Den D

No vida, ani to nebolelo. Chci říct: byl jsem dneska poprvé v novém zaměstnání. Samozřejmě, že mi bylo představeno všech třicet (nebo kolik) pracovníků konstrukce, jejichž jména jsem s lehkým srdcem pozapomínal (musím uznat, že na nošení badges se jmény na mém předchozím působišti něco bylo), samozřejmě, že jsem dostal nějaké ty nudné manuály k přečtení (snažil jsem se je číst opravdu svědomitě, ale víte jako to chodí), a ovšemže jsem se tvářil skromně, a všechny přítomné ušetřil svých vtipností a chytrostí.

Těch důvodů pro změnu zaměstnání jsem měl několik, mezi hlavními pak byla dojezdová vzdálenost (o tom poreferuji v samostatném příspěvku), vyšší plat a taky ta obligátní touha zkusit něco jiného, než co jsem dělal posledního tři a půl roku.

Skončila tak moje kariéra v polovodivém průmyslu (dělám teď něco naprosto odlišného, s výrobou polovodivých součástek naprosto nesouvisejícícho), kterou jsem zahájil jako test development engineer ve wafer fabu, a ukončil jako test development engineer na design centru. Byla to zajímavá zkušenost, a jsem věru rád, že jsem měl možnost pracovat právě v té firmě, ve které jsem pracoval, protože firemní kultura je tam vysoká, a lidé skvělí. Měl jsem rovněž možnost nahlédnout do fungování nadnárodní společnosti, poučit se o tom, jak to v takových korporacích funguje, a proč někdy zdravý selský rozum nahrazuje firemní politika. Za což jsem všem zůčastněným poděkoval.

Zvláštní také je, že mi to nějak vůbec nedochází, že jsem už někde jinde. Prostě jsem ráno na druhé křižovatce odbočil doleva, místo abych je rovně, a bylo to. Určitě s tím má co dělat fakt, že ještě včera jsem byl v jedné firmě a dneska už jsem vkráčel do druhé, takže jsem ani neměl čas o tom nějak extra přemýšlet, nicméně jsem očekával (neb to je moje de facto první změna zaměstnání), že budu mít alespoň nějaké podivné pocity.

Ale třeba to ještě příjde...

Performer

Jak nerad linkuji, tak tomuhle nedokážu odolat: Amos Latteier (via Gizmodo). Jakkoliv tyhlety performery zrovna nemusím (většinou nechápu co je tak úžasného na tom, co předvádějí), tak tento člověk nepostráda vtip a invenci. Jen víc takových a naše dny nebudou tak šedivé a nudné...

neŽivel

Chtěl bych se ještě jednou otřít o Živel. Koupil jsem si další číslo, a po jeho prolistování a zběžném pročtení jsem došel k závěru, že Živel pod vedením Michala Nanoru není časopis pro mne.

Časopis, který kdysi rezonoval s tím o co jsem se zajímal (a o lecos z toho se stále ještě zajímám), se změnil v jakousi pro mě nepochopitelnou kulturní revue, která se zabývá věcmi -- nelze to říct jinak -- které jsou mi u prdele.

Pravda, můj hudební, a obávám se, že i kulturní vývoj se zarazil někdy v roce 2002, kdy jsem opustil teplou náruč postgraduálního studia a zapojil se do takových těch obvyklých věcí, kterými se většina ekonomicky aktivní populace zabývá, takže zřejmě nejsem ten pravý člověk k hodnocení nezávislých umělců a jejich představ o eskapismu, nicméně i mí kosmopolitní přátelé se o současné podobě Živlu vyjadřují s pramalým pochopením.

Mohl bych se tu znovu tklivě rozeštkat nad devadesátými lety, kdy představa, že mi jednou bude třicet byla tak vzdálená, že jsem ji ani nepovažoval za reálnou, ale jelikož by to stejně nikoho nezajímalo, nadhodím otázku, kterou mi položil BVer: "Máme my teď nějakou, ehm... kulturně integrující generační platformu? Nějaký časopis, web, hru? Nebo jsme už jen šroubky v soukolí a atomy konzumního plynu?"

Zatraceně dobrá otázka řekl bych. A ještě jedna: Má takovou platformu vůbec nějaká generace? Není to tak, že v tom sladkém období mezi první noční polucí a pětadvacátými narozeninami (kdy si člověk začne uvědomovat, že vlasů už mu nepřibyde, a že pokud nebude hlídat co jí, tak za pár měsíců nakyne do nevídaných rozměrů), si vždycky najdeme nějakou tu platformu, se kterou se identifikujeme, věnujeme jí všechen ten zápal a energii, o které za pár let netušíme, kam se ztratila, a že si tak vytvoříme zásobu pěkných vzpomínek na mládí, ze kterých pak žijeme celý zbytek toho zoufale nudného, konformního života?

Mám pocit, že v tomto směru jsem měl štěstí, a že je na místě být vděčný za to, na co mohu vzpomínat všem, kteří mi umožnili si tenhle palác paměti vybudovat. Živel byl jedním z důležitých elementů. Proto jsem za něj vděčný. Nicméně to nic nemění na tom, že na pár let bylo tohle číslo pro mě poslední.

da Vinciho noční můra

Neblázněte, a nedělejte to. Budete stejně zklamaní jako já. Totiž: Podlehl jsme vytrvalé mediální masáží o její úžasnosti, a pořídil si knihu Šifra mistra Leonarda od Dana Browna.

Řeknu to rovnou: je to pitomá kniha, a naprosto nechápu, jak se z ní mohl stát bestseller. V ŠML (abych i českou kotlinu přiblížil americkému zvyku dělat ze všeho zkratky), jsou dvě základní roviny: zaprvé je tu celá ta -- místy dost trapná -- crazy honička, která se samozřejmě musí odehrát za jediný den, zadruhé ta věc se Svatým grálem. Problém je v tomto: Pokud chcete napsat dobrý thriller, ve kterém se utíká před policií a tajnými spolky usilujícími hrdinům o život, nemůžou vaše postavy devadesát procent času žvanit. Navíc žvanit tak, že a) nikdy není možné nacpat všechny dialogy do času, který jim autor vyhradil, a b) snaha o vysvětlení všeho i pro ty nejnevzdělanější čtenáře z toho kouká jak sláma z bot.

Na Faucaltově kyvadle (které se tématu, které ŠML prezentuje smrtelně vážně, vysmívalo s neopakovatelnou nonšalancí) se mi mimo jiné líbilo, že Eco dokázal vysvětlit to co bylo důležité, ale spoustu věcí nechal být, aby si je laskavý čtenář domyslel/dohledal sám. Naproti tomu Brown jede jako buldozer a kdejakou pitomost vysvětlí do takových podrobností, že místy až máte pocit, že čtete záhadologický článek v časopise Květy a ne nejlépe prodávanou knihu za kdo ví kolik let (pokud tedy vyloučíme Bibli a Harryho Pottera, samozřejmě).

Je to takhle: Brown zjevně není přiliš zdatným autorem kulervoucích akčních scén, nicméně vysedáváním po knihovnách a stahováním pitomin z Internetu načerpal hluboké znalosti o všech konspiračních teoriích spojených s Ježíšem, Svatým grálem a Leonardem da Vinci. Ty pak pěkně promíchal, aby stvořil něco, co bude všem těmhle fantasmagoriím podobné, ale přeci jen dost odlišné na to, aby ho nikdo nemohl označit za plagiátora. No a pak napsal vážně se tvářící román pro ženy a pracující inteligenci.

Problém je v tom, že všechny tyhle převratné teorie mají společný jmenovatel v podobě šokantního odhalení, že grál není nádoba, ale člověk (nebo nějaká substance v krvi člověka), který je potomkem buď přímo Ježíše Krista, nebo nějakého jeho utajeného sourozence. Jakmile se jednou dovíte, že francouzské San Greal se má správně psát jako Sang Real (což prý znamená Krev královská), váš život už nikdy nebude jako dřív. Já jsem se s touto verzí seznámil v Gabriel Knight 3: Blood of the Sacred, Blood of the Damned, které je ŠML velmi nápadně podobná (nejspíše proto, že obě dílka vykrádají stejné předky s historkami o templářském pokladu ve vesničce Rennes-le-Chateau).

Co pro mě ovšem bylo na ŠML nejméně akceptovatelné, bylo to hromadění všech lety prověřených klišé na co nejmenší počet normostran. Takže tu máme amerického profesora (samozřejmě sportovce s bradou jako radlice sněžného pluhu, ale přeci jen už solidně šedivějcího -- dokonce i s tou hloupoučkou poznámkou a Harrisonu Fordovi), dále francouzskou dívku, o kterou může pečovat (jakkoliv zpočátku je hybatelem událostí ona, majitelka automobilu Smart -- je to přeci Francouzska! -- aby bylo kvótám na rozložení hrdinskosti mezi pohlavími učiněno zadost, ale aby zůstalo zachované kliše muže-otce-milence, který ženu-pannu-děvku starostlivcě oprašuje a udržuje při životě svým svalnatým ramenem, o které se lze kdykoliv unaveně opřít), dále šíleného vědátora, drsného policajta, poctivého policajta a tak dále, a tak podobně.

Prostě děs.

Tedy ne že bych měl něco proti klišé (vida, já se tohle slovo snad i naučím skloňovat) jako takovým. Už v pseudorecenzi Beyond Good & Evil jsem tu vyjádřil svůj veskrze kladný vztah k těmto entitám. Co mě ovšem irituje je kliškovitá šlichta, která se tváří jako -- nejlepší jídlo které jste kdy jedli si doplňte sami.

Co tím chci říct: Podívejte, teď budou ty Vánoce, a všichni musíme splnit svou vlasteneckou povinnost a na nějaký ten lichvářský úvěr nakoupit co nejvíce nepotřebných zbytečností, kterými pak obšťastníme co největší počet lidí, kteří o to nestojí. Mohlo by se vám stát, že byste, stejně jako já, obluzeni neopodstatněným hype, chtěli koupit tuhle knihu a někomu ji dát. Opravdu to nedělejte. Dokonce i má maminka, která jinak překousne i Barbaru Woodovou, o Šifře mistra Leonarda prohlásila, že je nějaká divná.

Nemohu s ní než souhlasit.

Jsem bek

Dobrá zpráva je, že jsem jsi za ty necelé dva měsíce trochu odpočinul a zase mám chuť něco psát. Samozřejmě, že každý svéprávný blogger by mi vysvětlil, že dva měsíce nepsat, se rovná bloggerské sebevraždě. Inu -- ano, je to tak. Ale než se připravit o dobrý pocit z psaní tím, že bych se do něčeho nutil, to spíš snesu, že jediný kdo v současnosti čte tuhle stránku jsou roboty vyhledávačů.

Nuže, nebudu otálet a hned sem přidám nějaký ten příspěvěk.

An Odd Kind of Scinece

Abych volně navázal na život ve SF: Dneska jsem narazil na tohle: DIVINE PROPORTIONS: Rational Trigonometry to Universal Geometry (via No need for sine (and cosine)?). V kostce jde o to, že k výpočtu trigonometrických úloh není zapotřebí používat siny a kosiny, ale že k řešení lze dojít rafinovaným umocňováním a násobením a dělením a odmocňováním.

Okamžitě jsem si vzpoměl na Stephena Wolframa a jeho A New Kind of Science. A při čtení článku The Man Who Cracked The Code to Everything..., který mě k Wolframovi dovedl, jsem si zase hned vzpoměl na Permutation City od Grega Egana (čímž jsem se pěkně dostal k té SF).

Chci říct: Přemýšlím teď nad tím, jak relevantní vlastně jsou všechny teorie, kterými popisujeme tento svět, a jestli třeba Occamova břitva není až příliš restriktivní nástroj, a zda nám občas kromě pavědeckých žvástů neusekne i nějakou tu opravdu zásadní myšlenku.

A taky: Když už si člověk nemůže být jistý ani trigonometrií, jakých dalších odhalení se ještě dočkáme?

Filipínské jednohubky: SMS nepočká!

Jednou z nejpodivnějších věcí, které jsem na Filipínách viděl, je používání mobilních telefonů. Správně: co může být na mobilu tak zvláštního? Asi nic, ale zvláštní jsou občas lidé, kteří ho používají. Na Filipínách je totiž vlastnictví mobilu otázkou cti: kdokoliv, jakkoliv chudý nebo hladový, bude mít skoro určitě v ruce mobil, a bude do něj sázet jednu SMSku za druhou.

Řeknete si: to nic není. U nás má mobil taky každý, takže už se skoro nedá jít do kina bez toho, aby si někdo nemusel v průběhu promítání zavolat. Ale rozdíl mezi námi, Čechy, a Filipínci je ve dvou věcech. Zaprvé v rozložení životní úrovně. U nás je křivka normálního rozložení vychýlená spíše doprava (a zdola ořezaná minimální mzdou a sociálními dávkami), zatímco na Filipínách se posouvá spíše k levé části vodorovné osy. Chci říct: my jsme z pohledu Filipínců spíše bohatí, zatímco oni z našeho spíše chudí.

A zadruhé: Čeští chudí si kupují mobily z odpovídající cenové hladiny (např. já jsem si vloni pořídíl nějaký obskurní SonyEricsson, za který se dneska stydí už i žáci páté třídy základní školy; mně naopak vyhovuje, protože z něj lze telefonovat a jednou týdně poslat SMS), zatímco na Filipínách je povinností mít nejnovější model značky Nokia, nebo alespoň nějaké to PDA s integrovaným telefonem.

Tahle posedlost pak vede k absurdním situacím, kdy vám prostitutka ukazuje na telefonu za 20 tisíc českých korun fotografii svého syna, kterého včera musela napojit jen vodou s cukrem, a přitom vám vysvětluje, že už jen kvůli tomu chlapci byste měli využít jejích služeb. Na odpověď, že ani vy, jakožto zazobaný běloch, si nemůžete dovolit pořizovat takového hračky, chcete-li uživit rodinu, se pak dočkáte jen nechápavého pohledu a uraženého rozloučení.

Jednou, až budou Filipínci bohatí, stanou se Filipíny neporazitelnou velmocí. V počtu odeslaných SMS, samozřejmě.

Living sci-fi

Nevím jestli je to tím, jak se usazuji, a dostávám se jaksi mimo okruh podobných věcí, ale v poslední době mě čím dál tím časteji přepadá pocit, že žijeme v nějakém SF románu. Máme už zobrazovací jednotky jako vystřižené ze StarWars, letadla vybavená laserovými kanóny (zde spíše ve stádiu vývoje, ale pravdou je, že americká armáda už má laserový kanón na sestřelování raket namontovaný na náklaďáku), a kdyby tohle nebyl fake, měli bychom i to ukládáni dat do krystalu (místo toho máme holografické disky, které také nejsou k zahození).

Kdo by si před pěti deseti lety pomyslel, že tohle všechno se povede realizovat (alespoň laboratorně) už v roce 2005?

Jsem z toho na rozpacích, protože jak vývoj pokračuje, a) je nahlodáváno moje přesvědčení, že Ray Kurzweil se mýlí, a že žádný exponenciální růst nás nečeká (a popravdě -- pokud si to pamatuji správně, tak on stejně popisuje spíše geometrickou řadu, než skutečnou exponenciálu), b) je pro mě stále obtížnější se orientovat v tom, co skutečně existuje, a co si vymyslel nějaký vynalézavý vtipálek (ještě před pár lety jsem se posmíval BBC, když si naběhla na bramborový server, a dneska už mám sám problém rozpoznat, co už je a co ještě není reálné).

Čímž se dostáváme ke stokrát ohranému tématu jak poznat hoax od reálné zprávy, a jestli se dá věřit v této podivné době vůbec nějakým autoritám. Postmoderna si žádá nevěřit nikomu, a pro jistotu ještě všechno referencovat, abyste případně za blba nebyli vy sami, ale člověk, kterého linkujete. Problémem zůstává, že takto nastavený systém neumožňuje žádné skutečně vlastní postoje k tématům, protože vše je protivně relativní a nakonec mohou mít pravdu všichni najednou.

Ale zpátky k tomu SF. Když tak sleduji rostoucí množství skutečně realizovaných šíleností zmíněných v SF literatuře a filmu (ono je to sporné -- kradou nápady vědátoři ze SF, nebo SF tupě opisuje od vědátorů?), říkám si, kdy konečně příjde na řadu ten nejdůležitější vynález všech SF z šedesátých sedmdesátých let? Ptám se: Kde je, sakra, můj pojízdný chodník?

Filipínské jednohubky: Ptáčci zpěváčci

Čeho si na Filipínách všimnete hned, je to, že tu všichni zpívají. Příjdete do práce, a v cubiclu, ve kterém sedí šest lidí, hrají tři počítače písničky odlišných žánrů, a všichni ve spolek si prozpěvují tu, která je právě nejprovařenější. Jdete na večeři do japonského bistra a u vedlejšího stolu si někdo pobrukuje písničku co zrovna hrají v rádiu. A v hotelovém baru, tam pěje úplně celá obsluha a manažerka stojí na pódiu a předzpívává podle karaoke.

Pro středně konformního Čecha něco neuvěřitelného.

Zpočátku jsem měl problém se na tuhle intenzivní bezprostřednost adaptovat, a kdykoliv si někdo začal zpívat, rozpačitě jsem se usmíval. Pak jsem zjistil, že stejně jako se mi líbí filipínský styl stravování (tedy objedná se spousta různých druhů jídel, ze kterých se pak postupně uždibuje, takže v závěru ochutnáte nejspíš ode všeho, co je na stole), líbí se mi i tohle zpívání.

Faktem také je, že jakýkoliv Filipínec zpívá lépe, než libovolný účastník letošního kola Českého Idolu, ehm, tedy Česko hledá SuperStar. Opravdu -- všichni, co se do téhle soutěže u nás hlásí, mohou být rádi, že u nás není výraznější filipínská menšina. Ostatně po elektronice jsou zpěváci druhým nejdůležitějším vývozním arktiklem, kterým Filipíny disponují. Několik lidí mi potvrdilo, že stejnou skupinu můžete slyšet v pondělí v Šanghaji, ve středu v Bangkoku a v pátek doma v Manile. Paradoxní je, že shodou nějakých okolností zatím Filipíny soutěž Pop Idol neimportovaly. Možná proto, že konkurence by byla příliš velká.

Ale co chci říct: Jak jsem si na to prospěvování zvykl, nemůžu se ho teď zbavit. Takže se mi ještě pořád občas stane, že si vytáhnu z uší sluchátka, a zjistím, že na mě v kanceláři všichni rozpačitě koukají, a myslí si nejspíš něco jako Co, ksakru, mělo tohle krákorání znamenat?

Unreal

Takže mi to psaní opět nevyšlo jak jsem chtěl a dokončení poznámek z cest se krapánek opozdí. Důvody jsou všelijaké -- od toho, že jsem byl utahaný a neměl na vysedávání u počítače chuť, až po sledování těchhle úpadkových televizních formátů, nebo jak vlastně my venkovští intelektuálové označujeme reality-show.

Když už jsem u toho: Přemýšlel jsem, jak to, že se na to vůbec dokáži dívat. Původně jsem myslel, že jde o podobný typ pro mě nesnesitelné úchylnosti, kterou nepostrádají teenagerovské komedie, ve kterých hlavní roli hraje něčí sperma a obnažené prsy méně známé herečky. Pak jsem si ale uvědomil, že antirealita reality-show (sleduji ty ve vile) je jiná. Jistě, nic nedává smysl, všechno se děje podle nějakého plánu kterému nerozumím, lidé se chovají podivně. Ale celé to připomíná spíš uhrančivou psychotičnost Dickova Temného obrazu, než cokoliv jiného. A ta se mi naopak líbila moc.

Nicméně možná ještě zajímavější než sledování těch pár lidí, kteří se dobrovolně nechali na tři měsíce zavřít do klaustrofobicky malého prostoru, kde tak porůznu intrikují a sprostě si nádávají, je reakce, kterou uvedení reality-shows vyvolalo v českých médiích. MF DNES ve své vysoké kvalitě opět sklouzlo o něco blíže k opravdovému bulváru, vzniklo několik stránek na Internetu, které doprodrobna rozpitvávají doslova každý prd, který soutěžíci vypustí na světlo boží, a ovšem, z morločích děr vylezli povznešení intelektuálové, aby nás poučili, jak zhovadilý národ jsme, když tolik času trávíme nad něčím tak uboze podřadným.

Jako tenhle chlapík v aktuálním čísle Reflexu (nestojí mi ani za to, abych se podíval jak se jmenuje), se chlubil, jak se mužně díval na dokument o stavění přehrady na řece Colorado, místo aby šmíroval přehlídku labilních povah. Nuže, milý pane, čučení na televizi je stupidní zábava ať už se díváte na cokoliv. Jde jen o to, jestli má člověk (jak malebně říkají Američané) koule na to, aby si přiznal, že magickému oku se prostě odolat nedá, a že někdy je lepší unavený organismus regenerovat něčím vysoce nenáročným, než se snažit být za prudce uvědomělého estéta za každou cenu.

A tak se po večerech věnuji sledování bílých myšek v akváriu, než abych plodil intelektuálně závažné texty.

A víte co? Nestydím se za to!

S'pore, část 1.

Singapur jsem si opravdu užil. Především proto, že jsem tam nebyl sám (jak je na služební cestě dobrým zvykem), ale měl jsem české průvodce, takže jsem se jen neprocházel, ale také se dovídal informace.

Popravdě řečeno, když jsem Singapurem projížděl cestou na Batam, byl jsem unešen. Je to neuvěřitelně fotogenické město, kde při západu slunce můžete nasekat za půl hodiny asi tak dvěstě kýčovitých pohlednic, a ještě si budete stěžovat, jak jste nic nevyfotili. Navíc po ubohosti toho, co jsem viděl kolem cest na Filipínách, jsem měl osvěžující pocit, že jsem se vrátil do civilizace.

Při cestě zpátky, jsem už byl poněkud opatrnější. Zjistil jsem, že ušmudlaná upřímnost Batamu má něco do sebe, a říkal jsem si, jak se po vší té filipínsko-indonéské vřelosti a starostlivosti budu cítit ve městě, které je tak blízko Západu, jak jen asijské město může být, se všemi negativy z toho plynoucími.

Nakonec se ukázalo, že přesto, že Singapur postrádá tu chudinskou přítulnost, má svou vlastní poetiku.

Singapur je město slučující neslučitelné. První procházka, na kterou mě mí laskaví průvodci vzali, vedla do čínského chrámového komplexu. Znáte to: střechy z vlnitých tašek, draci, sem tam nějaký ten Budha nebo svastika. Ovšem. Ovšem tento měsíc Číňané mají měsíc hladových duchů (nebo něco v tom smyslu), které je potřeba usmiřovat obětinami. Takže za hlavním traktem byly postaveny stany, ve kterých se stoly prohýbaly jídlem a pitím (především plechovkami s Coca-Colou), které se dále balilo do pestrobarevných papírových krabic. A jelikož duchům lze jídlo předat jen pomocí ohně, byla ještě o kousek dál regulérní plynová spalovna, ve které se desítky a stovky krabic nepřetržitě pálily (až mě napadlo, že podobný spalovačský průmysl musel fungovat v Osvětimi). Ten rozpor mezi hlubokou pověrčivostí a religiozitou, která vede lidi k tomu, aby krmili duchy, a realistickou pragmatičností, která říká, že Singapur je příliš malé město na to, aby si tam každý rozdělával svůj oheň, mi přišla absurdní.

Nebo kouření. V Singapuru není kouření zakázáno, ale není podporováno. To znamená žádné reklamy, žádné vystavené cigarety. Ale znamená to také, že když požádáte v restauraci o popelník, nesmí vám ho dát na stůl (místo něj dostanete plechovku). A ovšem tyhle pokuty: za kouření v místech, kde to je zakázáno, 500 singapurských dolarů. Za upuštění nedopalku na zem to samé (ovšem když vajgla necháte ležet na stole, nehodili jste ho na zem, a všechno je v naprostém pořádku). Na druhou stranu jdou všechny odpadkové koše vybaveny jakýmsi popelníkem, do kterého je možné odkládat cigarety, aniž byste zapálili obsah koše.

Jak říkám -- zvláštní místo, tenhle Singapur.

Batam Island: Singapur verze 0.0.1

Batam. Batam je Indonéský ostrov asi hodinu jízdy lodí jižně od Singapuru. Batam, podle toho co mi bylo řečeno, a co jsem odpozoroval (což ostatně platí pro jakékoliv názory, které tu zveřejňuji), by měl někdy v budoucnu být jakýmsi druhým Singapurem. To znamená ostrov s bujícím průmyslem, čtyřproudými dálnicemi, velkým mezinárodním letištěm, čistými ulicemi, ucházejícím bydlením a tak dále.

A musím říct, že, také díky bohatým subvencím ze strany indonéské vlády, má tímto směrem docela slušně nakročeno. Místo, kde dneska stojí opravdu objemný průmyslový park, bylo před deseti lety pokryto džunglí. Filipínský technik, kterého jsem potkal, mi říkal, že před pěti lety, po dnes už vcelku slušně etablované Nagoye pobíhaly opice. A minulý týden, jsem viděl spoustu lidí, kteří sice nemají peníze na automobily (a kdyby ho nakupovali za tržní cenu, a ne za deset amerických centů za litr, neměli by ani na benzín), ale mají skůtry, na kterých dokáží převážet téměř neomezený počet lidí (typický obrázek: synek sedí na nádrži, tatínek na sedače řídí, maminka sedí bokem po směru jízdy a v náručí drží kojence; přilbu nemá nikdo). Za městy rostou kondominia, hotely začínají utvářet zárodek jakési budoucí skyline.

Pokrok je prostě vidět na každém kroku. Přesně tuhle větu jsem opakoval všem, kteří se mě ptali, jak se mi na Batamu líbí. Pak jsem se byl navečer podívat po Nagoye a od té doby dodávám: A tohle místo ho potřebuje každý zatracený kousek. Když totiž pomineme megalomanské plány indonéské vlády inspirované úspěchem Singapuru (už jen když se podíváte na konstrukci rychlostních komunikací: dvouprodové cesty s dělícím pásem širokým dost na to, aby se do něj z každé strany vešly ještě dva jízdní pruhy) a bující průmysl, který táhne superlevná ropa a různé úlevy, je Batam pořád jen místem, kde bydlí chudí lidé, kteří teď zrovna mají práci, ale žádnou jistotu, že nějakou najdou i za pět deset let, až třeba štědrá státní pomoc skončí a velké firmy se rozhodnou, že továrny naloží na náklaďáky a odvezou někam jinam.

Podívejte se na Filipíny: tady se elektronický průmysl usazuje od sedmdesátých let, a stejně to tu pořád vypadá jako v zemi třetího světa. Zopakovat fenomenální úspěch Singapuru, to není jen o lákání zahraničních investorů, ale také celá soustava geografických a politických okolností, které umožní udržet celou zemi na stejně dobré úrovni a předejít ničivým nepokojům, způsobeným obrovskými sociálními rozdíly.

Ale dost už o tom. Teď to zajímavé: Batam patří k Indonésii, a Indonésie je muslimská země. Jak to tu tedy vypadá v tomto směru?

No, pokud chcete vepřové, budete muset hledat dlouho a důkladně, protože toho tu opravdu není moc. Na druhou stranu, pokud si bude chtít dát pivo, není to absolutně žádný problém. Ženám se můžete dívat do tváře, dokonce se na ně i usmívat, a to i když nosí gilbab, na takové ty černé sutany s maskou přes obličej a malou škvírou pro oči jsem nenarazil ani jednou. Dívky a mladé ženy běžně chodí v minisukních a v klubech pak v tomto skrovném oblečení pohybují pánví tak, že by to uvedlo do rozpaků i leckterého otrlého puberťáka (na druhou stranu je fakt, že ani v jednom ze dvou klubů, kam jsem náhodou zapadl jsem neviděl lidi tancovat. Vyváděli, to ano, ale důsledně a výhradně mimo parket).

Ale opakuji: mluvím o městě Nagoya na ostrově Batam. Rozhodně si nedovolím posuzovat jak to vypadá kdekoliv jinde v Indonésii, a předpokládám, že vysoce ortodoxní rodiny existují i tam, kde jsem jejich existenci nezaznamenal.

Pokud jde o subjektivní pocit bezpečí při krátké sólo procházce městem, musím říct, že někam mimo hlavní ulice, bych se bez doprovodu neodvážil. I tak na mě pořád někdo pokřikoval, jestli nechci to nebo ono, a všichni se na mě trochu překvapeně dívali.

A to je asi tak vše, co dokážu po týdnu cestování z hotelu do práce a zpět o Batamu říct. Ještě bych se mohl rozvyprávět o Singapurcích, kteří (z ekonomických důvodů) jezdí okupovat pláže Malackého průlivu, o jídle, které smrdí jako převařená teniska, ale díky koření chutná skvěle, nebo o supermarketech naditých lidmi, kteří v nich chodí stále dokola a nic nekupují. Ale kdo ví, jestli by vás to vůbec zajímalo.

Moveable festival

Takže věci se maličko zkomplikovaly, a i když původní plán cesty byl 06AUG - KL3122, 06AUG - KL803, 14AUG - SQ73, 20AUG - KL838, 21AUG - KL1351, musel jsem podstoupit ještě 21AUG - SQ74, a poslední dva lety změnit na 25AUG - KL804 a 26AUG - KL1351.

Nebudu popírat, že jsem se po těch dvou týdnech už těšil domů, a že jsem byl dost zklamaný, když jsem se ve čtvrtek dověděl, že je nutné, abych se ještě jednou vrátil na Filipíny, ale ten den navíc v Singapuru mi to příkoří téměř zcela vykompenzoval.

Jelikož jsem se z různých důvodů k psaní v Indonésii (kam jsem přes Singapur mířil, a odkud jsem se pak s dvoudenní zastávkou vracel) nedostal, pokusím se v pár příspěvcích podat pravdivé a objektivní informace, tak jak si je pamatuji. Pak se ještě nejspíš vrátím k nějakým restům z Filipín, a snad jsem přidám i další věci, které jsem chtěl napsat, ale nestihl jsem to, protože jsem měl moc práce s podpíráním barových pultů a konzumací piva San Miguel.

100

A teď trochu odbočím. Tohle je (podle Bloggeru) stý post tohoto weblogu. Skvělá příležitost pro trochu té narcistní sebechvály, že? Dobrá, já vím, že je to infantilní, ale prostě si nemůžu pomoci. Takže:

Víte, mohl bych vám lhát a tvrdit, že to, co sem píšu, píšu z nějakého vznešeného důvodu, jako je nějaký myšlenkový přetlak, nebo něco podobného. Ale chci být upřímný, takže řeknu pravdu: Za tenhle weblog může Petr Koubský. Hned z několika důvodů.

Když jsem byl mladší (řekněme tak do jedenadvaceti), chtěl jsem po většinu času být jako někdo jiný. Třeba někdy v sedmnácti osmnácti jsem chtěl být jako Ondřej Neff (samozřejmě bez té pleši), kterého jsem považoval za skvělého spisovatele a velmi vtipného novináře. Omluvou mi budiž to, že stejně jako jsem přestal po pár měsících experimentování kouřit marihuanu, opustila mě i tato úchylka a našel jsem si jiného, lepšího, nedostižného vzora, a pak dalšího, a tak dále. Nakonec jsem zjistil, že být jako někdo není moc chytré, protože imitátorů jsou stovky, a člověk se v tom davu tak nějak ztratí. Takže jsem začal experimentovat s vymezováním se proti někomu.

To už bylo lepší, protože se vždycky najde nějaký jouda, který vám na nadávání na všechno, a argumentaci proti všemu, skočí a bude vás poslouchat. V této fázi jsem psal štvavý sloupek do jistého, dnes již zesnulého, e-zinu. Nakonec jsem se v této oblasti vypracoval tak, že dnes dokážu z patra argumentovat proti čemukoliv, bez ohledu na to, co si o tom ve skutečnosti myslím. (To je mimochodem moc užitečná vlastnost, protože i když většinu lidí nepřesvědčíte, že se mýlí -- a oni se někdy opravdu nemýlí -- přestanou vás otravovat se svými pokusy přesvědčit vás, že se mýlíte vy.)

Takto vyzbrojen, s tváří ošlehanou větry kavárenských ventilátorů, jsem zaregistroval existenci jakéhosi Koubského, který píše docela zajímavé úvodníky do SWN. Po nějakém čase, který jsem věnoval studiu jeho textů, jsem zjistil, že je to nepřítel, kterého nelze porazit argumentací, protože na to je zjevně příliš chytrý. I vrhnul jsem se do psaní obsáhlých (a občas, bohužel, i bezobsažných) textů na libovolná témata, která mě zaujala. I v tomto oboru jsem se časem zdokonalil, načež jsem zjistil, že a) už na to nemám čas, b) nějaké elaboráty o desítkách stran stejně nikoho nezajímají.

Tudíž jsem s tím přestal a věnoval se užitečnějším věcem, jako je studium některých programovacích jazyků, pročítání příruček o algoritmech a tak podobně. A pak jsem zjistil, že existují nějaké weblogy, které zcela odpovídají mému naturelu, které umožňují beztrestně žvanit komukoliv o čemkoliv, které lidé dokonce i čtou, protože jejich autoři se ani nepoukošejí o objektivitu. I založil jsem weblog, který skoro nikdo nečetl.

Tak jsem toho nechal.

No a pak jsem loni na podzim zjistil, že Petr Koubský píše, teď už uzavřený, blog aKB@large. Díky tomu jsem nejen objevil Blogger, ale také získal důvod pokračovat v psaní nepravidelného internetového denníčku. Říkal jsem si: ach, když Koubský píše blog, a já budu budu také psát blog, lidé si budou myslet, že jsem stejně chytrý jako on! K mému velkému překvapení ani tento druhý blog moc lidí nečetlo. Pak, shodou šťastných okolností, ve kterých hrála určitou roli moje vrozená skromnost, Petr Koubský zalinkoval jeden příspěvek, který jsem sem vlepil. Poněkud se tou dobou zvedla návštěvnost této stránky, což byl přeci jen důvod, proč pokračovat.

Postupem času se ukázalo, že i jiným lidem příjde to, co tu píšu nejspíše zajímavé, protože míst, která sem odkazují pozvolna přibývá. To je samozřejmě voda na můj mlýn, takže jak to tak vypadá, ještě nějakou dobu budu český Internet oblažovat svými briskními postřehy a výstižnými přirovnáními.

Tak. Abych to nějak shrnul: pokud byste tedy snad cítili potřebu někomu za tento blog poděkovat, určitě poděkujte Petru Koubskému, který za něj může. A slibuji: Další srdceryvný příspěvek jako je tento, napíšu až k výročí o řád vyššímu. Což, půjde-li mi psaní stejným tempem, bude někdy za sedm a půl let. Do té doby: Stay tuned!

Technická poznámka na závěr: Hned ze začátku jsem zjistil, že, vzhledem ke stupiditě internetových vyhledávačů, nebyl moc dobrý nápad pojmenovat tuhle stránku podle filipínského supermaketu. Týdně registruji tak tři až čtyři přístupy z Googlu nebo Yahoo, které (zřejmě díky nesmyslným metodám výpočtu validity stránky) na dotaz z filipínských počítačů zařazují tuto stránku do první desítky nalezených odkazů. Proto to neustálé prostrkávání názvu tečkami nebo mezerami, které zákeřný Google promaže, proto použití znaků $, € a @ ve jméně v současnosti (tímto bych chtěl požádat všechny, kteří na tuto stránku odkazují -- děkuji mnohokrát!, aby používali současné označení, které, zdá se, zatím vyhledávačům odolává).

Filipínské jednohubky: Jiný kraj, jiný mrav

Nejspíš smíchám dvě nebo tři témata dohromady, ale znáte to -- tyhle hospodské řeči jsou vždycky takové. Takže nejprve jsem chtěl (pod dojmem včerejšího mimořádně příjemného vysedávání na baru, a tlachání s jedním sedmapadesátiletým Američanem, jedním z těch, se kterými když se bavíte, říkáte si, že není možné aby Američané byli taková banda pitomců, jak občas vypadá) poznamenat něco v tom smyslu, že opravdu existují věci, které Američanům závidím. Teď mimořádně nemyslím životní úroveň, ale takovou tu bezprostřednost, a schopnost okamžitě zapříst hovor s kýmkoliv. Kdesi jsem nedávno četl, že když do vlaku nastupují Italové, rovnou se sesedají k sobě, aby mohli nadávat na poměry a tak dále. Jak to vypadá v českých vlacích (nebo na jakémkoliv místě, kde se sejde více lidí) to nemá cenu komentovat.

Na druhou stranu spousta Američanů tady, se chová -- inu, podle mého skromného konzervativního mínění, dost odpudivě. Začíná to nevhodnými návrhy Filipínkám v letadle, a přes návštěvy nočních podniků pochybné pověsi to pokračuje až k vydržovnání si několika -- ehm -- přítelkyň současně. Je mi čerta starého po tom, kam kdo chodí ukájet své potřeby, ale chci říct, že spousta ženatých lidí, kteří vám budou vykládat jak roztomilé mají děti a skvělou ženu, si tu s gustem zasouloží za pár šupů, protože -- ja nevím, prostě nedokážu pochopit, proč lidé, kteří by doma považovali návštěvu prostitutky za společensky nepřípustnou, si tady dopřávají co libido ráčí.

Samozřejmě že takové chování lze relativizovat: buď to je to mimořádně nechutné zneužívání chudoby místních žen, nebo je to naopak příkladné zvyšovnání jejich životní úrovně. Tak jako tak, asi chápete, že Filipíny jsou země, kde se žena nejdříve snaží co nejrychleji ulovit nějakého toho manžela, aby pak přehlížela všechno co dělá, protože je na něm existenčně závislá. V ideálním případě klofne taková Filipínka nějakého Američna, který ji odtud vytáhne do Států, kde, jak si nejspíš představuje, bude žít šťastně až do smrti.

Ovšem neužívají si jen cizinci. Loni jsem byl pro skupinku kolegů dobrou záminkou pro návštěvu jakéhosi podniku, kde bylo nejprve potřeba si skrze polopropustné zrcadlo vybrat slečnu, pak se skupinově odebrat do místnosti s karaoke, odkud jednotlivé páry z nejasných důvodů na různě dlouhou dobu odcházely. Bylo mi to žinantní, sedět tam, mít na sobě nalepenou tak sedmnáctiletou slečnu, kterou zjevně iritoval můj okázalý nezájem. Nakonec jsem se pustil do poněkud trapného vtipkování, nicméně to se minulo účinkem, protože slečna nevěděla co je to union.

Zajímavé na tom bylo, že většina těch kolegů je ženatá, má děti a tak vůbec. Dobře, i u nás jistě spousta ženatých mužů vymetá bordely, ale dělají to alespoň decentně. Ne že vám v práci budou vykládat, že ten a ten je married, but extremely happy, hahaha!, když řeknete, že služby jistého druhu nechcete, protože jste šťastně ženatí. A nezapomeňte -- Filipínci jsou velmi nábožensky založení (však víte -- Filipíny, ta země, kde se lidé o Velikonocích nechávají přibít na kříž). Jak se tohle promiskuitní chování slučuje s katolickou doktrínou, to mi opravdu není jasné.

Nejotravnější na téhle situaci je to, že protože jsem bílá huba, a bílé huby si sem jezdí především zašustit, všichni se mě neustále ptají, jestli nechci vidět nějaké Pretty girls, sir! Very pretty girls for good price!, eventuálně jestli nemám Date with some pretty women, haha!, a pak se na mě nechápavě dívají, když říkám děkuji nechci.

Takže jsem si postěžoval, a zůstává poslední otázka: Není to všechno z mé strany jen takové pokrytecké žvanění? Není to nakonec tak, že bych chtěl, ale bojím se? Pokud je lpění na některých pravidlech pokrytectvím, pak nejspíš jsem pokrytcem. Ale popravdě: raději budu ustrašený pokrytec, než odvážný majitel černého svědomí. A celého spektra venerických chorob, samozřejmě...

Filipínské jednohubky: Hi, Sir!

Jak já jen lituji, že jsem si před odjezdem nenahrál do notebooku texty, které jsem na stejném místě, o devět pater níž, psal loni v červnu. Všechno, co mi tehdy přišlo tak zajímavě jiné, je dneska už jen úmorně otravné. Skoro se mi o tom ani nechce psát. Raději bych se zvedl, vyjel výtahem ta dvě patra do baru a tam si dal točené pivo, kouřil poslední českou Lucky Strike s varováním, že zabíjím sám sebe a tvářil se, že mi to nevadí.

Kdybych si ty poznámky vzal, mohli jste si teď přečíst o nechutně horkém a vlhkém počasí (to první pravda tak úplně není -- je tu příjemných třicet stupňů, to druhé pak zcela, protože zrovna zuří období dešťů, takže průběžně poprchává celý den), o dopravě, o jeepneys a tricycles, o blátě místo chodníků, o dvou týpcích stavějících středně ošklivý sekretář přímo na ulici, o polonahých lidech, co postávají u silnice, o -- no, však si kupte nějakého průvodce Lonely Planet.

Jelikož je ale nemám, a jelikož v obrazech toho také moc nenavyprávím, neb z jedoucího auta toho moc nafotit nejde, a vzhledem k okolnostem se nikam mimo okruh tak kilometru kolem hotelu neodvážím, budu se snažit alespoň trochu souvisle popsat, co ještě nepodlehlo mému pocitu zcestovalého světáka.

Především mě opět šokovala ta naprostá odlišnost toho, co oči vidí, od toho, na co je mozek zvyklý. V Evropě máme tuhle architekturu. Jistě, většinou dost špatnou, ale pořád je to architektura. To, co jsem viděl cestou z letiště do hotelu, a co teď vídám cestou z hotelu do práce, ale postrádá -- až na vyjímky, jako je Alabang -- jakýkoliv smysl. Prostě desítky a stovky na sebe nalepených chatrčí a betonových domků, postavených podle bůhví jakého mustru, propojené synapsemi elektrické sítě. Nikde žádná zahrada, ba ani dvůr.

Aha, dočasnost, to je to slovo které hledám. Všechny stavby vypadají, jako by za pár dní měly být rozebrány a odvezeny čert ví kam.

Kdyby Japonsko nebylo nejbohatší zemí světa a Filipíny asi tak třetí nejchudší (nebo něco v tom smyslu), řekl bych, že je to tu skoro stejné -- i Japonské domy na mě působily tímhle nepatřičným dojmem. Tady je to podpořeno ještě tou brutální chudobou a vlkým podnebím, které fasádu jakékoliv stavby podrobí tvrdé životnostní zkoušce.

Co ovšem Japonsko s Filipínami rozhodně společné nemá, jsou lidé. Ještě nikde jsem neviděl tolik zjevně heterosexuálních mužů poplácávat se tak často po zádech a po rukou, nebo se při chůzi držet kolem ramen (asi jako když jste se v sedmi letech s kamarády courali ze školy a přemýšleli co za lotrovinu byste vyvedli). Jistě, většina lidí (snad kromě Čechů) je přátelská a mile se na vás usmívá, ale milost Filipínců až hraničí se servilitou. Možná to kvůli tomu, že pocházím ze země, kde si lidé sedají co nejdále od sebe, aby spolu nemuseli mluvit, nebo snad -- proboha! -- se na sebe dívat, špatně vnímám, možná, jak říká kolega, proto, že jsem bílý sáhib, se ke mně chovají poněkud mileji než sami k sobě, nicméně příjde mi, že Filipínci jsou, abych tak řekl, nejvíc v pohodě lidi co znám.

Ostatně, dokázali byste vy odolat usměvavému portýrovi, který vám při otevírání dveří bezelstně řekne: "Hi, Sir!"?

Vesmírný samožer

Opravdu zajímavý pohled na raketoplány a mezinárodní vesmírnou stanici (ISS):

The final Shuttle design, incorporating all of the budgetary and Air Force design constraints, was impressive but not particularly useful. Very soon after the start of the program, it became clear that Shuttle launches would not be routine events, that it would cost a great deal of money to repair each orbiter after its trip to space, and that estimates of launch cost and frequency had been wildly optimistic. At the same time, the Air Force proved unable to get the Vandenberg base ready for use, negating much of the reason for the extensive Shuttle redesign. After the Challenger explosion, the Vandenberg base was quietly mothballed. Not once did the Shuttle fly a mission to polar orbit.

Nebo:

In the thirty years since the last Moon flight, we have succeeded in creating a perfectly self-contained manned space program, in which the Shuttle goes up to save the Space Station (undermanned, incomplete, breaking down, filled with garbage, and dropping at a hundred meters per day), and the Space Station offers the Shuttle a mission and a destination. The Columbia accident has added a beautiful finishing symmetry - the Shuttle is now required to fly to the ISS, which will serve as an inspection station for the fragile thermal tiles, and a lifeboat in case something goes seriously wrong.

This closed cycle is so perfect that the last NASA administrator even cancelled the only mission in which there was a compelling need for a manned space flight - the Hubble telescope repair and upgrade - on the grounds that it would be too dangerous to fly the Shuttle away from the ISS, thereby detaching the program from its last connection to reason and leaving it free to float off into its current absurdist theater of backflips, gap fillers, Canadarms and heroic expeditions to the bottom of the spacecraft.

Celý text čtěte zde: A Rocket To Nowhere

Až za ušima

Tak jako každá generace, i my, poslední z Husákových dětí, máme své strachy a obavy. Naši rodiče se báli atomové války, nonkonformity a nedostatku toaletního papíru. My, zrození v báječně normalizovaných 70. letech, přivyklí konzumu, volnému trhu a otevřeným hranicím, máme své strašáky někde úplně jinde.

Tak třeba já se teď snažím setřídit své tři nejhorší obavy abstraktnějšího charakteru (tedy ne takové ty normální, jako je panická hrůza z chodců a cyklistů, když jedu autem, nebo obavy z dialerů, spywaru a nezalátaných děr ve Windows), a stále se nemohu rozhodnout, co z té trojice je horší.

Jen považte:

Zaprvé tu máme tuhle ptačí chřipku. Naděje, že nějak sama o sobě vymizí už definitivně padla, a teď jen otázkou, kdy přesně začnou lidé umírat. The Register, s cynismem sobě vlastním, nabádá obyvatele Británie ke vstupu do armády nebo do zdravotního sektoru, protože právě zaměstnanci těchto (a jim podobných) institucí dostanou některou z pár miliónů dávek vakcíny, kterou britská vláda nakoupila. Naše exekutiva, samozřejmě, má mnohem důležitější věci k řešení (třeba jak přinutit pár tisíc fanoušků techna, aby se z nějaké zapadlé louky přesunili co nejrychleji do Prahy), a tak o očkování proti ptačí chřipce u nás zatím není slyšet nic. Jsem opravdu zvědav, kdo vyvodí osobní zodpovědnost v podobě nasupené omluvy v televizi, až budou nemocnice plné nejen umírajících nemocných, ale také zdravotnického personálu, až se vyděšení lidé pustí do rabování, nebo až v celé zemi vypadne elektřina, protože zaměstnanci elektráren ulehnou na smrtelná lože.

Zadruhé je děsivá situace kolem ropy. Někde ve Wiredu (nejspíš ve Wired News), jsem četl dojemnou historku o chlapíkovi, kterého Shell (nebo podobná společnost) zrazovala od zveřejnění studie, ve které s poměrně vysokou přesností (s nějakou akceptovatelnou odchylkou) určil, kdy se těžba ropy v USA překlopí přes maximum a začne klesat. Při použití stejné metodologie na celosvětovou těžbu ropy, prý vychází maximální hodnota těžby někdy na rok 2006 až 2007. To je opravdu znepokojivé. Včera se sice na Radiožurnálu dušovali, že cena ropy 250USD za barel nikdy nedosáhne, ale víte jak to chodí. Až několikanásobně zdraží všechno zboží které je na ropě závislé (od dopravy, přes plasty, až po ještě máslovější margaríny), to bude teprve mela.

A konečně zatřetí jsou tu klimatické změny. Jsem stále více přesvědčen, že my se ještě dožijeme toho, až se Holanďané budou stěhovat na kánoích do Česka, a že nám z toho opravdu nebude veselo. A to raději nemluvím o tom, co se bude dít, až začne docházet pitná voda.

Ach, samozřejmě, takto rozšafně podáno, to vypadá jako ohromná legrace, ale věřte mi: opravdu jsem občas paralyzovaný strachem, že tohle prostě nemůžeme nikdy přežít.

Review.Movie("Sin City")

Na druhou stranu je to tak lepší. Myslím tím fakt, že jsem se k psaní o Sin City nedostal dřív než dneska. Alespoň jsem měl čas nad tímhle filmem popřemýšlet, a přečíst si nějaké recenze, abych zjistil, co lze k tomuto tématu dodat, abych jen neopakoval, co už napsal někdo jiný. Není toho mnoho, ale třeba toho někoho bude zajímat.

Sin City je produkt, který lze posuzovat ze dvou pohledů. Jednak jako adaptaci komiksu, jednak jako film.

Pokud případný divák očekává, že adaptace komiksu mohou vypadat všelijak, a je otevřený nonkonformním přístupům ke slovu adaptace, pak nemůže být než navýsost spokojen. Jakožto rozpohybování komiksu je totiž Sin City úžasné. Je to splněný klukovský sen, vidět všechny ty obrázky v pohybu, užívat si skvělé použití siluet, koukat na mužné postoje hrdinů a rozvášněné rty hrdinek. Vizuální stránka je z tohoto pohledu skvělá, nepodobná ničemu, čeho se zatím předělávači komiksů dopustili, předloze podobná jak jen to je možné. Hlášky jsou třeskuté, výrazy dostatečně přehnané, zloduši archetypální, hrdinové neohrožení (a drsňácky morálně sporní). Zkrátka, jako adaptace komiksu, je Sin City zatím tím nejlepším co jsem viděl.

Problém nastává, když se snažíme Sin City hodnotit jako film. Jak to napsala celá plejáda recenzentů přede mnou, komiks má blíže ke knize, než k filmu, ale nejspíš je to úplně svébytný tvar, který se zkrátka nedá převést na jinou formu jen doslovným opisem. Sice je možné natočit film, kde skoro celou dobu posloucháme vnitřní monology hlavního hrdiny, nicméně je to porušení základního pravidla filmu: show, don't tell. A jelikož je Sin City tak doslovné, není to vlastně ani film, ale spíš pohyblivý komiks. Jenže protože komiksem lze listovat zpátky a koukat na jedno políčko i několik minut, zatímco ve filmu se věci dějí lineárně, jedna za druhou, bez možností zastavení, nebo návratu zpět, nemůže pohyblivý komiks dost dobře fungovat. Proto pro člověka, kterého nezajímá, že existuje nějaký komiks, musí být Sin City opravdu protivný film. Všichni tam přehrávají, vedou šroubované dialogy, hlavní hrdina si pro sebe pořád něco brblá pod vousy, co postava to klišé.

Jelikož jsem o komiksu Sin City měl alespoň elementární znalosti, a protože se mi komiksy v zásadě libí, musím přiznat, že bezelstná doslovnost (ve smyslu vyjadřovacích prostředků -- co se týče děje, tam nemohu sloužit) filmu mě nadchla. Líbil se mi Marv, a myslím, že hláška "Máš moc pěkný kabát," má opravdový potenciál časem zlidovět, při pohledu na Miho jsem si vzpomněl na anime Ghost In The Shell, a i když mi bylo jasné jak dopadne historka o Žlutém parchantovi, stejně jsem si melancholicky povzdychl, když došlo k nevyhnutelnému.

Ale jak se film líbí lidem, kteří šli na něco s Brucem Willisem, to vážně netuším.

Davová fotóza

Ještě bych se vrátil k fotografování. V posledním Živlu (nakonec jsem ho vzal na milost, i když mám pořád pocit, že redakci ovládlo komando z nějaké kulturní revue) jsem četl moc zajímavý rozhovor s nějakým člověkem zabývajícím se fotografií (jehož jméno si nepamatuji, a protože mně nic neříká, nebudu se ani obtěžovat ho dohledávat), který pronesl něco v tom smyslu, že z fotografie se stal dekorativní kýč, protože všechno už bylo vytografováno ze všech možných úhlů, všemi možnými metodami. S ničím nemohu (jako samozvaný teoretik fotografie-diletant) souhlasit víc.

Jak se fotoaparáty staly všeobecně dostupnými, ztratila fotografie něco ze své vypovídací hodnoty. Fotografů je dnes tolik, a fotí tak často, že statisticky, se i těm naprosto nepovolaným, musí občas povést skvělý snímek. Tudíž umět fotografovat, nebo mít cit pro správné místo, čas a úhel jsou věci, které se staly irelevantními. Dnes je dobrá fotografie otázkou statistiky.

Ještě začátkem devadesátých let se fotografové-profesionálové mohli shlukovat kolem fotografických časopisů, a utěšovat, že když už nic jiného, alespoň publikace fotografií tvoří nějaké poslední estetické síto, které nás, diletanty, udrží ve správných mezích. Pak přišel Internet, digitání fotoaparáty (mimochodem: pokud jsem u nějaké technologie špatně odhadl rychlost penetrace, byla to právě digitální fotografie -- rychlost, s jakou digitální foťáky převálcovaly "analogové" mně stále bere dech), a fotografování se pluralizovalo a demokratizovalo takovým způsobem, že se dnes opravdu každý, kdo má fotoaparát, telefonní linku a počítač, může stát světoznámým fotografem díky jedinému povedenému obrázku.

Plyne z toho následující: jsou chvíle, kdy si říkám, že tohle musím vyfotit, že je to tak krásné, že to prostě musím zaznamenat, a podělit se o ten pohled. Ale než vytáhnu foťák, uvědomím si, že zcela jistě na stejném místě, za podobných podmínek stál už někdo jiný, nebo že něco velmi podobného existuje někde jinde, a že vyrábět další technicky zbabranou fotku toho samého, je plýtváním časem a úsilím.

Mezi dnešními fotografy-amatéry (Veselá vsuvka: Při psaní slova "fotograf", jsem se dnes uklepl a napsal "fotogram". Přišlo mi to jako pěkné, originální slovo, které by mělo znamena něco jako "fotograf-amatér", se kterým bych mohl udělat kariéru v nějaké zapadlé maloměstské kavárně, nicméně BVer, se kterým jsem v té chvíli diskutoval po ICQ, mi zkazil celý den, když mi poslal odkaz na stránku www.fotogram.com. Ponaučením je, že když chce dneska člověk prorazit jako salónní intelektuál, jeden překlep na to nestačí.) jsem zaregistroval posedlost světlem. Přišlo mi to zprvu trochu zvláštní. Jistě, světlo je při focení zatraceně důležité, nicméně tahle absurdní posedlost musí mít i jiné důvody. Pak mi to došlo: protože všechno už bylo vyfoceno ze všech možných úhlů, je světlo posledním útočištěm, protože u nekašírovaných fotografií je to vlastně jediný náhodný prvek, který se dost těžko reprodukuje, a tudíž poskytuje alespoň jakési zdání originality.

Odtud jsem se dostal k další úvaze: co fotit, aby byl člověk originální? Co třeba výfuky automobilů? Když se takových fotografií sesbírá dost, mohou mít určitou vlastní industriální estetiku. A co třeba psí lejna na chodníku? To by bylo pěkně šokantní. A když už jsme u těch fekálií, co třeba důsledně fotit vlastní exkrementy a vystavovat je na Internetu? Bylo by to původní, originální a neopakovatelné? Neopakovatelné? Jistě. Nicméně nepochybuji o tom, že něco podobného už napadlo někoho předemnou, a že už dávno existuje server, který je doslova plný něčích sraček.

Být vulgární jako první, to se počítá. Dělat něco takového jako druhý, to už je jen trapné.

Chci tím říct, že i když občas neodolám, a něco vyfotím, nedokáži tuhle kratochvíli brát vážně. Dokonce se cítím provinile, že se zapojuji do něčeho tak úchylně zbytečného. Možná ještě zbytečnějšího než psaní weblogu, který udělal s psaním sloupků to, co digitální foťák s fotografií: Tím, že ho zpřístupnil masám, způsobil obrovský nárust kvantity, při nulovém zvýšení kvality.

A tak se cítím poněkud trapně, protože jsem si chtěl vyzkoušet flickr, takže jsem do něj nahrál pár fotek a teď se děsím, že budu cítit povinnost tam v pravidelných intervalech nahrávat další, a tím budu celou tuhle zoufalou situaci jen zhoršovat.

Už jsem říkal, že tahle postinformační doba je opravdu nesnesitelná?

Velký rozdíl

Hmm. Skoro bych až řekl, že je to takový pěkný příklad doublethinking.

Vezměte si tuhle hru Grand Theft Auto: San Andreas. Když jsem měl možnost si ji na chvíli vyzkoušet, první věc, kterou jsem po spuštění udělal bylo, že jsem avatara navedl do zahrady přilehlého domu, tam ho přinutil holýma rukama ubít k smrti dvě nebo tři poklidně sedící NPC, vybavil ho krátkou palnou zbraní a navigoval ho skrze přestřelku (při které hrdině zahynul, aby se neporušený probudil před nemocnicí, kde nejspíš dokáží vyléčit i smrt).

Taková pěkná hra to je.

A teď se dovídám, že proto, že ke hře lze stáhnout mod, který odemkne nějakou skrytou úrověň, kde můžete sledovat (a dokonce i ovlivňovat!), jak avatar souloží s nějakou slečnou, byl hře změně rating z Mature 17+ na Adults Only 18+, a prodejcům je doporučeno ji stáhnout z prodeje.

Víte kam mířím: je mlácení a zabíjení lidí (zakončené rozpustilým poskakováním po obličeji, když protivník upadne na zem) horší než lehká pornografie? Co jsme to, proboha, za civilizaci, že poněkud vulgární, nicméně zcela přirozený reprodukční proces považujeme za více škodlivý než nezřízené zabíjení?

Nechci tu moralizovat nad násilím ve hrách (a zábavní produkci obecně) -- nevadí mi takové to k absurditě dovedené násilí, o kterém vím, že není reálné (třeba v Better Tomorrow nebo Hard Boiled), jakkoliv obrazy potenciálně možného násilí naopak snáším čím dál tím hůře. Nikdo mě nenutí si kupovat krvavé hry nebo se dívat na filmy plné mrtvol, a domnívám se, že je v silách rodičů děti od takových produktů uchránit.

Nicméně, i když obviňovat Manhunt z toho, že nějaký nezletilý Brit utluče kamaráda železnou tyčí, mi příjde jako projev Blame Canada! syndromu, nedovedu si vysvětlit kde nastal v americké společnosti ten posuv, díky kterému je virtuální vraždění ještě vpořádku, nicméně virtuální souložení už ne.

Na druhou stranu, když nad tím tak přemýšlím: došlo vůbec k nějakému posuvu? Není tohle pokrytecké puritánství americké společnosti ve skutečnosti vlastní?

Review.Game(COMPARE, "Star Wars Knights of the Old Republic II: The Sith Lords", "Star Wars, ep. 1, 2, 3")

Je to opravdu zvláštní. Všechno co jsem čekal, že bude ve Star Wars epizodách 1 až 3, jsem nakonec našel v KOTOR2. Zajímavá postava (a její poskokové), nějaká ta dějová linka v rámci uvěřitelnosti, neustálé balancování mezi světlou, a temnou stranou Síly, poletování vesmírem, souboje světelnými meči a tak dále, a tak podobně.

Popravdě: Je to velmi těžké, srovnávat tak odlišná média jako je film a počítačová hra. Film je uzavřený celek, který je pevně daný režiserským (nebo producentským) záměrem, a divák ho buď akceptuje nebo ne (i když neustálá nekrofilie, které se Lucas dopouští na Star Wars, tohle pravidlo moc nepotvrzuje). Oproti tomu hra jako je KOTOR2 (v rámci postmoderního škatulkování použiji žánrové označení "RPG akční adventura", jakkoliv je zcela bezobsažné), umožňuje konzumentovi neustále volit (v rámci připravených linií scénáře, samozřejmě), jak bude jeho zážitek při té které realizaci vypadat.

Nicméně, proto, že oba útvary využívají stejného univerza, jakkoliv odděleného od sebe čtyřmi tisíci let (KOTOR a KOTOR2 jsou vlastně prequely k filmům série Star Wars), nelze se určitému srovnání vyhnout.

Začněme třeba hlavním hrdinou, kterého v KOTOR2 potkáme s obligátní amnézií, a o kterém víme, že vládne Silou, i když to tak ze začátku nevypadá. Ve skutečnosti je mnohem lepším startovním bodem, než ťuťu-ňuňu chlapeček, který umí opravovat věci. To je ostatně jedna z věcí, které jsem nikdy nepochopil: proč, sakra, je Anakin Skywalker tak mladý?

Cokoliv je lepší, než začít superzáporňáka budovat od hodného malého dítěte (pokud zrovna netočíte film Kruh). Dobro a zlo jsem ve světě Star Wars považoval za absolutní hodnoty, nicméně přídavné epizody zapáchají morálním relativizováním, a snahou říct "Darth Vader je vlastně docela hodný a veselý chlapík, ale prostředí ve kterém žil, ho determinovalo k tomu, aby se z něj stal největší bastard v galaxii far, far away".

V KOTOR2 se sice objevuje určitá subjektivizace dobra a zla, nicméně má za cíl (poněkud mentorsky) ukázat, že být good guy, není zase taková legrace jak to vypadá, a to, že někomu pomůžete, mu může přivodit spoustu problémů, ehm, ehm, nechcete si to s tou světlou stranou přeci jen rozmyslet, a zkusit být za svini programově?

S podivně zvoleným věkem hlavního hrdiny, souvisí další věc, která v KOTOR2 absentuje, která mě ovšem u epizod 1 - 3 přivádí k nepříčetnosti: tyhle ty dětské elementy. Myslím tím roztomile žvatlající droidy a různé další věci, které by animátoři ILM nejspíš označili za vychytávky. Vždycky, když někdo řekne, že jsou ve filmech proto, že Star Wars jsou vlastně pro děti, přemýšlím, která část přesně je dětská. Ta, kde Anakin na kusy rozseká nějaké nomády ve stanu, nebo ta, kdy vstoupí do místnosti s dětmi, a nebo snad ta, kde se mu obličej rozteče na hromadu strusky?

Chci tím říct, že střídmost je někdy opravdu prospěšná, a že spartánský (a technologicky zaostalý) design KOTOR2, je mi mnohem bližší a sympatičtější než zhůvěřilé používání bluescreenu v epizodách 1 až 3.

Co se týče dějové linky: Vždycky jsem nesmírně obdivoval bratry Strugacké, kteří dokázali vyprávět příběhy tím, že většinu důležitých věcí nechávali nevyřčenou. Epizody 1 - 3 vynikají v opačném směru: pořád se tam žvaní, ale ve skutečnosti se nikdy nic neděje. Tady je KOTOR2 filmům velmi blízký: neuvěřitelně rozplizlé dialogy, které sice občas mají nějakou informační hodnotu a výjmečně hráče dokáží i strhnout, nicméně po většinu času je to jen nudné žvanění, které se k akčnějšímu ladění hry vůbec nehodí. Dokonce jsem si při hraní vzpomněl na jedno hodnocení hry The Longest Journey: "The Shortest Journey, with NPC who never shut up."

Možná, že ta umluvenost filmu i hry, má zakrýt jiný fakt: postavy v podstatě neexistují. Neschopnost prezentovat charaktery skrze jednání, nutí scénaristu cpát postavám do úst ta nejabsurdnější sdělení, která mají dokumentovat jejich charakter. Tohle bohužel nikdy nefungovalo, a tak je výsledek dost ubohý. Nicméně můj osobní dojem je takový, že i servisní droid T3-M4 z KOTOR2, disponuje mnohem hlubší osobností, než libovolná postava z epizod 1 - 3.

Velkou výhodou hry je fakt, že když už vás mluvení přestane bavit, můžete si vždycky najít nějaké to místo, kde posekáte pár droidů/záporňáků/klaďasů světelným mečem. V tomto směru samozřejmě film hře nemůže nikdy konkurovat, protože ačkoliv je interaktivita (jako u většiny her) spíše zdánlivá, a počet stupňů volnosti je dost nízký (při srovnání s GTA3: San Andreas, například), dokáže hráči přinést nejednu příjemně strávenou hodinu. Takže ano, hra je užvaněná, ale naštěstí většinu toho tlachání nemusíte poslouchat. Kéž by bylo to samé možné říct i o filmu.

Abych tu zbytečně nezabřednul do vyjmenovávání všeho, co se mi na nových Star Wars nelíbilo, a co se mi naopak líbilo na KOTOR2, řeknu už jen toto: Jak jsem si po shlédnutí epizody 3 myslel, že dodat další tři díly za epizodu 6 není možné, u KOTOR2 jsem si uvědomil, že to není vůbec žádný problém. Vždycky se najde nějaký ten Shit, ehm, pardon, Sith, na vnějším okraji galaxie, na kterém si Lucas bude moci procvičit své scénaristicko-režiserské sklony. Nicméně zdá se, že alespoň LucasArts si uvědomuje, že čeho je moc, toho je příliš, a že žádná frančíza není tak mocná, aby nemohla u konzumentů upadnout v nemilost. Star Wars nevyjímaje.

Úroveň

Ano, v zásadě se prokázalo, že mé předsevzetí nepsat sem o tzv. aktuálních tématech, bylo správné. Než jsem se rozhoupal, abych dal dohromady dva příspěvky na aktuální témata, staly se zoufale neaktuálními, a tudíž zcela nezajímavými. Nicméně, jakožto zručný grafoman, jsem schopen i za takovýchto okolností, přídáním jednoho tématu neaktuálního, sepsat přiměřeně dlouhý post.

Pohleďte:

Zaprvé: Nedávno se v naších médiích řešil jakýsi miliardář Krejčíř, toho času na útěku. Ponechme stranou všechno ostatní, a soustřeďme se jen na to označení, které se pro tohoto jistě schopného (jakkoliv bezskrupolózního) člověka ujalo: miliardář Krejčíř. Co skutečnost, že téměř všechny média, která o kauze informovala, používala tohoto označení, vypovídá o médiích, novinářích a nás, obyvatelích tohoto státu? Proč se téměř nikdy v označení oné osoby nemluvilo o jeho povolání/podnikání, náboženské, nebo sexuální orientaci? Nebylo by třeba heterosexuální ateista Krejčíř stejně validní jako miliardář Krejčíř?

Zadruhé: Poslanecké prebendy. To je tak úžasně provařené téma, že se o něm snad nedá už nic nového napsat. Opět se nebudeme zabývat některými specifickými výhodami, které jsou zřejmě nemravné (jako třeba míra imunity, které naši poslanci požívají), ale soustředíme se jen na hmotné statky, které poslancům jejich funkce přináší. Upřímně: znám mnoho lidí, kteří mají platy srovnatelné s platy poslanců (i při započtení těch výhod), a přitom mají mnohem menší zodpovědnost, než je tvorba a schvalování zákonů tohoto státu. Podle mého nekvalifikovaného názoru, by bylo lepší, kdyby poslanci měli platy třeba dvojnásobné, a k nim žádné výhody, než jak je tomu dnes. Nakonec když člověk vezme měsíční plat devadesát tisíc, tak to je pořád nějakých 45 tisíc dolarů ročně, což jsou platy nějakého vyššího technického personálu téměř kdekoliv na západ od našich hranic. A jsou-li naši poslanci tak špatně placeni, nelze se divit, že hledají způsoby jak si přilepšit, a že jsou tak snadno úplatní a tak dále. Ne že bych něco z toho schvaloval, samozřejmě.

A konečně zatřetí: jeden můj kamarád si potrpí na kvalitu. Obětuje množství tomu, že si pořídí to nejlepší co lze sehnat a je ochoten to zaplatit. Obvinil jsem ho, já bloud, ze snobství, protože mi přišlo, že tato jeho vlastnost dosahuje absurdních rozměrů.

Čímž se dostáváme k tomu, o čem jsem chtěl mluvit: žijeme v zemi holých zadků. Jakkoliv vysoký plat v naší zemi je směšný ve srovnání s tím, co za stejnou práci berou třeba Němci, nebo Američané. Víme o tom. Víme také o tom, že přes všechny žvásty o nízké produktivitě práce, děláme často usilovněji než naši kolegové ve Francii nebo v Irsku. A pokud nejsme ochotni (nebo schopni) se přesunout do zemí, kde vědí, že zaměstnantci nejsou něco mezi ořezávátkem na tužky a područkou u šéfovy židle, ale naopak tím nejcenějším co firma má, pak máme smutnou jistotu, že se naše situace hned tak nezlepší. A tak závidíme.

A ta závist se projevuje nejrůznějšími způsoby. Můžeme třeba označit hledaného člověka přívlastkem miliardář, nebo se cítit dotčeni, že poslanci mají více výhod než my, nebo že prohlásíme to, co by vlastně mělo být standardem, za snobství.

Dostaví se ona blahodárná katarze, když už teď umím pojmenovat co mě trápí? Ale jistě. Až budu mít roční příjem kolem $80'000, nepochybuji, že přestanu lidem kolem závidět. Do té doby, slibuji, se budu ze všech sil snažit, abych tuhle nectnost ovládl.

Evoluce!

Ale jistě, o paralelách mezi biologickou a technologickou evolucí se toho napsalo a namluvilo tolik, že snad ani už není co dodat. Nicméně jednu drobnou poznámku si neodpustím.

Vždycky jsem si myslel, že výhodou technologické evoluce je skutečnost, že je, narozdíl od té biologické, řízena (dokud někdo neprokáže existenci Velkého Hybatele, svistot Occamovy břitvy ho nemilosrdně vyhání z tohoto vesmíru, a to, že jediné, co se po všech těch miliónech let vyvinulo ze zárodečných améb, jsou bloggeři, je čistě dílem náhody, a ne nějaký obvzláště povedený vtip Vyšší Moci, jakkoliv to tak vypadá). Tedy myslel jsem si, že technologická evoluce může slučovat to nejlepší z různých vývojových větví, a že díky tomu může vytvářet stále lepší produkty, a že se vyhne tomu, aby zahazovala jednou vymyšlená optimální řešení problémů. Zkrátka že počet slepých uliček by se měl s časem zmenšovat.

Samozřejmě je to nesmysl, protože co příroda nedokáže kvůli absenci inteligence, my jsme si znemožnili její přítomností. Takže dobrá řešení jsou patentována, z různých politických důvodů ignorována, nebo z rozličných neznámých příčin nahrazována druhořadými, navíc často i dražšími.

Jeden příklad za všechny, lze najít v oblasti kapesních počítačů. Nejprve tu byly různé elektronické diáře a organizéry, které měla klávesnici a "pasivní" displej (říkejme tak displeji, který není dotykový). Pak společnost Apple přišla s Newtonem, který byl samozřejmě drahý a ve své cihlovité inkarnaci nepoužitelný (jakkoliv to byl, ve své době, impozantní nápad). Newton přinesl dotykový dosplej a neměl klávesnici, protože nač by byla uživatelům klávesnice, když Newton umí rozpoznávat písmo (a co jsem četl, tak to bylo asi jediné PDA, které to opravdu umělo).

Souběžně s tím Psion povýšil diáře na kapesní počítače, a se zachováním klávesnice přijal i myšlenku dotykového dipleje, který se k některým úkolům hodí přeci jen o něco lépe než klávesnice, a vznikla tak legendární a dosud nepřekonaná série kapesních počítačů vrcholící typem Psion 5mx.

Někdy v té době také vznikl Palm, který nejspíš vykradl dobré nápady z Newtonu, přičemž nevážil půl kila a nejspíš byl i levnější (není tak těžké být levnější, když je vaším konkurentem Apple). Palm neměl klávesnici, a popravdě řečeno ani rozpoznávání písma. Ano, když jsem si svého Palma koupil, domníval jsem se, že graffiti je schopno rozpoznávat písmo, nicméně jsem se mýlil, a po pár měsících používání jsem zjistil, že neexistuje způsob jak do Palmu vložit text jinak, než pomocí PC.

Pak si trhu s kapesními počítači všiml Microsoft, a stejně jako člověku, který má kladivo, všechno připadá jako hřebíky, i v Microsoftu se zrodila myšlenka natlačit do kapesního počítače Windows. Nejprve tedy vzniklo několik zajímavých kapesních počítačů především od hp (tehdy ještě Hewlett-Packard, samozřejmě), které měly příjemnou velikost i klávesnici, nicméně nakonec se vývoj WindowsCE zvrhnul ve snahu zlikvidovat Palm, a tak začala všechna PocketPC vypadat jako odulejší Palmy a klávesnice byla slavnostně prohlášena za mrtvou.

V současnosti jsme ve stavu, kdy na trhu existuje prakticky jediné zařízení ve velikosti vhodné do kapsy vybavené klávesnicí: Sharp Zaurus, který ovšem oficiálně existuje jen na asijských trzích. Z druhé strany se k němu přibližují sub-notebooky, nicméně ty trpí dědictvím z PC, a tudíž spíš než skutečná použitelnost je u nich důležitý takt procesoru a podporovaná verze DirectX vestavěného 3D akcelerátoru.

Ach, samozřejmě nikomu neberu jeho právo dlouhé hodiny smolit pomocí miniaturního stylu pár odstavců textu do současných PDA, nicméně je s podivem, jak snadno výrobci kapesních počítačů rezignovali na použití klávesnice a snaží se ji nahradit psaním na displej.

Přitom psát na displej PDA je mnohem nepřirozenější než mačkat palci klávesy. Abstrakce elektronického listu papíru tu selhává nejen proto, že systémy rozpoznávání písma jsou v současné době zoufale stupidní (a dokud budou nutit uživatele učit se nějaké speciální znaky, nebo postupy psaní, místo aby se samy přizpůsobily jeho zvyklostem, nebude to lepší), ale i skutečnost, že zatímco ruka při psaní na papír většinou leží opřená o stůl, u PDA buď a) volně poletuje vzduchem sem a tam, nebo b) je zkroucená proto, že zatím nikdo nedokáže vyrobit důstojně tlusté PDA, dost znesnadňuje provádět to, co výrobci PDA vydávají za zcela přirozené: totiž napodobovat psaní perem po listu papíru. Dále je tu fakt, že papíry lze různě klást vedle sebe, propojovat je, nebo stránky volně otáčet a dělat všechny ty ostatní úžasné věci, které s papírem denně děláme, aniž si to uvědomujeme, a které s PDA prostě dělat nelze.

Ale zpět k přirozenému výběru technologické evoluce: Pokračující zmenšování laptopů naznačuje, že ekosystém počítačů do kapsy nakonec opět dospěje do ustáleného stavu (naštěstí riziko bezklávesnicových TabletPC se povedlo šťastně zažehnat, a tak místo skutečných TabletPC máme spíše notebooky s otočným dotykovým displejem) a že nejlepší dosud známé řešení vkládání textů do počítačů (tedy klávesnice), bude rehabilitováno. Nicméně celá ta oklika s bezklávesnicovými počítači mě přesvědčila, že ať řízená, nebo ne, evoluce je prostě evoluce, a bez zbytečných odboček a slepých cest se neobejde.

A v mezičase mi asi nezbyde nic jiného, než se porozhlédnout po bazarech, a koupit si nějakého toho zachovalého Psiona...

Starboobs

Když už jsem se pustil do toho linkování, tak vřele doporučuji tento text: How the Starbucks Siren Became Less Naughty. Jsem sám, komu příjde, že docela zajímavé logo se, v rámci boje za jakousi idiotskou politickou korektnost, změnilo v obrázek z rybího trhu?

PS: A rozhodně se podívejte na odkaz o logu FedEx. Já jsem si té šipky nikdy nevšiml, a přitom je tak zřejmá...

Já, ikona

Už delší dobu se snažím najít způsob, jak uchopit téma ikon (jak nám to pěkně rezonuje s Živlem, že?) v různých oborech lidské činnosti. Startovním bodem je Grahamův esej Hackers and Painters a cílem je prezentovat myšlenku, že v každé profesní oblasti, dříve či později, vznikne mytologie definující jakéhosi nadčlověka, který má být zhmotněním všech idealizovaných představ, které o sobě lidé dané profese mají.

Nejde o to, že by byl zvolen někdo z žijících (nebo i bezpečně mrtvých) vykonavatelů toho kterého povolání a prezentován jako cíl, ke kterému je záhodno dospět. To je vždy nebezpečné, protože skuteční lidé mají skutečné vlastnosti, a dopouštějí se skutečných chyb, tudíž nemohou sloužit jako univezální modla, která nikoho neurazí, nicméně všichni touží být jako ona. Naopak, jde o stvoření jakési chimérické postavy, která má všechny profesní vlastnosti až obscéně hypertrofované, zatímco prosté lidské vlastnosti u ní jaksi neexistují.

Zkrátka: lidé mají potřebu vytvářet si ikony, ke kterým by mohli vzhlížet.

Potud nic nového. Co jsem chtěl říct, se neslo zhruba v tom smyslu, že je zajímavé, jak se taková ikona podobá člověku, který o ní píše, a jak nám autor takové práce, nejspíš aniž by chtěl, dává nahléhnout do své hlavy, na míru své ješitnosti, na sebestředné obdivování sebe sama. Samozřejmě, i já někdy bdím celou noc, zírám do tmy a fascinovaně si říkám: "No tedy, já jsem tak chytrý!", ale že bych o tom napsal několikastránkovou esej? Ts, ts, ts.

Nicméně, protože jsem narazil na velmi pěkný hanopis na Grahamovy úvahy, nebudu se tu vystavovat riziku nařčení, že jen nedokonale vykrádám někoho jiného, a raději uvedu link: Dabblers and Blowhards.

Živelná pohroma

Dvě otázky: Kde končí touha po nevázané originalitě a začíná snaha o odlišnost za každou cenu? A: Kam se ztratil všechen ten angažovaný technooptimismus devadesátých let?

Mluvím o časopise Živel. Živel byl pro mne vždycky důkazem toho, že není pravda, že v Česku nelze tvořit zajímavý technologicky orientovaný časopis, že lze o věcech psát i z jiných, leckdy poněkud bizarních, úhlů, že lze experimentovat se sazbou, byť pro mne někdy trochu nepochopitelně a často na úkor čitelnosti textu. Živel byl pro mne dlouho takovým malým českým Wiredem, ostrůvkem pozitivní deviace, abych si trochu postmoderně zacitoval.

Pak přišlo legendární pornografické číslo, nad kterým jsem si řekl, že tohle už je trochu příliš i na mě, a že možná nebude od věci si od takovéhle odlišnosti na chvíli odpočinout, a pár čísel jsem okázale ignoroval; dokonce jsem z toho stvořil takovou pózu: "Co říkáš novému Živlu?", "Nic, Živel už nečtu." (Pozérství je totiž má nejoblíbenější póza.) Pak jsem se k Živlu zase vrátil, ale bylo to jako abiturientský večírek po deseti letech: člověk je rád, že vidí staré přátele, ale nějak si s nimi už nemá co říct.

A teď hledím na poslední číslo a nevím co si o něm myslet.

O devadesát stupňů otočená sazba -- to by mohlo být zajímavé tak v roce 1998, dneska to působí dost křečovitě. Desítky stran fotografií a ilustrací, které někoho nejspíš osloví, nicméně na mne působí spíš jako vycpávka mající poněkud zahladit nedostatek textu. Technologie veškerá žádná, a další vycpávka v podobě anglického summary.

Copak už jsme na tom opravdu tak špatně, že ani Živel nedá dohromady číslo s lepším obsahem než jaký má tenhle? Opravdu jsme my, "nezávislí autoři", upadli do tak hluboké letargie, že nedokážeme ani do Živlu poslat pár stránek textu s něčím opravdu zajímavým? Jsme líní, nebo jen vyčerpaní, iluzí zbavení a vším tak totálně znudění, že nedokážeme najít něco, cokoliv, o čem bychom psali s tím svatým zápalem, kterým jsme tak překypovali před deseti lety? Bože, i ono památné hackerské číslo (s absurdně amatérsky zapáleným autorem -- přezdíval si Wild Duck, nebo tak nějak -- který metal slova jako firewall a terminál s bezhlavou důvěrou ve své pochybné znalosti), bylo pro mne lepší než tohle.

A nebo jsem se změnil já? Stal jsem se konformním páprdou, který nechápe co je in, kterého to vlastně už ani moc nezajímá, protože si myslí, že být in znamená být povrchní -- a tím myslím opravdu povrchní, a muset každých pár měsíců měnit názory v opačné? Je znakem téhle usedlé venkovské zaprděnosti skutečnost, že zájem o poslední výstřelky v alternativní hudbě vystřídalo dumání nad optimální výší penzijního připojištění?

Bože, jak jsme se za těch deset let změnili. Živel, i já...

The Microsoft Survey

Zajímavé, zajímavé...

Věčná otázka

A přišel za mnou můj project leader a ptá se: "Tak co?"

A já na to: "No, mám v tom chybu. Nefunguje mi to tak jak má."

A on: "A kdy to spraviš? Termín se blíží..."

A já přemýšlím, co na to říct.

Lucasova pomsta

Téma dne: poslední Star Wars (nebo jak se to teď vlastně jmenuje). Mno, jelikož můj názor na tento film vcelku přesně odpovídá tomu, co napsal (třeba na Novinkách) František Fuka, nebudu se tu zdržovat podružnostmi. Vcelku se mi ten film líbil, nejvíce jeho druhá polovina, kde se mluví málo, a když, ne tak pitomě jako v polovině první, souboje jsou samozřejmě supercool, drobné nelogičnosti, jako podivně fungující umělá gravitace v kosmoletu na začátku, nebo fakt, že jediové cítí kde co, ale kdo je Darth Sidius se musí dovědět až přímo od něj (a spousta dalších), se dá přehlédnout, protože jde samozřejmě o Star Wars. A na Star Wars se chodí a) proto, že jste někdy před pubertou viděli epizody 4, 5 a 6 (nebo alespoň jednu z nich -- třeba mně se povedlo celou sérii vidět až někdy ve dvaadvaceti), a příběh venkovského balíka, který se stal zachráncem galaxie vám tak učaroval, že teď zkousnete i vcelku průměrné filmy s nálepkou Star Wars už jen proto, že vám připomenou to báječné období, kdy jste snili o světelném meči a pilotování X-Wingu, nebo b) proto, že když už je na ten film takové reklama v televizi, měli byste jej vidět, abyste se pak před přáteli neztrapnili, až se zeptají "Co si myslíš o nových Hvězných válkách?".

Teď trochu obecněji. Četl jsem rozhovor s Lucasem v některém z posledních čísel Wiredu, a přišlo mi to, že se snad snaží stavět do pozice chudáka, který musel posledních deset let točit Star Wars, i když by se tak rád, ach můj Bože, věnoval nějakému nezávislému filmu. O tom, proč vlastně epizody 1, 2 a 3 vznikly, se toho namluvilo dost už dlouho před uvedením epizody 1. Můj názor (po různých dokumentech a rozhoverech které jsem o Georgi Lucasovi a Star Wars viděl nebo četl) je takový, že Lucas je a) technofil, který nedokázal odolat skutečnosti, že technologie konečně pokročily dost na to, aby Swar Wars vypadaly tak, jak si přál, b) člověk, který byl odezvou svého díla pohlcen tak dokonale, že ho začal brát vážně.

To znamená digitálního Yodu, který ve svých nejlepších momentech připomíná Flubbera s pohledem vymítače Ďábla, droidy, kteří sice vypadají skvěle, nícméně dementně pohvizdují a nechávají se ničit po tisících, klonované vojáky, kromě obličeje také zcela digitální, díky čemuž mají odporně nelidskou kinematiku a opravdu nemožně se pohybují v pozadí každého druhého záběru, přemrštěné používání rušivých pitomostí jako jsou digitální psi rvoucí se o kost, prchající minidroidi, a jiné jakoby vtipné součásti scény, nebo třeba vesmírné lodě, které spíš než tím, že za den dorazí z jednoho konce galaxie na druhý, udivují tím, že vydávající zvuky ve vakuu, vyrenderované do úplné dokonalosti.

A znamená to také zdevastovaní iluze vytvořené prvními třemi epizodami (tedy, jak to říct... myslím epizody 4, 5 a 6). U některých filmů, nebo knih, člověk chce vědět co bylo před tím a potom, protože cítí, že autor dokázal tyhle souvisloti promyslet tak, že to může být základní dějové lince prospěšné. U jiných děl je to naopak, protože víme, že zodpovězení otázek nikdy nevyváží nepodložené spekulace a nějak tušíme, ža každá věta navíc může věci jen zhoršit. Do první skupiny patří třeba Pán prstenů (a jeho předchůdce/následovník Silmarilion), do druhé (spolu s Dunou, a Matrixem, například), právě Star Wars.

Po shlédnutí původní trilogie, jsem byl naprosto spokojen. Zjevil se hrdina, našel si mentora a opravdu vtipného a šarmantního nohsleda, poznal svůj osud, prošel proměnou, postavil se nepříteli, zjistil, že se od něj vlastně skoro vůbec neliší, svou silou jej porazil, ale uchoval si přitom čistý štít, a nakonec určitě byla i nějaká ta svatba. Prostě dokonalý příběh. Příběh, který vám dá zapomenout i na gumového Yodu a jiné nedokonalosti v oblasti trikového zpracování. Příběh, který funguje i po dvaceti letech. Příběh vpravdě univerzální.

A to je právě ten problém: příběh. Sledovat, jak se z burana stane nejdůležitější osoba ve známém vesmíru, to je jistě zábávné a nadchne to spoustu lidí. Nadruhou stranu, sledovat, jak se z roztomilého chlapečka, který vyhraje naprosto zbytečné závody kluzáků, stane na každém kroku vraždí monstrum, to už taková zábava není.

Chci tím říct, že zatímco první trilogie byla kompaktní a uzavřená, ta druhá mi příjde zcela a totálně zbytečná. Je to jako by někdo natočil film o tom, co se stane po konci Klubu rváčů (nebo, jak říkáme my fajnšmekři, Fajt klabu).

To je jedna stránka věci: epizody 1, 2 a 3 především nikdy neměly vzniknout. (Dobrá, dovedu pochopit, že Lucas chce být politicky korektní, a tudíž Han Solo nemůže na Greeda střílet jako první, nicméně jedna věc je přepisovat scény, a věc jiná je natáčet další tři díly. Je to stejný rozdíl, jako mezi vzpomínámím na mrtvou milenku a jejím vykopáním z hrobu.)

Ovšem když už vznikly, měly se alespoň tvářit, že jsou v něčem lepší. Pokaždé, když se dívám na památnou scénu, ve které Luke Skywalker silou své zuřivosti udolává Darth Vadera (ke konci epizody 6), mám husí kůži a bytostně cítím, jak se blíží zlom, kdy se rozhodne na kterou stranu se Luke přidá. Na druhou stranu, u žádné bojové scény v nové trilogii, jsem nepocítil nic jiného než Wow, to jsou efekty, nebo Ale no tak, tohle jsou nějaké efekty?. Zkrátka: můj zájem o hlavního hrdinu se zcela vytratil. Protože vím jak to dopadne, nemohu ani předstírat, že mě zajímá, zda se z Anakina stane Darth Vader nebo ne.

Je to takhle: zatímco Luke si v každém okamžiku může vybrat, zda se přikloní k temné straně, nebo ne, Anakin na výběr nemá. Prostě se stane Darth Vaderem a tím to končí. Neexistuje jediný důvod proč mu fandit, protože už předem známe výsledek.

Ovšem to je postoj člověka, který viděl nejprve příběhy Luka, a potom až Anakina Skywalkera. Pro mě byla scéna, kdy se ukáže, v jakém je vztahu Darth Vader k Lukovi, osudový okamžik, nad kterým jsem pak mohl dlouho přemýšlet. Pro diváky, kteří podlehnou číslování, a uvidí Star Wars tak, jak jsou označeny, ztratí ona scéna na konci epizody 5 tu šokantní naléhavost, kterou měla pro mě. Skoro se mi chce říct, že Lucas, svou potřebou natočit prequely k původní sérii, totálně zničil účinek svého vlastního snažení. Místo aby odhalení vztahů mezi Lukem a Darth Vaderem a Lukem a Leiou bylo překvapující, stane se z něj pro generace následujících diváků Star Wars jen odzívané očekavané rozuzlení.

V tomto světle, jsou epizody 1-3 mnohem větším zlem, než se zpočátku zdály. Není to jen rozmělnění archetypálního příbehu. Je to jeho totální devastace závěru ještě před tím, než stačí přijít.

Měl bych v tuto chvíli asi učinit nějaký závěr. Problém je v tom, že nejsem s to posoudit Star Wars objektivně. Mají pro mě zkrátka určitou osobní hodnotu proto, že jsem epizody 4-6 viděl předtím než jsem viděl epizody 1-3. Nedokáži si představit, jak budou celou sérii vnímat lidé, kteří poctivě chodili do kina na "první" tři díly, a až nyní si půjčí další tři.

V každém případě: pokud jste Star Wars dosud neviděli, nebo o nich máte něco říct někomu, kdo je dosud neviděl, doporučuji toto: nejprve se podívejte na epizody 4, 5 a 6, a pak, pokud vás to zajímá, se třeba koukněte i na epizody 1, 2 a 3. Nicméně, pokud je vynecháte, rozhodně o nic nepříjdete.

Rukověť mediální optimalizace

Zpráva výzkumného týmu: Každý pohyb na čerstvém vzduchu je zdravý.

Nature: Každý pohyb na vzduchu je zdravý.

Vesmír: Každý pohyb je zdravý.

MF DNES: Každý je zdravý.

TV Nova: Každý je.

Vrstvení

Začněme jednoduchým programem:

#include <iostream>
using namespace std;
int main()
{
 //Part I
 double a[10];
 a[0] = 0.1;
 for(int i = 1; i != 10; i++) {
  a[i] = a[i - 1] + 0.1;
  cout << a[i] << ", ";
 } 
 
 //Part II
 for(int i = 0; i < 100; i++)
   a[9] *= a[9];
   
 cout << a[9]; 
 return 0;
}

  Jak všichni správně předpokládají, výstupem části Part I je následující řada čísel:

0.1, 0.2, 0.3, 0.4, 0.5, 0.6, 0.7, 0.8, 0.9, 1

  Skvěle. Teď pokračujme ve vykonávání části Part II. Výsledkem bude:

0

  Ale copak? Že by někde nastala nějaká chyba? Raději spusťme program znovu, zastavme ho před Part II a nahlédněme do debuggeru:

a[0] 0.10000000000000001
a[1] 0.20000000000000001
a[2] 0.30000000000000004
a[3] 0.40000000000000002
a[4] 0.50000000000000000
a[5] 0.59999999999999998
a[6] 0.69999999999999996
a[7] 0.79999999999999993
a[8] 0.89999999999999991
a[9] 0.99999999999999989

  Aha! Tak tady je problém! Jak už od začátku vědí všichni, kteří se někdy zajímali o to, jak to vlastně je s čísly v počítačích, problém je ve skutečnosti, že počítače neukládají reálná čísla jako reálná čísla, ale jako koeficienty řady
a₀ + a₁×1/2 + a₂×1/4 + a₃×1/8 + ... + a_i×1/2ⁱ
(kde a_i je hodnota příslušného bitu), plus exponent.

Kam tahle okázalá demonstrace směřuje? K zamyšlení nad abstrakcemi a nad tím, že čím více jich na sebe navrstvíme, tím méně vidíme do toho, co se děje pod nimi.

Abstrakce vytváříme proto, abychom se odstínili od některých závislostí, které sebou vývoj zařízení a programů nese. Stvořili jsem abstrakci integrovaného obvodu, která nás nenutí zabývat se tím, jestli tranzistor bude otevřený nebo zavřený, nad ní jsme vybudovali abstrakci třeba lineárního regulátoru napětí, která nás zbavuje nutnosti starat se o stabilizaci napájení, nebo programovatelného logického pole, díky kterému se návrh logických obvodů zjednodušil do psaní rovnic v nějakém vývojovém prostředí.

V programování máme nad strojovým kódem assembler (který ovšem už zcela filtruje starosti o procesor a jeho skutečné vnitřní stavy), nad assemblerem programovací jazyky, které abstrahují třeba od používaného hardware v podobě mezivrstev definujících obecné výstupní zařízení nebo úložiště. V poslední době už si ve velkém užíváme i abstrakci garbage collectingu, který nás osvobodí od přemýšlení nad pamětí jako takovou a umožňuje vytvářet objekty jak se nám jen zamane.

Samozřejmě, že každá další vrstva znamená určitou ztrátu kontroly, takže při programování logických polí se musíme přizpůsobovat struktuře makrocellů, při psaní aplikace v .NET zase nemáme jistotu kdy se pamět obsazená objektem opravdu uvolní.

Ovšem výhoda abstrakcí je obrovská: protože se bez určité míry abstrakce a fragmentace libovolného složitějšího projektu neobejdeme, umožňují standardní abstrakce soustředit se na skutečný problém, a nezabývat se znovu a znovu oním legendárním vymýšlením kola, a zrychlují tak vývoj čehokoliv.

Na druhou stranu: každá další vrstva přidává model chování, kterému je potřeba porozumět. Ať naprogramuji logické pole sebelíp, nikdy mě to nezbaví nutnosti řešit problém, jak přenesu megahertzové signály na druhou stranu plošného spoje, nebo jak vyfiltruji rušení, které mi bude zemí prolézat do analogové části zařízení. A stejně tak nemůžu předpokládat, že když v nějakém programovacím jazyce mění proměnná svůj význam v závislosti na kontextu, zbavím se problému s reprezentací čísel v FPU procesoru.

Správně by tedy s každou další abstrakcí měly naše znalosti o problému nakynout. Měli bychom chápat nejen jak se obvod nebo funkce tváří navenek, ale také to, co se děje uvnitř.

Je jasné, že jen málokdo je schopen pojmout tolik informací, aby v každém okamžiku rozuměl celému řetězci abstrakcí, které leží mezi úrovní na které pracuje, a tím úplně dole. Jenže tato neznalost se může leckdy stát krajně limitující, ne-li přímo osudnou.

Asi nikdo, kdo používá funkci strcat(), která nakonec jednoho řetězce v C přilepí řetězec jiný, se nezatěžuje tím, že by uvažoval o její výkonostní charakteristice. Ta se ovšem může brutálně projevit v případě, kdy k jednomu řetezci připojujeme mnoho jiných, protože řetězce v C jsou jen prostými poli, a ke zjištění jejich délky, je potřeba je projít celé, až k hodnotě 0, která je ukončuje.

Tyhle drobné předpoklady když něco dobře funguje v případě A, bude to jistě dobře fungovat i v případě B, jsou pak zdrojem různých nedomrlostí nebo problémů při uvádění aplikace do chodu.

Přemýšlím nad tím (v dozvuku na zamyšlení o bastlení), jestli existuje naděje, že někdy vznikne nějaká abstrakce, která nám ušetří práci, a bude přitom zcela průhledná. Jaksi přirozeně skepticky se domnívám že nikoliv, a že znalost souvislostí vždycky bude tím, co bude dobrého návrháře odlišovat od toho špatného.

Chci říct: Ať už se s abstrakcemi dostaneme jakkoliv daleko, na tom, co se děje tam dole, pod nimi, pořád zatraceně záleží.

Dobří holubi se vracejí

Napsal Morten v recenzi na Trickyho album Blowback (mimo jiné): "Pop je rychlej a krutej." A stejné je to s weblogy. Vzniknout, zazářit, pojít. Třeba dneska jsem si všiml, že svůj blog ukončuje Petr Koubský. Je to škoda, protože Koubský je jeden z mála lidí, kteří dokázali psát blog tak, jak si představuji, že se má psát: jistě povrchní a nepříliš náročné čtení, ale, probůh, žádné srdceryvné historky o tom jakou barvu měla autorova ranní stolice, nebo skoro-vtipné politické komentáře -- to už spíš snesu deset nachlup stejně zbytečných blogů o webdesignu než jednoho rádoby euroskeptika z Ostravy.

Koubský napsal, že se vypsal, a že ho už nějak nenapadá o čem psát, aby to nebylo trapné (nebo něco v tom smyslu). To chápu. Je to jako s elektronickými hračkami. Nebo alkoholickými smrštěmi na koleji. Po počátečním nadšení vždycky příjde stabilní fáze, následovaná ztrátou zájmu a opuštěním věci. Není na tom nic divného. Mě přestalo psaní mého prvního "e-zinu jednoho muže" bavit zhruba po osmi měsících, protože se mi zdálo, že forma i obsah se posunuly někam, kde jsem nechtěl být, protože přišlo léto a měl jsem spoustu jiné práce. A když člověk ztratí morálku napsat něco alespoň jednou za dva týdny, začít znova už je skoro nemožné.

Ale to nevadí. Věřím, že lidé jako Koubský nevydrží mlčet dlouho. Uvidíte -- on si odpočine, zregeneruje síly a do roka spustí blog nový. Třeba už ho nebude psát jako Petr Koubský, vynechá osobní detaily, které by ho umožnily identifikovat a tak dále. Ale my, kterým jeho psaní bude chybět, si ho zase najdeme a budeme rádi, že se objevil někdo, kdo píše skoro stejně dobře, jako svého času aKB.

Věci které existují

Tak například existuje celá velká množina věcí, na které když se podívám, říkám si: "Sakra, proč tohle jako prvního nenapadlo mě?". Things That Don't Exist je jedna z nich. Doporučuji si ten seznam alespoň proletět. Jsou tam položky opravdu bizarní (A machine that runs on orphan blood and produces cheap boots), intelektuálsky úsměvné (That part of Hamlet where Hamlet says "Isn't life wonderful"), ale i depresivně jasnozřivé (Hope for the future).

Možná bych mohl k tomu seznamu přidat taky jeden záznam: Něco, co jako prvního napadlo mě...

Review.Magazine("PC World")

Před časem jsem tu hanil dva naše IT plátky pro širokou veřejnost, a vida -- jeden z nich už se na základě mé briskní analýzy^)* vlastní rozháranosti rozhodl přetavit sám sebe z vcelku ucházejícího periodika, kde občas bylo lze najít něco zajímavého, na čistokrevný produktový časopis. Tedy ne že bych měl odvahu koupit si hned první číslo, nicméně název Click! nemůže věstit nic jiného než další pokus o spotřebkový časopis. Upřímně musím říct, že mě to dost překvapuje, protože vydavatelství Softwarových novin už jednou prokázalo, že takové časopisy dělat neumí -- viz zaslouženě zapomenutý časopis Digital.

Ale nešť. Každý svého konce strůjcem.

Chtěl jsem říct, že jsem si po čase zase pořídil časopis o počítačích a souvisejících tématech. Tentokrát PC World.

Nemůžu si pomoci, ale tenhle časopis je mi tak nějak sympatický. Ne že by jeho obsah stál za něco víc než zběžné prolistování, eventuálně pročtení na WC, ale zdá se mi, že lidé, kteří jej skládají dohromady, vědí přesně čeho chtějí dosáhnout (úroveň mi připadá trochu odbornější než v Chipu, ale nejspíš je to jen povrchní dojem -- abych byl schopen tohle posoudit, musel bych oběma časopisům věnovat víc pozornosti než jsem ochoten), a také jak vzbudit dojem, že vlastně vůbec netvoří časopis o produktech. Dlouhatánské články (vyfutrované samozřejmě celostránkovými reklamami a obřími fotografiemi) by jednoho skoro dokázaly přesvědčit, že za investované peníze dostane něco víc než jen nezbytné srovnávací testy grafických karet/laserových tiskáren/LCD monitorů/počítačových sestav/atd., nebo soubor výtahů z manuálů k témuž.

Co je mi ovšem na PC Woldu extrémně sympatické, je skutečnost, že produktové informace nenatahuje víc než káže zdravý rozum. Pseudo-recenze se většinou dokáží vejít na polovinu stránky, což je (s dostatečně velkou fotografií) asi tak maximum co se v rámci takovéhoto časopisu dá o libovolném produktu napsat a neupadnout při tom do nejapného žvatlání^)**.

Jak jsem už řekl -- je mi tenhle PC World tak nějak sympatický. Dokonce mě i mrzí, že mě zatím nenapadlo udělovat zde recenzovaným produktům nějaké ceny, známky, nebo něco podobně bezvýznamného. Třeba takové Jednooký král mezi slepými, to by byla cena pro PC World jako dělaná...

^* -- Jeden by nevěřil, jak zajímavé informace dokáže hloupý skript na počítání návštěvnosti vytěžit z hloupě nastaveného poštovního serveru/proxy. Třeba doménu, jméno adresáta nebo i předmět e-mailu, ve kterém byl odkaz na inkriminovaný příspěvek. Ale to jen tak na okraj.

^** -- Věřte mi -- kdysi jsem dostal za úkol napsat celostránkovou recenzi na nějakou tiskárnu Canon (jestli firma za pochvalnou recenzi onomu časopisu přislíbila nějakou inzerci, to nevím, ale matně si vzpomínám, že vedle recenze se, jak už to tak bývá, nakonec nějaký ten inzerát prodejce tohoto typu tiskáren opravdu objevil). Po prvních dvou odstavcích, kde jsem konstatoval, že tiskárna kupodivu tiskne a vypadá vcelku obstojně, jsem chvíli bezradně přemýšlel co napsat dál, až můj zrak padl na recenzentovu spásu -- manuál! A tehdy jsem také pochopil, proč produktové časopisy jsou takové jaké jsou -- vedou je totiž hloupí lidé, kteří, místo aby vám takovou recenzi narvali do chřtánu a ještě vás nakopali do citlivých míst, vás pochválí a bezelstně sdělí, že to je to nejlepší co jste pro ně dosud napsali.

Absurdní!

Musím říct, že tahle varování mistra zdravotnictví na tabákových výrobcích jsem se naučil ignorovat. Je to trochu jako s reklamou na Internetu -- pokud není opravdu hodně vlezlá, mozek ji prostě odfiltruje a soustředí se na obsah který mě zajímá. Všechna ta varování nečtu, protože nejsem idiot, a samozřejmě vím, že kouření je velmi nevkusný a nechutný způsob jak si podlomit zdraví a tak dále. Na druhou stranu jsem idiot, protože s kouřením nedokážu tak nějak skoncovat, což je ovšem docela jiný příběh.

Nicméně. Nicméně přesto, že někteří nevyzrálí lidé tvrdí, že kouření dýmky před čtyřicítkou je pozérství (což je samozřejmě nesmysl, což vám potvrdí každý dýmkař -- buď jste pozér a pak je jedno kolik je vám let, nebo pozér nejste a pak můžete dělat cokoliv v libovolném věku), kouřím občas dýmku.

V pátek jsem si pořídil nový tabák, otevřel ho, aby trochu vyschnul a znovu ho zabalil, aby na druhou stranu nepřeschnul. A jak je mým zvykem, upozornění na vražedné účinky tabáku jsem nejprve ignoroval. Pak jsem si je ovšem přečetl znovu, a příjde mi, že tahle protikuřácká kampaň začíná nabírat absurdních rozměrů. Nebo opravdu existuje někdo, komu následující upozornění nepříjde přinejmenším směšné?

PS: Chci říct, že i když chápu, že všechna ta varování jsou dobře míněna, nemyslím si, že je nezbytně nutné je přikládat či dokonce tisknout i na obaly dýmkových tabáků. Zvlášť pokud si koupíte tabák v plechovce bratru za čtyři sta, je dost tristní, když třetinu víčka zabírá oznámení o tom, že si kouřením způsobíte rakovinu plic, zvlášť když vám u dýmky hrozí především rakovnina hrtanu, že...

Konec bastlířů

Seděli jsme takhle navečer v kanceláři, já jsem se už chystal domů, a kolega psal hodnocení na práce, které středoškoláci realizovali v rámci soutěže, kterou můj zaměstnavatel každoročně vyhlašuje. Většina toho, co čtvrťáci z průmyslovek v okolí nakonec předvedli, byly napájecí zdroje s obskurním obvodem MA723, okopírované z nějakého předrevolučního Amatérského rádia. A jak jsme tak seděli, meditovali jsme nad tím, že současní průmyslováci už v bastlení nevidí možnost realizace, ale spíš jakési nutné zlo, které je od nich, z pro ně nepochopitelných důvodů, vyžadováno.

Pořád nad tím přemýšlím: proč vlastně bastlení ani ne tak pomalu, jako spíš jistě upadá v zapomnění? Napadá mě několik důvodů:

Zaprvé, proč něco bastlit, když se stejná věc dá koupit za zlomek ceny v libovolném supermarketu? A opravdu -- nemá cenu vyrábět melodické zvonky, detektory stavu vody ve studni, nebo stabilizované zdroje, proto, že by to bylo levnější, nebo že by tenhle druh zboží nebyl na trhu. Když začaly frčet digitální multimetry, dostal jsem k svátku stavebnici voltmetru s legendárním obvodem ICL7106 (převodník napětí s dvojí integrací a vestavěným budičem LCD), se kterou jsem pak strávil mnoho zajímavých odpolední. Měl jsem tehdy pocit, že mám za pár šupů něco, co vlastně odpovídá jedinému (navíc neřestně drahému) digitálnímu multimetru na trhu, opájel jsem se tím, jak se přiložené napětí pěkně zobrazí na displeji a tak dále. Dneska lze koupit takový multimetr za stovku i s baterií.

Zadruhé, bastlení ztratilo kouzlo možnosti dosáhnout technicky lepšího produktu, než jaký lze běžně koupit. Řekněme, že se mladý bastlíř rozhodne postavit si něco opravdu trendy, jako je třeba MP3 přehrávač. I když investuje nemalé částky do displeje, MP3 dekodéru, flash paměti a nějakého toho jednočipu, a i když se mu povede takový přístroj dokončit, nikdy nebude moci příjít mezi kamarády a řict: "Hleďte, jak skvělý MP3 přehrávač jsem si postavil. Stál mě sice asi pětkrát víc, než vaše iRivery, nebo co to máte, ale je mnohem lepší!". Nepřejícní kamarádi by totiž z kapes vylovili své iRivery, nebo co to mají, a ukázali by mu, že jejich hrací skříňky fungující na jednu 1,5V baterii, mají desetinu hmotnosti, setinu objemu a tisíckrát lepší design.

A konečně zatřetí: k tomu, aby člověk začal bastlit, je potřeba narazit na nějaký opravdu zajímavý projekt. Někdy v padesátých letech bylo opravdu zajímavé ubastlit si doma krystalku a poslouchat z ní rozhlasové vysílání. V letech osmdesátých zase bylo zajímavé přibastlit ke svému ZX Spectru nebo Sharpovi ramdisk, světelné pero nebo plotter. Od devadesátých let ovšem složitost zajímavých projektů dosáhla takového stupně, a potřeby tak drahého vybavení (i ten nejlevnější smyslupný osciloskop pořád stojí kolem sta tisíc, výroba vícevrstvého plošného spoje jde do desetitisíců, a to i v případě, že odečteme náklady na elektrotechnický CAD), že domácí kutilové prakticky nemají do čeho píchnout. Zajímavými projekty dneska jsou programovatelná logická pole, signálové procesory, nebo karty do PC. Cena devkitů pro Xilinx, Alteru nebo nějaké to DSP od Analog Devices nebo Texas Instruments začíná někde na třech tisících (a to je hluboko pod tím, co by stály samotné součástky na nich použité), karta do PC šla na koleně vyrobit ještě tak pro ISA sběrnici, kde lze adresový dekodér zbastlit z pár hradel, ovšem PCI je pro bastlíře-samotáře nepřekonatelný problém, nemluvě o psaní ovladačů a podobných radostech.

Takže. Takže se opravdu nelze divit, že lidé, kteří by dříve skončili u bastlení, se raději vrhnou na psaní software, kde jsou náklady de facto nulové (PC má doma každý, nějaký ten vývojový nástroj lze vždycky sehnat zdarma) a zajímavost projektů roste nade všecky meze. Skoro bych se opovážil říct, že nástup open source hnutí koreluje s tím, jak se domácí bastlení stalo nezajímavým.

Otázka zní: je to špatně? Ono by se totiž mohlo zdát, že je to vlastně dobře -- na první pohled je potřeba kvalitního software zdarma v současnosti palčivější problém než potřeba vypečeného hardware, který navíc nikdy nebude možno stáhnout z Internetu a bez námahy nainstalovat a používat. Všudypřítomné ale spočívá v tom, že bez bastlení na trhu práce za pár let vznikne obrovská díra po inženýrech, kteří jsou navrhováním elektroniky odkojení, kteří ví, jak postavit nejen stupidní převodník proud-napětí s operačním zesilovačem, ale třeba i obvod generující nanosekundové pulzy s amplitudou 500V (zkrátka takový ten druh lidí "kde já končím, oni začínají" -- však to znáte). A má-li vývoj elektroniky pokračovat stejně utěšeným tempem jako doposud, bude takových lidí, kteří jsou s elektronikou sžití, a ne jen aplikátory vzorových zapojení, potřeba čím dál tím víc.

To jsem ovšem zabrousil daleko od toho co jsem chtěl říct. Bastlení je na ústupu, s tím asi my, jako jednotlivci, nic neuděláme. Tím spíš je ovšem důležité, aby státní správa pochopila, že trvalou prosperitu země lze založit jen na tom, že mladí lidé budou motivováni (a budou jim dány prostřekdy) k tomu, aby se věnovali technice (a nejde tu jen o elektrotechniku, stejně důležité jsou i ostatní inženýrské obory).

Ovšem jak tak sleduji, čím se naši volení zástupci zabývají, mám pocit, že jejich představa ideálního státu leží někde v polovině devatenáctého století. To už, ale, je docela jiný příběh, že...

Edit: Pokud by si někdo přeci jen chtěl doma postavit malý MP3 přehrávač na MMC karty, jeden docela pěkný je tady.