Jméno růže

Tohle je ovšem velmi postmoderní.

Je to jakási podivná mánie všechno pojmenovávat. Máme jeden speciální název pro každý hudební žánr (včetně crossoveru, pro případy, kdy se nemůžeme rozhodnout, kam přesně ta která skladba patří), každá kniha patří do nějaké škatulky, filmy jsou označovány těmi najabsurdnějšími adjektivy, a i ty hloupé osobní WWW stránky se rozdělují do tolika druhů a poddruhů, že už se v tom jeden vůbec nevyzná.

Trochu mi to připomíná řetězce rychlého stravování: u každé frančízy člověk ví, jaké mají menu, jestli solí hodně nebo příšerně moc, jestli sirup nalitý do postmixu má značku Pepsi nebo Coca-Cola a tak podobně. Tahle mcdonaldizace se šíří jako mor a jmen pro věci přibývá geometrickou řadou, protože už jen pár měsíců či týdnů po objevení se nějakého jevu vzniknou odnože, které je samozřejmě potřeba pojmenovat.

Takže nejdříve jsme měli WWW stránky, pak domovské stránky, e-ziny, firemní prezentace a webové časopisy, dalším štěpením vznikly weblogy, odborné weblogy, kooperativní weblogy (jaký je rozdíl mezi e-zinem a kooperativním weblogem mi zatím nikdo nevysvětlil), osobní weblogy a tak dále, a tak dále.

Zdá se, že existuje nemalé procento lidí, kteří mají pocit, že když nějaký jev pojmenují, automaticky mu porozumí, eventuálně se na něj stanou velkými odborníky. A další množina lidí (ne nutně disjunktní), se potřebuje vézt na vlně neologismů a tak nejdříve horují pro jeden název, když se ovšem opotřebuje, stane se všobecně známým, provařeným a tudíž trapným, neváhají ani minutu vymyslet, nebo příjmout za vlastní nějaký jiný název, díky kterému se stanou opět dostatečně free, cool & in.

Někdy mi skoro příjde, že není ani tak důležité co člověk dělá, jako jak tomu říká. Bylo by to vlastně směšné, kdyby to nebylo tak tragické. Jak se změní obsah weblogu, když mu nebudu říkat weblog? Co to vlastně je weblog? A je důležité to nějak specifikovat? Je nutné tvořit definici a jméno pro každou odnož jednoho jevu? Není lepší používat místo desítek bezobsažných názvů nějaké generické výrazy, kterým je empiricky přiřazen význam?

Když jsem s touhle stránkou začínal, říkal jsem si, že tu nikdy slovo weblog nepoužiji, protože mi to přišlo velmi cool. Teď vidím, jak pitomé to předsevzetí bylo. Je lhostejné jak tomu tady budu říkat, důležité přeci je, co tu píšu. Vždyť je to právě obsah, kvůli kterému tahle stránka existuje, ne skutečnost, jestli tomu, co tvořím, někdo říká weblog nebo ne.

Pokud je někdo hlupák, pak je jedno jestli si vede weblog nebo e-zin nebo kýho ďasa. A pokud někdo píše smysluplné texty, pak odstraňovat ze stránky slovo blog jen proto, aby nevypadal jako pitomec (protože weblogy přece opravdoví intelektuálové nepíší) poukazuje spíše na ochablý intelekt než na cokoliv jiného.

Any given monday

Více méně periodicky (tak jednou za půl roku), kontroluji nové články na first monday. A musím říct: Je to dlouhodobě nejlepší webzin jaký znám.

Od té doby, co jsem jeden webzin pro absenci autorů sám pohřbil, vím jak je těžké něco takového dělat, a jak záslužná a zároveň nevděčná práce to je. Samozřejmě, dneska máme všechny tyhle weblogy a tak podobně, nicméně pracovat na nekomerčním webzinu podobné kvality jako je first monday, je můj velký sen.

Důvod, proč webziny skomírají, je podle mně v pevně definovaných požadavcích na kvalitu textů. Tak před třemi lety, když jsem ještě žil blaženým životem postgraduálního studenta, měl jsem dost času na to, abych věnoval dva tři týdny průzkumu tématu, o kterém jsem se chystal psát, abych si koupil nějaké knihy a za dvě noci je přečetl. Díky tomu jsem byl schopen tak jednou měsíčně napsat článek, u něhož mi slovo článek nepřipadlo nepřístojné.

Dnes tolik času nemám. A příjde mi, že ani nikdo jiný. Jistě, každý, kdo cítí, že má co říct, si vede blog, a zhruba jedno procento bloggerů opravdu má něco ke sdělení, nicméně i to jedno procento zajímavých textů je povrchní, přímo z něj čiší absence oponentury, a vůbec, na to, jak důležitá a zajímavá témata se občas ve weblozích objeví, je jim věnováno příliš málo prostoru.

Je to už nějaký týden, co si Petr Olmer stěžoval na svém weblogu, že jsem zbaběle ukončil diskusi o CASE nástrojích. Je to takhle: pustil jsem se do toho tématu zoufale nepřipravený a kontakt s oponentem, který se mi zdál informovanější než jsem byl v tu chvíli já, mě vylekal a proto jsem z diskuse raději utekl, než bych riskoval veřejnou potupu.

Webzinu se něco takového stát nemůže už jen proto, že nikdy nepublikuje text, o kterém redakční rada (říkejme tomu tak) má pochybnosti.

Jenže kdo je dneska ochoten (nebo schopen) psát pro webzin, který mu jeho text třikrát vrátí k přepsání pro nízkou úroveň?

Boží mlýny

Je to tak: Každé kibicování bude po zásluze potrestáno. Den před Vánoci jsem tu mudroval nad chabou úrovní našeho zdravotnictví, a jak jsem byl tohle úterý rád, že ho máme.

To bylo takhle:

Třiadvacáteho jsem nechal počítač běžet přes noc, aby si Copernic Desktop Search mohl pěkně zindexovat zálohy starších dokumentů, které jsem z několika CD rozbalil na disk (ach, to jsem tu asi ještě nepsal, jak jsem za dva měsíce zaplnil 160GB disku, že?), za což jsem byl odměněn asi čtyřhodinovým výpadkem proudu ráno čtyřiadvacátého, a vyhořelým zdrojem.

V pondělí odpoledne jsme měli odjíždět od rodičů mé ženy, a tak jsem si řekl, že bych se v přilehlém obchodě s PC komponentami mohl poptat po novém zdroji. I vyrazili jsme s kočárkem do příjemného post-vánočního mrholení. Když jsem vstupoval do obchodu, popadl jsem madlo od dveří tak šikovně, že jsem si mezi něj a druhou polovinu dveří skřípnul palec přímo u lůžka nehtu.

O několik nepublikovatelných výrazů a pár hodin později jsem se ujistil, že výpadek proudu opravdu odnesl jen napájecí zdroj, a pokoušel se s krví podlitým nehtem usnout. To se mi samozřejmě nevedlo, takže jsem se odebral k televizi, kde mě naštěstí umrtvil Jiří Krampol v neopakovatelném filmu Waterloo po česku. Ráno jsem si přestal hrát na hrdinu a vyrazili jsme na chirurgickou ambulanci, aby mi tam porouchaný palec opravili.

Nebudu se tu zabývat podružnostmi, jako je propalování nehtu nástrojem ne nepodobným miniaturní pistolové páječce, nebo zuřivým kung-fu útokem duchodkyně vyzbrojené francouzskými holemi, když jsem do ordinace nesl snímky z rentgenu: zkrátka očekávaná úleva se dostavila.

Chci říct: Věřím, že to s námi pacienty doktoři za ty mizerné peníze nemají jednoduché (když jsem se ptal, jestli i na propalování nehtu má VZP speciální kód, dověděl jsem se že ano, a že si díky mně nemocnice vydělala celých 90 korun českých), a že jim tedy tak nějak děkuji, že tuhle nevděčnou práci vůbec dělají.

Nebo něco v tom smyslu.

Vánoce, vánoce... WTF?

Ach, ovšem, máme tu Vánoce. Rádia hrají pořád dokola unylé vánoční písně, venku zuří vánoční nálada, v supermarketech roste riziko dopravních nehod přetížených nákupních vozíků. A pak jsou tu samozřejmě takové ty drobnosti jako vánoční stromy, nebo tyhle mrňavé žárovičky, kterými si lidé, z bůhví jakého důvodu, omotávají domy a přilehlé objekty (přemýšlím, že na příští vánoce si 10'000 takových žároviček koupím a složím z nich nápis Můj příspěvek ke globálnímu oteplování).

Ovšem asi nejvíce stresujícím vánočním rituálem (kromě objíždění supermarketů a jiných obchodů za účelem nákupu vánočních dárků) je pro mě obřadní obětování kapra. Jednak mi maso z ryby, která plave v dioxinovém rybníce a sežere kdejaké svinstvo, které do něj spadne, příliš nechutná, dvak se při pohledu na to tupé zvíře nikdy nedokáži přinutit zručně zasunout nůž za žábry a dvěma prudkými pohyby mu amputovat hlavu (mlácení ryby po hlavě je pro sraby, kteří věří na hlouposti jako je bezbolestná smrt).

Tak tak. Nedokážu prostě zabíjet zvířata. Nedokážu ani zaříznout kapra, ani zašlápnout myš, ani vzít králíka po hlavě topůrkem od sekyry, ani zabít psa rýčem.

Určitě to už nějaká chytrá hlava vymyslela přede mnou, nicméně se domnívám, že tohle separování produktů zabíjení (tedy především masných výrobků) od zabíjení samotného, má co dělat s naší schopností žít ve městech s několika milióny obyvatel. Ta změkčilost (která je samozřejmě jen povrchová -- jak se říká: civilizaci od barbarství dělí dva dny bez elektřiny a tři obědy), má nejspíš za následek, že se krizové situace snažíme řešit jinak, než pomocí rány do hlavy palicí.

Nicméně příjde mi, že to, že nevidíme, jak se v slepičárnách elektrickým proudem provádí genocida kuřat, která byla vykrmena pozůstatky jiných kuřat, nemá úplně ten účinek který bychom chtěli. Třeba mně osobně ve filmu vadí mnohem víc zakňučení zastřeleného psa, než obvzláště brutální vražda spáchaná na člověku.

Asi jsou věci, které se na lidech nezmění. Ani o Vánocích.

Ne, opravdu nejsem mrtev

Obvykle se po týdením (a delším) výpadku v příspěvcích, píše něco jako Ne, nejsem mrtev, jen jsem... a následuje nějaké vysvětlení proč dotyčný tak dlouho nic nenapsal. Hm. Nevidím jediný důvod proč něco takového psát, takže se jen zmíním o tom, že kvalita našeho zdravotnictví zdaleka není taková, jak by si jeden představoval.

Například koncem minulého týdne (po několika dalších dnech, kdy jsem se vracel domů lehce před půlnocí), mě zchvátila jakási podivná střevní choroba (jejímiž příznaky bych se tu mohl dlouze zaobírat, ovšem byl by to asi poslední příspěvek, který by si ode mne většina čtenářů nadlouho dopřála). V neděli už to nešlo vydržet a tak jsem v pondělí pěkně zostra vyrazil ke svému obvodnímu lékaři. Po příjemných třech hodinách v čekárně (opravdu existují chvíle, kdy nelituji, že jsem si před dvěma lety koupil Palm), jsem se dostal do ordinace, a značně nesměle popsal své příznaky.

Rozumějte: jsem velmi špatný pacient. Když mi byla diagnostikována alergie na včelí bodnutí, tak místo abych se snažil vytěžit z toho co nejvíce, celý rok jsem nechodil na provokační terapii, následkem čehož jsem u přezkumu zdravotního stavu působil dost trapně s jediným malým papírkem téměř doslova opakujícím loňskou diagnózu (ovšem narozdíl od mnoha majitelů obsáhlých lékařských zpráv, obsahujících ty nejděsivější choroby jaké kdy zdravotní pojišťovny dovolily zaregistrovat, jsem já byl shledán základní vojenské služby neschopným).

Nebo když mě pak týden před svatbou píchla včela, v důsledku čehož jsem začal opuchat a dusit se, byv sousedem převezen do přilehlé nemocnice, kde mi na chodbě připojili ke krevnímu oběhu kapačku kalciovky, což vedlo k tomu, že jsem se sice neudusil, zato jsem upadl do krátkého bezvědomí, jež vyvrcholilo mým umístěním na jednotku intenzivní péče, a následným přesunem na dožívací oddělení -- ehm, pardon -- internu, po zhruba třiceti minutách vydal jsem se hledat člověka, který by mi vrátil mé osobní věci, protože jsem došel k závěru, že další setrvání v onom ústavu národního zdraví by vedlo pouze ke zhoršování mého zdravotního stavu.

Ale zpět k pondělku: lékař, do jehož evidence jsem se zapsal, nedle poznal, že jsem udělal dietickou chybu, a že vlastně není důvod k obavám. Dostal jsem recept na nějaké léky, tři dny neschopenky a už jsem byl z ordinace venku (stále nechápu, co ostatní lidé u doktora dělají tak dlouho -- já se tam nikdy nezdržím déle než pět minut).

Takže jsem se dovlekl do práce, abych odevzdal lístek s modrým pruhem a vyřídil pár urgentních emailů, doploužil se na autobus domů, složil se do postele a dvanáct hodin spal. Do středy jsem se nějak dal dohromady, a dneska už jsem jako rybička.

Jen mě mrzí, že jsem svou dietickou chybou stačil nakazit zbytek rodiny a půl okresu (jak manželce referovala sousedka pracující v lékárně).

Inu, jak říkám -- kvalita našeho zdravotnictví zdaleka není taková, jak by si jeden představoval.

Review.Game("Beyond Good & Evil")

(Tak nevím. Napadají mě dva různé začátky téhle taky-recenze, a nějak se nemůžu rozhodnout, který použít. Mno, zkusím to vzít nějak postupně. Takže zaprvé:)

Život libovolného konzumního díla, ať už je to film, hudební album, nebo počítačová hra, je vpravdě jepičí -- záleží vlastně jen na prvních dvou týdnech po uvedení do distribuce. Jestliže se během těchto dvou týdnů chytne a začne vynášet peníze (nedělejme si iluze - i kdyby tvůrci takového díla stokrát chtěli tvořit umění nebo něco podobně směšného, producenti tzv. AAA-titulů jsou hnáni jedině ekonomickou rozvahou a předpokládaným ziskem), pak jsou všichni spokojeni, tým, který za dílem stojí si dá krátkou dovolenou a rovnou začne připravovat druhý díl. V opačném případě je takový titul po pár týdnech zlevněn, následně stažen z hlavních distribučních kanálů (ony ty regály v obchodech taky něco stojí), tým je zrušen, a ve spise člověka, který výrobu takového produktu schválil, se objeví velký černý puntík.

Zajímavé na tom je, že úspěch a neúspěch je jen těžko předvídalený, u počítačových (tím myslím i konzolových) her stonásob. Zatímco filmy a alba mohou spoléhat na známé herce a hostující zpěváky, hra, která není pokračováním nějakého předchozího úspěšného titulu, nemá k dispozici žádný klacek, kterým by se dokázala vtlouct do hlav platících hráčů. Jistě, vždycky se najde pár miliónů dolarů na reklamní kampaň a tak dále, ale jak známo, stačí se jen trochu netrefit do cílové skupiny nebo prezentovaného stylu a krabice jdou do stoupy.

A to je právě případ hry Beyond Good & Evil.

(A zadruhé:)

Klišé jsou pro popkulturní tvorbu to samé, co McDonalds pro stravovací zařízení. Pokud nemáte chuť experimentovat, a chcete přesně vědět do čeho jdete, a pokud vám navíc nevadí, že výsledek bude nejspíš nemastný-neslaný (pravda, u McDonalds spíše naopak přemaštěný-přesolený, ale to je jiný příběh), sáhnete po nějakém tom klišémi (kruci, jak se tohle slovo vlastně skolňuje?) nabitém dílku, které vás uvede do příjemného rozpoložení, a ze kterého si za pár hodin nebude pamatovat nic, než že to sice byla hrozná hovadina, nicméně se na to dobře koukalo/poslouchalo/četlo/hrálo.

Beyond Good & Evil je hra složená ze samých klišé. Ať už jde o hlavní hrdinku, o hláškujícího nohsleda, o dějovou linku, o zelenou stylizaci prostředí, o konec-nekonec -- zkrátka je to takový postmoderní dort od Pejska a Kočičky. A víte co? Břicho po něm vůbec nebolí. Právě naopak!

(A teď pojďme dál:)

Takže BGE rozhodně není hra, která by byla nějak super-originální, nebo přišla s něčím převratně novým, nebo tak něco. Je to jen úžasně hratelný mix těch nejrozdílnějších žánrů, mix, který má šarm a atmosféru, který pobaví i malinko rozesmutní, který jednoho chytne a nepustí.

Ano, BGE se mi líbila. Líbila se mi dokonce tak moc, že jsem těch patnáct hodin potřebných k uhrání dal dohromady ve dvou víkendech, a nepovažuji je vůbec za promarněný čas. Hra má totiž velmi dobré tempo, a rozhodně to není kus, který by člověka mučil mnohahodinovými hádankami, nebo hledáním vhodné kombinace předmětů v nekonečném inventáři. A když už se mi zdálo, že hra nějak stagnuje a že vlastně necítím žádný tlak, který by mě nutil pokračovat, přišel "dějový zvrat" (ty úvozovky naznačují, že byl velmi předvídatelný), který hru opět nastartoval.

Když nad tím člověk přemýšlí, je počítačová hra tou nejnáročnější formou zábavního díla vůbec. Je to složenina nejméně tří odvětví klasické produkce a jednoho speciálního: máme tu obraz, zvuk a vyprávění a pak také něco, označované nic nevysvětlujícím slovem hratelnost. BGE dává všechny tyhle prvky dohromady opravdu vynikajícím způsobem -- vyprávění má náležitou obrazovou formu, obraz je podpořen zvukem (jistě, hudba je víc než co jiného otázkou vkusu, nicméně necítil jsem, že by kdekoliv ve hře byl hudební doprovod v rozporu s ostatními složkami), a celé se to hraje opravdu příjemně.

Na druhou stranu je tu skutečnost, že BGE se zkrátka neprodávala dobře: je to hra, kterou snad po třech týdnech na pultech Ubisoft zlevnil z nějakých 39USD na 19USD, a dneska se dá sehnat za pakatel i na české poměry. Přemýšlel jsem o tom proč, a popravdě neumím si to vysvětlit jinak, než že a) byla zpackaná reklamní kampaň, b) v době kdy šla BGE na trh, vyšla nějaká jiná hra, která ji zastínila.

A možná je to nakonec dobře. Hra se alespoň (s největší pravděpodobností) nedočká nějakého rozmělňujícího pokračování, které by třeba můj celkový dojem úplně zkazilo.

Nevěřit nikomu

Nedávno jsem opět narazil na to staré a nepravdivé tvrzení, že Betamax byl lepší než VHS, ale že kdosi, nám, zákazníkům, vnutil technologicky druhořadé řešení.

Takže: Není pravda, že by Betamax byl lepší než VHS. Podle všeho co jsem o tomto tématu četl, byl rozdíl v kvalitě obrazu opravdu minimální. Zadruhé, Sony zpočátku vlastnila celý trh s videokazetami, nicméně si jej nedokázala udržet, protože lidé si prostě místo Betamaxů začali kupovat VHS. Proč? Protože na VHS kazetu, na rozdíl od Betamaxové, bylo možné nahrát celý film. Ano, ano, tak stupidní důvody jako fakt, že Betamaxové kazety byly hodinové, zatímco VHS dvouhodinové, rozhodl o tom, že jak všichni víme, druhořadá technologie zvítězila. (Vcelku zajímavý článek na toto téma je třeba tenhle: Why VHS was better than Betamax.)

Podobných osvědčených pravd a skutečností opakujeme denně spousty. Někdy třeba mají i reálný základ, nebo jsou extrapolací něčeho, co třeba platilo v minulosti, nicméně většinou jde jen o jakési memy, které se šíří populací, překonávají bariéry národnostní i jazykové, vesele si poletují prostorem a vždy najdou nějakého ňoumu, který je rád zopakuje.

Těžko říct, jestli lze s podobnými zažitými pravdami vůbec nějak bojovat. Jejich rozšířenost je prostě příliš velká na to, aby jednotlivec odkazující na vyvracející, či na pravou míru uvádějící zdroje, dokázal změnit obecné povědomí (třeba nikdo už asi nevykoření jiný známý městský mýtus, ve kterém figuruje mokrá kočka, mikrovlnná trouba a žaloba o milióny dolarů).

Ostatně je otázka, jestli se nakažení podobnými fakty lze vůbec ubránit. Celý proces příjmání informací je založený na víře v autoritu, která informaci prezentuje, lhostejno skrze jaké médium. U autority předpokládáme, že (za nás) provádí verifikaci toho co tvrdí, že ví o omylech jiných, že má sama s tématem nějakou zkušenost.

Autoritou v tomto směru může být publicista, nakladatelství, nebo i jméno televizního kanálu. Na základě dobrých zkušeností s validitou tvrzení pocházejících od takové autority, sklouzáváme k nekritickému příjmání všeho co na nás vychrlí, čímž se stáváme zranitelnými v tom smyslu, že se můžeme nakazit zcestnou ideou nebo memem.

Jenže: Jestliže popřeme důvěryhodnost autorit, co nám pak zbyde?

Anonym. James Anonym.

Jsou lidé, kteří nemají rádi anonymy. Třeba takový Jiří Hlavenka se pokaždé rozlítí, když mu někdo zkritizuje jeho brilantní analýzu čehokoliv, pokud ten dotyčný kritik nenapíše do příspěvku nějaké jméno, nebo uvede jen přezdívku. Nebo nedávno Jan Pokorný na Radiožurnálu jakéhosi volajícího, propojeného v přímém přenosu do vysílání, zprudil, protože se nepředstavil.

Popravdě, příjde mi to dost absurdní. Zaprvé: jak někdo může předpokládat, že člověk podepsaný v diskusním příspěvku pod článkem je opravdu jeho autorem, eventuálně, kdo mi zabrání, až někdy pocítím potřebu zavolat do rádia, abych se nepředstavil třeba jako Ferdinand Porsche? Zadruhé: Pokud jde o přezdívky v diskusích, myslím, že většina lidí používá stále stejnou, čili už při poměrně malém investovaném úsílí lze snadno dohledat kdo-co-kdy, a jak jsou jeho názory konzistentní. A konečně: Jsou jména na Internetu opravdu důležitá? Potřebuji vědět jak se skutečně jmenuje člověk na druhé straně? Jak to ovlivní to, co říká? Že možná bude trochu méně vulgární? Pochybuji. Není nakonec důležitější co je řečeno, než kdo to řekne?

A pak: někdy je anonymita opravdu dobrá věc. Třeba dokud jsem nevěděl, co dělá člověk, kterého jsem tu nedávno v diskusi s opravdu svatým zápalem poučoval o třídění, bylo mi nádherně. Když jsem pak lehce zagooglil a zjistil o koho jde, měl jsem zkažené celé odpoledne, že jsem ze sebe zase jednou udělal vola.

Sakra, lidi, co z toho podepisování máte?

It's crunch time

Kdo že to tu nedávno psal, že přesčasy jsou pro blbce, kteří si neumí zorganizovat čas? Aha?

V pátek dopoledne si FedEx vyzvedne prototypový hardware, ke kterému píšu ovládací program a přemístí ho do Japonska. (Když už jsem zmínil FedEx - tyhle tracking numbers jsou opravdu skvělá věc. Můžete si pěkně zkontrolovat, jestli balíček už došel nebo ne, a druhá strana se nemůže vymlouvat na nějaké dopravní zpoždění, celnici a tak podobně. Samozřejmě to má i své nevýhody: Když někdo něco posílá vám, odesílatel si vás může zkontrolovat, a nemůžete se vymlouvat na nějaké dopravní zpoždění, celnici a tak podobně.)

A tak od sedmi sedím v práci, upravuji, dopisuji, edituji.

Snad se dostanu do půlnoci domů.

Psali psavci, malíčky i palci

Ach, další příspěvek Nad dopisy diváků. (Budu s tím muset přestat, nebo tu nebude nic jiného.) Tentokrát monotématicky o počítačových žurnalistech.

Petr Koubský nevděčně nereagoval na mou průhlednou snahu o mazání medu kolem -- ehm -- úst, a jakkoliv šetrně, přesto dost důrazně mi sdělil, že pěkně kecám, že není pravda, že v Česku nejsou dobří IT žurnalisté, že jejich naopak spousta, a že on sám už IT žurnalistou není. A pak taky vyjmenovává několik IT psavců, kteří jsou podle něj schopní a nadějní.

Co na to říct? Ano, Koubský má jistě v lecčem pravdu -- určitě tu existuje skupina zajímavých adeptů, ze které se (až jim bude po čtyřicítce) vyloupnou zralí novináři s přehledem, názorem, vnitřní konzistencí, schopní psát zajímavé texty, které budou mít informační hodnotu, vytahující na světlo inspirativní témata, které se budou vymykat běžné rutině článků v českých IT médiích (tedy kvazi-recenze, přepis tiskové zprávy, úlisný rozhovor s kýmkoliv, kdo se do ČR přijede podívat). Zatím mi ale všichni ti, které Koubský jmenuje, splývají do jednolité masy plničů.

Zajímavě píšící osobou třeba na Živě.cz mi příjde Hynek Hanke, a kdybych se snažil, určitě bych vyškrábnul z paměti i další (zpočátku mi připadal nadějný třeba i Martin Kopta, ale pak se začal specializovat na témata které mě příliš nezajímají, takže jeho texty už skoro nečtu, a jistě, Patrick Zandl, jak jsem na něj mohl zapomenout?).

Tak jako tak, téměř u všech které Koubský vyjmenoval, a které podle jejich textů znám, mi chybí něco, co by mě přimělo přečíst si jejich články jen proto, že je napsali oni, když je tu spousta jiných článků zabývajících se stejnou věcí.

V diskusi pod textem, který tu pitváme, jsem byl upozorněn na to, že to vypadá jako bych toužil po jakýchsi hvězdách, či ikonách. Upřímně: Ano, to je přesně to co chci. Chci hvězdy, které jsou hvězdami proto, že mají přehled, a umí psát, a vybírají si zajímavá témata, a vyvolávají kontroverzi, a neváhají riskovat a extrapolují, jakkoliv nevěští z kávové sedliny a tak dále.

Na začátku onoho příspěvku jsem poctivě napsal, že o IT žurnalistech nemám téměř žádné povědomí. Nebudu generalizovat příliš, a neprohlásím se za typického čtenáře čehokoliv, nicméně skutečnost, že o nikom zajímavém nevím, a že každý nákup papírového časopisu je pro mě velkým zklamáním, mě vede k tomu, že se o české IT zpravodajství už ani nezajímám. Když se něco důležitého stane, můžu si o tom přečíst skoro-objektivně na CNet, uštěpačne na The Register, nebo sáhodlouze a populárně na Wired.

Rád bych si kupoval nějaký dobrý český IT časopis, ale musel by mi nabízet to co chci. Bohužel, zřejmě se mé požadavky liší od požadavků lidí, kteří tvoří hlavní okruh zákazníků IT periodik.

A nebo je to možná jako s neustálým omíláním normalizačních hitů v českých rádiích -- rozhlasové stanice tvrdí, že je hrají proto, že po nich toužíme, nicméně ať mluvím s kýmkoliv, pokaždé se dovím, že dotyčnému už Helenka a Kája a Michal lezou pekelně na nervy a že se to nedá poslouchat. Možná, že česká IT periodika a jejich autoři upadli do podobného bludu: píšeme pořád stejné pitomosti proto, že to naši čtenáři chtějí, a když je psát nebudeme, konkurence nás převálcuje.

Tak. A teď k některým konkrétním prohlášením z Koubského komentáře:

Jiří Hlavenka je možná především podnikatel, nicméně jeden z mála důvodů, proč ještě sleduji Živě jsou jeho texty, protože ty alespoň trochu vybočují z obvyklého spektra článků tam publikovaných. Možná jsem udělal chybu v tom, že jsem od začátku nemluvil o autorech, ale o žurnalistech.

Myslím, že říct o Živlu, že jde o počítačový časopis je stejně nešťastně jako zmiňovat Ivana Adamoviče v debatě o IT žurnalistech. Živel je life-stylový časopis v tom nejlepším smyslu, a Adamovič je -- myslím, že u něj to klišé lze akceptovat -- renesanční člověk, který se baví a živí psaním

Pokud jde o Petra Koubského jako IT novináře -- uznávám, že má zmínka o něm plyne především z jeho minulosti v SWN (jak zajímavé bývaly úvodníky za jeho časů...), nicméně jsem myslel, že Inside je také především IT periodikum (jakkoliv směrované hlavně na obchodní stránku věci). On je možná problém v tom, co považujeme za IT žurnalistiku. Já si myslím, že nejen testy hardwaru a softwaru je člověk živ, a že do pojmu IT lze zahrnout prakticky cokoliv co se týká počítačů (eventuálně komunikace).

Mno, myslím, že to by stačilo.

Aha, ještě jedna malá poznámka na závěr: důrazně odmítám tvrzení, že si vedu něco tak infantilně dehonestujícího jako je weblog. V mládí jsem totiž napsal asi tři loadery pro ZX Spectrum, a jak známo, autoři loaderů bloggery prostě nesnáší...

Sběratelé

Pořád nemůžu příjít na to, proč, když všechny ostatní druhy krádeží jsou vnímány vesměs negativně, u software se drtivá vetšina lidí shodne na tom, že vlastně o nic nejde, že firmy o žádné zisky nepřicházejí a tak podobně.

Všichni jsme to slyšeli už stokrát: Základním problémem je asi ta nehmotnost software, kdy kopie jedna k jedné vlastně nevytvoří žádnou díru chybějícího objektu, jako je tomu třeba u kráděže auta. Navíc je pravda, že ve většině případů firmy opravdu o žádné peníze nepříjdou - kolik lidí by si s průměrným českým platem koupilo libovolný software za nějakých patnáct dvacet tisíc? Když ho navíc nejde koupit na leasing (nebo jde?).

Co je na pirátství, alespoň podle mě, zajímavější, je ta kleptomanie, která se dříve či později vyvine u každého, kdo se do stahování software pustí. 98% populace nepotřebuje na domácí použití ani Photoshop, ani největší balení MS Office, dokonce ani to hloupé ACDSee - úplně stačí Gimp, OpenOffice.org nebo IrfanView (nebo alespoň mně stačí). Nicméně takový postižený stahovač se nemůže spokojit s něčím, z jeho pohledu, druhořadým. A druhořadost v tomto případě definuje skutečnost, že jde o produkty, které jsou zdarma.

Většina lidí zkrátka nestahuje software kvůli nějaké potřebě. Vůbec ne. Je to spíš taková vášeň jako filatelie, nebo sbírání víček od piva -- jde jen o to ten software mít někde v krabici na dně skříně a před kamarády se předvádět dlouhatánským seznamem.

Čímž se možná dobíráme k podstatě toho, proč je pirátsví vnímáno tak nějak neutrálně, ne-li přímo pozitivně: vždyť je to jen takový něškodný koníček, který nikomu neublíží, a potěší sběratelovo srdce i oko.

No, asi nám nezbývá než si trochu zaparafrázovat: Pánové, každý z nás někdy kradl software, kdo tvrdí že ne, dělá to dodnes.

Co není dovoleno

Zvláštní: Intellectual Property Protection Act meets resistance. Pokud jsem spávně pochopil odstavec

A provision that affirms the right of technology companies to provide the ability to skip objectionable content has been held up. Senator John McCain has held up this provision because the entertainment industry lobbied for additional wording that would make it it unlawful to skip commercial or promotional advertisements. Another provision in the bill could have the unintended consequence of making the legal sharing of iTunes playlists illegal.

tak zábavní průmysl chce výrobu zařízení umožňující přeskakování reklamy učinit nezákonnou, což ovšem koliduje s pokryteckým puritánstvím části americké populace, která má zájem o zařízení přeskakující sporné části programů (jako třeba odhalené bradavky zpěvaček za zenitem). A to ještě, pokud se pamatuji správně, unie filmových režisérů podala stížnost na výrobce přeskakovacích zařízení za narušování autorského díla.

Uff.

Mám pocit, jako by se od doby, co byl schválen DCMA, zákonodárci trumfovali v tom, kdo vymyslí nesmyslnější zákon, týkající se současně technologie a zábavy. Třeba ilegálnost odstraňování ochran -- poněkud otřepaně se dá říct, že je to jako by výrobci automobilů zakazovali majitelům aut nahlížet pod kapotu (mimochodem - v posledních letech mám čím dál tím silnější obavu, že doba, kdy zkoumat motor automobilu bude protizákonné, není tak daleko).

Nesmyslnost současného stavu,, kdy se stále více přibližujeme situaci co není povoleno je zakázáno, je dobře dokumentována touto patentovou přihláškou: Is Not Operator.

Inu, technologický pokrok je jistě dobrý a zdraví prospěšný, ale všechno má své meze. Jen doufám, že když si během reklamního bloku odskočím uvařit kafe, nebude to klasifikováno jako porušení nějakého zákona.

Listárna

Takže tato stránka existuje už měsíc a půl. Na tomto místě byl ještě před chvílí odstavec, který by se dal popsat asi jako bilancování, ale protože to byly samé hloupé žvásty (snad kromě té pasáže, kde jsem děkoval Petru Koubskému za zalinkování), smazal jsem ho.

Nashromáždilo se mi tu několik komentářů, na které bych rád odpověděl mimo komentářovou sekci. Zkusím postupovat chronologicky:

All your kmenové buňky are belong to us!

Soulasim, ze se nekdy pockat vyplati, zvlaste ma-li pokrok za cil byznys, nebot tam se nejsnaze vytvari zivna puda pro nasilnou, nebo jinou desuplnou cinnost (teda pomineme-li diktatorske rezimy). Jde-li ovsem o moznost jak se vyhnout placani se lidstva v bahne sve vlastni omezenosti, pak proc po riskantnim kroku nesahnout... (Kmenove bunky by mohly slouzit i dodatecnemu zvetseni mozkove kapacity vedcu - je to vsak moudre, aby evoluce vedeni byla rychlejsi nez kulturni evoluce?) Komu pridat vic, vedcum nebo umelcum? Nebylo by lepsi spise dat volnou ruku umelcum, nez "silenym profesorum"? :) Dokud nebudeme znat odpoved na aspon 96% cast otazek tohohle typu, asi bychom si meli davat velky pozor co jako lidstvo podniknem.

Jiri. C. Blazek

Ano, argument o geniálních vědcích zachraňujích svět a tak dále, je jistě lákavý. Nicméně myslím, že věc není tak jednoduchá. Dnes máme, my lidé, všichni zhruba stejný potenciál, jen možnosti jeho rozvoje a uplatnění se místo od místa diametrálně liší.

Pokud chceme vyrábět mutanty, pak je tu několik otázek: a) Jak by takový experiment probíhal, a je vůbec realizovatelný? Když na obraz Mony Lisy naleju dva kýble barvy, určitě se z něj nestane lepší umělecké dílo. Někdy je kvalita opravdu více než kvantita. b) Kdo zaručí, že budou vybráni ti správní? To, že je někdo chytrý neznamená, že je to dobrý člověk. c) Kdo vůbec bude rozhodovat o tom, kdo má, a kdo nemá být vybaven posilovačem inteligence (abych trochu vykradl S. Lema)? Trh? Národní vlády? OSN? d) Co s lidmi, kteří nebudou vylepšeni? Kdo bude hasit sociální napětí, které už teď roste mezi bohatými a chudými? e) A je vůbec pro geniálního proměněnce zajímavé starat se to, co bude s tupým stádem nad které se povznesl?

Tak, tak, futurologie je řehole...

Privacy baaad, RFID goood

...

Predstava, ze bych mel pod kuzi maly kousek elektroniky me vsak desi(elektroniku mam jinak rad). Sice by se ztizila situace pro podvody, ale kdo mi zaruci, ze se neda vyrobit kopie? (asi nikdo :)

...

Jiri. C. Blazek

No, přemýšlel jsem o RFIDech, a myslím, že se jim už nedá vyhnout. Zase jednou technologie předběhla legislativce, a než ti se stačí rozhoupat k nějaké akci, bude už všechno zboží dávno otagováno. Myslím, že příklad Napsteru majitele nákupních řetězců přesvědčil o tom, že jakmile se jednou lavina utrhne, už ji nikdo nezastaví.

Nicméně myslím, že tak, jako jsme si do kapes dobrovolně nacpali mobilní telefony, platební karty nebo RFID badge od zaměstnavatelů, tak si zvykneme na to, že všechno co máme u sebe je označkováno, a dál budeme přiměřeně šťastní.

Dobře nám tak.

Příšery

...

Je to soucast teto prastene doby, kdy gladiatori techto dni vstupoji do areny (ruzumej super/hyper ci jineho -er marketu), kde mirou nezajmu nad castkou strhavanou pomoci platebni karty z jejich uctu, davaji najevo svou silu a prevahu nad ostatnima. Coz podporuje vousatou teorii: dejte jim chleb a hry a je klid. A funguje to! Staci si srovnat trzby retezcu s mirou nezamestnanosti v danem regionu a umernost je jakakoliv, jenom ne nelinearni.

Kuba

Ne, myslím, že tohle není ten případ. Důkaz statusu musí být vidět. Abych ukázal, že na to mám, na to si musím koupit nechutně obrovské auto, které žere alespoň patnáct litrů na sto kilometrů, nebo si nechat postavit hnusný domek tak za 15 miliónů, nebo něco podobného.

Mám takovou teorii, proč lidé chodí v sobotu a v neděli spíš do supermarketu než do přírody nebo do muzea. Díky soustavnému působení médií jsme tak přesyceni vjemy, že abychom měli pocit, že se okolo nás něco děje, potřebujeme někam, kde je všeho více a je to barevnější a hudba hraje hlasitěji.

A tak jdeme do supermarketu, protože tam je opravdu živo, lidé víří kolem, a tlampače vyhrávají, a zboží se tyčí v policích, a dlouhé řady pokladen jsou mnohem impozantnější než lomený oblouk gotické katedrály.

Chodíme tam, protože chceme být okouzleni a šokováni. A šumící vody, nebo hučící bory už tohle nedokážou.

Celé Podnebesí

...

Jakkoli jsme zdanlive bez sanci, proti vic nez miliardovemu(casem se to ma snizit) narodu zcela odlisne kultury, troufam si tvrdit, ze nejsme zcela. Ikdyz ne v soucasnych podminkach. Jeste chvili potrva, nez stoupne v Cine zivotni uroven natolik, ze bude soucasny antiindividualisticky zkusob zivota roztrhan konzumem. Ikdyz se s konzumem plne neztotoznuji, presto ma sve vyhody... Doufam, ze se nemylim, a ze Orwelovska vize, nastinena v romanu 1984, je prece jen daleko od reality. Ktery, jakkoli mocny, funkcionar v Cine by chtel, aby se stal pripadnou lovnou zveri politicke policie? Uz dnes, jakkoli pomaly je vyvoj v Cine, naznacuje obrat nekam spise v vychodnimu klonu kapitalizmu, alespon ve mestech. A obcasne, ikdyz spise vzacne, studentske boure, napovidaji, ze svobodomyslny, tudiz nemravenci povaha v Cine stale preziva. Netusim vsak jestli se nebude zivotni uroven umele snizovat, aby se konzum nerozvinul.. Je vsak konzum jediny "lek", nebo spise chemoterapie, na socializmus, s Evropsky vnimanymi nehumanoidnimi rysy, Cinske spolecnosti? Mozna ne, a ze casem bude ten zly kapitalizmus a odporny individualizmus vylecen Grebenickem a jinymi "lidovymi leciteli" i u nas :)

Jiri. C. Blazek

Ano, životní úroveň v Číně je uměle držena dole, ať už kurzem fixovaným pevně na dolar, aby byly zajištěny nižší exportní ceny, nebo regulací členství v klubu vyvolených - Komunistické straně Číny.

A také si myslím, že Čína se změní až opět zbohatne a posílí, nicméně řekl bych, že vždycky bude mít nějaký druh totalitní vlády, který bude možná méně efektivní, ale zato mnohem mocnější.

A jestli Země přežije vzestup Čínského konzumerismu -- to se teprve uvidí.

Design

Hmmm, osobne s CASE nastroji mam malo spatnych zkusenosti, malo jsem je sice pouzival pri opravdu velkych projektech, ale domnivam se, ze treba Delphi ma dost silny ModelMaker. Jde tam pomoci maker a sablon udrzovat poradek velice snadno. Jen uznam, ze preskakovat z okenka do okenka je porad trochu nesikovne. Oproti tomu treba QIbuilder na sestavovani databazi a jejich spravu uz je opravdovy CASE, kde clovek neuvidi jediny radek SQL jazyka, pokud nechce delat nejake opravdove zvrhlosti... Avsak pres to vsechno, ze ony nastroje jsou uz, podle mne, relativne dobre, porad doufam, ze CASE pujdou kupredu. A jednou, treba, budou tak silne, ze budem jen klikat do oken, vkladat do nich pripravene udalosti a cely kod uvidime jen, pokud budem delat opravdu nadramcovou vec. Hadam vsak, ze se k tomu potrebuji trochu rychlejsi pocitace a ty ted hadam budou trochu stagnovat, po tech 4GHz. No, treba nas vedatori prekvapi...

Jirka B

Další člověk, který se k tomuhle tématu vyjádřil, tvrdil, že model diagram-kód-diagram už byl vyzkoušen a že to nefungovalo. Možná byl problém v malém teoretickém základu pro takovou věc (a nemyslím teď jen implementaci třeba vyspělého sémantického analyzátoru, který by např. poznal třídící algoritmus, provedl analýzu jeho vhodnosti na základě specifikace aplikace a eventuálně navrhl lepší, ale i metodu zobrazení celé struktury). Ale jak už jsem říkal: S pořádným nástrojem tohoto typu jsem se nesetkal (ani Delphi jsem nikdy nepoužíval).

V každém případě díky za podměty. Zkusím v tomto směru zapátrat.

Novák Jan, Horní Dolní

...

Zajimalo by mne jestli jsi slysel o teorii memu.

...

Jirka B

Memy neexistují. Pošli to dál...

Tak. Děkuji za pozornost.

Review.Magazine("SWN", Chip", COMPARE)

Když už zmiňuji IT periodika: abych potěšil moc milou paní prodávající noviny v mé oblíbené trafice, pořídil jsem si v říjnu Softwarové noviny, a teď v listopadu Chip. Proč tedy neoplatit oběma časopisům stejnou mincí, a nenapsat na ně krátkou, zaujatou a nepříznivou komparativní recenzi?

Nebudu brát ohledy na zlaté pravidlo správné recenze (na začátku pochválit, na konci nasrat) a řeknu to rovnou: oba časopisy jsou příšerné. SWN jsou poněkud méně příšerné než Chip, ale v některých místech vyšší kvalitu textů vyvažují absencí jasné představy o tom, pro koho jsou vlastně určeny. Chip si naproti tomu na nic nehraje, a už ze zběžného prolistování je jasné, že jde o časopis pro publikum o IT se zajímající, ale nedisponující časem nebo prostředky k nějakému hlubšímu vhledu, zkátka pro ty, kterým se obvykle (nepříliš zdvořile) říká BFU.

SWN, jak už jsem řekl, jsou dost podivný časopis. Na jednu stranu provedou několikastránkový test účetních softwarů, nebo, vzhledem ke své délce neuvěřitelně bezobsažnou, a rozhodně vyčerpávající, studii na téma bezpečnost počítačů, na stranu druhou obsahují idiotské vícestránkové recenze na jakési podivné lampičky (dokumentová kamera, se to zařízení jmenuje), digitální fotoaparáty, multimediální gizmo od Sony, nebo notebooky. Neboli: vcelku odborné texty, které nemají laickému publiku co říct, se proloží nějakými těmi pseudo-recenzemi na produkty, které si rádi přečtou lidé skládající si počítače doma sami ne proto, že chtějí dosáhnout nejvyššího výkonu, ale proto, aby měli co nejnižší cenu.

Chip, který ani nepředstírá, že by chtěl být časopisem pro profesionály, se zaobírá tématy jistě zajímavými, nicméně ani v nejmenším se nedotýkající reality většiny svých čtenářů. Kolik lidí, kteří čtou Chip, si doma postaví cluster, aby mohli rychleji ripovat DVD z půjčovny, nebo kolik z nich zajímá, jaké nové možnosti přináší poslední verze software jako je Maya, nebo 3ds? Myslím, že odpověď nula, není příliš daleko od pravdy. Na druhou stranu je Chip mnohem víc konzistentní co se týče použité terminologie, a určitě jsou články v něm vyrovnanější, pokud jde o technickou úroveň.

V obou časopisech je pak cítit lezení do zadku inzerentům, které je pochopitelné, nicméně pro mne, jakožto člověka, který do časopisu investuje nějakých 150Kč, neomluvitelné. Když vynechám texty Martina Maniše, budiž mu jeho virtuální země lehká, nepamatuji se na nějakou vyloženě zápornou recenzi v českých IT periodicích. A nezdá se mi příliš pravděpodobné, že by všechno co "recenzenti" dostanou do rukou bylo tak úžasné, jak to podle hodnocení vypadá.

Tak jako tak, kdo má přístup k Internetu, asi raději sáhne po nějakém zahraničním plátku (třeba El Reg je velmi povedený a svou ironizující stylizací mně blízký), protože poměr cena/výkon je tam obvykle mnohem lepší. A my, kteří potřebujeme příbalová CD s updaty a softwarem, ten postradatelný papírový přehled PR článků nějak překousneme.

Pisálci

Nedávno jsem tu napsal, že autoři píšící pro Živě jsou dutolebí. Když tedy pominu to, že jsem v rámci udržení svižného tempa onoho textu musel tak trochu přehánět, faktem zůstává, že o českých IT novinářích nemám valné mínění.

A co je možná ještě horší, nemám o nich ani skoro žádné povědomí.

Ke kvízové otázce Vyjmenujte deset českých IT žurnalistů, bych dal dohromady seznam obsahující maximálně tak pět jmen. A z toho by snad jen tři stáli opravdu za něco. Jsou to tito: Jiří Peterka, Petr Koubský a Jiří Hlavenka.

Odlišnost nějakých tří novinářů a jejich autorského stylu snad ani nemůže být větší: Peterka píše značně suchopárné texty, které jsou nabité informacemi, a je vidět, že si domácí úkoly plní opravdu poctivě, Koubský je náš asi nejlepší IT novinář vůbec, protože jako jediný v tomto státě dokáže napsat reportáž, která nevypadá jako PR leták, a Hlavenka, i když bych tedy rozhodně netvrdil, že je erudovaný, a že pokaždé ví přesně o čem mluví, má jednu zásadní přednost: vyslovuje nějaký názor, se kterým, když už nic jiného, lze polemizovat.

Všichni ostatní IT autoři spadají do jedné ze dvou kategorií: 1) absolventi žurnalistiky, kteří umí moc pěkně psát, ale člověk to ocení jen pokud o tématu nic neví, 2) fanboys, kteří nějakou nešťastnou shodou okolností dostali příležitost psát. Situace je zkrátka dost tristní, a nelze to vysvětlovat jen miniaturním trhem.

Možná to není úplně správný přístup, nicméně oproti sterilním informačním článkům preferuji to, čemu se říká (tuším, nejsem na to odborník) subjektivní žurnalistika. Mám rád, když z článku cítím osobnost autora, jeho názory a postoje a takové ty ostatní věci, které se většina českých psavců snaží ze svých výplodů eliminovat (přesto zcela upřímně nesnáším třeba Čermáka nebo Straku). Mám prostě rád, když má text nějakou přidanou hodnotu.

Jde o to, že když budu chtít čisté informace, najdu si je na Internetu přímo u výrobce toho kterého produktu a zprávy o novinkách si můžu nechat posílat e-mailem. Na druhou stranu osobní názor člověka, který má čas sbírat všechny tyhle "objektivní" informace a vytvářet nad nimi nějaké vyšší logické celky, to je něco, zač bych byl ochoten platit ať již svou pozorností (u webových plátků) nebo i penězi (pokud by šlo o papírový časopis).

Není to tak dávno, co jsem jednomu příteli vytknul, že na jedno poměrně exkluzivní PDA píše (cituji) posranou produktovou recenzi, když je to (alespoň v Česku) silně imageová záležitost, kterou si tu může dovolit málokdo, čili ani nemá smysl vypisovat takové detaily jako je velikost operační paměti a rozlišení displeje. Co naopak zajímavé je, jsou pocity šťastného majitele strojku, do kterého si může kompilovat vlastní Linux a tak podobně.

Dostalo se mi poněkud neradostné odpovědi, že k protlačení takového textu, by bylo potřeba z jeho strany úsilí většího, než jaké je ochoten investovat.

Tak nevím. Možná tak za deset, patnáct let...

Zlé jazyky

Přišla mi reakce na příspěvek o designu software:

. . .
V dobe, kdy jsem byl na skole jsme se zacali ucit zajimavy nove se tvorici plne graficky jazyk. Jmenuje se National Instruments Labview. Sklada se az neceho, co se podoba komponentam (napr v Builderu) az na to, ze je to vlastne funkce. Pro programatora se jevi jako ctverecek, ktery se spojuje s dalsimi ctverecky natahanim dratku = promennych. Po kratke (=opravdu kratke) dobe jsem v tomto programovacim jazyku delal ucinene divy. Po jistem case vsak firma nechala vsechny graficke symboly patentovat a cele jadro programovaciho jazyka naroubovali na prakticke pouziti testovani plosnych desek na vyrobnich linkach.
. . .
Petr Frank

Hmmm. LabView jsem krátce používal, a popravdě řečeno mi moc nevyhovuje. Stejně jako třeba HP-VEE a další podobné produkty, je to vývojový prostředek zaměřený na příliš úzkou skupinu problémů (v tomto případě řízení měřicích přístojů po GPIB skrze karty National Instruments, nebo obsluhu měřicích karet National Instruments), který spoléhá na to, že uživatel bude víceméně lineárně skládat jednotlivé předpřipravené funkční bloky, a nebude se snažit implementovat nějaké složitější algoritmy.

Já se nedomnívám, že je potřeba vzdát se textového programování -- v drtivé většině případů je to stále nejrychlejší a nejefektivnější (a taky nejvíc cool) způsob jak programovat, jen mi schází nějaký nástroj, který by mi umožnil na začátku rozvrhnout vzájemné vazby mezi komponentami, a během vývoje by tenhle návrh automaticky synchronizoval s kódem, který napíšu -- čili libovolná změna v kódu se projeví v diagramu, změna v diagramu, se projeví v kódu.

A ještě k tomu LabView: V jedné firmě, kde jsem se během studia potloukal, používali LabView jako primární prostředek pro vývoj obslužných aplikací k hardwaru, který vymýšleli. Dokud se tvořily jsem řídící konzole pro funkční generátory, bylo všechno v pořádku. Jakmile ovšem bylo potřeba napsat program pro obsluhu poměrně složitého real-time měřícího systému, který měl asynchonně pumpovat data do PC, viděl jsem na paní, která tu aplikaci tvořila, jak trpí.

To je ukázkový příklad toho, jak majitel/ředitel té firmičky nedokázal pochopit, že tak, jako se šrouby obvykle nezatloukají kladivem, není možné použít jeden programovací prostředek (byť stál pár desítek tisíc) na psaní všech programů.

Připomíná mi to ty neustálé hádky mezi vyznavači jednotlivých jazyků, kdy všechny znesvářené strany tvrdí, že jedině jejich jazyk je nejlepší, a všechno ostatní je šunt.

Osobně se domnívám, že volba jazyka závisí na řešeném problému. Asi těžko budu programovat ovladače pro Windows v Perlu, na druhou stranu nevidím důvod, proč nepoužít Visual Basic na tvorbu jednoduché, jednoúčelové grafické aplikace.

Ovšem já jsem sváteční programátor samouk, který nemá PhD z počítačové vědy, ani nepracuji pro velkou softwarovou společnost, kde bych byl zásoben novinkami z předplacené MSDN. Takže se třeba pletu, a nástroje, které mi chybí už existují, jen o nich nevím, a opravdu je potřeba naučit se jen jeden programovací jazyk a ten pak všem trpělivě vnucovat až do soudného dne.

Makro-mikro

Prohlížel jsem si tuhle v jednom obchodě s elektronikou takové to mrňavé rádio s CD přehrávačem a magnetofonem, a co to nevidím -- na zadní straně přístroje bylo tlačítko RESET.

Utvrdilo mě to v mé doměnce, že jedním z nejdůležitějších vynálezů 20. století (kromě monetární politiky a bleskové války) je mikrokontroler, neboli mikroprocesor s nějakým druhem EPROM/FlashPROM/EEPROM, RAM, jedním či dvěma sériovými interfacy a AD a DA převodníkem. To vše v pouzdře SOIC16, s pár mikroampérami stand-by odběru a vývojovým prostředím umožňujícím programování v C.

Takový mikrokontroler je náramně šikovná věc: může řídit mobilní telefony, televizory, automatické pračky, automobily, mezikontinentální střely, nebo třeba takové to mrňavé rádio s CD přehrávačem a magnetofonem.

Jediné co vidím jako vážnější problém při jejich stále rostoucím nasazení, je kvalita programů. Možná, že příjde doba, kdy si budeme kupovat BluRay DVD od Philipse ne proto, že budou mít nejlepší hardware -- ten bude vycházet z nějaké referenční aplikace, a kromě krabice se přehrávače po hardwarové stránce nebudou ničím lišit -- ale proto, že bude mít nejlepší software, který neobsahuje skoro žádné chyby a nabízí intuitivnější menu a podobné nesmysly.

Zkrátka, budeme platit za to, že Philips, na rozdíl od nějakého výrobce, který kašle na kvalitu a žene se za nízkou cenou, nemusí na svůj přístroj dávat tlačítko RESET, které je potupným uznáním vlastní lacinosti a nedomrlosti.

Jen doufám, že někdo nepříjde s referenčním programem, který by všechna zařízení jedné třídy unifikoval totálně. Jaký by pak mělo smysl kupovat si značkovou elektroniku?

Zvuková stopa: Morricone - Le Professionnel

Novák Jan, Horní Dolní

Není jednoduché posoudit, kdo je a kdo není pitomec. Třeba mou osobu spousta lidí vnímá jako ukázkový příklad arogantního kreténa, což je jistě jejich svaté právo, a je můj problém, že tímto dojmem mnohdy působím.

Existují ovšem určité znaky, podle nichž můžeme pitomce snadno identifikovat. Pitomec třeba nikdy nepřizná chybu, a když to náhodou udělá, vždy máte takový nejasný pocit, že je to vlastně vaše chyba. Nebo člověk, který si buduje autoritu tím, že křičí na své podřízené, to je určitě vhodný kandidát na označení pitomec (zvlášť pokud o něm jeho podřízení mluví).

Nebo se lze těžko mýlit, když za pitomce označíme člověka, který má potřebu profilovat se vůči Janu Novákovi z Horní Dolní.

Když jsem byl mladší, a má opravdovost a zápal pro podobný druh věcí ještě nebyly tolik okoralé, napsal jsem imaginární dopis panu Novákovi (vyšel pak v jednom časopise), ve kterém jsem se snažil omluvit za všechny pitomce, kteří si jej neustále berou do úst, když mluví nebo píší o průměrném televizním divákovi, o průměrném voliči, o průměrném uživateli PC -- zkrátka když se snaží najít někoho, kdo jim, uvědomělým intelektuálům s rozhledem, vzděláním a bytem v Praze nesahá ani po tkaničky u bot.

Je zajímavé, že takový pan Novák nikdy nebydlí v Brně, v Kralupech nad Vltavou, nebo na Jižním Městě. Ne, ne. Jedině v Horní Dolní je nejvyšší koncentrace debilních Nováků na metr čtvereční. Skoro to vypadá, jakoby zamindrákovaní pseudo-iňťouši kromě absentujícího sebevědomí, soudnosti a elementární slušnosti, postrádali i tu nejmenší špetku fantazie.

Mohl bych v téhle litanii ještě pokračovat, ale jak říkám - trochu jsem zestárnul, možná i zmoudřel, a je mi jasné, že pitomců se zbavit nedá.

Tak bych vám snad jen doporučil k přečtení článek Milana Louckého - vedoucího oddělení nových projektů Vogel Burda Communications a publicisty v časopise Chip 2004/11.

Závěry ať si vyvodí každý sám.

Zvuková stopa: Marillion - Misplaced Childhood

Jeden přesčas, prosím!

Narazil jsem dnes na několik zajímavých článků týkajících se přesčasů v EA (např. http://www.livejournal.com/users/ea_spouse/ nebo http://www.livejournal.com/users/joestraitiff/).

Když pominu, že podle všeho jsou podobné praktiky v herním průmyslu v podstatě standardem, zbývá tu otázka: jak je to vlastně s přesčasy?

Můj osobní názor je jednoznačný: když musím zůstávat v práci déle než nějakých 9 hodin denně, pak buď a) bych se měl přestat flákat a začít víc pracovat, nebo b) jít za svým šéfem, protože s projektem je zjevně něco v nepořádku. Nemám pochopení pro lidi, kteří zanedbávají rodinu (mají-li nějakou), nebo svůj volný čas (to v případě, že jsou svobodní) jen proto, že trpí mesianistickými sklony, díky kterým mají pocit vlastní nepostradatelnosti, ani s jedinci, kteří nedokáží říct "Ne, v sobotu do práce nejdu".

Samozřejmě -- jsou situace, kdy nelze jinak a je potřeba se si dokončení projektu v práci odsedět. Nemluvme teď o tom, že takovým situacím lze většinou předejít lepším plánováním a důraznějším řízením; když se něco podobného stane, je prostě potřeba problém vyřešit, práci dokončit a poučit se pro příště.

Na druhou stranu lidé, kteří v práci vysedávají dlouhé hodiny pořád, s těmi to tedy rozhodně nemůže dopadnout dobře. Únava a stres se zkrátka obelstít nedají, a jejich dlouhodobé užívání vede k postupnému vyhoření. A asi málokdo chce v pětatřiceti skončit jako vyčerpaná, vynervovaná troska.

V každém případě se zdá, že zaměstnanci Electronic Arts se snad nakonec přeci jen rozhodli něco se svou zoufalou situací dělat: EA may face class action over unpaid overtime.

Doufám, že se dovolají nápravy.

Design

Uh, poměrně vytížený týden. Dokončuji teď v práci jedno vypečené schéma hardwaru, ke kterému budu následně psát řídící program v C++.

Přemýšlel jsem o tom, že je to vlastně zvláštní, že programování je snad jediná inženýrská činnost, při které se víceméně nepoužívají grafické nástroje, ale téměř čistý text.

Stavaři, strojaři, elektronici, designéři integrovaných obvodů, a myslím, že i chemici, ti všichni během své práce převážně malují nějaké plány, výkresy nebo schémata. Grafická reprezentace toho, na čem pracují, jim příjde tak samozřejmá, že si zřejmě ani nedokáží představit, že by mohli pracovat bez ní (jakkoliv není žádný problém vytvořit textový rámec, kterým by se popisovaly stavby bez použití plánů).

Naproti tomu programátoři se po většinu času topí v textu, který je vlastně velmi abstraktní a pro lidský mozek nepřirozenou konstrukcí a neumožňuje snadné hierarchické řazení jednotlivých bloků, postupné intuitivní pronikání do hloubky problému, jednoduché naznačování vzájemných vazeb, a tak dále.

Samozřejmě, že existují nástroje jako UML, nicméně myslím, že nemalá část programátorů je považuje za cosi stejně otravně zdržujícího jako vývojové diagramy, a prostě je ignoruje, nebo v nich ex post tvoří dokumentaci. Nedokáži si představit strojaře, který by začal navrhovat převodovku bez toho, aby si její jednotlivé části nakreslil. Naproti tomu znám spoustu programátorů (sebe nevyjímaje), kteří se posadí k textovému editoru, chvíli přemýšlejí a pak začnou chrlit kód.

Vlastně tak přeskakují celou fázi designu, protože začnou rovnou s implementací. Je to jako by stavební inženýr dostal od architekta hrubé črty toho, jak má budovy vypadat zvenčí a místo aby vytvořil projektovou dokumentaci, začal by rovnou kopat základy a lepit k sobě cihly s tím, že ono se to nějak vyvrbí. Jakkoliv je tato představa směšná ve stavebnictví, je velmi běžná v oblasti tvorby software.

Možná je tohle důvod, proč programy často budí dojem neuhlazané, nelogické a odfláknuté práce. Grafická prezentace umožňuje mnohem lepší orientaci v problému a tudíž snadné dotažení designu, zatímco text (často desítky samostatných souborů obsahující různé části funcionality programu) svádí k ignorování nesrovnalostí proto, že je prostě příliš složité se v něm orientovat a udržet celkový obraz.

Programování je ve srovnání se všemi ostatními inženýrskými obory velmi mladá disciplína, která teprve hledá nějakou unifikovanou, bezpečnou a snadno pochopitelnou a kodifikovatelnou formu designu a následené implementace. Myslím, že grafické reprezentaci se nevyhneme, protože je pro naše spíše vizuálně založené mozky mnohem snazší orientovat se v diagramech než v textu.

Problémem zůstává vazba mezi designem a implementací. Zatímco strojaři postupně doplňují a zpřesňují návrh přidáváním kót a komentářů přímo do výkresu, programátoři zatím nemají k dispozici dostatečně propracovaný nástroj, který by na jedné straně umožňoval vizuálně definovat design, na druhé straně dokázal diagramy aktualizovat podle implementace.

Tak jako tak, myslím, že nás v oblasti vývoje softwaru ta pravé revoluce teprve čeká, a že ani tak nebude souviset s programovacími jazyky, jako spíš s návrhem, a dalšími vysokoúrovňovými aktivitami.

No, jsem zvědav a těším se, co tahle dekáda v oboru softwrového inženýrství ještě přinese.

Zvuková stopa: Spooky - Found Sound

Píšu to pro sebe

Knihovnu mám teď rozstrkanou po celém bytě, protože zítra budeme instalovat nový nábytek, nicméně kdesi pod hromadami knih rozličné kvality a žanrů, by měla být sbírka esejů Umberta Eca Mysl a smysl, ve které, pokud se dobře pamatuji, je jedna pasáž, zabývající se psaním. Eco v ní tvrdí (podle mne velmi správně), že každý, kdo tvrdí, že cokoliv píše nebo tvoří jen pro sebe, je v lepším případě pokrytec, v horším hlupák, protože, ať už vědomě nebo nevědomě, lže.

Je to tak. Lidé, kteří tvoří pro sebe, svá díla nemají potřebu vystavovat někomu na obdiv. A naopak -- každý, kdo své výplody publikuje ať tou či onou formou, netvoří pro sebe, ale pro publikum, od kterého očekává pochvalu, nebo alespoň nějakou reakci.

Zmiňuji se o tom proto, že jsem v poslední době narazil na několik textů, ve kterých jejich autoři tvrdí, že tvoří jen pro sebe, pro své vlastní potěšení, bla, bla, bla. Drtivá většina lidí tvrdící takové nesmysly, jen alibisticky říká: "Pokud se vám kvalita mé produkce zdá být nízká, není to má vina."

Pokud se nad tím ovšem zamyslíme, znamená to, že takoví lidé si sami sebe příliš neváží, protože si často servírují druhořadý materiál. A pokud někdo nemá dost úcty k sobě samému, jak lze předpokládat, že by měl úctu k publiku, pro které píše (i kdyby stokrát tvrdil, že tomu tak není)?

Vůbec nejsměšněji působí tvrzení "píšu to pro sebe" u autorů internetových denníčků. Proboha, když to píšete pro sebe, proč to dáváte na Internet? Proč si zřizujete počítadla na Toplistu (nebo kdekoliv jinde), proč se registrujete ve vyhledávačích a podkuřujete ostatním deníčkářům, aby linkovali vaše stránky?

Ne, ne, ne. Na Internetu se dá ukájet hypertrofované ego, realizovat vlastní narcistní sklony, nebo provádět skupinová onanie pomocí tagu <a href="...">. Rozhodně ale nejde psát něco jen pro sebe.

Už je mi teplo, dědečku...

Já věděl, že ekologie bude výživné téma: Včera jsem slyšel v rádiu (Radiožurnál) zprávu o zprávě o rozpouštění arktického ledu (viz třeba Burning of fossil fuels threatens to overwhelm Arctic environment). Plyne z ní, že zhruba do konce tohoto století bude v létě celá Arktida nejspíš bez ledu.

Je to poměrně neradostná novina, při které člověku vyschne v krku a přemýšlí, jestli jsme to s tou civilizací opravdu nepřehnali, nicméně redaktoři Radiožurnálu mě odzbrojili svým optimismem. Nemluvili o tom, že s rozpouštěním grónského ledovce stoupne hladina moří, takže přímořské oblasti budou nejspíš pod vodou, jinde že se, vlivem změny směru mořských proudů dost radikálně změní klima, ani nějak zvlášť nerozebírali, že většina fauny žijící v té oblasti pochcípá.

Kdepak.

Oni hovořili o výhodách, globálního oteplování, jako je možnost pěstovat v Grónsku nové plodiny, nebo otevření nových námořních cest.

A nakonec je to tak správně: veřejnoprávní rozhlas si přece neplatíme proto, aby zaséval defétismus. Naopak -- má do poslední chvíle hrát veselé písničky a hlásat dobrou náladu.

PS: A mimochodem, Český Rozhlas Radiožurnál tu zprávu téměř kompletně opráskl odtud: Polar people 'will need to adapt'.

Jsme zelení!

Jsem opravdu rád, že ekologie se dostává do popředí zájmu nejen nás, prostých lidí, ale i velkých firem a nákupních řetězců.

Třeba včera se mé manželky ptala slečna u pokladny v IKEA, jaké je naše směrovací číslo. Proč se ptáte, opáčil jsem, na což slečna s úsměvem masové vražedkyně procedila cosi o rozesílání katalogů do dané lokality (vždycky mě potěší, když narazím na někoho, kdo svou práci dělá opravdu rád).

IKEA má tuhle zelenu politiku ohledně papírových tašek: vy dáte pětikačku, my dáme pětikačku a společně zachráníme amazonské pralesy (nebo něco v tom smyslu). A pak vám zadarmo domů pošlou čtyřsetstránkový katalog, který nejspíš prolistujete a hodíte do koše.

A nebo McDonalds. Ti zase tisknou na papírové podložky, které dávají do táců "Tištěno na recyklovaném papíře". Hned s firmou, která stěhuje materiál na výrobu hamburgerů přes půl planety, protože někde v Asii se zatím neplatí ekologické daně a tudíž papírová krabička na BigMac vyjde na zlomek ceny, kterou by stála v Evropě, soucítíte a říkáte si: "Hrome, ten Mekáč je ale pěkně ekologický podnik! Mámo, pojď dáme si ještě čízburgra.".

Ano, ano, co se týče ekologie, nejsme na tom vůbec špatně.

In Memoriam

Když už jsem tu zmiňoval P. K. Dicka: Proč jsou vlastně jeho knihy a povídky v poslední době tak oblíbeným výchozím materiálem pro film? Dick nebyl zrovna typický autor předloh holywoodských filmů, jako je třeba M. Crichton.

Dickovy knihy, to je přehlídka nejrůznějších psychóz a strachů, paranoidních vizí, ve kterých člověk ztrácí přehled o tom, co ještě je a co už není realita. Jsou to také kruté odsudky toho, co považoval za nemorální (jako třeba nejlepší anti-potratový text jaký jsem kdy četl - povídka Pre-Persons), ale i nádherné kusy, nad kterými se vám ženou slzy do očí (The King of the Elves, například, abych zůstal u sbírky Zlatý muž).

Dickova výjmečnost nespočívá v tom, že by objevil nějaká nová témata, to vůbec ne. Jak známo, za ty čtyři tisíce let co lidstvo umí jakž-takž psát, už byla stejně všechna důležitá témata použita nejméně stokrát (ostatně není jich tolik -- když to trochu zvulgarizuji, tak vystačíme se třemi: nešťastná láska, náhlá smrt a ztráta identity). Dickova unikátnost je ve správné kombinaci žánru a zpracování.

Dick se pustil do psaní SF. Není to sice tradiční hard-SF, kde každý odstavec je podložen nějakou rovnicí z příručky fyziky pro střední školy (a většinou je to čtení na stejné úrovni zábavnosti), ale z různých důvodů je velmi snadné zařadit Dickovy knihy do škatulky SF. Jenže autorů SF je jako máku, a až na pár vyjímek, se o knihy a povídky žádného z nich Holywood nepere tak jako o Dicka.

Čím to je?

Myslím, že rozdíl je v tom, že zatímco většina ostatních spisovatelů SF (ať už před ním, nebo po něm) byli takoví ti čisťoučcí, vzdělaní hodní hoši, Dick byl psychicky narušený člověk (prodělal jsem na jednom conu dvouhodinovou přednášku, kde se jakýsi mladý muž zamýšlel nad tím, jestli byl maniodepresivní, schizofrenický, nebo prostě jen psychotický), který se v době největší chudoby živil žrádlem pro psy, který nejméně dva roky svého života profetoval, a ani později prý neztratil jistou náklonost k amfetaminům; zkrátka člověk, který měl nažito.

Ta opravdovost, nebo lépe řečeno hmatatelná zkušenost, to je to, co podle mě Dicka staví nad všechny ostatní pisálky SF. Jestliže je SF literatura především eskapistická zábava, která nám má poskytnout odpočinek od všedních starostí, pak Dick je opravdu silný kalibr. Zvlášť pro nás slušné chlapce, kteří nikdy nefetovali, ani nepoznali bídu, ani netrpěli krizí reality silnější, než je ta, která se dostaví někde ve studentské hospodě po dvanácti pivech. Zato poctivě čteme příručky k programovacím jazykům a operačním systémům. A SF.

Zvuková stopa: Paul Oakenfold - Live in Havana

Čmuchalové

Jsem zastáncem kvantové teorie průserů: Takový průser nikdy nechodí sám. Vždy je doprovázen několika menšími, ale především N+1 větším průserem, které dokáží člověka na nějakou dobu totálně rozvrátit a důkladně zaměstnat.

A v jisté rezonanci s touto teorií, se hlavním problémem na českém Internetu stala bitva o desktopový vyhledávač. Nejprve asistent Koubský objevil pro český Internet Copernic Desktop Search, v těsném závěsu tlupa neinformovaných (a často -- nerad to říkám -- i tupohlavých) psavců ze Živě a podobných plátků začala velebit Google Desktop Search. Následný zpětný ráz vyjevil, že odpor k stále podivněji se chovajícímu Googlu je poměrně silný už i v české kotlině, a podle vzorce běžného v diskusích kdekoliv v této zemi, horda zasvěcených, začala evangelizovat tupé masy ve prospěch Copernicu.

Inu, jak se říká, pokud je nemůžeš zastavit, infiltruj je. Tudíž i já jsem se pustil do dobrodružného průzkumu bílých míst na mapě aplikační základny. Vědom si ovšem toho, že jistě existují i jiné programy než dva výše zmíněné, rozhlédl jsem se a našel další dva, které mě tak nějak zaujaly. Ty jsem nainstaloval a lehounce ozkoušel.

Dále budou porovnány mé povrchní zkušenosti s Copernic Desktop Search, X1 a dtSearch. Google Desktop Search, po krátkém nastudování jeho chování mě zcela odradil svým webovým rozhraním, tudíž dále není zmíněn. Nebudu se zabývat podružnostmi jako je seznam podporovaných souborových formátů (který je nakonec u všech produktů zhruba stejný), protože jednak si lze tuto informaci snadno dohledat na stránkách výrobce, dvak některé z mnoha Produktových Novin, nás budou o desktopových prohledávačích nejpozději v prosinci informovat.

Copernic Desktop Search

CDS je roztomilý program, na kterém je znát, že verzí 1.0 byl obdařen jen proto, aby si ho někdo stáhl a provedl pro společnost Copernic zdarma betatesting.

CDS je pomalý. Ne, ne, vy to nechápete: CDS je opravdu pomalý. Jako takovou drobnou libůstku, skladuji na pevném disku kompletní Wired. Po dvou dnech nepřetržitého běhu, CDS nedokázal cca 1.8GB HTML zindexovat (na PC s Athlonem XP 1800+ a diskem Seagate Barracuda 160GB/7200/8MB). Stejně tristní je situace i u e-mailů v Outlooku, kdy jeden e-mail je zpracováván cca 1-5 sekund.

Na druhou stranu na mě CDS působí takovým milým dojmem. Dobře se mi používá, líbí se mi jak se nastavuje, po dokončení indexace je vyhledávání pěkně rychlé. A především - je to zadarmo.

X1

Druhý program, který jsem zkoušel je X1. Takto nějak asi dopadne placená verze CDS, až skončí vývojová fáze. To je asi tak vše, co mohu o X1 říct, protože se mi tenhle program prostě nelíbí. Jeho GUI je na můj vkus příliš eye-candy, a po té, co jsem nějaký čas pracoval s CDS, se mi zdálo poněkud nepřehledné.

Nicméně obrovským kladem je rychlost indexování, která je podstatně vyšší než u CDS (a tím myslím podstatně), obrovskou nevýhodou je, že jde o placený produkt bez free-verze.

dtSearch

Srovnávat dtSearch s předchozími dvěma produkty je dost nefér. Zatímco CDS i X1 jsou spíše hračky pro nadšence, dtSearch je opravdu mocný nástoj, který se pyšní svým trochu spartánským, pro někoho odpudivým, interfacem. Může si to dovolit. Indexace již zmíněného Wiredu byla hotová za nějakých 7 minut, vyhledávání podporuje různé libůstky jako "najdi slovo A, je-li jedno z následujících N slov B", a tak podobně.

Nebudu ani předstírat, že jsem dtSearch důkladně ozkoušel - na to je příliš sofistikovaný a já mám příliš málo času. dtSearch prostě není program pro lidi, kteří chtejí indexovat tři CD s MP3, ale spíše pro firmy s tisíci dokumentů, které je potřeba rychle prohledávat.

Nicméně - cena odpovídá možnostem - 199USD je poměrně dost.

Shrnutí

Pro běžné uživatele, kteří chtějí prohledávat poštu v OutlookExpress a pár mega souborů ve složce Dokumenty, je, podle mého, ideálním řešením CDS. Pro ty, kteří mají dat trochu více, a možná chtějí i poněkud lepší možnosti nastavení, je tu X1 nebo další variace na toto téma. A pro ty, kteří to myslí s prohledáváním souborů vážně, je dobrou volbou určitě dtSearch.

Tak. Tím jsem splnil svou vlasteneckou povinost a provedl srovnání následované hluboce sofistikovaným shrnutím. Teď trochu teorie. Microsoft oznámil, pokud se nepletu, že jeho vlastní desktopový prohledávač bude na světě někdy začátkem příštího roku (pokud tedy nebude odkládán stejně důkladně jako Longhorn). Jak znám MS, tak bude určitě zdarma (alespoň v nějaké ořezané verzi určitě). Čili - pokud nespěcháte a jste domácí uživatel, doporučuji počkat, s čím se vytasí MS, porotože i přes pár těch nezbytných bezpečnostních děr, které bude ten produkt obsahovat, bude zřejmě nejrychlejší a nejlépe integrovaný do MS Office.

A když jsme bez desktopového prohledávače vydrželi doteď, pár měsíců to ještě přežijeme.

Zvuková stopa: Prieznitz - Potichu

Review.Book("Blade Runner 2 - Hranice lidskosti ", "K. W. Jeter ");

Nedá se říct, že bych psaní knih podle filmů považoval za nějak extrémně dobrý nápad. Například: Chápu, že Steven Spielberg nechtěl natočit film, kde by Tom Cruise hrál tloustnoucího padesátníka, který bojuje za zachování v zásadě fašounského Precrimu, takže povídku P. K. Dicka Minority Report použil jako ideový základ, ze kterého vykradl ta nejzajímavější nápady (pozor - nápady, ne myšlenky!) a pak si střihnul opravdu příjemnou, jakkoliv v zásadě ne-Dickovskou holywoodskou limonádu.

Ovšem napsat podle toho knihu, to už mi příjde opravdu úchylné.

Stejně tak Ridley Scott použil Dickovo Do Androids Dream of Electric Sheep jako jakýsi základ, na kterém vybudoval opravdu neobyčejně zajímavý, vizuálně úchvatný a nadčasový film. A pak, protože byla poptávka, odpověděl trh nabídkou a na svět se vyklubalo knižní pokračování filmu.

I když už sama myšlenka napsat knihu navazující na film volně inspirovaný knihou je dost obscéní, zpracování je ještě horší. Tedy ne že by BR2 byl tak příšerná kniha, to zase ne. Ve srovnání s jinými perlami, jde o vcelku povedený pokus, nicméně nejenže neobsahuje nic z paranoidní podivnosti původního Dickova díla (což se ostatně dalo předpokládat), nemá dokonce ani nic z atmosféričnosti filmu.

Deckard je tu na můj vkus moc užvaněný, atmosféru se ani nepovede vybudovat, a zápletka je, když to řeknu jemně, dost chabá.

Prostě jen další pokračování, které dostálo svému závazku prodat pár (set) tisíc výtisků a naplnit něčí kapsu.

Ach jo.

Faux pas

Ach, jaký jsem to nezdvořák a hulvát a buran! Dovolil jsem si zeptat se lidí, se kterými jsem strávil docela příjemných pět a půl roku na vysoké škole, jaké jsou jejich měsíční příjmy. Považte!

Popravdě řečeno, tyhle tance kolem výplat nechápu. Jistě, s kolegy v práci je asi dost hloupé se bavit o jejich výši, zvlášť když platy jsou smluvní a ne tabulkové, protože to vede jen k rozvíření řevnivosti, závisti a dalších podobných bohulibých lidských vlastností.

Nicméně lidé, kteří žijí a pracují na opačných koncích republiky, nebo dokonce Evropy, zaměstnaní rozdílnými podniky, pracující na různých pozicích a mající odlišné životní cíle a postoje -- to je tak lákavý materiál k drobnému výzkumu, že prostě nedokáži odolat. Zvlášť když jsme si s těmi lidmi navzájem vyměnili tolik (často vulgárních, jakkoliv vždy zcela nevinných) invektiv a sdělili tolik veskrze intimních informací, že by to na několik týdnů zaplnilo první stránky Blesku.

Samozřejmě, dokáži si vymyslet spoustu dalších důvodů, proč se na přijmy různých lidí ptám (třeba ujišťování se o vlastní úspěšnosti, to by mohla být taková pěkná, psychologicky vyfutrovaná motivace), nicméně nic to nemění na tom, že vědět, jaká je platová situace tu či onde, je prostě zajímavé a užitečné.

Už jen proto, že se člověk doví, jak na tom vlastně je.

Praha očima otce-začátečníka

Díky čtyřdennímu volnu, jsem si nakonec i tento rok našel čas zajet se podívat do Prahy.

Pěkně jsem se prošel městem, nakoukl do pár knihkupectví, setkal se s bývalými spolužáky (bylo to tedy rozhodně méně surreálné, než sraz střední školy po deseti letech, který jsem před časem absolvoval), navštívil přátelé a utratil spoustu peněz za espressa po kavárnách.

Je zajímavé, jak se změnila optika, kterou město posuzuji teď, oproti stavu před pouhým rokem, kdy jsem byl na podobném výletu. Jakožto otec-začátečník, jsem tentokrát hodnotil míru zaneřáděnosti ulic v závislosti na výšce kočárku, nebo schopnost drobného hmyzu překonat v jedoucí tramvaji vzdálenost mezi dítětem drženým na klíně a bezdomovcem na sedadle vpředu.

Snažil jsem se tuhle změnu vysvětlit bývalým spolužákům, kteří zatím svou biologickou povinnost nesplnili, nicméně ukázalo se, že míra rozdílnosti je příliš veliká -- buď mě považovali za blázna, nebo se domnívali, že se pokouším před nimi ospravedlnit své rozhodnutí vypadnout z Prahy, potažmo z města vůbec.

Vždycky jsem si myslel, že výroky typu "dítě mi převrátilo život naruby", jsou jen bezduchou vycpávkou pro ženské časopisy (tohle označení se mi sice protiví, protože dělá ze všech žen stupidní slepice, nicméně lepší název prostě neznám). Jistě, dítě znamená změnu, ale k převracení života naruby je, podle mého, potřeba víc než ztráta volného času a nutnost přeorganizovat byt. Dokonce ani ten věčný strach a obavy, jestli to co dělám, dělám správně, není ani tak projevem nějakého převracení naruby, jako spíše snahy poprat se nějak s nově nabytou zodpovědností.

Nicméně teď musím uznat, že ta změna, jakkoliv je na první pohled málo znatelná, je docela zásadní.

Ale to nemá cenu vysvětlovat -- je to jako se sexem: člověk může přečíst tisíc příruček, ale dokud to nezkusí, neví o čem je řeč.

Celé Podnebesí

Právě jsem se dodíval na čínský film Hrdina. Je zajímavé uvažovat o současné Číně v souvislosti s její historickou velikostí.

V době, kdy většina nás Evropanů, nepochybně nadřazených těm šikmookým komunistickým opicím, byla jen smradlavou sbírkou band devastující lesy střední a severní Evropy (v rámci mírné demagogie v mezích zákona teď pominu minójské, helénské a všechny ostatní skoro-evropské civilizace jako byli Peršané nebo Egypťané), byla Čína nejspíš ekonomicky a technologicky nejvyspělejším státním útvarem na planetě. V jedné knížce o historii různých lidských civilizací (Osudy lidský společností, Jared Diamond), jsem se dočetl, že se Číňané dokonce doplavili až na Madagaskar, a kdyby někdy zkraje patnáctého století nedošlo k výměně vládní garnitury, která zvolila místo expanze izolacionistickou politiku a nechala spálit celou námořní flotilu včetně doků, nejspíš by se v Americe v době Kolumbova příjezdu už mluvilo čínsky.

Ano, Čína se uzavřela do sebe, v zájmu udržení vnitřní stability se obalila Velkou zdí a poněkud ustrnula ve vývoji, nicméně stále je to země, která už dokázala, že má potenciál být nejdůležitějším státem světa. A doba, kdy to nebudou wasaxové (z white anglo-saxon), kdo bude udávat směr rozkývané kocábce tohoto světa, se blíží.

Čína má lidský potenciál. Čína měla a má totalitní vládu, která považuje prospěch skupiny za nadřazený utrpení jednotlivce. Čína má vůli stát se znovu prvním státem zeměkoule.

A Čína má také všechny ty americké, japonské a evropské manažery, kteří vidí levnou pracovní sílu a nenasycený trh.

Současný trend v libovolném druhu podnikání, se dá shrnout do hesla Všechno do Číny. Do Číny se stěhuje výroba i design a brzy příjde na řadu určitě i management. Vidina miliardy neukojených konzumentů, kterým bude lze podávat ledničky, mobilní telefony, DVD přehrávače, televizory, automobily a všechny ostatní úžasné výdobytky euroatlantické kultury, je prostě příliš lákavá na to, aby ziskuchtiví kapitalističtí štváči odolali. V kombinaci s nízkými cenami práce (podle mých informací berou Čínští inženýři platy ve výši zhruba 6 až 8 tisíc korun, jakkoliv to zcela určitě záleží na lokaci a druhu podnikání), je Čína prostě zaslíbenou zemí každého, kdo chce nakupovat levně, prodávat draho, a faktury platit se zpožděním.

Problém nás zápaďáků je v tom, že si jaksi odmítáme neuvědomit výhody, které Číně skýtá supermonoplistický kapitalismus, který tam vládne, zakryt rouškou pseudokomunistické rétoriky. Direktivou č. 1 je: Nalákat cizí expery, naučit se od nich co se dá, založit vlastní státní podnik a pak ty barbarské hnidy vytěsnit z trhu. Není to tak dávno, co Čína vyvinula vlastní standard pro DVD disky, aby se vyhla placení licenčních poplatků. Někdy vloni vzkázal jistý čínský ministr Intelu, aby se uklidnil a uvědomil si, kde že to vlastně leží potenciálně největší trh pro jeho wi-fi řešení. A teprve nedávno Čína na nátlak WTO uznala, že možná není úplně košer, že existují trojí daně pro polovodivé prvky prodávané na jejím území (orientačně je to 17% pro cizí ICs, 14% pro ICs vyrobené v Číně a 11% pro ICs designované a vyrobené v Číně).

Proto Čína pro americké a evropské produkty není trhem, na který bude možné dodávat následujících sto let (jak jsem slyšel od jednoho manažera). Máme tak dvacet let, než se Číňané znova dostanou na špici.

A pak? Bůh s námi.

Heroine

Co má společného April Ryan, Kate Walker a Jade? Všechny jsou hlavní hrdinky počítačové hry: April vidíme v The Longest Journey, Kate v Syberii a Jade v Beyond Good And Evil. A všechny (až na drobné rozdíly) vypadají stejně.

Je to zvláštní a přemýšlím, co to vypovídá a tvůrcích počítačových her, že jsou v poslední době tak oblíbené bílé tmavovlasé ženské postavy s obličeji podobnými si navzájem tak, že laikovi se může zdát, že jde o jeden a tentýž 3D model, potažený jen mírně odlišnou texturou.

Především asi není zcela nesprávné předpokládat, že hry dnes v drtivé většině vytvářejí muži (stačí si pročíst několik závěrečných titulků). Dále, vzhledem ke zvyku vývojářských firem mučit své zaměstnance obrovskými kvanty přesčasů, je málo pravděpodobné, že mají čas na spokojený partnerský život. Tudíž, za použití lehce nekorektní generalizace a trochu té jedovatosti můžeme vyslovit hypotézu, že jde ze strany vývojářů o kompenzování neukojeného libida (nebo něčeho podobně Freudovského).

I když představa nemytého, uhrovitého vývojáře se slepenými mastnými vlasy, slintajícího na klávesnici při pohledu na virtuální krasavici proporcemi ne nepodobnou tmavovlasé Barbie, je asi stejné klišé jako ty super-sexy-hrdinky samotné.

Příšery

V pátek jsem byl na chvíli v Opavě. Nevím proč, ale tohle město na mě působí takovým spořádaným a blahobytným dojmem. Centrum Opavy je plné překrásně kýčovitých secesních domů ale i úžasných ukázek funkcionalistické architektury, kterou ani soudruzi reálně socialističtí architekti nedokázali úplně zničit.

Nicméně i Opavu už postihl mor současného stavitelství - krabicovité supermarkety. Vedle cesty vedoucí na Ostravu už nějaký pátek stojí roztomilá kostka Globusu včetně nmepostradatelného, neustále plného parkoviště, a o kus dál směrem do centra teď nově přibylo Tesco.

Popravdě řečeno, nerozumím tomu, jak obyvatelé tak hezkých měst jako je Opava, která se zatím na první pohled ubránila další vymoženosti porevolučního stavitelství - podnikatelskému baroku (tedy takové ty hnusné montované domky, které vám za dva milióny korun a zhruba šest měsíců postaví na libovolně miniaturní parcele někde za městem) - mohou dovolit, aby něco podobného bylo v katastru jejich obce postaveno.

Vlastně ne, rozumím tomu: Tíha civilizačního pokroku spočívá na bedrech obchodních řetězců a čím blíž k domu něco takového máte, a čím více různých super- a hypermarketů ve vašem městě je, tím lepší a zajímavější jste člověk. Nicméně se domnívám, že i supermarket lze postavit tak, aby když už nic jiného, nebyl tak příšerně ohyzdný.

V Opavě stojí prvorepubliková Breda. Když odhlédneme od její funkce (která je prakticky totožná s nově zbudovaným Tescem), je to krásný dům, který se dá dlouhé minuty zkoumat jak zvenčí tak zevnitř. Současná nákupní centra lze zhodnotit jediným pohledem a pěti minutami intenzivního dávení.

Proč, proboha, proč zazobané firmy provozující tyhle nákupní centra nemůžou utratit za jejich stavbu o pár desítek miliónů víc (mají je zpátky za jediný rok!) a stavět budovy, za které bychom se před svými dětmi za nějakých třicet let nemuseli stydět?

Postmoderna, epizoda 2

Článěk Gates: PC will replace TV, TV will become a giant Google je zajímavý z různých důvodů. Asi nejpodstatnější věcí ale je, že lidé netouží po nějaké super-hyper interaktivní televizi (a to je i můj názor - úplně mi stačí míra interaktivity kerou mi poskytují čtyři navzájem ne zcela kompatibilní ovladače k televizi, videu, DVD a satelitu), ale po pořádném programu, na který by se dalo dívat.

Určitou asociační zkratkou se tak dostáváme k fenoménu současné pop-kulturní zábavy: pokračování. Libovolný film/kniha/počítačová hra, jsou-li alespoň trochu úspěšné, se dočkají dříve či později pokračování. Přitom zlaté pravidlo pokračování říká, že s počtem pokračování se šance na to, že nový produkt bude lepší než první instance, dramaticky blíží k nule.

Pokračování - zvlášť u filmu a her - vycházejí z úvahy, že jestliže jsou hotové kulisy nebo 3D modely, bylo by hloupé jich nevyužít znova a nevytřískat nějaké další peníze při snížených nákladech. Co já o tom vím, tak tohle je čistě teoretická úvaha, a většina pokračování má naopak větší rozpočty než první díly (zvlášť u filmů je to téměř pravidlem). Přitom čím větší rozpočet oproti prvnímu dílu, tím horší nejsíš bude výsledek (tak třeba Hvězdné Války jsou ukázkovým příkladem, jak dostatečné množství peněz dokáže udělat z kultovního filmu průměrnou komerční slátaninu).

Což nás opět vrací k problému s nedostatkem kvalitního obsahu. Jelikož se producenti bojí investovat nemalé peníze do pochybných projektů, recyklují osvědčené formáty tak dlouho, až jsou z toho jejich konzumenti unaveni a touží po něčem novém. Inu, dopřejme jim to, řeknou si producenti. A tak najdou někoho dostatečně neopotřebovaného, aby přišel s novým námětem. Protože jeden nikdy neví - třeba to bude mít úspěch a budeme moci nasekat dalších pět šest dílů...

Privacy baaad, RFID goood

RFID je vděčné téma. RFID je také důležité téma, které není možné brát na lehkou váhu. Minulý týden bylo v USA schváleno tagování lidí za účelem lékařské evidence (viz třeba článek FDA approves implanted RFID chip for humans, nebo na stejné téma v poněkud ostřejším duchu na The Register), což je, podle mého názoru, dost zásadní krok, který se může stát precedentem pro značkování ve všech ostatních oblastech.

Jeden by řekl, že v zásadě na tagování lidí není nic špatného. Když se vám něco stane, přivezou vás do nemocnice, lékaři z tagu nastřeleného pod kůži přečtou vaše ID, z databáze vytáhnou vaši anamnézu a nedle budou vědět, že trpíte alergií na penicilín a v dětství jste se pomočovali. Potud je to v pořádku. Nicméně, když vás pak propustí z nemocnice, první obejda v tramvaji s RFID čtečkou, si přečte vaše ID, z databáze vytáhne vaši ekonomickou situaci, a eventuálně vás při průchodu nějakým obvzláště temným průchodem přetáhne po hlavě palicí a vybere vám peněženku. Nebo unese vaše děti, protože bude vědět, že jste bohatí. Nebo provede něco podobného, co, až na to příjdete, opravdu oceníte. Nebo příjdete žádat o práci, křeslo do kterého vás usadí si přečte vaše ID, zjistí, že jste byli soudně stíháni, nebo že trpíte nějakou chorobou, načež vám recepční mile oznámí, že "pozice je bohužel už obsazená".

Zkrátka je zbytečné a nebezpečné cpát do lidí transpondéry, kterými se značkují psi a dobytek, když stačí mít na krku nějakou obdobu psích známek.

Samostatnou kapitolou je tagování zboží. Tagovací mafie se snaží lidem namluvit, že je to pro jejich dobro (viz třeba RFID industry dismisses privacy fears). V padesátých letech zase chemické koncerny tvrdily, že pro dobro lidí je používat místo deodorantu DDT. A tabákové firmy až do začátku devadesátých let tvrdily, že kouření je neškodné a že je to vlastně docela príma způsob jak trochu zhubnout. A socialisté tvrdí, že schodek státního rozpočtu není problém. Prostě je to jedna z těch věcí, které jsou páchany pro všeobecné blaho a prosperitu.

Abych se vrátil k tomu pobertovi z tramvaje, je pro něj nakonec zbytečné hledat v databázi vaše ID. Prostě obejde pár obchodů, načte kódy z blíže nespecifikovaného počtu výrobků -- se speciálním zaměřením na ty drahé -- a pak se koukne co máte v kabelce, v batohu, v kapse, nebo kdekoliv jinde, kam si ukládáte drobné předměty osobní potřeby.

Ve filmu Minority Report je prorocká scéna, ve které Tom Cruise prochází nákupní galerií a interaktivní reklamy mu podle skenu jeho sítnice nabízejí nejrůznější zboží a služby, včetně jeho spotřebitelské historie. Nákupní centra ani nepotřebují abychom byli označkováni my osobně. Spojí si prostě unikátní ID pravé ponožky s číslem platební karty, a už to jede: ke kalhotám máme moc pěkný svetr, k botám kabelku, áá, promiňte, to zboží které spustilo alarm, kvůli kterému jste půl dne seděli v policejní vyšetřovně, to už jste vlastně zaplatili.

A dále: když začneme značkovat lidi v nemocnicích, proč v dalším kroku neoznačkovat třeba kriminálníky, aby majitelé obchodů hned věděli, s kým mají tu čest, a pak třeba alkoholiky, nebo Židy, nebo Ukrajince, nebo -- myslím, že víte kam mířím...

Zvuková stopa: Courtney Pine - Modern Day Jazz Stories

All your kmenové buňky are belong to us!

Otázka zní: je věda obor lidské činnosti, na který se vztahují morální měřítka? Řekněme, že někdo chce experimentovat s lidskými embryii. Má se takový výzkum, který by potenciálně mohl zachránit tisíce životů, zastavit, protože společnost jej považuje za minimálně morálně sporný, ne-li přímo nemorální?

Nebo se zeptejme jinak: je nám přednější naše blahobytná budoucnost, nebo dodržování mravních zásad vzniklých kdysi před dvěmi třemi tisíci let? Protože to je celé jádro sporu o experimentování s lidskými embryii, a kdo říká cokoliv jiného je pokrytec.

Situace je následující: Spojené státy a státy Evropské unie -- nebo přesněji státy založené na křesťanské ideologii -- tento druh experimentování v podstatě zakazují (nelze tedy vzít zárodek třeba od ženy, která si přeje potrat, naložit jej do láku v petriho misce a za spokojeného pomlaskávání z něj vyrábět kmenové buňky). To znamená, že si amputují celou jednu vývojou větev vědeckého a technologického pokroku. Je to ovšem zcela pochopitelné: židovský, potažmo křesťanský Hospodin stvořil svět, a jeho pánem ustanovil člověka. Člověk tedy může plundrovat a znásilňovat cokoliv, kromě sebe samého, neboť zásah do vlastního hardwaru a softwaru znamená zpochybnit designerské schopnosti Nejvyššího architekta (ne, nemyslím teď Billa Gatese -- omlouvám se, ale nemohl jsem si pomoci), podle primitivně přímočaré úvahy: jsme-li pány světa, jsme tím nejdokonalejším co Bůh dokázal stvořit, jakákoliv snaha o autoevoluci je tedy hříšná a špatná. (Takto napsáno to možná působí nevěrohodně, ale myslím, že dva tisíce let křesťanského myšlení z nás nevyprchá jen proto, že do sčítacích archů napíšeme bez vyznání.)

Čína a další asijské státy vycházejí z jiných filozofických a náboženských kořenů, nedomnívají se, že medicína je vzepření se Boží vůli a tudíž k problému přistupují pragmaticky - pokud to může přinést peníze, pusťme se do toho!

Samozřejmě že i tzv. euroatlantická civilizace je plná pragmatiků, kteří nevidí v oplodněném vajíčku nového člověka, ale zdroj pokusného materiálu. Legislativa jejich domovských zemí z nich ovšem dělá na svém území renegáty. Tím vzniká poněkud trapná situace, kdy vědec, který stejný pokus podnikne jednou v USA a podruhé v Číně, se v prvním případě stane zločincem, ve druhém hrdinou socialistické práce.

Tak jako tak k experimentu dojde, protože svět je veliký a globalizace mocná. Čímž se vracíme k předchozí otázce: máme trvat na dodržování křesťanských pravidel i v případě, že to bude znamenat nárůst naší technologické zaostalosti? Což je zřejmě jen jiná formulace otázky první: má vědecký výzkum sám sebe cenzurovat morálními pravidly společnosti v níž je prováděn?

Popravdě řečeno, nevím, jak na tuhle otázku odpovědět. Jediné co vím, je, že i kdyby pokusy prováděné v lágrech za 2. světové války posunuly medicínu o několik let až desetiletí kupředu, někdy je kurevsky lepší počkat...

Zvuková stopa: Chemical Brothers - Come With Us

Pá pá, Lála, pá pá, MP3

Tak prý se začíná snižovat poměr MP3 souborů oproti jiným formátům stažených stahovači (Are MP3s going the way of the dodo?).

Mno, upřímně řečeno si myslím, že kdyby nahrávací studia ty tři nebo čtyři roky co se stahovaní rozmohlo, pracovala na propojení PC -- přenosný přehrávač -- stolní přehrávač -- webový obchod tak, aby to pro uživatele nebyla (jak malebně říkají Američané) pain in ass, místo aby sviňským krokem hanala k soudům uhrovaté studenty s pevnou linkou, mohl být tenhle poměr mnohem, mnohem příznivější ve prospěch legálně stažených souborů.

Jenže jako většina lidí, i bossové nahrávacích studií mají mentální bloky proti velkým změnám. Jestliže celé dvacáté století prodávali nosiče a měli z nich tučné zisky díky obrovské marži, je pro ně zřejmě nepředstavitelné přejít na ekonomiku objemu, kdy sice prodávají s menším ziskem, ale častěji, protože snáze. Pro hudbu staženou z Internetu se nemusí chodit do kamenného obchodu, lze ji bezbolestně (pokud je zvolen vhodný formát a podporují ho výrobci spotřební elektroniky) přesouvat z přehrávače na přehrávač atd.

Myslím, že pokud by tu bylo jen trochu dobré vůle, mohli jsme už dávno stahovat soubory v nějakém rozumném formátu s nepříliš restriktivními DRM, a po MP3 souborech by ani pes neštěkl:

Analysts say that for the most part, consumers often don't care -- or even know -- what format they're using as long as it works with their hardware.

Levná pracovní síla

Tak nevím. Mám být hrdý na to, že jsem z Česka, nebo se mám naopak stydět?

Skutečnost, že tento stát je chápan spíše jako místo, kde lze sehnat vcelku dobrou, ale především lacinou pracovní sílu, než jako místo, kde je vysoká koncentrace erudovaných odborníků, ve mě vyvolává střídavě spravedlivé rozhořčení a hlubokou depresi.

Na jednu stranu je lepší vyrůst na tom, že pár let budeme díky nízkým cenám, vcelku ucházející kvalitě pracovníků a relativně dobré penetraci angličtinou příhodným místem pro outsourcing, než nevyrůst vůbec, na stranu druhou, když se mi do rukou dostal dokument CzechInvestu (strana 9) lákající k nám investory v oboru polovidičové výroby a designu, ve kterém finálním argumentem pro transfer do ČR byla roční cena za elektroinženýra (Česko - $9k, Polsko - $11k, Maďarsko - $19k, Španělsko - $32k, Irsko - $40k, Německo - $49k, USA - $55k; tyhle ceny jsou ovšem spíše orientační - neznám moc inženýrů z USA, kteří by nastupovali za méně než $60k ročně), cítil jsem se poněkud nedoceněný.

Stejně pitomě jsem se cítil, když jsem se bavil s jistou Korejkou pracující pro Samsung. Když došlo na debatu životní úrovni v Česku a v jižní Koreji (ze které vyplynulo, že korejský roční plat je zhruby čtyřikrát větší než český), jen se chápavě usmalá a politovala mě. Korejka! Litovala! Evropana!

Problém této republiky spočívá v tom, že peníze, které by měly být investovány do rekvalifikace všech těch slévačů a soustružníků, které dneska nikdo nechce, protože na Ukrajině udělají stejnou práci za polovic (a kvalita tedy rozhodně není atributem, kterým by dneska prodával zboží), se utrácejí za marné pokusy o záchranu polo- nebo celostátních podniků, které nakonec stejně zkrachují. Za 2 miliardy utopené v libovolném podniku zařazeném do revitalizačního programu. by mohli být všichni jeho zaměstnanci přeškoleni na nějakou práci, o kterou je zájem. Místo toho jsou půl roku na nucené 60% dovolené, načež se v organizační struktuře podniku přesunou pod příslušný pracovní úřad.

Ale to je jako hrách na zeď házet.

Zvuková stopa: Lamb - Between Darkness And Wonder

Po levici rohatí šlechtici...

Na stránce Paula Grahama jsem narazil na test politické příslušnosti. Vyplnil jsem ho a dověděl jsem se, že moje politické preference jsou L/R -4.5, L/A -3.2, tedy že jsem mírně libertiánský pololevičák.

No nevím.

Je jisté, že mírně levicově orientovaný jsem, na druhou stranu se necítím být zpoloviny tak levicový jako Mao Ce-Tung nebo Josif Džugašvili. Možná jsem ale některé otázky nepochopil správně, a odpověděl na něco jiného, něz na co se autoři testu chtěli zeptat.

Například jsem zcela pragmaticky odpověděl, že je pro mě důležitější nízká nezaměstnanost než malá míra inflace. To je ovšem podloženo velmi praktickou úvahou, že přebytek nezaměstnaných svádí k různým levicově orientovaným revolucím a podobným dobrodružstvím, která téměř vždy končí neblaze, zatímco trochu větší inflace jen brzdí ekonomický růst. Nevím jak pro koho, ale pro mě je tedy lepší vidina, že si za své peníze koupím méně, než že by se na Hradě rozcapil Grebeníček & His Melody Boys a znova vydávali průkazy lidových milicí.

Další taková otázka (jakkoliv ta nejspíš ovlivňuje polohu na ose autoritářství/libertiánství) zněla v tom smyslu, zda se domnívám, že totalitní systémy umožňují přeskočit zdlouhavý proces demokratického vyjednávání. Má odpověď je - jakkoliv jsou mi totalitní systémy (včetné totalit, které tu více, tu méně úspěšně předstírají, že jsou demokratické) ze srdce odporné - opět ano - stačí se podívat na Čínu.

O čem to svědčí? Většina z nás nemá nějakou jasnou politickou doktrínu (samozřejmě bych teď měl napsat něco ve smylu mohu-li si dovolit takovou generalizaci na základě svých zkušeností, ale bylo by to plýtvání vaším i mým časem, takže pro příště předpokládejme, že v podobných případech vycházím z nějaké zkušenosti kterou jsem učinil, a vědom si toho, že každá generalizace je špatná, akceptuji všechna rizika s tím spojená) - máme příliš mnoho starostí, než abychom zabíjeli čas tím, že se budeme snažit o konzistentní politický názor. A když se nás někdo zeptá na názor na nějaké obvzláště ošemetné téma (jako třeba potraty) a) plácneme co nás zrovna napadne, b) řekneme co si myslíme, že se od nás očekává, c) zopakujeme nějaké pitomé klišé, které jsme slyšeli v televizi od člověka, který naopak nemá na práci nic lepšího, než si utvářet jednoznačné politické názory.

Čili, ať se autoři snaží jak chtějí, nic se nemění: podobné dotazníky jsou stále vcelku k ničemu.

Ostatně už José Ortega y Gasset ve Vzpouře davů velmi správně napsal, že prohlašovat se za pravičáka nebo levičáka, je jen jeden z mnoha způsobů, jak ze sebe udělat pitomce...

Centaur

Mno, dvoukolka Segway byla zajímavá když ničím jiným, tak alespoň konceptem. Ovšem tohle, to už je snad jen poslední záchvěv firmy, která slibovala způsobit revoluci v městské dopravě...

Do nebe volající naivita

Popravdě řečeno, sleduji večerní hlavní zpravodajské pořady spíše sporadicky. Stejně tak čtení denního tisku jsem vždy po týdnu nasycen na několik měsíců dopředu. Ne že by mě snad nezajímalo, co se děje, ale nějak tomu co se dovím, nerozumím. Třeba včera jsem se díval na celé Televizní noviny na Nově.

Nejdříve jsem se poučil o tom, jak málo stačí české policii k tomu aby dva lidi stěhovala z Prahy do Ostravy vrtulníkem, následovalo krátké intermezzo, ze kterého vyplynulo, že místo na důchody půjde polovina sociálního pojištění na renty české policie (nechápu, jak někdo může utrácet za losy do T-Mobile renty, když stačí stát se policistou), a nakonec, než přišel na přetřes roztomilý medvídek mýval, jakási paní ředitelka základní školy s kamennou tváří do kamery řekla, že za to, že malému chlapci při nevinné hře na šikanování spolužáci zlomili ruku, může vlastně jeho matka.

Jsem z toho zmatený. Myslel jsem, že v tomto státě platí presumpce neviny, a že pokud někdo obviní jinou osobu z podplácení, je potřeba nashromáždit důkazy, než je obviněný jedinec uvržen do hladomorny. Také jsem se zřejmě nesprávně domníval, že policie se uplácí vysokými platy a nadstandardními výhodami jen v případě, že se chystá nějaký převrat nebo perzekuce. A konečně pokud kantor ve škole fandí těm silnějším a nemá pochopení pro posránky, myslel bych, že projeví alespoň tolik slušnosti, že se za své didaktické pochybení omluví.

Jak říkám, nějak tomu nerozumím...

Nemáme tě rádi, Microsofte!

Pořád přemýšlím na tím, proč tolik lidí tak urputně nenávidí Microsoft. Včera jsem narazil na něco, co možná vysvětluje alespoň část té antipatie (Microsoft's rush to next-gen could see the Xbox take a tumble):

Herein lies the arrogance; Microsoft isn't used to making decisions as an industry small-fry, and it's trying to act like an industry leader in an industry it simply doesn't lead.

Popravdě řečeno, ať už se MS pustí ve vývoji aplikací libovolným směrem, vždy do již zaběhnutého prostředí přinese vlastní "standardy", vlastní názvosloví, vlastní... Windows. Nedá se přitom říct, že by MS nějak obvzláště často přicházel s úplně novými myšlenkami. Spíš se většinou porozhlédne co už v té které oblasti vzniklo, pak to tak nějak přizpůsobí pro své potřeby (což vetšinou znamená ztrátu kompatibility se zbytkem světa), a zadefinuje nějaký svůj standard.

Chápu, že spoustu lidí, kteří strávili několik let vývojem nějaké služby nebo aplikace, rozčílí, když příjde nenasytný moloch, vezme jejich práci, přetaví ji k obrazu svému, přejmenuje a pak ji vydává za vlastní vynález (třeba WinFS, abych byl konkrétní). A chápu i to, že pak ještě více lidí deprimuje, že jejich skvělý, univerzální a otevřený systém převálcuje něco, z jejich pohledu, technologicky druhořadého, zato však podepřeného těmi miliardami dolarů, kterými MS disponuje.

Microsoft je zkrátka od kořínků po konečky arogantní firma (už jen to, s jakou lehkotí prodal B. Gates IBM tehdy ještě neexistující MS DOS), a obávám se, že na tom už žádný service pack nic nezmění...