. Ó ano, je tu spousta vývojových center zahraničních firem, ale pokud jde vlastní tvorbu (a kapitál)? S oblibou říkám: Vyjmenujte mi tři příklady.

Problém je v tom, že vlastně jediný držitel dostatečného množství kapitálu v tomto státě -- stát -- se prostřednictvím své odnože CzechInvest zahleděl ne do podpory domácích mozků, ale do importu automobilek a jiných manufaktur. Já to vím, vy to víte, všichni my rychlokvašení to víme, že je to špatně a že to má být naopak. Problém je v tom, že na lidi, kteří dělají za 45Kč na hodinu tím, že budete podporovat party mladých výrostků, kteří kdesi cosi kutí na počítači, dojem neuděláte. Naopak na ně uděláte dojem tím, že jim řeknete, že jste za peníze těch pár movitějších do země přitáhli firmu, která třem tisícům z nich (tak ne, dobře, ale alespoň tisícovka by jich být měla) nabídne korun padesát.

Takže tak.

Ve skutečnosti se Zandlem souhlasím: je to tragédie, že u nás nevzniká nic, co by mělo nějaký globální impakt. Na druhou stranu mi příjde směšné nad tím takhle fňukat. Až budeme na srovnatelé ekonomické úrovni jako Spojené Státy (to znamená, že tu inženýři nebudou dělat za platy amerických uklízeček), pak lze zdvihat varovný prst. Ovšem za situace která v tomto státě panuje, nemůžu říct než: A co se divíte?

Přitom musím uznat, že situace ve které jsme, je složitá. Na jednu stranu opravdu potřebujeme technologicky růst, na druhou stranu je tu masa lidí, kteří žijí de facto na pokraji chudoby (i když podle relativních měřítek jsme na tom vlastně docela dobře), která už se nikdy nedokáže přizpůsobit tomu novému světu, světu, kde práce nespočívá v přemisťování těžkých těles z bodu A do bodu B, ale v delikátní aktivitě mozku, při které se sedí v pěkné kanceláři a kliká myší. A pro tyhle lidi, kteří by měli zhusta ještě pár desítek let pracovat, sem vlády vozí automobilky a jiné montážní závody. Protože ti, kteří do toho nového světa zapadnou, do něj už dávno vstoupili a dokáží se o sebe většinou postarat sami.

Co nedokážou, je proinvestovat vlastní podnikání, zejména něco tak nejistého jako je internetový start-up.

Takže jestli si myslím, že někde jako země děláme zatraceně velkou chybu, je to právě v absenci podpory všech těch bláznivých mladých kluků a holek, kteří mají skvělé nápady, ale chybí jim těch pár miliónů, aby mohli začít, rok na něčem pracovat, pak to zkusit prodat, a když to nevyjde, najít si nějaké to zaměstnání s tím, že to alespoň zkusili.

Podotknul bych ještě: pravda je, že v tomto státě chybí taková podpora nejen od státu, ale také od soukromých subjektů, od lidí, kteří už to dokázali, kteří mají těch pár desítek zbytných miliónů a mohli by tudíž zkusit je zmnožit podporou nějakého toho start-upu. (Možná že se pletu a jsem jen zoufale neinformovaný, ale pokud tady jsou, kdo o nich ví?)

Tak, a dost.

Chtěl jsem říct: Web 2.0? Ale jistě, až Česko bude Kalifornie a Patrick Zandl český Paul Graham (tedy bez té záliby v Lispu), rád si o tom zase popovídám...

Testování

V jakési diskusi jsem teď nedávno četl bezelstný dotaz, jak lze testovat integrované obvody na křemíkové desce (waferu). I napadlo mě, že by nemuselo být špatné zúročit ty čtyři roky zkušeností v polovodivém průmyslu a informovat širokou veřejnost o tom, jak vlastně funguje finální fáze výroby polovodivých součástek, zejména jejich testování.

Nuže: Mějme hotový wafer, na kterém jsou po desítkách hodin, které (od chvíle, kdy jej uřízli z monokrystalického ingotu diamantovou pilou) strávil ve výrobním procesu, hotové polovodivé součástky toho či onoho typu. Takový wafer by měl obsahovat a) testovací struktury, b) čipy.

Testovací struktury jsou zajímavé pro všelijaké mechanismy statistického řízení procesu, a obsahují takové ty základní součástky, jako je tranzistor, tranzistor vydávající se za rezistor, tranzistor vydávající se za kapacitor, rezistor, kapacitor, nějaká ta dioda a tak podobně. Smyslem testovacích struktur je, umožnit sledování stability výrobního procesu (existuje nepřeberné množství výrobních procesů, které polovodivé firmy žárlivě střeží a které umožňují výrobu různých druhů struktur s různými parametry, nicméně v zásadě je takový proces receptem, nebo sadou nastavení strojů, které se podílejí na výrobě čipů), což má za důsledek schopnost vyrábět podle pravidel 6-sigma (což znamená, že směrodatná odchylka procesu se musí do tolerančního pole vejít šestkrát, což by mělo znamenat, že zmetek vyrobíte jednou za milión kusů; ve skutečnosti se spíše používá pravidel lean 6-sigma, která jsou ještě tvrdší), a tudíž být na trhu vůbec konkurenceschopným (vysoká zmetkovost znamená nárust ceny čipu, protože náklady na výrobu waferu jsou konstantní).

Testovací struktura nemá smysl bez testování, čili prvním testováním je testování testovacích struktur. Každý prvek takové struktury je připojen k padům (česky asi nejlépe připojovací ploška, tedy čtvereček nebo obdélnícěk z nějakého vodivého kovu). Na tyto pady se lze připojovat pomocí speciálních pružných hrotů (jehel), které jsou různým způsobem (připájeny k PCB, osazeny do speciálního epoxidového kroužku, zasazeny jako stlačitelné piny do nějaké matrice atp.) připojeny k testovacímu zařízení, kterému se říká tester. V této fázi jde nejčastěji o zařízení vybavené co nejvíce čtyřkvadrantovými zdroji, které umožňují změřit co nejrychleji co nejvíce testovacích struktur a zjistit tak, zda se jejich vlastnosti od polední várky (neb výroba integrovaných obvodů je várková výroba, při které se nezpracovávají jednotlivé desky, ale celé sady -- loty -- desek) nezměnily, eventuálně zda nenastal problém někde při výrobě této konkrétní várky. (Podotknu ještě, že desky bývají označené kódy, podle kterých lze většinou přesně dohledat kdy se která sada/deska nacházela v jaké fázi výrobního procesu.)

Nuže, zeptá se zvídavý čtenář, jak se vlastně ty hroty dostanou na správné místo, aby dosedly přesně do plošek velkých sotva několik mikrometrů? Odpověď je snadná: nijak. Při hrotovém testování neputuje měřící zařízení, ale wafer. Ano, ano. Wafer se usadí a podtlakem zajistí na pohyblivý stolek, který se pak pohybuje pod meřícími hroty a pozicuje desku tak, aby bylo dosaženo ideálního propojení. Samozřejmě to vyžaduje sofistikovaný systém pro orientaci waferu na stolku (stolek se otáčí podle potřeby doprava a doleva), který pomocí rozpoznávání obrazu hledá nějaké význačné struktury na desce/čipech, a snaží se dosáhnout správné orientace vůči souřadnicovému systému testovacích hrotů, a také alespoň základní řízení přítlaku desky na hroty. Celý ten krásny stroj, který pohybuje deskou se jmenuje prober (neboli krokovač). Existují různé systémy pohybu stolku od lineárních krokových motorů pohybujících stolkem plovoucím na vzduchovém polštáři nad drážkovanou deskou, až po různé soustavy ozubených řemenů, ke kterým je stolek připojen.

Vyzbrojeni proberem tedy operátoři založí kazetu s čipy do stoje, který si pak sám podává a orientuje křemíkové desky, přečte si jejich výrobní čísla, připojí příslušné struktury k testovacím hrotům, dá signál testeru, který provede odměr, je-li jich více, projede další testovací struktury na waferu a nakonec wafer vloží do výstupní kazety.

Tím se elegantně dostáváme k testování čipů. Ty se hrotově testují úplně stejně jako testovací struktury, jen na mnohem vyšší logické úrovni, nejčastěji s jinými testery a zcela určitě s jinými testovacími přípravky. Požadavky na testování (obecně) jsou: 1) co nejkratší čas (a tudíž nejmenší cena), 2) co nejlepší pokrytí funkcí součástky testy, 3) co nejlepší opakovatelnost a reprodukovatelnost testů. Jako v každém jiném testování, jdou i v testování polovodičů tyto požadavky proti sobě. Čas testování lze zkracovat snižováním přesnosti a pokrytí, pokrytí lze zvětšovat přidámím testů, které stojí čas, stejně jako zvyšování přesnosti pomocí průměrování (AD převodníky v testeru trpí různými druhy šumů, které lze průměrováním potlačit) nebo lepších testovacích metod.

Jistou pomoc nabízí tzv. multisite testování, které, jak správně tušíte, spočívá v tom, že na testovacím přípravku zopakujete testovací hroty (a související elektroniku pomáhající testeru) vícekrát, typicky v mocninách dvou, takže se najednou testuje ne jeden ale dva, čtyři, nebo i šestnáct nebo více čipů. To samozřejmě klade větši nároky na vybavení testerů, přesnost a schopnosti proberu, kvalitu hrotů a asi tisíc dalších věcí. V neposlední řadě také na design testovacích přípravků. Ty musí být navrženy tak, aby se dokázaly vypořádat s přeslechy mezi jednotlivými sity (ó ano, jsou situace, kdy proudy dokáží proudit i přes potenciálové bariéry mezi jednotlivými čipy), se situacemi, kdy jeden nebo více čipů v testované skupině bude vadných, nebo budou na okraji desky (kde jsou neúplné čipy), a tak podobně.

Výsledkem testování čipu je seznam změřených parametrů (u analogových obvodů), nebo odpovědi na vstupy (u digitálních obvodů) a zpráva, zda čip testem prošel nebo neprošel. Z měření vznikají jednak mapy desek, které označují ve kterém místě na desce jsou čipy dobré a kde jsou špatné, jednak datalogy, které skupina pověřených jedinců zevrubně analyzuje a zkoumá kde se vrbí nějaký problém, nebo kde lze díky dobré distribuci předehnat konkurenci a nasadit na parametr tvrdší limit. V některých případech se čipy rozdělují do skupin, podle toho do jakého tolerančního pásma padle některý parametr (lze tak vytestovat čipy se zaručeně lepšími parametry, které stojí víc, protože metodika testování je složitější a tudíž dražší, nebo proto, že na konkrétní parametr je problematická výtěžnost).

Tím se dostáváme k nejdůležitějšímu parametru při výrobě integrovaných obvodů: výtěžnosti. Výtěžnost je číslo, které udává, kolik procent čipů na desce bylo plně funkčních. Jak jsem už řekl, je cena výroby waferu konstatní, proto je důležité mít výtěžnost co nejlepší (a také neustále zvětšovat wafery a zmenšovat čipy). Je nutné si uvědomit, že ve výtěžnosti se projevují dvě věci: zaprvé proces a jeho odchylky/poruchy, zadruhé samotné testování. Můžete mít jak chcete dobrý proces, ale se špatnými testy (tedy testy, které nejsou schopny tisickrát, nebo i milionkrát po sobě měřit to samé -- nebo skoro to samé a to i na různých testerech, které podléhají vlastní kalibraci a ujíždění parametrů) z něj udělá naprostou katastrofu.

Navíc hrotové testování není poslední: po něm následuje ještě finální testování, které se provádí na zapouzdřených čipech. Tedy: křemíkové desky se diamantovou pilou nařežou na jednotlivé čipy. Pak se podle mapy dobrých čipů jednotlivé čipy přiletují k rámečku s vývody, kouzelný stroj, kterému se říká bondovačka propojí jednotlivé vývody s pady na čipu (ano, ano, i čipy mají pady), celé se to zalisuje do umělé hmoty, lisem rozstříhá, laserem označkuje.

Na final testu pak handler připojuje součástky k dalšímu testovacímu přípravku, který ověří, zda výsledný produkt odpovídá tomu, co prezentuje zákazníkům datasheet.

Prostě práce tesťáka je krásná a plná dobrodružství. Můžete třeba neopatrnou manipulací ohnout právě vybalené hroty za 700€ (což se mně podařilo), nebo špatným sekvencováním smahnout nějaký zdroj v testeru, jehož oprava stojí 2500USD a trvá tři neděle (to se povedlo někomu jinému), nebo se tetelit nad tím, když váš testovací balík správně otestuje kdoví kolik čipů za minutu s výtěžností 99.9%.

Jazykotepci

Není nic smutnějšího, než zamlklý blogger. Chci říct: nějak se mi v létě ani nechce nic psát, ale protože přiznat, že se mi nechce psát, by v kontextu weblogu působilo dost podivně, řeknu, že jsem se věnoval studiu jazyků. A opravdu. Narazil jsem teď nedávno na dva docela zajímavé programovací jazyky, kterým jsem věnoval nějaký ten čas, který bych jinak třeba věnoval psaní duchaplností.

Takže první z nich je Boo. Boo je převodem syntaxe dynamicky typovaného Pythonu do prostředí staticky typované platformy .NET, bez pythonovských dogmat, ale s některými rysy, které připomínají tak trochu Ruby a malinko (opravdu malinko a jen někdy) Lisp. Zní to dost zmateně, ale Boo má všechno, co jsem kdy záviděl programátorům ve skripotvacích jazycích, jako jsou třeba closures (pěkně o closures píše třeba guru extremních programátorů Martin Fowler tady), generátory nebo Perlovská syntaxe regulárních výrazů, a přitom se zbavuje některých věcí, které jsou opravdu otravné v C# (verzi dva), jako je třeba nutnost psát sáhodlouhé názvy typů tam, kde si kompilátor může typ domyslet sám, a obecně potřeba chrlit desítky řádků kódu, abyste napsali nějakou v zásadě jednoduchou věc.

Další výhodou Boo je třeba že: a) generuje standardní .NET assemblies (pro verzi frameworku 1.1 i 2.0), což prý IronPython (port Pythonu na platformu .NET) neumožňuje, b) díky tomu, že je staticky typovaný, netrpí výkonovou ztrátou, která je pro dynamicky typované jazyky obvyklá, c) je podporován vývojovým prostředím SharpDevelop, d) i když ho vyvíjí prakticky jediný člověk, je otevřený, a tudíž není pod kontrolou jediné firmy, e) disponuje báječnou věcí, které se říká syntactic macros, která umožňuje doplnit jeho syntaxi o cokoliv, co vás jen napadne (nebo skoro cokoliv), f) komunita kolem něj není příliš velká a v zásadě je velmi rozumná, takže se zatím dokázal ubránit smršti fanatických debat o hloupostech.

Zkoušel jsem psát v Boo dva jednoduché programy (jeden pro příkazovou řádku, druhý s WinForms), a byla to moc příjemná práce. Samozřejmě, že Boo má své nevýhody. Asi největší je absence podrobnější dokumentace, druhou pak skutečnost, že zatím nepodporuje generika, což někdy může být docela nepříjemný problém. Tak jako tak, ze skupiny alternativních .NET jazyků jako je IronPython, F# nebo Nemerle, je mi Boo nejsympatičtější a uvažuji, že v něm zkusím napsat nějakou obsáhlejší aplikaci.

Druhým jazykem na který jsem narazil, který je z akademického pohledu mnohem zajímavější než Boo, je Inform 7. I7 je jazyk (nebo spíše prostředí) určený jen a pouze pro vývoj interaktivních fikcí (interaktivní fikce se má k textovým hrám asi tak, jako nejnovější Toyota k prvnímu autu Henryho Forda), a zajímavé na něm je, že se maskuje jako angličtina.

Čili pokud chcete definovat nějakou herní lokaci (třeba kuchyni, ve které je stůl a na něm hrnek), napíšete něco jako Kitchen is a room. Description of kitchen is "Nice little kitchen". Table is supporter. Table is in the kitchen. Cup is container. It is on the table., čímž jste popsali kuchyni jako místnost, stůl jako objekt, na který se dají pokládat objekty a hrnek jako objekt, který může obsahovat objekty a který se nachází v kuchyni na stole (ve skutečnostidokonde stačí napsat jen něco jako Description of kitchen is "Nice little kitchen". Table is in the kitchen. Cup is on the table. Tea is in the cup., z čehož už si I7 domyslí co je co). Kouzelné je, že celý I7 je rule-based, a umožňuje definici různých operátorů jako je "většina", "několik", "skoro žádný", a tak podobně, které pak lze kombinovat s definovanými pravidly (takže můžete říct, že stůl unese 10kg, a ze když je přetížen rozpadne se -- to všechno v angličtině, samozřejmě). Dále I7 obsahuje implementaci path-findigu, který lze ovšem aplikovat nejen na hledání nejlepší cesty z místnosti do místnosti pro NPC (non-player characters), ale třeba také na stromy dialogů, které umožňují NPC bavit se s vámi poměrně sofistikovaným způsobem.

Zkrátka je to moc pěkný experiment, který se může (ale také nemusí) ukázat úžasným zjednodušením práce autorů interaktivních fikcí. Hlavní výhodou i nevýhodou I7 je používání angličtiny jakožto programovacího jazyka. Výhodou je, že když se podíváte na nějaké ukázkové programy, hned máte pocit, že programovat v I7 je jednoduché, z čehož jste ovšem záhy vyléčeni, protože I7 nerozumí angličtině, ale jen a pouze angličtině I7. Ta se, s tím, jak se snažíte dělat složitější a složitější věci, stále více vzdaluje angličtině, a více se přibližuje běžnému programovacímu jazyku, takže postupně zjišťujete, že se stejně musíte naučit programovací jazyk, jen o dost užvaněnější než jiné jazyky (snad s vyjímkou Visual Basicu).

V každém případě mě myšlenka alespoň takto omezeného použití "přirozeného" jazyka k programování nadchla a skoro si začínám myslet, že tudy se bude ubírat vývoj jednoduchých skritovacích jazyků: Každý si nadefinuje svou vlastní verzi angličtiny, které se vzájemně nebudou příliš lišit, a které otevřou programování i lidem, kterým teď připomíná kabalu. Hlavním proti je skutečnost, že různí lidé mluví různými jazyky a že lokalizace takového programovacího prostředku není triviální (pokusy naučit I7 česky alespoň na úrovni parseru příkazů jsem po pár hodinách vzdal, protože jsem měl nepříjemný pocit, že marním svůj čas).

Tak jako tak, bude zajímavé z povzdálí sledovat, co se z Inform 7 vyvine...

Třicet

Právě tolik let mi teď nedávno bylo. Jaký je to pocit? Popravdě řečeno, nechápu, proč kolem toho lidé nadělají tolik cavyků. Nepozoruji na sobě žádnou významnou změnu. Pořád mám pocit, že na to, že jsem otcem dvou dětí, průměrně zadlužený a standardně zaměstnaný, jsem jaksi -- nedospělý?

Co si uvědomuji, je jak s přibývajícím věkem čas běží rychleji a rychleji. Ve dvaceti pro mě třicítka byla nejméně třikrát vzdálenější, než je teď čtyřicítka. Ale to asi patří k věci, protože s podobnými pocity se mi svěřují všichni mí přátelé, kamarádi a známí, kteří postupně stárnou se mnou.

Pak jsou tu samozřejmě ty fyziologické změny -- plešatím, zakulacuji se, ke kompenzaci nedospání potřebuji více než hodinového šlofíka odpoledne (a upřímně řečeno: od té doby, co máme děti, trpím chronickým nedospáním), nejsem schopen podávat nárazově takové fyzické výkony jako před pěti šesti lety, ale zase vydržím fyzicky pracovat déle.

Pokud jde o takové to bilancování (tedy: co jsem do třiceti dokázal?), tak se nedokážu ubránit rozpakům nad tím, že bych se měl něčeho takového dopustit, protože nakonec jsem v ostrém režimu konformního středostavovského života teprve čtyři pět let, co jsem opustil školu. Nicméně: Stále se snažím dokončit disertaci (která snad začíná nabírat konečné obrysy, což je vzhledem k tomu, že ji musím začátkem přístího roku bezpodmínečně odevzdat, více než žádoucí), neustále přemýšlím o penězích, což samozřejmě souvisí s tím, že česká střední třída je na poměry západní Evropy vlastně chudina (což u mne periodicky vyvolává myšlenky na přesun do nějaké země, kde bych za stejné pemzum odvedené práce dostával třikrát čtyřikrát větší plat, kteréžto myšlenky končí na tom, že si nedovedu představit, že bych mohl být šťastný -- takovým tím přízemním, maloměšťáckým způsobem šťastný -- někde jinde), snažím se být dobrým otcem a manželem. Občas si kompenzuji nedostatek intelektuálního vyžití psaním weblogu nebo trochou toho rekreačního programování, které ovšem, zdá se, nesklízí valný úspěch.

Celkově tedy musím říct, že jsem sám se sebou spokojený, někdy se sám nad sebou dokonce samolibě usmívám. A tak jediné, co mi chybí ve třiceti, a co jsem měl ve dvaceti, je ten přebytek volného času, který jsem tehdy mohl investovat do čtení (opravdu jsem za posledního půl roku nepřečel nic než český překlad Code complete), psaní různých hlubokomyslných úvah a vysedávání po hospodách s kamarády.

A kupodivu, i když si myslím, že tohle už se moc zlepšovat nebude, skoro vůbec mi to nevadí...

Pozdě, ale přece...

Tak mi vyšla kniha. Po osmi letech od jejího dokončení. No tedy.

Je to zajímavý pocit, vidět své jméno na regále v Hypernově, hned vedle nazelenalého masa a chemicky změkčeného chleba, nicméně kdyby se mi bývalo podařilo být jen o něco drsnější a odhodlanější, a kdybych dotyčný text vnutil nějakému nakladatelství tehdy, v roce 1998, určitě bych z toho měl větší radost než dneska. Musím přiznat, že jsem skoro půl roku váhal, než jsem s převedením díla -- které tou dobou už nějaký čas žilo na Internetu vlastním životem -- na papír souhlasil, a pořád si ještě v tak trochu myslím, že mi BVer řekl, že to není taková hrůza, a že česky vycházejí i mnohem horší slátaniny, jen proto, aby mi pak mohl veřejně z oslavy mé mladické nerozvážnosti předčítat, a sledovat, jak se u toho stávám menším, a menším, a -- atd.

Dokonce i hodná slečna/paní korektorka, která odhalila mou šarmantní schopnost umisťovat čárky ve větách na ta nejabsurdnější místa, mě utěšovala, že je to fajn, a že se jí to vlastně líbí, a že z celé edice je můj příspěvek nejlepší. Řekl jsem jí, že to mně neutěšuje. Být nejlepším nýmandem neznamená, že nejste nýmad.

Rozumějte: já se za to, že jsem propadl falešnému pocitu, že umím psát, nestydím, ani nechci přepisovat zlaté knihy a mazat z nich své jméno (i když i tom jsem přemýšlel). Beru celou tu záležitost jako zajímavou zkušenost, která se teď, po letech, bez jakékoliv katarze, uzavřela a jediné co mi po ní zbude, bude zaprášený štůsek autorských výtisků (tedy až mně přijdou).

Nicméně. Nicméně mě má ješitnost ovládla i jal jsem se hledat na Internetu recenze. Většina z nich dokazuje, že SF opravdu čtou především nevyzrálé osobnosti, protože je to skoro samé "Och, to je úžasné," nebo "Chceme druhý díl," a tak podobně. Našel jsem ovšem i jednu pěknou šťavnatou recenzi staršího data, která (kromě té pasáže o vykrádání Bradburyho) docela vystihuje, co si o celé věci sám myslím. Cituji: Text vykazuje všechny negativní znaky začínajícího autora tohoto žánru. Jeho schopnost vystavět a osadit příběh logicky pravděpodobnými pomůckami je téměř nulová [...] Prostě nesmysly, které si zřejmě na poslední chvíli vymýšlí, aby mohl odůvodnit a ”důmyslně” posunout vymyšlený ”děj”. Je to prostě snůška nesmyslů. Nejvíc mi však vadí autorova bezmezná arogance a podceňování čtenáře - jak jinak nazvat postoje autora, který si vypůjčuje od klasiků žánru, aniž by se k tomu přiznal (viz Ohař v románu R. Bradbury ”451° Fahrenheita”, Melantrich 1957), a který nazve Kanta ”zastydlým puberťákem”. K tomu musí být vskutku velký filozof a spisovatel.

Ano, ano. Je to tak.

Vskutku se teď cítím jako velký filozof a spisovatel...

PS:[20.7.06] Aha, zapomněl jsem říct, že knížka byla přibalená k jednomu časopisu. Jistě, to situaci dost zásadně mění, nicméně pořád lepší než prášek na praní. A konečně jsem našel i pár rozumných recenzí, které končí nějak jako "No já nevím..."

Lost in... Lost

Někde jsem teď nedávno četl, jak se Češi považují za národ s vysokými nároky na televizní pořady. Ano, já vím, je to směšné, ale víte jak to chodí -- nikdo si nechce přiznat, že ve skutečnosti se mu líbí televizní pořady, které nebyly moderní ani před těmi dvaceti třiceti lety, kdy vznikaly.

Já, naproti tomu, mohu zodpovědně tvrdit, že jsem velmi progresivní televizní divák, který věnuje dvacent procent svého televizního času týdně nejlepšímu seriálu současnosti. Jde o u nás ne až tak známý seriál Lost (česky Ztraceni), kterému teď udělám trochu reklamy, aby lidé, kteří nesledují žebříčky nejstahovanějších torentů věděli, do čeho investovat svou nabytečnou přenosovou kapacitu (podotýkám, že já jsem nucen každý týden poctivě čekat na neděli, kdy seriál běží na AXN).

Takže, pokud jste o Lost zatím neslyšeli, jde zhruba o tohle: Kvůli výpadku rádia, se letadlo při cestě z Austrálie do USA odkloní z kurzu, aby následně havarovalo na opuštěném ostrově. Z přeživších je záhy vyvoleno několik jedinců, kolem kterých se seriál točí (jsou mezi nimi doktor s tetováním, podivný plešatý chlapík s kufříkem plným nožů, bývalý člen Saddámovy Republikánské gardy atd.) Hned v druhém třetím díle zjistíme, že ostrov asi není tak úplně opuštěný a že se na děm dějí různé podivuhodné věci. Seriál je veden tak, že každý díl se věnuje jedné postavě, kterou vidíme v teď, jak odhaluje podivnosti ostrova, střídavě s retrospektivou, která jí dodává hloubku a ujasňuje kdo je vlastně kdo.

Už v tomto ohledu je seriál velmi chytře vymyšlen (i když si moc nedovedu představit, jak by retospektivní části mohly být nějak extra zajímavé po třetí čtvrté sérii). Postavy nejsou odhaleny tak, jak je to v seriálech obvyklé, kdy po první scéně víme: ano, to je dobrý chlapík, ano, tohle je pěkná mrcha. Naopak se rýsují postupně a vidíme, že i záporňáci občas páchají dobré skutky, a dokonce i klaďáci se občas chovají jako svině. To zaprvé.

Zadruhé je tu velká odlišnost od klasického schématu amerického seriálu, kdy jednotlivé epizody spolu moc nesouvisí, a vlastně jde jen o opakování totožné zápletky v odlišných prostředích (třeba Alias, Angel nebo Agency jsou toho ukázkou -- mimochodem, všimli jste si, kolik seriálů začíná od A?). Lost naopak produkují rozličné zápletky v jednom prostředí, ani ne moc výpravném -- nakonec na tropickém ostrově toho není moc k vidění, než je džungle stokrát jinak. Možná právě proto, cokoliv co do zdánlivě panenské džungle nepatří, vzbuzuje obrovskou pozornost (kolik zábavy si divák užije třeba s tajemným poklopem).

A zatřetí: velkým pozitivem seriálu je, že skoro nic nevysvětluje. Je to skoro unikátní ukázka přístupu "Don't tell, show!". U dílu o tajemných číslech, jsem měl skoro celou dobu husí kůži, i když vlastně nešlo o nic děsivého v klasickém slova smyslu. Lost nadhazují jedno tajemství za druhým, ale explicitně toho vysvětlují jen málo. (V tétou sovislosti je potřeba podotknout, že tento přístup se může taky šeredně vymstít, pokud se to s ním přežene, nebo pokud závěrečné odhalení -- dojde-li vůbec k nějakému -- nebude dostatečně nečekané. Zatím se ale scénáristům daří propojovat věci tak, že to vypadá, že opravdu existuje nějaký velký plán, podle kterého seriál píší.)

Prostě: pokud můžete, určitě si Lost někde sežeňte a podívejte se na ně. Kromě toho, že pak bude stejně progresivními diváky televize jako já, určitě se u televize po dlouhé době dobře pobavíte.

x2

Takže už skoro týden jsem tuplovaným otcem. Ano, ano. V neděli ráno má maželka porodila naše druhé dítě. (Abych předešel spekulacím, podotýkám, že je to kluk.)

Porod je velmi zvláštní záležitost, příliš intimní na to, abych se to rozepisoval o něčem jiném, než že jsem se (na rozdíl od porodu naší dcery) na konci velmi kulivovaně a způsobně svalil na zem a omdlel (což je samo o sobě zajímavá zkušenost).

Chtěl jsem ale říct, že až když má člověk vlastní děti, pochopí, že všechny ty patetické scény z amerických filmů, ve kterých vystupují děti a rodiče, nad kterými se jako bezdětný jen povýšeně ušklíbá, jsou vlastně ve své absurdní hypertrofované podobě, blízké realitě jak je to jen možné.

Kdo má děti rozumí i bez toho, abych tu páchal srdceryvné příběhy otcovské lásky, vy ostatní uvidíte sami, až příjde váš čas...

Trocha poctivé demagogie

Takže další kolo. (Než se pustíte do dalšího čtení, doporučuji vaší pozornosti poměrně zajímavý komentář uživatele Q, který jste třeba přehlédli.)

Problém s celou věcí je v tom, že naprostá většina lidí se otázkám, v nichž nějak figuruje Microsoft, nedokáže vyhnout zpolitizování věci, a tak, místo abychom se tu bavili o tom, jak obecně přistupovat k podobnému druhu chyb, kterým se někdy prostě nedá vyhnout, a může se s nimi setkat každý vývojář, řešíme nějaké zbytečné spory ve smyslu katedrála vs bazar, uzavřený vs otevřený, Microsoft vs Samba. Uznávám, mám na tom svůj díl viny, protože jsem si nedokázal odpustit trochu té infantilní jedovatosti (a protože je mi bližší Joel Spolsky než Paul Graham, jsem nutně vychýlený na stranu -- jak to bylo? -- jedné dominantní firmy).

Co mě osobně na celém problému nejvíce zaujalo, je to hledání metody, jak s podobnou chybou naložit. Upřímně řečeno -- nevím. Myslím si, že uživatelé mají právo na zpětnou kompatibilitu, současně ale souhlasím s tím, že zrychlení operací FindFirstFile, FindNextFile je žádoucí, a že po něm korporátní zákaznící Microsoftu touží, a neměli by o něj být připraveni. Myslím, že není správné vyhazovat message box u takových operací jako je vylistování obsahu adresáře, ale přitom chápu, že spamování error logu není řešením pro domácí uživatele, kteří najednou neuvidí své soubory, a kteří nevědí (a nechtějí vědět) nic o tom, co je to nějaká Samba, nebo jakým způsobem Explorer zjistí které soubory jsou ve kterém adresáři. Souhlasím s tím, že nejlepším řešením je opravit instalace vadné Samby, ale nejsem si úplně jistý, jestli je to realizovatelný požadavek u jednoúčelových fileserverů, které firmy (s Linuxem ve ROM/flash paměti) chrlí po desítkách tisíců.

Jak říkám -- nevím jak takovou situaci řešit. Proto mě celý problém zaujal, protože jsem si myslel (a pořád si to myslím), že se dovím, jak se v takové situaci zachovají (ať už se to někomu líbí nebo ne) ti nejlepší programátoři a softwaroví obchodníci na planetě.

Pokud jde o to, jestli samba-team musel nebo nemusel reverzně inženýrovat (ha!) protokoly Microsoftu: Microsoft má svaté právo nechat si své protokoly pro sebe. Nejsem tak kovaný v historii operačních systémů, abych to mohl říct určitě, ale domnívám se, že snahou MSFT v době, kdy "SMB" vznikalo, bylo primárním úkolem zlikvidovat konkurenci ztělesňovanou firmou Novell. Myslím si, že v té době, nikdo nezveřejňoval specifikace svých protokolů, protože se to prostě nedělalo, a jejich utajení a vzájemná nekompatibilita byly považovány za konkurenční výhodu (jako tomu donedávna bylo -- a leckde stále ještě je -- u instant messaging aplikací a protokolů). Od těch blažených devadesátých let se lecos změnilo, a dnes se naopak protokoly zveřejňují a velké firmy se stávají členy konsorcií, kde se protokoly a formáty domlouvají ke všeobecné nespokojenosti. Je to jako s programováním -- od rigidního stylu vše bude naplánováno, pak implementováno, nakonec otestováno, a co si zákazník nevymyslí hned zkraje, to mít nebude se postupně přechází k extrémnímu programování, které říká neplánujte nic, napište pár testů a uvidíte co z toho vzejde.

Stejně jako se za těch deset patnáct let změnila představa ideálního programovacího stylu, změnila se i představa ideálního přístupu k protokolům. Dříve nepředstavitelné zveřejňování obchodních tajemství se dnes stalo všeobecným standardem, a firmy sázejí víc na to, že nabídnou synergické řešení všech problémů, které bude zákazníky demotivovat od nákupu produktů konkurence (pravým důvodem proč používat Outlook není příjem pošty, ale propojení s Exchangem a zbytkem balíku Microsoft Office, důvodem proč nepoužívat OpenOffice.org není těch 1397 funkcí, které má Excel navíc, ale absence návaznosti na Exchange a další produkty Microsoftu).

Abych to shrnul: Vývojáři Samby v diskusi pod Chenovými příspěvky sami přiznali, že chyba nevznikla proto, že by neznali protokoly Microsoftu (který je prý už docela obstojně dokumentuje a s týmem Samby snad i spolupracuje), ale proto, že prostě udělali normální stupidní chybu (nějaký ten zapomenutý case ve příkazu switch()). Údajně zabrala oprava chyby (včetně testování) asi tři minuty. (Což mi připomíná, že, pokud jsem to správně pochopil, problém není v tom, že by listování adresáře nevyhodilo chybu. Problém je v tom, že ji vyhodí i když nemá!)

Blog Old New Thing se problémem zpětné kompatibility zabývá poměrně často. I proto ho čtu -- protože mi stále připomíná, že opravit chybu někdy nestačí...

Hlas z druhého břehu

Tento BVerův text se objevil pod přispěvkem Malinkatá chybička. Myslím, že si že zaslouží širší pozornost, takže jsem z něj udělal příspěvek. --objektivní editor-- (alias jIRI)

Jsa vhozen do jedné škatule k militantním linuxářům, nemám jinou možnost než na tento emocemi nabitý post odpovědět. Konečně, Festivalu už by po čase prospěl nějaký slušný flamewar, tak rád plním jIRImu jeho nevyslovené přání :-)

Předně: v dané kauze vystupuje všemi dlouho očekávaný operační systém od dominantní firmy na jedné straně a souborový server, jenž je k dispozici zdarma se zdrojovými kódy, na straně druhé. Dále je třeba zmínit, že oné dominantní firmě už samotná existence serverového projektu vadí -- tento software umožňuje běžným uživatelům přistupovat ze stanic vybavených operačním systémem dominantní firmy k souborům uloženým na jiných systémech (zvláště pak k souborům těch operačních systémů, které dominantní firma považuje za svoji hrozbu). Daný souborový server tím podstatně zvyšuje použitelnost a užitnou hodnotu konkurenčních systémů a dovoluje tak vzájemné soužití různých OS na jedné lokální síti a tím původně dokonalou dominanci firmy narušuje. Pro úplnost je ještě třeba zmínit, že dominantní firma detaily svých síťových protokolů původně nezveřejnila, takže serverový projekt vznikl na základě zpětného inženýrství a neúplných informací o chování a analýzou síťového provozu klientů dominantního výrobce.

Řekl bych, že toto uspořádání věcí situaci značně komplikuje, protože původně ryze technický problém je posouván do roviny obchodní, filozofické, až nábožensky fundamentalistické.

Pokusím se od vyšších rovin oprostit a hodnotit otázku na ryze systémové úrovni:

Každá jednotlivá komponenta tak komplikované věci, jakou je (jakýkoliv) operační systém, by měla dělat svoji práci v rámci celku čistě, jednoduše, logicky a bez zbytečných vedlejších předpokladů. Pokud tomu tak není, je její chování komplikované, pro ostatní komponenty obtížně předvídatelné a hůře abstrahovatelné -- bezprostřední okolí, které s komponentou komunikuje, se musí jejímu chování přizpůsobovat a to vede ke zbytečným složitostem a dalším nadbytečným předpokladům. Každá složitost pak zvyšuje šance zákeřných chyb a zhoršuje efektivitu (rychlost a paměťovou náročnost). Snahou architektů je tak samozřejmě udržet systém na všech úrovních co nejjednodušší. Proto například jedno z navrhovaných řešení "systém se postará sám o chybové hlášení k směrem k uživateli a zobrazí dialog s varováním" je vadné -- síťový subsystém by tak musel mít těsné vazby na nějaký zobrazovač událostí (jenž je zodpovědný za zobrazování GUI hlášek v daném rozlišení, barvách, jazyce, atd...) a tato vazba může být zdrojem komplikací, protože cílem síťového subsystému je být efektivní a cílem zobrazovacího subsystému je být komfortní. Je evidentní, že síťová komponenta OS má problém detekovat, obejít, hlásit a zaznamenat tuto událost co nejjednodušším zůsobem (např. návratovou hodnotou volání, zápisem do systémového logu, atd.), je pak pouze a jen věcí aplikace, jestli a jakým způsobem varování prezentuje. Tedy: model toho, jak se zachovat, je plně v kompetenci softwarové vrstvy NAD síťovou komponentou OS, tedy konkrétně souborového prohlížeče. (Poznámka na okraj: Je smutné, že i technicky orientovaní lidé už dnes nedokážou rozlišovat mezi operačním systémem a jeho aplikacemi -- slíbil jsem ale, že se nyní budu držet ryze technických aspektů, takže nechci toto téma rozvíjet.)

Tolik tedy k tomu, proč "podobné workaroundy jsou cestou do pekel, a že jakékoliv jiné řešení než to "čisté" zalogování a vrácení chyby, je projevem opravdového zla", doufám, že je jasné, proč a z jakých důvodů hájím toto stanovisko.

Nyní k vyšším úrovním problému: Operační systém je v konečném důsledku komerční produkt a jako takový vzniká díky značnému úsilí technického a obchodního týmu. Obchodníci stanovují priority, celkové zaměření, look´n´feel celého produktu, měli by dobře znát cílovou skupinu zákazníků, atd. V reálném světě jsou pak požadavky dané obchodním týmem často v rozporu s prioritami technickými -- v daném případě je obchodním požadavkem zpětná kompatibilita: síťové aplikace musí fungovat úplně stejně jako na předchozí verzi operačního systému, jenž je ale zcela technicky odlišný od vyvíjeného systému. Podobný požadavek, je-li prosazen, vede k tomu, že v nenarozeném dítěti vzniká slepé střevo (bug v serverovém projektu byl už odstraněn a za několik měsíců bude workaround v OS úplně nepotřebný, zatímco OS bude udržován dlouhou řadu let, je mylné předpokládat, že uživatelé budou vadnou verzi serveru používat dlouhodobě třeba kvůli firmware v ROM). Stručně řečeno, má být odstraněna jen původní chyba a na místě, kde vznikla.

Vybalancování technických a obchodních požadavků je nelehkým úkolem hlavních šéfů -- jen oni rozhodují o tom, zda je důležitější mít technicky dokonalý OS s drobným nekomfortem, jenž časem donuti určité procento správců serverů k upgradu, nebo to, aby současní zákazníci měli snadný přechod na operační systém, jenž je vnitřně zaneřáděn od samého začátku.

Celková politika dominantní firmy je dlouhodobě zvýhodňovat obchodní priority před technickými -- jen tak dosáhla své dominance. Tato jistě úspěšná strategie nicméně vysvětluje i fakt, proč technické parametry produktů, APIs a protokolů oné dominantní firmy jsou vždy podřízeny momentálním krátkodobým trendům, proč jsou výrobky uváděny na trh se zpožděním a proč je jejich údržba často problematická.

Tímto se dostávám k předposlednímu argumentu (pokrytectví a "dělání blbců" z uživatelů): každá úspěšná firma musí pracovat s modelem zákazníka. Obchodníci operují s tvrzeními typu "tohle uživatel snese, tohle už ne", "tohle je intuitivní, tohle už ne", "tohle vypadá jako naše chyba, to není přípustné", apod. Myslím si, že model uživatele, s nímž pracuje dominantní firma, je (zbytečně) vychýlen směrem k podprůměrnému uživateli s nižším IQ. Je to logické -- lidé, kteří konktaktují uživatelskou podporu, většinou k této skupině patří a je tak výhodné ušetřit náklady, pokud jich bude co nejméně. Ona podceňovaná "mlčící většina" je ale v průměru mnohem šikovnější a schopnější, než by dominantní firma byla ochotna připustit. Což je mimo jiné i důvod, proč vůbec vznikají a jsou velmi populární projekty jako je síťový souborový systém postavený na protokolech dominantní firmy.

Tak.

Doufám, že jsem aspoň částečně vysvětlil své "svaté pravdy", které byly autorem vyjmuty z kontextu naší dlouhotrvající diskuse a lehce osprejovány narudo.

A teď si neodpustím ti tu trošku demagogie, jIRI, vrátit ve formě malé podpásovky. Jen tak dál, časem si snad opravdu nainstaluješ nějakou šikovnou linuxovou distribuci, staneš se jejím spokojeným a nakonec i pokročilým uživatelem a budeš tak schopen posuzovat a hodnotit věci i "z druhého břehu".

Kdyby totiž platil tvůj omyl, že "Linux nemá zákazníky", neuvažovali by tvůrci Visty o podpoře staré verze Samby -- nebo snad ano?

Takzvané zlo

Pustil jsem si po čase zase KOTOR2 a chvíli jsem zkoušel hrát, tentokráte ovšem jako záporná postava, která se přiklání k temné straně. A musím říct: I když zrovna KOTOR2 je v tomto směru spíše světlou vyjímkou (má pár opravdu pěkných okamžiků) drtivá většina her se, pokud jde o zlo, nevzmůže na nic lepšího než jsou projevy brutální blbosti. Nebo rozdíl mezi dobrým a zlým spočívá v tom, že ten dobrý nedělá zajímavé věci (jako třeba ve Fable -- ale o tom jsem jen četl, hru jsem nikdy nehrál).

Víte co myslím: pokud má být postava zlá, musí se nejvíce ze všeho chovat jako idiot, každého hned rozsekat na kusy a nejméně jednou za půl hodiny se ďábelsky zasmát. Přitom zlo vůbec není jen mučení a prvoplánové zabíjení. Existuje ještě to druhé, elegantní zlo, které vás s úsměvem odvede na šibenici, nebo vás přesvědčí abyste špinavou práci udělali za něj.

Takového (řekněme reálného) zla, je v počítačových hrách pomálu. Připisuji to jednak tomu, že herní designéři jsou vesměs dobří lidé, a nejsou prostě fyzicky ustrojeni k tomu, aby osnovali opravdu zlé plány, jednak skutečnosti, že programovat vychytralé zlo, které se dvě hodiny hracího času tváří jako dobro, aby pak provedlo něco obvzlášť odporného, je mnohem těžší, než napsat 3D engine, který bude krásně renderovat rozstřikující se krev a vyhřezlá střeva.

Otázkou samozřejmě zůstává, zda by někdo, kromě opravdu nemocných lidí, chtěl hrát opravdu zlou hru. Ale fakt, že ve hrách můžete být buď dobrý, nebo pitomý, je dost tristní.

V KOTOR2 je pár ukázek takového skoro-skutečného zla (třeba se vaší light saber můžete prosekat až k dívce kterou máte zachránit, abyste ji pak prodali do otroctví, nebo pošlete nemocného nakažlivou chorobou odpočívat mezi ostatní uprchlíky), ale většinou se musíte jen chovat jako idiot, všechny hned rozsekat na kusy a každou chvíli se ďábelsky zasmát.

Malinkatá chybička

Příspěvek How would you solve this compatibility problem: Network interoperability (Old New Thing) si určitě přečtěte. Je zajímavé, jak takový vcelku banální problém dokáže přesně rozdělit lidi na dvě poloviny. A je zajímavé, kolik se toho o lidech dovíte z toho, na kterou stranu se přikloní.

O co jde?

Raymond Chen z Microsoftu se táže svých čtenářů, jak by řešili tento problém: file serveru se lze na seznam souborů zeptat pomalu nebo rychle. Pomalu se ptaly WindowsXP, Windows Vista se ptají rychle. Ovšem někteří betatesteři reportují podivnou chybu, kdy s některými file servery (nakonec byla v diskusi identifikována jako provinilec Samba, včetně odkazu do bugzilly) není načten celý seznam souborů, ale jen prvních 128 položek. Chyba v sambě byla zkraje roku opravena, nicméně jistě stále zůstává dost neupgradovaných instalací, při kontaktu se kterými by se Vista jevily jako pochybný operační systém, který ani nedokáže vylistovat soubory. (Poznamejme ještě, že nejde jen o problém s Windows Explorerem, ale se všemi aplikacemi, které používají API shellu k vylistování obsahu adresáře.) Čili se Chen ptá, jak mají Vista s touto chybou (která není jejich chybou, ale chybou kopírovačů, kteří Microsoft a jeho produkty tak nenávidí, až je pod hlavičkou open source kopírují) naložit.

Mají Vista chybu detekovat, zapsat informaci o ní do logu, a API vrátit chybový kód? Nebo se ji mají snažit detekovat, a před uživatelem skrýt? A tady se právě lidé rozdělují na dva neslučitelné tábory: jedni (ke kterým patří třeba BVer) se domnívají, že jediným řešením je chybu ohlásit a nechat uživatele/administrátory ať si nainstalují novou verzi Samby. Druzí (do této skupiny patřím já) si myslí, že je nepředstavitelné, aby operační systém, který používá zhruba 500 miliónů lidí, najednou přestal fungovat tak, jak tito lidé očekávají.

BVer mi v naší vášnivé diskusi na toto téma vysvětloval, že podobné workaroundy jsou cestou do pekel, a že jakékoliv jiné řešení než to "čisté" zalogování a vrácení chyby, je projevem opravdového zla. Já si na druhou stranu myslím, že pro Microsoft, který už tak všichni upřímně nesnáší, je nepřijatelné to, že za drahé peníze vnutí svým zákazníkům nový operační systém (kvůli kterému budou muset upgradovat hardware, přistoupit na licenční podmínky, které určitě budou výhodnější než ty současné -- výhodnější pro Microsoft, atd.), a ten pak nebude fungovat.

BVer dštil oheň a síru na snahu Microsoftu "vypadat dobře", a že z uživatelů dělá blbce. Já tomu ale rozumím: když nějaká firma utratí řekněme půl milionu dolarů za upgrade na Vistu, má za své peníze určitá očekávání. Jedním z nich je, že to co fungovalo, bude fungovat bez problémů dál.

Vidím tu ten propastný rozdíl mezi uvažováním lidí od Linuxu a lidí od Windows: Linux nemá zákazníky a není zákaznicky orientovaným softwarem. Windows naproti tomu jsou komerční produkt, který se musí prodávat, aby obhájil svou existenci.

Militantní Linuxáři vám řeknou: Pokud ti Linux příjde složitý, jsi debil, který si ho stejně nezaslouží. Podlézavý Microsoft vám nabídne slevu (kterou samozřejmě nechce zadarmo).

Linuxáři hají svou svatou pravdu s otevřeným kódem. Microsoft chce všechny peníze, které jste mu schopni dát.

Co mají oba tábory společné, je ta zarputilá tvrdohlavost, se kterou jdou za svým...

PS: Kauza pokračuje (a Chen vysvětluje, proč BVerův scénář s donucením k updatu není úplně realizovatelný). Doporučuji sledovat...

Pozdní sběr

Nenechte se mýlit: přes všechno to zasvěcené blábolení, ve skutečnosti jsem pravým opakem toho, čemu se říká early adopter. Obsluhuji počítač se čtyři roky starým procesorem, tři roky starý model digitálního fotoaparátu, opravdu obskurní mobilní telefon, žádnou digitální kameru (což ovšem souvisí spíše s mým odporem k záznamu pohyblivých obrázků, než s čímkoliv jiným), zcela nemoderní automobil Škoda Fobi- ehm, Fabia, pořád se k Internetu připojuji přes dial-up, a tak dále, a tak podobně.

Chci říct: Jediná nová technologie, ke které se mi podařilo přijít včas je .NET Framework (a to jen díky tomu, že jsem zmeškal příležitost naučit se pořádně MFC a Win32), a i do té jsem začal pořádně pronikat až v posledním půlroce.

Zkrátka: DVD vypalovačku jsem do rodinného počítače pořídil až minulý týden. Nakonec jsme vybral nějaký model LG (samozřejmě bez LightScribe), kterému jsem, abych si alespoň trochu uchoval tvář, promptně updatoval firmware.

Okamžitě jsem stáhnul driver, zformátoval DVD-RAM médium do UDF2.0, načež jsem zazálohoval adresář se všemi v podstatě nenahraditelnými daty, která jsem za ten rok od poslední zálohy na CD-R nasbíral (ovšem bez fotografií, kterých jsme za tři roky vlastnictví digitálního fotoaparátu s manželkou nasekali cca 7GB) . Současně jsem se rozhodl, že je nutné, abych napsal program pro automatické zálohování (popravdě -- nic z toho co se dá stáhnou zadarmo nevyhovuje mým požadavkům), což nejspíš vyústí v další polodokončený projekt, na kterém se toho spoustu naučím.

Inu, tak už to chodí.

V každém případě, mě během kopírování napadla následující rýmovánka:

Až mi v poči klekne disk,
Budu moct jít klidně spát,
Zálohu jsem provedl,
Nebude mě ztráta --

a tady mě inspirace opustila...

Guerrilla

Aha, přišel jsem na skvělý způsob jak se vyhnout blamáži: Pokud následující odstavce budou působit poněkud neuspořádaným dojmem, není to způsobeno mou intelektuální nedostatečností, ale lahví Veltínského zeleného, kterou jsem právě dopil. (Nevím jestli jsem se o tom už zmiňoval, ale piji téměř výhradně bílé víno, a to i k jídlů ke kterým se naprosto nehodí. Nemohu si pomoci, ale červené víno mi prostě nechutná...)

Tak.

Na Spectru právě skončil velmi zajímavý pořad Strategie pojednávající o tom, zda teroristé a guerilové armády mohou dosáhnout svého a změnit běh věcí ve svůj prospěch. Jako příklady byly uvedeny různé britské války v Africe, válka ve Vietnamu, IRA, Al Kajda a podobná uskupení. Závěr dokumentu byl zhruba v tom smyslu, že časy se změnily, že gentlemanské upozorňování IRA na umístění bomb skončilo, a že věk neřízeného iracionálního teroru začal 11. září 2001 (mimochodem: den na to jsme s manželkou -- tehdy jsme ovšem ještě nebyli manželé -- odlétali do Lisabonu, a řeknu vám, chlápci se samopaly proklatě nezajištěnými, nejsou právě tím nejpříjemnějším přivítáním na letišti; ovšem ještě méně příjemné je, když si vás na letišti při průchodu přes dezinfekcí napuštěný koberec prohlíží infračervená kamera, která má odhalit, zda vaše tělesná teplota není nad normálem, což by mohlo signalizovat nákazu ptačí chřipkou).

Shodou okolností mi můj švagr minulý týden sdělil, že by se chtěl odjet rekreovat do Jemenu. Napsal jsem mu, že bych raději jel do nějaké civilizované země. Napsal mi zpátky, že mám nějaký mentální problém. Odpověděl jsem, že ano, že mám mentální problém se zeměmi, kde si lidé obalují hlavy turbany.

A skutečně, je to tak: jesliže Evropané se směrem k Islámu vzmohou nejvýše na pár slabomyslných karikatur, když islamisté s chutí nastražují bomby na nádražích, a ukončují kurzy létání před lekcí o přistání, pak nemohu netrpět pocitem, že ve vztahu mezi tvz. euro-atlantickou civilizací a tím, co se nachází na jihovýchod od ní panuje jistá disproporce.

Rozumějte: I když si myslím, že Saddám Husajn je zkurvený hajzl, a že zabránit mu v mučení, popravování a plynování dalších lidí je záslužný čin, nejsem si úplně jist, zda to, co armáda Spojených států předvádí v Iráku je to nejlepší co je možné dělat.

A obávám se, že tento pocit je vlastní mnoha Evropanům.

Problém je v tom, že mnoha lidem zasaženým Islámem nepříjde naprosto nepřijatelné rozložit na molekuly (nebo alespoň na co nejmenší kousky zkrvaveného masa a roztříštěných kostí) co největší počet zcela obyčejných lidí, kteří se nepovinili ničím jiným, než tím, že byli spokojeni s poměry ve kterých žijí, tak, jako to příjde většině křesťansky založených jedinců. (Ó, ano, jistě, ve skutečnosti mnoho lidí, kteří si myslí, že jsou dobrými křesťany střílí po mnoha jiných lidech, kteří jsou přesvědčeni o tomtéž, ale dovolte mi dopustit se v rámci neformálního stylu spojeného s weblogy této nejapné generalizace.)

Naše civilizace si zvykla zavírat asociání živly (tedy takové jedince, kteří odmítají uznávat její pravidla vycházející z -- ať se nám to líbí, nebo ne -- Desatera) uvnitř sebe sama do vězení (po té, co uznala, že trest smrti je příliš nezvratným na to, aby byl vůbec upatňován), aby předešla svému rozvratu. Co však dělat, když takovým asociálním živlem je celý národ, nebo dokonce několik národů?

Jistě chápete kam mířím, takže další rozbory problematiky ponechám vaší laskavé úvaze a raději skončím velmi výmluvnou replikou z rukověti inteletkutála-amaterá: Jsem v tomto směru poněkud ambivaletní...

Do you like our owl?

Pouštěl jsem si v pátek v noci na počítači best SF movie ever, tedy film Blade Runner. (Abych to vysvětlil: tuhle kopii jsem sehnal ještě na koleji; je to otřesná kvalita, s mizernými českými titulky přímo v obraze, a hrozným zvukem. Bohužel, pokaždé když se pokusím najít internetový obchod v Česku -- k nákupům přes Internet v zahraničí zatím nejsem vybaven, který by mi prodal kopii tohoto filmu, narazím na hlášku "tento film byl vyřazen z distribuce", nebo něco v tom smyslu.) Blade Runner je úžasný film, což jsem tu už nejméně jednou psal.

Když jsem se na něj teď s odstupem několika let znova díval, překvapilo mě, jak moc je trikově poplatný osmdesátým letům, a jak málo to vadí. Ridley Scott udělal z knihy Do Androids Dream of Electric Sheep, která sice není špatná, a některé scény (třeba ta, kdy je Deckard vyšetřován na to, zda je, nebo není replikant, někým o kom sám neví, zda je, nebo není replikant), jsou opravdu výborné, ale celkově bych ji asi nezařadil mezi to úplně nejlepší, co P.K. Dick napsal, opravdu výjmečný film. Podařilo se mu to hlavně proto, že se knižní předlohy příliš nedržel, a pokud se dobře pamatuji (knížku jsem četl jednou, před dost lety), dokonce ani nálada (nebo atmosféra, jak chcete) není úplně stejná. Skoro by se dalo říct, že jediné co z knihy zůstalo je ta nejzákladnější linka: Chlapík, kterému se říká Blade Runner, střílí replikanty.

Nevím proč, ale přemýšlel jsem během filmu nad tím, proč Blade Runner je ono, zatímco Still Life není ono. Still Life má skoro všechno co má Blade Runner: má silnou vizuální stylizaci, poněkud rozvráceného hlavního hrdinu (resp. hrdinku, ale drsná policatka je skoro stejně dobré klišé jako drsný osamělý policajt), má adekvání zvukový doprovod (i když Vangelis na začáku 80. let je prostě Vangelis na začátku 80. let). Syžet má sice každé dílo jiné -- Dekcard vlastně nechce replikanty zabíjet, protože, zdá se, se domnívá, že jsou mnohdy lidštější než lidé, zatímco Gus/Victorie McPhersen(ová) vraha dopadnout chce za každou cenu, ale to není až takový rozdíl (z hlediska toho co zkoumáme).

Člověk by Still Life dokonce odpustil i ty puzzly, které narušují tok narace ve prospěch natahování herního času (a autoři adventur -- a her obecně -- by se už konečně měli naučit, že když chtějí vyprávět příběh, nemohou před hrácče postavit hádanku spočívající v manipulaci se dvěma šperháky a zámkem, jehož dvacet stavítek se přepíná podle nějakého složitého algoritmu), i to, že hra je už dopředu postavená jako první díl (přičemž druhý už nejspíš nebude, protože Microids buď byli koupeni Ubisoftem a kdoví co bude dál, nebo rovnou zkrachovali), a dokonce i těch pár trapných vtípků (z nichž nejubožejšího se dopustili překladatelé českých titulků, když do děje odehrávajícího se v Chicagu umístili do titulků referenci na pana Kájínka) by se dalo strávit.

Tohle všechno se dá nakonec přehlédnout (jako se dají přehlédnout papírová auta v Blade Runner), a i když jsem hru odložil s pocitem, že je to dobrá vážně se beroucí detektivka, rozhodně jsem neměl ten pocit. Ten pocit, který jsem měl v pátek z Blade Runnera, nebo někdy před čtyřmi lety, kdy jsem poprvé dohrál The Longest Journey. Opravdu nevím, v čem je problém.

Ale jsem rád, že i když Still Life není ono, pořád je tu Blade Runner, který ono je.

Review.Game("Still Life")

Když už jsem se prohřešil proti téměř všem pravidlům tzv. herní žurnalistiky (recenze nezačínám třemi odstavci o ději hry, většinou se moc nezmiňuji o grafice a na konci neuvedu počet procent), je načase zahýbat i s tím posledním. Totiž vyslovit závěrečný verdikt hned v prvním odstavci: Still Life nejlépe vystihuje můj oblíbený výrok Marka Twaina: Rozdíl mezi téměř správným slovem, a správným slovem, je jako mezi světluškou a bleskem.

Tak. Psát dále netřeba.

Visual Driven

Takže BVer mě svou soustavnou věrozvěsteckou činností nakonec přeci jen uvrtal do Test Driven Development. (Byly časy, kdy jsem si myslel, že je to tím, že je o nějaký ten rok starší, že vždycky přivede k něčemu zajímavému on mě, a ne já jeho. Pak jsem ale sám trochu zestárl, a zjistil jsem krutou pravdu: opravdu jsou někteří lidé chytřejší než já. Někteří o dost chytřejší [sigh].) Zatím jsem ve fázi bezbřehého nadšení, které samozřejmě časem vyprchá, až budu kvůli banální změně v interfacu třídy přepisovat dvacet testů, ale právě teď mě fakt, že se v nUnit mnění kolečka z červených na zelená, naplňuje takovým štestím, že se to snad ani nedá popsat.

S tím souvisí další téma, které jsem chtěl už delší dobu zmínit: Visual Studio 2005. Tak tedy: na první pohled skvělé. Sice mi příjde, že se vizuálním vzhledem až nebezpečně blíží Microsoft Office 2003, což je samozřejmě nepříjemné, protože, jak známo, vývojové prostředí má být tak spartánské jak to jen jde... No dobrá, podobné žvásty mě iritují u vyznavačů čistých textových editorů jakožto primárního vývojového prostředku, takže si je odpustím. (Pravda je taková, že bych těch pár pixelů, které zkonzumují barevné toolbary klidně obětoval dalším dvěma řádkům kódu, ale nešť.)

Nové (teď už ne tak moc) Visual Studio z mého pohledu (tedy z pohledu v zásadě stand-alone vývojáře, sám se řídím, sám si peru, a tak dále) nepřineslo nic až tak obrovsky úžasného. Ano, C# konečně podporuje templaty (v microsoftím newspeaku generika), ano, Class designer je moc pěkná věc, která konečně umožňuje snadné XML komentování kódu, a občas i návrh tříd (a je opravdu fajn, že se prázdná třída vygeneruje automaticky), a pak jsou tu tyhle vymoženosti v Data-bindings, a spousta nových funkcí a tříd v .NET frameworku 2, ale popravdě: je to krok spíše evoluční, než revoluční, skoro nic, co by mi dneska nemohl poskytnout produkt jako je #develop, nebo v případě C++ nějaký ten front-end nad gcc.

Jelikož pořád ještě nemáme (a dlouho mít nebudeme) WinFX, nějakému tomu importování Win32 funkcí se člověk nevyhne, nové Visual Studio padá (a to tak že často -- s VS2003 jsem žádný pád nikdy nezažil, zato hned první pokus s VS2005 skončil moc pěknou chybou, kdy neinicializovaný objekt -- po importu projektu z VS2003, kde to nevadilo -- způsobil pád form-designeru, který se, po znovuspuštění a znovunačtení projektu, automaticky načetl, takže nebylo lze chybu opravit, a nakonec jsem musel smazat .suo soubor, abych se neotevíraly žádné soubory projektu), i když je teď dialog Options trochu přehlednější, nemůžu se zbavit dojmu, že z něj zmizely některé položky, které v VS2003 bylo možné nastavit.

Celkově je VS2005 (podle mého zjevně nezasvěceného názoru) pořád nejlepším vývojovým prostředím (hlavně kvůli opravdu vypečenému IntelliSense), ale nějak jsem si od něj sliboval víc...

Nad propastí

Ó, ano, to víte, že se samolibě usmívám, a spokojeně si mumlám Já jsem to říkal. Jak to bylo v traileru k filmu Hannibal? How long can man stay silent, before he returns to what he knows best? Tak nějak?

V každém případě, po té, co jsem si přečetl pár příspěvků na jeho novém, a několik posledních z jeho starého blogu, dospěl jsem k názoru, že Petr Koubský je nějak depresivní. Už jen ten název -- Gazing into the Abyss, nebo ty citáty z Nietzscheho a Orwella. Takhle se tedy, podle mého názoru, spokojený člověk neprojevuje.

Což mě vede k otázce, zda je nutné, aby dnes byl každý intelektuál pesimista. Nebo lépe: může být dnes intelektuál šťastný? Rozumějte: devadesátá léta nenávratně skončila, turbani chvalořečí Hitlera a ptačí chřipka z humny. Copak v tomhle může kultivovaný bílý vzdělanec pociťovat nějaké štěstí? Kde jsou jeho jistoty, tak důvěrně známé jistoty konce předminulého století, kdy stačilo vystudovat, získat místo na nějakém úřadě a pak už jen po večerech filozofovat s pozorně naslouchající, okouzleně přikyvující a přičinlivě štrykující manželkou u nohou?

Ale vážně: Jakkoliv jsem příliš mladý na to, abych si pamatoval více než jeden, příjde mi, že se tyhle výkyvy od hlubokého optimismu k nesnesitelné depresi opakují v jakýchsi vlnách, dlouhých řekněme sedm až osm let. Až do konce roku 1999 jsme zažívali obrovskou euforii z konce studené války, otevření hranic, Internetu, boomu technologií a tak dále a tak podobně. Pak ovšem bublina splaskla, letadla narazila, válka znovu začala, osobní svobody začaly ustupovat jako zjara sníh, a nepamatuji se, že bych někde četl nějakou alespoň optimistickou, když už ne exaltovaně nadšenou esej (s čestnou vyjímkou optimistů z povolání na serveru Transhumanismus.cz, ale ty jsem už v době, kdy u nás BVer začal transhumanismus propagovat, považoval za obvzláště podivnou sektu).

Jestliže devadesátky pro mě charakterizovalo technooptimistické blouznění Wiredu, tohle desetiletí se nese zcela ve znamení sžíravého sarkasmu The Register. Řeknete si: to není velký rozdíl, nakonec oboje se točí kolem počítačů, Internetu, a tak trochu kolem všeho ostatního.

Ale, zatraceně, pro mě je to rozdíl opravdu propastný.

Dehtové blues

A říká mi BVer, když se mu snažím vysvětlit, že jet do Paříže a nekouřit je jako jíst v Japonsku vidličkou a nožem, že mu má předchozí stať o mé malé nikotinové závislosti přišla jako reklama na cigarety. Ó, ano, je to tak. Snažil jsem seč jsem mohl, abych vysvětlil, proč lidé dělají něco tak zoufale nechutného jako je vdechování spalin pozvolného hoření papíru a nějaké americké byliny.

Ve skutečnosti je kouření opravdu hnusný zlozvyk, a znám jen málo odpornějších věcí, než když se k vám skloní kuřák a svým páchnoucím dechem vám začne něco vykládat. Nicméně, jak vidno, duch vítězí nad hmotou, rozum je potlačen citem, image rozhodně není na nic, když chcete být alespoň trochu in. A tak jsem si, poslušen své slabosti, koupil krabičku cigaret a celou ji za čtyři dny vykouřil.

Musím říct, že mě to stálo hodně přemáhání, hlavně zpočátku, protože po měsíci bez cigaret se mi po prvních dvou začal obracet žaludek, a hrozně mě rozbolela hlava. Ale nepolevil jsem, obrnil se svatou trpělivostí, a tak jsem nakonec před Notre Damme hrdě reprezentoval rodnou zem s čoudící cigaretou nonšalantně ukotvenou mezi prsty.

V neděli, kdy jsem letěl zpátky, jsem se zase vrátil k nekouření, protože to je, jak vytrvale tvrdí ta polovina lidstva, která nekouří, normální, i když čistě statisticky je kouření určitě normálnější než... no, řekněme, že si myslím, že více lidí na Zemi kouří, než umí číst a psát.

Co to dokazuje? Asi nic, ale od toho tu statistiky nikdy nebyly...

Na i v ní...

Ah, Paříž, řeknete si. Ale za a) wow efekt nulový, protože už jsem tam jednou byl, b) Paříž je město, do kterého nesmíte jet sami. Pro osamělého cestovatele, je to totiž asi to nejdepresivnější místo na světě.

Třeba: v pátek večer se couráte po Saint-Germain des Prés, chcete se někde stavit na večeri, ale copak to jde? Všude jsou stoly obsypané alespoň čtveřicí rozzářených Francouzů, kteří široce gestikulují, popíjejí víno (vždy to správné k tomu co jedí, asi jako u nás každý ví, jakou přílohu si dát k vepřovému se zelím) a tváří se opravdu světaznale. A tak míjíte podnik za podnikem, až nakonec skončíte v hotelové restauraci, kde jsou alespoň další dva podobní zoufalci, takže se necítíte tak zatraceně osaměle.

Jinak je Paříž samozřejmě zajímavá (i když v polovině června určitě víc, než v polovině února). Asi nejzajímavějším je pro konzervativního Čecha skutečnost, že vše co lze, vystěhují Pařížané na ulici. Nemyslím jen stánky se zeleninou, květinářství, nebo polovinu restaurace, ale třeba i prodejnu obuvi, knih či masa.

Nebo tohle raní oplachování ulic, to je velmi zvláštní pohled (ráno se otevřou pro tento účel nejspíš zvláště uzpůsobené hydranty, ze kterých se nějakou tu hodinku nechá téct voda podél chodníku, aby odnesla všechen nepořádek, který se tam za předchozí den nahromadil.

Nebo skůtry (objem 125 centimetrů kubických, mohutný zámek na předním kole, přehoz přes sedadlo a rukávce proti větru na řidítkách).

A tak dále.

Však víte -- Paříž...